Už nikdy | Psychoanalýza

Psychoanalýza Jak ozdobit zrcadlo

10Jul/1011

Už nikdy

Když dáváte sbohem.

Myslíte si, že se budete se svými přáteli vídat i za dvacet let? Snažíte se udržovat všechny vaše kontakty a vztahy otevřené? Máte pocit, že vaši přátelé jsou jedna z nejdůležitějších věcí v životě? Že jsou nenahraditelní? Držíte se jich, i když už to dávno nefunguje?

Všechno to začalo, jak jinak, ženskou. Je to už víc, než čtyři roky, co jsem dal své první „Sbohem“. Byl jsem tenkrát jako mladý klučina beznadějně zamilovaný do jedné dokonalé usměvavé bytosti s krásnými hnědými vlasy a tmavýma očima. Se slečnou jsme měli ryze platonický vztah a já (vůl) samozřejmě trpěl jak zvíře, kvůli vlastní neschopnosti vyjevit jí své city.

Nějakým záhadným způsobem jsem tehdy dospěl k názoru, že mi to (ať už cokoliv) dělá naschvál a poslal jí do háje. A už tenkrát jsem si předsevzal, že když konec, tak se vším všude. Řekl jsem si, že s ní už nikdy nepromluvím, vymažu všechny kontakty, které na ní mám a nebudu se o ní už nikdy zajímat. Přestože jsme se pak ještě další rok vídávali na školní chodbě, nakonec jsem to nevydržel, naoko jsme se usmířili a já ji ještě půl roku potom nemohl dostat z hlavy a vyčítal si svoji hloupost, dnes už vím, že to byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohl udělat.

Ale časem nezůstalo jen u potencionálních partnerek. Sbohem jsem se postupně naučil dávat známým, kamarádům i přátelům. A protože jsem si už dávno vyjasnil, jak přistupovat k nešťastné lásce, bude dnešní pojednání o lidech, s nimiž nás obvykle pojí jiný, než milostný vztah.

 

Přátelé přicházejí a odcházejí

Na základní škole jsem si představoval, jak se svými kamarády ze třídy strávím zbytek života. V určitém období, hlavně v začátcích puberty, byli zřejmě pro mě důležitější, než cokoliv jiného.

Pak jsem přišel na střední, začlenil se do úplně jiné party kamarádů a opakovali se podobné pocity. Ještě pár měsíců před maturitou jsme si slibovali, jak bude „naše parta“ (skutečně tomu tak říkáme dodnes) fungovat ještě dlouhá léta a všechno bude navždycky strašně fajn.

V současnosti se naše slavná středoškolská parta postupně rozpadá a štěpí na menší skupinky, které nemají daleko k tomu, aby se začali navzájem obviňovat z rozpadu celku. Po pěti letech se začínají naplno projevovat osobnostní rozdíly a životní priority každého z nás a každý už si jdeme tak trochu svojí cestou. Chválabohu.

Lidé, s nimiž nyní trávíte většinu svého času a považujete je za blízké osoby, tu prostě za pár let už být nemusí. Možná je to trochu těžké přijmout, ale na světě jsou miliony jiných osob, s kterými si můžete rozumět stejně anebo mnohem lépe, než s těmi, s nimiž se stýkáte dnes.

Kromě rodiny a životních partnerů nemáte k dalším lidem žádné závazky. Nikomu nic nedlužíte. Přátelské vztahy bývají rovnovážné, bez nutnosti něco si vzájemně dokazovat a jsou nezávislé. Mělo by tak být legitimní a bezproblémové takový vztah ukončit.

Proto, protože…

Jenže tak jednoduché to nebývá.

Důvody k tomu něco utnout bývají různé, ale mají jedno společné. Nezáleží na nich. Když už se konkrétní mezilidský vztah dostane do fáze, že hrozí jeho rozpadnutí – ať už z iniciativy kohokoliv ze zúčastněných – je samotná příčina jeho ukončení ve výsledku irelevantní. Tedy za předpokladu, že se jedná o skutečný konec a když už někomu dáte sbohem, myslíte to doopravdy.

