Sochy z hoven I. | Psychoanalýza

Psychoanalýza Dokáže schizoid milovat?

17Jan/120

Sochy z hoven I.

Úvod do psychoanalýzy.

Upocený pokus o formulaci nekorektního staromódního pohledu freudovské psychoanalýzy na lidskou psychiku. Nepodložené proklamace included. No self-help inside.

Už tady na blogu nějaký ten pátek žonglujeme s psychoanalýzou a jejími pojmy a přitom jsme si zatím neshrnuli ani základní východiska téhle roztomilé psychologické disciplíny. Pojďme na to.

 

Trampoty mládí

Pro lidskou psychiku existují dva hraniční světy. Orálně-anální a oidipovský.

Orál-analita je svět kouzel a všemocné magie. Svět bez hranic a omezení. Prostředí, v němž je všechno možné, kde černá může být kdykoliv bílou a čtverec se mrknutím oka promění v kruh. Je to vesmír, kde má lidská imaginace absolutní moc, kde jsme neomezenými pány úplně všeho, kde se jakékoliv naše myšlenky a přání okamžitě mění ve skutečnost.

V nejranějším dětství se staráme pouze o to, jak pohltit svět, chceme ho pojmout do sebe skrze sání z matčina prsu - odtud oralita. Odstavení od prsu je mimochodem jedním z prvních traumat, s nimiž se musíme vyrovnat a kterými začíná konfrontace s realitou. Pak se to trochu posune a dítě se začne zajímat i o to, co z jeho těla vychází (hovínka jsou kupodivu vysoce ceněna) a „malý kouzelník“ přechází do análního stadia. Často se obecně hovoří o orál-analitě, protože obě stádia se vyznačují tím, že v tomto období dítě ještě zpravidla hodně „kouzlí“ (svůj svět si v podstatě halucinuje).

No a nakonec oidipovský  svět je to, co dostaneme, když si necháme naši orál-analitu nabourat opravdovou realitou.

Ve stádiu orál-anality zůstáváme zhruba první dva až tři roky našeho života. Svět útlého dětství je místem absolutní svobody a bezpečí, protože zde máme vše pod kontrolou. V orálně-análním univerzu je každý z nás Bůh. Zároveň je takový svět světem chaosu, protože neexistují pravidla, kterými by bylo nutno se řídit, nejsou tu žádné zákonitosti, na něž by bylo potřeba brát ohled. Pak se pomalu začínáme prolamovat do reality, která na nás samozřejmě útočí a hlásí se o pozornost už od chvíle, kdy nás porodní sestra poprvé plácla po zadku. Co se vlastně stane? Jakým způsobem se stáváme z Boha člověkem? Na scénu přichází nejprofláknutější stavební kámen psychoanalýzy – penis; a sním záhy falus.

Tělo je nejlepší způsob, jak zkoumat okolní realitu. Je to první linie útoku i obrany. Právě a jen skrze tělo může z původního všeobjímající chaosu povstat řád. Tehdy vzniká rozum.

Když se chlapeček začne zajímat o své tělo, zjistí, že má (mimo jiné) penis. Protože zatím nemá s čím srovnávat, považuje penis za univerzální znak všech lidských těl. Jako mají všichni lidé dvě nohy, dvě ruce, hlavu, oči, nos a dvacet prstů, mají všichni lidé i penis – není důvod myslet si opak. Dříve či později chlapeček zjistí, že holčičky penis nemají, což konečně dodá penisu zvláštní váhu. Z penisu se tím stává falus – princip integrity. Falus je tedy mnohem víc, než jen část těla. Je to identifikační znak vlastního já. Je to ta jediná věc znamenající diferenciaci, jediná věc, která boří stejnost, která potlačuje chaos. Proto je penis tak extrémně důležitý pro lidský vývoj. Proto chlapci začínají bojovat o zachování falu (bojí se kastrace ze strany otce) tím, že se snaží stát mužem-otcem (stát se kastrátorem je jediná možnost, jak nebýt vykastrován), zatímco dívky se snaží falus získat.

V ideálním případě vyvrcholí chlapecká snaha identifikací s otcem (chlapec se stává mužem a začíná se zajímat o ženy) a dívčí snaha identifikací s matkou (dívka přestane soutěžit s matkou o otce a stává se ženou zajímající se o muže). To už je záležitost především puberty a sexuality (ve hře je genitalita), která když se začne míchat do naší, v potu tváře zbudované, oidipovské reality, jde samozřejmě všechno velmi rychle do háje a člověk má co dělat, aby se z toho nezcvoknul. To si rozvedeme jindy.

