Povánoční úklid | Psychoanalýza

Psychoanalýza satanská kápě

30Dec/1049

Povánoční úklid

Ve vlastní hlavě.

O metaforách, sociálních tancích, Star Wars, sebenenávisti, oidipovském komplexu a schizofrenii. O tom, co jsem zatím zvládl a co mě ještě čeká. A o tom, proč po dalších dvou měsících psací pauzy nakonec nepíšu o světě, ale o sobě. A tím pádem i o vás.

Výtah z vlastních i cizích komentářů k různým tématům – sesumírováno a upraveno to vydá tak akorát na samostatný článek. Enjoy!

 

(Ne)mám se rád

"Svět jsem já! Kašlu na všechno a na všechny, budu si žít podle sebe!“ Ano, funguje to asi jako Novoroční předsevzetí typu „Od prvního budu jíst zdravě, přestanu pít alkohol, kafe, a třikrát týdně budu chodit do posilovny.“

Když si na sebe vezmete fajn kus oblečení, díky kterému se na vás rázem o 40% víc žen dívá o 60% zaujatěji, děláte to „pro sebe“ nebo „kvůli těm ženám“? Nebo je to až příliš hloupá otázka?

Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi představa, že jsem „hezčí“ kvůli tomu, že si na sebe vezmu dlouhej černej kabát (kterej mi mimochodem fakt sekne). Ale v praxi to tak funguje. Nelíbí se mi představa, že když budu umět (L)lhát, budu mezi lidmi úspěšnější. A nejlépe pokud se mi ještě k tomu bude dařit lhát sám sobě. Jenže to tak je.

Nemám to rád. Nelíbí se mi to. Nesnáším to. Proč? Dva důvody. Nejsem v tom tak dobrej, jak toužím být (asi jako když se klučina naštve na kolo, protože mu na něm nejde tak dobře jezdit). A nedokážu to nedělat a přestat toužit právě po tom být v tom dobrej.

Nenávidím lidi a jejich hry, které sám hraju. Nemůžu se zbavit touhy hrát je a být v nich lepší. A nenávidím, že mě to staví na roveň všem ostatním lidem. Nenávidím ostatní a jsem jako ostatní. Tím pádem nenávidím i sebe.

 

Zabij tátu, znásilni mámu a konečně z tebe bude chlap

Oidipus byl proklet tím, že mu bylo předpovězeno, že zavraždí svého otce a vyspí se s vlastní matkou, což se mu ve známém řeckém mýtu nakonec „podařilo“. Jako mají holky pohádku o Červené Karkulce, my chlapi máme Oidipa. Stejně jako Karkulka není vyprávění o hloupé holce, která naletěla lidožravé šelmě, ale příběhem o přerodu dívky v ženu, je antická báje o Oidipovy metaforou k tomu, o co se musí úspěšně pokusit každý chlap. O vymanění se z kontroly svých rodičů.

Ze striktně freudovského pohledu prožívá mladý muž strach z možné ztráty penisu, který vnímá jako hlavní nástroj moci. Je ohrožován ze strany otce (vraždou nebo právě uříznutím penisu), protože v něm vidí konkurenci vzhledem ke své matce (dítě vidí konkurenci v otci a vice versa). Soupeří se o teritoriální nadvládu (potenciálně nejen nad teritoriem, ale i nad matkou).

Proto často synové v pubertě nemají se svými otci zrovna nejlepší vztah. Pokud chcete nad svým otcem vyhrát, značí to, že jste stále v jeho a matčině područí. Jste závislí na matce, proto chcete „porazit“ otce a svádíte s ním teritoriální války. Vymanit se z rodičovské kontroly lze přitom jedině tak, že se na oba „vykašlete“ a jdete si žít svůj život.

Aktuálně se ve vztahu k otci nacházím v mezistupni, kdy odmítám hrát jakékoliv hry na přetlačovanou, protože už o ně nestojím (nejsem psychicky závislí na rodičích), ale zároveň jsem ještě definitivně nevypadl z domu – což vede k tomu, že chci „klid“ (stav, kdy se nepřetlačujeme), ale protože se fakticky stále nacházím ve „válečné zóně“, boje pokračují (v nejlepším případě je klid zbraní – což rozhodně neznamená příměří).

 

Ať vás provází (S)síla

Je to trochu schizofrenní, ale schizofrenie je konec konců jen „reakcí na prostředí“ (ehm). Dospěl jsem k tomu, že si myslím, že v zásadě se všichni chceme odpoutat, shodit ze sebe co nejvíc masek a hrát co nejčistší hru. Není to tak, že základní snahou je chtít umět hrát špinavěji, než ostatní. Protože podvědomě cítíme, že hrát čistě se dlouhodobě vyplatí. V tomto tedy zásadní posun.

Bohužel je mnohem těžší hrát čistě, protože prostředí kolem (a lidé v něm) vždycky směřuje k tomu být „špinavější“. Protože když se naučíte hrát špinavě, získáte prospěch krátkodobý, který se víc počítá, protože je hned vidět (zvláště když „krátkodobý“ znamená v řádu několika roků...). Ale dříve nebo později se vám to vrátí a dostanete přes hubu – jenže kdo by to teď řešil, že ano...

Je to jako v Hvězdných Válkách. Světlá a temná strana Síly. Temná strana Síly je svůdnější, rychlejší a snazší. A odměna je okamžitá. Ovšem platí se za ni ztrátou sebe sama. Cesta světlé strany je mnohem těžší, ale vede k vnitřnímu klidu a míru. Ve vyšším významu celá sága Star Wars není o ničem jiném, než o snaze „hrát čistě“. Aby se to vůbec mohlo pustit na plátna kin, musí tam samozřejmě být máchání světelným mečem a atraktivní efekty (do něčeho ta poselství zabalit prostě musíte), ale nejzajímavější je to, pokud se na celý příběh díváte jako na metaforu (kterých třeba ty Hvězdné Války jsou plné – už jen konflikt Luka a jeho otce je vlastně jednou z mnoha variací na Oidipovský mýtus).

Síla má sice dvě strany (temnou a světlou), ale pořád je to v zásadě jedna věc. Jako v sobě každý Jedi měl kus temné strany Síly, tak i každý Sith v sobě nesl kousek „dobra“ (tak mě napadá, jestli je tu analogie s křesťanstvím jen čistě náhodná?). Temnou stránku nelze odvrhnout, je potřeba ji akceptovat jako součást sebe a přesto si dobrovolně vybrat stránku světlou a snažit se o ni. Pokud bojujete s temnou stránkou, znamená to, že má ještě stále nad vámi určitou moc a nejste s ní vyrovnaní – obloukem se dostáváme ke konfliktu otec/syn, kde platí to samé.

