Součást systému | Psychoanalýza

Psychoanalýza Čím jsou lidi blbější, tím větší mají potřebu do všeho kecat

31Jul/1024

Součást systému

Proč není tak jednoduché žít podle sebe.

Pokud žijete uvnitř něčeho, máte v to obvykle důvěru. Sdílíte s ostatními přesvědčení, že nic lepšího neexistuje. Od narození se řídíte pravidly a předpokládáte, že když se jimi budete řídit i nadále, dovedou vás k tomu, po čem toužíte. Věříte tomu. Máte víru v systém a směr, kterým se ubírá.

Pomalu mě přestává udivovat naivita lidí, kteří přestože uznávají existenci reklamní manipulace, mediální masáže a všudypřítomné propagandy a jsou zčásti obeznámeni s jejich podstatou, tvrdošíjně předpokládají, že zrovna jich se to netýká a oni jediní jsou proti tomu imunní.

Stejně tak už se nepozastavuji nad lidmi, kteří vesele prohlašují, jak je vše vlastně neuvěřitelně jednoduché, jak jsou volní a svobodní v myšlení a šťastní, protože žijí podle svého. V téměř sto procentech případů se ukáže, že si jen lžou do vlastní kapsy a jsou na systému natolik závislí, že jejich odpojení už v podstatě nepřipadá v úvahu (ano, úspěšně fungující Matrix by měl přesně tohle způsobovat).

Pojďme se podívat na pár příkladů toho, jak jsme my lidé „neovlivnitelní“.

 

Priming

Primární aktivace nebo-li ovlivnění, orientace a manipulace člověka na nevědomé úrovni. Vtištění vzorců chování.

Priming je jedním z dobře prozkoumaných psychologických fenoménů. Stručně jde o to, že zdánlivě bezvýznamné podněty, které si neuvědomujete a jimž nepřikládáte větší význam, mají ve skutečnosti zcela zásadní a určující vliv na vaše chování.

Trojice výzkumníků (konkrétně John Bargh, Mark Chen, a Lara Burrows z Yale) provedla experiment, který potvrdil, že lidé jsou poměrně lehce „programovatelní“ pouhou volbou vhodných slov.

Účastníci experimentu dostali jednoduchý úkol. Ze skupiny různě přeházených slov měli v co nejkratším čase vytvořit věty.

Pokusné subjekty byli rozděleni na dvě skupiny. Skupina číslo jedna dostala za úkol sestavit věty ze slov jako agresivní, nevrlý, otravný, neslušný a podobně. Skupina číslo dvě tvořila věty pomocí slov ochotný, trpělivý, respektující či zdvořilý.

Po úspěšném splnění úkolu měli pokračovat (po jednom) do druhé místnosti, kde jim mělo být sděleno zadání druhé části testu. V místnosti byl přítomen psycholog a psycholožka, kteří však nevěnovali příchodu pokusné osoby žádnou pozornost a neustále se o něčem dohadovali a radili.

Jediným měřeným faktorem experimentu byl čas po jakém pokusná osoba mluvící dvojici přeruší a zeptá se na další průběh pokusu.

Lidé z první skupiny (naprogramovaní agresivně) přerušili rozhovor psychologů, v průměru, po 5.5 minutách. Lidé ze skupiny číslo dvě (naprogramovaní na umírněný přístup) až po, v průměru, 9.1 minutách.

V jiné verzi téhož testu měla jedna skupina účastníků za úkol používat k tvoření vět slova typu starý, nemocný, chromý a tak dále, a druhá skupina měla k dispozici slova jako mladý, agilní nebo čiperný. Po absolvování slovní části měli přejít po schodech do místnosti v přízemí budovy, kde je měla čekat druhá část testu. Měřilo se, jak dlouho jim bude překonání schodů trvat.

Rozdíl v časech byl dvou a půl násobný v neprospěch první skupiny.

Obě verze pokusu byly mnohokrát opakovány, se stejným výsledkem.

