Sochy z hoven II. | Psychoanalýza

Psychoanalýza Nejsilnější přírodní antidepresivum

19Jan/1214

Sochy z hoven II.

Fuck off.

Druhý díl článku směřovaného na všechny příznivce vysokoškolského vzdělání, neoliberalismu, Lea Babauty, EU, trvale udržitelného rozvoje, Václava Havla a webů o timemanagementu a osobním rozvoji. Vrcholně nevhodné čtení pro všechny hledače pravdy, klidu, míru, vyrovnanosti a smyslu života.

Tohle bude podstatně méně psychoanalytické, než první díl a určitě i podstatně méně konzistentní, než je u mě obvyklé. Upřímně řečeno, původně jsem chtěl psát jen o tom, o čem je následující text a toho Freuda úplně vynechat.  Ale zase to má tu výhodu, že jsem si svoji grafomanskou dvacetiminutovku už odbyl a tak by tenhle text mohl být třeba i kratší. Možná.

 

Matrix na druhou

Co je teda ta slavná oidipovská realita (dále už jen realita)? Je to křišťálově čistý svět bez iluze a klamu? Kéž by. S realitou je bohužel jedna potíž... anebo řekněme to naplno, co se reality týče, je to přímo průser. Realita totiž není světem prostým iluzí. Je to právě nao...

A víte co, už mi je trapný, abych něco po lopatě neustále vyvracel, takže raději krátce slovy takzvaně nejnebezpečnějšího filosofa západu: „Realita je světem iluzí. Pokud ztratíte všechny iluze, ztratíte i samotnou realitu. Realitu lze vnímat pouze vnořenou do iluze.“ Tečka.

Iluze se stávají naší realitou a přestává být rozdíl mezi realitou a iluzí. Dokonce si lze vybrat svět iluzí, zapomenout na to, že kdesi daleko nějaká realita existuje a celkem pohodlně v takovém světe odžít polovinu svýho života – nebo taky celý život, když na to přijde. Však o čem jiném je sakra Inception, když ne o tomhle? Christopher Nolan nenatočil blockbuster o tom, kterak jde partička zlodějů myšlenek vložit do sejfu padělané dokumenty. Ten film v prvé řadě ukazuje, že jako lidé se můžeme rozhodnout věřit prakticky čemukoliv chceme a zapomenout na to, že je to celé lež. V Inception si hlavní hrdina se svojí láskou dokonce vystavěli úplně celý obrovský iluzorní svět, v kterém pak žili společně nějakých padesát let. A to, jak jeho milá zamkla v trezoru svůj totem? Jak jinak a víc po lopatě to je ještě potřeba podat? Vždyť o naprosto stejné věci bylo už Memento (od stejného režiséra).

K čemu se chci dostat je, že i iluzorní svět má řád, je to místo, kde platí zákony a který funguje po všech stránkách jako ta skutečná realita. Není to beztvará říše anál-orality (dobře, v Inception je, protože tam byl architekt Bohem s absolutní mocí), kde je všechno možné a kde si lze vyhalucinovat, že jsme pány světa. I iluze je paradoxně útočištěm, místem, kam lze utéct před démony chaosu (před anál-oralitou). Což je prostě to, proč to děláme. Proto se tak rádi mácháme ve vlastních sračkách, žijeme ve lži a klamu a ještě se na to snažíme, co nám síly stačí, zapomenout. Protože potřebujeme mít pocit, že stojíme nohama pevně na zemi. Ano, ta země je pokryta hovny, přesto poskytuje určitou úroveň jistoty. Rozdíl mezi iluzí Inception a iluzemi, v nichž se běžně pohybujeme je pouze ten, že ty naše iluze nemáme tak jednoduše pod kontrolou. Často se jedná o iluze cizí, kterými se pouze necháme pohltit.