Lidé obvykle podvědomě cítí, že by o něco důležitého a nenahraditelného přišli, kdyby s tím kterým člověkem přestali komunikovat a poslali ho k čertu. Své „sociální síti“ přisuzují mnohem větší cenu, než má. Mnohdy se jen bojíme osamělosti, která pak přichází tak jako tak – bez ohledu na množství našich kontaktů.

Nenabádám k oportunismu. Je hnusné být vypočítavá svině a zavrhovat lidi jen kvůli tomu, že jste si našli někoho lepšího (je to logické, leč nelidské). Ale někdy existují mezi lidmi určité překážky, které mohou někomu vadit natolik, že se rozhodne s tím člověkem přerušit kontakt.

Především jsem však toho názoru, že je mnohem lepší mezilidský vztah ukončit, než ho nechat vyhnít. Zvláště pokud z toho oba dělají něco, co to ve skutečnosti není. Nejhorší bývá takové to „hraní si na přátele“, zaobalené v hávu falešné důvěrnosti. Půl roku se tvářit, že je všechno v pořádku, ztrácet tím čas a doufat v boží zásah, to mi přijde hloupé a ubohé.

Bohužel ve chvíli, kdy s někým z vašeho sociálního okruhu přerušíte kontakt napřímo, nevyhnete se snaze toho druhého dostat z vás nějaké zdůvodnění.

 

Hledání viníka

Vztahy jakéhokoliv druhu nakonec vždycky končí obviňováním. Nejdřív zdůvodňováním a pak svalováním viny na konkrétního člověka nebo (v případě party přátel) na skupinu jednotlivců.

Smyslem hledání příčiny, kterou lze na někoho svalit, je zničení vnitřní vazby k druhé osobě a oproštění se od ní. Stručně: Potřebujete důvod, abyste mohli pozitivní vztah změnit v negativní a ten pak v neutrální. Ještě stručněji: Je nutné mít proč nenávidět, jinak se z toho nedostanete.

Když máte někoho rádi, nelze s tím jen tak z minuty na minutu vědomě přestat a sklouznout k lhostejnosti. Nejdřív je nutno pozitivní pocity znegovat a přetavit je v negativní. Teprve pak se můžete od vztahu osvobodit. To platí bez ohledu na to, jestli dáváte sbohem vy nebo ten druhý. Na člověka jinak zapomenout nelze.

Někdy se nedaří nenávidět. Pak přichází na řadu sebeobviňování, což vede k sebedestrukci, která stejně nakonec vyústí v nenávist – ta potom ovšem trvá zbytečně dlouho a proces oproštění se tak zpomaluje.

Ti, kterým dáte sbohem, mají potřebu se vůči vašemu rozhodnutí vymezit (oprostit se od vás) a k tomu potřebují vaše zdůvodnění. Pokud jim ho dáte, ve většině případů budete automaticky vy ti špatní. Budete obviněni a to bez ohledu na to, zda jste nebo nejste „v právu“. V lepším (horším) případě svým zdůvodněním jen vzbudíte pocity viny a pošlete toho druhého do depky, kterou bude mít  z toho, jak pokazil úžasný vztah.

Proto na důvodu ukončení vztahu nezáleží. Odpověď na otázku „Proč?“ má jediný efekt a to nalezení odpovídajícího proti-tvrzení, které pomáhá necítit se špatně (nejde tu o snahu něco zachránit).

 

Nikdy víc

Slepované vztahy nevydrží. Jenom navážete se stejnými problémy tam, kde jste přestali. Nemá smysl vracet se jen proto, že se vám stýská. Že si občas vzpomenete a třeba i na chvíli zatoužíte po starých časech je normální, ale co jednou skončí, mělo by tak zůstat.

Navíc stejně nemáte šanci něco výrazněji změnit. Vzájemně jste už dávno nějak zaškatulkovaní, „znáte se“ a pokud se s jedním z vás udála nějaká zásadnější změna a změnil přístup k životu, pro toho druhého to bude velmi těžké skousnout a budete jím neustále tlačeni do své staré role. Začněte proto úplně od začátku s někým neznámým. Budete moci hrát s čistým štítem a stavět zbrusu nové hrady z písku.

