Zavírejte dveře | Psychoanalýza

Psychoanalýza Co udělá dohromady marihuana s ibalginem

28Mar/106

Zavírejte dveře

Je efektivní nechávat svoje možnosti otevřené?

Stojíte před nelehkým životním rozhodnutím a víte, že máte na výběr několik možností řešení. Co bude nejdůležitějším kritériem při vašem rozhodování? Logicky by jste si měli zvolit to, co je pro vás nejvýhodnější. Sepíšete si u každé varianty všechna pro a proti, každé položce přiřadíte určitou prioritu a počet bodů, sečtete výsledek a upřednostníte největší celkové číslo. Existuje však jeden aspekt, kterému pravděpodobně přiřadíte mnohem větší význam, než by měl mít.

Řekněme, že vážně uvažujete o změně současného zaměstnání. Naskytla se vám příležitost pracovat ve dvou firmách, z kterých si ovšem musíte vybrat, protože u obou pozic se jedná o práci na plný úvazek. Obě nabízí zajímavé finanční ohodnocení, kreativní náplň práce a zaměstnanecké benefity. Oba obory jsou vám přibližně stejně blízké. Na první pohled se obě nabídky příliš neliší. Výběrová řízení na každou z pozic budou probíhat následující tři měsíce, ale jednatelé obou firem vám sdělili, že se jim líbíte a pokud na to kývnete, vezmou vás hned. Pro jednoduchost předpokládejme, že je pravděpodobné, že s vaší kvalifikací a pracovními zkušenostmi by jste na konci výběrových řízení (tedy po třech měsících) vyšli z obou jako vítěz a i tak byste si mohli vybrat.

Co uděláte? Strávíte následujícího čtvrt roku detailní analýzou výhod a nevýhod obou možností a budete se snažit zjistit, která z pracovních nabídek je pro vás výhodnější a které dát přednost? Nebo se během pár dní rozhodnete pro jednu z možností a okamžitě nastoupíte na novou pozici? Co se vám jeví jako výhodnější?

Jste v obchodu s elektronikou a přemýšlíte, který ze tří typů mobilních telefonů je pro vás ten pravý. Jeden umí funkce A, B a C, druhý mobil zvládá B, C, D a E, ale už ne A. Třetí model telefonu nabízí funkce A, B, C, D, E a navrch ještě F a G. Finanční rozdíl mezi prvními dvěma telefony a třetím, multifunkčním modelem, není nijak závratný, ale jistou investici to přeci jen znamená. Jak moc je pravděpodobné, že se rozhodnete pro třetí variantu?

Behaviorální ekonom izraelského původu Dan Arielly ve své knize popisuje, jak provedl s náhodně vybranými skupinami svých studentů sérii zajímavých experimentů, které měly za cíl zjistit, jakým způsobem ovlivňuje možnost volby naše rozhodování. Respektive jak důležité je pro nás si takovou možnost zachovat.

Když si nemůžete pomoct

Celkem se testu zúčastnily tři skupiny studentů*, každá s lehce jinak nastavenými podmínkami.

Arielly posadil studenty z první skupiny každého zvlášť k monitoru počítače. Na obrazovce se objevili troje dveře - červené, modré a zelené. Studentům bylo sděleno, že každé kliknutí počítačovou myší na některé z dveří jim vydělá virtuální peníze. Dále se dozvěděli, že některé dveře vydělávají více peněz, jiné méně. Všechny mají určité neměnné rozmezí, v němž se odměny za kliknutí pohybují. Pokud určité dveře vydělávají mezi 10 centy a jedním dolarem, dostane student za kliknutí myší na ony dveře částku někde v této hranici. Druhé dveře vydělávali například mezi 50 centy a dvěma dolary za kliknutí, třetí dveře mezi jedním a třemi dolary. Kolik přesně jsou které dveře schopny jedním kliknutím myši vydělat samozřejmě studenti nevěděli a součásti experimentu bylo také to, že museli zjistit, které dveře jsou pro ně nejvýhodnější. Studenti měli za úkol vydělat co nejvíce peněz, přičemž měli k dispozici přesně 100 kliknutí myší, které mohli libovolně rozdělit mezi červené, modré nebo zelené dveře.

