Rozbíjení reality | Psychoanalýza

Psychoanalýza Čím jsou lidi blbější, tím větší mají potřebu do všeho kecat

3Jun/1239

Rozbíjení reality

Šamanismus v praxi.

Co lze lidem předat a co byste si naopak měli nechat pro sebe? Proč není tak jednoduché pomáhat druhým? A proč je snazší dary dávat, než přijímat?

Pomáhání lidem začíná být znovu v módě. Nejrůznější nadace, fondy, iniciativy a občanská sdružení na pomoc kdekomu rostou jako lysohlávky v říjnu a i v době ekonomické krize peněz poslaných na charitu nijak neubývá. Spíše naopak. Společenský tlak na nejbohatší třídu roste a ti, co mají peníze, si stále častěji kupují sociální odpustky, prostřednictvím finanční podpory oblíbených hladovějících afrických dětí. Ti méně majetní nechávají svoje polorozpadlé oblečení bezdomovcům nebo alespoň pošlou jednu-dvě dárcovské esemesky na konto Vrána. Všichni zúčastnění mají dobrý pocit, jak „pomáhají lidem“ a mohou se svou blahosklonností pochlubit přátelům u piva (nebo si jí alespoň odečíst z daní).

Nicméně to poslední, co bych tu teď chtěl řešit je podvyživená nigerijská rodina, mrznoucí paní na hlavním nádraží nebo autistické děti. Pokud se skutečně chcete věnovat světu a tím pádem i lidem, bude zapotřebí trochu víc, než jen odkliknout bankovní příkaz nebo vhodit starou mikinu do sběrného koše přede dveřmi kostela.

 

Velký Oheň

Spojení se světem znamená i spojení s lidmi. Snažit se udržovat pouto s realitou, ale nestarat se zároveň o lidi, nelze. A pokusy s odloučením a odchodem do samoty většinou dopadají špatně. Zvláště pokud je motivem to, že člověk začne nějakým způsobem lidi nesnášet. Vztah k realitě a vztah k lidem nelze rozpojit, obojí je vzájemně neoddělitelné. Nemyslete si, že můžete sedět někde v klídku a teplíčku, rochnit se o samotě ve svém malém soukromém osvícení, ale přitom kašlat na lidi. Pokud něco takového zkusíte, dostanete to od reality patřičně sežrat.

My lidé jsme propojení a ovlivňujeme se skrze všechny druhy interakcí – a to i bez ohledu na to, v jaké jsou formě (diskuze na internetu je stejně „reálná“ jako pokec s kolegy o polední přestávce v práci). Navíc jsme v tom všichni společně. Celé lidstvo tančí kolem jediného ohně! I když si to někdy neuvědomujeme nebo si to nechceme uvědomovat. Ale ten Oheň tady stále je a vždycky tu bude. A když to řeknu ošklivě, jemu je u zadku, jestli se to někomu líbí nebo ne. Bůh se neptá.

Žel bohu, lidé jsou neuvěřitelně vynalézaví. Budou vám klidně tvrdit, že žádný Oheň neexistuje, případně se budou posměšně ušklíbat, když jim začnete o Ohni vyprávět. Postmodernisté začnou prohlašovat, že oni mají kdesi svůj vlastní privátní ohníček a tudíž pro ně nějaký společný Oheň vůbec není podstatný. Vrcholem je, když lidé odmítnou Oheň s odůvodněním, že venku je zima (a doprovodí to prohlášením, že jít se ven starat o oheň, je za aktuálních klimatických podmínek „nerozumné“).

Ale Oheň nelze zapřít. Ať už je vaše metoda popření jakákoliv, Oheň si nakonec vždycky najde cestu (i kdyby to mělo trvat celý váš život). A ve chvíli, kdy se vy sami konečně uráčíte si Ohně všimnout (třeba jen tím, že opravdu odjedete pár kilometrů za město do lesa), už není cesty zpět a začíná nikdy nekončící boj o realitu.

Strašáci ve křoví

Vnímat lidi znamená vnímat i všechny jejich problémy, záseky a hry, co hrají na vás, na svět a sami na sebe. Znamená to vnímat jejich „verzi“ reality, pokoušet se jí pochopit a zároveň hledat skuliny v  brnění, kterým se člověk snaží chránit před světem. Komunikace s lidmi je nutně i práce s nimi. Jenomže ono nestačí říct, co ten druhý podle vás dělá „špatně“. Nestačí ani ukázat a detailně popsat obranu, kterou ten který člověk používá. Nestačí ukázat prstem na hnijící kus masa a říct, že by bylo vhodné ho odříznout... Protože lidé to většinou všechno „vědí“. Kdesi uvnitř, pod nánosem prachu a pod haldou zrezavělých kusů plátového brnění a kroužkových košil, se ukrývá informace o tom, co je aktuálně potřeba se svým životem udělat.

Ale lidé se toho pohledu bojí. Důvod, proč je tak strašně těžké někoho vytáhnout do lesa k ohni (ať už přímo k ohni nebo k Velkému Ohni) je právě skutečnost, že všichni víme až příliš dobře, co tam venku je. A bojíme se toho. Stejně jako strach z psychedelických drog není strachem z těch drog jako takových, tak strach z toho, že venku je zima, není strachem ze zimy. Je to strach z reality. Strach ze změny. Strach z pohledu do vlastního nitra. Strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby člověk vypadl z pohodlí známého prostředí, které i když je třeba nefunkční a toxické, přesto zůstává důvěrně známé. A i pokud se to podaří, vůbec to neznamená, že je vyhráno.

Trvalo mi kupříkladu dobré tři měsíce nastavit v našem vztahu takové podmínky, aby mi brácha na otázku: „Jdu spát do lesa, nechceš jít taky?“ odpověděl něco jiného, než „Dneska se mi nechce.“ (a neodešel se věnovat jedné z mnoha PC her). A i tak jsem musel taktně zamlčet, co v tom lese vlastně budeme dělat. Samozřejmě ve chvíli, kdy už brácha stál u Ohně, koukal na oblohu a popisoval, jak se svět skládá ze Spirál, bylo všechno jasné. Les, oheň, hvězdy, lidé, Vesmír. Jasné bylo i to, že za dva měsíce spolu odjíždíme na Ozoru. Oba jsme se zasmáli tomu, jak se bráchovi do lesa „nechtělo“, a v tu chvíli nám připadalo naprosto absurdní, že by se tomu, co jsme spolu viděli, mohli lidé chtít nějak bránit.

Leč uplynul týden, Spirály jsou náhle „zapomenuty“, osvícení bylo utlumeno zářící obrazovkou stolního počítače, a zdá se, že návrat k „normálnímu“ životu proběhl vyloženě „úspěšně“. Brácha sednul zpátky k PC a víceméně se tváří, že se nic nestalo. A na společnou Ozoru už to taky moc nevypadá...

Je tedy otázkou, zda to vůbec mělo smysl?

 

Nech mě, já sám...

Smysl to mělo, akorát je tu pár velkých ALE.

Hlavní problém s lidmi, kterým se snažíte něco sdělit a něco hodnotného jim předat, je, že se každý úzkostlivě snaží udržet si pocit vlastní autonomie. Lidově řečeno, nikdo si nenecháme do ničeho kecat. A to i v případě, že víme, že ten druhý má pravdu. Dost možná právě tehdy, kdy víme, že má pravdu. Lidé se dokonce raději rozhodnout špatně a podle sebe, než správně a s pocitem, že je do toho někdo natlačil. Jakékoliv sdělení, které má nějakou hodnotu, je zároveň i ohrožující, protože lidem boří jejich aktuální nastavení vnímání reality. Skutečně zpracovat a přijmout nějakou informaci znamená často zásadně překopat vlastní styl myšlení a pohled na svět. A do toho se nikdo dvakrát nehrne.