V tuhle chvíli je důležité odnést si poznatek, že to hlavní, o co se v lidské psychice hraje, je rozdíl. Toho se nejlépe dosahuje skrze objevení jednoznačné pohlavní diferenciace – díky existenci penisu u mužů je to věc, která je prostě první na ráně a psychika s ní proto pracuje. Je asi dobré zmínit, že tu vůbec nejde o to, k čemu se penis používá. Malí kluci a holky neřeší, že je to rozmnožovací orgán, to jaksi není podstatné. Úplně postačí samotná existence (neexistence) penisu. Já ho mám, ty ho nemáš Aničko (kyš-kyš). Tahle prostá skutečnost dělá z penisu falus. S nadsázkou řečeno: Kdyby se muži a ženy lišili v tom, že jedni mají na zádech hrb a druzí ne, byl by falem onen hrb.

 

Nekvalitní materiál

Už určitě netrpělivě čekáte na nějaké to moderní umění avízované v titulky článku, že? Někdo by mohl sebejistě prohlásit, že to s tím penisem je celé sračka a s opovržením odhodit psychoanalýzu na smetiště dějn s tím, že je to až moc velké sci-fi. Nu, podle mě je důvod, proč byl tenkrát Freud tak oslavován pro svoji revolučnost stejný jako důvod, proč dnes psychoanalýza upadla do hluboké nemilosti a zapomnění. Psychoanalýza totiž tvrdí, že skutečné sračky jsme my sami.

Už jsem tu kdysi psal, že jsme všichni jen „hovno“, ale tenkrát jsem to ještě nebyl schopen domyslet do konce. Už když se podíváte na předchozí část, v níž jsem (ve značně osekané verzi) popsal přechod z orálně-análního k oidipovskému (tedy ke skutečné, nevyhalucinované realitě), může vás napadnout, že to spojení s realitou je pak přece strašně „umělé“ a tak nějak vycucané z prstu. A budete mít pravdu. Vývoj lidské psychiky je podle psychoanalýzy nesamozřejmý. Není to něco, k čemu „od přírody“ směřujeme. Je to přesně naopak. Vytržení člověka z přírody má za následek, že musíme o naše lidské já tvrdě bojovat. Není to něco, co máme od narození automaticky v sobě, co pak jen rozvíjíme a na čem stavíme. Tady bohužel není na čem stavět! My si doslova vymýšlíme sami sebe. Lidské já není ničím víc, než jen obalem kolem jednoho velkého nic. Tedy „nic“ v tom klasickém slova smyslu. Sám jsem na vlastní kůži cítil, že něco tam přece jen bude. Jenomže to něco nás spíš děsí, protože není mnoho způsobů, jak s tím pracovat – ale lze před tím utéct. Do světa oidipovské (skutečné) reality.


Lidská psychika je obyčejný konstrukt. Ego je pouhý obal a život je neustálý a nikdy nekončící boj o to udržet ten vratký domeček pohromadě. Je to boj o oidipovský vesmír, boj o kontakt s realitou, kde nikdy nelze dosáhnout žádného klidu, protože stavba se neustále hroutí a to jediné, co můžeme dělat je bez ustání bojovat o to, aby zůstala stát (dost přesně to vystihuje nové záhlaví jednoho oblíbeného blogu). Byť je ten dům často nakřivo. Jednou z nejméně sympatických vlastností lidské psychiky je „schopnost“ regrese. Jednou vybojovaná bitva nic moc neznamená, protože nepřítel (orál-analita) není nikdy poražen úplně, vždy jen ztrácí svou moc a dříve či později se opět přihlásí o slovo. Nelze se moc spoléhat na to, že co už máte jednou za sebou, zůstane za našimi zády navždy.

Setkání s realitou je pro nás vždy traumatizující. A prolomením se do ní (dosáhnutím oidipovské fáze) to přirozeně v žádném případě nekončí a končit nemůže. Navíc je to celé o to zamotanější, že ani potom nemůžeme bez své prapůvodní orál-anality existovat. Minimálně jednou denně se do ní průměrně na osm hodin vracíme, když jdeme spát. Stejně tak hezky jsou návraty k orálně-análnímu vidět v případě sexu, kde to poslední, na čem by záleželo je nějaké ego či snad konkrétní osobnostní vlastnosti (orálně-análním teď překvapivě nemyslím žádné sexuální praktiky). Určitě znáte takové to (ne úplně příjemné) prázdno, které se těsně po sexu na chvilku objeví a které je záhy zaplněno běžnými starostmi typu „v kolik zítra vstávám do práce“. Tam na okamžik opravdu není vůbec nic. Žádné ego, žádná osobnost. Nic, čemu by se dalo říkat já.