Většina studentů celkem rychle přišla na to, které ze tří dveří vydělávají v průměru nejvíce peněz. Několika kliknutími zkusili červené, modré i zelené dveře a potom do konce pokusu jednoduše zůstali u těch, které znamenaly řádově největší zisk. Zachovali se logicky a racionálně a zcela dle očekávání.

V pozměněné verzi téhož pokusu byly parametry pokusu nastaveny téměř shodně, až na to, že druhá skupina studentů musela čelit jisté nepříjemnosti. Opět před sebou na obrazovce měli tři druhy dveří, jež kliknutím vydělávali určité množství peněz v pevně daném rozmezí. Jediný rozdíl byl v tom, že pokud student na některé dveře nekliknul dvanáctkrát po sobě, dveře na dobro zmizely a už je nebylo možné použít. Pro větší názornost každým kliknutím například na červené dveře, tak modré a zelené dveře více a více zprůhledněly a postupně mizely, až se ztratily docela.

Studenti tedy zpočátku postupovali jako u předchozí varianty testu, snažili se zjistit, které ze dveří vydělávají nejvíce a u těch zůstávali. Ovšem během několika po sobě jdoucím kliknutí na dveře jedné barvy a zprůhlednění ostatních dvou dveří se většina studentů vždy rozhodla mizející dveře „zachránit“. Dokonce pak na takových dveřích několik dalších kliknutí setrvali. Přestože si ověřili, že dveře jedné barvy v průměru vydělávají více, než zbylé dvě a navíc měli studenti zcela jasně stanovený cíl (vydělat co nejvíce peněz), plýtvali kliknutí. V průměru tak tito studenti vydělali o 15% méně, než ti v první skupině.

Třetí skupina studentů byla vystavena stejnému problému jako ta předchozí (mizející dveře), ale měla tu výhodu, že u každých dveří bylo viditelně napsáno, kolik mohou jedním kliknutím vydělat. Od začátku experimentu tedy bylo jasné, které dveře jsou pro vydělávání peněz nejvýhodnější. Cíl byl stále stejný, dosáhnout co nejlepšího skóre, takže by pozornost měla být věnována výhradně nejvýhodnějším dveřím, protože v tomto případě je již zcela jasné, že „udržovat na živu“ zbylé dvoje, nemá význam.

Ačkoliv to studentům v zásadě nepřinášelo žádný užitek, po celou dobu hry (do vyčerpání všech 100 kliknutí) valná většina z nich udržovala všechny dveře funkční. Nedokázali se vyrovnat s tím, že by pro ně zmizela možnost kliknout na jiné dveře. I když tím naprosto jasně přicházeli o peníze a zahazovali kliknutí.

*Pozn.: Účastníky experimentu byly vysokoškolští studenti prestižní americké univerzity. Žádní lehce manipulovatelní hlupáci.

 

Nic není zdarma

Chování studentů v druhé skupině lze ještě jakž-takž svést na to, že není úplně jasné, kolik které dveře vydělávají a tak se jeví zdánlivě logické ponechat si možnost volby a chránit potencionálně vydělávající dveře. Při bližším pohledu je však očividné, že takový postup je nevhodný. Důsledkem je snížení celkového skóre.

Skupina číslo tři se však již zcela vymyká očekáváním. Předpokládaný výsledek pokusu byl ten, že studenti, kteří budou přesně vědět, co je vzhledem k cíli (dosažení co nejvyšší částky) nejvýhodnější, nebudou brát na ostatní alternativy ohled. Kupodivu prostý pohled na mizející dveře donutil studenty k naprosto iracionálnímu chování.