(poznámka na okraj: v kontextu existence něčeho jako je priming není zase tak těžké pochopit podstatu triků Derrena Browna a jeho „magie“)

 

Podmíněné pocity

Jeden ze základních mechanismů, kterým se člověk učí adaptovat na okolní prostředí, je vytváření podmíněných reakcí. Po dostatečném počtu opakování, kdy událost A vždy vedla k události B, si vytvoříte podvědomé pravidlo, na základě něhož:

  • očekáváte, že po události A bude vždy následovat událost B a zároveň
  • v případě události A se automaticky začnete připravovat na příchod události B

I.P.Pavlov kdysi provedl velice známý experiment se psy. Před podáváním jídla vždy rozsvítil lampu a pak teprve psy nakrmil. Postupně se psi naučili, že po rozsvícení lampy (událost A) přijde na řadu jídlo (událost B) a už při pouhém rozsvícení lampy (událost A) začali slinit (připravovat se, že přijde událost B).

Co je důležité, přípravu na událost B doprovází pocity. Psi například dostanou hlad a začnou slinit už ve chvíli rozsvícení lampy a ještě předtím, než vůbec zahlédnout nebo ucítí žrádlo.

U lidí to funguje v podstatě stejně, ale jejich myšlení a chování je formováno primárně na základě odměn a trestů. Odmala rodiče učí dítě, co je špatné a správné a výsledkem jejich snahy je především to, že ze špatného chování má ten človíček automaticky špatný pocit a to bez ohledu na to, zda logickým myšlením dojde k jinému závěru (že na dané věci nic špatného není).

Podmíněné reakce jsou součástí sociálního chování. Víme, že něco se nemá nebo je určité chování naopak žádoucí a máme pro to obvykle pouze jediné vysvětlení: „Ono se to tak dělá.“

Přinejlepším jsme schopni zopakovat naučenou společenskou poučku o tom, proč je dobré se nějak chovat, nějak žít a nějak myslet.

 

Programování civilizace

Diskuze o „smyslu života“ často postrádají jeden důležitý aspekt a tím je ekonomická realita. Lidem bývá divné, proč do toho vždycky začnu tahat ekonomiku. Vždyť ekonomika nemá nic společného s tím, jak já sám budu žít svůj život a podle čeho se budu řídit. Ale je to právě naopak – to, jakým způsobem funguje ekonomika dnešní společnost je alfou a omegou toho, jak vůbec mohou reálně naše životy vypadat .

Každá společnost má určitou základní ideologii, podle jejíhož schématu funguje. Většina civilizací před námi měla jako hlavní krédo života dosažení štěstí v posmrtném životě. Tím, že budu teď "sekat dobrotu" a chovat se podle toho, co mi přikazuje náboženství / církev / Slunce / Příroda nebo třeba Velký_Gumový_Medvídek, čeká mě věčná blaženost. Když na to budu kašlat, stihne mě trest.

Cílem bylo dostat se šťastně na onen svět a nepropadnout peklu.

Dnešní ideologie si klade za cíl vytvořit "onen svět" už teď, zde, v tomto životě. Ideologií naší společnosti je zdánlivě nemít žádnou ideologii a jen žít svůj život. Což je samo o sobě jen další ideologie, protože "žít svůj život" znamená podle současného "učení" především snahu o dosažení štěstí a užívání si života. Jednou z hlavních pouček je, že člověk může dosáhnout všeho, čeho si zamane a je pouze na něm, jak si zařídí svůj život.

V praxi to ovšem nefunguje. Obrovským paradoxem je, že lidé nejsou schopni úspěšně žít podle současné ideologie a praktikovat ji tak, jak by si představovali, což vede k tomu, že jsou nešťastní a snaží se o to ještě urputněji, což vede k tomu, že jsou dále roztáčena kola ekonomiky a lidé tak podporují systém, který je činí ještě nešťastnějšími a oni se o to víc snaží podle systému žít.

Většina lidí skončí jako "neúspěšní". Přestože by rádi (naočkováni ideologií) byli podnikateli, herci, finančníky nebo majiteli ropných polí, nakonec dělají číšníky v kavárnách, obsluhu čerpacích stanic a otročí kdesi u počítačů (v tom horším případě) nebo (v tom lepším) jsou "vzdělaní" a dělají v podstatě to samé zabalené do hezčího hávu a ohodnocené většími penězi.

Lidé přesvědčují sami sebe, že když se budou víc snažit, získají lepší vzdělání a zvolí správnou politickou stranu, že se jim bude lépe žít. Víra náboženská byla vyměněna ve víru v Systém. To je pravá podstata konzumní společnosti. Nečekat na posmrtný život, zařídit si spasení už nyní.