Není nic špatného na tom hrát špinavě. Špatné je snažit se primárně o špinavou hru a nesměřovat ke hře čisté.

Hraní sociálních a vztahových her a snaha nehrát je jsou dvěma stranami téže mince. Ilustruje to už jen to, že když se snažíte nehrát hry, skončíte většinou tak, že hrajete největší hru ze všech – hrajete si na to, že nehrajete. A od lidí to samozřejmě dostanete patřičně sežrat, čemuž se zřejmě zezačátku budete strašně divit.

Schizoid v rozkvětu

Aby nebylo schizofrenie málo, tak zamýšlený způsob, jakým se pohnout ze situace, ve které se aktuálně já osobně nacházím, je schizofrenní až na půdu padesátimetrového mrakodrapu:

Nejsem schopný úspěšně hrát vztahové hry (zčásti kvůli neschopnosti, zčásti kvůli tomu, že vidím, jak moc jsou „temné“). Snažím se tedy o to nehrát je, ale to je ještě mnohem těžší, než zvládnout jejich hraní (zvládnout světlou stranu Síly je obtížnější, než stranu Temnou). To vede k sebenenávisti a sebeobviňování a následné tendenci k sebedestrukci. Všechno dohromady k obrovskému úbytku energie a celkovému vyčerpání. Schizofrenní na tom je, že to chápu, ale nejsem schopný proti tomu nic dělat, protože na to nemám sílu. Sílu si ovšem beru sám tím, že se obviňuju a ničím sám sebe za to, že nemám na to hnout se z místa (alespoň ne požadovaným směrem).

V tom je mimochodem jeden z mých největších problémů. Tímhle bojem si musí projít úplně každý člověk bez výjimky, ale většinou to lidé zažívají jen tak „mimochodem“ a víc podvědomě (proto i projevy sebenenávisty jsou více „schované“). Tím, že to dokážu relativně přesně pojmenovat a popsat to, si házím klacky pod vlastní nohy a vědomí toho, jak to celé funguje, mě ochromuje.

Proto čekám, až přijde kolaps, který mě buď „zabije“ nebo očistí natolik, že budu schopný se z toho zakletého kruhu vymotat.

Čekat se založenýma rukama v klíně na vlastní pád je typický projev narušené psychiky současného západního člověka. Duch jedince odráží společenskou morálku, ale platí to i naopak, takže se stejně není na co vymlouvat. To jen tak na okraj.

 

Karkulky a košíčky plné shnilých jablek

Je zajímavé, že ta úplně první holka, do které jsem se na vážno zbláznil byla suverénně nejčistší duše. Laskavá, milá, na nic si nehrála. Přestože jsem tenkrát ještě nevěděl nic o vztazích, ženách a mezilidské komunikaci, vybral jsem si holku, u které bych žádné podobné znalosti býval nepotřeboval. Posral jsem to samozřejmě tím, že jsem se usilovně snažil na něco si hrát.

Od té doby to šlo z kopce a každá další, kterou jsem byl přitahován, byla jen ještě víc narušenější, než ta předchozí. Tendence byla zcela úměrná tomu, jak rostly mé znalosti toho „jak na ženský“. Není to zase tak dávno, co bych s nadšením radil kamarádovi, jaké triky a techniky manipulace použít, aby dostal dívku svých snů. Ale už jsem to všechno zahodil a jediný „trik“, který používám je snaha být sám sebou.

Jenomže se mi tím daří vzbuzovat spíše hrůzu, než kladný zájem. Paradoxně umím stále mnohem lépe hrát špinavou hru, než tu čistou, takže mě přebíjejí laciné triky hochů, kteří věří, že jim černá magie pomůže ke štěstí. A holky to s nimi samozřejmě s radostí hrajou.

Poněvadž jestli někdo hraje obzvlášť přesvědčeně, tak jsou to ženský. Připadá mi, že najít nějakou relativně čistou a nezkaženou ženskou duši, která se hlavně snaží hrát čistě, je něco téměř nemožného. U většiny holek dostoupila vztahová schizofrenie, způsobená nezvládnutou emancipací, takové úrovně, že jakýkoliv pokus o to „hrát s nimi fér hru“ způsobí spuštění obranné reakce, jejíž výsledkem je okamžitá distance od původce potencionální hrozby (od někoho, kdo je tlačí do čisté hry).

Ale dost vymlouvání.

 

Korupce myšlení

Všechny snahy, předsevzetí a vědomosti jdou stranou, když se zvednete a jdete mezi lidi. Protože tehdy na vás začne působit prostředí. Respektive právě ti lidé v něm. A protože cítíte to nebezpečí a vnímáte hrozbu, která od lidí přichází v podobě toho, že se z vás snaží udělat něco jako jsou oni sami, snažíte se nějak bránit. Což samozřejmě nejde, protože existují v zásadě jen dvě řešení a obě jsou špatná.

Řešení číslo jedna: Budete si od lidí držet odstup. Budete se snažit oprostit od negativních i pozitivních pocitů a vnímat je jen jako jakési objekty, s nimiž interagujete. To povede k otupělosti vašeho vnímání a postupné neschopnosti s lidmi vůbec nějak opravdově komunikovat. Začnete být jakoby izolovaní, ale ne doopravdy (protože byste museli reálně zalézt do díry a přestat se s lidmi stýkat, aby to „fungovalo“). Ve skutečnosti tak jen spadnete do ještě větší schizofrenie – od které už není daleko k tomu, aby se ve vašem případě stala skutečným klinickým označením vašeho stavu. Takže tudy cesta nevede.

Řešení číslo dvě: Budete asociál. Nutnost smířit se s tím, že budete ve většině případů za „dementa“ a „blázna“ – v lepším případě za „divného“. Takhle vás onálepkuje prostředí. Protože se v něm pohybujete, neustále vás bude lákat zabřednout zpátky do toho, co nesnášíte a na něco si hrát (a prostředí se přizpůsobit). Což budete pravidelně dělat, protože se tomu prostě stoprocentně neubráníte a budete se toho muset znovu a znovu zbavovat. A bude vás to celé natolik vyčerpávat, že to prostě nebudete schopni dělat dostatečně dobře a tak, jak vy byste chtěli. Jít proti proudu je totiž sakra zápřah.