Moc hezky je to vidět na dávání dárků. Abysme vůbec byli schopní od někoho něco přijmout, musel se ustanovit institut narozenin, svátků a Vánoc, kdy je oficiálně společensky přípustné (a dokonce svým způsobem nařízené) dávat si vzájemně dárky. O tom, co za dárky si dáváme, raději ani nemluvím. Zkuste v průběhu roku (mimo předem vymezená data) pro někoho udělat něco, co mu podle vás opravdu pomůže. Je to fakt peklo. Lidé, kteří se jindy rozplývají nad každým tričkem, knížkou nebo lahví alkoholu, kterých dostávají v den svých narozenin tuny, vám najednou začnou hlásit, že nemají čas, nebo že je venku zima. Všichni si chráníme svůj prostor, svoje vlastní hry, a svojí vlastní verzi sebedestrukce.

Jak řekla jedna moc fajn holka: „Dary je mnohem snazší dávat, než přijímat.“ Sám bych to ještě doplnil následovně: „Pokud chcete někoho zničit, nechejte mu bez vysvětlení v poštovní schránce milion.“

Aneb největším prokletím šamanismu je skutečnost, že i když cosi víte a jste nadšení z toho, že to víte a chcete se o to podělit s celým světěm, tak je neuvěřitelně těžké (až nemožné) to světu sdělit takovým způsobem, aby to mělo jakýkoliv reálný dopad. Po Ozoře jsem s hvězdičkama v očích vyprávěl na potkání, co se mi přihodilo, hodně detailně jsem to celé vysvětlil možná deseti lidem, a dneska vidím, že to z nich nepobral ani jeden (čímž neobviňuju ty samotné lidi; jen se snažím vysvětlit, jak to funguje). Jediný, komu zpětně docvaklo, o čem jsem to tenkrát furt mlel, byl minulý týden brácha – který na to však raději hned zase zapomněl. Navíc už jen tím, že tady o tom takhle mluvím, tak možná dost zásadním způsobem snižuju šanci na to, že se mnou kdokoliv z těch lidí kdy k nějakému ohni vůbec pojede. A nejen se mnou.

Je tedy vůbec možné lidem něco předat? A pokud ano, jak to udělat, aby to někomu opravdu pomohlo a mělo to smysl?

Kladivo na čaroděje

Snažit se jen něco vysvětlit občas prostě nestačí. Někdy mám pocit, že budu muset toho člověka prostě čapnout za kabát a k tomu ohni (Ohni) ho dovléct. Ono by se zde dalo namítnout, kde sakra beru tu jistotu, že zrovna já mám pravdu a právo na to, někoho do něčeho tlačit. Vždyť je to jen můj názor, ne? A ještě si tu dovolím alibisticky se zaštiťovat tím, že je to jako celé o pomáhám lidem! Přitom si ve skutečnosti jen prosazuju svůj názor, o nic jiného tu samozřejmě nejde...

No, řekl bych to asi takhle: Pokud mě někdo na tripu přesvědčí, že Oheň je jen věcí názoru a že jediný důvod, proč jsem toho člověka dotáhl do lesa, bylo proto, abych si já sám něco dokazoval, tak se v té chvíli pravděpodobně okamžitě nabodnu na nejbližší smrkovou větev. Něco takového jednoduše nelze dělat bez lásky k lidem, jen pro nějaký vlastní pocit uspokojení. Tohle zkrátka není žádný moderní žvást typu osobního rozvoje, kde nejde o nic jiného, než o to napumpovat vlastní sebevědomí a cítit se u toho strašně duchovně.

Ovšem když pravda není sama o sobě dost silná (což ona není nikdy), nezbývá, než začít hledat způsob, jak onu schizoidní obranu u člověka rozbít. Nebo v lepším případě, jak jí obejít. Jedna z věcí, co relativně dobře fungují, je sehrát s člověkem jeho hru. Nenaservírovat mu hned všechno v prvním kole (protože by se vyplašil), ale tahat karty z rukávu postupně a pokud možno jemně a ideálně se svatou trpělivostí. Čímž se jen tak mimochodem dostáváme k jednomu z důvodu, proč je nutná syntéza pravého a falešného self a proč je hloupost snažit se svého falešného self úplně zbavit. Ano, je to tak – když přestanete řešit vlastní rozštěpení, můžete svoje falešné self konečně začít používat k pomáhání lidem! Docela překvápko, co?

Ono tady totiž teprve přichází ta opravdová makačka. Musíte pochopit, co ti lidé hrají za hru, musíte pochopit v čem jsou zaseklí a musíte pochopit proč. Musíte vymyslet, jak a kudy z toho ven. Musíte zjistit, jak moc dovedně si ten který člověk umí lhát. Musíte najít skulinku v jeho brnění a zamyslet se nad tím, jestli má smysl na ní ukazovat prstem, jestli má smysl do ní praštit kladivem nebo jestli díky tomu naopak ztratíte možnost hledat dál, protože se ten člověk zablokuje. Musíte se umět přenést přes nejrůznější dílčí obrany, kdy vám například člověk tvrdí, že pomoc nechce nebo jí nepotřebuje (ale přitom se s vámi chce dál bavit; nejlépe „nezávazně“).

Musíte dokonce zvážit, jestli nebude lepší zatnout zuby, mlčet a ponořit se s člověkem do jeho sebedestrukce a tiše ho podporovat v jeho vlastním sebezničení. A všechno tohle je potřeba dělat jemně, s láskou a ohledem na to, co to s tím člověkem případně udělá. Musíte se zamyslet nad tím, jestli má smysl po stodvacáté vysvětlovat kamarádovi, že žije ve vztahu s upírkou, která ho ničí. Protože kamarád jednoduše neudělá nic jiného, než že vám to po stodvacáté první odkývá, řekne, že máte ve všem pravdu, následně všem okolo slíbí, že ten toxický vztah do měsíce ukončí a samozřejmě to po stodvacáté první neudělá.

Stojí to energii, čas, úsilí. A skoro nikdy to nedopadne tak, jak by „mělo“ nebo jak doufáte, že to dopadne. A zapomeňte na to, že vám za tohle někdo poděkuje. Lidé vám spíš vynadají a ex post vás obviní za to, že jejich život leží ve sračkách – jelikož jste je nenechali žít v jejich pohodlné schizofrenii, ale ukázali jste jim, co na sebe hrajou, v čem jsou mimo a oni to chudáci neunesli. Někdy je to drsný, často dost smutný a občas, když se daří, tak je to paráda! Ale tohle je prostě život. A tohle by taky měl být ten (ehm) „osobní rozvoj“.

 

Post-tripová kocovina

Nakonec se může stát leccos. Podle toho, co kdo hraje za hru a jestli má koule na to něco přiznat nebo ne. Někdo vás pošle do háje, jiný vám to odkývá. Někdo se bude tvářit, jak už má všechno dávno zmáknuté, a bude se dušovat, že mu teda jako rozhodně neříkáte žádnou novinu. A když už se něco povede, a vám se podaří někoho dostat třeba do toho lesa k plápolajícímu ohni a sednete si spolu pod noční oblohou, může se stát, že vám to ten člověk po pár dnech/týdnech/měsících nebo letech zapře (v horším případě to zapře jen sám před sebou a na vás bude hrát, jak je strašně v pohodě).

Naštěstí pořád existují věci, které se zapřít nedají a i kdyby se člověk na hlavu postavil, tak ho to nakonec dožene.

Ono to ten smysl má! Ono to jde, věnovat se lidem. Když to děláte poctivě a upřímně, háček se čas od času zasekne. Jen to není hned a není to s každým. Ovšem jinak to dělat ani nelze. Nic jiného nezbývá. Musí se to zkoušet stále znovu a znovu, hledat spojení, hledat komunikační kanál, vnímat lidi, a zpracovávat informace, které k vám vysílají.

Spojení s realitou není jen o tom cítit, o co tady jde, jet na vlně, a vnímat svět. Není to hraní si na soukromém písečku. Ve světě jsou lidé a i oni jsou součástí reality. Částí, kterou nelze vynechat. A stejně jako základem ke vnímání světa je mít ten svět rád, je zapotřebí mít rád i lidi. Život (a trip) není jen sranda, zábava a nářez. Nebo jasně, že ano, ale nesmí se zapomínat na odpovědnost. Odpovědnost ke světu a odpovědnost k lidem.

Protože v tom fakt nejsme nikdo sami. Jsme v tom společně!

A všichni společně přikládáme na jeden Velký Oheň!

Komentáře (39)
  1. Perfektni clanek.