Ve středověku všichni věřili. Nebyli hloupí, rozhodně ne hloupější, než lidé dnes. Dokázali si logickou argumentací zdůvodnit nesmyslnost víry v Boha. Ale „společenský priming“ a programování podmíněných reakcí společenskou ideologií způsobilo, že se jim dělalo špatně už z pouhého pomyšlení na to, že by to všechno mohly být jen kecy. Oni cítili, že to je tak, jak jim říkají kněží a jak jim diktuje církev. Jednoduše proto, že v nich už jen pochybnosti vyvolávaly špatné pocity, veškerá logická argumentace neměla smysl.

Dnes je tomu stejně. „Správné“ společenské chování přináší potencionální odměnu, „špatné“ potencionální trest. Obojí ve formě pocitů – příjemných nebo nepříjemných. Příjemný pocit máte když si kupujete věci. Ve skutečnosti je nepotřebujete, ale velký bůh jménem Ekonomický Rozvoj to tak chce a tak ve vás pěstuje dobrý pocit z toho, že si něco koupíte. Nepříjemný pocit naopak dostanete, když vás napadne něco ukrást (což je špatně pouze proto, že na základě toho nefunguje ekonomika).

Proto mi jsou „k smíchu“ lidé, kteří říkají, že stačí spoléhat na svůj „zdravý úsudek“, případně své „srdce“, aniž by si uvědomovali, že obojí je pravděpodobně pouhým produktem božstva jménem Ekonomický Rozvoj.

A ještě u toho prohlašují, že dělají všechno tak, jak oni chtějí.

Nestačí se rozhodnout, že při rozsvícení lampy nebudete slinit. I kdybyste věděli, že tentokrát žádné jídlo nebude, stejně dostanete hlad. Jsme tak naprogramovaní. A přesvědčení, že nejsme, je jen součást toho, co napsal Velký Programátor zvaný Ekonomický Rozvoj.

Komentáře (24)
  1. To, že jsme ovlivňováni ostatními, ať už jednotlivci nebo společností, je sice pravda, ale je otázkou, jestli je to problém. Člověk jako druh je úspěšný právě kvůli vzájemnému sdílení myšlenek, názorů a nápadů. Řekl bych, že stejně jako je mravenec předurčen být součástí mraveniště, je člověk předurčen být součástí společnosti a tvořit s ní jeden celek. Prostě to tak je a asi nemá příliš cenu řešit, zda je to dobře či špatně. Kdyby to tak ovšem nebylo, ještě stále bychom skákali po stromech…

    Člověk bez společnosti by sice mohl své volby provádět naprosto svobodně (pokud pomineme přírodní vlivy), ale neměl by naprosto nic, co mu civilizace a společnost poskytuje. Jinak řečeno by měl jen to, co dokáže sám vyrobit a nerozvíjel by se ani jeho intelekt.

    K zamyšlení je, že pokud by se naprosto bez společnosti ocitl dnešní člověk, pravděpodobně si ani nerozdělá oheň…

    • Pro společnost a systém jako takový je to bezpochyby přínosné – právě o tom jsem psal, že systém bude dělat všechno proto, aby ho lidé podporovali.

      Jestli je to výhodné pro jednotlivé lidi…? Jsem přesvědčený, že ne, protože být součástí systému je pro ně frustrující a vyvolává to v nich (v nás všech) nespokojenost “se životem”. Nehledě na to, že součástí systému je obrovské množství lží, které je těžké rozšifrovat a nenechat se jimi zasáhnout.

      Další otázka je, zda je současný stav “přirozený”: Pro společnost jako celek ano, pro jedince myslím opět, že nikoliv.

      Žít bez společnosti samozřejmě není alternativa, protože v tom pralese se zřejmě líp mít nebudu (i když toť otázka), ale právě proto se snažím najít řešení, jak žít ve společnosti, ale mít otevřené oči a nenechat si od ní srát na hlavu.
      Argument, že si budeš žít “lépe” a “na vyšší úrovni” ve “vězení”, než v pralese ale stejně není příliš dobrý. Lidé v Matrixu si taky žili podstatně lépe uvnitř systému – když se osvobodili, byli spíše naštvaní (strašné jídlo, samé nebezpečí v podobě strojů, žádná zábava …) a spousta jich litovala toho, že otevřeli oči, a toužili po tom vrátit se zpátky (byť do systému, který byl lží).

      • Otázkou je, jestli je nutné ony lži, co systém přináší, za každou cenu odhalovat. Člověku nevadí žít, ve lži, dokud o ni neví. Vadí mu to až v okamžiku, kdy onu lež odhalí. Není proto lepší lži neodhalovat?