Osobně věřím, že na konci druhého „řešení“ je nevyhnutelný kolaps, který má za následek vypadnutí některých „bezpečnostních pojistech“ v oblasti komunikace a vztahu k lidem, což povede k něčemu jako „osvobození“. Jinými slovy, většina lidí a toho, co si myslí, vám začne být skutečně u zadku a začnete být najednou schopni fungovat do mnohem větší míry na základě svého vlastního úsudku, bez nutnosti nechat se svazovat prostředím.

(Řešení číslo tři, prostě na to srát jako všichni ostatní, hrát jejich hry a snažit se to nějak překlepat, jsem s dovolením vůbec nerozebíral.)

---

No, snad to celé neznělo příliš nesmyslně a paranoidně. Závěr tohle povídání žádný nemá, neboť ho to zatím nemá ani v reálu.

Všem, co řeší podobné sra*ky - těm, co se v tom jako já takhle rýpou i všem ostatním, kteří to řeší jen tak mimochodem čistě na podvědomé úrovni – přeju fajnový konec roku a v novém roce hodně úspěchů při hledání sebe sama.

Komentáře (49)
  1. Vůbec to neznělo nesmyslně ani paranoidně, naopak.
    A myslím, že tím, že si tohle všechno uvědomuješ, už jsi jednou nohou venku, i když to tak nevypadá. Kolaps na konci řešení číslo dvě předpokládám taky. Pár menších takových už jsem s přibývajícím věkem absolvoval, zněly nějak takhle: “už jsem dost starej na to, abych předstíral, jak mě to baví” (“že tohle chci dělat”, …). Počítám, že budou ještě přibývat.

    • Ahoj Wu.

      Takové ty “mini kolapsy” absolvuji vždycky přibližně jednou za půl roku. Zpravidla tomu předchází to, že sesbírám všechny svoje síly, ztracené po předchozím mini kolapsu, a jsem schopen pár měsíců fungovat relativně dost efektivně (daří se mi dělat to, co dělat skutečně chci), ale pokaždé mě to vyčerpá natolik, že to pak se mnou “sekne” (metaforicky řečeno) a já se na všechno na dalších pár měsíců totálně vykašlu a jsem rád, že jakž-takž žiju… Obecně vzato mám i v těch “dobrých” obdobích energie čím dál méně a pracuju na nižší obrátky a za posledních pár let šla ona pomyslná křivka pomalu, leč vytrvale dolů.
      Paradoxně mě to ovšem určitě kamsi posouvá a vidím vše čím dál jasněji – vypadávají mi ty “bezpečností pojistky”.

  2. Temná strana síly láká na něco, světlá na něco jiného. Obě se přetahují, intrikují a snaží být mocnější. Já jsem to ale nikdy nebral tak, že jedna je správná. I když jsou Star Wars v tomhle trochu neobjektivní, protože jsou točeny z pohledu světlé strany. Já si nemyslím, že hrát dlouhodobě čistě se vyplatí. Ne u všech.

    • Co jsem myslel těmi pojmy
      – hrát špinavě: hrát sociální hry, schovávat se za masky a vědomě se v tom zdokonalovat (viz. qark.net, svadeni.cz, knihy o manipulaci, komunikaci, řeči těla apod. – to všechno je “cesta do pekel”, protože tě to “korumpuje”)
      – hrát čistě: snažit (!) se o maximální autentičnost a vymanění se z hraní (to neznamená nutně upřímnost nebo pravdomluvnost apod. – nemyslím tím běžnou morálku – spíše upřímnost k sobě)

      Když zůstaneme u těch Star Wars: Jasně, temná i světlá strana síly jsou neoddělitelné, protože beztak budeš v životě používat vždycky obojí (té temné straně se nevyhneš, protože je součástí síly – tzn. tebe).

      Ale důvod, proč se temné straně síly říká temná je myslím očividný. Za “propadnutí” temné straně platíš. A to tak, že velmi. Ve třetím dílu SW je to ukázáno velmi názorně, co s tebou takové postupné propadání temné straně dělá.
      Analogicky k tomu, o čem jsem psal. Čím víc budeš hrát nečistě, tím větší moc získáš, ale budeš za to platit ztrátou vnitřní integrity a dříve nebo později se staneš v podstatě otrokem té moci, která tě nakonec zničí (viz. Anakin v Pomstě Sithů).

      Dlouhodobě čistá hra se vyplatí, protože vede k vnitřnímu klidu a vyrovnanosti sám se sebou, což ti špinavá hra nikdy neposkytne. Ale jsou samozřejmě lidé, kteří špinavou hrou dosáhli “úspěchu” – otázkou je, jestli jim ten “úspěch” za to stál a stejně nebudou cítit, že o něco přicházejí.
      (i Vader nakonec litoval a těsně před smrtí se obrátil na světlou stranu, protože pochopil, že to prostě dělal špatně)

      • Zajímalo by mne, co si myslíš o osobnosti člověka, příjde mi, že jí máš tady za vrozenou a neměnnou, ale na druhou stranu jsi psal, že člověka ať vědomě či nevědomě ovlivňuje okolí, takže by se měla měnit v čase… Kde je tedy autentičnost osobnosti, v čase rozdílná?
        Když bych se svou nynější povahou byl vnitřně nespokojený a chtěl se víc přiblížit ke vzorům oplývajícími dobrými vlastnostmi a i oblíbenými u jiných lidí, tak že bych přetvářel svůj pohled na svět, vnitřní myšlení k ideálu, jednalo by se podle tebe o přetvářku a hraní na něco, co nejsem?
        Bylo by to špatně být spokojenější a mít kolem sebe díky tomu taky spokojenější lidi, když bych se odcizil od něčeho, co jsem byl předtím, ač se člověk větší či menší mírou vědomě a nevědomě mění denně na základě svého okolí či zkušeností?
        Asi je rozdíl vidět sklenici poloplnou a poloprázdnou, zachmuřený člověk spíš sklidí chmury i ostatních než naopak. Není člověk zdrojem své spokojenosti či nespokojenosti právě on sám?