    K Kladivo na čaroděje bych doplnil asi nejprisernejsi vec. Pote, co se s temi lidmi nekam dohrabete (resp je v urcitou chvili vezmete za limec) patrne skutecne dojdete do bodu, kde se realita jakymsi zpusobem nalomi.

    Dojdete mozna do velmi zvlastniho bodu spojeni, kde v hloubi tripu ten druhy skutecne veci vzda, tak jako bracha na tripu. Je mozne, ze uplne vecne zanalyzujete situaci primo slovy / ale mozna taky ne. Budete pozadani o pomoc, vicemene dojde k dost hlubokymu zavazku. Pak trip skonci.

    A ten druhy clovek bude delat vse pro to, aby poprel to, co se behem tripu stalo. Jeho symbolicke brime je na vas, ale prestoze neexistuje, drti vas uplne stejne. Vy se o to mate starat. Ten druhy bude dokonce popirat, ze nejake brime existuje, dost mozna z vas bude primo delat magora a nakonec se nad vas zacne vyvysovat nebo to zkouset. Stanete se celiu jednou stranou na te sachovnici, ktera byla driv uprostred jeho hlavy, hrajete s cernymi. A jak nas postmoderna uci, nejlepe a nejpresvedciveji se da vyhrat, kdyz poprete, ze vubec jaka hra existuje.

    Zkratka a dobre budete konfrontovani s clovekem, ktery bude chtit tahnout bilymi. Konecne ocisteny schizoid jdouci si za svym cilem a cim vic hoven upusti, tim vic jich vy musite sebrat. A marne doufat v tom, ze se stane zazrak, ze si ten druhy pripusti tu hru, vezme si cerne figurky k sobe a neodmitne partii sam se sebou, protoze samanuv ukol je prave odhaleni te hry, jenze to nejde bez toho, aby se do te hry skutecne pustil a byl o tah pozadu.

    Zasadni otazka, o ktere v posledni dobe hodne premyslim, je tato: je tahle samanska prace “normalni” nebo uz to ma co delat se samanem zijicim v perverznim postmodernim svete? Sam nemam problem jit na nebo za hranici sebezniceni, ale kdyz ji clovek prejde, tak se znici. A mam pocit, ze tyhle rozehrane hry (a skutecne valna vetsina z nich rozehrana je a bude asi navzdy), jsou extremne energeticky narocne.

    Mozna saman musi udelat pote, co k ohni nejakeho nebozaka dotahne a projdou si vsim, udelat jeste dalsi vec. Opustit ho, protoze nas snad instinkt, kterym jsme vybaveni pro podobne situace, je ochabnuty a tu hru proste odmitame prijmout zpet, zvlast kdyz vidime, ze nas nemuze nic donutit. Problem je, ze ani pak nas nic nedonuti a saman muze byt lehce oznacen za nekonzistentniho schizofrenika a nebozak hraje tu svoji hru a jeste o level silneji.

    Je tu prilis mnoho otazek.

    • Ono se NĚCO stane vždy. Realita se vždycky nějak posune. Nic, žádný zážitek nebo zkušenost nebo něco, co člověk pochopí, už nelze vrátit zpět, pokud už to proběhlo. Jasně, že ono se teoreticky jde obrátit a jít po cestě zpět, odkud člověk přišel, ale nelze smazat to, že tam něco proběhlo (že se něco stalo – i kdyby to něco mělo být následováno obratem o stoosmdesát stupňů a regresí o 2 roky zpět).

      A podstatný je, že když se stane něco, co má sílu, tak je pak už (v ideálním případě) těžší si lhát, než nechat tu realitu padnout. Což je to, jak se nakonec u většiny lidí ta realita hýbe. Že jim něco “nakřápne” to jejich brnění (který je ovšem samo o sobě ze svý podstaty jen kus šrotu) a jak se ta díra zvětšuje, tak to je čím dál těží udržet to pohromadě a člověk je postupně nucenej do toho “koukat se skrz díru”.

      “Správně” by to samozřejmě mělo bejt tak, že si tu realitu budeme snažit rozbíjet sami, ale vzhledem k tomu, že jsme v tom prostě všichni společně a v zásadě táhneme za jeden provaz (i přes všechny ekonomicko-společenský hry na zaměstnavatele/zaměstnance apod.), takže se stejně nedá dělat nic, než se v tom plácat společně. To je fakt něco, co by měli všichni lidi pochopit, že ostatní nejsou žádní nepřátelé nebo konkurenti, na který je potřeba vyzrát.

      Jo, symbolický břímě, přesně… Brácha dělá, jak chce hrozně jet na Ozoru, ale jedinej, kdo u nás doma řeší, jestli brácha na tu Ozoru bude moct jet (zda mu to bude povoleno), jsem já. A přitom vím, že kdyby mu rodiče zakázali, že nemůže jet s kámošema třeba na víkend někam na chatu chlastat, tak by se o to brácha pral mnohem víc. A ještě mi včera řekne, že “Mě je teprve 16…” – pche! Vždyť on si ani není schopnej otevřít v prohlížeči tenhle blog a přečíst si jedinej článek tady (tuší, co by objevil).

      S tím opouštěním lidí po tripu mi to pořád nepřipadá jako funkční řešení. Protože v očích toho člověka tím, že odejdeš, podle mě i jakoby “odstřihneš” to, co je s tebou chtě-nechtě spojený (ten trip). A jen připravíš půdu pro to, abys mohl být obviněn, že ses na toho člověka vysral (a ještě si jako “hrál”, že ti o něho jde).

      Takhle zpětně se sice lehce hledají okamžiky a lidé, u kterých by to jako tenkrát pomohlo (zvlášť, když se na to koukáš v kontextu toho, co se stalo POTOM, co jsi toho člověka NEopustil), ale čert ví, jak by to nakonec dopadlo, kdyby ses například ty na mě vysral deset měsíců zpátky. Možná bych ještě pořád tvrdnul na škole. Možná už bych netvrdnul doma. Kdoví…

      A tahle práce určitě není “normální”. Protože svět a lidi, se kterejma musíš v tom světě pracovat, nejsou normální, jejich život není normální, jejich záseky nejsou normální. Práce šamana je máchání se ve sračkách… a je určitě potřeba dávat si při tom bacha, aby se to člověku nezačalo příliš “líbit” (jestli si to myslel takhle).

      Ale nemyslím si, že je to o nějaký konzistenci. Jak jsem psal v článku, podstatný je dělat to s láskou. To je jediný měřítko “konzistence”.

  2. Jo a jeste jednu vec bych dodal. Jsme prodchnuti takovym tim “kdyz nekdo nechce, tak mu nelze pomoct”, takze by se melo pomahat jen tem, co chteji.

    Radeji to sem pisu driv, nez to nejaky schizoid zacne propagovat. Tedy: clovek co CHCE, uz to davno ma nebo je na ceste a nepotrebuje vas. Na druhou stranu nikdo NECHCE presny opak, protoze ti co se chteji skutecne pouze znicit, uz neziji.

    Mame co do cineni s silenou kombinaci, kde prave self chce a maska nikoliv a obvykle hraje hru presne antagonistickou pravemu self. Takze vecne bude clovek narazet na lidi vse napovrch odmitajici, coz krom zjevnych potizi ponese taky samanuv osobni a vecny problem, ze vlastne vecne bude dostavat do drzky a bude mu jak od nebozaka i jeho okoli rikano “vzdyt on nechce” atd. a argumenty proti se budou shanet tezko, protoze nebozak si casto nenecha ujit zadnou prilezitost, jak vam do oci nejlepe pred svedky rict, at uz mu date prokrista pokoj. (A pote za vami soukrome zajde a sdeli vam treba i placky velke tajemstvi, jak vam velice dekuje za vse, co pro nej delate.)

    • Jasný no, to je zase ta potřeba pocitu vlastní autonomie a toho, že si to jako člověk všechno řídí sám a není na nikom závislej. Akorát si říkám, do jaký míry je tohle “přirozený” – mám pocit, že to je taky trochu způsobený tím moderním naočkováním individualismem (že s tím mají cosi společnýho všechny ty kecy o demokracii, svobodě a American Dream…). Lidi mají zbytečnej pocit, že jakoby MUSÍ být na všechno sami a když nejsou, tak je to špatně a oni jsou looseři a to si přece nemůžou dovolit (nebo tak něco).