Ale proč ksakru? Proč to nejde jinak? Čistě? Proč platí ten Žižekův citát, že realitu lze vnímat jen zabalenou do vrstev iluzí? No, koukám, že ten předchozí článek měl přeci jenom svůj význam – protože lidské já je taky iluze! Jak jsme si vysvětlili, ego je jenom konstrukt. Do určité míry obrana právě před realitou. Tím pádem pokud je lidské já konstrukt, je tím pádem konstruktem i realita, kterou vnímá.

Na začátku filmu A Single Man se George Falconer postaví před zrcadlo a pomyslí si: „Ráno mi vždycky chvíli trvá, než se stanu Georgem. Než si uvědomím, jak se George chová a co se od něj očekává.“ George ví naprosto přesně, co se snažím říct.

Cool, a co teď teda s tím? Zabít se? Blbost, není důvod. Naopak (haha, já prostě zbožňuju tohle slovo).

Na scénu přichází zprofanované „Loosing all hope is freedom!".

 

Sedm závojů

Ještě jednou: Ego je shit. Zapomeňte na to, že existuje něco jako vaše vlastní já. Zapomeňte na to, že je nějaké vy. Zapomeňte na to, že musíte vystudovat školu, najít si kvalitní dobře placenou práci a být součástí společnosti. Protože na vás jednoduše nezáleží. Na nikom doopravdy nezáleží. Je to celý totální blábol. No ne vážně, není úlevný tohle slyšet? Po všech těch letech poměřování penisů a velikosti bankovního konta? Jsem samozřejmě dalek toho, abych po vzoru Sunset Limited tvrdil, že vůbec nic nemá smysl a „...všechny formy se postupně vyprázdní a nakonec nezbyde nic...“ – ačkoliv chápu, že i k tomu se lze dopracovat. Ale opravdu netvrdím, že nejlepší je nedělat nic.

Podstatné je, že ve světě iluzí nemá význam nic budovat. Nemá smysl snažit se budovat firmu nebo vydělávat prachy. Teda ne, že by to nebylo jaksi potřeba, svůj důvod tyhle věcí mít mohou, ale pouze ve chvíli, kdy je člověk dělá s tím, že je to sračka. Což často nejde, pravda. Tak alespoň s tím, že o tohle tu ve skutečnosti neběží. Tvrdím fajn, pojďme vydělat prachy, ale! Realita může být totiž tak maximálně „zajímavá“ – je fajn přicházet na to, jak věci fungují, je fajn zajímat se o svět. Ale nedá se na tom, co člověk zjistí, nic moc stavět. Ne tak, jak to dneska chápeme a jak nám to vtloukla do hlavy škola a self-help literatura.

Kamarád na mě minulý týden vyrukoval se svým rozdělením lidí na chudáky a ty co to někam dotáhli. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo mu dát pěstí. Hoch je v tom zkrátka až po uši, protože v prostředí, kde se pohybuje, mu tohle vidění světa umožňuje udržet si jakž-tak zdravý rozum. Ale to není omluva.

Aby bylo jasno, on ten iluzorní svět je komfortní a dodává nám určitou jistotu, ale i tomu Leonardu DiCapriovi to po těch padesáti letech začalo lézt krkem a provedl svojí ženě první vnuknutí (toho, kdo to přeložil jako „počátek“ bych předhodil jako žrádlo Fukovi). Komfortnost je to, co realitu zakrývá a co nám pomáhá žít ve světě iluzí. Komfortnost je ten mýtický klid a mír, kterého se někteří snažíme dosáhnout od chvíle, co jsme se dozvěděli, že štěstí je blbost.

K čemu teda ten neklid? Aby bylo možný dodat realitě hybnost. Rozhoupat závaží. To je zřejmě to jediné, o co tu jde. Získat maximální možné spojení s realitou. Byť jen na pár chvil. Je to dost děsivý, protože jak říká Andre Gregory v My dinner with André: „Feeling of being connected to everything means to also be connected to death.“ nebo-li smrti se bojí jen ten, kdo je naživu. Ale jinak to nejde, nic jiného se dělat nedá, než být naživu. Teda kromě toho, že budete čekat, až se dostanete do stádia, kdy se jako George Falconer už jen připravujete na tu smrt a každé ráno před zrcadlem si říkáte něco typu: „Just get throught the god damn day.“