        • Měníš se neustále vlivem svým i vlivem okolí, to ovšem neznamená, že si nezachováváš nějakou vnitřní konzistenci a onen stabilní “pohled na svět”, který se mění vývojem nějakým směrem. Když to vysvětlím tak, jak to ty asi myslíš, tak osobnost máš jednu jedinou, ale prochází v životě vývojem (mění se v čase). Ale je to stále ta jedna osobnost.

          S tou spokojeností je to drobet komplikovanější. Psal jsem o tom tady. Působí na tebe vnější vlivy, ale ano, hlavním zdrojem spokojenosti nebo nespokojenosti jsi primárně ty sám. Ale být spokojený “sám” právě vůbec není tak jednoduché. Většinou to nefunguje zdaleka tak jednoduše, jak se to dá v pár větách napsat… A hlavně po cestě číhá spousta pastí:
          Hned ve druhém odstavci například píšeš, že by ses nějak změnil k lepšímu, přičemž ono lepší definuješ jako něco, co je oblíbené u jiných (!) lidí. Přetvářet svůj pohled na svět a vnitřní myšlení k ideálu? Jakému prosímtě?
          To je jako když jde kluk do posilovny, vypracuje si tam super postavu a myslí si, že tím vyřešil problém se sebeúctou, protože se tím přiblížil k ideálu a to z něho udělalo lepšího člověka. Takhle to prostě nefunguje.

          Právě tahle touha po ideálu, který je definován tím, co je oblíbené u jiných lidí, vede k tomu, co nazývám “špinavou hrou”. Jasně, že je to “přetvářka” a hraní si na něco, co nejsi. Protože pohled na svět prostě máš a pokud ho chceš přetvořit, je potřeba udělat to skrz vnitřní vývoj a ne přízpůsobení se něčemu vnějšímu (ideálu).

          Být spokojenější a mít kolem sebe spokojenější lidi by bylo super. Stejně jako by bylo fajn moci se jedním lusknutím prstů “změnit se k lepšímu”. Ale ty to prezentuješ jako by to byla otázka jednoduché volby typu “Budu jíst rohlíky se sýrem nebo s marmeládou?”

          “…když bych se odcizil od něčeho, co jsem byl předtím…” – a jsme opět u toho. Nemůžeš se odcizit sám sobě. Respektive můžeš, ale skončíš pak dost špatně. Je potřeba si projít vývojem, skutečně chtít změnu k lepšímu a vnímat to upřímně jako něco doopravdy lepšího. Opakem je právě ta typická “cesta k ideálu”, která nefunguje a korumpuje tě.

          Tohle není o úhlu pohledu, ale o tom, jak moc si chceš a umíš lhát. Můžeš si namluvit, že je sklenice plná až po okraj a být “spokojenější”. Jenomže je to lež a stejně jako každá jiná lež se ti to vrátí a výsledkem budou “chmury”.
          Nedívám se na to negativně, naopak, to ty jsi ten, který je “zachmuřený” (který k tomu míří). Já nabádám k čisté hře, ty k té špinavé, jejímž výsledkem jsou právě ty chmury, kterým by ses, jako každý, rád vyhnul.

          • To netvrdím, co je o blíbené u jiných, je to spíš můj ideál, takže je téměř jisté, že se nebude zamlouvat všem, obzvlášť, když se bulvár a různé pro mě na hlavu padlé trendy těší celkem širší oblibě. Spíš se bude zamlouvat podobně smýšlejícím lidem, kteří to ocení a já ocením jejich přítomnost…

            Co se posilovny týče, tak pakliže trpí komplexem ze své postavy a docílí ideálu, tak rozhodně nabyde sebevědomí… Bude se cítit lépe a sám se sebou bude spokojenější, jiná věc je ta, že každému se líbí něco odlišného. Někdo se cítí hubený a druhý řekne, že je tlustý, některým se líbí hubení, jiným tlustí další je na zadky jiný na prsa, velký zadky, malý zadky… Prostě každý má rozdílný vkus. :-)
            I když je v dnešní době trend spíše hubnout… Ale někdo se může cítit lépe při těle.

            Je to otázka vytrvalosti, kterou pravděpodobně přes 90% lidí nemá, takže se jednou smíří s tím, co jsou, než se přemáhat.

            Nikdo neříká, že je to jednorázový proces, jsem smířen, že když chci něco získat, tak musím něco obětovat, alespoň u mne to jinak nefunguje… Je to pro mne lepší cesta než ztratit ideje, většina lidí se zastaví před kritickým bodem a málokdo ho překoná, pakliže bych měl aplikovat paretovo pravidlo, tak z 80% úsilí získám pouze 20% úspěchu, až překonám kritický bod, tak ze zbylých 20% úsilí získám 80% úspěchu. Tohle samozřejmě neplatí pro všechny, je to individuální, někdo dokáže dosáhnout cíle snažší cestou.

            “Nespouštěj své oči z hvězd a své nohy ze země.” Theodore Roosevelt, žít v realitě, ale nepřestat se blížit ke svým vnitřním ideálům, hodnotám, cílům a vizím…

            Já spíš chápu postoje jiných, že lidi podvádějí, že jsou slabí atd. Vůbec mě to nepohoršuje ani nerozhořčuje, prostě to respektuji a beru to v potaz, beru to jako fakt, nesnažím se žít v iluzích… Prostě spíš koukám na ty lepší věci, i když neztrácím na opatrnosti. Dívám se na ty nejvyšší mety, ale zároveň počítám i se špatnými variantami.

            • S tou posilovnou jsem to myslel následovně: Pokud kluk trpí “komplexem ze své postavy”, tak to rozhodně není jen problém jeho postavy. Přesněji, problém je ještě někde jinde, než v jeho těle a vznikl pravděpodobně mnohem dříve, než “komplex postavy”, který je na ten hlavní a důležitější komplex jen “navázaný” nebo je (jak by se to dalo pochopit) jeho projevem.
              Řekl bych, že zaprvé bude mít takový člověk velký problém tu posilovnu doopravdy zvládnout a nevykašlat se na to, což je právě ta “vytrvalost” a těch 90%, které zmiňuješ – přitom ta vytrvalost, to je víra v sebe, ne ve vnější ideál (metaforicky se to dá vztáhnout na vše ostatní a je to ten rozdíl mezi světlou a temnou stranou síly, co se snažím popsat v článku). Proto to těm lidem nejde, 90% z nich se snaží vidět v sobě ideál (který je lež a není to dostatečně silný motiv k tomu opravdu vytrvat).
              A hlavně i když to ten kluk udělá a povede se mu nakonec si vypracovat fajn postavu, získá tím jen cosi jako falešné sebevědomí. Protože hlavní problém není v postavě, ale právě třeba v tom sebevědomí – a ten problém tam většinou není kvůli postavě, zdaleka ne… Výsledkem je to, že klučina má sice svaly a menší břicho, ale cítí se vesměs stejně (blbě).