      Ono to pak vypadá, že se jako tomu člověku věnuješ proti jeho vůli, ale ono se s lidma nedá mluvit jen o ekonomice, filmech nebo sázení, když jasně vidíš, že je potřeba mluvit o něčem úplně jiným a když se tomu ten člověk ještě snaží křečovitě vyhýbat (čímž říká zase jen to, že chce, aby se o tom mluvilo). Ale oni lidi raději čekají, než “ticho” prolomíš ty, aby ti pak mohli vmést do xichtu, že se jako do něčeho sereš. Požadují po tobě, ať se s nima bavíš přesně na té úrovni, kterou oni chtějí a která je jim pohodlná, ale ani o píď méně nebo více… ale to nelze hrát donekonečna.

      Jak nad tím přemýšlím, mě osobně serou nejvíc lidi, který se nehádají, všechno odkývají, řeknou “…jo, jasný, máš pravdu, už to vidím…” a pak to doprovodí nějakým kecem typu “…to je moc hezký, že nad tím takhle přemýšlíš… většina lidí nad tím takhle nepřemýšlí…” (což je vůbec obecně obrana, z který si trhám vlasy).

      • “…to je moc hezký, že nad tím takhle přemýšlíš… většina lidí nad tím takhle nepřemýšlí…”
        na tuhle vetu jsem zapomnel, rad jsem na ni zapomnel… Sterna na tebe

      • ještě jinak. taky semi zapíná obrana když se někdo snaží zabírat a zaplňovat “můj prostor”. a přesvědčovat mě že tak jako to dělá on/oni je to správně. jasně že bych ho mohla nechat ať to teda předvede…což teda dělávám, hra je hra :o) teda znám několik takových co mě chtěli zachraňovat, dokoncejsem mezi SJ mělai přátele. mám je celkem ráda ale oni to již na mě nezkouší. takže nemusí jít o to, že ti druzí tě nechapou, že mají zbytečné pocity a že musí být na všecko sami…. a tak. zkus to otočit. nech si ty druhé napochodovat do”svého prostoru” a nech si od nich vysvětlovat jak to máš dělat. najednou z tebe bude individualista co se křečovitě vyhýbá životu. třeba skvělé zábavě u sportu a sázení. a looser (v očích toho druhého možná). vše je relativní.
        ja vím že jsi to slyšel mockrát, počkej 20 let… dej šanci bráchovi. nevoď ho nikam. nech ho růst po jeho. nech ho žít jeho život. taky jsem svoje kluky nechala… a to jsem matka.

        • Absolutní nesouhlas. Takhle to být nemá, že se tu jako “zabírá” nějaký prostor… Tady to není o nějakém teritoriálním přetlačování nebo manipulaci proboha! To je tvoje projekce, že ti lidé chtějí něco uzmout a ukradnout, že tím, že ti jakoby pomáhají, tak vlastně pomáhají sami sobě na tvůj úkor a proto nemáš jinou možnost, než se tomu bránit. Jako jo, oni to lidi takhle kolikrát dělají (a není to tak dávno, co jsem to možná dělal taky… když jsem sám hledal někoho, kdo by pomohl mě; a budu to dělat zase). Ale to už je holt riziko života… Součástí tý odpovědnosti šamana by mělo bejt i to, že to právě nedělá kvůli nějakýmu zabírání prostoru…

          Naopak to dělá s tím, že jeho samotnýho to může kurevsky omezit. A někdy je to dokonce tak, že při tom ten člověk málem chcípne, tak tady nemel cosi o nějakým zabírání prostoru sakra! Ne, opravdu to není relativní! To je schizoidnost jak prase na to takhle koukat. Je to o tom se navzájem vnímat doprčic! Je to o tom vypadnout z vlastní ulity a jít něco dělat, jít pracovat se světem, vnímat to všechno!

          Nikam bráchu nevoď… oh bóže. “…dej šanci bráchovi…” – copak mu tím jako nějakou šanci beru?! To je zase jen tvůj pocit, že jakákoliv pomoc znamená jen připoutání si toho druhýho k sobě. A jako jo, možná to tak chápeš právě proto, že seš matka…

          Protože ano, matka musí překonat to, že se o svoje děti nemůže do konce života starat, protože od určitého fáze to její starání se toho člověka skutečně omezuje. Moje vlastní matka tohle právě pořád nechce pochopit. Rodiče mají často pocit, že ty děti nějakým způsobem vlastní a mají za ně doživotní “majetnickou zodpovědnost”. Je fajn, že si ty kluky nechala konečně na pokoji. Byť je z tebe cejtit hořkost a pocit ublíženosti za ten hroznej “nevděk”… ty se chudáku staráš a oni od tebe chtějí pryč, co?

          Z toho, jak o tom mluvíš mi vyplývá, že ty to prostě potřebuješ se o ty kluky starat a ve chvíli, kdy ti kluci vypadnou, tak rázem nevíš, co se životem. Proto tvoje definice pomoci rovná se “individuální potřeba pomoct především sám sobě”, proto sklouzáváš do toho, že je jako všechno relativní. Sorry, ale není.

          Tady je dle mýho skromnýho názoru možná problém v tom, že sis udělala děti a doufala si, že tím jako získáš nějakej “smysl života” (falus). Tuhle chybu dělá spousta ženskej a všechny na to dříve nebo později dojedou…

        • Ja zas budu vypadat jako Mordemyho spojenec, ale “dej sanci brachovi”, “give peace a chance”… a co treba, kdyz uz teda zaujimam tenhle superliberalni postoj… dat sanci MORDEMYMU? Nebo snad ta hranice mezi tim, koho mame nechat byt a koho mame drtit je tam, kde zacina zakomplexovanost a totalni nejistota, ktera je vzdy charakterizovana sternovskou schizoidni pozici nad veci? Vzdyt co nelaka vic nez prave ta falesna sebejistota? Nerika snad clovek slovy “uz vim, kdo jsem”, “nasel jsem sve prave ja” nebo “mam svuj nazor” ve skutecnosti PRESNY OPAK? Nedokazu si predstavit z jakeho jineho duvodu jsou tyhle fraze pronaseny. A pokud se shodneme, ze nzamenaji pravy opak, tak pak onen clovek skutecne vola o pomoc (ale zaroven se skrze tu svou “sebejistou” personu boji volat, takze mu zbyva pouze tento ponekud kostrbaty zpusob).

          Btw. na to, na co dojede liberalni demokracie vzdy, dojede i liberalni mysleni. Bud je nekonzistentni a ma v sobe pekne zakamuflovanej fasismus, nebo se rozjede do anarchie, kde vsichni mohou vse a je jen otazka casu, kdy se prave proto prosadi ten nejbrutalnejsi fasismus bez konkurence, protoze vsichni kolem hlasaji, ze vse je mozne a povoleno.

          Moje heslo, jak i Jan Stern poznal, je dejme fasismu sanci. Ono to neni nic nez popsani stavu veci. At kazdej skutecne delat to, cemu veri a at za to bojuje. At za to bojuje vsemi prostredky, jimz veri, ona se ukaze efektivita a to, co ma sanci prezit. Coz je to, co se stejne uz deje. Rodice sve deti ridi a determinuji snad nejfasistictejsim zpusobem a jinak to skutecne nejde kdyz sectete geny, memy a prostredi – jsme jako matrice a odlitky. Rodice za to citi vinu a s ni se nejak vyporadavaji. Bud vytesnenim nebo odpustky, kdy ty deti teda nechaji treba chlastat a studovat co chteji, aby bylo videt, jak super liberalni ty rodice jsou.