Už se opakuju, není to žádná novinka, psal jsem to tu už když jsem se vrátil z Ozory. Nic jiného, než těch pár prchavých okamžiků, kdy člověk cítí spojení s realitou, světem a druhým člověkem, ten smysl nemá. Ano, žijeme a budeme žít v permanentní iluzi. A občas se nám podaří ty závoje zakrývající realitu poodhrnout a tehdy to bude totální nářez. Ve stavu permanentního nářezu žít nelze, protože by to naše chatrná realitka nepřežila. To však není důvod k tomu nechávat ji v klidu příliš.

A to je asi tak všechno. Tímhle bych to ukončil.  Stejně je to pořád o tom samém.

 

Nepříliš souvislé poznámky k tématu

Konečně jsem pochopil, k čemu je to hraní si s falešnýma identitama. Skvěle to rozkryl bývalý @FatSexBot. Možná ho někdo znáte z Twitteru. Byl to naprosto unikátní účet, který se vezl na vlně brutálního humoru, sarkasmu a totálního fuck-off všemu a všem. Než ho autor zrušil a na svůj blog napsal „srdcervoucí blogové vysvětlení“, jak podotkla @Red_homo_head. Svůj Twitter účet jsem společně s Facebookem zrušil shodou okolností (synchronicita jak prase samozřejmě) asi dva dny před tím, než to udělal on, a to, co tenkrát napsal, tak přesně vystihovalo moje pocity, že jsem měl sto chutí se relognout zpátky na Twitter a hodit na to link. Takže až dnes s patřičným odstupem - odkaz ZDE.

Celý text si můžete přečíst sami, mně přišlo nejpodstatnější tohle: „Jakmile se přistihnete, že trávíte většinu času převracením reality v hlavě, abyste získali nějakej vtipnej výstup v podobě tvítu, končí všechna legrace.“ To nepotřebuje žádný další komentář.

Důležitý je, že způsob, kterým @FatSexBot na Twitteru vystupoval je jeden z mála možných způsobů, jak fungovat v běžné iluzorní realitě. Prostě se jí do očí vysmát. Udělat si z ní prdel. Nebrat se vážně. Specielně na internetu, kde není problém si prostřednictvím odkazů na svoje profily na různých soc. sítích velmi efektivně nadefinovat kdo jste, co se vám líbí, jaká je barva vašich slipů a který druh zeleniny nesnášíte.

Přesto i sám @FatSexBot chápe, že i přístup typu „fuck everybody“ je sick a ve výsledku vlastně k ničemu nevede, protože i tohle člověka ovlivní a v konečném důsledku podřídí všem těm sračkám, kterým se původně chtěl vyhnout. Zkrátka ve snaze nešlápnout do hovna se o nic jiného, než o hovna nestaral. Řekl bych, že právě proto ten účet nakonec zrušil. S internetovýma identitama má smysl si hrát ve chvíli, kdy vám přerůstá přes hlavu ta realita „skutečná“.

Jinak s Twitterem a Facebookem je to jako s TV Nova. Je fajn uvědomit si, že je to plný sraček, ale ještě je potřeba to doopravdy přestat konzumovat. Mimochodem další level je samozřejmě hrát si i s tou reálnou identitou stejným způsobem jako s identitama na webu, ale to jednak může být dost náročný intelektuální výkon a zároveň to zřejmě nepřináší požadovaný efekt (nezamazat se sračkama). Takže jediná možnost je i v reálu zrušit ty naše každodenní Facebooky a Twittery. Jinak se nehnem.

--

 

Klid. V pohodě. Když se to tak vezme, tenhle článek můžete s klidem ignorovat, ono se nic moc nezmění (no právě).

No ne, chtělo to prostě přehodnotit svoje působení tady na blogu, ta sešňěrovaná korektnost mi místama lezla solidně krkem. Ono poslouchat na Twitteru hlášky typu „Mordemy píše jedny z nejlepších článků na českym internetu“ nebo odpovídat na maily kluků, který mě píšou s tím, že jejich přítelkyně je asi schizoid a co s tím jako mají dělat, to už je moc hardcore i na mě.