        Ono je to trošku slovíčkaření a hrozně záleží, z jaké úrovně na to koukáš. Z pohledu jedince, společnosti, přírody či vesmíru půjde vždy o něco úplně jiného.

        Pokud to ale vezmeme z pohledu jedince, shodneme se asi na tom, že jedinou možností je hledat způsob jak žít ve společnosti tak, abychom byli se svým životem co nejvíce spokojení.

        • Psal jsem to včera jako odpověď ke komentáři:

          “Poznání má jednu ošklivou vlastnost. Nejde vrátit zpátky. Jakmile člověk jednou spatří nepříjemnou pravdu a akceptuje ji, už nikdy se k ní nemůže otočit zády. Už se nelze rozhodnout ji přehlížet, ignorovat nebo jí nevěřit.”

          K tomuhle se nemůžu obracet zády ani kdybych chtěl – a ne, opravdu nechci (to bych byl pokrytec).

          Ta hranice spokojenosti (“co nejvíce spokojení”) je jedna z věcí, kterým se snažím přijít na kloub. Postupně zjišťuji, že je hodně omezená (přestože dle společnosti není), ale zároveň se ukazuje, že ta spokojenost možná v životě není to hlavní. Důležitější je možná právě to přijetí a akceptace reality se vším “nehezkým” co obnáší a nalezení vnitřního klidu.

        • Otázkou je – jestli náš život je nutně lež! :-D
          ono totiž přesně NA TOM ÚHLU POHLEDU ZÁLEŽÍ… Mordemy poznal nepříjemnou pravdu… já poznala příjemnou pravdu… proč má být štěstí falešné?… podle někoho je smutek falešný!… podle mě je třeba přijímat prostě to, co je, a bojovat, když máme bojovat a užívat si klid, když je “mír” … tak nějak…jako mravenci jsou součástí mraveniště – proč by měli být ve vězení? vždyť si putují všude po lese, kam se jim zachce, ale přesto společně staví mraveniště, protože to jsou mravenci.

          • Já to taky vidím spíš jako cestovatelka ;-)

            Ale souhlasím, s tím že “důležité je právě to přijetí a akceptace reality se vším “nehezkým” co obnáší a nalezení vnitřního klidu”. Což je jinými slovy nalezení spokojenosti… Někdo nalezne spokojenost v přijmutí nehezké reality se vším všudy, někdo v dosažení finančního úspěchu, někdo ve vypěstování hlávkového salátu… Každý je jiný, ale to hledání spokojenosti tam vždycky je ;-)

        • Tohle je ta zasadni vec. Podceneni vlastniho mozku a buhviceho vubec. Totiz toho, ze kdyz o lzi vedome nevime, tak jakoby nebyla. Problem je ze je. A to ze to kurvi svet je ten mensi problem /pro me je to dokonce irelevantni v pracovni verzi/. Problem je, ze to fakt nici integritu nasi osobnosti a nekde to vyleze i s urokama. Fakt je ale ten, ze ve spolecenskych memech je ted zatloukat vse a prebijet to antidepresivama. Vystihls presne mainstream nazor, kterej je podle me odpovednej za vsechno spatny.

  2. Já vám vaše “štěstí” a “vyrovnanost” neberu a přiznávám se, že jistým způsobem vám to závidím :-)

    Ale zároveň si myslím, že přehlížení reality dříve nebo později povede k tomu, že se to člověku nějak ošklivě vrátí. A nelze žít skutečně spokojeně právě bez toho, abychom se snažili zjistit jaká realita je. Protože pokud žijeme jen v iluzi toho, že známe realitu (záměrně si lžeme, abychom byli “šťastní”), tak je i naše spokojenost a štěstí pouhou iluzí. A naprostá většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou spokojení, žijí právě jen v té iluzi spokojenosti, kterou se snaží za každou cenu udržet, které věří a považují ji za realitu.