 

Hovno, kam se podíváš

Přestože je realita svým způsobem děsivá, jakmile v ní jsme, je pro nás mnohem děsivější návrat k anál-oralitě. Proto se nám tak líbí všechny ty horory, fantasy a pohádky plné strašidel, démonů, magie a nereálna. Je to rafinovaná obrana před vlastními orálně-análními démony, které bez ustání útočí na náš pracně vydobytý oidipovský vesmír a snaží se ho zbořit. Potřebujeme si připomínat, z čeho jsme se vymanili. Sice ne všechny pohádky a příběhy jsou o konfliktu orálně-análního s oidipovským, ale v naprosté většině z nich se tenhle vzorec minimálně vyskytuje. Za všechny jmenujme Pána Prstenů, kde se vše točí kolem prstenu nabytého obrovskou mocí – není těžké přijít na to, jakou část těla prsten reprezentuje a proč je to právě prsten, co má magickou moc.

Čímž se dostáváme k jedné nejzajímavějších vlastností psychoanalýzy a tou je schopnost nacházení psychických vzorců v nejrůznějších kulturních artefaktech (v pohádkách, v příbězích, ve filmu...). Zároveň je to něco, co je asi vůbec nejčastěji nesprávně chápáno a kvůli čemu je psychoanalýza mnohými označována za ničím nepodložené bláboly senilního dědka. Jediné, co psychoanalýza dělá je, že v příbězích hledá strukturu a to takovou, která odpovídá nějakému období lidského psychického vývoje a problémům, s nimiž se člověk v onom období musí vypořádat. Důvod proč se Pán Prstenů stal tak populárním je ten, že onen základní konflikt je naprosto univerzální a pro lidské podvědomí stoprocentně srozumitelný. Démon Sauron, tedy orál-analita, ohrožuje svět lidí (oidipovskou realitu), a musí být poražen. Jeho moc je reprezentována prstenem (neexistuje jasnější symbol anality) a kupodivu neexistuje jiný způsob, jak přemoci Saurona, než je právě zničení prstenu. Ve chvíli, kdy je prsten zničen (kdy se konečně podaří překonat analitu), Sauron prohrává. Znalci knižní předlohy navíc mohou doplnit, že Sauron neumírá, pouze (dočasně!) ztrácí svoji moc (Tolkien se i tímto trefil).

Stejně jako Červená Karkulka nebyla psána s tím, že bude vyprávět o přerodu dívky v ženu, ani Pán Prstenů není „o zápasu orál-anality s oidipovskou realitou“. Je o Sauronovi, Elrondovi, Gandalfovi, o vznešených elfech a malých otravných špinavých hobitech. Jenomže obsahuje vzorec, který podvědomě vnímáme natolik silně, že se z toho příběhu stala nejznámější moderní pohádka vůbec (než na scénu doklopýtal klučina s hůlkou). Ačkoliv vzhledem k tomu, že Tolkien byly s Freudem (a C.S.Lewisem, autorem Alenky v říši divů) přáteli, dá se předpokládat, že Freud měl možnost oběma pánům důkladně vysvětlit, jak se dělá dobrá pohádka. Tak nebo tak, právě proto, že je výsledné sdělení (v Pánovi Prstenů je to návod, jak porazit anál-oralitu) zašifrováno do příběhu, tak teprve díky tomu jsme schopni tu informaci vnímat a nechat se jí skutečně ovlivnit.

Už jsem to tu nakousl minule, co že je to vlastně ten symbolismus. Je to pouze nástroj, který umožňuje hledat v kultuře stejné struktury, jež jsou obsažené v naší vlastní psychice. Hledat v tom cokoliv dalšího je chybou logiky, nikoliv psychoanalýzy.

---

Závěrem jen taková malá rekapitulace, plnohodnotné conclusion bude až v druhé části článku:

Orálně-anální versus oidipovské. Naše vnitřní realita proti té vnější, skutečné. Chaos proti Řádu. Naše já je pouhý konstrukt, vymezující se vůči orál-analitě (a to jen proto, že jsme do toho tlačeni). Samotná naše existence je křehká, podmíněná neustálým bojem se sebou samým. Jediný „klid“ existuje v orálně-análním univerzu, kde není rozum, kde se nalézá svět bez hranic, v němž jsme neomezenými pány. Bohužel je to však svět šílenství a chaosu, kterého se na jedné straně právem obáváme, na straně druhé po něm toužíme a potřebujeme ho. Pomocí příběhů si připomínáme dávno vyhrané bitvy. A jizvy z boje jsou připomínkou toho, že nepřítel nikdy není úplně mrtev.

Tím končí první část našeho povídání (nejen) o hovnech. Ta druhá už se možná bude dát i číst.

Komentáře (0)

Přidat komentář