Hra s dveřmi“ dokazuje nejen to, že se nechováme racionálně (nic překvapivého), ale také velmi transparentním způsobem poukazuje na fakt, že se přirozeně snažíme nechávat své možnosti otevřené a to i v případě, kdy se nám to nevyplatí.

Přeneseno do reálného života: Ve dvou případech uvedených na začátku tohoto článku, tak lidé budou raději dva měsíce zkoumat, která z pracovních pozic je lepší, než aby co nejdříve šáhli po jedné z nich a okamžitě tak zvýšili svůj statut. A dají přednost mobilními telefonu, který nabízí nejširší množství funkcí. Přitom ztratí dva měsíce pracovního života setrváváním na postu, který pro ně není výhodný a zaplatí peníze navíc za mobil, jež má funkce, které nepotřebují a nikdy nevyužijí.

Je pro nás těžké nepodlehnout nutkání dopředu si „ošetřit“ situaci, která by eventuelně mohla nastat v budoucnu. Přitom naprosto ignorujeme pravděpodobnost vzniku takové situace a neohlížíme se na cenu, kterou za to musíme zaplatit.

Nejdůležitějším poznatkem z výše řečené je následující:

Držet dveře otevřené něco stojí.

Zamyslete se nad tím, kolik příkladů najdete ve svém vlastním životě. Od práce, přes koníčky až po mezilidské vztahy. V mnoha případech bude upřednostňování jedné možnosti znamenat postupné uzavírání možnosti jiné. Přirozenou lidskou reakcí je potom bohužel v řadě případů snaha „oživovat umírající možnosti“, ač se nám to nejen nevyplatí, ale zároveň to může být i samo o sobě zhoubné. Pokud se kupříkladu máte rozhodnout mezi dvěma přitažlivými ženami a nejste schopni se jasně vyjádřit a sdělit jedné z nich své city, dříve nebo později skončíte u obou a ostrouháte.

Konkrétně u mezilidských vztahů bych se rád ještě zastavil. Obecně se ve společnosti snažíme dobře vycházet s co největším počtem lidí, mít co nejširší okruh známých, kamarádů a přátel. Nemáme však žádným způsobem stanovenu hranici, za kterou už se nám nevyplatí jít. Pokud potkáme nové, zajímavější lidi, kteří jsou nám povahově, osobnostně a lidsky bližší, neznamená to pro nás, že se stejným množstvím lidí ze své minulosti přerušíme kontakt. Přitom to, že se naplno nevěnujeme novým lidem, které vyhodnotíme jako pro svůj život přínosné, ale snažíme se udržovat staré vztahy (které nám „vydělávají méně, než nejvýhodnější dveře“) pro nás znamená v konečném důsledku ztrátu. Našeho času, energie, prostředků. Přestože se může zdát vpravdě šílené dávat „bezdůvodné“ sbohem lidem, s nimiž jsme se nepohádali ani jinak násilně nepřerušili vztah, je to zřejmě právě to, co bychom se měli v našich mezilidských vztazích dělat.

Pro život je tak velmi užitečné umění nechávat si jen omezené množství „zadních vrátek“. Jejich udržování totiž není zadarmo a výhodnější je soustředit se na jednu alternativu na úkor většiny ostatních. Jednoduše řečeno:

Musíme se naučit zavírat dveře.

Není zrovna jednoduché to praktikovat. Zvláště ne ve vztahu k lidem ve vašem okolí. Na první pohled se zdá, že se jen něčeho vzdáte a nic nezískáte. Tenhle dojem však vzniká pouze proto, že si neuvědomujete náklady, které vás udržování dveří naživu stojí.

Zavírat dveře je však efektivní a časem se vám to mnohonásobně vrátí.