          Ale deti jsou nase pokracovani… co to placam..jsou pokracovani zivota, toho silenyho plamenu evoluce, stejne jako nase myslenky. O nas tu prave vubec nejde. Jde o ten vyvoj. http://www.youtube.com/watch?v=F7jSp2xmmEE

          Problem se zaplnovanim “meho prostoru” mame vsichni, a asi se s tim kazdej vyporadavame svou vlastni perverzi. Mozna se muzem dohadovat, ktera je lepsi a ktera horsi, ale to je vcelku uplne jedno, protoze jedine vyporadani se s vlastnim prostorem je totalni submise, uvedomeni si, ze nas prostor stejne jako ja je iluze (coz je totalni zolik v tehle hre), ale toho pochopitelne nejsme vetsinu casu schopni, takze se v tom placame dal. V kazdym pripade bychom asi meli mit natolik moudrosti, abychom o “vlastnim prostoru” psali asi tak opatrne jako o pornu, na ktere se divame.

          • Vidíš, něco takový jsem chtěl taky napsat – že i ten (jakoby) vlastní prostor je jen iluze a schizoidnost. Vlastně právě tohle je jedna z definicí schizoidnosti.

            Člověk napíše do článku, že si všichni hlídáme svůj prostor a přijde schizoid, okamžitě se toho chytne a začne ten prostor obhajovat… a pak si piš články o šamanismu…

            • jakoby vlastní prostor je iluze. jistě. Takže ačkoliv pracuji s iluzí ví dobře že je to iluze. dospívání a dozrávání je proces. pomáhám si slovy kterými si taky pomáháte. proč by vaše (tvoje pomoc MOrdemy) pomoc z pohledu cizího poorovatele měla vypadat jinak než pomoc kohokoliv jiného? v čem je z phledu zvenčí jina?

              existuje odpověď (snad) . opět je to vyzařování prostoru a iluze prostoru. tentokrát v pozitivní iluzi. šaman “vytváří” sám iluzi prostorusvým bytím a proto nemusí nikoho přemlouvat. a ni se nemusí zlobit že někdo nesdílí jeho snahy. prostě již tím že je – pomáha těm druhým. teda takhle nějak to chápu.

              pokud tohle nefunguje (přirozenu autoritou a respektem), pokud se třebaMOrdemy dohaduje s rodiči a brácha váhá… tak to ještě není tak daleko. síla osobnosti stačí. pak se brácha začne zajímat sám, začneho topřirozeně pudit. vést a lákat. samoho to povede k tobě, pokud si jeho původce a autorita.

              • Šaman není kněz. (!)

                To poslední, co bych chtěl, aby mě brácha slepě následoval jen na základě mojí autority a síly osobnosti (pche). Jestli se tohle někdy stane, tak to bude game over jak pro bráchu, tak pro náš vztah s bráchou. Tady nejde o to, abych ho “přirozeně pudila” síla mojí osobnosti, ale aby ho “přirozeně pudila” Realita! O tom je to vytáhnutí do lesa. Ne o tom, aby tam brácha poznal, jakej je Mordemy chytrej a jak něco vidí… jde o to, aby tam viděl Svět.

                Šaman je sice průvodce, ale nikoliv drožka. Nést někoho na zádech je k ničemu. Tím tomu člověku akorát odumřou nohy. Bejt závislej na svým šamanovi je to samý jako bejt závislejch na jakýmkoliv jiným shitu (třeba na státu). Jako je nesmysl spoléhat se na to, že se o tebe postará stát, tak nemůžeš spoléhat ani na to, že se o tebe postará někdo druhej.

                Nebo-li lidi mě sice serou s tím, jak si chrání svůj “prostor”, jak se furt brání nějakýmu kontaktu atd., ale na druhou stranu zaplaťpánbůh za to, že to tak je, protože tohle mimo jiné znamená, že ta odpovědnost za to rozhodnutí leží na tom konkrétním člověku vždy.

                Nelze tvrdit nic typu “Já bych to býval udělal tak a tak, ale on mě řekl, že ne, tak jsem to udělal podle něho… tím pádem já za nic nemůžu, ono to nebylo moje rozhodnutí.” (což je taky strašně oblíbená schizoidní sračka) Tak jako tak je to na nás.

                Cílem není vytvořit sektu s nějakou duchovní autoritou v jejím středu. Šaman je prostě jen další člověk… Není “nad” nikým. Byť se někdy tam musí tvářit – ale jen proto, že to po něm ti lidé chtějí. Lidé potřebují Otce, potřebují někoho, na koho svést svoje vlastní rozhodnutí. Nejdřív dělají, že nechtějí pomoct, pak si od tebe pomoct nechají, pak se na tebe nalepí a požadují, ať se o ně staráš, a nakonec tě obviní, že za všechny jejich rozhodnutí můžeš ty (a můžeš i za to, že se válí ve sračkách)…

                Celý je to o tom se s tím člověkem do těch věcí ponořit se vším všudy. Zdaleka nestačí zajít někam do hospody a u piva si pohovořit o životě a o tom, co by tak v aktuální situaci mohlo bejt dobrej nápad. Takhle se to dneska běžně dělá, protože lidi mají pocit, že na cokoliv víc buď nemají anebo nemají právo do toho kecat, ale ono to je potřeba do toho kecat! Je potřeba opustit ten falešně liberální postoj, kdy si s tím člověkem hrajeme na to, že mu jako necháváme nějaký prostor, a začít to dělat fakt poctivě.

                • tak tady u tyto odpovědi to cítím podobně. a souhlas. i s tím že když někoho strhnu k sobě tak tím přebírám za něj zodpovědnost. že je třeba stát mimo. v pozadí. jakobych nebyla. mě pomohly třeba (dost hodně) hory. Nikoliv jen tak se potulovat ale uplně nadoraz, na hraně. a dlouho… aby to člověka prolezlo skrz naskrz. opadalo masičko a odumřelé zbytky. aby se nemohlo uhnout a muselo tím projít. takže rozumím proč brazílie, rozumím tomu proč človek jde … někam do pr…. nelze jen tak něco uvidět, prožít, zažít hospodskýma řečma.

                  poslední věta, dělat poctivě. nejsem poctivá…tohle taky jedůsledek určitého prozření. na tohle člověk přichází postupně…. že prostě mám svých sraček ažaž. že prostě zde jsou. i přesto by se člověk neměl bát otevřít. může milovat a radovat se z toho co má. i s těmi sračkami. i z těch sraček. janevím zda jemi rozumět, asi ne.
                  nechtěla jsem říct že je cílem vytvořit sektu, jen žese to tak zvenčí může jevit. to vnitřní otevření je proces intimní proces důvěry a odevzdání.

                  • Tohle je průser no… ono je potřeba stát mimo, ale stejně mimo stát nelze. Je kontraproduktivní za někoho přebírat odpovědnost, ale bez toho to stejně nejde. Jsme holt jako lidi propojený natolik, že když chceš s někým komunikovat, tak se do toho musíš namočit. Jinak s tím člověkem nekomunikuješ.

                    Chce to vypadnout no… Obrovskou sílu má už jen to blbý přespání v lese. Úspěch by byl jen vytáhnout člověka kamkoliv jinam, než do restaurace/pizzerie/hospody nebo na bowling. Sakra i jít se radši projít, než si sednout do hospody, je posun…

                    Svých sraček máme až-až všichni… ale to není překážkou k tomu řešit sračky jinejch. Zase je to spíš naopak. Začínám zjišťovat, že jedním ze způsobů, jak si vyřešit vlastní sračky je věnovat se lidem. A ony ty vlastní sračky se pak pročišťujou tak nějak samy…

                    • Kamarad me to kdysi krasne popsal na otci, se kterym chodil na houby. Otec proste navedl synka do mista, kde rostly, navodil atmosferu, popsal les a “prehledl” houbu tim, ze ji prekrocil. Za nim tapkajici synek s jasotem takhle nalezenou houbu sebral a jeste mel pocit, jak na otce vyhral a ze je lepsi hledac nez on. Casem mu to samozrejme doslo, a pochopil to. Diky pochopeni se na otce ani nezlobil, vedel.

