Útěky domů | Psychoanalýza

Psychoanalýza Serotonin jako koncentrační tábor

26Dec/12136

Útěky domů

O sebedestrukci, chaosu a božím plánu.

Co je tak přitažlivého na proroctvích o konci světa? Co s tím mají společného teorie o celosvětovém spiknutí? A proč nefunguje mechanistický pohled na svět?

Asi jen málokomu uniklo, že 21.12 nenastala tolik očekávaná apokalypsa. Žádná obří planetka z Vesmíru, žádné převrácení pólů, žádná novodobá potopa světa. Zato spousta posměšných komentářů o tom, že to zase nevyšlo. Posměšných a... ano, zklamaných! Přiznejme si to - každý cítíme alespoň špetku zklamání. Doufali jsme, že se konečně něco pohne, a že když se tedy nepřevrátí zemské póly, převrátí se vzhůru nohama alespoň náš vlastní život. Anebo ještě lépe: Všechno to prostě skončí a my budeme mít konečně klid. Jenomže tak jednoduché to mít nikdo z nás nebude.

 

Krása sebezničení

Ve společnosti orientované na úspěch a štěstí, kde je život chápán jako přímá cesta zezdola nahoru, je myšlenka, že by někdo mohl chtít dobrovolně sám sebe ničit, na první pohled absurdní. Vždyť přece všichni chceme totéž, ne? Chceme se mít líp! Chceme být štastnější, vyrovnanější a chceme se osobně rozvíjet! Takže co má být proboha ta sebedestrukce? Proč by se měl někdo chtít dobrovolně ničit? A koho se to týká? Něco takového bude jistě záležitostí jen pár duševně nemocných individuí, toho zdravého zbytku se to určitě netýká, že ano...

Pravda je taková, že to děláme všichni a téměř denně. Děláme to, protože to dělat chceme. Protože to potřebujeme. Nutí nás k tomu naše vlastní já. Psychoanalýza tomu říká příznačně pud smrti. Snaha zničit sebe sama je doslova lidskou přirozeností, která funguje na té nejzákladnější úrovni. Ale proč? Proč bysme chtěli zničit sami sebe? Kam se nám poděl osobní rozvoj? Proč děláme takovou do nebe volající hloupost?

Děláme to proto, protože chceme vyhrát nad realitou:

Novorozeně při porodu nekřičí jen tak pro nic za nic. Křičí, protože kontakt s realitou bolí. U maminky v bříšku jsme totiž byli všichni absolutními pány. Přestože jsme doopravdy nemohli dělat vůbec nic, naše psychika mohla paradoxně úplně všechno. Tím, že jsme neměli žádný kontakt s realitou (vyjma přímého kontaktu s matkou), neexistoval pro nás žádný řád a žádná pravidla, která by bylo nutno dodržovat. Neustály a neomezený přísun potravy skrz pupeční šňůru a žádné zákony, kterými je nutné se řídit. Pro naši psychiku to byl doslova Ráj.

A pak přijde ta odporná, omezující realita a začne nás plácat po zadku. No koho by tohle nenaštvalo?!

Jak rosteme a postupně ztrácíme pouto s matkou, jsme nuceni se čím dál víc přizpůsobovat realitě, která nám připadá omezující a cizí. A neustále toužíme po návratu do původního chaosu, kde jsme sice nebyli v kontaktu s realitou, ale kde bylo díky tomu možné úplně všechno. A pro lidskou psychiku jediný způsob, jak se navrátit k chaosu je popřít řád = zemřít a odejít z reality. Pud smrti je jen druhou mincí pudu života. Volá nás zpátky do primordiálního chaosu, odkud jsme vzešli a kde to bylo tak strašně moc "fajn".

Sebedestrukce se pak v praxi projevuje různě, obecně tím, že děláme něco, o čem víme, že nám škodí. Typicky třeba kouření cigaret. Po masivní protikuřácké mediální masáži v posledních pár letech už asi nikdo nevěří tomu, že by cigarety neškodily zdraví. A přesto lidé kouří. Anebo je to trochu jinak? Co když je skutečnost taková, že lidé nekouří přesto, že vědí, že si ničí zdraví, ale kouří právě proto? Co když je pro kuřáka podvědomě cigareta lákavá právě především kvůli tomu odéru smrti, který je s ní spojovaný? Co když právě tohle dělá tabák tak masově populární?

self-destructDalším profláknutým příkladem jsou takzvané smrtelné dopravní nehody. Většina smrtelných dopravních nehod je způsobena rychlou jízdou. A nee, není to tím, že si lidé neuvědomují, že by mohli zemřít. Lidé jezdí rychle, nebezpečně a riskantně právě a jen proto, že tím zvyšují riziko toho, že se objeví ve večerních zprávách TV Nova. Většina smrťáků na silnicích jsou tak ve skutečnosti nikoliv nehody, nýbrž sebevraždy. Jako doplnění celého obrázku si přidejte gambling, přejídání se a z toho plynoucí obezitu, alkoholismus, setrvávání v dlouhodobě nefunkčních vztazích a prostředích a tisíce dalších způsobů, jak lidé ničí sami sebe a svoje nejbližší okolí. Spousta z oněch způsobů sebedestrukce je zpravidla jen podvědomá, protože přiznat si to, že se ničím, to by znamenalo udělat ten správný krok směrem do reality... a to se nikomu, kdo si ujíždí na sebedestrukci, rozhodně dělat nechce.

A co je na sebedestrukci zdaleka nejhorší je fakt, že je v jistém smyslu příjemná. Nám se to prostě líbí a baví nás to se ničit. Protože pro naše nevědomí je každá sebedestrukce symbolickým popřením reality, útěkem z ní a návratem domů do matčina lůna, kde jsme se nemuseli o nic starat a všechno bylo dokonalé a krásné. A zároveň vším, co děláme, jakoukoliv práci na realitě a jakýmkoliv spojením se světem, se té původní, bezproblémové dokonalosti, vzdalujeme.

 

Má tu někdo plán?

Čím to, že se nám v realitě tak nelíbí? Jasně, jsou tu nějaký pravidla a omezení, ale to je takový problém se ty pravidla prostě naučit? Kupodivu je. Realita je něco tak obrovského, že to naše hlava prostě není schopná obsáhnout. V prvních devíti měsících života, kdy svět existoval pouze v naší hlavě, jsme to byli my, kdo měl realitu v moci, a i když bychom si rádi podrobili svět i po narození, teď už nemáme jinou možnost, než se před ním sklonit. Ale moc se nám nechce... Neustále hledáme způsoby, jak realitu ovládnout a přizpůsobit si jí k obrazu svému. Projevem téhle snahy je pak například veškerý technologický pokrok lidstva – k tomu se ještě vrátíme.

Problém je v tom, že realitu jako celek nechápeme (a zřejmě ani chápat nemůžeme vzhledem k její komplexnosti), nejsme jí schopní ve své hlavě celou pojmout a nejsme schopní jí předvídat (nebo jen velmi omezeně). A pro člověka není nic děsivějšího, než nejistota... Dokonce i jistota smrti je v jistém smyslu přijatelnější, než nejistota, kterou nabízí každodenní život v realitě, kterou nelze redukovat na nic jednoduše stravitelného. Nejsme ochotní se podvolit realitě a pokorně přijmout, že nad ní nemáme moc, a místo toho vymýšlíme složité plány na to, jak si realitu podvolit.

V tomhle kontextu je potom vyloženě vtipné, jak celá lidská společnost samozřejmě nestojí na ničem jiném, než na tom jediném naivním předpokladu, že někde existuje někdo, kdo tomu všemu rozumí a kdo ví, co dělá. Lidé chtějí věřit tomu, že vlády zemí nebo třeba špičkoví vědci nebo naopak náboženští vůdci vědí, kam se to celé řítí a doufají, že někdo tu má plán. A společnost drží pohromadě jen do té míry, do jaké lidé věří tomu, že existují kompetentní jedinci, kteří stojí u kormidla a celý ten šílený civilizační projekt řídí a především, že ti lidé vědí, co dělají. Současná takzvaná finanční krize není ničím jiným, než projevem krize důvěry celé lidské společnosti v ní samotnou. Protože dneska už ví každý idiot, že ti, co mají lidskou společnost řídit, tj. politici, neví ve skutečnosti vůbec nic, celý svět panikaří a začíná se pohupovat na zatraceně vratkých nohách.

Midnight_Conspiracy

Čímž jsme se nenápadně dostali k vysvětlení toho, co stojí v pozadí všech těch konspiračních teorií o NWO, Bilderbergu, celosvětovém spiknutí židovstva, mimozemšťanech, chemtrails, Oblasti 51, příletu Aštara Šerana, a 11. září. Lidé tyhle příběhy milují, protože za každým z těch příběhů je cítit nějaký velký plán, vždy je tam ten předpoklad, že někdo někde má moc ovlivňovat chod světa. A to je velmi uklidňující zjištění. Není tolik důležité, zda jsou některé ty konspirační teorie pravdivé nebo ne. Mnohem zajímavější je, co říká jejich masová oblíbenost o nás samotných a o našem vztahu ke světu. Protože z toho vyplývá, že my požadujeme předvídatelnost reality, jinak nejsme schopní žít a neustále tak utíkáme k pochybné jistotě předem daného plánu. A přestože jedním dechem nadáváme na to, jak nás agenti nového světového řádu ovládají, dechem druhým se nám to strašně moc líbí, protože si konečně můžeme říct, že to tu má někdo pevně v rukou a realita nás nevláčí jako bezvládné loutky.

Jak s tímto souvisí periodicky se opakující zvěstování blížící se apokalypsy, pokaždé připadající na nové, jenom pár let vzdálené, datum a právě popsaná sebedestrukce? Prorokování konce světa v sobě spojuje dva námi oblíbené prvky. Jednak potřebu vlastního zničení, potřebu ulevit si od tíhy reality, a zároveň pokoření reality v podobě toho, že někdo dokázal předpovědět, co se stane. Proto jsou proroctví o totální destrukci tak přitažlivá a proto je s každou další propásnutou apokalypsou vždy přítomna ona lehká pachuť zklamání. Vždycky nám totiž znovu dojde, že tu moc předpovídat prostě a jednoduše nemáme.

Navíc tu hraje roli aspekt tolik přitažlivého tajemství: Pokud Mayové dokázali na tisíce let dopředu předpovědět konec světa, musí určitě znát nějaký tajný návod. Pokud se židům daří ovlivňovat světové bankovnictví, určitě mají nějaké zvláštní a speciální znalosti nebo vědění, které jim to umožňuje. A když se podaří odhalit tu obrovskou konspiraci, můžeme to tajemství získat a mít tak v rukou konečně tu toužebnou moc, potřebnou k ovládnutí světa...

Nebo-li ve většině známých konspiračních teoriích, se zrcadlí naše vlastní potřeba ovládnout realitu, která se naším snahám o svázání vzpírá. A dokonce jsme jako lidé natolik umínění, že díky snaze ukojit tuhle dávnou nevědomou potřebu, vznikla celá moderní civilizace.

 

Paradox svobodné vůle

Západní společnost staví už od dob filozofa Descarta na myšlence, že celý svět (příroda, Vesmír...) je něco jako obrovský stroj. A pokud je to stroj, znamená to, že je řízen konkrétními a jasnými pravidly. Ony velké, perfektně seřízené hodiny, fungují na základě neměnných a předvídatelných pravidel. Dále to znamená, že ta pravidla lze všechny poznat, lze se je naučit, lze jim porozumět, a lze je využívat ve svůj prospěch. Což je však jen (doslova) zbožné přání...

Řečeno naplno: Jako lidstvo jsme skrze vědecký přístup ke světu podlehli představě, že realitu lze ovládnout. Naše hluboce zakořeněná nechuť k realitě a náš strach z ní, nás dovedli k tomu, že jsme se rozhodli nabulíkovat sami sobě, že když už tu teda musíme být, tak se bude hrát podle jasných pravidel a vytřískáme z nich co nejvíc!

Mechanika

Za tímto účelem jsme stvořili nejrůznější vědecké obory zkoumající člověka a lidskou společnost a na základě mnoha vědeckých poznatků a množství výzkumů jsme zjistili... že jsme prostě v kelu. Lidská společnost zůstává i nadále nepředvídatelná a všechny teorie a počítačové modely a veškerá data, které lidstvo má, nejsou ve výsledku schopny dát žádnou skutečně uspokojivou odpověď. Všichni čekali na to, že se skrze vědecký výzkum dobereme k nějakému jádru, k nějaké podstatě. Lidé doufali v nalezení všeobjímajícího základního plánu, vzorce, kterým by bylo možné vše vysvětlit a konečně tak začít tvořit svůj vlastní osud. Jenomže ono to nějak nevyšlo, pra-vzorec se ne a ne vynořit a jediné, co věda dosud získala, jsou důkazy o tom, že svět přese všechno nefunguje jako jedny velké hodiny. Jednotlivé složky nejsou ani stabilní ani v rovnováze, a veškeré tradiční výklady uznávající jen klasické schéma příčiny a následku, jsou žalostně nedostatečné.

Skoro to vypadá tak, že svět je jeden velký chaos, tentokrát ovšem takový, nad kterým nemá nikdo z nás kontrolu a kde jediné, co je jakž-takž stabilní, je náhoda. A ono nakonec ani na tu náhodu není spolehnutí a vědci zcela vážně přichází s teoriemi o velkém božím záměru, podle kterého Vesmír nebyl stvořen jen tak, ale je za tím nějaký velký... plán.

Chvíli by se zdálo, že můžeme konečně zajásat. Už se nemusíme bát, už nemusíme sami sebe ničit, už se nemusíme chytat konspiračních teorií... Plán je tady a stačí jen zjistit, co se chystá. Jenomže tohle není žádný lidský plán, tohle není naplnění prastarého snu o ovládnutí reality. Tohle je plán, který se vzpírá lidskému chápání, je to plán, který není statický, ale dynamický, a mění se stejně rychle jako se mění sám svět.

Takže jsme zpátky na začátku a nezbývá nic jiného, než se vrátit k sebedestrukci? Ne tak docela... My se jen musíme smířit s tím, že neexistuje žádný funkční „lidský“ plán, žádné ultimátní tajemství, žádný klíč, který by nám pomohl odemknout a pochopit velké mystérium, na kterém stojí Vesmír. Protože tohle prostě není účelem.

Jediný způsob, jak se dá žít bez neustálého upadání do sebedestrukce a bez tvrdohlavého ulpívání na snaze ovládnout realitu, je přijmout to, že kdesi v realitě pro nás přeci jenom existuje plán, ale my ho prostě jen neznáme dopředu a znát ho nebudeme. Což ovšem nebrání tomu se takovému plánu podřídit a nechat se jím vést. Ona známá otázka, jestli na světě existuje svobodná vůle anebo je vše předurčeno nějakou vyšší mocí, má zřejmě dvojznačnou odpověď:

Lidé mají svobodnou vůli ovlivňovat svoje životy, ale zároveň je tu plán a ve vzduchu visí neviditelná ruka, která nás vede (aneb kvantová mechanika a obecná teorie relativity možná vůbec nejsou v rozporu). A je na nás, nesnažit se být pány nad realitou, ale místo toho se podvolit a prostě věřit.

Protože právě k tomuhle účelu tu svobodnou vůli máme - aby to fungovalo, musíme se rozhodnout sami.

Komentáře (136)
    • @Dave: Film znám podle názvu, ale neviděl jsem, díky za tip.

      V závěru článku je nadhozenej ten “gap”, kterej je tak těžko pochopitelnej pro všechny zarytý ateisty… prostě dneska chtějí všichni to pohodlíčko ve stylu “nejdřív chci důkaz funkčnosti – pak se podle toho budu řídit”. Ale jsou věci, kde člověk dostane důkaz až potom, co začne věřit, že to funguje. Řečeno s Žižekem: Bůh není neviditelný, je perfektně viditelný, ale jen pro ty, kteří věří.

      • @Mordemy: Tím závěrem článku jsem myslel část “plán neznáme dopředu”. V tom filmu to ten šotek nazývá Nevyhnutelnost. O bohu, no ateista určitě nejsem, katolík taky ne. Těžko se mi to uchopuje, nejblíž mám asi k Exupéryho Citadele, kde bere boha jako to, co svazuje věci a dává jim smysl.

        Jo a taky dík za tipy. Knížku o revoltě 60. let jsem přečetl jedním dechem. Black Mirror jsem viděl 14 dní před článkem tady a z dílu 15M Meritů jsem byl vyklepanej jak startka, jak jsem v tom sebe (i ostatní) viděl.

        • @Dave: Stydím se za to, ale Citadelu jsem taky ještě nečet (byť vím už pár let, že si jí musím přečíst). Taky se nehlásím k žádnýmu oficiálnímu náboženství, i když jako západnímu člověku mi je stejně asi nejbližší to křesťanství a Bible (připadá mi to zdaleka nejsrozumitelnější). Jo akorát teda Bibli jako takovou jsem taky zatím nečetl, znám to učení v podstatě jen zprostředkovaně…

          Jinak teda ta definice, že Bůh je to, co svazuje věci a dává jim smysl, se mi jeví v dokonalý souhře s tím, že Bůh = Realita. Myslím, že význam Boha (nejen) v křesťanství je právě tenhle, že když se mluví o Bohu, mluví se o realitě, protože my tím, že v tý realitě žijeme, tak na nás má samozřejmě naprosto zásadní a určující vliv a “je nám bohem”. A třeba ty alegorie v křesťanství chápu tak, že pokud třeba k nějaký postavě promlouvá Bůh, znamená to zjednodušeně řečeno, že ten člověk prostě něco pochopil na základě informací z reality; neboli on ten bůh není nic extra mystickýho a nadpřirozenýho a vídáme ho neustále (křesťanství má pak právě cosi jako všudypřítomnost Boha).

          Black Mirror a zvlášť ten díl 15M Meritů je fakt totální nářez. Ty společenský analogie jsou brutálně výstižný a 15M Meritů je myslím ten “hlavní” díl celý série a důvod, proč to bylo natočený. To, co je tam ukázaný řekl svýho času už Fight Club, ale tohle jde ještě o kus dál v tý analýze masmédií, reklamy, konzumu a popkultury… Nikde jsem neviděl tak názorně ukázanou beznaděj a nezměnitelnost systému; viz celá pointa toho druhýho dílu, že se ve výsledku tím odkrytím celýho toho hnusu nezměnilo naprosto nic. Z tej scény, kdy hlavní hrdina dokončí svůj upřímnej projev a jediný, co se stane je, že to všichni uznaj a publikum mu ještě k tomu zatleská (!) a jeho to pohltí a on se akorát stane součástí celý tý mašinérie, jsem se málem pozvracel… Díky tomuhle jsem pak napsal ten článek Černé zrcadlo a proto má ten post podnadpis “asimilace pravdy”.

  1. Hmm, co se týče konspiračních teoretiků, nějaké podvědomé nutkání IMHO má na jejich rádobylogické myšlenkové pochody mizivý vliv. Mně připadá, že jsou prostě praštění a své indispozice akorát chtějí svádět na “ty nahoře”.

    • @nechapavy: Záměrně jsem se v článku nezabýval otázkou, jestli jsou myšlenkový pochody lidí, co věří konspiračním teoriím, mimo nebo ne. Jak jsem psal, připadá mi podstatně zajímavější, co vyplyvá z toho, že je to tak oblíbený… Protože ať už je na konspiračních teoriích špetka pravdy nebo ne, podstatný je, že ty konspirační teorie visí ve vzduchu a jsou tu s náma stejně jako proroctví o konci světa a nějaký význam to má (bez ohledu na to, jestli je to blbost nebo ne)…

      Je to stejný jako se vším ostatním. Nelze jen tak mávnout rukou nad tím, že jsou lidi mimo, třeba co se týče chápání sociálních rolí ve společnosti… Prostě pokud pár miliard lidí nevidí, že se s nima zachází jako s kolečkama v systému a hrajou tu systémovou hru na hodný občany, tak to nelze odbýt tím, že ty lidi jsou prostě “praštění”, že systému žerou jeho hru a hotovo…

      Na druhou stranu dalo by se to analyzovat složitěji, proč jsou ty konspirační teorie tak oblíbený. Jedním ze znaků je podle mě to, že konspirační teorie je často prostě přitažlivější, než normální obyčejná realita. Prostě to, že Američani zfalšovali fotografie a na Měsíci vůbec nepřistáli, je mnohem zajímavější, než případná skutečnost, že ta raketa na ten kus šutru ve Vesmíru skutečně dosedla. Ale já jsem se zaměřil na ten hlavní, hlubinnej psychologickej důvod, kterým je podle mě ta lidská touha mít tu něco, co realitu položí na kolena, například hustý agenty NWO, který dokážou oblbnout všechny ostatní lidi a skrytě ovládat celou lidskou společnosti…

      Na třetí stranu ne každá konspirační teorie je úplnej blábol a osobně už nejsem zdaleka tak skeptickej, jako jsem býval. Často základním impulsem k tomu, aby vznikla konspirační teorie je, že mainstream lidem popustí nějakou totální sračku, tj. skutečně třeba vláda nějaký země zalže a vytvoří cover-up nějaký události, a lidem to dojde, že je to jen habaďůra. To, že třeba Američani jsou mistři manipulace s informacema a veřejným míněním, to není žádný tajemství…

      Ale problém je, že lidi se na těhle teoriích zaseknou a řeší jen to, jak je to strašně tajemný a překvapivý. Mně to prostě zase tak překvapivý a podstatný nepřijde a pokud se za pár desítek let ukáže, že CIA skutečně zařídilo pád WTC a vycvičilo sebevražedný atentátníky, bude to zajímavý zjištění, ale teď se s tím fakt nehodlám nějak zvlášť zaobírat.

      (btw vymysli si jinou mailovku, s touhle ti to komentář háže automaticky do spamu…)

      • Trochu diskuzi stočím jiným směrem, než je téma článku, ale snad nevadí.

        Ono je taky dost možný, že ti, kteří ty teorie publikují, nejsou úplně blbý a vytvářením nesmyslů chtějí z nějakého důvodu nalákat paranoidní lidi (dále “ovce” – pozn.: miluju rád škatulkování), které nadále brainwashují a zpracovávají.

        Ovce, které si pak ty žvásty přečtou, se zaradují, že odhalili Pravdu a začnou to šířit dál -> více lidí si to přečte (resp. zhlédne, videoformát má v této oblasti neuvěřitelnou moc, protože divák se nechá zahltit informacemi – často podávanými vzrušeným hlasem) -> čím větší “senzace”, tím větší popularita (bez ohledu na fakta).

        Vypozoroval jsem, že hodně ovcí ztotožňujících se s KT jsou např. čtenáři zpravodajských serverů, typicky rudé novinky.cz (áno, zamícháme do toho oblíbenou politiku a ještě oblíbenější sociální vrstvy — dodávám, že pro svou zábavu místo čtení článků často přeskočím rovnou na komentáře) – kde, jak je dobře známo, velká část diskutérů nepatří zrovna mezi výkvět inteligence. Každou chvíli se tam objevují nějaké konsiprační teorie o tom, jak zlí židozednáři (či kdokoliv jiný) chtějí ovládnout svět.

        Většinou jsou tyto žvásty spojeny se zlými imperialisty a já nevím kým ještě. Připadá mi, že tyto ovce prostě chtějí mít nějakého obětního beránka, který za všechno může. Moje interpretace totoho jevu je, že tito lidé si potřebují stvořit Zlo, aby se cítili líp (protože si myslí, že samotným věděním o něm nad ním vyzráli — viz časté zmínky o “tajných” dokumentech a materiálech — což je samozřejmě oxymorón jako brno, protože tajné věci jsou TAJNÉ a nikdo o nich neví).

        No a zajímavé na tom je to, že ovce si nechtěji nic nechat rozmluvit, protože zbavení strašáka by je asi připravilo o iluzi, že jsou “nad věcí”. A takoví lidé jsou pak mají tendenci věřit čemukoliv, co není z “oficiálních” zdrojů, tím pádem se zase dostávají mezi ozubená kola dalších manipulátorů. Bohužel mám tuto zkušenost z rodiny (ačkoliv dotyčný není zrovna typický “novinkář”), takže vím, o čem mluvím.

        Abych to shrnul – pokud jde o toto téma, nemusí mít hlavní zásluhu na oblíbenosti KT touha po sebedestrukci, ale třeba jen hloupost. Nechci tím říct, že vše, co jsi psal v článku, jsou blbosti, ale tady to vidím trochu jinak.

        • @nechapavy: Ale jo, tak jasně, že ty konspirační teorie jsou prostě nějaká berlička a často se toho chytají lidi, který jsou sami nějak ztracený… Ale byl bych opatrnej s tím označením “ovce”.

