Psaní pro psaní | Psychoanalýza

Psychoanalýza Kudy pryč z dětského ega

28May/107

Psaní pro psaní

Jak a proč psát.

Psaní je fajn. Psaní je zábava. Psaní je hra. Psaní má terapeutický účinek. Psaní uvolňuje, léčí a udržuje při životě. Psaní je umění. Psaním inspirujete. Psaním se vydělávají peníze. Psaním vyjadřujete svoje názory, postoje a myšlenky. Psaní je tu pro vás. S psaním bývají potíže.

Proč má smysl vést si blog už jsem psal. Dostanete z hlavy „záležitosti“, které nemůžete nacpat do žádného systému timemanagementu a žádné jeho přihrádky, protože je nejde nijak vyřešit, nejsou to úkoly, nejsou to projekty, nelze s nimi nijak fyzicky pracovat. Jsou to obvykle myšlenky, pocity, věci, co vám vrtají hlavou a přemýšlíte o nich, ale to je asi tak všechno, co s nimi můžete dělat. Blog na tohle není špatný, ale má jedno zásadní omezení. Čtou ho lidi. A vy to moc dobře víte a při psaní se podle toho zařizujete.

 

Můj milý deníčku...

Vždycky mi to připadalo strašně infantilní. Psát o tom, co jsem měl dneska k obědu nebo jak jsem si šel hrát odpoledne na píseček před dům a Pepík od vedle mi neustále bořil bábovičky a já mu za to narval lopatku do krku.

Když jsem kdysi na základní škole začínal se psaním, neviděl jsem v něčem takovém žádný přínos. Takže jsem produkoval převážně různé rádoby povídky a příběhy, po střední škole objevil, že mě baví psát víc „analyticky“, začal jsem blogovat a rozebírat, co mě zrovna zajímalo a to mi tak nějak vydrželo dodnes.Většinou jsem se snažil vyhýbat všeobecně vysmívaným tématům typu „och božínku, jdu páchat sebevraždu“ a takovým stylem psaní jsem pohrdal. Zřejmě to byla chyba.

(jen pro pořádek: tím nemyslím, že o podobných tématech tu teď začnu psát ani to neznamená, že se chystám umřít nebo změnit design blogu na zlatavo-růžovou....).

Blog totiž svazuje. Blog není příliš dobrý emoční ventil, protože na blogu k sobě nejste upřímní. Jako v každém sociálním kontaktu si tak trochu hrajete s okolím a vlastním myšlením a uplatňujete sociální dovednosti. V doopravdy soukromém deníku není ničeho takového zapotřebí. Nikdo vás „neposlouchá“ a můžete skutečně „nahlas přemýšlet“. Máte možnost brainstormovat, sesumírovat si a tím třeba i vyřešit, cokoliv potřebujete a hlavně přitom nebrat ohled na potencionálního čtenáře. Můžete z hlavy dostat skutečně vše a ulevit si úplně od čehokoliv, nic vás neomezuje.

V takzvaném volném psaní je obrovská energie. Během pěti až deseti minut jsem schopný vysoukat ze sebe tolik textu, že by to vydalo klidně na dvě až tři strany A4. Navíc mi to pomáhá se vypsat a správně naladit a používám to jako rozcvičku, než mám jít psát něco „na ostro“.

Chvíli jsem hledal vhodný nástroj a nakonec zakotvil u momologu. Minimalistické pojetí a přístup odkudkoliv přes web a Google Account. Naprosto vyhovující. Služba je použitelná jak pro psaní deníku, tak pro brainstorming (lze rozlišovat tagy).

 

Umění psát

Rád bych v souvislosti s psaním zmínil knihu Zen a umění psát, kterou jsem před pár dny dočetl. „Nakopla“ mě jako už dlouho nic. Ray Bradbury ve sbírce esejů přibližuje hlavní tajemství spisovatelského úspěchu, které je samozřejmě na první pohled zřejmé. Psát. Autor vysloveně říká, že v psaní je cestou ke kvalitě pouze kvantita. Sám prý od třinácti let psal tři tisíce slov denně a za svoji první dobrou povídku považuje až dílo, které napsal někdy po dvacátém roce života. Tudíž to, že teď píšu sr***y neznamená, že ze mě jednou nebude druhý Tolkien. Nebo přinejhorším alespoň druhý Miloš Čermák.