    Skutečné štěstí a skutečná spokojenost může být založena pouze na skutečnosti. Jenže pokud je realita taková, že člověk není stvořen k tomu, aby byl spokojený a šťastný, nelze něčeho takového vlastně vůbec dosáhnout (ačkoliv často se zdá výhodnější předstírat, že to lze). Proto říkám, že je důležitější spíš něco jako “klid a mír”, než “spokojenost a štěstí” – a není to slovíčkaření, ten rozdíl je tam značný ;)

    • To by mě zajímalo jaká skutečnost by v tobě vyvolávala skutečné štěstí a spokojenost.:-) Kdo chce psa bít, ten si hůl dycky najde, kdo chce být nespokojený, ten bude dycky nespokojený, kdyby žil v idealizovaném světě a měl hory a doly, tak ze začátku bude v extázi, ale za rok si zvykne na standard a bude opět nespokojený…

      • Snažím se to tu popsat celou dobu – “skutečné štěstí a spokojenost” je v realitě neexistující pojem. Je to prostý výmysl.
        Chápu, že to třeba ty bereš jako samozřejmost a nejsi schopný ani na okamžik připustit, že nic takového zkrátka neexistuje (protože momentálně je to jedna z věcí, pro které dýcháš), ale ono to není o jednotlivcích – není to o tom, že já to beru tak a ty jinak (že já nejsem šťastný protože “nechci” a ty ano, protože “chceš”), pravidla platí pro všechny stejná.

        A mimochodem zcela správně podotýkáš, že i kdyby měl člověk “hory doly”, tak mu to stejně moc k ničemu nebude. Protože vyprchají emoce (extáze) a zůstanou jen pocity (nespokojenost).

        • “Nestačí se rozhodnout, že při rozsvícení lampy nebudete slinit.” – jsi si jistý? Myslíš, že není nikdo, kdo by dokázal natolik dobře ovládat svoji mysl, myšlení, emoce a pocity, že by dokázal být imunní vůči manipulaci a působení okolního prostředí?

          • Ano, tím jsem si jistý. Protože lidé jsou tak “udělaní” a “naprogramovaní” už “od přírody” na to, aby se takzvaně “přizpůsobovali okolnímu prostředí”. Takže pokud bude někdo v tom kterém prostředí žít, není možné, aby ho neovlinilo – tím, že se mu člověk bude snažit přizpůsobit (tohle neprobíhá na vědomé úrovni).

            Absolutní imunita vůči nějakému prostředí je možná pouze tak, že v tom prostředí nebudeš žít.

  3. Moje odpověď asi nebude moc dávat smysl, ale prostě se mi odpovědět chce.

    Nevím, jestli článek chápu správně, ale píšeš v něm obecně o ovlivňování jednotlivců systémem. Ve většině věcí máš pravdu, ale…

    “Lidé přesvědčují sami sebe, že když se budou víc snažit, získají lepší vzdělání a zvolí správnou politickou stranu, že se jim bude lépe žít.”

    Proč by se o tom lidé měli přesvědčovat? Proč si nemyslíš, že to tak skutečně je? Já osobně si myslím, že když se budu “víc snažit”, že se skutečně budu mít líp. A tím nemyslím po materiální stránce. Já osobně jsem člověk velice líný. Ale i když teď o prázdninách celé dny nic nedělám (víceméně), nejsem úplně spokojený. Ke spokojeností mi chybí práce.

    “Příjemný pocit máte když si kupujete věci. Ve skutečnosti je nepotřebujete, ale velký bůh jménem Ekonomický Rozvoj to tak chce a tak ve vás pěstuje dobrý pocit z toho, že si něco koupíte. Nepříjemný pocit naopak dostanete, když vás napadne něco ukrást (což je špatně pouze proto, že na základě toho nefunguje ekonomika).”

    Tohle je z mého pohledu hodně zkratkovité. Od začátku: já osobně skutečně mám dobrý pocit, když si kupuju nějakou věc. I když jsem v tomhle ohledu člověk hodně nekonzumní, značně ovlivněn minimalismem. Nemám ale pocit z té věci, ale třeba z toho, že jsem si na ni dokázal vydělat, případně že se díky ní nějakým způsobem “zlepší” můj život. A rozhodně si nepřijdu, že by mi Ekonomický Rozvoj diktoval, že si něco kupovat musím. Já si to koupit chci. A ne, opravdu nejde o brainwashing médií, protože jsem od nich naprosto odstřižen.

    Pokud člověk něco ukradne, není to špatné pouze proto, že kvůli tomu nefunguje ekonomika. Je to špatné proto, že to dřív byla věc někoho jiného a já mu ji vzal. Tak to beru já. Za každou krádeží si představím člověka, které mu to ublížilo. I kdyby to byla nějaká ohromná korporace.