„On ten život má smysl, ale nemá smysl žít ho běžným způsobem.“ (citát by Tibor). Alternativní přístup nutně neznamená točit avantgardní filmy nebo šukat holky s fialovejma vlasama. Ale je prostě nutný... anebo ne, nic není nutný. Dá se to přežít i bez toho. Jen je to strašná škoda.

--

Nikdy bych nevěřil, jaký maličkosti jsou schopný posunout realitu. Kupříkladu teď v zimě spím občas s otevřeným oknem. A to vědomí, že tam venku je kurevská zima mi umožňuje fungl novej pohled na to, že právě ležím pod peřinou. Když budu trochu víc mluvit jako Mordemy, tak je to právě ta zima, co mi připomíná, že jsem naživu. Ta zima mi pomáhá udržovat kontakt s realitou. Být pod teplou peřinou v teplé vytopené místnosti prostě nemá ten efekt.

Doporučení: Kdo jste to nikdy nezkusil, zajděte si do sauny. A poctivě čtvrt hodinku prohřát a pak do úplně ledový vody. Ručím za to, že napoprvé to bude lepší, než většina orgasmů, co jste kdy měli.

---

Na úplný závěr už jen tohle: Nevím, kdo jsem a nikdy jsem to kurva nevěděl. Takže s tím sebeobjevováním už jděte všichni do prdele.

Komentáře (14)
  1. Ublognutí o tom, jak psát citáty z filmů, jediné co mě zaujalo byla tato poznámka „Mimochodem další level je samozřejmě hrát si i s tou reálnou identitou stejným způsobem jako s identitama na webu, ale to jednak může být dost náročný intelektuální výkon a zároveň to zřejmě nepřináší požadovaný efekt (nezamazat se sračkama).”

  2. Ještě jednou: Ego je shit. Zapomeňte na to, že existuje něco jako vaše vlastní já.
    Zapomeňte na to, že je nějaký vy. Zapomeňte na to, že musíte vystudovat školu, najít si kvalitní dobře
    placenou práci a být součástí společnosti. Protože na vás jednoduše nezáleží. Na nikom doopravdy nezáleží.
    Je to celý totální blábol. No ne vážně, není úlevný tohle slyšet?

    …Když jsem se dočetl tuhle část, tak mi ukápla slza…něco za tim bude

  3. Odkud máš ta moudra? Kde bereš takový… netradiční myšlenky?

    • Tak k těm takzvaným “moudrům” mě prostě dokopal sám život. To, co píšu, pro mě není jen nějaká “moc zajímavá filozofie”, to je něco, s čím se denně potýkám a cejtim potřebu to nějak řešit (napsat o tom už je to nejmenší).

      A kam na to jako chodím: Když si zahraju na velkýho intelektuála, tak se dá říct, že “Všechno je to kolem, stačí se jen dívat.” No ne, tak třeba jen v mým v článku je tuna linků na nejrůznější filmy. Minulej článek byl o freudovský psychoanalýze. Neustále tu odkazuju na Jana Sterna a Slavoje Žižeka. Toho materiálu i k takovýmhle tématům je prostě relativně dost. A zdaleka nejsem sám, kdo se snaží jet proti systému a kdo si myslí, že moderní přístup typu “Poznej sám sebe a vyhraj!” je shit.

      Ono samozřejmě není problém v tom, že by tu ty “moudra” nebyli nebo by je nebylo kde brát – oni jsou všude, ve filmech, v literatuře, na webu. Ale tak je to se vším. Jen si to člověk musí pustit k tělu… Jinak ta realita prostě jen bez povšimnutí prochází kolem.

  4. K tem filmum a la Memento s podobne brutalnim vyznenim lze priradit Shutter Island, pokud by to nekoho zajimalo, kdyz uz tu je rec o Capriovi.