          Vezmi si, že dneska už je leckterá konspirační teorie podstatně menší bullshit, než to, co se můžeš běžně dozvědět v TV nebo v novinách. Lidi hledají alternativu, protože proukli, že to, co servírují oficiální zdroje skutečně je propaganda a jsou to lži a jsou to kecy. Normální člověk, co kouká na večerní zprávy a žere systémovou propagandu, je řekl bych podstatně větší ovce, než leckterej příznivce konspiračních teorií.

          Prostě ta největší konspirace je celej ten dnešní konzumeristicko-kapitalistickej systém, jehož jsme všichni součástí a veškerá ta strašná mašinérie a propaganda kolem toho. A veškerý texty na tomhle blogu jsou dokonce v jistým smyslu konspirační teorií, protože tu popisuju mimo jiný celou tu současnou společenskou iluzi, ve který jsme jako lidi namočený (viz dva roky starej, ale stále aktuální článek Součást systému).

          Dělat z lidí, co propadají konspiračním teoriím debili, je zkrátka trochu krátkozraký.

          A moc se teda neztotožňuju ani s tím, že většina těch konspiračních teorií je založená na tom, že to jako někdo záměrně vymyslí, aby lidem blbnul hlavu. Ti lidé tomu většinou skutečně sami věří, viz třeba Stwora a jeho Zvedavec.org

          A opět, zdaleka ne všechno, co se objevuje na Zvědavci jsou úplný krávoviny. Spíš akorát ten člověk, co to vede je už tak trochu vyřízenej (protože šel naivně hlavou proti systému a myslel si, že ho to nedostane…) a zvláště v posledních letech se mi zdá, že ztratil soudnost.

          • Tak pokud vím, zvedavec.org (stejně jako osud.cz, kde jsou ovšem asi mnohem větší nesmysly) mají sekci pro platící členy, kde jsou umístěny spešl články. Na TK se dá krásně vydělávat, takže ta motivace pro podporování TK a různé manipulátory tu je. Třeba Alex Jones v tomhle byznysu IMHO jede (a přitom je určitě vzorem mnoha “alternativně přemýšlejících” lidí.

            Zrovna před pár dny jsem na osud.cz četl článek o “vypalování negativní energie do zboží přes čárové kódy” (http://www.osud.cz/skutecny-vyznam-carkoveho-kodu-scitani-lidu). WTF? Ten autor totálně zaslepenej alternativním přemýšlením. Když se řekne TK, představím si právě toto. A podobných nesmyslů je tam mnoho. Určitě všichni debilové nejsou, ale myslím si, že aktivní konzumenti TK (ti, kteří hladově vyhledávají, co na ně ti nahoře zase ušili) jsou přinejmenším velmi naivní.

            Myslím si, že zdravě uvažující jedinec si nemůže myslet, že Američani používají HAARP na kontrolu počasí, vytváření erupcí v zemské kůře, komunikaci s mimozemšťany a bůh ví co ještě jenom proto, že se podíval na film s nějakými rádoby věděckými fakty. To samé se týká redukce populace přes chemtrails, NWO atd. Všechno to jsou spekulace bez hmatatelných důkazů, a pokud někdo v mé přítomnosti začne argumentovat tím, že se koukl na úžasnej dokument o fašistech na odvrácené straně Měsíce, dostane facku.

            • @nechapavy: To o těch fašistech na Měsíci je dobrý, haha.

              No jo, tak tohleto, co cituješ jsou už vyloženě nesmysly no, osud.cz je totálně mimo, ten Zvědavec už ujel taky kamsi do ztracena. Akorát Stwora na tom fakt nevydělává nějaký velký love (to ho ani neuživí…) a určitě to nedělá s cílem oblbovat lidi. Jako konspirační teorie jsem měl spíš na mysli ty velký “obyčejný”, co jsem zmiňoval v článku… i když je fakt, že se to dost prolíná.

              Ale něco mi říká, že stejně nesplňuju definici “zdravě uvažujícího jedince”.

      • @Mordemy: ze vam zasahuju do diskuze, ale podle me “uspech” konspiracnich teorii je zpusobenej dost tim ze lidi se potrebujou bat. Lidstvo se vzdycky balo, at uz to byly nejaky zli duchove, bozi, zidi, carodejnice, komunisti, imperialisti… Proste neco proti cemu jde vest tu svoji, osobni, svatou valku.

        Moderni spolecnost vetsinu tehle strasaku znicila a chudak “osoba” si musi vystacit sam, a tak prisel s zidozednarema, jesteroufounama, zidoufounama a podobne…

        • @Jenda: Klidně “zasahuj”, kdybysme se chtěli bavit ve dvou, píšeme si to mailem…

          Jinak teda nevim, “potřebovat se bát” se mi zdá takový trochu podivný. Nemyslím, že u konspiračních teorií hraje nějakou významou roli nějaká “potřeba bát se”. Větší smysl mi dává právě ta “potřeba mít nad sebou někoho, kdo tu realitu ovládá”. Logicky samozřejmě bojíme se toho, kdo nás ovládá, takže ten strach z těch domnělejch židů a vlád a korporací a imperialistů tam bude taky, ale neviděl bych to jako primární motivaci.

        • @Jenda: to je v clanku rozebrany/naznaceny; “potreba se bat” je jen zastresujici termin… lze ho dal rozpitvat

  2. zajímavá souběžnost. tohle téma zrovna řeším i u sebe, jakobychom se domuvili. tvůj článek je vysvětlením pohnutek. proč člověk má nutkání ničit to co tvoří. jednou rukou tvoří a druhou boří. jakoby nechtěl aby stvořené překáželo aktu tvoření. jakoby se bál… ustrnout v stvořeném.

    • @ratka: Synchronicity v posledních dnech jedou pořád, už se nad tím ani nepozastavuju, s La Tiborem jsme měli jednu shodou okolností přímo u tebe (dneska o půl jedný druhý ráno ten můj a následně jeho komentář byli psaný nezávisle na sobě a LT si až po odeslání toho komentu všimnul, že tam píšu taky a ještě k tomu to, co tam chtěl napsat on…).

      Myslím, že se bojíme toho vůbec něco vytvořit a nechat to působit na svět, protože nám to připomíná tu práci, kterou jsme na realitě odmakali (a to je deprimující). Je to naprosto šílená a absurdní logika ve stylu “čím líp, tím hůř”, ale to už je holt ta sebedestrukce…

      Prostě překážky v životě si fakt stavíme sami. Něco vytvořit, nebo něco zvládnout a udělat, to technicky vzato není problém. Naprostá většina lidí má kupříkladu schopnosti zcela postačující k tomu, aby třeba vydělali milion dolarů – respektive nebrání jim v tom to, že by byli hloupí nebo že by nedokázali přijít na to jak a něco se naučit, že by byli nějak objektivně neschopní… ty důvody, proč to nevychází, jsou úplně někde jinde. Je to v tom, že člověk stahuje zpátky sám sebe a nedovolí si skutečně naplno pracovat na tý realitě.

      Sám s tím bojuju neustále. Někdy s údivem pozoruju, co všechno jsem schopnej zvládnout nebo se naučit za jeden jedinej den, kdy se mi podaří fakt se soustředit a od rána do večera makat. Kdybych dokázal takhle fungovat každej den, tak to taky všechno vypadá úplně jinak…

      • @Mordemy: ten článek je opět skvělá analýza. trefná a ze života. na ni pak navazuje osobní. když tohle všecko vím co to představuje pro můj život, pro mé proživání, zkušenosti, to co žiju, dělám, za čím se pachtím… co to znamená pro mě?

        jako ženská jsem měla několik variant. Vdát se a mít děti. tím si určím mantinely. je pak jasné kudy půjdu, hlava zůstává pořád volná a mantinely ukazují průchod.

        Hory nebo jakákoliv šílená hraniční záliba k tomu která imituje honění dravou zvěří na života a na smrt jako udržovací stanice. tam se sundávají nánosy bahýnka a čistí průzor. tam někde na hraně mezi životem a smrtí je výhled na obě strany. Když se sleze na té “správné” straně tak se jde opět mantinely dál… Když si po cestě skrzeva mantinely vyděláš milion je fajn. je to příjemné, protože si můžeš postavit dům a dětem zajistit vše co potřebují. vydělávání peněz není samoúčel. Je to běžná potřeba. K tomu je dobré vzdělání. Ale tady máš asi jinýb názor. Ja jsem spíše pragmatik. Co prostě nějak přežít chce.
        Nepřemýšlala jsem nikdy jak “získat” peníze lehce. Spíše jsem uvažovala kde peníze jsou a co můžu udělat (nabídnout, prodat) abych se k nim dostala a měla je. A tím snížila riziko nejistoty – viz tvůj článek. ale nejistota je pořád. je to trvalý stav. dá se s tím dobře žít.

        • @ratka: Dřív mi připadalo nemožný, že by mohl někdo analyzovat svět/život a nevztáhnout si tu analýzu na sebe, ale JS předvedl, že to dělat kupodivu lze (a ty následky jsou pak vážně síla…). Samozřejmě každej post tady, každej rozbor něčeho, je v jistým smyslu taková samo(sebe)analýza, zároveň je to analýza toho fragmentu reality a zároveň je to komunikace s lidma, který to tady čtou. Ten třetí aspekt jsem moc neviděl a neuvědomoval si, ale minimálně od doby, kdy se tenhle web jmenuje Psychoanalýza, si uvědomuju, jak moc je to důležitý, že se tímhle vytváří to spojení s dalšíma lidma (že si tu Mordýsek jen tak nesmolí něco sám pro sebe)…

          Děti… já ti nevím, nemůžu si pomoct, ale já prostě pořád to dítě vnímám jako svýho druhu strašnej únik z reality. Prostě už jen jak to jako ženská napíšeš, že si jako měla několik variant a jednou bylo “vdát se a mít děti”… mně to přijde jako strašný srabáctví a úplně jako něco ve stylu toho klasickýho normálního společenskýho schématu “vystuduju, najdu si práci, založím rodinu”. Prostě dneska se to strašně zneužívá. Lidi neví, co se životem, tak si pořídí dítě a samozřejmě mají rázem dalších dvacet let co na práci a nemusí se starat o nic jinýho, než je obstarat a zaopatřit syna/dceru. Sice mi tenhle pohled nedávno hodně napravil Tom, kterýmu to fakt věřím, že se za výchovu dítěte neschovává a bere to jako uvědomělý poslání, ale nemůžu si pomoct, udělat si dítě samo o sobě není nic chvályhodnýho a končí to jako všechny ostatní průsery normálního života… osobní deziluzí.

          Znovu mě na tomhle místě nabíhají scény z filmu Revolutionary Road, kde je prostě život toho středostavovskýho páru zkurvenej mimo jiné tím, že si udělali děti (a moc dobře to ti dva vědí; viz scéna, kdy April říká Frankovi něco jako “Přistěhovali jsme se sem a pořídili si dítě… pak jsme si teda pořídili další jako důkaz toho, že to první nebyla blbost. Do háje jak dlouho to takhle půjde dál?!” – podotýkám, že tohle v tom filmu vypouští z úst ženská, matka dvou dětí…).

          No zase jsem se zasekl u dětí…

          Jinak teda z toho, co píšeš cejtím v tomhle případě nějakej strašnej fatalismus ratko. Nevím, možná jen nechápu, co chceš říct těma “mantinelama a variantama”. Píšeš teda, že si měla několik variant, ale vzápětí zmiňuješ jen “vdát se a mít děti” – což si teda nakonec víceméně udělala, ne? Byť teda vím, že to s tebou nebylo takhle jednoduchý, podle toho, co si tu a u sebe už psala…

          Jinak teda ty hraniční záliby, jestli jima narážíš na to tvoje lezení po horách, tak v tomhle kontesxtu to je průser řekl bych, protože je to fakt jen jakoby náhražka za něco a samo o sobě je to hodně prázdný zdá se mi. Jasně, člověk má zážitky, ale co s nima, že jo…

          Vydělávání peněz samozřejmě není samoúčelný a přestože spousta lidí začíná (a někdy i končí) na tom, že prachy jsou tu od toho, aby si za ně člověk koupil lepší hadry a hodinky, zpravidla to stejně končí na tom, že peníze člověk používá k tomu, aby přežíval (nikoliv aby přežil, ale skutečně aby spíš přežíval; to jest víceméně se plácal na místě…).

          Nejistota se má přijmout a zároveň se má přijmout to, že se zase nemusíme až tolik tej nejistoty bát, protože tu prostě je něco, co to s náma myslí dobře. Když se budeme pořád jen snažit zbavovat svojí nejistoty, nikam se nedostaneme. Prostě ta víra v realitu je fakt strašně důležitá.

          • @Mordemy: uff, už jsem čekala co napíšeš. a napsal jsi. všecko o tom srabáctví a fatalismu a tak. přesně tak to je. přesně takhle volba stála protože to bylo jednodušší než cokoliv jiného. To dítě bylo něco jako záchranné lano. a buď se chytneš nebo padneš. Byla doba že se nedalo jen tak odejít do ciziny třeba. Když už se pak dalo tak jsme odešli i s dětmi. ale když mi bylo dvacet, tak vše kolem neskutečně svazující. bílá zeď. Vdát se mít děti bylo jaksi ehm vstupenka do samostatného života. odrazový můstek do “někam jinam”. JO srabáctví to bylo. Teď se zdá. Ale nelituju. Nelituju toho vůbec.
            A ty hory byla léčba a potlačení příznaků výčitek svědomí. za vlastní zbabělost a neschopnost. Nejsem mesiáš, překvapuje mě jak jasně dokážeš pojmenovat to kolem a proto mě zjaímá co si s tím počneš. Co jako budeš dál dělat…

            Nahražky nebudou. Přežívání taky ne. Přitom Česku je optimální chaos na pohodlné přežívání. TAková jemná příjemná nejistota. Ani moc a ani málo. Tak akorát aby to nebylo nebezpečné. Kolik nejistoty je již hodně? Asi někde v Nigérii ve slumu je celkem dost… Teď to není provokačka. Syn se stehuje do Singapuru a tak to zrovna rozebíráme. Kolik chaosu si tam může dovolit a jaký trest ho bude čekat. ZAtím to vypadá jen na bičování :o) Trest smrti už zrušili. TAkže jsem celkem klidná. Pod stromeček dostal velký kufr. nejistota je všude.

            • @ratka: Záchranný lano… Z toho, co píšeš, se nedá vyvodit nic jinýho, než žes teda měla spadnout (pustit se) a ne se chytat nějakýho zatracenýho lana. Ale dobře, nemá smysl toho litovat nebo řešit, co si měla udělat před třiceti lety.

              Co si s tím počnu… no prostě se do toho všeho zapojím jak nejlíp budu umět. A dělám to už třeba právě teď tímhle blogem a tím, že se tady s tebou bavím. Chápej prostě, že my bysme si klidně mohli teď každej sedět někde u TV a koukat na nějakou telenovelu (teda ty na telenovelu, já na akční sci-fi samozřejmě…), ale místo toho sedíme u počítače a píšeme si spolu přes blog. Jinak co bude za rok nemám šajnu. Teď musím makat a uvidíme, co realita přinese…

              Jo, Česko určitě je pohodlný víc, než je zdrávo. Ono obecně pohodlíčko jakýhokoliv druhu je strašně nebezpečný. Problém je, že relativně velmi pohodlně se dá přežívat při dost nizkých vydajích a s pár desítkama tisíc na účtě můžeš s trochou skromnosti vydržet (zevlovat) překvapivě dlouho.

              Co bude syn dělat v Singapuru? Nebo nevím, jak se mám zeptat… ono prostě do Singapuru se dá “stěhovat” tisíci způsoby a z tisíců důvodů…

              • @Mordemy: on je věčný hledač. něco tam určitě dělat bude. moc mu přeju ať najde co hledá. netroufnu si vůbec odhadovat důvody. akorát vím že kufr už má :o)

              • Mordemy: jojo… ja mam pocit, ze si jsme az moc jisty tim co je mantinel a co je svoboda; ze tyhle dve veci dost casto svevolne zamenujem a delame s nima ruzny magicky hry, abychom realitu dostrkali k tomu, ze se zaroven posouvame a hrajem nejakou prijemnou hru

                jestli za komunistu byly deti vstupenka do dospelosti, tak prave to mi prijde jako slusnej NADmantinel a pouha hra ve hre, siditko pro deti, ktere, kdyz maji deti, maji ziskat svobodu…jako naprosty a totalni prijeti te hry, ktera obsahuje tu sub-hru na zdanlivou svobodu skrz deti (vime jak to za Husaka bylo s pujckama, pridelovanim bytu, status 20 lete matky, jesle… atd)

                Jestli nekde prichazi svoboda bez mantinelu, tak je to IMHO prorazeni ven, tam, kde chapu ne bohuzel celeho boha, ale orientuju se ve hre, ktera se hraje a ktera je jeho soucasti, a ne ze si v ramci ni necham diktovat. Jo tohle vsechno pisu pri plnym vedomi, ze nejakou roli v te hre hrat musime. Ale skutecne az tak a skutecne pri tom hrani dostavame svobodu?

                Emigrace za komunistu byla mozna a po ekonomicky strance mnohem jednodussi pro 20 leteho cloveka nez dnes. To, ze tam byla ta bila stena stejne jako dnes je taky fakt. Ale pokud se clovek chce dostat nekam dal, tak do te bile steny musi vlezt. A strasne to boli, stresuje a clovek nevi co dela. Pak vyhraje a ma pred sebou dalsi bilou stenu (=bily mantinel). A tak dale az do smrti.

                Proste to, ze prijmu nejakou hru a to mi da vice moznosti je vymluva a nemyslim, ze by si tohle lidi meli mentalne zamenovat a nemyslim, ze by to tu melo byt takhle tolerovany. Prijmout hru je uleva, je to zastaveni, je to prijemne, je to asi i omluvitelne, protoze jsme lidi. Ale neni to posun. Ten skutecne prichazi pouze skrze bolest, ktera jaksi nema na druhem konci tu pripojenou slast a pohodli.

                Jinak samozrejme ted uz je to jedno, ve smyslu, ze minulost se nezmeni; ale neni to jedno, pokud treba tohle 30 let timhle zpusobem interpretujes a replikujes v dalsim zivote.

                • @la tibor: Aha, teď mi došlo, že ratka asi chtěla/potřebovala, abych jí za to seřval… No takhle to dopadá, když si člověk uvědomí, že je na lidi někdy až moc drsnej a tak si teda řekne, že bude hodnější – a spadne do toho, že je až moc hodnej. Tak já nevím, tak já asi zase budu ošklivej zlej Mordemy… No ne, teď jsem začal být hodnější, tak to musím hrát poctivě.

                  Posouvání se nikdy není příjemný. Připadá mi, že když jsou lidi ve sračkách a vědí, že je potřeba se posunout, tak si myslí, že jako už to samotné posouvání se jim má “po právu” nějak okamžitě ulehčit a že když neulehčí, tak do toho přece nemůžou jít, že jo, nejsou blázni… Tady to prostě není o tom, aby člověku bylo “líp” a nelze za to pořád čekat nějakou odměnu.

                  Jednoduchej příklad: Odchod z domu. Jít od rodičů do prázdnýho jednopokojovýho bytu v jiným městě není nic, co by člověku nějak ulehčilo na duši. Začít se starat sám o sebe a bejt sám v prázdný místnosti není žádná pohoda a nepřináší to žádnou okamžitou úlevu (přestože to je správný a je to posun).

                  Obecně právě jít pryč ze starýho (toxickýho) prostředí znamená jít pryč ze svýho pohodlíčka (sračky jsou pohodlný). Ale neznamená to, že mi bude automaticky psychicky “líp” (že budu spokojenější, uvolněnější, vysmátější, šťastnější…)! To zlepšení psychickýho stavu přijde až jakoby časem, se zpožděním. Průser je, že jsme navyklí na to, že po práci má přijít okamžitě odměna. Ale po realitě nemůžeme požadovat princip reciprocity.

                  A je možná chyba říkat těm lidem, co jsou někde v něčem zaseknutí “Udělej tohle a tohle, bude ti líp!” (odejdi od rodičů, bude ti líp; odejdi z Brna, bude ti líp; odejdi z tý strašný práce, bude ti líp…) Ono líp totiž nebude! Protože s každým posunem se něco starýho zhroutí a to vždycky bolí. Člověku dokonce bejvá většinou spíš mnohem hůř, když se hejbe, než líp. Proto jsou ty skutečný posuny někam tak strašně těžký – protože lidi cejtí, že jestli jim je teď blbě, tak potom jim bude ještě hůř. Ve skutečnosti to je jen na nějakej čas a v dlouhodobým horizontu to bude zlepšení, ale to pořád není zrovna moc výhodnej obchod, že jo…

                  Takže jakmile má někdo pocit, že se mu povedlo něco strašně vyhrát, že nad něčím vyzrál a je to najednou strašně super, tak je to většinou jen fejk. Osrávání prostě nefunguje – co funguje jsou ty těžký cesty z “je mi blbě” do “je mi ještě hůř”.

                  • @Mordemy: presne tak, pisu to ted v tom novym dlouhym prispevku dole, jedna nova Panda tady na blogu z tohohle taky vysiluje

                    Nelze cekat nejake uleveni a nelze ho cekat ani po case. Pozor! To neznamena, ze k nemu nedojde bud nejakym chvilkovym tripem, kde skutecne pote co neco zvladnem, jako na klouzacce v souladu se vsim nedoklouzem k dalsi prekazce, kde si rozbijem hubu. Nebo ze si tam nekde ve slabosti neodpocinem, abysme se pak o to vic mlatili do hlavy, co jsme to tim “odpocinkem” nezpusobili.

                    Ale to je fuk..proste na to uleveni opravdu nejde nejak moc cekat a kdyz uz si clovek jede tohle porno v hlave (jakoze si asi nepomuzem), tak kazdej okamzik JAKO TENHLE, kdy si uvedomime, ze to je jen mindfuck, ma ohromnou hodnotu.

                    Jestli tam nejaka uleveni prijdou, tak prijdou; ale ucelem je fakt se dostat co to jde z toho oralne-analniho kolotoce neco za neco a divat se proste na to co je spravne. Co je spravne jde opravdu hodne blbe definovat – mozna pres nejakou paretovu efektivnost, mozna primo pres esteticno, pres videni celku. Ale vlastni odmena v tom boji Ikari Shinjiho proste roli nehraje nikdy.

                    • @la tibor: PS. tim nechci rict, ze se clovek ma zadupavat do zeme; tim chci jen rict, ze v tomhle jsem (a fakt mozna uplne mylne) zastancem aspon hry na odosobneni, kdy clovek sam sebe vidi jako pesaka na sachovnici a jde mu proste o celou tu hru… sam sobe se snazi nestranit ani neublizovat ze stupidniho duvodu, ze to jsem JA

                      kdyz budu hrat sachy a na jednu figurku si napisu JA, tak nejlepsi cesta jak to cele prohrat je, soustredit se prave na obranu sebe… protivnik to samozrejme hned identifikuje; urcite by se dala dokazat matematicka veta, ze at jsme jakkoliv dobri hraci sachu, tak VSECHNY strategie, ktere maji ochranit konkretniho pesaka, budou ne lepsi, nez strategie, ktera se snazi vyhrat hru (a to jak pro vitezstvi ve hre tak pro pesaka)

                    • @la tibor: To je právě ten rozdíl mezi odosobněním a řekněme nesobeckostí (říkal jsem tady tomu i “oproštění se od vlastního ega”). Samozřejmě i ten (fuj) altruismus a starání se o druhý lidi má v sobě nějaký prvky tý hry a “odosobněnosti” a je chyba spadnout do toho, že je člověk Matka Terez(k)a, co žije jen pro druhý, ale on ten rozdíl tam fakt je.

                      Jet vědomě na falešný self, abych uchránil pravý self je jedna věc (to je to “ošklivý” odosobnění). Ale hrát prostě proto, že holt nic moc jiného nezbývá, to je něco jinýho a ten rozdíl tam je cejtit velkej.

                      Já si totiž myslím, že tady se opomíjí jedna strašně pozitivní věc a to jest, že lidská mysl má dost sníženou schopnost hrát na sebe mindfucky, když dělá něco správnýho. Typickej schizoid by mi teď řekl: “No jo, ty si tady hraješ na celým blogu na to, že jako děláš něco správnýho nebo někomu pomáháš nebo kdoví co a přitom to děláš jen pro sebe a pro svůj dobrej pocit” (třeba).

                      Ale podle mě prostě takovejhle mindfuck na sebe člověk hrát nemůže. Protože když děláš něco správně, tak to prostě děláš správně a ty pohnutky ztrácí na významu a je to vlastně vcelku jedno “proč” to děláš (protože ty vlastní psychopatický mindfucky se v tom do jistý míry rozpustí).