    – – –

    “Skutečné štěstí a skutečná spokojenost může být založena pouze na skutečnosti.”

    Tohle bohudík také pravda není. Schválně se podívej na různé věřící lidi, nebo i obyčejné šťastné lidi. Člověk nepotřebuje pravdu k tomu, aby byl šťastný. Štěstí může s klidem existovat i ve lži a lidé se nemusí chtít dozvědět pravdu. Já sám jsem byl vždycky zastáncem pravdy, i kdyby to mělo druhého člověka ranit, ale poslední dobou měním názor. Odhalovat pravdu totiž není těžké, když je člověk inteligentní. A inteligence je dar, s tou se člověk rodí. Skutečně těžké je chovat se k lidem ohleduplně, což mnohdy může znamenat nechat je ve lži.

    • Jednou z věcí, kterou jsem chtěl v článku vyjádřit je přesvědčení, že “dělat to, co chci” nemusí znamenat, že to chci dělat… hm… z “vlastní vůle”.

      Chtěl jsem se tomu argumentu vyhnout, ale nakonec to asi bude opravdu nejlepší příklad:

      Film Matrix máš určitě nakoukaný. Máš ten názor, že lidé uvnitř Matrixu (připojení na Systém) byli šťastní? Byl Neo šťastný? Nebyl. Proč? Protože cítil, že “realita” ve které žije a to, že “dělá, co chce dělat” je lež, že je ve skutečnosti ovlivňován systémem natolik, že mu Systém byl schopne vštípit všechny jeho touhy a přání (chodit do práce, vydělávat peníze… být součástí systému). Jasně, byl natolik drsnej, že bez nějakých logických úvah či důkazů jednoduše cítil, že je něco špatně (což bychom v našem světě označili za obyčejnou paranou).

      Nechci, aby to i ode mě znělo příliš paranoidně (“Bože, všichni jsme jen loutky, neeee!”), ale jde mi o to, že pokud je člověk uvnitř systému, systém ho donutí, aby převzal cíle systému za své. Cílem lidí uvnitř Matrixu by bylo za normálních okolností osvobození se od nadvlády strojů, ale aby byli v klidu, Matrix jim dával zástupné cíle v podobě každodenního obyčejného života a oni jim samozřejmě věřili a kdyby sis promluvil s kterýmkoliv člověkem připojeným na Matrix, odpřísáhl by ti, že to, jak žije svůj život je pouze jeho vůle.
      Skutečně bys označil takového člověka za šťastného? V jistém smyslu možná opravdu je šťastný, ale vtip je v tom, že stejně jako Neo, i všichni ostatní v Matrixu tak trochu cítí nějaký rozpor, mají neurčitý špatný pocit, že tady něco nehraje… Záleží jen na tom, jak moc jsou (a chtějí) být na Systému závislí. Jak moc dovedně umí lhát sami sobě.

      Protože Matrix není dokonalý (jako koneckonců žádný systém), ani iluze není dokonalá. Pokud není dokonalá iluze systému, nemůže být dokonalá ani iluze štěstí! Skutečné štěstí tedy závisí opravdu pouze na skutečnosti. Nedokonalost systému vytváří rozpor (kdyby byl dokonalý, nikdo by o tomhle nepřemýšlel), stejný rozpor pak vytváří i iluze štěstí, ve které lidé žijí (cítí, že “něco nehraje”).

      Zásadní otázkou samozřejmě je, kdy se bude mít člověk lépe? Když bude žít uvnitř systému v milosrdné lži nebo pokud se bude snažit poznat pravdu? Jestliže pravdou je, že člověk je stvořen tak, aby nemohl být příliš šťastný ani spokojený (příroda to tak nechce a má to myslím vcelku logické opodstatnění), znamená žítí uvnitř Systému, který je zaměřený na “honbu za štěstím” a víra v něj, automatické odsouzení k neúspěchu a frustraci z neschopnosti dosáhnout toho bájného pocitu štěstí (a štěstí neznamená pro každého něco jiného, protože se jedná o pocit).

  4. Vidíš, a mě by k úplnému (reálnému) štěstí stačila flaška kapitána Morgana, deka a povolná prsatice. ;) Předpokládám, že kdybys měl nějakou informaci o Marcusovi (cumarad.blogspot.com), podělil by ses o ni s náma, žejo?

    Pardon za lehce off topic komentář.