              Je oukej, když si člověk vypracuje svaly, aby se líbil jakoby primárně sám sobě. A když je, jak píšeš, srovnanej s tím, že každýmu se líbí něco jinýho a nebude se tak chtít zavděčit všem (připodobnit se ideálu).

              Problém vnitřních ideálů, hodnot a cílů je v tom, že někdy je zatracený problém všimnout si, že “moje ideály” jsou ve skutečnosti “cizí ideály”. Protože někdy prostě chceme, aby ten cizí ideál byl náš, ale neprožijeme si to jeho přijetí, neakceptujeme ho jako součást sebe, a pak jen zjišťujeme, že “něco” nefunguje a celé se to nějak hroutí. A nedokážeme proto sebrat sílu právě na to překonání kritického bodu…

              Nejsem pesimista, který by viděl na věcích jen to špatné. Snažím se na věci a lidi koukat maximálně realisticky, ale čeho se snažím stranit obzvlášť je zavírání očí a pěstování si právě těch iluzí (o světě, lidech, ale především o sobě).

              • Zajímalo by mne, co míníš hlavním komplexem, proč by se musel nutně komplex postavy napojovat na nějaký větší komplex? Docela chápu, že někdo má postavu, kterou mu závidí 90% lidí a stejně by se ostýchal svléct do plavek, protože si nějak vsugeroval, že není ideální… Lze tedy usuzovat, že takový člověk je globálně příliš sebekritický?

                Nejsem si jistý vytrvalost=víra v sebe, jak tomu rozumět. Vytrvalost je podmíněna určitými příčinami, jako: záměr (vědět čeho chci dosáhnout), touhou, sebedůvěrou (dokážu to), konkrétní plán, znalosti (vědět jak dosáhnout a že je to možné), spolupráce (porozumění, harmonie s jinými), vůle (soustředěnost na cíl), návyk.

                Ten postovaný článek je velmi k zamyšlení i jsem tam cosi tehdá psal do diskuze a jak jsi mi v emailové konverzaci upozornil na badguye a jeho novou úvahu na osobní rozvoj, tak koukám, že ti tam postoval i Králíček, který, co jsem zaregistroval, tak měl články o tom, jak se mu rozsypal osobní rozvoj a o svých časožroutech půlměsíc předtím.:-)

                Osobně by mne zajímalo nakolik jsem pochroumaný člověk já, bez okolních vlivů bych byl pravděpodobně bez jakýchkoliv ideálů.:-) Takže co jsou moje a co cizí, moje jsou ty se kterými se ztotožním? V hodně případech postupuji analyticky, pakliže mě přepadne nějaká touha kupříkladu po nějaké věci, tak se zeptám, skutečně to potřebuji, nelze to nějak nahradit? V 90% případů si odpovím, že to nepotřebuji a dál to neřeším, už se to nevrací a touha ustane.

                Co říkáš na proaktivitu? I přes nepřízeň okolí a okolností dělat, co jsem si stanovil a i si to patřičně a upřímně užít.
                Nebo vědomá schopnost si přiřadit k různým věcem různé emoce a pocity.

                Na konci diskuze řešíte návykové látky a alkohol… V běžném životě si připadám děsně zablokovaný, jak uvažováním i schopností vykonávat nějakou práci, kolikrát když se opojím, tak s tím nemám sebemenší problém a jsem v pohodě a usměvavý. Nějak tím alkoholem odbourávám podvědomé bloky, v jedné teorii co jsem četl bylo, že podvědomí působí jako protiakce k vědomí. (musím udělat tohle – a přitom se do toho člověk nemůže dokopat, už to samotné slovo musím má pro většinu negatvní význam, lepší by ho bylo obměnit za jiné)
                Psalo se tam o 3 způsobech jak obejít podvědomí, vzpomínám si jen přesměrovat vědomí jinam (příklad. musím vyložit nákup – nechuť, musím umýt nádobí -> tak než by člověk umýval nádobí, tak raději jde nejdřív vyložit ten nákup, něco jako přebít bolest větší bolestí:-)

                • Pokud někdo chce lepší postavu, tak na sobě zamaká a tu postavu si udělá. Ale to, že na sobě maká neznamená nutně, že má ze své postavy komplex.
                  Neznám nikoho, kdo by měl komplex “jen ze své postavy” – vždycky to je kluk, který na tom obecně není v komunikaci (s druhým pohlavím) nijak zvlášť dobře, má to, čemu pick-up komunita říká “nízké sebevědomí” a jednoduše nevěří sám v sebe. Víru v sebe nahrazuje tím, že se snaží chytit nějakých samospásných nástrojů a technik, kterým věří, že ho z toho dostanou.
                  Jako je komplex z velkého břicha jen málokdy tím hlavním problémem, tak ta nic moc postava je vlastně jen takovou výmluvou pro všechno ostatní. Je mnohem lehčí říct si, že se cítím blbě kvůli tomu, že mám dvacet kilo nadváhu, než si přiznat, že problém je vlastně mnohem hlubší.

                  Rádoby osobní rozvoj: Badguy, Pavel Králíček a spousty dalších (včetně mě a tebe) si prošli takovou tou cestou typu “Wow, tohle je super, to změní můj život” přes “Sakra, sakra, něco dělám blbě, ale vytrvám!” až jim pak došlo, že “Takhle to prostě nepůjde.”. Věřím, že tyhle věci je možno úspěšně používat, ale je k tomu prostě ještě něco potřeba. Možná je to fakt jen tím, že my “kluci” to většinou bereme jako samospásnou věcičku, která vyřeší všechny naše problémy s prokrastinací, ale dospělí chlapi (typu Lukáše Gregora) už prostě vědí něco, co my ne a mají nějakou tu klíčovou esenci, díky které jim to celé drží pohromadě. Ačkoliv i u nich lze občas pozorovat, že se jim to tak trochu sype.