          • La Tibore, ty jsi teda fuška i na moji palici :o) ten první odstavec: co říká věta dej šanci bráchovi (tj. nechhosevyvíjetjehopostupnějdoucíbráchovskou cestou) ehm, asi neznamená to co píšeš jelikož nevím kdo jsem, nenašla jsem své pravé já (ani nenajdu) a nemám svůj názor – každy ihned rozbiju jakmile se začne “vyrábět”. takžetady tápu a nevím přesně comyslíš.
            jo, uvažuju jako máma. nespadli jsem z hvězd a byli jsem zrození a svoji rodinu nějak během dospívání a růstu musíme ze sebe (všichni )setřepat a zarovneň vnitřně strávit, abychom mohli jít “svoji vlastní cestou. to už mohu pak rodiče cvičit prostná a chodit po uších, dítě co se osamostatňuje prostě jde …. a občas se ukazuje že je živé.
            takže la tibore, jak to má máma dělat? povolovat méně, zakazovat a přikazovat více, pak by to nebylo fašistické? máš nějakou představu jak by to máma měladělat? nerozumím tomu fašizujícímu. co mám udělat abych nefašizovala?
            v každém případě jsou děcka fajn, obě ve světě, nesedí doma u rodičů a žijou si dle svého.jsou samostatní. nejmenší ještě není samostaný. chodí do školy.

            pokud človekmá odpovědnost za dítě, tak svoji pozornost zaměří na toto dítě – instinktivně. chce jako kočka tohle dítě vést k samostatnosti, aby si našel potravu, šel kam chce, …. Dítě je samostatná bytost, není majetkem rodičů. zasluhuje respekt a úctu. lásku a bezpečí. dítě potřebuje jistoty (asi, možná) a pak postupně vystrkovat na studený vzduch at zkouší chytnout něcok jídlu. alepokažde ho chytnout do náruče když padá.
            i to nejmenší je – bude brzy samostatné a vzlétne dál do světa. má svobodu. děckonení moje pokračování, je to naplnění volání přírody. ty instinkty nepotlačím, je lepší když je prožiju naplno. se vším všudy. nelze toškrtnout, ta přiroda ve mě žije.
            iluze “mého prostoru” přichází s obranou. se strachem. zde to popisuje dobře Mordemy. proto tomám v uvozovkách, je to jen pojem k dorozumění, něco jako názor. jakože když na někoho vybafnu tak se lekne :o)

            • Abys nefašizovala nemůžeš udělat vůbec nic. V tom je ten vtip. Rodiče jsou prostě fašoidní vždy. Rodičovská láska je totalitářská. Deal with it.

              To je asi celej problém týhle diskuze, že tvoje definice lásky je právě ta láska, která toho člověka spíš dusí (a neříkám, že to může být ve vztahu matka-dítě nějak zásadně jinak).

              Byla bys třeba jako matka ochotná dítě úplně opustit? Třeba s ním naprosto přestat komunikovat? Pokud by sis myslela, že mu to pomůže a že je to potřeba? Jak psal v prvním komentáři Orbi, šaman možná musí umět člověka opustit… A to je pro každou matku hodně nestravitelná představa.

              • opustila jsem svoje děti. i když byly celkem velké (18 a 20), nechala jsem je v cizí zemi a odešla jsem s jejich malým bratrem dopryč.

              • ale to dušení rodičisi pamatuju jako dítě. mě třeba rodiče dusí dodnes, a to jim je již oběma 87 let. tohle dušení je asi nezničitelné. jediné řešení je (asi) že rodič musí umřít. dokud je živý tak dusí jen vlastní existenci. proto je zbytečné mítpocity viny za to že jsem rodič a dusím děti. umřít ještě nechci. takžepodobně jako já vůči mým stařičkým rodičům, musí být ony silné vůči mě a srovnat se s tím.

            • To je krasne:

              … ale pokažde ho chytnout do náruče když padá.

              Asi by to melo byt tak, ze bychom meli chytat tak dlouho, dokud bude padat. Cilem by ovsem melo byt to aby jednou uz nepadalo a zacalo samo chytat sve blizni. Pokud nam stale “pada” a vraci se casteji nez tak nejake citime, ze je nutne pro spravny smer, delame neco spatne (z neceho bychom si meli vzit lekci). Pripada me, ale ze za urcitych okolnosti jsme to my, kdo padame ke svym detem a ty nam pomahaji znovu vstat. To je mozna ta synteza, jejiz nenaplneni vede k problemum. Od deti bychom se meli ucit.

              • ano, tak nějak. děti učí od prvních okamihů své rodiče a když ti rodiče jsou špatní žáci tak se smyčka (spirála) nenaplnuje a cyklus se nemůže uzavřít. pořád dochází ke tření … měli učit od dětí znamená naplňovat otevřené, odhalovat, porozumět, uvolnit se… to vše nám děti mohou dát, naučí nás hluboce relaxovat, milovat a nelpět, učí nás (mě) svobodě

              • “…chytat tak dlouho, dokud bude padat…”

                Výborný. Aplikovatelný na veškerý mezilidský vztahy.

                Jedinej problém, že někdy “chytnout někoho” může znamenat nechat ho, ať si nabije držku (protože teprve pak přestane padat). Někdy chytat někoho (stále dokola) znamená “znemožňovat” mu, aby se postavil na vlastní nohy.

                • Souhlas. Nabiti drzky pod dozorem taky nic nebrani. Koneckoncu casto nejsme schopni s jistotou rici, ze nad nama nikdo ochrannou ruku nedrzel.

                  Driv nebo pozdeji, nam stejne nasi blizci umrou a i kdyby to melo byt jen na okamzik zivota, budeme muset stat v cele sve nahote sami. Pokrytectvi je, si myslet, ze to nenastane a donekonecna se budeme schopni schovavat za sve blizke, kamarady ci vlastni alter ega.

  3. Pěknej článek.
    Vyvolává ve mě spousty otázek s “pomocí s lásky” druhým. Člověk si žije ve své ulitě”brnění” a jen tak k sobě někoho nepustí, nepustí si k tělu nějakýho”šamana”, protože se brání, brání si svůj prostor, svojí ulitu, kam se schovává když je venku nečas. Otázka je od “kdy” máme každý tu svojí ulitu a jsem si jist, že jí máme každý.
    Pokud už máme to své “brnění” ulitu jen těžko si někoho připustíme k tělu, tak aby nás mohl obejmout a když už k tomu dojte “třeba tím, že ho vytáhneme k tomu ohni a tam se ho snažíme obejmout tou”realitou” pořád má na sobě to brnění, z čeho vzniká fakt, že to vidí co se stalo, ale odchází se svým brněním”ulitou” do které někam hluboko ten zážitek schová a pak ho v tom bordelu záměrně strácí, zahazuje.
    Určitě je to od “šamana” energeticky náročné a otázka je co ho k tomu přivádí. Energeticky náročné je to už z toho důvodu, že těch pomocí je spousty a spousty se jeví jako promrhané. Ale není promrhané pomoci, vždy něco zůstane, něco co si člověk možná někdy v tom bordelu u sebe najde a začne tomu rozumět až za pár let, kdy se jim rozbije jejich “pohodlí”
    Těch otázek proč to tak vidím(e) je spousty
    Co se týče lidí, kteří se nehádají, tam to tak jednoznačně jako ty nevidím. Jsou takový a jistě k tomu mají důvod. Je to potom opravdu těžké s nimi komunikovat ve sporu, protože jsou jakoby nad věcí, ale není tomu tak. Takový člověk to potřebuje pobrat za delší interval a nemá plný rukáv argumentů se kterýma by šel do střetu. Můj názor, moje zkušenost. Ale jsou pak samozřejmě tací kteří vychází ze tvé zkušenosti a vím o čem mluvíš.

    • Když to řeknu hodně klišoidně a pohádkově, tak láska je silnější, než meč (heh :-).

      Nečas je venku pořád, ale spolu s tím nečasem je tam i SLUNCE. A stavět si ulitu proti dešti znamená stavět si ulitu i proti tomu světlu! To jde zase jedno s druhým tohle. To je zase ta schizoidnost, že si lidi myslí, že si můžou vybudovat obranu pouze vůči tomu špatnýmu. Obrana je obrana a zadržuje všechno – včetně toho dobrýho.

      Ulitu máme určitě každej, jde o to si jí uvědomit, snažit se jí u sebe pochopit a a pokud možno se z ní snažit vylízt ven (do jiný, volnější ulity). Viz. Orbiho teorie nadakvárek. Vylezeš z jednoho a pouze zjistíš, že seš v dalším, o něco větším, do kterýho bylo to původní akvárko vložený. A takhle to děláš dál a dál…

      A odkdy jí máme: Od Vyhnání z Ráje přece! Vyhnání ráje = vznik rozštěpení (schizoidnosti) = od té doby, co je člověk člověkem.