                      Zase je samozřejmě strašně nebezpečný nad tím takhle přemýšlet a hned, co jsem to napsal, si říkám, že takhle to přece bejt nemůže a mám strach co na sebe kde hraju…

                      Každopádně cejtím, že ten osobní záměr se pak v tom kontaktu s realitou tak trochu vytrácí a člověk je pak jakoby “ovládán” (blbý slovo) tou podprahovou řekou (nechává se prostě vést… Bohem řekněme).

                    • @la tibor: jo je to hodne nebezpecna hra; obavam se ze musime porad pocitat s moznosti, ze ty dva typy odosobneni jsou jen jeden a ten samej a celej tenhle intuitivni mindfuck, co mame oba v hlave (citim ho v tobe samozrejme), je “jen” dalsi mantinel k prekonani

                      nemam ted fakt kapacitu se nad tim dal zamyslet, abych tam neobjevil nejakou diru protoze jsem 24 hod nic nepil (kdyz nepocitam kilo pomerancu) a musim nekde jit neco splasit, nez me to opet uvrhne do bodu 0

          • @Mordemy: fakt by mě zajímalo jestli je možný mít vztah (následně třeba děti) a zároveň nebrat vztah ani děti jako útěk. Protože omezovat se jen na jednoho člověka popř. malé človíčky co se vyklubou je dost sobecké… i v Bibli se píše kdo jste svobodní zůstaňte svobodní protože manželství člověka táhne ke světským věcem nebo něco v tom smyslu… já doufám že to možný je ale zase se pak asi musí člověk zříct jiných věcí…

            • @hanys: Bóže, co máš furt s těma útěkama a berličkama hanys? :D Že ty hledáš nějaký dokonalý bezchybně čistý řešení, co? Přiznej se! Ty chceš, aby to bylo čistý všechno a jakmile je tam náznak nějakýho shitu a jenom trochu to vypadá, že to jako není úplně přesně na 100% ono, tak ti to nevoní… Hele víš, že urputná snaha o pravý self (čistotu, dokonalost…) je to samý jako snaha o falešný self, že jo? (viz Až na dřeň podruhé)

              Samozřejmě, že lze mít “neútěkovej” vztah proboha – nebo abych se teda nechytil do tvojí vlastní pasti: Dokonalý to nebude, ale jen útěk to zrovna bejt taky fakt nemusí. Co je ale blbost snažit se hledat bezchybný řešení. Pochop, že průser je i to snažit se žít výhradně čistě a podle pravdy. Ale tenhle blog není o tom, jak se nezašpinit a jak dělat všechno dokonale a bez her. Tohle je o tom, jak to dělat tak, aby jsme se vůbec někam dostali a neskončili v něčem nehezkým (třeba jako totální trosky vyřízený z toho, že svět není čistej a bílej tak, jak bychom si my přáli).

              S těma dětma, jak pořád kritizuju, to není tak, že “kdo si pořídí děti automaticky útíká” – já píšu jen to, že to bohužel velmi často, ve velký většině případů, takhle je. To je celý. Stejně jako ve velký většině případů se lidi živí normálním chozením do práce (ale například sázkaři dokazujou, že to lze i jinak).

              • @Mordemy: no jo bude to tak, že snažím o to být čistej, dementní je že to tady všechno píšeš a já do toho spadnu.. nějak jsem se snad popasoval s tím že okolo (společnost atd.) je špatný/zašpiněný, ale že já jsem zašpiněný stejně tak mi nedochází. Nebo dochází ale nějakým způsobem si asi myslím, že pokud se nebudu snažit o to být méně zašpiněný tak se jakoby nebudu snažit. Prostě mi asi musí docvaknout, že se můžu snažit i v té svojí zašpiněnosti a dokonalej nikdy nemám šanci být… ale furt hlodá to, že můžu dělat věci o něco dokonaleji a víc a víc…toho pocitu se dost možná nezbavím úplně nikdy jen mi musí dojít, že i kdybych se tomu pocitu věnoval na 100% tak se budu věnovat pěkný pičovině a zaseknu se v jednom bodě…

                • @hanys: tam jeste k tomu platej takovy kruty paradoxy, ze cim vic se budes snazit bejt cistej (nic proti tomu), tim vic te ta spinavost stejne bude pritahovat… no rekneme, ze ji opet odolas a budes o neco vic svatej… a o to vic te bude pritahovat… a pokud to nahodou nebudes vedet, tak uz se v ni budes skrytou stinovou casti pravdepodobne v ty dobe vesele hnahnat :D

                  • @la tibor:

                    Da se tomu rict treba vektor? Vektor smerovani nasi duse?

                    • @tom: jo opatrne MOZNA jo; kdyz si predstavis 3 dimenzionalni prostor (od treti cesty a trojjedinosti duse)

                      tak vektorovej soucin ty spinavosti na jedny ose a cistoty na druhy, kolmice na to by mohla bejt duse, kdyz to potrebujem polopaticky.. je na tom hezky ta paralela, ze je doslova mimo rovinu cistoty a spinavosti

                      ale tohle fakt s rezervou, ani nevim esli si to dobre pamatuju

                      napriklad proto, ze persona vrha stin, tzn. “dobro” se zlem dost mozna neni uplne nezavisly a to ten graf vektorovyho soucinu neukazuje

                      mozna nekdy nejakej silenec udela v vlastnosti vektorovyho soucinu zavery o dusi

                • @hanys: Mně se hrozně líbí, jak ty se to furt snažíš sám sobě definovat. Furt jako “já si asi myslím tohle, ale ono mi musí dojít, že to je jinak – prostě musí, protože já nemám šanci dělat to takhle, tak to budu dělat jinak!”

                  Hele fakt si myslím, že bys měl možná trochu povolit v tý sebeanalýze. Trochu moc na to tlačíš – respektive ty prostě CHCEŠ ten posun, strašně moc chceš ty věci vidět, strašně moc to chceš mít všechno perfektně jasný a seřazený a aby to dávalo dokonale smysl… Trochu povol. Jdi to na něčem testnout to, co už víš. Rozjeď nějakej projekt, třeba začni psát blog nebo tak něco… Ono ti to ve výsledku ukáže možná víc, než sedět tu a furt se urputně snažit všechno pochopit, zanalyzovat, zpracovat, přijmout…

                  Někdy je to prostě potřeba nechat to na chvíli bejt. Aneb jak říká ratka, “pustit se”.

                  Ještě teda k tý dokonalosti: Ono to je zase takový hodně ošemetný slovíčko tohle. Přijde mi to zase trochu jako z těch self-improvement příruček. Samozřejmě ty když budeš chtít, tak si řekneš, že Mordemy povídal, že “dokonalost” je nehezkej pojem, tak si za to v hlavě dosadíš něco jinýho a pojedeš dál v tom samým… akorát s tím, že budeš ještě navíc ohejbat význam toho dalšího slova směrem k významu toho slova dokonalost.

                  Ono všimni si, že se tu v poslední době ze všech stran přetřásá jiný slovíčko a to efektivita. A on je rozdíl mezi tím snažit se dělat věci dokonaleji anebo efektivněji… Ta dokonalost má v sobě to self-zabarvení a subjektivitu (myšleno směrem k subjektu, ne že je to subjektivní…), kdežto efektivita je prostě efektivita. Nesnaš se o dokonalost (sebe), snaž se o efektivitu (věcí).

        • @ratka: ” Vdát se a mít děti. tím si určím mantinely.” -> tohle mi prijde jako ten zasadni flaw v mysleni

          Mantinely mas urceny uz predem, pokud svatbu a deti beres jako mantinely. Tim nechci rict to postmoderni, ze muzem vsechno, to vubec ne, ale nekoho si vzit + mit deti zaroven na jedny strane kluziste mantinely udela a na druhy je otevre. Tohle je mentalni past do jaky jsem se taky dostal a ne jednou. Napriklad moje slavna cesta do Brazilie, kde jsem si i koupil 1smernou letenku, aby tim jakoze ten mantinel byl stvrzen. A samozrejme to tak neni, respektive pokud se cloveku podari prorazit ten skutecne mentalni mantinel na druhy strane hriste – tak to tak neni.

          Mozna jsou nejake skutecne omzeujici mantinely. Ale moc na to neverim. Jako ve smyslu – ztratim zrak a jsem limitovan. Jo, urcite? A co uzasna adaptabilita mozku, co dokaze vymyslet mozek nerozptylovany zrakem? Atd.

          Nechapu, proc by u deti melo byt jasne kam pujdes. V nasi spolecnosti, v nasich hrach, obklopena nasima institucema a lidma, ktery to nakonec delali stejne ano – ten mantinel tam bude. Ale obecne to vubec neni nutne. A naopak verim tomu, ze deti cloveka muzou svoji zivorodosti a tim jak rostou, cloveka z jeho pohodlnych mantinelu vyrazit. Ale opet: to by tomu clovek musel dat volny pruchod. O to jsem se koneckoncu snazil s tatou – vykatapultovat ho z jeho sebedestruktivnich mantinelu. Nepodarilo se to, ale kdyby ano, tak by to prave ukazalo, ze dite obecne nemusi byt uzemnovak.

          Chce to proste strasne moc premyslet, prijimat jemne signaly a bejt tvrdej ve smyslu hledani skryteho reseni tam, kde se to zda byt dost silene.

          • @la tibor: Nechápu, proč lidi pořád trvají na tom, že si musíme určovat jedna nějaký mantinely a zároveň životní směry a životní cíle… To pak vypadá tak, že si člověk ve dvaceti určít mantinely a směr a ten pak jak idiot tlačí dokud může (dokud má energie a dokud ty klapky na očích drží) a až teprve když se z toho zhroutí (za pět, deset, dvacet, třicet let…), tak se zamyslí nad tím, jestli to náhodou nebyla tak trochu krávovina. Ono totiž bejt ztracenej a nemít směr a cíl a mantinely, má na jednu stranu docela value bych řekl…

            A tohleto pak generuje ten rozdíl mezi bolestí a utrpením. Protože tohle jsou ty případy, kdy lidi trpí a kdy si to dělají sami a přitom fakt nemusí… Typicky třeba ty matky mají pocit, že se “musí obětovat pro svoje dítě” (nebo nějakou podobnou šílenost v tý hlavě mají) a tak v podstatě berou to, že mají dítě jako svýho druhu břemeno. Jistě, že ho mají rády, jistě, že pro něho udělají první-poslední, ale na nějaký úrovni to vnímají jako “životí trest”. A možná odsud pak pramení ty z psychologickejch časopisů známý “přehnaný očekávání”, který kladou rodiče na děti, kdy si do toho dítěte ten rodič projektuje všechno, o co jako on chudák přišel tím, že to dítě měl, a chce, aby to dítě dokázalo všechno, co ten rodič dokázat nemohl (protože měl přece to dítě, kterýmu se musel obětovat). Bleh.

            Ty nejpřísnější omezení nám neukládá realita, ukládáme si je sami, abysme mohli trpět. Protože trpět je prostě snazší.

            • @Mordemy: viz nize

              jednak bych ten mantinel do jisty miry ztotoznil s akvarkem

              a jednak je ten mantinel neco, co se objektivne lidem v palici zjevuje podobne jako myty

              jestli tu jsou ty mantinely objektivne nebo “jen” subjektivne; jestli nam je ockuje kultura nebo snad nejake “nase” podvedomi, tak to je nakonec jedno

              mame je tam, vsichni, je jich tam jako nasrano… proste je to magicke zhmotneni naseho neprekonatelneho nepritele

  3. Zaujal mě závěr. Připouští se tedy určitá “vyšší inteligence”, kterou by v jistém lidsky omezeném smyslu bylo možno nazvat Bohem?

    • @Malleus: Jo. Komu se to slovíčko nelíbí, může tomu říkat klidně Realita nebo třeba Příroda… Akorát teda v náboženstvích tomu obvykle fakt říkaj Bůh, takže si myslím, že je dobrý si na to slovo zvyknout, protože se díky tomu dá pak spousta těch zdrojů snadněji číst a chápat…

  4. Protoze se to resi furt dokola a dokola i na ratcinym blogu, kde rulisa hraje toho druhyho v Sokratovskym dialogu, tak to napisu jeste jednou.

    Existuje iluze absolutni svobody a existuje iluze absolutniho determinismu. Iluze absolutni svobody je, kdyz sobe nebo jinym rikame, tohle nemusis resit, delej si co chces. Iluze absolutniho determinismu jsou ty mantinely.

    Fakt je ten, ze kazdy mantinel lze prorazit, ale stoji to energii a to boli. At uz je to zamantiloidni “alternativni zivot s detmi” nebo vydelani milionu dolaru.

    Fakt je zaroven i ten, ze energie pravdepodobne neni nekonecne a i kdyby bylo, tak my to s ni proste neumime, coz Mordemy taky vyse pise. A tech mantinelu je kolem opravdu hodne a diky tomu, ze ta energie, at uz fakticky nebo iluzorne, omezena je, tak nejsme schopni bojovat na vsech frontach, dokonce ani nejsme schopni vsechny fronty identifikovat, nebot to samo stoji energii. Tudiz se v mantinelech pohybujeme. Kazdy a hodne. Kdo tvrdi ze zadne nema ma zadelano na schizofrenii.

    Neprijdu s zadnym svetobornym zaverem – jen s par dalsima poznamkama, krome te, ze clovek co placa neco o absolutni svobode, je mimo.

    – po prorazeni dalsiho mantinelu tam byva samozrejme dalsi prostor, skoro se mi chce rict nadakvarko, ale jaky ten prostor je, se predem nevi… urcite bude dal ohranicen, leda clovek dojde osviceni, ale jestli neco takoveho existuje fakt neni jisty; jak ten prostor ale vypada, to fakt neni jasny, jasny ale je ze to nebude tak fadni, jako kdyz Rambo kosi jednoho pitomce za druhym davkou ze samopalu… muze tam byt hned nejaka dalsi bariera, muze tam byt zasobarna dalsi energie, muze to byt cele past…kdo vi… opet bych tady vzal jako analogii ten Evangelion namisto Ramba a typy bojovych Andelu, kteri kladou odpor a snazi se nas znicit jak zaroven porad stejne (mineno hlavne casove, vsak i vyskyty Andelu se do urcite miry tusim daji predpovidat; no alepson my vime, ze v kazdem dile toho serialu se jeden vyskytne), ale pokazde jinak a stale vice rafinovaneji; to taky dava smysl, proste pokud se naucime prekonavat jeden typ prekazek, tak i kdyz na ni pozdeji narazime, tak uz ji jako prekazku vlastne ani nebereme… priklad ze zivota/byznysu: kdyz me poprve okradl nekdo, komu jsem veril, byla to velka katastrofa – ted uz to nejen zvladam, ale dokazu to predem zakomponovat do reality tak, ze hraju hru s clovekem od zacatku tak, aby davala smysl at me okrade nebo ne apod.

    – pokud nekdo rika jako ratka, ze proste byl objektivne omezen, tak to nikdy neznamena nic jineho, nez ze se proste nerozhodl nejaky mantinel/akvarko prorazit, tudiz ze byl slaby; potud je to, podobne jako pri zpovedi v poradku; problem nastava v okamziku, kdy ten danej clovek zacne bud rikat, ze to jinak nebylo mozne anebo a coz je jeste mnohem horsi – a k cemu se tim, ze ten clovek rika, ze to jinak nebylo mozne, pripravuje – ten clovek trva na tom, ze prave tim, ze ten clovek stal, vlastne neco prorazil… neboli zameni svoji omluvitelnou slabost pred sebou i jinymi za projev sily/pokory

    Tohle pro zmenu zase vychazi z toho, ze nektere mantinely se skutecne prorazeji staticnosti. Tj. nicnedelanim, trpelivosti atd. Viz. silni hrdinove americkych filmu si vzdycky nechaji rozmlatit nejaky predmet pres hlavu a nehnou pri tom brvou. To je v poradku, nicnedelani je silna lidska zbran, pokud nas opravdu boli a chceme si ulevit delanim. Jenze prave tohle je nase hlava v situaci o odstavec vyse schopna zneuzit a v situaci, kdy neco opravdu udelat mame. Rekneme pak: neudelal jsem nic a tim jsem silny. Ale to je alibismus.

    – podminka nutna, pravdepodobne zdaleka ne postacujici, pro to, ze je clovek pri hodnoceni svych nebo jinych cinu pri smyslech je proste ta, ze neprohlasuje ani iluzi svobody ani iluzi determinismu za realne; tj. vi, ze se vzdycky bude placat v bolestivem nevedomi mezi skyllou omezenosti a charybdou schizofrenie; vzdycky udelame prilis malo… vzdycky a zaroven jsme lidi, takze vzdycky budeme touzit po uznani toho, ze jsme udelali uz dost; prave z tohohle podhoubi roste existencialni deprese, protoze vzdycky budeme citit, ze delame prilis malo a vzdycky budeme citit, ze si prisvojujeme prilis mnoho zasluh (varianta citit se jako nula a neprisvojovat si zasluhy zadne, je to same) apod.

    Najit v tomhle pisku unikajicim cednikem nejakou rovnovahu neni mozne, ale je nase prirozenost se o to snazit. Snazit se je v poradku; namlouvat si, ze jsme tu rovnovahu dosahli je pruser jako BRNO.

    • @la tibor: Nedávno mi ten klučina, co jsem ti o něm vyprávěl, když jsem byl v Ove (ten, jak jsem s ním byl v tom lese a nezafungoval nám trip a on se bál, že ho znásilním…), tak tenhle kluk mi zklamaně/nasraně napsal tu nejtypičtější hlášku, že kromě toho, že na ty svoje teorie stejně nemám důkaz, tak že hlavně díky tomu prostě nejsem šťastnější ani vyrovnanější, než on. Ten člověk přečetl každej článek zde, přečetl i spoustu diskuzí, a stejně se po téměř dvou letech, kdy to tu čte, vítězoslavně ozve, že přece nejsem ani šťastnější ani vyrovnanější, takže určitě musí být něco fundamentálně špatně na tom, co se tu píše… Těsně předtím, než tohle řekl, doporučil mi knihu Hejno bez ptáků od Filipa Douška (use google) s komentářem, že ten člověk prý řeší dost podobný věci.

      Dále je tu moje matka a babička, který nezajímá nic jiného, než “jak se mám” – a ptají se pouze proto, že chtějí/potřebují slyšet, že se mám dobře. Je v podstatě nemožný vysvětlit jim, že se dobře nemám a že to vlastně vůbec není nějak zvlášť špatně, že se nemám dobře (protože cílem prostě není “mít se dobře”, což je to, co nechápe ani ten kluk z předchozího odstavce, i po všem, co tu bylo řečeno). A oni se mají dobře jen když já se mám dobře – což mi znemožňuje nemít se dobře (a tím pádem se mám podstatně hůř).

      Pak tu máme slavný GTD, osobní rozvoj, postmodernu, sledování vývoje HDP a trvale udržitelný rozvoj, a celý to fašounský “Buď štastný nebo se jdi kurva léčit!”

      Potom je tu jinej celkem blízkej kamarád, kterej se teď se mnou zdá se přestal úplně bavit (řekl bych kvůli tomu, co píšu tady na blogu…) a “shodou náhod” se o pár dní/týdnů později v televizním diskuzním pořadu se známým psychiatrem objeví otázka od diváka (který se shodou náhod podepíše stejně jako se jmenuje ten můj kamarád), jestli máme my lidi vůbec svobodnou vůli – přičemž ta otázka byla očividně podaná tak, že ten divák, co se ptal, chtěl od toho psychiatra slyšet, že svobodnou vůli vlastně nemáme, celý je to jen iluze a vládne nám determinismus.

      Pak jsou tu všichni ti lidé, které zajímá to samé jako mojí matku s babičkou s tím samým dodatkem o jediné správné odpovědi (nic jiného, než “Dobře” a následné zdůvodnění toho, proč se mám dobře, v podstatě nepřipadá v úvahu). Lidé, kteří svůj život zasvětili tomu “mít se dobře”.

      Jako další v pořadí mi skoro po roce bez jakýhokoliv kontaktu napíše kamarád z VŠ (z který jsem odešel) samozřejmě s otázkou jak se mám a že by se rád sešel a jestli mám čas. Odepíšu, že čas mám a že se sejít můžeme. Přijde mi od něho odpověď, že teď vlastně zrovna čas vůbec nemá tenhle týden a jestli by to teda šlo ten týden příští. Odepisuji, že šlo a ať se pak teda ozve. Píše mi, že OK, že se tedy ozve ten další týden. Od té doby uběhlo už 14 dní, neozval se… Až mi za pár dní/týdnů znovu napíše a sejdeme se, budu se mu snažit vysvětlit, že se nemám dobře. A on se mě bude snažit povzbudit, že to bude lepší. A já mu vytrhnu z rukou jeho rockovou kytaru a umlátím ho s ní.

      Je tu můj brácha, kterýmu když nabídnu, aby se mnou šel do sauny, odpoví, že on do sauny nechodí (skutečně tam nikdy nebyl a proto “do sauny nechodí”).

      Je tu ratka, která vždycky něco brutálně do hloubky pochopí a popíše to a následně to zazdí s tím, že se vlastně nic neděje a všechno je v pořádku a “teď když už jsem stará, tak už jsem stejně vlastně totálně nad věcí, protože mě se už přece nic z toho netýká”.

      Je tu slečna K., která zůstává v Brně (a v prdeli) a zároveň prohlašuje, že to Brno vlastně vůbec není tak strašný město.

      Je tu můj otec, kterej začal na bolesti zad žrát antidepresiva a je šťastnej, jak se mu konečně ulevilo.

      Byl tu Orbitalův otec, kterej tu už není.

      Je tu můj děda, co leží utlumenej psychofarmakama na LDN a celej den nedělá nic jinýho, než že čumí na televizi, ale kterej ještě před pár lety jel na kole přes půl Evropy a vstával v pět ráno, aby mohl vyrazit k dvacet kilometrů vzdálenýmu rybníku chytit pět kaprů.

      Je tu jeden pražskej grafik, co svůj život zasvětil tomu, aby se dostal do fáze, že může na některý svoje zákazníky zvysoka srát, protože si to konečně může finančně dovolit.

      Je tu Gadzi, kterej má pocit, že bude buď žrát prášky na hlavu a naučí se perfektně sázet anebo se oběsí (a jiná možnost prý není).

      Jsem tu já, co si fut něco ulehčuju a jedu na 30% kapacity, když vím, že bych mohl jet na 60% nebo taky na 120%.

      Je tu pár miliard lidí and counting… a nikdo z nich není ani šťastnej ani vyrovnanej ani se nemá dobře. Všichni se více či méně plácají od jednoho mantinelu k druhýmu a občas to nevydrží buď ten mantinel anebo oni.

      • @Mordemy: :D Mordemy stand-up comedian na scene!

        • @la tibor: Absolutně nechápu, co ti na tom připadá tak směšnýho :D

          • @Mordemy: taky nevim, ale nemuzu se prestat tlemit :D Hlavne jsem si to predsatvil jako Black Mirror cely… po x letech marneho a uprimneho psani blogu se spolecenska situace otoci k tobe celem a ty budes se Sternem jako stand-up duo objizdet duchodaky nebo sportovni haly (ja se obcas pridam jako cestny host). A budes to tam sazet tak jako v tom pripsevku vyse. A vsichni budem zrat lexaurin a bude nam dobre :D To jsou takovy ty predstavy, co jima clovek uplne nevladne no… kdyz uz je to moc velkej horor tak je to smesny.

            • @la tibor: No já jsem si to po sobě trochu odosobněně přečetl znovu a už se tady tomu napůl tlemím/napůl brečím taky… :D Jeď do Prahy, já pojedu do Brna a budeme v těch komentech pokračovat od tamtud, to bude “jistější”.


              Jo a teď tady vařím brambory a z ničeho nic mi před očima proběhla představa, jak mi ten vařič vybuchnul do xichtu a rozsekal mi celej obličej (a následovala představa, jak jsem přijel za tebou, obličej znetvořenej k nepoznání a oba jsme se tomu začali strašně smát…).

      • @Mordemy: Mordemy, nasazeli jste toho tolik že vůbc nevím co na to říct. zkusím to jednoduše a snad srozumitelně. když jsme se vdávala takjsem to prostě tak viděla jak jsem to udělala. věřila jsem tomu. stačí to takhle? Proto se ptám tebe a a asi stejná otázka patří i la Tiborovi, co děláte vy lépe než já ve svých 23 letech? V čem je to VAše pojetí života jinak? Co děláte jinak když toho tolik víte? já byla úplně zabedněná a viděla jen a jen mantinely které mi uleví od bolesti. a taky mi ulevily. a možnilo mi to jít dál a nezbláznit se. protože podle mě život je cesta. zůstat stát je smrt. kdbych věděla “všecko” ve svých 23 letech co bych se v životě učila? a co se chcete učit vy když všecko víte… k čemu

        • @ratka: Proboha ratko, co to plácáš? My se jako s La Tiborem už nemáme co učit nebo co jako? My stojíme na místě, protože už jako všechno víme? Kde si na takovou kravinu přišla?