                  Zase mi to nedá a odkážu tě na jeden vlastní článek (jsem to namyšlenec, že? :-) Taky jsem řešil, co jsem vlastně já a co jen přejaté věci/myšlenky/ideje/názory a k tomu ztotožnění jsem se nakonec taky dostal. Než to dlouze rozebírat, tak si to přečti.

                  S tou proaktivitou je to snad vcelku zbytečná otázka, ne? Těžko se na ní odpovídá nějak absolutně a když už něco chceš dělat, tak se to prostě snažíš dělat, i když ti to vnější okolnosti “boří” (a někdy to jde a někdy ne).
                  Vědomá schopnosti přiřadit si emoce a pocity… Přijde mi to rozporné už když to takhle vidím napsané. Emoce a pocity vyvěrají především z podvědomí, tak jak si můžeš myslet, že máš možnost přiřadit si je vědomě? Pokud máš na mysli věci, co popisuje NLP, tak myslím, že to nefunguje (jsou to zkrátka kecy).

                  S tím alkoholem to mám bohužel dost podobně. Někdy si říkám, že by bylo super moct proplouvat životem ve stavu “jako po jednom pivu”. Protože po tom jednom (skutečně stačí jedno) půllitru se mi jakoby “osvobodí mysl” (jo, tohle zní jako od největšího notora). V praxi pak není problém udělat naráz všechny domácí práce, vyřídit, co je potřeba, napsat, zavolat, umýt nádobí a hned vyložit nákup. Bez alkoholu mám v hlavě naprosto nesmyslný bariéry a přesně jak píšeš, je problém se k něčemu dokopat.

                  Problém je přirozeně stále v tom jednom. V nejistotě. V absenci víry. Víry, zda vůbec má smysl vykládat nákup, když nemáš vyřešené některé zásadní věci o sobě samém. Takhle napsané to zní šíleně blbě, ale ten princip tak zhruba funguje. Prokrastinace jako ono chorobné odkládání povinností samozřejmě není lennost, naopak je to perfekcionismus, kdy víš, že jsou nějaké mnohem důležitější věci a rád bys je stihnul honem rychle, teď hned, ale nejde to – a bylo by mnohem užitečnější nejdřív umýt nádobí. Pod vlivem nad tím nepřemýšlíš a jednáš tak, jak bys správně měl – řešit to, co aktuálně vyřešit můžeš.

                  P.S.: Odpověď na mail nejdříve během zítřka – bude to zase asi drobet grafomanie ;)

                  • “Takhle to prostě nepůjde.” – Mě to ještě nedošlo, asi jsem natvrdlý.:-) No já si o těch lidech, co přispívají na mítvšehotovo iluze nedělám, to je kolikrát honba za dokonalým nástrojem, papír, elektro, papír, tamten program, onen, třetí a jiné, přičemž já mám systém který mi celkem klape už dva roky a po časeho ho jen vylaďuji, prostě si všude ze všeho vybírám věci, které by mi vyhovovali, jako hrozinky z vánočky a nutný je pravidelný review a analýza, to podle mě kámen úrazu.:-)

                    Domnívám se, že je u mne zásadní problém, že jsem ve špatném moodu (určitém stavu rozpoložení mysli) a mám trable se dostat do určitého specifického, když zrovna potřebuji a když se tam dostanu, tak mě sem tam vykolejí nějaká jiná myšlenka.
                    Když bys měl nějaké takové dilema, jako vykládat nákup či provádět jinou činnost, tak by ti měl pomoct právě takový stav mysli, nebo si položit otázku, co v tuto chvíli je pro mne nejlepší udělat? Já si obvykle odpovím rychle, upřímně a správně a mám to za hotovou věc a myšlenky na jiné záležitosti mě neruší do doby, než tu danou věc udělám…

                    Ty věci myšlenky kolem osobního rozvoje jsou mnohé správné a podnětné, z toho všeho co jsem přečetl mám trochu problém poskládat komplexní strukturu.

        • “Zajímalo by mne, co si myslíš o osobnosti člověka, příjde mi, že jí máš tady za vrozenou a neměnnou” myslim, ze tohle je zasadni otazka. A myslim, ze nikdo nema dukaz jak to vyvratit nebo potvrdit. Ale pokud se budu chovat, jako ze nemenna neni, tak je jasny, ze to muzu zabalit. Z tohohle duvodu budu klidne zit v kolosalni lzi. To je to skakani pres lopuchy.

          Ad ty preference: je to jak pises, ale preference nejsou “dno hrnce”, myslim. Pokud se nekomu libi tlusty holky, ma pro to duvod..vzpominku, zazitek. Pokud nekdo potrebuje posilovnu, opet k tomu je nejakej, zpravidla traumatickej, duvod. Jo, clovek potrebuje neco z toho splnit (=schizoidni prani), aby se odpich a pak uz to treba presel, aniz by se mu vsechno splilo.

          Jinak s tebou souhlasim Milane.

          • “Ale pokud se budu chovat, jako ze nemenna neni, tak je jasny, ze to muzu zabalit.” – proč? Jak to myslíš?

            Zaprvé jsou události s takzvanými (oblíbenými) “celoživotními následky”. Jaký následek konkrétně? No co jiného, než právě změnu osobnosti?

            Zadruhé osobnost prochází vývojem – před dvěma lety jsem byl “jinej Mordemy”, než dnes. Byť to byla tatáž osobnost, ale v jiném stádiu. Tady je to možná jen o ujasnění termínů a myslíme to dost možná stejně.

            Zatřetí osobnost se tak jako tak skládá minimálně ze dvou složek – biologická a sociální. Plus třetí složka je to skutečné vnitřní “já”, nějaká neurčitá psychická síla, kterou má každý člověk.
            Takže dle mého osobnost vrozená není, stejně jako není neměnná – protože vlivem prostředí se neustále vyvíjí.
            (ale možná jen slovíčkařím a vyjadřuju se blbě)

            Každopádně proč bereš, že je cesta do pekel chovat se tak, že neměnná není? Nerozumím v čem je podle tebe ta potíž.