    • A to mně zase ne – nehledě na to, že prsa mám rád spíš menší :-)

      Marcus mě štve, vypadá to, že s tím “na vážno” seknul… doufal jsem, že se třeba ještě zmátoří, ale nevypadá to. Žádné info o tom, že by (ať už kdekoliv a pod jakoukoliv přezdívkou) psal, bohužel nemám.

  5. Díky za super článek… Tak dobré věci se často nevidí… Jsem si díky němu mimo jiné znovu uvědomila, jak často podléhám té mediální realitě, že všichni jsou mladí, šťastní a bohatí… A přitom přeci velmi dobře vím, že tomu tak není (stačí se podívat kolem sebe)… Je fakt hrozný, jak moc všechny tyhle ve skutečnosti neexistující médii konstruovaný věci ovlivňují člověka, když pak hodnotí svůj vlastní život, a co to s tím hodnocením dělá… a jak je pak řada lidí nesmyslně ještě nešťastnějších, protože se srovnávají s neexistujícím až nemožným…

    • …a jak je pak řada lidí nesmyslně ještě nešťastnějších, protože se srovnávají s neexistujícím až nemožným…  

      Přesně tak. Hlavní zdroj frustrace je založený na něčem, čeho prakticky nelze dosáhnout (nelze dosáhnout pocitu štěstí pomocí společenského úspěchu), takže pokud člověk věří v systém a to, že by měl žít, jak systém káže, je ta frustrace v podstatě stoprocentně zaručená.

      • Ach…všichni žijeme v matrixu!… ač se mi to příčí, začínám nabývat dojmu, že se někdo příliš zamyslel nad JEDNÍM filmem. To by nebylo na škodu, ale… Napadlo tu někoho, že když vznikne nějaký systém – někomu zkrátka bude vyhovovat? Protože ten systém se neutvořil sám, ale mezi lidmi… vždy tu budou tací, jimž zkrátka bude šitý na míru, což znamená, že existuje skupina lidí, kteří jsou spokojeni, aniž by měli jakékoli iluze o systému, naopak zcela ho přijímají. Pak je tu další skupina, kteří se dokáží přizpůsobit a přijímat realitu, jaká je…a zase, proč by tedy měli žít v iluzi?…a nakonec mám stále stejnou otázku!…proč by štěstí měla být vždy nepravda?…Ty snad víš, co je pravda?…zlá realita?… Víš, co je lež? Jen pravda, která plodí nepravdu!
        Mám tu další věc na zamyšlení…pakliže chceme věci poznat…nejlepší způsob je pozorování, jako to dělají vědci, psychologové…každý se musí však od pozorovaného objektu “oddělit”, což znamená, že nezapojujeme své prožívání, ale pozorujeme prožívání ostatních…chceme li poznat své nitro – zjistíme, že je to proto nemožné, protože se nemůžeme “rozdělit” na rozum a city, ale vše tvoří jeden celek… tedy opravdová spokojenost tkví v harmonii těchto dvou částí každého člověka, nikoli v otázce, v jakém žijeme systému. Pokud člověk cítí vnitřní pohodu a jeho jednání není schizofrení, pokud ví, že je uvnitř jednotný, ať k tomu dojde jakkoli (ačkoli půst, odříkání, drogy a podobné, fakt myslím, že nikdy nikomu k takovému stavu nepomohou) pak myslím, že je namístě kostatovat, že takový člověk je šťastný, ne naivní! Pouze ten, kdo si nepřipustí, že stále existují otázky bez objasněné odpovědi…ten je velmi naivní.
        a myslím, že člověk je stvořen pro to – být šťastný, protože smát se umíme, bavit se umíme – trpíme však proto, abychom neustále pochybovali – protože pochybovat znamená nestagnovat, předurčuje nás k dalšímu hledání – tedy k pohybu a pohyb je život. Pochybování je důkaz lidské inteligence…

        • Film Matrix jsem v článku zmínil jen velmi okrajově (zcela záměrně, abych nebyl tak lehko napadnutelný) a jako konkrétní příměr jsem ho použil až v komentářích. Nevím, jak to pánové Wachovští ve skutečnosti zamýšleli, ale povedlo se jim stvořit skvělou analogii k reálnému (S)systému.