Dát sbohem pro mě znamená neodvolatelné navždy. Jakýkoliv kontakt je už potom z mé strany znemožněn. Občas mi přijde nějaká ta SMSka, mail, zpráva nebo friend request na Facebooku (mnohdy i po letech), ale všechno nekompromisně mažu. Odpovídat by znamenalo buď dávat jen další bezvýznamná zdůvodnění nebo falešnou naději (sobě nebo té druhé osobě).

Nezáleží na tom, jak dlouhá doba uplynula. Nestane se, že bych za pár roků změnil názor a měl chuť si pokecat s tím, že „všechno zlé je zapomenuto“. Postupem času už tam z mé strany nic „zlého“ není. Neživím v sobě zášť a nenávist ani žádné další negativní pocity. Jen jsem proti spravování už jednou rozbitých vztahů a raději poznám někoho nového.

Definitivní sbohem jsem dal zatím jen několikrát, ačkoliv na prsty jedné ruky už bych se nevešel. Nikdy to nebylo lehké ani bezbolestné, protože přímé sbohem jsem dával vždycky lidem, k nimž jsem měl poměrně silný vztah (u ostatních k něčemu takovému většinou nebývá důvod a nechat to vyhnít ničemu nevadí).

Zatím se mi ve vztazích opravdu osvědčuje mít v záloze tuhle možnost a vědět, že to jednou může skončit - z mé vlastní iniciativy. Necítíte se tolik svázaní a ovládaní sociálními tanečky druhých a jejich hry vám potom připadají spíše směšné, když víte, že máte tu moc se na to kdykoliv vykašlat.

Je v tom velká svoboda a respekt a úcta k sobě samému.

Komentáře (11)
  1. Já bych opravdových přátel nenapočítel ani 10, proto tyhle věci nemusím řešit. Prostřednictvím Facebooku se nesetkáváme, neotravujeme se.

    Faktem je, že od skončení VŠ nepřibývají. Práce není tím pravým prostředím.

    • 10 je zrovna na dnešní poměry už poměrně vysoké číslo, hm? ;) Tedy ne, že by snad tyhle věci byly o nějakém absolutním čísle, ale rozhodně nedávám sbohem proto, že bych měl “přepřátelováno” (o tom to skutečně není a i v článku jsem zmiňoval, že oportunismus neuznávám a “jít za lepším” je sviňárna a bezpáteřnost).

      Ale přehodnotil jsem slova přítel, kamarád a známý a rozhodl se, že přestanu lidi kolem sebe tímhle nálepkovat. Je to totiž zbytečně svazující (oboustranně), mám pak pocit, že jim něco dlužím a jsem jim zavázán (a oni mně) právě tím “přátelstvím” – člověk je pak trochu tlačen tím celospolečenským konsensem a definicí slova “přítel” do něčeho, co třeba neodpovídá realitě (realita je horší, lepší nebo zkrátka jiná).
      Takže už nikoho nenálepkuju a když se mě někdo zeptá “Kolik máš ve svém životě (opravdových) přátel?”, řeknu, že už to takhle prostě nerozlišuju. Vím přesně ke komu mám jaký vztah a co ke komu cítím a co jsem pro něj ochoten udělat – omezovat se kategorizováním je k ničemu. Navíc se vztah ke druhému člověku dá popsat mnohem lepšími a konkrétnějšími slovy, než jen “přítel” či “kamarád”.

  2. Podle mě navazování starých přátelství může fungovat docela dobře. Samozřejmě záleží, jak jste se rozešli, pokud ve zlém, asi už to to pravé nebude. Ale pokud vaše přátelství “vyhnilo” například kvůli tomu, že jste se každý odstěhoval na druhý konec republiky a po letech se opět setkáte, nic špatného na znovunavázání přátelství nevidím…

    • Jasně, navazování starých přátelství v té podobě, že po návratu z Ameriky obešlu pár kontaktů s tím, jak se daří, je v pořádku. Ale s těmi lidmi většinou v nějakém kontaktu jsem (jednou za měsíc, dva pokecáme přes chat, Skype, nebo si napíšeme mail).

      Stejně tak je v pořádku, že když někdo odjede na delší dobu pryč, že tím ten vztah trochu utrpí.