      Co k tomu šamana přivádí: Nevyhnutelnost. Nutnost. Nic jiného nezbývá, nic jiného dělat nelze. Tohle se prostě “stane”… Šamani jsme všichni. Všichni sedíme kolem jednoho Ohně!

      “…pobrat za delší interval…” – no kéž by. Mně tohle spíš připadá jako typická P1trs pozice, kdy ze sebe ten člověk radši dělá blbce, než aby k sobě něco pustil. Podle mě neexistujou debilní lidi… lidem vyhovuje bejt “hloupý”. Já poznám, jestli to ten člověk chce pochopit nebo se tomu jen brání.

  4. Je dobře že to poznáš kdy se člověk brání a kdy to chce pochopit :-), Já znám lidi, kteří prostě jsou takový, klidný a nepohádaj se s tebou, ale přijdou třeba za tejden a řeknou to ze svého pohledu a má to logiku co říkaj, nemaj argumenty hned teď když se to děje, ale pobíraj to déle. (No P1trs to zkouší no, asi, je taky línej jako každej druhej a čeká na vedení, vedení za ručičku aby se neztratil co já vím)
    Co s týče debilních lidí, tak můžu debilně přikývnout, ale … je spousta lidí kteří se chovají debilně a ví to že se chovají debilně a je to jejich momentální hra, která třeba bude trvat do konce jejich “debilních” životů. (Kaluža mě napadá jako první)
    No a myslím si že se tak fakt už rodíme, páč jako děti, vyžadujeme pozornost už od narození, je to v nás zakódovaný nebo co. Dítě brečí, dostane najíst, to pro něj dobré a tak si vynucujeme pro nás dobré věci řvaním do doby než se z nás stane rafinovanější bytost a hrajeme to slovy, pohledy atd. Dítě vesměs dosáhne všeho co se mu zamane a je neuvěřitelný manipulátor, je to do té doby dokud to ti dospělí v jeho blízskosti tolerují a pro klid, hlavně pro svůj uvolňují uzdu… a tím tvoří další obranu.
    Tím nečasem jsem nemyslel počasí, ale nečas v psychyce člověka, kterej se bojí už vijít ven z té své ulity, či přestoupit do dalšího většího akvárka takže jsme se zřejmě pochopili.

    Co k tomu šamana přivádí: Nevyhnutelnost. Nutnost. Nic jiného nezbývá, nic jiného dělat nelze. Tohle se prostě “stane”… Šamani jsme všichni. Všichni sedíme kolem jednoho Ohně!
    Všichni tam sedíme, ano určitě ano, ale kolik nás cítí přes tu ulitu to teplo toho ohně, kolik nás tam sedí bez brýlí a dalších brnění, kolik nás tam sedí “nahých”??? Nikdo, každý z nás má svůj symbol bez kterého se neobejde ani když vyleze z ulity do větší ulity, těch “5švestek” si v hlavě berem sebou pořád a pořád.
    Jako nevyhnutelnost a nutnost to tak jednoznačně nevidím, zatím ne a říct že se tohle prostě “stane” je pro mě trochu moc “nostradamus”, zkus mi otevřít obzor :-)

    • Tyhle pomale lidi, o kterych pises, treba ja zrovan moc neznam (jeden spolubydlici takovy byl), ale dokazu si je predstavit. Mam je nejak spojeny se vztahem k zemi, proste ruralni archetyp :) Rekl bych ze s rozvojem netu, multitaskingu apod. je to vymirajici druh. Ale rozumim tomu.

      Ohledne toho ohne a lidi, co jsou nazi, tj. na tripu, prichazi dalsi otazka -> ono je mozne se taky vracet a je otazka zda to delat nebo ne. Resp proc se deje to. Protoze uz jsem stavy bez 5svestek skutecne zazil a skutecne je mozne se jich pustit a co je mnohem silenejsi, opet je dostat/vzit si je zpet. Ze by “zivot je hra”. To uz se dnes fakt bojim rict, ale takhle to bylo prapuvodne mysleno. Jako hra svetel a stinu, tripu a normalnosti. Neco, cim my nehrajeme, ale je to nami hrano… a proto jsou dnes vsude ty stupdini slogany ze zivot je hra, protoze se ta perverzni realita snazi unest ten puvodni vyznam a symboliku, coz je snad to jedine, co perverze, zvana tez normalnost, dela.

    • Neřekl bych, že to pobírají déle. Jen se snaží vymyslet, jak ti to říct, aby to “hezky znělo” – aby to bylo korektní, aby se to hezky poslouchalo, aby to nevypadalo, že tě pro oni do něčeho tlačí a hlavně, aby to nedejbože něco nezměnilo, to co oni řeknou, aby to nepohnulo realitou! Hlavně, ať je klid, ať se nic nestane, ať se nepohádáme…

      No, “hádám se” čím dál víc a čím dál častěji… Ale není to špatně. Čím dál víc a čím dál častěji s lidma taky opravdu mluvím. A jsme zase u toho – je to neoddělitelný.

      Když se někdo chová debilně, tak je to jeho hra, ano. Což prostě znamená to, že v zásadě není debil, který by to nehrál, ale opravdu debilem byl. Já neznám “opravdového debila” ani jednoho. Znám jen lidi, co neví, co se životem, tak si udělají dítě nebo se ožení/vdají. Znám lidi, co tvrdí, že na něco nemají. Znám lidi, co říkají, že po nich nemůžu nic chtít, protože jim je teprve šestnáct. Znám lidi, co čumí jak telata jen ve chvíli, kdy se mluví o něčem jiným, než o “společensky akceptovatelných tématech hovoru”. Znám lidi, kteří jsou “pomalí” proto, že strašně dlouho přemýšlí, co odpovědět – a tak dlouho nepřemýšlí proto, že by jim to “pomalu myslelo”, ale proto, že přemýšlí, jaký bude mít jejich odpověď dopad. Přemýšlí, jestli tím náhodou někomu neublíží – ale samozřejmě jim jde především o to, aby se na ně pak nedejbože za to někdo třeba nenaštval.

      Jestli se s tím “rodíme”: Ono toho bude X těch vlivů samozřejmě, ale v posledku to stejně skončí (a musí to skončit) u toho, že je to stejně jenom na nás. Vymlouvat se na geny, prostředí nebo třeba rodiče, nikam nevede (ať už je vliv těch faktorů jakkoliv silnej). A já prostě odmítám představu, že se někdo může narodit jako debil…
      (jestli tu někdo bude mít kec typu “A co chudáci mentálně postižené děti?”, tak dostane přes frňák)

      A jasně, že si tím nečasem nemyslel počasí, však já tím SLUNCEM taky nemyslel Sluníčko a tím deštěm vodu; rozumíme si ;)

      Ono je to ve výsledku úplně mimo to zase celý nějak definovat. Ono se z toho tím popisem něco ztrácí. A už se tu dostáváme na nebezpečnou půdu, kdy řešíme, zda ten je šaman a tenhle není šaman, zda já něco nějak vidím, a ty ještě ne, kdo má švestky, kdo je nemá atd. Zkusím to nějak jednodušeji:

      . : Šamani jsme všichni. Všichni se staráme o jeden Oheň. Pro všechny je nevyhnutelný a nutný tyhle skutečnosti nějak řešit. Protože je to součástí Reality : .