          Nebo jako co chceš tímhletím komentářem sdělit? Že se tváříme, že všechno víme a přitom víme prdlajz? Nebo skutečně říkáš, že jako všechno víme a už není kam dál jít?

          Přečetla sis vůbec ten můj dlouhej komentář o lidech? Jak můžeš sakra napsat, že už nemám, co dělat, když je kolem mě tolik lidí a žádnej z nich nežije zrovna sluncem a dokonalostí prozářenej život? Jako jak “k čemu”? To má jako celej život bejt nějakej závod za vědomostma? To tady jako nejde o nic jinýho, než toho vědět, co nejvíc nebo co? Vlastně netuším, na co se to vůbec ptáš, připadá mi to naprosto nesmyslný…

          Mně je 24 (za chvíli 25), Tiborovi už je pár let přes 30.

          A co jako? To poslední, na čem záleží, je nějakej absolutní věk. Jsou lidi, který prožijou celej život, třeba 70 nebo 80 let a celou dobu vydrží bejt zaseknutý někde úplně na začátku (a pak to s nima podle toho vypadá, viz ten můj děda ležící na LDN). Ty už seš jak moje matka, ta má taky pořád takovýhle kecy, že jsem mladej a “jaktože už tak všechno krásně vím”, přičemž specielně ona byla ve svejch 23 letech ještě podstatně větší srab, než si byla ty…

          Jako nechápu čemu se divíš? Jako zcela vážně: Na co se mě to tady jako ptáš?

          • @Mordemy: ja jen ze si tady hezky spolu notujete a vyčitujete mi moji blbost v mládí. a já to vnímám přitom jako záchranu. že kdybych nebyla blbá tak bych se třeba nevdala neměla děti a spoustu věcí bych neudělala protože … bych prostě uvažovala jinak. s hrůzou jsme si uvědomila jaké jsem měla štěstí a že stačilo málo a vše mohlo být jinak. mohla jsem si říct že tohle neudělám a neudělat to. když teda jsem zvedla tu rukavici a nechala aby mě potkalo to co mě potkalo tak teď mám právo být vděčná. protože mi jasné že tak nějak se to dělo. a uznávám, že je to dvojsečný meč, že to štěstí je klamavé protože nic člověku nepatří. Ale ta cesta byla a je darem.

            • @ratka: Nikdo ti nevyčítá tvojí blbost v mládí. Vyčítáme ti, že svojí blbost v mládí teď, ex post, o třicet let později, interpretuješ jako něco, co bylo nejen v pořádku, ale bylo to přesně to, co si měla udělat. To je logika ve stylu postmoderny říznutý západní verzí zen-buddhismu. Všechny cesty jsou ty správné a všechno, co člověk udělal, bylo dobře, takže se vlastně nic nestalo a já žiji v dokonalém souznění sama se sebou…

              Sorry, ale prostě to nebylo v pořádku ratko a ty to moc dobře víš, tak mi tady prosimtě netlač tyhle hovadiny, tady prostě nejsi u sebe na blogu, kde ti to ostatní padesátiletý holčičky odkejvou, a budete se tam vzájemně plácat po zádech, jak je ten život vlastně strašně fajn a jak je všechno v pořádku, protože jsme přeci všechny strašně moc v pohodě, šťastné a vyrovnané k tomu a smířené se vším, co nám život nadělil a přinesl. Nemůžeš prohlásit, že si byla blbá a že právě to tě zachránilo. Prostě nelze. To je schizofrenie jak prase.

              Ty si v prvý řadě asi musíš přestat neustále opakovat, že teď už seš jako konečně šťastná a spokojená, protože prostě nejsi. Přestože (právě proto, že) se o to pořád tak urputně snažíš. Prostě tvoje eskapády na večírcích, kde dostaneš schízu z toho, že už se ti nikdo nedívá ani na zadek ani na kozy, mluví za vše.

              Na druhou stranu ty s tím vším bojuješ a dáváš to víc, než kterákoliv ženská kterou znám (bez ohledu na věk; specielně spousta holčiček mezi 20 až 30 by si z tebe mělo vzít sakra příklad…), ale problém je, že seš prostě pořád strašnej srab už jen v tom ty věci vidět (přestože toho vidíš relativně dost). Přitom něco vidět je jen ten první krok a naprosto nestačí jen něco vidět a bejt si toho vědom…

              Ale ty se prostě připosíráš neustále už v tom pohledu na věci a pořád se z těch sraček vynořuješ a zase do nich zaplouváš, furt dokola. Chodíš do nějaký posraný práce a na naprosto debilní večírky s kolegama, kde předstíráš váženou dámou a samozřejmě ti to nejde. Pak ti to teda dojde, jaká je to hovadina, napíšeš o tom na blog, že to bylo o hovně, ale hned v diskuzi pod tím článkem ten večírek obhajuješ protože sis tam mohla “pokecat s kolegama”. A nakonec prohlásíš, že to vlastně nebylo tak strašný…

              Prostě ty si neustále naprosto zbytečně hraješ na vyrovnanost, zen-budhistickou smířenost sama se sebou, toleranci k druhým, a podobný kraviny. A v tvým podání to fakt jsou kraviny, protože ty prostě neustále jedeš na tu čistotu a hraješ sama na sebe mindfucky na druhou – například protože víš, že nic jako dokonalá vyrovnanost neexistuje, řekneš, že nejsi vyrovnaná a že je tvoje nevyrovnanost je v pořádku a TEPRVE POTOM si to sama před sebou můžeš podat tak, že vlastně vyrovnaná seš (tím přijmutím té svojí nevyrovnanosti). Tím, že seš prostě už příliš chytrá, než abys to mohla hrát na tý nejnižší úrovni a předstírat to jednoduše, tak to všechno předstíráš dvakrát zacyklený do sebe… Výsledek je stejnej a o to hrůzostrašnější.

              Ty máš potenciál ty věci vidět fakt do hloubky, ale vždycky těsně předtím, než se ponoříš až pod hladinu, tak se pro jistotu znova nadechneš. A znova. A ještě jednou. A znova… a takhle furt dokola.

              Za tejden tu zase přijdeš a napíšeš nějakej fakt přesnej vhled do nějakýho tématu a já si budu říkat, že ta ratka je fakt dobrá.

              A o další týden později budeš obhajovat nějakou svojí totální prefabrikovanou, třicet let starou, iluzi, že celej tvůj život je vlastně úplně v pořádku a vždycky byl v pořádku a budeš mi tu před xichtem mávat tím, že jsem o polovinu mladší než ty.

              • @Mordemy: tak tohle beru. protože taky citim že tam něco chybí. ale nevim co to je. protoze to nijak uchopit nejde.

                • @ratka: No jasně, že tam něco chybí – chybí tam ta faktická a hodně tvrdá aplikace těch věcí na život, to tam chybí.

                  Úplně jednoduše a prakticky: Základem všeho je prostředí, ve kterým se pohybuješ. To má vliv úplně na všechno, protože prostředí na tebe působí a ovlivňuje tě. Konkrétně v tvým případě to znamená, že tvoje prostředí tě stahuje neustále zpátky do sraček a ty se tomu nebráníš a dál v tom setrváváš. Viz dva jasný příklady:

                  Příklad 1: Chození do normální práce kamsi do fabriky, kde ještě ke všemu zřejmě neděláš nikde u pásu, ale seš někde blízko middle-managementu. Většina lidí v tej práci nevidí tolik věcí jako vidíš ty a většina lidí v tej práci, kdyby si přečetla tvůj blog, tak si bude klepat na čelo. Přesto si tam záměrně a dobrovolně začala chodit z pouhý osamělosti a toho, že si se doma nudila (sama si napsala, že kvůli prachům to není; nápověda: nebyla to ani nuda). Do tý práce chodíš denně a denně tam předstíráš něco podobnýho jako si předstírala na tom večírku a s žádným z těch lidí se nemůžeš bavit o věcech ani do tý míry, jako se o nich bavíš s Mordemym, kterýho si v životě neviděla.

                  Příklad 2: Diskuze u tebe na blogu. Necháváš lidi jako je rulisa, aby z tvýho blogu dělali postmoderní blábolník, kde každá sračka je stejně hodnotná jako myšlenka a místo toho, aby když jednou za měsíc napíšeš článek, kterej je fakt dobrej, sis stála za tím, co si v něm napsala, tak necháš slavný diskutující, aby ti to totálně rozmrdali – a ještě se k nim připojíš. Viz teď ten poslední post u tebe, kterej je podstatně výstižnější, než cokoliv, co si za poslední dobu zplodila a viz komentáře pod ním, kde se ženský v čele s rulisou vztekaj, co sis to vůbec dovolila napsat. A ty místo toho, abys jí buď poslala do prdele nebo se odvážila jít alespoň do minimální konfrontace, tak jí místo toho v podstatě přikyvuješ a tváříš se, že je opět zase všechno v pořádku. To, že se tu chovám jako fašoun a každýho, kdo tu začne valit sračky a nehodlá přestat, nemilosrdně vyhazuju, má svůj velmi dobrý důvod a to je ten, že prostředí mě ovlivňuje – jako kohokoliv jinýho. A je zatracenej rozdíl nechat lidi mlet hovadiny a tvářit se, že je to oukej, anebo s nima chodit do konfrontací a snažit se dobrat pokud možno reálnýho stavu věcí.

                  Veškerej vhled ti bude na hovno, pokud kolem sebe budeš udržovat prostředí, který ti neustále nasazuje na nos brejle. Veškerá moudrost všech knih je ti naprosto k prdu, když pak v praxi jdeš makat do nějaký podělaný fabriky mezi kravaťáky a na blogu si to následně necháváš stvrzovat od ostatních připosranejch padesátiletejch ženskejch. Všechno, co vidíš a chápeš, neustále a znovu zapomínáš, protože nejseš schopná snést ani to, že bys byla chvíli sama a nechodila mezi lidi.

                  • @Mordemy: nevnímám to tak jak to ty popisuješ. to co jsem se naučila mám ze života a ne z knih. nerozumím spoustě slov která se zde používají, neviděla jsem filmy a nečetla věci o kterých se zde bavíte. nejvíc jsem se naučila v životě. životem samotným. takže ta fabrika je přirozené pokračování učení, cesty kteoru porcházím.. mám oči i uši otevřené, vnímám a naslouchám celým tělem. naslouchám tomu co se děje. naslouchám lidem a dívám se jak žijou, snažím se dělat svoji práci co nejlépe. Nejsem osamělá. Považuji za svoji povinnost přijmout výzvy. Možná jsme v tomhle pověrčivá a neodmítám to co mě potká. když me osud vyzve tak já tu výzvu přijmu a jdu do toho. ono se samo ukáže co mě to mělo naučit. Rulisy si moc vážím. z různých důvodů které zde nebudu rozvádět. a tak ji nech na pokoji. není ti po tom nic jaké mám přátele. to mi neurčovali ani moji rodiče :o) a ti teda by za mě i dýchali kdyby mohli.

                    • @ratka: Jo, zapomněl jsem tam dát, že “všechny ty slavný roky zkušeností přijdou vniveš, když to necháš vyhnít v bažině”, moje chyba.

                      Ratko prosimtě jaký “naslouchám celým tělem”, když chodíš do nějaký továrny mezi normální lidi? Copak nechápeš, že tam se prostě nedá “naslouchat celým tělem” protože to prostředí tě prostě zablokuje?

                      Víš, co byla fakt výzva? Když si seděla doma a neměla si do čeho píchnout, tak výzva bylo vymyslet něco lepšího, než chození do práce. Vymyslet si třeba nějakou vlastní práci – něco, co budeš ty sama dělat pro lidi. Rozjet třeba vlastní podnikání nebo začít dělat něco kreativního nebo tak něco. To byla ta výzva. Ty si nepřijala žádnou výzvu. Ty si se lekla a sráčsky nastoupila jako zaměstnanec do továrny a děláš tu práci, kterou ti dá zaměstnavatel na stůl. V tom není žádná výzva. Takhle to dělá naprostá většina lidí v republice.

                      Mlet v tomhle případě cosi o osudu je hodně velkej shit.

                      To samý s tou Rulisou. S Rulisou seš velmi často v rozporu, ale buď držíš hubu nebo jí přitakáváš. Výzva by byla jít s ní do konfrontace a ty věci si natvrdo vyjasnit.

                      Opět tvrdit, že zrovna ty odpovídáš na nějaký osudový výzvy, je prostě k smíchu.

                    • @ratka: a co když se jen obyčejně bojím? nic nevymyslím. na nic nepřijdu. a když sedím doma tak jsem navíc úplně k ničemu. zbytečná.
                      v práci jsem alespon užitečná.

                    • @ratka: teď to možná bude vypadat jako obhajoba ale budiž. přijde mi že hrozně podceňuješ lidi. nevím proč. jsou teda ti lidi v továrně normální nebo nejsou. a v čem třeba jiní normální nejsou. ja toužila celý život být normální a víceméně se mi dařilo se takovou zdát i když uvnitř jsem dost velký pako. a tak mě napadlo, že třeba to mají takhle všichni. zdají se být normální ale ve skutečnosti jsou nenormální. Ve fabrice dělám jen posledních 7 let. do té doby jsem byla samostatná. dělala jsem překlady, taky jsem byla domovnici a zahradnicí, taky jsem měla poradenskou firmu, hlídala postižené. prostě za tu dlouhou dobu člověk děla cokoliv. ve fabrice člověk musí být součástí celku a neměl by škodit a překážet. protože by mu to samotnému bylo trapné.

    • @la tibor: to s tema andeli z evangelionu a mantinely je dost presny … premyslim jak pises ze neni jisty jak ten prostor vypada jestli ten aktualni mantinel kazdeho je neco jako “kruh” takze se v pripade zboreni posune cely vnimani/chapani nebo nejaky jiny utvar a posune se treba jenom jedna strana/hrana. Vic se mi libi to prvni uz jenom diky tomu ze to je kruh :D ale mozny je vsechno…nebo je mozny ze to ten kruh fakt je ale clovek hned cely novy kruh neprokoukne takze to vypada ze to byla jenom jedna strana…nebo to muze byt nejaka primka ktera pokracuje dal do nekonecna a vzdycky je tam nejaka prekazka na ceste /k zamysleni jestli je prekazka to same co mantinel/ (a ve skutecnosti to nemusi byt zadny utvar a jenom dosazovat mantinelum utvar je nejaky mantinel ale zase si rict ze tu zadny mantinel neni taky nejde)…

  5. Nebylo na toto téma nalezena v podstatě odpověď v plném náboženském chaosu při vzniku křesťanství v 10 teru přikázání? Taková osnova, abychom se v tomto zmatečném světě neztratili, jak věřící i ti nevěřící. Ovšem moderní technika porušila všechny řády a my se v tom plácáme, jak umíme. Dokud znova někdo nevytvoří nová přikázání, abychom byli schopni žít v tom, co nám ve většině připadá, jako morální marast. Ona svoboda, je dobrá věc, ale jen za podmínek, když je dobře zorganizovaná:-)

    • @Lezarts: 10 přikázání už mi připadá trošku moc zabarvený tím církevním dogmatismem a je to takový moc negativistický (Nesmíš, nesmíš, nesmíš, nesmíš…), ehm. Nebo jinak: Nepokradeš, nezabiješ atd., to zní jako konkrétní společenský zákony, jako nějakej soubor morálně-společenskej pravidel, aby fungovala společnost jako taková. Není v tom prostě ta osudovost pro jednotlivce, není tam obecnej symbolickej návod na to, čeho se vyvarovat v životě.

      Podstatně funkčnější (a původnější) mi přijdou ty smrtelný hříchy:

      1. Lakomství
      2. Obžerství
      3. Lenost
      4. Hněv
      5. Pýcha
      6. Smilstvo
      7. Závist

      Když se nad tímhle člověk zamyslí, tak těhle sedm slov popisuje úplně všechny druhy záseků, do kterejch se člověk může dostat. Jakákoliv sebedestrukce je popsatelná jedním z těhle takzvanejch hříchů (pokaždý, když se člověk plácá v nějakejch sračkách, hřeší jedním z těhle způsobů). A nejlepší je, že je tu obsaženej ten aspekt odpovědnosti, kdy za hřích člověk skutečně nese osobní odpovědnost a zůstává to na nás přichycený (proto je to hřích). Pak teda ty odpustky za peníze tohle znehodnotily a uvrhli ty lidi do ještě větší schizofrenie (protože hřích se tím samozřejmě ani náhodou nesmazal, byť vyžranej farář tvrdil něco jinýho…).

      No je fakt, že tím, že jsme moderní lidi, tak už prostě máme problém chápat tyhle starý křesťanský zákony a skutečně jakoby potřebujeme novou sadu přikázání, která by to podala nějak líp a v moderní formě. Přitom to tady už ale dávno je ty návody na to jak žít a konkrétně náboženství jsou toho plný a lidi jsou stejně pořád dutý a melou si svoje.

    • @Lezarts: no evidentne se neco zvrtlo, protoze prikazanim uz nerozumime jinak nez dogmaticky a nechapeme dostatecne to, kam puvodne smerovaly

      Moderni technika uz je mezikrok, plne nastoupil po osvicenectvi, kde jsme se bohu postavili, a zaroven nam ho pomohla dorazit. Ale samozrejme to neni problem techniky, ale nasi zpupnosti a toho, ze jsme se az moc ztratili.

      Na dalsi stranu verim tomu, ze to, ceho se moderni civlizace ucastni (i vcetne nejvetsich brutalt jako jsou koncentraky), je proste docela odvaznej experiment. Verim a citim tomu, ze pote, co prozkoumaji prazdnotu (obrazne) na druhe strane vesmiru nez je buh, se prave k nemu budou schopni vratit mnohem lip, nez jakykoliv jejich evolucni predek.

      No a to nejbrutalnejsi nakonec: verim, ze je to mozny ted a pro kazdyho. Coz je tak trochu ekvivalentni s tim redefinovanim desatera. Holt potrebujem vymyslet dynamicky desatero, neco hodne neortodoxniho a pojimajiciho veskerou komplexitu dneska. Desatero je produktem nebo vyvrcholenim civilizace mestskych statu. Ale my uz tu mame globalni vesnici a prah dobyvani vesmiru, geneticke mutace, dost mozna zasadni prodlouzeni zivota, nekonecne zaznamenavani informaci a cim dal lepsi datamining.

      Jako nulty bod desatera bych rekl, ze psychoanalyticke postupy, porozumeni mytologii a tomu, co JE mytologie, akceptovani symbolu atd. je zaklad smysluplnyho vzdelani, ktery cloveku umozni se orientovat v tom cybersvete, co sem prave vtrhnul. A tohle uz muze dnes, s dostupnymi zdroji, delat uplne kdokoliv.

  6. Neprobírám to z hlediska církevního, pouze morálního, myslím, že v zasadě se naše názory scházejí. Pouze, jak najít možnost, ať to co člověk vynalezl a co mělo sloužit k vylepšení jeho existence, není možné zneužít a neobrátit v nástroj destrukce jedinců, či společnosti, jako takové???! Ovšem, zde se dostáváme do debaty, co je zlo a co je dobro. I když většina společnosti odsuzuje zlo, proč se pak k němu ve finále přizpůsobí? To jsme se staly ve většině všichni, už jenom stádem ovcí?Co to způsobilo? Proč ti, co stádo nenásledují, jsou odsouzeni k zániku? Zde nemohu přijmout názor, že když následuji zdraví rozum, že se vystavuji auto destrukci. Ale vím, je to debata na dlouhé a dlouhé hodiny …

    • @Lezarts: To jsou kategorie trochu jak z americkejch akčních filmů (ale ne těch od Nolana). Otázka jak to udělat, aby něco nebylo zneužitelný, je podle mě zbytečná a rozhodně to teda není cíl tohle… Od toho máme svobodnou vůli se rozhodnout jak se budeme chovat a jak naložíme s tím, co máme – myšleno jako jednotlivci. Jako společnost už to je složitější, protože se to celý hejbe jako řeka a ty jednotlivý akce lidí, co jdou proti proudu nemají v rámci celý tý společnosti význam (ale mají dost možná význam na tý vyšší úrovni, než je společnost).

      To dobro/zlo jsou jako kategorie už vyloženě nepoužitelný. Ve výsledku neexistuje nic jako dobrej nebo zlej člověk. Jakmile připustíš, že je někdo třeba “zlej”, okamžitě nutně sklouzáváš k tomu determinismu, protože se rázem musíš ptát jak se to stalo, že je ten člověk zlej a dostaneš se tak maximálně k odpovědím typu “zlej se narodil”. Dobro a zlo jsou termíny vhodný do dětskejch pohádek… a i tam bych je nedával, protože jakmile si dítě zvykne na to, že tu jsou hodní lidé a zlí lidé, je zaděláno na průser (specielně tím, že samozřejmě samo sebe identifikuje jako “hodné”).

      Jde o to, že morálka neříká, co je dobré a co je zlé, morálka říká, co je správné a co je špatné a to je rozdíl. Pokud je pak morálkou myšlena ta nejobecnější lidská morálka, která je řekněme popsaná v tej Bibly a v dalších náboženskejch textech, tak tam už mi vůbec připadá, že se na dobro a zlo prakticky vůbec nehraje. Jasně, lidi dělají hnusný věci a jsou na sebe zlí a ve světě se jakoby “děje zlo” (nebo jak to mám říct), ale každej člověk, i ten nejvíc zlej, má příběh a existujou důvody pro to, proč se chová tak, jak se chová. Stejně tak když je někdo “hodnej”, tak to není jen tak a nedá se říct, že se s tím narodil nebo že je to nějak jinak pevně daný.

      Lidi nejsou ani hodní ani zlí, stejně nejsou žádní hajzlové ani kurvy apod. To, že se třeba chlap chová (!) jako hajzl nebo že se ženská chová (!) jako děvka, to neznamená, že takoví JSOU a basta, že je to jako nějaká jejich podstata nebo tak něco a že se s tím nedá něco dělat a že ten člověk se tak nemůže přestat chovat. To zase jen v těch prohlanejch filmech je padouch celou dobu padouch a klaďas je celou dobu pouze klaďas.

      Na začátku tohohle komentu zmiňuju Nolana: Ten jako režisér tohle chápe velice dobře a v celý tý trilogii Batmana proti sobě rozhodně nestaví Dobro vs. Zlo, ale je to Řád vs. Chaos – ve druhým dílu to Joker vysvětluje dokonce úplně natvrdo, když má hlášky typu “I am the agent of Chaos”. V tomhle se právě liší mýty, který mají potenciál přežít tisíce let od krávovin, který zapadnou. Tyhle výjimečný moderní filmy typu Batmana nebo Watchmenů kopírujou ty starý mytologický vzorce a do určitý míry dělají právě to, že to starý učení předávají v moderní formě (to jest dělají přesně to, po čem si tak zatoužila v minulým komentáři). V těhle filmech je prakticky nemožný jednoznačně někho identifikovat jako padoucha a “zlýho člověka” a stejně tak je to v těch starejch mytologickejch příbězích. I když se tam věčně někdo vraždí, tak pokud se jedná o souboj dvou lidí, nikdy to není uber kladnej hrdina vs. zlý padouch (viz. typicky řeckou mytologii, kde proti sobě jdou hrdinové jako Achilles a Hektor a jen těžko by se dal jeden z nich označit jako zlej a druhej jako hodnej). V mýtech je zlo zastoupeno úplně jinak, než “zlým člověkem” – tam jsou totiž ty velký nestvůry, mořský příšery, démoni apod., který vždycky symbolizujou primárně VNITŘNÍ souboj toho samotnýho hrdiny sám se sebou.

      “Bejt zlej” znamená akorát prohrávat souboj s vnitřníma démonama (nebo se prostě nesnažit proti nim bojovat a nechat se jima trhat na kusy). Ale to je tak všechno. Vždycky lze nakonec hrdinně vstát, pozvednout meč a jít posekat pár nestvůrnejch hlav. A o tom to nakonec celý je, všichni tuhle možnost máme a ta možnost je tady vždycky (a v těch příbězích to je taky ukázaný na x způsobů; ať je hrdina sebevíc na dně a v sebehorších nesnázích, když se fakt vzmůže, tak ten souboj vyhraje…)

      • @Mordemy: Když už tady zmiňuješ Bibli v souvislosti s dobrým a špatným, tak mě vždycky dost zmátlo, že ten strom v ráji o kterém mluvíme jako o “stromu poznání” se vlastně jmenuje strom poznání DOBRÉHO a ZLÉHO (the Tree of Knowledge of Good and Evil). Pak by ten mýtus dával smysl třeba i tak, že posuzování dobrého a zlého lidem nepřísluší/způsobuje problémy.