      Nejsem pro dávat sbohem v případě, že by měl vztah vyhnít jen kvůli tomu, že na sebe ti lidé nemají čas a nemohou se příliš často vídat (protože jsou třeba od sebe poměrně dost vzdálení). Takhle to prostě občas chodí a nemá smysl kvůli tomu ztrácet známosti. Rozhodně nekašlu na lidi “z principu”.
      Vyhníváním vztahu mám na mysli případ, kdy je tam nějaký problém, něco je špatně a osobně cítím, že by to mělo za následek postupné odumírání. Takže to raději ukončím.

      “Rozejít se ve zlém” – o tom jsem psal, že je to problém. Pokud má být rozchod “na pořád”, nejde se rozejít “v dobrém”. Buďto to bylo druhou stranou přijato negativně (není se čemu divit, taky by mě naštvalo bejt “odkopnutej”), přestože jsem se snažil problém vztáhnout na sebe (sorry, nic proti tobě, je ve mně) nebo jsem si musel projít nenávistnou fází a hodit na něho vinu, abych se od toho člověka odprostil. Vtip je v tom, že aby přerušení vztahu bylo trvalé, je nutné projít si právě tou fází nenávisti a odosobnění. A zdůvodnit si to také před sebou samým – jinak bych měl pocit, že to bylo zbytečné a vadilo by mi, že jsem “o něco přišel” (místo abych to bral tak, že jsem tím získal).

      Pak jsou tu samozřejmě i různá “malá sbohem”, která jsou jen tak “mimochodem”. Když jsem třeba (zrovna dnes) na Facebooku promazal seznam friendů natolik, že mi tam zbylo 26 lidí (samozřejmě včetně několika osobností z webu, které přes FB jen “followuji”). Sice jsem už od začátku všechny “friend requesty” tvrdě filtroval, ale i tak se mi tam dostalo určité množství známých, které jsem viděl naposledy na základní škole a za posledních x let jsme spolu promluvili sotva pár vět (když jsme se náhodou potkali na ulici) – a to, že si mě přidali jako frienda to nijak nezměnilo (nestýkáme se, nepíšeme si, nejsme v kontaktu). Takže podobné lidi “pročišťuji” pravidelně – tak jednou ročně (většinou to odnese polovina čísel v mém mobilním telefonu).

  3. Taky nemám rád (marnou) snahu otevírat a obnovovat něco, co skončilo. Nechodím na školní srazy, nevídám se s lidmi různých životních etap, nevracím se.

  4. Školní srazy já můžu. Jednou za 5 let.

    Rád vidím ty kdysi namachrované pitomce a vševědoucí našprtané slečinky, kteří za cenu daleko většího úsilí (strádání, rozpadů rodin…) dosáhli v životě stejného hovna jako já.

    • Jo, to je jediné, co mě trochu hřeje u srdce – když potkám bývalého spolužáka ze základky, jednoho z těch typických borců a “já-jsem-tu-King” blbečků a zjistím, že má účňák, dělá v automobilce na montáži a prakticky vzato nemá naprosto žádnou budoucnost.

      • Hodnotíš lidi dosaženým vzděláním a pracovní pozicí? Myslím, že v jiném článku jsi psal, jak těmito měřítky “úspěchu” opovrhuješ. Nebo bys pouze “rád” těmito měřítky opovrhoval, ale realita je jiná (ač už si ji připouštíš, či nikoliv)?

        • Nehodnotím. Opovrhuji.

          Tohle bylo myšleno tak, že ti “borci” (spolužáci) se na základce tvářili, že budou minimálně ředitelem planety a samozřejmě skončili u pásu (a najednou ztratili 90% svýho sex-appealu). Vtip je v tom, že především oni sami se tak hodnotí a na jich samotných je vidět, jak strašně jim to vadí, kde pracujou a jak strašně smířený se svým údělem jsou.

          Tím komentem říkám jen to, že se tomu strašně směju, jak ten svět funguje a jak ta hirearchie (která je samozřejmě totální shit), která se zdála na základce nějaká, se teď zase úplně převrátila (a opět je to přirozeně úplně jedno, kdo kde stojí).

        • A jinak třeba pod tenhle článek už bych se dneska určitě nepodepsal. “Sbohem” prostě nefunguje a fungovat nemůže. Je to jen snaha o ultimátní schizoidní obranu před realitou. Čímž samozřejmě neříkám, že není správný poslat debila do prdele.


Přidat komentář

No trackbacks yet.