    • Jo, Shutter Island je vůbec asi divácky nejpřístupnější. Akorát je zhruba od první půl hodiny stopáže jasný, jak to ve skutečnosti vlastně je (nebo alespoň mě to tenkrát fakt naštvalo, že jsem jim to prokouknul).

      • Tak to jsi dobrej, me to nenapadlo. Anebo je ti to proste to Capriovo dilema az moc blizky. Me se “libi” to Mementoidni vyzneni, ze nakonec, kdyz to mame vsechno na taliri, tak se rozhodnem proste posrat. To je to co se dnes v postpsychedelicky dobe deje.

        Equilibrium je v tomhle dost vyjimecny. Nejen jak pred 10 lety trefilo presne ideal dnesniho designu, ale i to, ze ten hlavni hrdina proste prijme ten udel, ze citit se musi a presto se clovek musi jakoby chovat bezcitne (viz jak mu tam meri citovou aktivitu a v bode nejvyssiho vzruseni se to proste vypne -> to je zas analogicky perverzi/sebedestrukci dovedeny do konce, kdy clovek nakonec zdestruuje s egem i tu destrukci a netrva na tom, ze mu bylo ublizeno, coz byva to posledni, co lidem zbyva). To je furt ten samej paradox jako s tim, ze musime prijmout iluze, aby nam realita neujela nekam uplne mimo. Je to strasna vaha, velkej tlak, nikomu se do toho nechce, ale je to ono.

        • Mně připadá, že to trochu posrali hned na začátku, že to filmařsky bylo až příliš očividný. V polovině filmu mi pak přišel Shutter Island jako “stá variace na stejné téma”. A když pak stoupal po schodech toho majáku, tak už jsem jen doufal, že přijde jiný rozuzlení než *SPOILER* “všechno se mi to jenom zdá” *SPOILER*. Anebo k němu mám teda holt blízko no.

          Equilibrium je vůbec jeden z nejvíc neprávem opomíjenejch filmů (nebo jak se to píše na CSFD). A pistole jsou kupodivu strašná zbraň…

          No je to furt o tom samém no. Nevím, proč si to mám potřebu furt dokola opakovat. Asi proto, že ještě nemám dojetou tu sebedestrukci.

          • Co kdyz je to soucast toho fraktalu ve fraktalu. Nikdy ji nedojet a smirit se s tim. Momentalne je realita tak traskava, ze nelze rict cokoliv.

            Fakt ale je ze prisaham, ze Shutter Island mi NEprisel zjevnej, ackoliv je to porad to same tema. Mozna proto, ze jak je nekde Leo tak ocekavam sracku a vubec jsem prekvapenej, ze proste nekdo, kdo hraje roli celebrity/poloboha vubec muze natocit neco, co dava smysl. Coz zas mimo jiny ukazuje, ze i ten nejvetsi debil a zabednenec tu svou zabednenost jen hraje a mame to v sobe vsichni. Jen to natuknout z ty spravny strany.

            Samozrejme ze nejlepsi by bylo kdyby on v tom majaku presvedcil JE, ze jsou magori a ze prave z toho duvodu a pro tuhle chvili je magorem on, pote co videl ve valce nebo neco takovyho. Tim chci rict, ze mozna ty rozdeleny role na pacienta, hodny doktory a zly doktory uz je na case taky zpochybnit – protoze to koneckoncu jsou jen role a ani ty nelze brat rock solid. Aneb ti nejvetsi magori rikaji taky nejpruzracnejsi pravdu. Tak tohle by ti treba mohlo udelat radost jako kvantovy zaver ne? :)

            • No však jo, to už jsem tu taky psal stopadesátkrá, jak to (ne)funguje s tím (ne)smířením se. Furt to samý…

              Už jsem taky přemejšlel nad tím, jak je možný, že některý “popkorňáky” jsou tak moc dobrý a přesný, když by to podle selský logiky mělo bejt tak, že všechno, co se stane über populární, bude sračka. Ale tak to prostě není. Viz. Nolan a Fincher a jejich filmy. Třeba Temnýho rytíře zná v mým okolí doslova každej a doslova každýmu se líbí a na každýho ten film dost silně zapůsobil.