        • @schizoida: To je hodně dobrý tohle. To jsem nevěděl, že se strom poznání jmenoval takhle, ale o to větší to dává celý smysl.

          Podle mě přesně jak píšeš, když lidi posuzujou co je dobrý/zlý, tak jim to způsobuje problémy, alias posuzování dobra/zla = schizoidnost. To jablko ze stromu poznání jsem vnímal vždycky jako začátek tý schizoidnosti a ono právě rozlišování (dělení) světa na dobrý a zlý je schizoidní (viz koment výše). Tímhle se prostě rozevřely ty nůžky a tímhle lidi začali být tý schizoidnosti vůbec schopní.

          • @Mordemy: “jednotlivý akce lidí, co jdou proti proudu nemají v rámci celý tý společnosti význam (ale mají dost možná význam na tý vyšší úrovni, než je společnost)”

            – co myslíš tou vyšší úrovní? Realitu? Prostě přivedeš několik lidí k realitě, správné morálce a to je všechno? Jako já jsem ochoten připustit, že to všechno fakt je ale pak je to fakt jeden velký vtip… teď jsem četl dost pěknou knížku od jednoho kněze ( http://obchod.portal.cz/produkt/at-se-ti-zivot-povede/ ) ..vlastně sám tam píše, že v církvi je něco shnilého rozplývá se nad přírodou atd. pod většinu z toho bych se podepsal, ale zároveň tam píše, že jedinou motivací je nějaký ten život věčný…nebo v to aspoň doufá…sebrat křesťanům život věčný a zároveň mít jako motivaci stále Boha je docela hardcore… jako taky otázka co si kdo pod tím životem věčným představí třeba prach jsi a v prach se obrátíš a vrátíš se zpět do matky přírody odkud jsi přišel (myslím čistě do hlíny né žadný vyšší stav myšlení).. ale to zas taková super motivačka není žejo…

            prostě jaký by pak měl být rozdíl mezi životem někoho kdo se svými démony celý život bojuje a mezi tím kdo se jimi nechá ovládat a “užívá si”..? Jaký by měl být rozdíl snažit se žít život podle správné morálky nebo na to srát a žít podle špatné?

            • @hanys: jo, to skutecne neni zadna nic moc motivacka, ale je to to vono, to sem presvedcenej

              to co pises, je fakt zasadni otazka, na kterou narazi dneska kazdej; ten rozdil je skutecne v tom “zivotu vecnem”, kterej holt nejakej debil, rekl bych dabel, napric nabozenstvima zamenil za nejakych 72 pannen (= vetsi slast nez si dokaze kdo predstavit)… no a ja tipuju, ze o super motivacni slasti zivot nebude

              1. to bude o pocitu sounalezitosti se svetem, proste rekneme v nejaky vyklidnenosti. Jasne – ta dneska nikoho nezajima a mame s tim vsichni co delat, abychom v tom nejakou hodnotu videli. Jsme vsichni indoktrinovani tim, ze hodnota veci se meri prave slasti, stestim a tim, jak si to uzivame. To je axiom dnesni spolecnosti. Axiom tohohle blogu je jednoduse, ze hodnota je jinde.

              2. kdo jde do nebe pro zivot vecnej nejde do pekla. A co je peklo? Nekoncici strast. Neboli to psychoanalyticke “kazda slast je vyvazena strasti a jeste se k tomu plati nekrestanske uroky”, by zde snad mela byt odpovedi.

              Jinak receno: jsi si jistej, ze ten clovek co si uziva, si skutecne uziva? Ze kolem sebe jen nesiri wannabe auru a neni to zoufalec jako Radovan Kaluza? Pointa je, ze vsichni uzivajici lide jsou Kaluzove a my je vidime jako skutecne “uzivatele” jednoduse proto, ze je tak videt chceme… co chceme, my je POTREBUJEME, abychom meli nadeji/sanci se jimi stat. Pokud se priblizime bliz, uvidime patrne trosky jeste o nekolik radu roztresenejsi, nez jsme my sami. Proc se nepriblizime? Protoze vime ze bychom si zhroutili iluzi, bez ktere si myslime, ze nedokazeme zit.

              Pro doplneni: Zizek v tom novem videu zde: http://www.youtube.com/watch?v=Kwm_dR-XMSY vicemene rika, ze osviceni je mozne, i kdyz je clovek totalni uzivajici si svine. No tohle necham otevreny… Podle me se k tomu Zizek nejak vrati a mozna se mu to omlati o hlavu. Nelze zapomenout na to, ze Zizek, navzdory tomu, co rika, je myslim slusnej pozitkar, takze toho pozivacneho Velkeho Druheho taky k zivotu potrebuje.

            • @hanys: “Nad” společností je samozřejmě jednoznačně realita. I kdyby společnost deklarovala, že zabíjet je v pořádku, tak vrazi budou pořád dělat něco, co je prostě špatně – i kdyby to ta společnost stokrát schválila jako žádoucí, tak “objektivně” to je špatně (to je právě pak rozdíl mezi tou náboženskou a světskou morálkou – ta náboženská má prostě společenskej přesah). Vysvětloval jsem to podrobně @ratce, že společenský pravidla se v čase mění. Realita je pořád realita (což teda taky není tak úplně pravda, protože to, jaká je společnost, má na nás samozřejmě vliv, nelze to oddělovat…).

              Každopádně jsem to myslel tak, že přestože to, jak se já chovám a co dělám (jestli platím daně a chodím k volbám nebo nechodím, jestli pomáhám lidem v hospicu nebo chodím pařit do klubů…) nemá význam v rámci společnosti (svým životem neovlivním zásadně to, kam ty podstatný společenský proudy směřujou), tak má ten můj život nakonec vliv na tu realitu jako takovou. Nějakým způsobem ty lidský akce jdou skrz tu společnost, otisknou se do reality a pak se to teprve celý zpětně přelije zpátky na společnost. Prostě ten vliv není klasicky kauzální, ale je tam.

              I když teď už mi to připadá takový lehce překombinovaný, takže je to možná blbost, že se to takhle prolíná přes ty úrovně…

              K užívání si: Myslím, že vtip je v tom, že v praxi to “užívání si” nebude nikdy fungovat moc dlouho. Člověk, co se jak píšeš nechá ovládat démonama a bude ignorovat to, že je kolem něho práce, lidi, věci, kterejm je potřeba se věnovat, tak ten rozpor v tý hlavě bude prostě narůstat a narůstat a čím ty nůžky budou rozevřenější, tím nemožnější bude pro toho člověka si to, co dělá, skutečně užít. Jednoduše řečeno stane se z toho křeč a hra a pak už jen člověk předstírá, že si něco užívá. Ale je to prázdný (viz ten Kaluža).

              Užívání si zkrátka nefunguje. Jeden kamarád na střední škole, co jsem s ním seděl dva roky v lavici a dneska už se s ním nestýkám, protože na jeho dutost nemám, tak ten vždycky prohlašoval, že lidi se dělí na ty, co musí makat a na ty, co už jsou “za vodou”. Podle něho stačí mít prachy a když máš prachy, tak seš “za vodou”. A když seš “za vodou” tak už si prý můžeš do konce života jen užívat. Už tenkrát jsem věděl, že to je píčovina, jen jsem úplně nedokázal vysvětlit proč.
              (podotýkám, že ten člověk dělá už pár let na pozici nižšího středního managementu v jedný firmě a těch prachů tam rozhodně nemá nikdy šanci vydělat tolik, aby byl “za vodou”, zrovna dvakrát kreativní není a rozjet něco vlastního na to je srab – to znamená on se bude celej život upínat k tomu, že někde existujou lidi, co jsou za vodou a že on kdyby měl prachy, tak si může do konce života jen užívat; fakt bych mu přál ty prachy mít – třeba by mohl vyhrát ve sportce pár desítek mega nebo tak něco a do dvou let spáchat sebevraždu…)

              Problém s užíváním si je, že jen užívat si nějak moc nejde. Nefunguje to. Hlava se z toho užívání si brzo zblázní. Nejsme na to stavěný si užívat… A všichni ti lidé “za vodou”, co by si už mohli hodit nohy nahoru a užívat si a o nic se nestarat, to kupodivu nějak nedělají. Buďto dál makaj a vydělávaj další a další miliony nebo jsou karikaturou na sebe sama a celou tu představu “šťastnýho života plnýho pohody a užívání si”. Tohle je očividný, že ty lidi, co si užívají, si ve skutečnosti neužívají a je to celý jen divadlo pro ostatní. Když to divadlo ten člověk hraje dobře, může se ještě nějakej čas vést na energii, která je generovaná tím, že mu to ostatní lidi žerou, ale to nevydrží. Vůbec si myslím, že tímhle stylem se v člověku zabíjí ta schopnost si fakt ten život pak užít…

              Čímž neříkám, že je jako automaticky špatný veškerý “užívání si” a že si lidi vůbec nesmí nic užít. Jde o to, že “užít” nemusí nutně znamenat nechat se ovládat démonama – to jest ujet si na nějaký perverzi – užít se dá vzájemná blízkost, užít se dá, že funguje něco, na čem člověk pracuje, užít se dá procházka lesem. To je právě zajímavý, že si to takhle spojil, že užít = perverze. Ale ono je takhle dost vnímaný dneska a to užívání si má ten nádech perverznosti.

              Když to nějak shrnu: Rozdíl mezi tím, jestli žiješ správně nebo špatně, poznáš velmi brzy sám na sobě. Peklo se dá zažít už tady na zemi. Je to jednoduchý: Když budeš žít špatně, dostaneš se do pekla (ve vlastní hlavě!). Odpověď na otázku jakej je pak rozdíl mezi člověkem, co žije správně a špatně je jednoduše taková, že když budeš žít špatně, tak ti prostě bude špatně:

              • Když budeš hnusnej na lidi a místo komunikace s nima si budeš ulehčovat řvaním a ovládáním druhejch a budeš si “užívat” pohodlí z toho plynoucí, začnou tě z toho nakonec chronicky bolet záda, na ty bolesti zad začneš brát antidepresiva, a půjdeš do sraček
              • Když si budeš užívat cigaretky, chcípneš na rakovinu
              • Když budeš chodit do klubů, chlastat, hulit trávu a šukat holky, budeš z toho prostředí a těch her, co se tam hrajou, nakonec emočně vyprahlej a časem nebudeš schopnej cejtit skoro nic (schizoidnost)
              • Když odjedeš na Bahamy, rozvalíš si tam šunky na pláži a necháš se obskakovat opálenejma holkama, za chvíli tě to jednoduše přestane bavit (vytratí se ty pozitivní pocity)
              • Když zůstaneš v Brně a budeš se jen snažit užívat si tamnější pohodku a klídeček, budeš z toho mít deprese
              • a tak dále a tak podobně…

              To užívání si je zase jenom další postmoderní mýtus, kterej je potřeba rozbít.

              • @Mordemy: Když tak nad tím přemýšlím a přehrabuju zpětně, tak nevidím to gró. Co je ten smysl? Pojmenovat tu realitu, dělat věci srdcem, přestat hrát falešné role?
                Mordemy tys přece chtěl pracovat v lese a přitom si v bytě v paneláku a sedíš u komplu a říkáš jak je společnost ve sračkách. Přelezl si pouze jedno akvárko zatím a časem se ukáže jestli dobře nebo špatně. Orbital nenašel s jednosměrnou letenkou osvícení v Brazili, pouze se vymanil z kolotoče neschopných se uživit v klasických společnostech, ale to bylo jasné hned od začátku, už na gymplu anebo na těch jeho dvou vysokých školách bylo jasné, že neskončí někde ve firmě, kde bude vykonávat to, co řekl jeho nadřízený, kterému to řekl jeho nadřízený. Celá společnost by se zhroutila být takových lidí jako orbital. Všichni by neustále hledali efektivitu a dělali jen to, když to má value.
                Já mám takový pocit, že tím jak jsme všichni vzájemně propojení, že nemůžeme všichni přestat hrát své falešné role. Respektive absolutně nedokážu domyslet, zda je správné, když to, co vidí orbital a ty a ratka a další tak bude takových lidí přibývat. Ano společnost je prohnilá nefunkční, ale sami si z ní bereme (na tom co vyplodila) ty plody např, počítače a pod fousama drmolíme, jak nás to dělá nešťastné a jak ty věci vlastně nepotřebujeme a jak je potřeba přestat si lhát a dát např, výpověď v práci a dělat to co si myslíme že je správné. Nevím proč, ale mám takový pocit, že je to v důsledku stejná hra na efektivitu jako byla vždycky. Využití plodů společnosti (klidně i nahnilých) pro prospěch svůj čili neschopnost se dělit o své zdroje spravedlivě s ostatníma nebo-li klasická firma.
                Je to kostrbatě napsané, ale nevidím rozdíl mezi lidma vůbec, vidím je, jakoby byli součástí jednoho velkého organismu a vzájemně propojení. Každý s odstupem času řekne jak v minulosti něco pokurvil, orbitala např. několikrát mrzelo že lezl na výšku, že to byla ztráta času(ano mohl mět víc na účtu a jak by to bylo ku prospěchu celku-Bohu-realitě-pokory?), Mordemyho že neodešel od rodičů dřív, Ratku že trpěla falešným stavem, že musí uspět.
                Pokud budu pracovat jen na efektivitě, dojdu do stavu kdy už nebudu mít možnost prožít to silné(vzpomenu např. kdy orbital žil na ulici)a možná od té doby dělá vše, aby se to neopakovalo, a tak úzkostlivě lpí na tom vydělávat efektivně, protože to byl ten silný zážitek. Osvícení, štěstí, smysl života se nekoná. Takže jak: krev, pot, slzy a odříkání s tím když to vydržím, tak mě čeká v budoucnu to štěstí? Netoužíme nakonec všichni po tom nebýt ovládáni, být pány svého času a chceme to pořídit za peníze, které vycucnem z tohoto špinavého systému jakýmkoliv způsobem, abych si za to např. koupili housku, kterou vyrobí dělník na třech směnách za 9tku za měsíc, jen proto že ustrnul ve sračkách a málo na sobě makal?

                • @quake: Hele vůbec neříkám, že psychoanalyza.com poskytuje konečné řešení životní otázky. A nikdy jsem nic takovýho netvrdil a netvrdil to nikdy ani Orbital. To sis jen na nás vyprojektoval svoji potřebu nějakýho spasitele, kterej ti přesně řekne, jak máš žít svůj život. A teď jseš zklamanej, protože sis uvědomil, že ani Mord ani Orb ti spasitelé nejsou a přišel si nám to tu omátit o hlavu… Ale to fakt není můj problém.

                  Chtěl jsem dělat v lese proto, že se mi nelíbilo sedět v kanclu. Kdybych si měl vybrat osm hodin v kanceláři před PC za 15k měsíčně nebo osm hodin tahání dříví v lese za stejný prachy, jdu do lesa. To je celý. Nikdy jsem neřekl, že se chci do konce života živit jako dřevorubec. Ani jedno není zrovna dvakrát efektivní práce – pokud ovšem potřebuješ platit nájem a jídlo, tak to tahání dříví se jednak mně osobně líbí víc a druhak je v tom i obecně value řekl bych (podobně jako v těch krabicích v Tescu). Výběrem mezi otročinou v kanceláři nebo v lese to ovšem ani omylem nekončí a aktuálně myslím ten čas využívám drobet efektivněji, než kdybych v lese tahal dříví. Stejně tak sedět v paneláku je teď prostě efektivnější, než tahat dříví.

                  Orbitalovi by v lese bylo taky “líp”, než před obrazovkou jeho ošoupanýho notebooku. Přesto tam není, protože ví, že u notebooku vydělá za hodinu tisickrát víc, než v tom lese. Samozřejmě něčím za to zase platí. Ale to, že není zaměstnanej jako dřevař a nemá povinnost nacházet se od pondělí do pátku od 8 do 17 v nějakým českým hvozdě, mu umožňuje dělat další věci, který mají smysl (například starat se o fórum nebo o nemocnýho otce). Takže jak? Má jít do lesa? Mám já jít do lesa? Nebo se mám naučit efektivitě?

                  “Celá společnost by se zhroutila být takových lidí jako orbital.” – naprostej souhlas. A co jako? Co z toho vyplývá? To chceš říct, že jako společnost směřuje k tomu, že bude složená jen z lidí jako Orbital? Nebo že tím, že tu Mordemy píše blog a tvrdí, že by se lidi měli chovat tak nebo tak, tak tím jako nějak zařídím, že se tohle stane a všichni lidi se tak začnou chovat? Nepřikládáš mi trochu moc velkej kredit? Společnost pojede dál a dál v ní budou lidi, který se budou chovat jako Kaluža, dál v ní budou lidi, který budou chlastat alkohol, dál v ní budou lidi, který prostě nikdy ani nenapadne snažit se ty věci vidět trochu víc do hloubky. Tak už ten svět funguje. A žádnej Mordemy ani Orbital s tím nic neudělá. Co chci říct: Ani na okamžik by mě nenapadlo chtít měnit tím, co tady píšu, společnost! Dokonce přímo v týhle diskuzi vysvětluju, že to nelze, měnit společnost.

                  To ale neznamená, že nelze nic změnit!

                  Koukni tady je to celý o tom, že se hledá funkční řešení. Funkční ne v rámci společnosti, funkční ne s Janečkovskou ambicí měnit společnost a lidstvo, ale funkční pro mě, pro tebe a pro těch pár dalších lidí, co budou mít chuť a odvahu na to se připojit. Toť vše. Jsme prostě jen malá komunita vytlačená na okraj společnosti, co se to snaží dělat jinak, protože vidí, že to normální řešení z nejrůznějších důvodů nefunguje. A máváme a voláme na lidi, co se sem náhodou zatoulali, ať do toho jdou s náma! Kdo nechce jít, tak prostě nepůjde, to se nedá nic dělat. Půjdou jiní…

                  Já prostě necílím na společnost jako na celek, já cílím na jednotlivce. Já cílím na ratku, na quaka, na velsana, na svojí matku, na otce, na bráchu, na babičku… Protože jen a pouze tady je ta změna reálná a možná a smysluplná.

                  K tý efektivitě: No jasně, jsme propojený a jsme všichni stejný a skutečně se nijak zvlášť nelišíme a rozhodně nikdo z nás nestojí ani mimo společnost ani mimo reaitu a už určitě nikdo nemůže říct, že je jako nějak nad tím nebo se ho to netýká. Však taky nikdo nic takovýho netvrdí. Ale jde taky o tu míru. Buď budu součástí společnosti do tý míry, že vystuduju VŠ, udělám si PhD. a půjdu mezi kravaťáky do korporace stoupat nahoru po společenským žebříčku a v padeásáti budu z toho předstírání spokojenosti a štěstí úplně vyřízenej anebo se budu snažit držet stranou a budu hledat něco jinýho, co funguje a co ze mě neudělá duševního kripla…

                  Lidi jsou samozřejmě všichni stejný, co je rozdílný jsou ty příběhy, ale na těch příbězích právě záleží, protože to je to jediný, co se liší a to jediný, co my můžeme jako lidi ovlivnit. To je jediný, na čem se dá makat – na příběhu.

                  Jinak nerozumím tý větě o prožívání věcí silně. Jestli si myslíš, že jako Orbital nebo kdokoliv jinej, kdo se snaží o nějakou efektivitu v životě a hledání value je ve stavu, že neprožívá věci silně, tak seš vedle – mně připadá, že jsem věci začal prožívat až v posledních dvou letech a to právě díky tomu, že se ty věci snažím dělat líp. Navíc to píšeš jak kdyby prožívat věci silně mělo znamenat pouze bejt totálně na dně. Mimochodem Ratka na svým blogu velmi trefně rozkryla rozdíl mezi prožíváním (vnímáním) těch věcí a mezi tím, když je prostě člověk jen zahlcenej emocema (obvykle třeba strachem nebo tou úzkostí): viz. http://ratka.blog.cz/1212/pocity-versus-emoce

                  “Osvícení, štěstí, smysl života se nekoná.” – a on ti tady někdo někdy sliboval štěstí? Smysl života tady popisuju pořád, tobě to připadá málo. Svítit se tu snažím taky pořád na někoho, někdy to výsledky má, někdy ne…

                  Když teda v tomhle nevidíš žádnej smysl, tak mi řekni, co chceš dělat? Co budeš teď, po tom, cos tu napsal, dělat? Jak teda hodláš prožít svůj život? Když je tohle, co tady propagujeme o ničem, tak mi řekni, co máš teda v ruce ty a jak to chceš dělat?

                  • @Mordemy:
                    S tím lesem to vidím asi tak, zkusil bych tomu věnovat půl roku a pak bych to posoudil, zda je to dobrá cesta. Jo věnoval bych tomu čas.Ale ty máš asi teď jinou vizi na které makáš a věnuješ tomu většinu času,tak už asi nemá smysl vysedat z rozjetého vlaku.
                    Jak vidím a chci pokračovat ve svém životě? Mám plán najít rovnováhu ve svém životě, ikdyž jsem stejný srab jako většina, tak už některé věci dělám jinak než většina. Např. nepoužívám auto, bohatě si vystačím z deset let starým mobilem atd. akorát jak jsem psal již dříve, nevidím v tom zas takový smysl pro celek, jehož jsme součástí

                    • @quake: Ale mě to přijde právě hodně smysluplný tohle… Třeba to s tím mobilem je úplně ono. Já lituju toho, že jsem si jak debil koupil dva roky zpátky nabušenej dotykovej telefon (asi “jen” za 4500,- Kč, ale ono to není “jen”; dneska to vidím jako brutální plejtvání a vyhozený peníze). A dokonce si říkám, že ho prodám a kopím si za pětikilo nějakou starou Nokii, která mi pak vydrží ještě dalších deset let.

                      To samý to auto teď. Nemám auto, protože ho nepotřebuju. Sice si auto plánuju koupit časem, ale momentálně to je zbytečný a i pak si fakt budu hodně rozmejšlet aby to auto mělo value (viděl bych to zase na nějakej ekvivalent Nokie).

                      Tyhle maličkosti mají hodnotu.

                      Jak myslíš to, že v tom nevidíš tolik smysl “pro celek, jehož jsme součástí”? Jako pro svůj život v tom nevidíš smysl nebo pro jakej celek?

                • @quake: moc pekne…

                  Nedokazu na to odpovedet, ale vezmu jen par bodu.

                  Predne skutecne nebylo vubec jisty kde orbital skonci. Ex post mame tendence to cele vykladat tak, jak rika zizek. Tj. napriklad cely muj zivot smeroval k jedinemu, potkat toho a toho dne tu zenu, zamilovat se do atd. To je to jak to zpracovava mozek a nevim no… prijde mi to jako jakasi falesna synchronicita. Ja jsem mohl byt skutecne v korporaci. Ne sice v Lidlu, kam jsem della jediny pohovor a podvedome to samozrejme totalne posral a zacal si z toho delat prdel, ale klidanko me mohlo dostat v kombinaci s moji slabosti neco jineho. Uplne stejne jako Mordemy se ted nemusel snazit v nejakym panelaku, ale mohl zacit sukat se sekretarkou v te firme co byl, obcas zajit se spolupracovnikama na panaka a byl by tam dosud. To, ze to Mordemy nedela, se odviji od takovych detailu, ze nekdy jindy, o par mesicu predtim, se rozhodl nechlastat a v jinem okamziku si treba dokazal priznat, ze nahodne encounters ho opravdu nikam nedovedou. A to je quake uplne cele. Az i Mordemy vydela ty svy tezky love nebo zalozi psychedelicko-analytickou skolu, tak mu bude kazdej rikat to, co rikas ty – ze bylo jasny, ze to s NIM jinak nemohlo dopadnout, ale ze nekde vzdycky budou delnici, co makaji za 9ku hrubeho, ale ze on odjakziva zil v jinem svete. Proste nezil. Nezil a ten kdo tohle rika, to dela proto, aby sam sebe nemusel konfrontovat se svymi slabostmi a nemusel zmenit svuj zivot.

                  Ex post, kdyby ses podival na zivot myho taty, tak to byl taky clovek hodne mimo a dalo by se rict, ze nemuze skoncit inkorporovane. Fakt je ten, ze navzdory tomu co vedel a videl skoncil u prijemne fyzicke prace a v hospode, kde v poslednich letech zivota dokonce decentne fandil Slavii. Coz je proste upadek a kdyz mi bylo 14 a chodil jsem na hokej, tak si ze me delal srandu a mel pravdu. Tehdy jeste bojoval.