      Jednodušeji už to asi nedám.
      (…a všichni chceme cítit teplo toho ohně; všichni tam chceme sedět nazí…)

      Koukni Světoběžníku, ty už tím šamanem samozřejmě dávno seš. Co jinýho je tvůj blog? To mi chceš jako namluvit, že to je jenom nějakej zápisníček, kam si ukládáš, co se ti přihodilo v Brazil a postuješ tam fotky hasičskejch aut? Že je to vlastně úplně nevinný, nezávazný, a “jen tak”? Jasně, že to není jen tak. Protože nic jako jen tak neexistuje (podobně jako neexistuje “jen tak nezávaznej rozhovor”). Bez ohledu na to, jestli si to uvědomuješ, jestli o tom přemýšlíš, jestli tomu rozumíš nebo jestli to tak sám bereš, tak fakt je ten, že už to děláš! Nebo-li jak jsem psal výše, neplatí tvrzení, že všechno je relativní. Není…

  5. Blog nepíšu jen tak :-) a šamanem jsem asi býval a docela mě to vyčerpalo a to doslova, a po všech stránkách.(v tu dobu jsem si to ale takto neuvědomoval a ani jsem tím být nechtěl a když tak nad tím přemýšlím tak se to “stalo”) Nebýt toho všeho nevylezl bych z malého akvárka do většího :-) protože jsem už měl jen dvě možnosti, buď zůstat v tom malém kulatém akvárku a tam dožít, nebo se z posledních sil vyškrábat ven a do dnes si myslím, že se mi to podařilo za minutu 12 :-). Pravda tedy je, že jsem se pravděpodobně dostal do toho druhého většího akvárka…, kde mě dochází spoustu věcí, které jsem dříve neviděl no. A tak komunikuji a pobírám informace, které v tomto akvárku létají a musím je nějak zpracovávat…
    U toho ohně chceme sedět všichni, ale pořád si myslím, že spousta jich tam chce jenom sedět a neohřát se, protože se bojí, nebo nevím jak to popsat a od toho tam má být ten šaman, aby jim to s láskou dal…
    je na nich to přijmout, to přijetí musí být ale čisté, jinak si ho vemou jako tu láhev co dostanou k narozeninám, kterou vypijou a krom jednoho zážitku jim nic jinýho nedá. Tak to vidím já…

    PS: Hasičský auta tu jezdí, takže můžeme rozdělat Oheň :-)

    • Jsem na tebe včera nějak zapomněl s odpovědí :-)

      Myslím, že si to popsal přesně. Je tam někde nějakej jemnej, ale podstatnej rozdíl mezi tím, co my lidi opravdu chceme, co je v jistým smyslu jakoby naší podstatou, a tím, co si myslíme, že chceme. Na tý nejzákladnější úrovni chceme být všichni čistí, všichni chceme sedět u Ohně, všichni chceme zpátky do Ráje. A úkolem šamana je možná poukázat právě na to, co člověk doopravdy chce a ne, co si jen myslí, že chce (něco si jen sráčsky a bez práce uzmout… vzít si nějaký pozlátko, nějakou náhražku Ohně, tu láhev k narozeninám…).

      Jo, rozdělal bych oheň (a pak hned Oheň) přímo vedle toho brazilskýho hasičskýho auta, to by bylo parádní… :D

  6. Kurva 16 let je hrozně málo, ten člověk je úplně na jiném levelu než ty Mordemy. Předložit můžeš, ale nic bych od toho neočekával. To nefunguje, Orbital zkoušel naučit lidi, jak se posunout a umět se svým mozkem uživit a nevyšlo to(viz ten šikovný černoušek, vrátil se tam kde patřil). Vzpomeňme my jaké stupidní tužby, myšlenky jsme měli v 16ti?

    • Zohledňovat věk je k ničemu. Jestli je něco relativní, tak fakt ten věk. Příkladů bych našel tuny. Však koukni se jaký stupidní tužby, myšlenky mají lidi v 50ti. Mně je mimochodem aktuálně 24. A vyplývá z toho jako něco?

      No a Orbimu to “vyšlo” minimálně se mnou, btw ;) Ale to je otázka na Orbiho, jestli podle něho něco vyšlo nebo ne. Já bych řekl, že toho vyšlo za poslední roky docela dost… (mimo to, že se toho dost i posralo)

      Ale ona to je stejně nakonec všechno na tom konkrétním člověku, jestli on chce a jestli se mu “chce” makat. Protože tu práci za tebe nikdo neodmaká. To musíš vždycky sám. To ale neznamená, že nemá smysl se tomu člověku věnovat a snažit se s ním komunikovat. Nebo jako co bych podle tebe měl dělat? Nechat bráchu, ať sedí dál u compu a paří hry? Klidně navrhni, co bys dělal ty…

      • No šak to říkáš, je to na konkrétním člověku jestli se mu chce makat. Já se pouze domnívám, že potom, co sedl zpět k pc hrám a dělá, že se nic nestalo a že na společnou ozoru to už taky nevypadá je i o tom věku a věřím tomu, kdyby mu bylo kolik je tobě, tak na to vše nazírá zase pod jiným úhlem. Prostě řečeno je to reakce normální odpovídající věku 16ti let a nic víc s tím momentálně nejde udělat, za rok však může být všechno jinak. To období, že člověk sedí u komplu si prošlo hodně lidí, když jim bylo náct a někdo šel dál a někdo zůstal, ale že by to někdo přeskočil tak to sou spíš výjimky, tak jako když někdo vyskočí třeba z okna. Taky myslím, že některé levely někteří nepřeskočí celý život a dál budou hulákat na fotbale s pivem a klobásou ikdyby se jim zhmotnil Bůh a hrozil jim jestli to maso nepřestanou žrát že jim uřeže..(to co Stern chtěl řezat)

        • Ale to víš, že by na to za pár let mohl nazírat jiným úhlem. Kdyby mu bylo o pár let víc, tak jsem ho už možná ani nebyl schopnej do toho lesa minulej víkend vytáhnout, protože by v tom byl tak moc zaseklej, že by to nešlo už vůbec. Ne, tady fakt není na co čekat. Za rok už může bejt “pozdě”.

          A je to přesně, jak píšeš – je to normální reakce odpovídající věku 16. A přesně proto je potřeba s tím něco dělat. Kvůli tej normálnosti, podle který se brácha snaží zoufale jet…

          Ať si sedí u compu. Já taky prakticky furt jen sedím u compu. Ale i ze sezení u compu může vzejít něco zajímavýho (viz. fórum, viz. tenhle blog, viz. janstern.cz, viz. miliony webů na netu…). Já jsem se právě snažil ho i tak jako nenápadně k něčemu dostat skrz ten počítač (bráchovi jsem regnul dokonce jeho vlastní doménu a učil jsem ho WP), ale pořád je to zoufale neúčinný.

          Ale ono je možná předčasný brečet, když měl brácha první osvícení minulej tejden. Pořád věřím tomu, že se mu teď něco naťuklo a cosi se mu bortí (a ono to je vidět i z tý jeho současný hry na odmítání).

          Každopádně opakuju, že alternativa “nedělat nic a čekat, než brácha vyroste” prostě nepřipadá v úvahu. A jenom vítám nápady, co teda dělat jinýho…

    • Jsou lidi, kde se to nechci rict podarilo, ale dari. Ale ta energie, kterou do toho musite dat, je enormni. Na cernouska jsem nemel. Jinak kultura, ztracenost, zdravotni problemy, snaha se uzivit to samo o sobe byl tehdy brutalni zaber. Proste jsem si toho nalozil tehdy moc, stejne jako vetsinu casu. Nechci hodnotit Mordemyho brachu a moznost/nemoznost; zmena mozna obecne je, ale vydelat misto toho miliardu a stat se gayem a zpet heterosexualem je oproti tomu dloubani se v nose. Presto nemame moc jinou cestu obecne vsichni. Jo, je to pruser.

      Sazka na lidi je sazka se sakra vysokym kurzem a sazka s value. Prestoze se ted zacinam stahovat do odpocinku konecne uz (az to nejak dopadne s otcem), tak to tak proste je. Ve vsem ostatnim jen odevzdavas vig.

      • JJ. život je sázka na lidi souhlas :-).
        Někdy toho je fakt příliš a času málo, je fakt ale, že nám ten čas měří všem stejně a nic není zadarmo. Člověk musí být v jistém “rozpoložení” aby to všechno unesl a nebo to pak okolo sebe setřepává a snaží si odlehčit zatíženým, protože to prostě nejde ani když by jsi sebevíc chtěl tak ty energie se prostě neprotnou “už jen z toho důvodu” že začínáš tlačit a pak je to opravdu energeticky náročné a je čas zvážit ten smysl toho všeho… Achylles a želva…


Přidat komentář