          1. Lidé v Matrixu nebyli šťastní – měli pouze iluzi štěstí. Lidé v současném systému nejsou šťastní – udržují si iluzi štěstí.
          2. Která skupina lidí (konkrétně) je v systému podle tebe šťastná a (důležitá otázka), kolik těch lidí je, v poměru k ostatním?
          3. “Přizpůsobit se realitě a přijímat ji takovou, jaká je” – právě o to se snažím.
          4. “Víš, co je pravda?” Nevím, pokouším se to zjistit. Ty to snad už víš?
          5. Systém může vzniknout i “samovolně”, jen tím, že existují tendence, které ke vzniku systému vedou. Typickým příkladem je to, že historie společenských zřízení funguje v cyklech. Dnešní “demokratické” uspořádání nevydrží a bude vystřídáno totalitářtějším systémem – ten taky nebude fungovat napořád, vznikne z něho timokracie (vláda elit), ta přejde v oligarchii, kterou zase vystřídá demokracie.
          V každém systému jsou vždy jedinci, kterým dané uspořádání vyhovuje více a ti, kterým vyhovuje méně. To však neznamená, že systém je tu proto, že to tak lidé vědomě chtějí. Naopak. Nový systém vzniká zánikem předchozího systému a kvůli nespokojenosti se systémem předešlým. Typicky nástup nacismu za 2. světové války se povedl proto, že lidé nebyli spokojeni s tím, jak to v Německu vypadalo, proto chtěli změnu (samozřejmě kam jinam, než k “lepšímu” – ehm, ehm, chrlchly, chrlchly…).

          Jinak mi připadá, že ses do svého komentáře trochu zamotala.

          Lidé jsou všichni v podstatě stejní. Správně jsi podotkla, že sám sebe jako osobu nemůžu zkoumat, ale ono mi stačí pozorovat ostatní, lidi jako druh a lidstvo obecně a můžu si z jejich chování a toho, jací jsou, dost dobře odvodit, jaký jsem já. Nejsem jiný.

          Rozum/city: Nerozumím tomu, co chceš říct a nepřipadá mi, že to má něco společného s tím, o čem mluvíme.

          “Člověk je stvořen pro to – být šťastný” – nesouhlasím, nevidím důvod, proč by tomu tak mělo být. Navíc to o pár vět dále sama (správně) vyvracíš tezí, že “pohyb je život” (což je přesně ono, štěstí je pro život smrtelné – šťastný člověk umírá, protože už po ničem netouží, je šťastný a nemá důvod dál žít).

  6. Já to taky vidím spíš jako cestovatelka ;-)
    Ale souhlasím, s tím že “důležité je právě to přijetí a akceptace reality se vším “nehezkým” co obnáší a nalezení vnitřního klidu”. Což je jinými slovy nalezení spokojenosti… Někdo nalezne spokojenost v přijmutí nehezké reality se vším všudy, někdo v dosažení finančního úspěchu, někdo ve vypěstování hlávkového salátu… Každý je jiný, ale to hledání spokojenosti tam vždycky je ;-)  

    a tohle je ta blbost, ktera vznikla jakousi ekonomizaci psychologie..tim predpokladem, ze clovek ma jakysi bod nasyceni, za kterym ma jit

    pestovat salat nebo vydelavat penize neznamena nic, dulezita je prave ta integrita, vsak i nabozenstvi nez zparchantely mely hesla jako “zit v pravde” a presne tohle tim bylo mysleny

    • Když tohle začnu rozebírat a vyvracet, v podstatě nikdo nikdy netuší, “o čem to sakra mluvím”. Lidi nechápou, že teze “každého činí spokojeným něco jiného” je v praxi nefunkční hovadina, protože je to jednoduše hledání něčeho, co neexistuje.

      Celý život je pak buď snahou o dosažení spokojenosti nebo snahou o “napravení” nespokojenosti.

      • yep
        myslim ze tahle na pohled primitivni vec je ten svatej gral a blby ne nem je, ze narozdil od tech neprijemnych pravd, ktere zapomenout nelze, tak na tohle tak nejak kdyz dojde na ciny zapomenout lze
        beware
        howgh

        • dodatek:
          tim chci rict, ze ty pravdy o kterych jsi mluvil predtim vypadaji jako sileny nekomfort – same omezovani zabavy atd… ale cely je to mozna jen pripravka na tohle a kdyz se to, cos napsal, dari dodrzet, tak je to proste ono a clovek rozhodne nema pocit ze o neco prichazi nebo nejaky takovy nesmysl


Přidat komentář

No trackbacks yet.