                  Tedy ne. Nejsou zadne dve kasty lidi. Vyvoleni a nevyvoleni. Nema smysl se snazit Mordemymu davat nalepku vyvoleneho, nebo se ho snazit ponizovat s tim, ze “on na to nema” a stahovat ho zpet (tohle se mi snazilo par lidi rict taky, ale vzhledem k tomu, ze jsem dost arogantni, tak jich moc nebylo – jen ti, co se dostali blizko). Nema smysl kohokoliv vyzdvihovat. Jsem milimetr od toho, abych vsechno posral. Jako uplne kazdej. A kazdej, kdo se povazuje za ordinerniho clena spolecnosti muze kdykoliv zacit na sobe makat. Prestat kourit treba. TED vytahnout krabicku cigaret, vyhodit ji z okna. TED rict svy tajny milence, co ze to hrajou za hru a uz se s ni nikdy nesejit. Ted zrusit predplatny casopisu AUTO-MOTO a prestat tam slintat nad Ferrari. TED si uvedomit, ze to sazeni v online kasinu a ten uzasnej system skutecne nefunguji a ze to cele clovek dela kvuli tomu, aby zapomnel na to prazdno v sobe. TED prestat s projekcema svyho zivota do svych deti, jen proto, ze diky tomu zapominam na svuj zivot a navic to vypada uselchtile a nikdo nemuze nic namitat. TED je okamzik na to si to prazdno priznat.

                  Kdybys zil vedle me, tak bys videl, ze to neni pohoda milionare. Je to silena bolest a vypeti kazdym dnem, ktera se staci do humoru, kterej nema chybu. Delnik, co maka za 9ku ma stesti a dokonce i pohodli skutecne mnohem mnohem vic nez ja.

                  K te spolecnosti: ano, kdyby lidi hledali efektivitu trochu vic nez to delaji (kazdej to do jisty miry dela, pozor, i ten bezdak na ulici – btw. me se prave na ty ulici nejvic libilo, bylo to totalni porno, nejmensi odpovednost a kdybych hledal stesti, tak jdu zase sockovat a delat kavarenskyho povalece) – tak se spolecnost rozpadne. A dost mozna se slozi. Nejak jinak, jak to nevidime. Nebo uvolni misto spolecnosti pygmeju, orbitalu, divokych psu nebo prasat nebo delfinu, nebo co ja vim. Presto verim, ze hledani efektivity ma svuj smysl a socialni inzenyrstvi, ktere je neco uplne jineho, nez byti s lidmi kolem, smysl nema.

                  Efektivita je vsude. Podivej se na atom, ktery ve svem ORBITALU umistuje elektrony taky efektivne. Verim tomu, ze i kdyz to trva tisice let, tak nase spolecnost i misto jedince v ni neni nic nez vychyleny elektron, ktery se prave ted do lepsiho orbitalu vraci.

                  Kdyz ted umiral otec, tak k nam chodila sestra s nim pomahat a pichat mu fyzak a glukozu. Ptal jsem se jestli mu nechybi tuky a bilkoviny. Rikala ze ano, ale ze pokud by se mu davalo vse, tak se zaroven zivi i rakovina a ze osobne v tom nevidi smysl. Pokud strada ten nemocny clovek, strada i ta rakovina. Ze ale jedna pani si pro svou maminku prala komplet vyzivu a ta ji dostavala. Skutecne pani nehubla, zila v te terminalni fazi jeste 4 mesice a nadory ji prorostly z bricha a hrudniku ven.

                  Skutecne ma smysl zivit takovehle organismy? Nemam nic proti prijimani bolesti, naopak, ale tohle uz je cistej masochismus. Zivot vecnej znamena, proste dani prostoru zivotu – efektivite, nebo aspon trochu lepsi efektivite (totalni efektivity, boha nedosahnem, anebo spis je zasadni hrich na to pomyslet). Zivot vecnej neni zivot pro zivot. Pokud tahle spolecnost dokaze zit v modu 99% vs 1% tak nema smysl ji umele drzet pri zivote a s ohledem na ni samotnou nejak menit svy rozhodovani (samozrejme nema ani smysl plytvat energii na nejake revoluce).

                  • @la tibor: Hustej koment.

                    Život není cesta z A do B a skutečně všichni můžeme všechno (akorát úplně jinak, než nám tvrdí reklamy v televizi). Zjistil jsem, že jsem měl třeba v hlavě zásek ohledně matematiky, že jsem byl přesvědčenej, že já nějak “nemám hlavu na matematiku” a proto jsem se vyhejbal veškerýmu počítání složitějšímu, než je trojčlenka. Na střední jsem díky tomu měl čtyřku z matiky, protože jsem byl přesvědčenej, že tohle prostě není pro mě a že na matiku nejsem stavěnej (a neviděl jsem value v tom se ty matematický pravidla učit).

                    S údivem teď zjišťuju, že ty funkce a pravdědobnosti, který jsem ve škole naprosto ignoroval a nesnášel je, mi teď v pohodě lezou do hlavy – a stačilo si prostě říct, že když budu chtít, tak se to můžu naučit a ono to, světe div se, fakt jde.

                    A takhle je to úplně se vším. Jsem přesvědčenej, že dělník, co je takzvaně “blbej”, se rozhodně jako blbej nenarodil, ale nějak k tomu došel svojí… blbostí (dobrovolnou). Ten člověk se rozhodnul bejt blbej nebo někomu sežral to, že je blbej.

                    Čímž neříkám, že Steve Jobs se od Franty z továrny neliší. Liší – už jen tím, že Franta si 30 let zasírá mozek pivem a osmi hodinama monotóní práce, kdežto Steve se snaží myslet. Ale mohlo to dopadnout jinak… A samozřejmě Frantovi se v těch padesáti už bude blbě vymejšlet druhej Apple – ale to neznamená, že třeba nemůže přestat chlastat a naučit se základy HTML a CSS a za pár let bejt majitel malý IT firmy.

                    Všichni máme volbu a ty hranice možností jsou pro každýho nedozírně daleko.

                    P.S.: Ratka teď na svým blogu v diskuzi plaší, že když jí je padesát, tak už nemá cenu nic začínat a že je jasný, že prostě skončí jako zombie…

                    • @Mordemy: tak tys tady trochu nalil vsem svobodomilcum tou vetou: “když budu chtít, tak se to můžu naučit a ono to, světe div se, fakt jde”

                      to neni o tom chtit (a predtim se jen tak rozhodnout), to jde o to to fakt citit, v nejakym tripzablesku dostat celej ten obrazek, verit, ze to fakt jde a pak ty tools jako matematika, psychoanalyza nebo penize neni problem prijmout

                      verim, ze jsi to takhle myslel, ale pouzil jsi tu slova z tech systemu a ebooku, proti kterejm bojujes… nezapomen, ze tady kupa lidi ceka na to, kdy reknes neco jako staci chtit a pujde to nebo a vydelal jsem ten svuj milionek a valim si sunky na havaji suckers

                      tohle neni o tom, jestli clovek chce nebo nechce, to je proste o tom ze to dava smysl

                    • @Mordemy: Uf… pravda. No jak to člověk furt řeší a rozebírá, že je to blbost, tak tím nakonec načichne…

                      Jo, myslel jsem tak, jak to píšeš, že se člověku hne celá realita tou vírou ve věci a pak zjistíš, že sis tam jen uměle stavěl zábranu, která tam najednou není a lze se tomu všemu věnovat.

                      To “stačí chtít a půjde to naučit se matematiky/sázení/programování/whatever…” samozřejmě nefunguje samo o sobě. Při posledním výkladu mi vyšla tahle karta: http://karty.atarot.cz/osho-zen-tarot/zralost – a tohle tím bylo myšleno.

                • @quake: vidím to v mnohém podobně jako Quake. to po čem toužím je svoboda. a té může dosáhnout každý nezávisle co dělá a kde dělá. protože svoboda je uvnitř. je to schopnost uvědomení a a porozumění. vnímání světa kolem a porozumění tomu co jsem, kde jsem, proč tam jsem a co tam dělám. Quake nás skvěle vystihl. Protože jakékoliv lpění (závislost) nebo nutkání k jednání (touha) je omezením svobody. Překážkou. a já nemám omezení ráda. i když je vnímám a cítím a nedokážu se s nimi vypořádat hned, věřím že je to otázka cesty… a moudrosti. porozumět překážce a tím ji rozpustit. nechci být ovládána ani sebou a ani nkým zvenčí. proto jsem pozorná a někdy i dost směšná ve svém zmatení a běhání dokola. protože překážky a omezení spíše vyčichám než zahlédnu. cítím že zde někdo/něco se mnou cvičí a chci vidět co to je. a tak pobíhám kolem a čeníchám jako pes.

                  Nevěřím rychlým soudům, jakože já ti řeknu jak to je … Spousta překážek je subtilních a má velmi hluboké kořeny. Jen se zdá jakože ten nebo onen je úplně blbý, kdyby to dělal jako já tak je na tom mohem líp, ale pravda je někde hluboko a ten nebo onem musí ujít svoji cestu – svůj údel aby se překážka rozupustila.
                  Na efektivní výdělky nevěřím. Pokaždé se vydělává na úkor někoho pokud je to hodně. každý by měl mít přibližně stejně k životu. mít dost k jídlu a kde spát. Když někdo vydělá hodně, někdo jiný vydělá málo . a proto by měl být výdělek přiměřený aby se člověk nestyděl že někdo jiný na něj vydělává

                  • @ratka: Po tomhle komentáři jsem chvíli uvažoval, že tu na týden uzavřu diskuzi a od těch komentářů si odpočinu. No nic…

                    “to po čem toužím je svoboda. a té může dosáhnout každý nezávisle co dělá a kde dělá. protože svoboda je uvnitř. ” – hele víš co? Strč si to někam!

                    To je furt dokola tohle. Vysvětloval jsem to tak stokrát (z toho devadesátkrát tobě) a už na to prostě nemám nervy to od tebe dál poslouchat. Pokud chceš, klidně to ber tak, že se v tomhle jako rozcházíme a každý máme jiný pohled a že je to tak v pořádku, ale už tady ty sračky o nezávislosti neval ratko, už mě to vážně sere a trpět ti to tady nebudu.

                    Prostě padesátiletá ženská, která má úzkostný stavy při pouhým rozhovoru s kolegou v práci, mi tady bude mlet cosi o vnitřní svobodě nezávislé na prostředí…

                    Naposledy, úplně polopaticky, v bodech:
                    • člověk je velmi zásadně ovlivněnej prostředím a nelze tím prostředím nebýt ovlivňován (jediný, kdo není ovlivňován prostředím je katatonnickej schizofrenik – ten skutečně žije v absolutní vnitřní svobodě)
                    • rozdělování na vnitřní a vnější vede ke schizoidnosti (viz TENHLE obrázek) – a podívej se na vlastní blog, protože přesně tohle, že “vnitřní a vnější jedno jsou” si tam ty sama už několikrát psala (je fakt na pováženou, že pak přijdeš sem a napíšeš pravej opak)
                    • omezení tu jsou a vždycky budou; pokud trváš na tom být naprosto volná, nemáš jinou možnost, než umřít

                    Tohle není Mordemyho názor, tohle není Mordemyho pohled, tohle je objektivní fakt. Tečka.

                    Tenhle tvůj celej komentář je jen zpožděnou reakcí na to, co se tu odehrálo dva dny zpátky. Neměla si na to zareagovat hned, tak si to teď dva dny zpracovávala a vrátila si se s “řešením”, jak dál zůstávat ve stejný prdeli, v který se padesát let plácáš. Měla si v zásadě jen dvě možnosti: Buď si to konečně v hlavě překlapnout a zhroutit se z toho – to byla ta správná možnost; anebo se připosrat a vrátit se sem na blog a sehrát tady tohle, cos teď předvedla. Možná se první možnost ještě nakonec odehraje s nějakým dalším zpožděním, ale to není v mojí moci…

                    Mám tě rád ratko, ale nenechám tě tu valit tyhle sračky. Teď na to prostě nemám to tady s tebou opět a znovu řešit úplně to samý a řešit to prostě teď nebudu (momentálně jsem unavenej a jsem unavenej proto, protože nejsem ani svobodnej, ani vyrovnanej, ani nezávislej na prostředí). Seš srab. Měla si možnost ty věci uchopit, protože jsme se tu fakt dostali k něčemu stěžejnímu. A chvíli to vypadalo, že se konečně cosi hne. Nehnulo no – nebo spíš hnulo a hned zase úzkostně ustoupilo zpátky.

                    To, na co jsme přišli, bylo řešení a bylo na tobě najít nějakej způsob, jak to řešení nechat proběhnout a přijmout to. Místo toho to celý schodíš s tím, že “Nevěřím rychlým soudům, jakože já ti řeknu jak to je …” – což je přesně narážka na ty moje dva dlouhý komentáře níže (1, 2), na který si do teď samozřejmě pro jistotu neřekla ani slovo. A ještě se tu budeš schovávat za quaka, kterej ve skutečnosti říká něco úplně jinýho, než ty.

                    • @Mordemy: Mordemy, taky tě mám ráda, důvěřuju ti a jsem unavená. Nevěřila jsem kdysi že virtualita ve mě může vyvolávat uzkost taky. stejně jako reálnýb život. Bila jsem se do prsou že je to zde jen jako. Není. Beru vše naprosto vážně. a tak jsem uzkostná když čtu tvoje odpovědi. To je posun,

                      My se (asi) nerozcházíme v chápání svoobody a oba moc dobře víme že ji nemáme. a že ta úzkost je obruč, která svazuje a nepustí. můžu jedním děchem říct že toužím po svobodě a zároveň říct že nemám šanci. protože jsem úzkostná a to je jako zeď přes kterou se nedostanu. teď jsem úzkostná. Protože mi je jasné žemáš pravdu, že se bojím a že si s tím neumím poradit.

                      Nechci se rozložit na atomy a nechci pustit nic z toho co mám a čeho si vážím a co je pro mě životně důležité. dobrovolně to nepustím.

                      Stáhnout se do své ulity mohu kdykoliv. kdykoliv dostanu po parůžku. a lebedit si ve svých iluzívch. zklidnit se. takže selfban.
                      Děkuji za vše dosud prohovořené. HOdně jsme se o sobě dozvěděla. i že je mlčeti zlato.

                    • @ratka: Hezký, takže druhej zbabělej selfban během půl hodiny. Škoda podruhé.

              • @la tibor: @Mordemy: jasně, že to užívaní je jen wannabe aura proto jsem to psal v uvozovkách…já jako určitě nezdrhnu zpátky šukat 72 pannen…jednak to ani nejde jít zpět a druhak by mě ta rozdvojenost zabila…

                Prostě v tom případě je “život věčný” největší úleva a berlička v tomhle životě ze všech…na druhou stranu je asi pořád lepší mít tuhle berličku a žít podle správné morálky než nemít a fejkovat to všechno… a s peklem – myslím, že by se dalo říct něco ve smyslu peklo = bad trip a nebe = good trip…

                • @hanys: Tak to bych potom byl s tím životem věčným opatrnej. Ona to nemá bejt žádná berlička na ulehčenou. To z toho děláš ty, protože ti koukám chybí berličky… Takhle to fakt není hanys, že je to nějaká berlička, aby ti tu nebylo na světě tak smutno a necítil ses tu tak bezútěšně…

                  Když se budeš snažit žít správně s tím, že to děláš jen proto, aby sis po smrti odpočinul, tak tě za chvíli někde “náhodou” srazí auto. Musíš bojovat s tím, že pak už prostě sice ty sám jakožto osoba nebudeš, ale staneš se úplnou součástí toho Vesmíru (teď seš jakožto člověk od toho světa trochu oddělenej – protože to jinak nejde jelikož proběhlo vyhnání z Ráje).

                  • @Mordemy: no to si piš, že mám myšlenky, že mě náhodou někde srazí auto…ale samozřejmě s tím bojuju a když mi byl dán tenhle život tak ho kurva budu žít…a berličky mi chybí no nebo minimálně si navykám na to bez nich chodit…

                    • @hanys: Jasný no, to jsou pak ty “nešťastný náhody”, kdy lidi pláčou na pohřbu a jsou nešťastný z toho, jak se to mohlo stát a (když si teda pro změnu do těch křesťanů rejpnu), tak jak to Bůh mohl dopustit něco takovýho. Přitom to nebyl Bůh, ale sebevražda.

                      Hele hanys to se chce jen uklidnit, taky se mi někdy chce umřít (zabít se). Život není prdel, není to žádnej klídeček a pohodička, ale nezbývá nic jinýho, než bojovat. Ale nejseš na to (ani v tom) sám.

                • @hanys: no vidis a ja soucasnou spolecnost povazuju prave za pokrok

                  a to myslim v tom slova smyslu, ze ta sebedestrukce je o dost zjevnejsi a diky tomu nam je dost veci o hodne jasnejsi (kdyz se chcem divat); tj. jestli je dnes nejaky pokrok (snad), tak je to prave v tom rozpadu hodnot, ktery clovek dodrzoval, aniz by vedel proc – e.g. typicky stredostavovska “moralka”

                  takze tady se rozchazime – ja povazuju tuhle berlicku a cestu maleho vozu za nejhorsi z fejku

                  • @la tibor: no ja to myslel spis tak, ze proste znam dost krestanu a asi nemam srdce jim tuhle berlicku brat…a mozna to je spatne a postupem casu to delat zacnu fakt nevim…

                    • @hanys: Já bych ty křesťany tak nepodceňoval – průměrnej ateista bude víc mimo, než průměrnej křesťan… a některý křesťani vůbec nejsou idioti. Myslím, že problém bude fakt spíš v tej tvojí berličce. Ale možná si teď jen furt idealizuju ty nábožensky založený lidi… To by mě zajímalo, jak jsem na to přišel, že furt obhajuju všude právě ty křesťany… divný.

                    • @hanys: nn já vůbec krestany nepodcenuju prave naopak…urcite vetsina je fakt min mimo tady a ted…otazka je jestli je lepsi byt min mimo i s fejkovni motivaci…

                    • @hanys: Ne, já tím myslel, že křesťani právě žijou v menším fejku. A nesouhlasím s tím, že co křesťan, to debil, kterej žije jen pro život po životě. Chápeš to blbě hanys.

                      Kdyby to bylo tak, jak to podáváš, tak by většina křesťanů časem skončila na psychiatrii, protože takováhle motivace by byla podstatně šílenější, i než to klasický schéma. Ale oni tam končí řekl bych podstatně méně často, protože křesťanství je míň schizoidní, než je ateistickej vesmír. A to, že půjdeš po smrti do Nebe NENÍ to, co křesťanství tvrdí – oni tvrdí, že si tě Bůh vezme k sobě (ale Bůh není na tom obláčku v nebíčku! je tím myšleno splynutí s realitou). Nemyslím, že si to v praxi křesťani přetáčí na to, že jako za odměnu někam půjdou pak po smrti – to si podle mě přetáčíme my (vy) ateisti a používá se to právě jako argument proti křesťanství (ale argument, kterej vychází z nevědomosti).

                      Nebo jasně, jsou i mezi nima dementi, co si myslí, že se z tebe fakt stane obláček a odputuješ kamsi do nebíčka, ale těch bude spíš menšina. Křesťanství není sekta a to, že křesťani uvěří v Boha nebývá primárně proto, aby si zajistili posmrtnej život, ale aby nacházeli smysl v tom, co je tady (a to není nic fejkovýho).

                    • @hanys: ja jsem do kostela chodil a lidi zralych na psychiatrii tam bylo docela dost na muj vkus :D kazdopadne to splynuti s realitou je v krestanstvi vnimano jako nejaka skutecna radost (odlisna od nejakeho uzivani/slasti tady)…a pokud to beres i ty jako nejakou skutecnou radost ze se spojis s celkem tak nemuzes tvrdit ze zivot vecny neexistuje…

                    • @hanys: Však netvrdím, že neexistuje. A dokonce tvrdím, že to není fejk.

                      Jediný, o co mi tu jde je, že “život věčný” nerovná se odchod Mordemyho do nebe. Mordemy už pak opravdu nebude, Mordemy umře, Mordemy se nikam nepřenese do nebíčka, Mordemy bude bude dočista pryč.

                      Ale PŘESTO bude Mordemy žít dál. Chápeš? :D

                    • @hanys: ok tohle chápu :) díky, že jsme se dobrali až sem :D

  7. Nový vlákno k @ratka: Kdybych byl psychoterapeut-alkoholik, tak teď bouchnu šampaňský a hned na to slavnostně vychlastám flašku Bourbonu.

    Teď, právě teď, jsme se ratko konečně k něčemu fakt stěžejnímu dostali – respektive konečně si na plnou hubu něco přiznala, bez nějakejch postmoderních vytáček a omluv typu “je to stejně všechno v pořádku” a “už to nemám zapotřebí”. Na tomhle se dá konečně nějak stavět a tohle je prostě to ONO, co má smysl řešit a čím má smysl se zaobírat.

    Ty se prostě úplně normálně bojíš lidí ratko. Ty máš strach z lidí, to je celý. Teda ne, že by to bylo takhle jednoduchý samo o sobě, ale prostě teprve teď to dává konečně smysl ten tvůj zásek a zároveň i všechno, co píšeš na blogu a co píšeš tady… Takovou dobu řešíme takovejch vedlejších věcí, až se konečně dostaneme k tomu, že ratka má úplně obyčejně strach. No mazec. To je prostě tak, když za vší tou lidskou složitostí je nakonec nějaká takováhle základní blbost. Teda on ten strach je tam vždycky, že jo, ale otázkou je, jak moc je ten strach pro toho konkrétního člověka zrovna aktuálně podstatnej… No a pro tebe očividně je hodně podstatnej.

    Hele jsem z tebe úplně vykolejenej a napadá mě tak milion otázek k tvýmu strachu…

    Takže úplně jednoduše: Čeho se bojíš ratko?

    • @Mordemy: že se bojím jsem ti mohla napsat hned. fakticky odjakživa a taky jsem to nikdy netajila. Od dětství trpím úzkostí a úzkostnými stavy. Jako děcko jsem měla tiky teda skutečnou neurozu. Prý jsem byla přetěžovaná. Ale spíše to byl strach z toho že zklamu. že nedokážu splnit očekávání jiných. nejdřív rodičů a pak lidí kolem mě.

      • @ratka: můj muž se mi odjakživa smál že jsem vzorná dcerka svých pokryteckých rodičů. co musí být ve všm nejlepší aby ní mohli chlubit :o) takže diagnozu jsem znala. Ono to není jednoduché dostat se z určité role. A přestat hrát tu vzornou a statečnou a odpovědnou a spolehlivou. A být zlá, hnusná, zbabělá a pokrytecká a nespolehlivá. Žít a odkrýt tu druhou stranu. Nebát se být zlou. Vlastně to moc neumím. Učím se alespoň nekličkovat a říkat věci narovinu. Ale když je to moc hrozné a pro mě nesnesitelné tak uhnu. A schovám se. A vystrčím třeba svého muže aby mě ochráníl.

        • @ratka: zajimavy a sileny je, ze kdyz o tom mluvis (=vybavis si vsechny ty situace, kdy tvuj obraz byl predkladan ostatnim lidem skrz tveho muze a rodice), tak tam pripojis ten smajl :o) [k tomu ten s klaunskym nosem]

          vicemene popises svoje nejvetsi trauma, ale aby to tak nevypadalo, tak pridas usmev, ale pres vsechnu snahu je to usmev smutnyho klauna

          • @la tibor: Jo, to je dost síla tohle.

          • @la tibor: @Mordemy: když neudělám nic, mám jistotu že nic nepokazím. Jakmile něco začnu dělat tak jsou zde miliony rizik že to bude špatně, že něco pokazím, nekomu ublížím, něco rozeseru… mojí vinou, mojí neschopností, mojí nepohotovostí, blokem.
            Přesto dělám dnes a denně tisíce věcí s vědomím že si za to nesu odpovědnost. že za každý krok se budu zodpovídat. především sama sobě. někdy se divím, že jiní lidé tenhle pocit tíhy a odpovědnosti za vše čeho se dotknou nemají. nebo mají na není to vidět? každý dotek se otiskne. Každá myšlenka se otiskne. a pokud se něco posere tak jsou to naše vlastní otisky co to způsobily. proto je tak klamavý klid. jakoby člověk v klidu nemohl nic pokazit. ale může… pracuje to uvnitř. potichu se to rozesírá. právě ta neakce je o to větší vina. celý gejzír uzkosti se muže opět rozehrát… a nepomůže žádná logika. nebo utěšování že všichni jsou na tom stejně blbě. Každý odpovídá sám za sebe a proto se zodpovídá každý jen sobe a účty skádá opět sobě. není nikdo jiný komu by se měl zodpovídat. proto je to tak těžké. protože sám o sobě ví…

            • @ratka Když neuděláš nic, máš jistotu toho, že to všechno (včetně tebe) zůstane stejně rozesraný jako to je teď no… Už to samotný zůstávání na místě je akce a je to rozhodnutí a neseš za to odpovědnost. “Nedělat nic” vlastně nelze, protože i tím, že “neděláš nic”, tak za to nicnedělání neseš odpovědnost a je to tvoje vina, když se kvůli tomu věci poserou (protože si proti tomu nic neudělala i když si mohla). Ale to ty v tomhle komentu koneckonců sama píšeš a chápeš to… “Nedělat nic” je jen další z mnoha věcí, který se dají dělat.