            • Nejdriv vysvetleni a omluva. Proste mam plno veci a nestiham je. Tusim jsem ze je tu otevrena debata a fakt se citim spatne, ze jsem to zatip. Sere me to a moje chyba a omlouvam se.
              ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
              Samozrejme jsem se v tom zamotal a chtel jsem napsat, pokud se budu chovat, jakoze moje osobnost nemenna JE. Boze muj, proste jsem to otocil. Doufam, zes o tom mesic nemeditoval…pokud jsi na neco prisel, tak by me teda zajimalo na co, mozna nejaky zajimavy dukaz sporem :)

              Na celozivotni nasledky neverim. T.mi porad rika o nejake hranici, kterou kdyz clovek prekroci, jako Petr ve Zdroji od Ayn Rand, tak neni cesty zpet. IMHO i kdyby hranice byla, tak ji nepozname, podobne jako vyvoleny v protestantizmu nepozna svoji vyvolenost. Cim vic veci s tzv. celozivotnimi nasledky posereme, tim vic energie do toho musime dat… do pochopeni co a jak jsme posrali. Jo, je v tom prijeti, udelal jsem A a tedy nyni nemohu B. Jenze je to cele slozitejsi, protoze nakonec clovek bude moct udelat nejake B+, ale k tomu B+ se dostane silenou oklikou. Asi jako sprinter, co mu vlak ujede nohy, takze nejen ze uz nemuze behat, ale nemuze ani chodit. Pokud se na to ale cele nevysere, tak si treba naprojektuje protezy, na kterejch vyhraje mistrovstvi sveta a na stari mu narozdil od jinejch nebudou natykat nohy. Nejak se v tom celym angazuje princip prijeti a odpusteni a prijde mi to cely genialni, protoze prave v tomhle se ukazuje rozmanitost sveta.

              Ad zadruhe. Tohle je tak tezky uchopit… sam sebe radsi uz vubec nedefinuju. Ale kdybych se nejak definoval, tak ty zmeny jsou fakt sileny, i kdyz z toho neco zustava. Jak kolaz, ktera se stale tvori sama ze sebe. Striha, lepi se, neco odpadava. Ale mozna prilis mechanicky pohled.

              Ad zatreti. Tohle je schizoidni pohled. Nevim, treba nakonec je spravny. Ja nevidim rozdelene ani sam sebe, ani uz nevidim sam sebe moc oddelene od sveta. Mam pocit, ze rozdelovani k nicemu nepomuze na druhou stranu citim, ze ty jsi nikdy necitil to spojeni. Zrovna ted jsem myslel, jak by byl fajn cundr s tebou a T. po hrebenech Orlickejch hor, protoze to je tvuj kraj a ja ho mam taky rad. Myslim, ze bys to konecne ucitil a prestal veci rozdelovat. Tvoje duse je po tom hladova (jako kazda jina).

              Opet opakuju… je cesta do pekel se chovat tak, ze cesta nemenna JE.

              • Neblbni, není za co se omlouvat. Sám jsem mezitím zapomněl, že tu nějaká “otevřená debata” vůbec je. Nepřišel jsem tím pádem žádnou meditací vůbec na nic, před tím měsícem jsem to prostěl nechal být s tím, že teď se mi to teda opravdu nezdá a zřejmě tomu dost dobře nerozumím, ale možná v tom bude nějaké velké moudro, které pochopím až časem. Ostatně takhle je to se spoustou dalších věcí, které píšeš ty, Stern a vám podobní… ;-)

                Čímž pádem to v podstatě můžeme i uzavřít a já budu mít konečně po měsíci “klidný spaní”, protože jsme se shodli :-)

                Celoživotní následky: Když ono to zní tak zbytečně negativně… Když se vrátíme k tomu, že člověk se prostě vyvíjí a mění, tak logicky tam jsou nějaké věci v minulosti, z kterých vycházejí věci současné. Teda abych neplácal blbosti, prostě ty celoživotní následky tam budou vždycky a v jistém smyslu snad všechno, co člověk udělá má nějaké “celoživotní následky”, ne?
                Ono je to samozřejmě asi myšleno ve smyslu nějakého “zranění”, nějaké “bariéry”, která pak právě brání v tom dalším rozvoji určitým směrem, ale i tak nás to prostě jen vychýlí z nějakého směru a postaví nás to čelem k nějaké jiné cestě. Anebo to člověka teda přinejhorším “zpomalí” a pak nezbývá, než jít tou oklikou (jak popisuješ).

                Definice vlastní osobnosti: Ono je to asi ze zásady blbost, protože jediné, co se dá říct o osobnosti je, že je… hm, dynamická? Ono když si dneska udělám psychotest a tam mi vyjde, že jsem dejme tomu 40% melancholik a 5% cholerik, tak pochybuju, že za pět let budou ty čísla stejný (na což ovšem psychologie takhle většinou nekouká).
                Takže je to asi dost nesmyslné, nějak se snažit “definovat”. Protože už v okamžiku vyslovení té definice to přestává platit. Navíc ty opravdu důležité věci člověk většinou jen cítí (a vnitřně “ví”) a ve chvíli, kdy to dáš do slov, ztrácí to svůj význam a důležitost (takhle mi to připadá čím dál tím víc i u dalších věcí, který jsem se dřív snažil šroubovaně napasovat do nějakých kategorií a pak jsem zjistil, že to prostě tak jednoduchý není a nemám na to [zatím?] dostatečně vyvinutej slovník…).

                Rozdělení: Ne, to spojení jsem právě nikdy necítil. Ale sám jsi mi kdysi v nějakém komentáři (tuším u tebe na blogu) říkal, že sice chápeš, že hledám něco “skutečného” (tedy vlastně nějaké spojení sám se sebou), ale že to nemůžu hledat ani u tebe ani u jiných lidí, ale sám u sebe (což je jen logický). A s tím souhlasím a ten čundr by tohle právě asi nijak “nespravil”. Stejně jako by to nespravil výlet do Brazílie.

                Heh, tohle zase krásně pasuje na to, co řešíme “jinde”. Jsem jak ta tlustá holka, která se snaží zhubnout. Stejně jako jí nepomůže to, že shodí kila (protože je pak zase nabere zpátky), mně nepomůže ani čundr ani prázdniny v Brazil, dokud… dokud něco. Protože problém je prostě jinde a špatná “léčba” je k ničemu.
                (čímž teda neříkám, že mě ta představa čundru nebo brazilskýho Slunce neláká :-)

                • Jsem rad, ze jsme uzavreli cast 1.

                  ale dale…. mimochodem je to totez, co se ted resi paralelne na tom druhym blogu, tak to napisu jen sem

                  U celozivotnich nasledku jsme u neceho, kde jsem v koncich. Napisu jen urcite teze.