              U DiCapria je největší sranda, že kariéru začínal na Titanicu (říkám si, jestli v tom není ještě větší symbolika, než se zdá), ve víme jaké roli, že ano (romantickej slaďouš).

              Ono vem si, že těch věcí, co dávají smysl je i v tý běžný realitě relativně dost. Jen se to z toho musí vylouhovat no. Mezi tunou debilních filmů je každej rok pár naprosto dokonalejch. A mezi kreténama, s kterejma se člověk denně potkává, jsou nakonec i lidi, který s tebou pojedou do lesa…

              To mě právě na tom majáku sralo, protože ve chvíli, kdy otevřel dveře a čekal tam na něho ten doktor, tak v tý chvíli bylo křišťálově jasný, jak se celá ta scéna odehraje, od začátku do konce, že ho budou přesvědčovat, ukazovat mu fakta, a že už to pak bude jen o tom, jestli tu realitu přijme nebo ne. Nepřijal ji pak velmi stylově, viz. závěrečná věta filmu “Co je horší? Žít jako monstrum nebo zemřít jako dobrý člověk?”, která to celý úctyhodně uzavřela.

              Kdyby on v tom majáku přesvědčil JE, že jsou magoři, tak by ten film musel natočit někdo úplně jinej a byla by z něho “artovka” nebo tak něco – jedině alternativní film (nebo jak to říct) si může dovolit něco takhle bořit. Tohle by prostě normální divák nepřijal, protože by si furt říkal “Ale sakra, tak vždyť trpí bludy ne, tak je přece nemocnej ne, tak co se jako tady řeší ty vole, to fakt nechápu…”

              Hm, ačkoliv: Fincher to ve Fight Clubu nakonec uhrál tak mistrně, že i běžnýmu člověku můžeš vyargumentovat a ukázat přímo na tom filmu, že ten hlavní hrdina opravdu, ale opravdu není nemocnej a opravdu, ale opravdu netrpí schizofrenní, nýbrž schizofrenní jsou všichni ostatní a on jedinej je ten zdravej. Tak nevim no, asi to chce mít jen koule.

              K těm rolím pacienta/doktora: Vtipný je, že to asi funguje tak, že ta role je to první a jediný a zásadní, co člověk potřebuje k tomu, aby se vůbec mohl léčit, všechno ostatní už je pak jen nějaká omáčka… A o tom vlastně byl svým způsobem i Shutter Island, že on odmítal roli pacienta, odmítal uznat, že on je tu ten, kdo by se měl léčit. Nebo-li, to, čemu se říká duševní nemoc, je definováno tím, jestli je člověk pacient nebo ne.

              Anebo ještě jinak, až ve chvíli, kdy se dostane do rukou lékařům, tak je ten člověk nemocnej. Jo, takhle jsme to chtěl říct.

              • K Batmanovi docela hezky zde:

                http://www.advojka.cz/archiv/2008/34/temny-rytir-temne-mesto

                Specielně ten postřeh, že Batman vs. Joker není Dobro vs. Zlo, ale Řád vs. Chaos. Nebo-li přesně to, co jsem rozebíral v předchozím článku.

              • To se po tobe tak hezky cte… ze uz nemusim nic psat. To je primo uleva vyleceneho pacienta z my strany.

                Jen k tomu, co se zda byt srackou a neni bych pridal i ten opacnej pol. Jen pro uplnnost a proto, ze jsem se tim zase a opet dneska zabejval. Proste vsichni ti Babautove a Oshove, kteri jakoby to meli a maji prd, prestoze na neco urcite prisli.

                Proto se mracna stahuji nad realitou. Vsechno je zatracene nejasny a je cim dal min se ceho chytit a presto to v zadnym pripade neni postmoderni gulas, kde je vsechno jedno, prestoze se to tak cim dal vic tvari a hodne lidi to tvrdi cim dal vic vehementneji. Chtel jsem sem dat odkaz, ale neni treba. Je to vsude kolem.


Přidat komentář

No trackbacks yet.