              Myslím ale, že nemáš pocit “odpovědnosti” za všechno, čeho se dotkneš. Protože to není odpovědnost za ty věci, to je jen sobeckej strach o sebe. Odpovědnost a strach k sobě moc nesedí myslím. Můžeš mít třeba strach “o někoho” nebo “o něco”, ale ty máš řekl bych vždycky strach “z někoho” a “z něčeho”. Ve chvíli kdy za ty věci cítíš odpovědnost, tak je skutečně děláš, ale nebojíš se jich. Ta tvoje v uvozovkách “odpovědnost” je jen o tom, že se bojíš toho, že budeš potrestaná za to, že si něco udělala špatně. Ty to přetáčíš do toho, že seš strašně moc uvědoměle odpovědná, ale tak už to asi úplně není…

              Jinak tady je dobrý si uvědomit, že ve chvíli, kdy máš tu skutečnou odpovědnost za věci, tak rázem je komu se zodpovídat. Kromě toho, že se zodpovídáš sama sobě, tak se zodpovídáš i realitě (neboli Bohu).

              Strach z věcí máme do nějaký míry všichni. Obecně je to zase jen ten strach z reality a z toho se zapojit. Chráníme si naše self a nezajímá nás nic jinýho, než aby nám nebylo ublíženo… a tím si samozřejmě ubližujeme úplně nejvíc. Viz prostě post Až na dřeň – ten je celej o tom, do jakejch sraček vede to snaha chránit si svoje self.

              • @Mordemy: určitě to nejak souvisí se základními instikty, protože když šlo o děti tak jsem se nebála vůbec. tam mě vedl instinkt a dobře. takže ten strach z” něčeho” mizel když šlo o děcka. to matka klidně položí život. je zajímavé že se pokaždé objeví když jde “pouze” o mě.

                • @ratka: Však o tom přesně mluvím. U dětí tam byla prostě skutečná odpovědnost a tam si se nebála. A musíš to akorát přestat rozlišovat a uvědomit si, že tu odpovědnost máš skutečně za všechny ty věci a že děti se nijak neliší od zbytku tý reality. Jako miluješ děti a samozřejmě se nebojíš, že něco zkazíš, ale prostě se snažíš to dělat správně, tak úplně stejný to je se vším ostatním.

                  (což bude to, co křesťani myslí láskou k Bohu řekl bych)

      • @ratka: Jasný no, nikdy si to netajila, ale prostě si to jen zapomněla zmínit… hm.

        No ne tak tohle je prostě zásadní info. Tady si člověk láme hlavu nad tím, že tam furt u tebe něco nesedí a ty máš dodnes prostě úzkostný stavy při komunikaci s lidma… Nu, dobrá zpráva je, že pomocí psychedelickejch drog a specielně LSD se dají velmi úspěšně léčit právě ty úzkostný stavy. Takže ratku prostě ztripujeme a bude vymalováno.

        Jako já sám ti můžu o úzkostnejch stavech vyprávět dlouhý hodiny a teď jsem si fakt dost překvapeně uvědomil, že mi úzkostný stavy vymizely fakt až s tou Ozorou, heh. Na to jsem fakt nějak zapomněl, jak jsem se bál lidí… hustý. Jako teď už je to celý docela dlouho posunutý někam úplně jinam u mě, že prostě občas jedu nějakou starou dobrou sebedestrukci řekněme, ale že bych měl ty úzkostný stavy jako třeba na střední nebo potom v Brně, to fakt ne, to se nějak úplně vytratilo… Občas mám jen cosi jako takový divný záchvaty paniky, kdy nechápu, co se děje a začnou se mi klepat kolena, ale to je něco jinýho, než ty úzkostný stavy z lidí, kdy jsem se bál, že se mě někdo na něco zeptá a já nebudu znát odpověď nebo že nezareaguju tak, jak se ode mě očekává atd.

        Ty jo ty fakt potřebuješ nějakej hodně hlubokej zážitek asi, cejtit prostě spojení s lidma a se světem, aby ses už takhle nebála.

        To mě fakt dostává tohle…

        A teď k tý normalitě (@ratka) a k tomu strachu, protože to s tím velmi úzce souvisí:

        NIC JAKO NORMÁLNÍ LIDÉ NEEXISTUJE

        Nejenže nejsi normální ty a nikdy nebudeš, ale není normální ani nikdo z těch lidí v tej tvojí práci, nebyl normální nikdo z těch lidí, co si s nima chodila do školy a není normální nikdo z tvojí rodiny, manžela a rodiče v to počítaje! Vždyť to tady opakuju už nevím jak dlouho, to si to tady musela číst.

        V tomhle je ten celej vtip! Že ty se nemusíš snažit o to být normální, protože normalita je nesmysl. Normalita neexistuje. Normalitu vymyslela ta takzvaně “normální společnost” proto, aby bylo možný označit některý lidi, který nepodporujou společnost, za nenormální. Společnost potřebuje fungovat a potřebuje, aby lidi skákali, jak společnost píská. Stát potřebuje, aby si chodila do práce a snažila se tam působit normálně, protože když podnik šlape, jsou z toho peníze, odvádí se daně, za daně se řídí chod státu atd. Tohle je to, čemu říkám SYSTÉM. Tohle je celej ten průser!

        Když píšu “normální lidi”, myslím tím “lidi, kteří se snaží být normální, kteří se snaží vypadat normálně, lidi, kteří si na normálnost hrajou”. Normálnost je z prstu vycucanej pojem. Normálnost se v čase mění – ve starověkkým Římě bylo normální šukat malý chlapečky. Normálnost je pojem používanej k ostrakizaci lidí, kteří nepodporují systém. Buddhistickej mnich, kterej nekupuje zboží v supermarketu a žere luštěniny, který si sám vypěstuje, je nenormální, protože západní společnost složena z buddhistickejch mnichů by se okamžitě zhroutila – protože by nikdo nekonzumoval a kola ekonomiky by nefrčela.

        Uvědom si, že ve chvíli, kdy si konečně připustíš, že je to celý jen HRA ta normálnost, tak se ti obrovským způsobem uvolní ruce a ty úzkostný stavy už prostě nebudou to, co bejvaly dřív! Mně bylo právě nejhůř na základní a střední škole, kdy jsem se snažil zapadnout, kdy jsem se snažil bejt normální. Ale pochop, že ty ratko vidíš až příliš mnoho věcí, než abys mohla sama sebe s čistým svědomím prohlásit za normální. Ty víš, že normální nejsi a teď to ještě zbývá extrapolovat na všechny ostatní lidi.

        Ty prostě jen úplně jednoduše žereš systému tu jeho primitivní hru. Tady se nehrajou jen mezilidský vztahový hry, tady se hrajou samozřejmě i celospolečenský hry a jedna z těch úplně nejklasičtějších je ta na normální a nenormální jedince!

        Přečti si tenhle článek: Součást systému – je to dva roky zpět, co jsem tam popisoval tuhle základní myšlenku. Jako tohle je fakt základ, dokud nepochopíš, co se tu hraje na celospolečenský úrovni, tak tu hru budeš jen pořád dál žrát a pak se logicky budeš pořád bát.

        • @ratka: Ještě k tý normálnosti jednou:

          Samozřejmě na jednu stranu je tam někde nějakej problém s těma rodičema, že tě tlačili do nějakýho jejich shitu. To, že si jako měla splnit přehnaný očekávání rodičů, to určitě hraje velkou roli, ale s tím se samozřejmě těžko něco zpětně udělá. To máš prostě v sobě a ten tlak tam na tebe celou dobu byl, ale ty prostě asi ani nechápeš, jak na to ty rodiče přišli a co je vůbec vedlo k tomu, že považovali za důležitý, aby jejich dcerka vynikla ve společnosti…

          Takže zhruba takhle:

          Celá psychoanalýza i jako vědní obor stojí na tom, že člověk NENÍ normální, protože my se s ničím jako základním setem normálnosti prostě a jednoduše nerodíme. Tady prostě není odkud tu normálnost vzít, jediný, co může člověk udělat je naučit se, co po něm chce společnost a dělat to, co se po něm chce. A tohle a pouze tohle je to, co se myslí pod pojmem “normalita”. Normalita znamená pouze konformitu, nic jinýho. Neexistuje žádnej gen pro normálnost. Neexistuje žádný nastavení lidský psychiky na “normální” režim. Je vždy pouze aktuální lidská společnost se svejma aktuálníma, v čase se měnícíma pravidlama a aktuální ideologií.

          Ideologií dneška je kapitalistickej konzumní systém, kde se lidem od první třídy základní školy vtlouká do hlavy, že mají být součástí společnosti, že mají vystudovat VŠ, najít si práci a konzumovat. Když budeš tohle dělat, dostaneš údajně za odměnu hlavní statek moderní doby, kterým je spokojenost a ŠŤĚSTÍ. Výsledkem je ten hon za štěstím, kterej jsem tu popisoval už tak stokrát a kritizuju to v každým druhým článku tady. Štěstí má údajně člověk získat například na základě svojí vysoký životní úrovně, tzn. šťastný lidi = bohatý lidi. Proto jsou tu ty miliony lidí, co vydělávají na hezký auto, hezkej barák, super cool hadry a mobilní telefon. Protože společnost jim vtloukla do hlavy, že budou šťastnější. A vtloukla jim to proto, že když tyhle lidi budou toužit po iPhonu a BMW v garáži, tak budou makat v tej práci a budou roztáčet ty kola ekonomiky, budou vydělávat peníze a budou NAKUPOVAT – neboli systém bude fungovat a celá ta spirála pojede dál.

          Tenhle šílenej ideologickej fašistickej cirkus pak dělá z lidí trosky a proto je většina lidí v podstatě v prdeli, protože jim nedochází, že jen sedli na špek společenský ideologii. Lidi, co tohle vidí a nechtějí toho být účastni, jsou označení jako nenormální. Většina lidí ovšem stejěn skončí jako “normální”, tj. “snažící se o normálnost”, to jest snažící se o dosáhnutí toho bájnýho pocitu štěstí (kterej je ve skutečnosti sračka). A když se to lidem nepovede, tak si pak pořídí malý dítě, pojmenujou ho ratka a přenesou na něho frustraci z toho, že jim se to nepovedlo…
          (beru, že tvoji rodiče žili za komančů a ne v kapitalistickým systému, ale ono ten pocit osobního lidskýho štěstí jsme postavili na piedestal už někdy za dob Osvícenství řekl bych…)

          Celá společnost jede na lži a na něčem, co je prostě od základu totální blábol a ovlivňuje to všechny složky tý společnosti a je to cejtit už na tej základní škole. Tvářit se a vypadat normálně je společností odměňovaný a učitelka ty malý děti bude chválit za projevy normálnosti, protože ona je vychovává k normálnosti, je to jejím základním úkolem (proto jsem se u tebe na blogu tak plácl do čela, když z rulisy vypadlo, že je to bejvalá učitelka na základce…).

          Pokud si už jako dítě měla úzkostný stavy, bylo to mimo jiný proto, že si UMĚLA PROHLÉDNOUT TU HRU. Jenom si to představ. Malá holčička, která cejtí, že na tom, co je kolem ní, cosi nesedí. Že se všichni tváří a chovají tak trochu divně. No co si takový děvčátko řekne, že jo… no jedinej logickej závěr je “Divná jsem já” – a z toho se pak spousta těch holčiček dalších padesát let nevyhrabe.

          Ty nejsi divná ratko. Ty prostě jen vidíš, že tu cosi nesedí a divíš se, proč po tobě všichni chtějí, abys to ignorovala. Z toho je ta úzkost. Ty víš, že je blbost chovat se tak, jak ti to tlačí lidi do hlavy, ale protože to dělali i všichni ostatní, tak ses rozhodla, že prostě nemáš jinou možnost, než se tvářit normálně a celou dobu si tiše záviděla všem těm normálním lidičkám, že oni jsou normální a tu úzkost necítí. Což je jen další strašnej omyl.

          Protože úzkost cejtíme do jistý míry všichni, protože všichni máme oči a všichni vidíme ty sračky. Jediný, v čem se lidi liší je to, jak dovedně to umí skrývat, že něco vidí nebo jak moc se o to snaží to nevidět. A i proto kupříkladu psychoanalýza neuznává nic jako “psychické nemoci”. Protože tyhle tvoje úzkostný stavy jsou prostě jen přirozenou reakcí na to naprosto šílený prostředí, ve kterým si vyrůstala. Tohle není nemoc, tohle není nějaká tvoje vada. Tohle je naprosto logická reakce na to, co je kolem tebe.

  8. Jo život je prostě jedna velká nejistota a z toho aspoň částečně pramení ta “deprese” pokud teda nejistotu člověk příjme/snaží se o to. A my před tou nejistotou furt utíkame jenže utéct nejde. Ale zase ani nejistota nás nesmí celkově ovládnout, aby se z toho člověk úplně posral. S těma cigaretama je to taky přesný proto jsou nejvíc k smíchu E-cigarety – co to je kurva za pózu…

    • @hanys: E-cigarety jsou vtipný no. Když už se chci ničit, tak to dělám alespoň pořádně, ne? Ještě když jsem kouřil, tak jsem si kupoval dlouhý červený cigára, protože mi prostě přišlo trapný kouřit nějaký modrý lightky (který stojí úplně stejný prachy jako ty tvrdý cigarety). Chci si zapálit a zasrat si plíce a schizoidně utýct k příjemný pohodový klídečkový cigaretce, tak to prostě udělám naplno – tím dřív mi pak může naplno dojít, že je to kravina a můžu toho nechat.

      Holt dneska se prostě i ta sebedestrukce dělá napůl…

      A přijde mi, že kuřák, kterej přestane kouřit skrz pomalý přestávání pomocí e-cigaret nebo nikotinovejch náplastí nebo prostě tím, že jako snižuje dávku, tak to má zaprvý mnohem těží to přestávání a pak je i větší pravděpodobnost, že se ke kouření zase vrátí. Jedinej způsob, jak přestat kouřit je prostě přestat (takhle je to s každou sebedestrukcí). Jistě, že to dost možná nepůjde hned a budou tam nějaký návraty (sám jsem měl dva vážnější absťáky od tý doby a vždycky jsem na den-dva znovu začal kouřit…), ale zkoušet nějaký kontrolovaný snižování dávky je prostě blbost.

      • @Mordemy: prave v tom paradoxu je to podle me symptomaticky nejvic

        zadna sebedestrukce neni nikdy dokonala – to by hned skoncila; hrajem proste takovou hru jak ji co nejvic “natahnout” a uzit si ji a pritom pokud mozno zhebnout co nejpozdeji

        proto bude pracovat a kourit a vydelavat na vyzkumy rakoviny a cigarety bez tabaku a zizekovskou smetanu bez tuku a soulozit s nahodnymi znamostmi s kondomem (ano, za tim zprofanovanym, ze papez rika, ze aids je bozi trest kupodivu neco dokonce i je, pokud ovsem tuhle vetu nerikame s tim aximomem, ze buh je ten dedek na oblaku)

        proste tohle je part of the game a jelikoz se nicime vsichni, tak to taky delame vsichni napul; nebo mozna presneji: nekdo na 1/4 a prijde s metodou, jak to delat na 1/8 a to je to co nas, co sebedestrukci poctive jedem mozna na 3/5, na tom vsem popuzuje

      • @Mordemy: Je důležitý si uvědomit rozdíl mezi: “přestat kouřit” a “nechtít si už znovu zapálit”. Závislost na nikotinu je především v tvojí hlavě; v tom, že si myslíš, že ti cigarety něco dávají. Nestačí přestat kouřit. Musíš úplně překopat svůj pohled na kouření. Jediný co e-cigára a další náhražky dělají je, že prodlužují pocit závislosti na nikotinu a onu závislost samotnou. Je důležitý si uvědomit, že cigarety nevyplňují prázdnotu, ale naopak ji vytváří.

        Nekouřím už osm měsíců a to jen díky téhle knize: http://media.wix.com/ugd/74fa87_2010cc5496521431188f905b7234a829.pdf. (pokud by někdo, kdo nevládne angličtinou, měl zájem, je to k nalezení i v češtině na uloz.to)

        Než to odsoudíš jako osobní rozvoj a podobný sračky, přečti si to. O nic takovýho se nejedná.

        • @Arol Dooko: Čau brňáku :-)

          Jo, naprostej souhlas. Tohle je třeba klasickej problém toho, když se člověk dostane do protialkoholní léčebny – nebo možná obecně do psychiatrický léčebny a vůbec do rukou moderním psychologům. Ono není takovej problém třeba přestat pít nebo kouřit – obecně přestat se ničit. Problém je vnímat to skutečně kladně a vnímat to tak, že to, že přestanu není na sobě vynucený a ta sebedestrukce je opravdu něco špatnýho. Sebedestrukce je prostě příjemná a pohodlná a to je to, co nám ty cigarety “dávají”. Nějaká “závislost na nikotinu” je ten nejmenší průser na tom, mnohem podstatnější je právě to, co píšeš, že ti to vytvoří ten zákeřnej most v hlavě.

          Vůbec cigára jsou schizoidní jak prase, já jsem si až ex post uvědomil, že na kouření je nejlepší (nejhorší) ten klídeček, kdy si zapálíš tu cigaretku a na pět minut seš pánem nad všema svejma starostma, věnuješ se cigárku a na světě je fajn. Nebo alespoň já jsem to takhle dost používal jako takovou umělou pohodlnou pauzičku, když se mi chtělo (a protože člověk kouří pravidelně, tak se mi samozřejmě chtělo několikrát za den takhle a v pravidelnejch časovejch odstupech).

          Tímhle pak ty cigarety právě vytváří tu prázdnotu, zdá se mi.

          Ta knížka má 111 stran a s kouřením jako takovým nebojuju (bojuju obecně se sebedestrukcí, která se prostě občas projeví a pak jedu, co mě napadne… ty cigára mi pak už i připadali hnusný a proto mi to vydrželo ani ne dva dny), takže to pro mě nemá moc hodnotu tu knížku číst. Neznám to a zkoumat se mi to vzhledem k rozsahu nechce.

          Ale jestli si přestal kouřit, tak to není “jen kvůli týhle knize”, je to kvůli tomu, že ty sám si něco zvládnul a něco se v tobě hnulo a je to teda dost super znamení, protože ty si kouřil myslím fakt dlouho a taky sis na těch cigaretkách pěkně ujížděl (dokonce si to používal v těch brněnskejch knajpách při seznamování s lidma – ten tvůj oblíbenej trik “Čau, nemáš cigáro?” – dodnes na to vzpomínám…).

          • @Mordemy: Vezmu to od konce:

            Jasně, že jsem nepřestal jen kvůli týhle knize. Ta mi akorát otevřela oči, srozumitelně mi vysvětlila, jak funguje závislost, a co je potřeba udělat, abych se jí zbavil. Zbytek už byl na mě. Tu frázi jsem použil, abych zdůraznil důležitost té knihy.

            Vidím, že máš kouření pod kontrolou. Linknul jsem ji pro další případný zájemce, co by se rádi zbavili cigaret.

            Cigára rozhodně jsou schizoidní jak prase, o tom žádná. Nicméně tou zmínkou o prázdnotě jsem měl na mysli něco jinýho. Je to přímo z té knihy a chtěl jsem tím říct, že jediný, co cigareta “léčí”, je prázdnota, kterou způsobila předchozí cigareta. Rozumím, že bez kontextu je to trochu divočina.

            Přeju hodně úspěchů do novýho roku.

            • @Arol Dooko: To moc nechápu, to rozveď s tou cigaretou léčící prázdnotu po předchozí cigaretě. Jak je to myšlený? Vždyť i tohle je fejk, ne? (nic to ve skutečnosti neléčí)

              A zase: Tu prázdnotu rozhodně nezpůsobila (!) cigareta. Ani omylem. Ta prázdnota už tam byla. A právě proto člověk začne kouřit přece – kvůli tej prázdnotě. Aby si zdánlivě ulevil.

              Ono to vypadá jako bazírování na slovíčkách, ale ono pak z těhle zdánlivě bezvýznamnejch nepřesností dokáže vlastní hlava vyrobit dost šílený věci. Stejně jako chápu, že si to myslel tak, že ti ta kniha jen pomohla a ve skutečnosti si to udělal sám, tak přesto si napsal, že to bylo “jen díky téhle knize” – a to je jednoduše blbost.

              Ty lidský slova mají fakt strašnou sílu a připadá mi hodně důležitý dávat si na tohle bacha, co sám o sobě říkáš a jak si definuješ realitu.

              A s těma úspěchama do novýho roku už vůbec neblázni ty jo…

              • @Mordemy: Zamotal jsem se do toho řádně, takže znova:

                Prázdnota v tomhle případě znamená potřebu kouřit; ten pocit, že musíš mít cigaretu, nic víc a nic míň. Teď nemluvím o žádný existenciální prázdnotě.

                Nekuřák tenhle typ prázdnoty nikdy nepozná, dokud se nestane kuřákem. V TOMHLE případě cigarety způsobují onu prázdnotu tím, že tě na chvíli uspokojí, ale jakmile cigaretu uhasíš, prázdnota (tedy chuť na cigaretu) se znova objeví, dokud si nezapálíš další, a dokola a dokola.

                Ta kniha mi pomohla v tom smyslu, že mi předala potřebný informace, abych přestal. Samozřejmě, že jsem přestal sám, ZA POMOCI informací, který jsem z ní získal.

                A proč je špatný popřát úspěch do novýho roku, to mi hlava nebere.

                • @Arol Dooko: Protože to je takovej strašnej kýč s těma přáníma… navíc vole se přejou taky furt ty úspěchy, že jo, nikdo nedokáže vymyslet nic kloudnějšího. Nevím, možná jsem jen fakt alergickej na slovo “úspěch”. Když si kohokoliv představím, že je v životě “úspěšný”, tak mi naskočí strašná spousta sraček. Fakt o nikom, koho znám, nepřemejšlím jako o “úspěšném člověku”…

                  Jo, už vím, co mě na tom sere: Přát úspěch znamená i to dělení lidí na úspěšné a neúspěšné. A to jsme zase u toho determinismu a toho, co se řešilo výše. Viz specielně La Tiborův koment.

                  K tématu kouření: Jako fakt tě nechci nasrat :D a jsem rád, že ses tu objevil, takže fakt jen taková malinkatá drobná… hm, korekce:

                  Potřeba kouřit není prázdnota. Potřeba kouřit je tak možná PROJEV tý prázdnoty – nebo ještě líp, je to snaha zaplácnout tu prázdnotu, případně je to pak teda něco, co tu prázdnotu podporuje. Takže ano, kouřit je prázdný. Ale nemůžu souhlasit s tím, že cigareta způsobuje prázdnotu. Ta prázdnota tady je, cítíme jí všichni, a budeme jí cítit do konce svýho života. Ty budeš mít v hrudníku navždycky tu díru, kterou určitě cejtíš a cejtit jí budeš, protože tohle je náš úděl, že nikdy nebudeme úplní, vždycky tam v nás bude ta prázdnota přítomna a neuděláme s tím nic. I když si teď přestal kouřit, furt tam ta prázdnota je kámo.
                  (o to skvělejší jsou ty speciální okamžiky, kdy pocítíme, že v tý prázdnotě je zároveň sloup světla; typicky je to vidět na tripu)

                  Kouření je sebedestrukce. Sebedestrukce sama o sobě ať už v jakýkoliv podobě (chlast, kouření, gamble, děvky, whatever…) je tu proto, že se nám nechce zůstávat v realitě a vracíme se skrz tu prázdnotu, skrz tu díru v sobě, do nicoty a chaosu, z který povstala naše psychika (viz článek). Kouřením se propadáš hlouběji do tý díry. Ale cigareta tu díru nevytvořila. Za tu cigaretu lze dosadit tisíc dalších věcí a vždycky je to o tom samým.

                  • @Mordemy: Vidíš, a já tím, že někomu přeju úspěch myslím, ať se mu daří v tom, co považuje za důležité. Beru to jako projev účasti, přání dobrého. Pro mě slovo úspěch nemá tebou popisovaný nechutný zabarvení dělení společnosti na úspěšný a neúspěšný, drahý auta, peníze, moc a kurvy. :D

                    Ještě k tomu kouření: Jeden o koze a druhej o voze. Ty popisuješ hlubokej, psychoanalytickej pohled, já pouze praktickou stránku přestávání.

