Vyplácí se dělat chyby | Psychoanalýza

Psychoanalýza Největší problém demokracie jsou voliči

31May/109

Vyplácí se dělat chyby

Aneb každý neúspěch je dobrý.

Říká se, že chybovat je lidské. Přesto se ničeho neděsíme víc, než toho, že uděláme chybu a něco zkazíme. O neúspěchu se nemluví, neúspěch nepřipadá v úvahu, neúspěch není alternativa. Strach zabraňuje riskovat, hrát a vyhrát. Obava z nedokonalosti je omezující a je největším nepřítelem kreativity. Jak překonat strach z neúspěchu?

Jedním ze znaků soudobé společnosti orientované na úspěch je silná stigmatizace neúspěchu. Společenský úspěch je primárním cílem, jehož dosažení je nejvyšší metou a pokud dáte najevo, že takovou představu akceptujete, můžete mít pocit, že se vůči lidem ve vašem okolí neodvolatelně zavazujete. Realizaci daného cíle podřizujete významnou část života a pokud se stane, že neuspějete a vaše úsilí přijde vniveč, může to pro vás znamenat „konec světa“.

Přitom chyby jsou normální a někdy i nevyhnutelné.

Ale lidé nejsou zvyklí dělat chyby. Nechtějí je dělat. A to může být ta největší chyba ze všech.

 

Zabiják tvořivosti

Veškerá kreativita stojí na tom, že sednete, něco vytvoříte a příště to uděláte lépe. Přes příště zase. A další pokus dopadne ještě lépe, než ten předchozí. Tohle je vývoj. Nejde být dokonalý hned napoprvé.

Špatné pocity a strach z neúspěchu je normální a přirozená reakce na potencionální riziko. Riziko, o kterém nic nevíme a u něhož si můžeme jen domýšlet, jakou hrozbu pro nás představuje. Většina věcí, které pocitově vnímáme apokalypticky, pro nás riziko nepředstavují. Ne dnes. V minulosti lidského druhu se většina typů neúspěchu často rovnala smrti, ale dnes tomu už tak není. Pouze náš mozek to tak může vnímat.

Nejvíc se neúspěchu bojí ti, jež ho nikdy nezakusili. Nepustí se do psaní, protože by jejich první povídka mohla být brak. Nezačnou hrát na hudební nástroj, protože by jim to nešlo. Neosloví na ulici dívku, co kdyby se jim vysmála. Nejsou na neúspěch zvyklí. Považují ho za smrtelnou hrozbu.

I strach z neúspěchu je jako kterýkoliv jiný strach z neznámého. Abychom ho potlačili, musíme ho zažít.

KBT

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je psychoterapeutický směr používaný například při léčení některých úzkostných poruch. Smyslem terapie je pacienta postupně „zvykat“ na jeho strach. Tedy záměrně ho vystavovat situacím a jevům, jichž se bojí a pomoci mu tak vyrovnat se s náporem paniky. „Trénink“ by se měl pravidelně a preventivně opakovat, aby pacient nezapomněl na to, jaký je to pocit.

To by mělo platit i v běžném životě. Neúspěch je dobrý nejen proto, že se z něho můžete poučit. Ale hlavně proto, že víte, co obnáší. Uvědomíte si, že když se něco nepovede, není to konec světa, že se jede dál a máte možnost zkusit to znovu a lépe. A při dalších pokusech strach z toho, že uděláte chybu, postupně opadává a vy se přestáváte bát. Protože chyba nic neznamená. Není tedy důležité se chybám naučit vyhýbat, ale zvyknout si na ně.

Dělání chyb je neprávem opomíjenou dovedností. Než budete v něčem dobří, je potřeba naučit se prohrávat a dokázat přijímat neúspěch. Pokud se nenaučíte dělat chyby, nikdy se nebudete schopni dostat k opravdovému úspěchu. Strachu z neúspěchu se nedá předejít. Lze si na něj jen zvyknout.

Takže se zvedněte a jděte udělat chybu!

Bez toho, abyste počítali s úspěchem. Bez ohledu na to, že byste chtěli vyhrát. Udělejte to s vědomím toho, že to nevyjde. A oprostěte se tak od svého strachu z neúspěchu.