Ale hlavním poselstvím knihy je něco jiného. Každý autor by měl, dle Bradburyho, psát v prvé řadě ze srdce. Dávat do psaní sám sebe, kus svého já, nepsat mechanicky a s vidinou dosažení úspěchu – třeba v podobě přílivu čtenářů, pozornosti okolí, obdivu nebo peněz. Když píšete, měli byste zapomenout na to, že to někdo bude číst a budoucí čtenáře ignorovat.

Čímž se dostáváme zpátky k volnému psaní. Dřív jsem si neuvědomoval, jak důležité a osvobozující je psát pravidelně jen a pouze pro sebe. Vždycky jsem své psaní zčásti přizpůsoboval všeobecným pravidlům čtenářské přístupnosti. A docela lituji těch „ztracených“ let, kdy jsme to nepraktikoval. Jak už jsem říkal, na veřejném blogu se i při nejlepší vůli vždycky budete držet zpátky. I v případě, že píšete anonymně pod nickem „Beruska69“.

Psaní deníku či psaní jen pro psaní samotné je výborným nástrojem osobního rozvoje a zároveň skvělý způsob, jak se autorsky uvolnit a zároveň se učit lépe psát. A kupodivu to není ani trapné ani pro děcka.

Komentáře (7)
  1. Je fakt, že psaní je super. Já bloguju už několik let, ale taky ne úplně volně. Občas jsem něco takového napsal, ale to bylo jen vyjímečně. Teď na Fajnblogu se snažím najít vhodnou cestu, kdy budu zároveň psát uvolněně, otevřeně a úplně pravdivě (radši přiznám neúspěch, než abych tam lhal) ale chci psát i tak, aby to čtenáře bavilo a neodradilo je to.

  2. Veřejný blog je vždycky tak trochu divadélko – pro publikum a pro sebe. Není to prostor, který by byl jen tvůj a v němž by ses cítil bezpečně. Navíc jak sám přiznáváš, chceš “psát i tak, aby to čtenáře bavilo a neodradilo” – takže tomu svoje psaní přizpůsobuješ a do jisté míry jim “podlézáš”.

    Úplně otevřeně psát i při nejlepší vůli nelze – ale je určitě fajn se o to alespoň snažit.

    Ačkoliv je pravda, že výlévat si srdíčko a praktikovat “plakání na blogu” je skutečně lepší někde jinde a v takovém případě je lepší tu “úplnou pravdu” raději nesdělovat (je to trapné a nikoho to nezajímá).

  3. Nejhezčí myšlenka z Hamleta je ta, když Polonius dává rady Laertovi… (najdete třeba zde)

    Tato pasáž končí slovy: “A především – buď vždycky věrný sobě, z čehož pak jasně jak den z noci plyne, že nikoho sám nezradíš.”

    A to je přesně ono, být upřímný a věrný sobě. Psaní je skvělým nástrojem. Proto jsem na svém blogu tak závislý, je to můj prostor, který se řídí mými pravidly. Nikde jinde to není moje, jen tam. A tam si můžu říkat co chci, ale ohledy na čtenáře beru. Nepíšu “líbivě”, spíš naopak, ale snažím si ucelit myšlenky a názory a o to jde.

    PHATE

    • Na svém blogu je každý svým vlastním pánem – mazání komentářů, exkomunikace komentátorů i čtenářů atd. – na vše mám neoddiskutovatelné právo – ač to mnozí vidí (nesprávně) jinak…

      “Ucelit myšlenky a názory” – ano, to je hlavní důvod, proč blog píšu.

  4. Dalším dobrým důvodem je v mém případě špatná paměť. Vím, že většinu věcí co jsem dělal, mám tam. Z části na odvrácené straně blogu (za administrací), zčásti i přímo na blogu. Nemůžu si vzpomenout co jak to bylo? Řešil jsem to už jednou? Mám to tam.

    Podle blogu lze poznat člověka. Spektrum jeho zájmů, názorů, vkusu… Je to prostě blog, osobní prostor.

    PHATE

  5. Vás mně poslalo samo nebe!
    Buďte hodně zdráv a pište!
    J.

  6. Také se domnívám, že je blog jedno a deník druhé.
    On i ten deník je jako guláš. Nejlepší až odleželý.
    Našel jsem svůj 30 let starý deník. Skoro 300 stran.
    Mezi řádky, co vám mám povídat – těch sdělení netušených!
    Nic extra veselého, pravda :-(


Přidat komentář