                    • @Arol Dooko: Hele ty mě fakt moc neštvi nebo si tam za tebou do toho Brna dojedu a to teprve uvidíš ten “hlubokej psychoanalytickej pohled” ^_^

                      Snažíš se ohejbat si realitu podle svýho a když na to poukážu, řekneš, že máme každej svůj pohled a že je to v pořádku. Alias postmoderna v praxi.

                      Slova popisujou pro všechny lidi to stejný. Proto píšu, že je to tak důležitý a že by se slovíčka neměly brát na lehkou váhu. Slova mají svoje významy, který jsou pro všechny lidi společný. Specielně pak tak strašně zprofanovaný slova jako “úspěch” nebo “štěstí” si nemůžeš v hlavičce používat tak, jak se ti hodí a tvrdit, že pro tebe je to něco jinýho, než pro mě. Není a hotovo.

                      “Zabarvení” je už ten postmoderní blábol, že jako pro jednoho může mít to samé pozitivní zabarvení a pro jiného negativní a ve výsledku je to v pořádku, protože každý máme svůj názor a pohled. Není to v pořádku. Bůh je jen jeden, sorry.

                    • @Arol Dooko: Zkusil jsem googlovat “uspech definice” a ne nahodou vypadla nahore hromada takovyhle sracek: http://www.uspesne.eu/definice-uspechu/

                      Zamerovat se na uspech nema smysl. On treba vubec prijit nemusi. Prat nekomu uspech je jako prat mu, at kdyz si vsadi, tak at vyhraje. Ale to nema smysl. Cloveku ma smysl prat at sazi dobre, at sazi tam, kde to ma hodnotu a at dodrzuje moneymanagement a zbytek je uz detail, co si realita nejak prebere. At ten clovek vyhraje nebo prohraje (=je uspesny; dosahne sveho cile atd.), uz je to dobre. Prohry jsou dokonce hodnotnejsi nez vyhry.

                      Navic vetsina lidi, ne-li vsichni, pracuji na sve sebedestrukci. Asi ji maji dojet do konce, ale prat jim to jako uspech?

                      Dale: Stari Cinani, kdyz chteli nekoho urazit, uhranout, nasrat, proste prat cloveku to nejhorsi, tak mu pry rekli: “at se ti splni vsechny sny”.

                      Mam pocit, ze z tech GTD sracek jako Brno, se na netu za par mesicu nebo let uz vubec nebude dat vymotat a jejich superiorita bude asi tak jasna jako “Se sovestkym svazem na vecne casy a nikdy jinak”, ktere se pozdeji transformovalo v “s hypotekou na vecne casy a nikdy jinak”. Dneska to proste bude “s uspechem a stestim na vecne casy a nikdy jinak”.

                      Jestli citim s nekym hlubokou ucast, tak je to chudak Mordemy :D Ale fakt se tu musim hnusne tlemit. 72 pannen se na nej uz tesi.

  9. Wow. S váma se fakt nedá vůbec komunikovat.

    Největší píčovinu, jakou by mě ani ve snu nenapadlo rozebírat – přání úspěchu – mi tady omlátíte o hlavu, jako kdybych tím, že někomu popřeju, byl ten největší šulin.

    Tak víte co, milí zlatí, polibte mi prdel.

    • @Arol Dooko: :-(

      No jo, tak se uraz, běž se zase na půl roku odmlčet a pak mi sem přijď popřát k narozeninám hodně štěstí no…

      Fakt ti tu nikdo neříká, že seš šulin, ale co jako čekáš za komunikaci s těmahle hláškama? To jsem ti měl jako odpovědět “Díky, tobě taky hodně úspěchů” nebo co? Kdybych tohle udělal, tak teprve v tý chvíli bych si o tobě začal myslet, že seš šulin (protože si mě donutil k tomu s tebou hrát takovouhle sračku).

      Tady fakt nejsi ani ve svý normální práci ani ve škole ani v hospodě se Šulckem a jeho friendama. Tady je to můj prostor a můžu si tu dovolit ty věci tlačit fakt hodně důsledně a prostě je tu důsledně tlačit budu, protože má podle mě smysl snažit se jet až na dřeň. Přitom jsem na tebe fakt nebyl nijak hnusnej a naopak jsem se snažil bejt dost trpělivej… Jediný, co jsem udělal, bylo, že jsem ty věci rozebral a dovysvětlil, protože máš v hlavě nějaký podivný postmoderní mindfucky ve stylu “každej si můžeme realitu nadefinovat podle sebe” – a tohle je prostě něco, co tu natvrdo potírám už nějakej ten pátek a nemůžeš čekat, že budu držet hubu a budu tu s tebou něco hrát jenom proto, že seš kdo seš…

      Pokud to z tvý strany byla snaha o blízkost, tak to sice chápu, ale takhle se to prostě dělat nedá a nemůžeš po mě chít, abych s tebou tohle hrál. Čteš to tady už dost dlouho na to, abys už mohl ty věci chápat trochu víc do hloubky, a pokud mi budeš cpát takokvý hovadiny a požadovat, abych toho byl účasten a když to odmítnu (a v klidu ti vysvětlím proč je to blbost), tak se ještě začneš urážet, a hrát si na drsňáka a ublíženýho, tak asi fakt nemá smysl se tu spolu o něco snažit.

      Komunikace mezi lidma nemá bejt brněnskej klídeček a “maximální vylaxněnost”, kdy je všechno strašně moc v pohodě, protože jsme na všechno zapomněli, nic neřešíme a o nic se nestaráme… Skutečná komunikace začíná velmi často konfrontací. Kolikrát je to prostě rozehraný tak, že jen skrze konfrontaci bývá šance ty vztahy někam posunout. Rizika to má veliký, například to, že se lidi urazí a odejdou, ale já jsem se rozhodl, že je to takhle lepší, než se tvářit, že je všechno oukej a posílat lidem přání k Vánocům a Silvestru.

      Pokud nejsi schopnej ustát a zpracovat ani takhle malou míru konfrontace, co proběhla teď, tak nevím, co čekáš, že se jako mezi náma odehraje.

      • @Mordemy: Uznávám, napsal jsem to možná až příliš tvrdě, což mě teď zpětně mrzí. Použil jsem zbytečně silná slova v situaci, která zdaleka není tak vážná, jak podle nich vypadá.

        Omlouvám se.

        Byla to chyba, začít tady komentovat. S každým písmenkem cítím, že se vracím do minulosti. Žiju mnohem opravdovější život, než dřív, a tvůj blog mě akorát stahuje zpátky. Nevím, jak to napsat, aby to neznělo melodramaticky, tak to prostě napíšu:

        Sbohem.

  10. Morde ty si vykládáš karty? Jako ten text z toho odkazu zní hezky, ale imo je to spíš takové nebezpečné zahrávání si…jako že si něco vyložíš a promluví k tobě realita nebo co?

    • @hanys: Tarot se nevysvětluje. Tarot buď používáš nebo se mu pošklebuješ (taky jsem se kdysi poškleboval…). Ale nebezpečný to je určitě…

    • @hanys: ber to tak, ze kdyz se to umi pouzit, tak je to jako kdyz se po dni usilovnyho premysleni ulozis do horky vany a zacnes pozorovat pavouka v koute koupelny jak tka sit; nebo jako sny, co k tobe po takovy koupeli prijdou

      pokud to nekdo pouziva stylem, ze pred kazdym zavaznym rozhodnutim jde k vestci, aniz by se prave usilovne snazil poskladat si ty veci, tak je to blbe

      je to protivaha racionalite a iracionalita s racionalitou tvori asi prave realitu

      druha vec je, ze taroty zobrazuji archetypy, takze ve zkratce dokazou rict hodne, protoze ten jejich system si dela ambice na pokryti vsech archetypu

      • @Mordemy: @la tibor: moc se tomu nepošklebuju, ale ani bych se asi do ničeho takového já sám nepouštěl…

        protože to může nějakým způsobem sklouznout a když si myslíš, že pozoruješ pavouka jak spřádá sítě tak tě začne pozorovat ještě větší pavouk a začne spřádat sítě díky tobě…a ze služebníka reality se stane služebník pavouka (jiného než realita) … v tomhle myslím tu nebezpečnost… ale tak snad víte co děláte

        • @hanys: ne nevime to az tak, ale znas to kdo ma ciste srdce :D

          tarot je symbol, je specifickej, nese ty svy okultisticky znaky, na ktery asi poukazujes, ale porad je to symbol, podobne jako slova nebo vety v tyhle diskuzi

          problem je, ze proste neco ty nase slova, vety a definice nepostihnou a bez toho, co nepostihnou, se fakt dal nehnes

          treba je to cely picovina, co ja vim; osobne se tech tarotu taky dost desim [valnou merou proto, ze to clovek mel furt pred ocima a ignoroval to] a domu jsme se rozhodli si je neporidit, konzumuju je s frekvenci jeste o dost nizsi nez alkohol nebo i psychedelika: v brne na mendlaku je cajovna a tam obcas zajdu (naposled pred rokem a pul); rozhodne si je vykladam mnohem min casto nez kdy skacu po lichejch dlazdicich nebo nejaky jiny magicky ritualy, ktery jsou k tomu znacne stereotypnejsi

          ve skutecnosti mi ta tvoje reakce ted nahrala k tomu si myslet, jestli se jich nedesim az moc – treba oba podlehame stejnemu prestreleni, ktery je v nasi kulture; kdo vi

        • @hanys: No tenhle strach možná fakt je na místě. Nad tarotama vůbec nejsem schopnej přemejšlet (ze strachu, že nějak zpřetrhám to pouto a už mi to nebude fungovat), jen se tím pokaždý nechám pohltit a jen naslouchám.

          Mám z tarotů dost respekt a až když jsem si je pořídil domů, tak jsem se jich začal pořádně bát. A tenkrát mi hned bylo vyčteno, že si je pořizuju jen jako “na prohlížení” (pravila T.), ale mě to došlo hned, že tohle se “prohlížet” nedá… Většinu těch karet stále neznám a pořádně jsem je neviděl a četl jsem jen ty, který mi vyšli při výkladu, což bylo zatím dohromady tak deset karet. Vykládal jsem si je třikrát, pokaždý to byl mazec…

          Rozebírat a vysvětlovat taroty by mi připadalo jako svatokrádež. A je fakt, že to má o to větší sílu, že mi to vždycky připadalo jako ta největší krávovina a šarlatánství. Navíc taroty fungují jen a pouze tehdy, když v to člověk věří, což je samozřejmě celej ten vtip a důvod, proč je to tak hustý…

  11. Milý Mordemy, omlouvám se za možná tupou otázku, ale ty jsi psychoanalytik – terapeut, člen České psychoanalytické společnosti nebo psychoanalytik – přítel psychoanalýzy? Děkuju.

    • @Jana: Jsem samozvaný psychoanalytik, kterýmu u je úplně jedno, že to nemá vystudovaný a přesto se psychoanalytikem nazývá (ty jo, jak si to můžu dovolit, co?). A mám dokonce web psychoanalyza.com, kterej je na netu viditelnější a profláknutější, než stránky České psychoanalytické společnosti a lidi se při hledání informací o psychoanalýze dostanou pravděpodobněji spíš sem, než k nim… Dobrý, ne?

      • @Mordemy: je ti to uplne jedno jako ratce penize ;)
        To je prave to, oc tu v kazdym radku bezi. Kdyz by se reklo, ze ti nezbyva, nez si hrat na to, ze je ti to jedno, bylo by to asi presnejsi.

        Prave to, ze tenhle blog dela nekdo, kdo nema papir, je zasadni. V cem? Ukazuje to na povahu symbolu (konkretne zde, ze psychoanalytik musi byt clenem CPS).

        Psychoanalytik pro realitu je clovek s papirem, ze je psychoanalytik, je to rekneme takova psychoanalyticka maska, stejne jako v Carodeji ze zeme Oz (a v nasem svete), je vysokoskolsky vzdelany clovek s papirem z Univerzity, coz se podarilo nasi jedne Plzenske skole demaskovat jeste lip nez tomu carodeji ze zeme Oz.

        Oproti tomu psychoanalytikova definice skrz true self je tato: je to clovek, co proste psychoanalyticke postupy pouziva pro to, aby jimi pomohl lidem a pokud mozno mel vysledky.

        Realita je stret techhle dvou svetu. Mordemy ma true self psychoanalytka – no doubt, znam ho, venuje tomu skutecne sebe, to co tu vidite neni zadny fajnblog, jinak receno tenhle web neni jako jine blogy perverzi, ale jadrem [perverze ma taky, ale drzi je z dobreho duvodu jinde, prestoze se je skrz linkbuilding snazi s timhle blogem spojit]. Symboly psychoanalytika si vypujcil a posunul (domena, webmaster atd.), asi jako kdyz cloveku se selhanim jater na chvili ale mozna na porad zkusite translantovat jatra praseci. Lepsi nejsou k dispozici a ja to jako clovek ve strednim veku podporuju. Kdyz je clovek napr. v puberte nebo po ni, tak veci vidi, ale realita ho sejme, ze musi drzet hubu, ze nic nema a nic nevytvoril. Takze clovek zacne delat na to aby neco mel, aby necim byl. V prubehu toho se mu videni zastre a kdyz clovek pak neco ma, tak tim kolem sebe mava jako idiot a snazi se drzet si od tela mlade draky prave skrz noseni toho sveho falu. To neni dobre. Mlady lidi maji rikat jak veci jsou, ale je tam podminka – ze budou makat do roztrhani tela a duse a ne vyzirat rodicum lednici.

        Otazka je proc tohle vsechno delat a proc takhle? Protoze nastava doba, kdy to zacina vypadat na dobu antipsychiatrickou, tak, jako to definoval Laing. Hry na pacienty a terapeuty, ktere se neosvedcily tak jak byly hrany, nebo velmi malo, je potreba s atomizaci spolecnosti nacpat dovnitr jedne mysli, alespon do doby, kdy budou ustanoveny nove autority.

        Neboli kazdy musi byt psychoanalytikem.

        A k tomu je dost zasadni chapani samotneho psychoanalytickeho aparatu. Ne si sednout nekde na pohovku a tam nekoho poslouchat a nejak se snazit v jim vymezenych hranicich a smerech.

        Proto mi prijde tenhle web dulezitej a unikatni v tom, ze rika nejen: muzes to zvladnout. Ale: muzes to zvladnout cele pochopit. Aka nestaci se naucit v tom aute jezdit, je potreba se (na)ucit ho skladat a rozebirat do posledniho sroubku. To jezdeni se pak uz nejak zvladne. Montazni klic je dost mozna dulezitejsi nez ridicak.

        Klasicka psychoanalyza podle me nemela ambice menit realitu, ale naopak chtela cloveka do reality opet vratit. Jenze realita dnes nedrzi pohromade. Mozna nikdy nedrzela, ale lidi si mysleli, ze drzi. Dnes zacina byt jiste, ze to je/byla iluze. A psychoanalyza ma pred sebou o level slozitejsi ukol. Jeji streva musi byt nejak vyuzity pro konstrukci sveta v aktivnim Zizekovskem smyslu.

        Bylo jedno takove hezke psychedelicke heslo: Turn on, tune in, drop out – zapnout, naladit, vypadnout. Bylo zapomenuto a od te doby se terapeuticke skupiny hrde pojemnovavaji DROP-IN, tj. zapadnout, a do tohohle cile spada i klasicka psychoanalyza. Ta Zizekovska angazovanost se ale vraci k tomu drop out a proto budou jedna k druhe nazdy v opozici jako Stalin proti Trockemu. Verim tomu, ze je na case rozmetavat stare rigidni predstavy o spolecnosti, tak jako to zde pise quake: http://psychoanalyza.com/uteky-domu/#comment-6525. 99% lidi skutecne nemusi deat za zoldackou mzdu a nemusi se do konce zivota srat s- a tesit na smrt svych rodicu, prestoze momentalne tak svet funguje mimo dosazitelnou efektivitu.

        Takhle to nejak (stale nepresne receno) vidim ja a proto tu participuju a proto i nekdy odpovidam za Mordemyho a proto i tady odpovidam za Mordemyho, protoze citim, ze toho ma plny backory. Kdyz zde stravite vic nez trochu casu, docvakne vam to. Tohle neni JEN web o rozebirani lidskejch bolistek a podobne, se kterym by se to na prvni pohled dalo zamenovat. Tohle je web, co se snazi dnesnim jazykem a realitou roku 2013 sdelit, proc prave psychoanalytickej zpusob vnimani sveta, tj. symbolika, je dulezita. A to univerzalne. Vedci hledaji teorii vseho – ale tohle je ta teorie vseho! Da se to “pouzit” k vydelani prachu, uzdraveni se i pochopeni toho, proc a jak se zamilovavame, ale jen megalomanskej silenec by to takhle pouzival (proto tu par lidi dostalo ban). Co s tim a proc to vsechno necham pro zmenu otevreny.

      • @Mordemy: Ach tak, díky za odpověď.

  12. On vazne nekdo ceka, az vedci popisou prirodu? Vedci totiz nikdy nic takoveho neslibovali a asi kazdy, kdo do toho trochu vidi, musi videt, jak to doopravdy je. Asi jako ze ‘realita se musi modelovat vzdycky nepresne a my vlastne nevime co presne delame, tak zkousime neco, co nevypada podle predchozich zkusenosti jako uplna blbost a treba to vyjde nebo na to aspon dostaneme grant’ …’jo a bavi nas to’
    Krome toho, a tohle bych asi v beznym rozhovoru nepriznala, ale tenhle web vypada pomerne mental (to je lichotka), se imho daji videt kvantove mechanicky patterns v beznym zivote a spolecenskych interakcich (kolaps vlnove funkce aka your focus determines reality), je to neco na zpusob toho, jaks myslel zaver tohoto postu?

    • @j.: Ah, to je super slyšet, že to tu někomu připadá nenormální. Jo, je to tu totálně mental a jsem pro jednou rád, že to nemusím vysvětlovat a nově příchozí to chápe hned… díky!

      Ten závěr postu je myšlenej tak, že ano “your focus determines reality”, ale my se zároveň nemáme snažit si tu realitu postmoderně přiohnout podle sebe a jak se nám to líbí a hodí. Protože nad náma a nad tím naším rozhodnutím je plán! V samotný realitě je obsaženej návod na to, kterej z těch XY možnejch výsledků je ten správnej (kterej nám bude nejlíp fungovat) a jde o to jet podle tohohle plánu, tj. použít svojí svobodonou vůli a “tvořit tím tu realitu” (ale ne nějakou svojí vlastní osobní co máme v hlavičce; jde o to se účastnit přímo toho dění v tý jedný jediný pro všechny společný realitě). Akorát je tu ten paradox, že my nevíme, která z těch možností je správná a nejde to zjistit (na to narážím těma zmínkama o vědě). Co ovšem lze je se tomu poddat tý realitě a uvěřit (!) tomu, že v tý realitě samotný fakt je kdesi nějakej pattern, kterej nám lidem pomáhá dostat se z tý superpozice k výsledku, kterej je funkční. A jde nějak o to pochopit a cítit, že “Jo, je to tady, ale nedostanu to naservírovaný na talíři a popsaný matematickejma rovnicema, ale to je v pořádku, protože se to ke mně dostane těma spodníma proudama mojí psychiky a já musím jen vnímat”.
      (snad je to trochu srozumitelný, co chci říct)

      Tímhle se totiž jakoby řeší ten konflikt determinismus vs. svobodná vůle. Není to ani tak, že to všechno řídí příroda, případně dědek na obláčku a všechno je předem daný a člověk je jen soubor chemickejch reakcí, ale taky to není ani tak, že my si to všechno tvoříme zcela podle sebe. Je tu plán a naším životním úkolem je ho cítit a jet podle něho (žít podle reality/Boha). Ale to rozhodnutí je na nás (není to předurčený).

      • @Mordemy: Takze veris tomu, ze existuje pattern na Schrodingerovu kocku, ktery urcuje, jestli je ziva nebo mrtva? :) Ne, ted to zni, ze si z tebe delam prdel, ale tak to fakt neni, i na tohle je vlastne qm teorie http://en.wikipedia.org/wiki/Many-worlds_interpretation (a ten nazev zni prastene!) Myslim ze chapu, cos chtel rict. Promin, jestli to vypada, ze nejak rejpam nebo tak (spis nemuzu usnout a ve svym zoufalym pseudogeekovstvi zabijim cas tim, ze instaluju na svuj blogisek live feed tracker a pak na tu stranku chodim z tor browseru a bavim se tim, ze me ten tracker nevidi, takze tohle je rozhodne plodnejsi zabava)

        • @j.: No jasně :D Existuje pattern, který určuje, jestli je pro člověka funkčnější to, zda má být kočka živá nebo mrtvá. Ale to, že je tu ten pattern neznamená, že už je to rozhodnutý dopředu za nás. Rozhodujeme to my svojí svobodnou vůlí. Teď mě napadá, že tohle zároveň řeší třeba i tu stupidní ateistickou otázku “proč je Bůh takovej sadistickej parchant?” (že nechá dít se tolik zla ve světě atd.) Je to zkrátka fakt na nás a my jsme ti, kdo určujou, jaká ta kočka bude…

          Zase pak teda v praxi těch možností není neomezeně a my už jsme chtě-nechtě do vysoký míry součástí toho plánu (protože ta realita jako taková nás do toho tlačí), ale ten prostor pro to dělat ty věci blbě a “mimo pattern” je pořád nehorázně velkej.

          Nevypadá to, že rejpáš, naopak tenhle tvůj koment je takovej svěží, konečně se tu pro změnu řeší fakt to, co je napsaný v článku.

          Haha. Hrozný to s tím trackerem… To musím taky zkusit. Obecně real time tracker na blogu je strašlivá věc, někdy mám pocit, že jsem na tom závislej…

  13. Tenhle text je hodně dobrý. Jak pod pasáž o cigaretách, tak pod pasáž o konspiračních teoriích bych se klidně podepsal. Nevím, jestli jsem to četl už někde jinde, nebo jestli jsem k něčemu podobnému dospěl nezávisle – ale naprosto souhlasím.

    Ano – cigarety se prodávají tím líp, čím více odstrašující jsou povinné kampaně proti nim. Možná to odradí určité procento těch, kteří si nevšimli toho, že se tu hraje o jejich sklon “zabít čas” a vědomě to dělat nechtějí: ve skutečnosti ale tato reklama bude na ten zbytek kuřáků fungovat o to účiněji.

    • @xChaos: Ahoj, vítej na blogu.

      Počet kuřáků v populaci se moc nemění a zůstává dlouhodobě stabilní (tuším dokonce, že to leze lehce nahoru) a přitom ta mediální masáž je čím dál tvrdší a cigarety jsou čím dál dražší…

      Myslím, že to funguje tak, že kdo kouří, tak tomu reklamy o škodlivosti kouření paradoxně o to víc škodí. Protože když už má někdo rozjetou sebedestrukci skrz cigarety, tak tou mediální masáží typu “cigára škodí zdraví” se člověku ta jeho aktuální sebedestrukce akorát potvrdí. Každej kuřák ví i bez anti-kuřácký reklamy, že cigára jsou hnus, každá další anti-kampaň akorát prohloubí pocit viny a (opět paradoxně) se tomu člověku bude o to hůř přestávat.

      Lidi, co ještě nekouří, začnou na jednu stranu s tím, že jich se ta rakovina plic ještě netýká a na druhou stranu už je tam vždycky ta (většinou podvědomá) sebedestrukce takovým tím pomalým nenápadným způsobem (co teď řešit, když mě to zabije až za třicet let, že jo…). Samozřejmě problém je prostě v tom, že ta rakovina proběhne mentálně už s tou první cigaretou, protože lidi jednoduše vědí, co je špatně (a právě proto to dělají).

      Obecně snažit se lidem omezovat způsoby, jak se ničit, je kontraproduktivní. Lidi se chtějí ničit a tak se ničit budou a nikdo s tím nic nezmůže. Kdyby se zakázali cigarety, tak se kuřáci přesunou ke gamblu (třeba). Když se zruší cigára i sázkový kanceláře, začnou kuřáci jezdit mnohem rychlejc v autě (a skokově naroste počet takzvaných “smrtelných nehod” na silnicích, který nejsou “nehodami” ani omylem). Zakázat lze spoustu věcí, ale to, co mají lidi v hlavách zakázat nelze a vždycky se to nějak někde na něčem projeví a lidi si to svoje sebedestruktivní kolečko stejně jak projedou (a jestli k tomu použijou cigarety nebo něco jinýho, to už je celkem nepodstatný; na cigaretách je to alespoň jednoznačně rozkrytý a na první pohled viditelný…).


Zrušit odpověď