Komentáře (9)
  1. Bravo! Krásný článek… Agreed. Pokud se podívám zpětně na sebe, nic mě nevytvarovalo tak, jako chyby, které jsem kdysi považoval za “největší životní selhání”, byť jsem měl vlastně kliku…

    Skvělé zamyšlení, děkuji.

    PHATE

    • Štěstí a úspěch je na nic, nic nás nenaučí. Selhání, chyby a utrpení z nás dělá to, co jsme.

      Spoustu svých “neštěstí” zpětně vnímám veskrze pozitivně. Člověk si tím sice musí projít, ale když už se s tím vyrovnáš a dostaneš se přes to, jenom tě to posílí (pokud tě to “nezabije ;)

  2. Offtopic: nenarazil jsi náhodou na Sarah Blasko na mým webu? Mám pocit, že jí tady v ČR absolutně nikdo nezná a přijde mi to jako poměrně velká náhoda :-)

    PHATE

  3. Opět musím souhlasit. Během asi posledního měsíce jsem udělal několik chyb (Trip do Chorvatska, nechal jsem se obrat s brigádou) a po takových zkušenostech se cítím mnohem líp,

  4. Výborný článek, jen bych ještě přidal známé “Fear of failure leads to failure.”:)

  5. Dobrý den, jak jsem si všimla, na jakékoli stránce se dozvídám to samé. Vy nám radíte, co udělat v případě, že je problém v nás. Já mám ale jiný problém. Já jsem si vědoma toho, že nikdo není dokonalý, vševědoucí a bez chyb. Problém je ale např. v práci. Já nemám sama o sobě strach ze selhání. Problém je v ostatních kolem mě, kteří ctějí aby právě byla já dokonalá a bez chyb. Oni hned začnou panikařit a nadávat, když se něco stane. To oni potom ve mne vytváří panický strach ze selhání, nebo z nějaké chyby. Já bych sáma v sobě takovů paniku a strach nikdy nevyvolala. To oni vyvolají ve mne. Co v tom případě doporučujete? O tom jsem ještě nikde nečetla.

    • @Lída: Ahoj, můžeme si tykat.

      Přečti si diskuze u článků, řeší se to tady každou chvíli: Řešením je prostě z té práce odejít. Nelze čekat, že přemluvíš pány kolegy k tomu, aby tě neovlivňovali. Ovlivňovat tě budou a bude ti z toho nadále blbě a neuděláš s tím naprosto nic. Vymysli jak by se dali vydělat peníze jinak, než chozením do pracovního kolektivu, kterej ti dělá blbě, a z tý práce odejdi. Zůstávat tam a vymýšlet, jak to přežít, je k ničemu.

    • @Lída: Doolim si po Doremyovsku opravit – na kazde strance neni to same, na kazde strance jsou vzdy dve bohuzel dost kontradiktni teze a to ze zaroven si za vse muzeme sami a zaroven to, co rikas ty – ze sami nezmuzeme nic, protoze to okoli nas formuje tak jak popisujes.

      Proto se v mytologii objevuji symboly a pribehy jako gordicky uzel a podobne. Proto se umelecka (pseudo)skupina pojmenuje 100hoven nebo ztohoven. Proste otazka “jak z toho ven” neni neco trivialniho, co se tak nejak vyresi podle nejakyho algoritmu a pak se budeme venovat praci, konickum, vychove deti atd. To vecne dilema prave ma byt stredobodem zivota. A jak pises, tak v praci, kde vetsina lidi resi prave kokotiny typu kdo ma o dva litry vic nebo kdo s kym soulozi nebo koho ma sef rad, se i na tebe prenese ten duch, ze hledas na spatnem miste a defacto se na tebe prenasi i to, ze veris, ze neschopna jsi. A proto na tak silene, ale uplne logicke reseni, jako z te prace odejit, proste tvoje mysl vubec nedojde. Nebot jsi obklopena jaksi pouze lidmi, co z te prace neodesli a vsichni dohromady nesete navzdory vsem sporum jeden spolecny mem – byti v praci.


Přidat komentář