Komentáře (6)
  1. Zajímavý článek a ještě zajímavější pokus. Na rovinu říkám, že být v druhé skupině, tak určitě patřím mezi ty, co nenechají zmizet dveře. U třetí skupiny to nemůžu dostatečně objektivně posoudit.
    Souhlasím s tím, že je tak nějak zvykem nechávat si zadní vrátka. O tom, jestli je to dobře, nebo ne, je těžké rozhodovat. Pokud budu patřit do skupiny lidí, kteří se “na první pokus rozhodnou správně”, pak není pochyb o tom, že je na čase přehodnotit, jestli se mi zadní vrátka vyplatí. Za těch pár nezdarů to nestojí. Pokud budu ze skupiny “smolařů”, tak se na zadní vrátka více, méně spolehám a asi není úplně v pořádku, pokud to jen tak vypustím. Samozřejmě to platí jen v případě, že neřekneš: “smolař je smolař jen a právě proto, že si nechává tolik zadních vrátek a příliš se na ně spoléhá”.
    Tak jsem opět napsal komentář, ve kterém jsem si v podstatě vyvrátil hlavní myšlenku a ušetřil ti tak práci. Tentokrát ho ale odešlu ;-)

    • Myslím, že určitou minimální investici (čas na zvážení pro a proti) musíš dát vždycky, není to přece o tom to jen tak nastřelit s tím, že to má v rukou náhoda – to si pak rovnou můžeš jen zázet kostkou, místo toho, aby ses rozhodoval :-) Problém však není v neschopnosti se správně rozhodnout!

      Někdy to máš tak, že se nemůžeš rozhodnotu špatně. Máš dvě možnosti, obě jsou nějakým způsobem dobré a mají svoje pro a proti, ale neprohloupíš u žádné. Buď se však naplno rozhodneš pro jednu z nich a druhou zahodíš (což je to, co bys měl udělat) nebo budeš na úkor (!) svého rozhodnutí udržovat naživu zadní vrátka, což pro tebe bude znamenat v konečném důsledku ztrátu.

      Pokud to vztáhneme na pokus v článku: Většina lidí dokázala zhodnotit, které dveře vydělávají nejvíc. Nebyli to smolaři, kteří by se špatně rozhodli v tom smyslu, že by si vybrali nevýhodné dveře. Ale nechtělo se jim nechat “umřít” svoje možnosti.

      • To je pravda. To co jsem psal já se vztahovalo jen k těm variantám, které jsi vyloučil, čili k těm, kde se špatně rozhodnout můžeš. Pokud se budeme bavit o variantě, kde není špatné rozhodnutí, pak zde samozřejmě není žádný smolař, ale pouze “nedostatečně efektivní” lidé.

        Nerad míchám jablka a hrušky, ale ty jsi zavrh třetí variantu mobilu?

        • Nezavrhl – ale stejně zatím mobil měnit nehodlám – to byl jen příklad tak trochu “naschvál” (abych sám sebe nahlodal a dokázal si, že ho nechci jen proto, že je tak strašně COOL :-)

          Ne, iPhone je prostě jasná volba ;)

  2. Pár dveří jsem už v životě bez milosti zavřel a nikdy jsem neudělal chybu. Zjistil jsem, že to platí univerzálně. Nelze udělt chybu. Anebo naopak, ať se člověk rozhodne jak chce, udělá chybu vždy. Záleží na úhlu pohledu. Já beru ten první úhel, neboť jsem optimista a navíc zkušenosti říkají, že za těmi novými dveřmi je vždy nový a neobjevený svět, který stojí za to objevovat.

    • Osobně mám se zavíráním (těch důležitých) dveří zatím jen několik zkušeností a ačkoliv to třeba zpočátku vypadalo jako “velká ztráta”, časem se ukázalo, že to byl dobrý krok a nelituju toho – ačkoliv jsem vždy tak nějak vnitřně věděl, že dělám správnou věc (a je možné, že teď si to jen zpětně racionalizuju) . Ale v podstatě se taky dá říct, že jsem zatím neudělal chybu.

      A ano, určitě se vyplatí dělat další kroky, než setrvávat na místě. Jak už bylo řečeno, za ten “risk” to obvykle stojí.


Přidat komentář