                  Nezda se mi samozrejme, jako vetsine schizofreniku /kteri se prave v tomhle lisi od hysteriku/, ze by bylo jedno, co kdo udela. Ze tady proste tak nejak varime vodu, nakonec umrem. Je to to, na co si hraje dnesni svet. Bud treba svine, treba dobrak, nakonec je to jedno. Neprojevi se to na tobe a nakonec je zivot o tom, koho si postavis vedle sebe a kolik toho nakrades. To je oficialni verze reality a nesedi mi. Ne, ze bych s timhle kdy vedome experimentoval. Ty a moje draha T. mate hodne spolecnyho a je to jakasi sebedestruktivni poctivost, ve ktery vidite, mozna proto, ze jste na to dlouho tak srali, sami sebe, jak jste si nekdy necim urezali nohy, ruce i hlavu a ted uz proste nejde delat nic. Je mi to samozrejme sympaticky, to, ze chapete svoji odpovednost predevsim vuci sobe. Ale je nesmysl, aby to bylo zarizeny timhle stylem. V sebedestrukci by skoncil kazdej. Ja v prvni tride ukradl nozik a dost krivaren jsem udelal tak, ze si je jiste doted neuvedomuju a kdyz si je uvedomim, tak se mi chce blit. Ale mam snad zvracet na okoli a jeste to zhorsovat? Dalsi vec, mam snad tise sedet s tim, ze vsechno uz vim a nic /hezkyho/ me neprekvapi?

                  Tedy druha teze: Vesmir je dynamickej. Veci se meni. Pokud by se prijala ta teze, ze kdyz si clovek urizne nohu, tak je mrzak /ono je to fyzicky skoro muj pripad – stal jsem se invalidnim duchodcem a skutecne asi 2-3 roky jsem naplnoval znaky invalidniho duchodce a zadna prdel, vazeni… vyhrabal jsem se z toho tim listem lopuchu a tezkou fyzickou praci/, tak celej vesmir okamzite imploduje do sebe. Nevim jak to napsat, ale to, co clovek nebo entita je, pak proste bude a nepromeni se v nic jineho, jen tak potichu vymizi, coz je vec, o kterou se T. snazi a ty k tomu mozna taky dojdes a ja citim jen prisernou a neskutecnou bolest za vas za oba.

                  I proto, ze jsem nejak videl, ze zmena skutecne mozna je. I proto, ze vim, jaka je ta bolest. A i proto, ze jsem presvedcen, ze je to cele uplne zbytecne a to, co se ma prehodit, je jen malicka vec. /Zaroven musim zit s tim, ze mozna na vsechny neco hraju a jsem vetsi hajzl nez vsichni a jen predstiram, ze jsem kdy nejakou cestu ven nalezl. Ale proste co, no. Jestli jsem, tak to hledat nebudu, protoze pak imploduju jako vsichni schizoidi. Takze to delat nebudu./

                  Tedy nejakym zpusobem je mozna zmena, prestoze si clovek tu moznost zmeny sam znici /mozna zamerne/. Rad bych mel cas to zkoumat bliz, ale tusim, ze tohle cely stoji za krestanskym konceptem “bozi milosti”. Zni to stupidne, mel by se najit prilehavej termin pro 21.stoleti. Navrhuju “sexy comeback” nebo tak neco. V principu jde podle me o to, ze skutecna vule a primocara zadost o zmenu neceho nezmenitelneho, funguje. A to je cele.

                  Davam to jen jako tema k premysleni, mozna je na krestanstvi neco hodne pravdivyho, i kdyz je to zahrabany az uplne hluboko. Sedi mi Stephensonuv pohled na tuhle tematiky skrz cyberpunk a informatiku, protoze to ukazuje tu zivost celyho tematu.

                  Duvod proc neco takoveho delat pro me je ten, ze chci videt vic schizofreniku pohromade a chci videt sokratovskej dialog, kdy jeden z nich bude muset zaujmout stanovisko sobe opacne. Jsem uz hrozne unavenej ze schizoidu, kteri proste delaji vse pro to, aby sobe i svetu dokazali, ze neco nejde, nebo ze je vse v prdeli a nelze existovat.

                  Uz nevim jak to popsat. Rekneme, ze vubec nejsme stejne osobnosti jako pred rokem nebo vcera. Dokonce ani pred vterinou. Proste se tak zjevujeme. Pak ani nejsme odpovedni za to, co jsme udelali driv, ale jsme odpovedni za to, jaci budeme za sekundu. Proste mame neco rozdane a mame naprostou svobodu se pokusit o nemozne…. o to, k cemu vesmir smeruje i pres schizoidni odbocky. Proste k vetsi dokonalosti a sjednoceni. Takze i kdyz jsme si nekdy driv urizli nohu ve sve lenosti nebo srabskosti, stejne budeme muset najit zpusob, jak ji nasroubovat. To je cele. Pokud nekoho desi, ze ta pravdepodobnost je miziva, tak to je jeho problem, protoze pred tim problemem tu bude dal. Jak rika Heyoka “smrti tenhle problem nekonci”.

                  • Z toho, že osobnost je dynamická vyplívá ještě jeden důležitej poznatek: “Hledání sebe sama nikdy nekončí.”

                    Vždycky bude “co řešit”, protože když se přes něco dostaneš, otevřou se ti nové obzory (a s nimi i nové problémy) a ty budeš mít znovu o čem přemýšlet a bude se ti zase chtít “dolaďovat” ten svůj systém.
                    Jako v evoluci, kde je přesně tenhle princip Červené Královny. Vývoj se nedá vyhrát, protože čím rychleji běžíš, tím rychleji se pohybuje prostředí kolem tebe. Svět (realita, kterou vnímáš) je vždycky o krok před tebou a nikdy se nestane, že bys došel na konec cesty, která nikam dál nevede (ad cesta je prostě cíl).
                    Takže ani ty si nikdy nebudeš moct sednout s tím, že tě nic nepřekvapí. Maximálně se rozhodneš to jednou zabalit (což si nemyslím). A bez ohledu na to, jestli něco hraješ nebo ne, v cíli ještě určitě nejsi (protože to nejde a žádný cíl v pravém slova smyslu neexistuje).

                    S tou dynamičností souvisí i to, že se člověk potřebuje o něco snažit. Ačkoliv ty věci často samy o sobě nemají smysl. Není úplně správné Tlustou Holku (asi to zavedu jako terminus technicus) odrazovat od hubnutí s tím, že by měla řešit ten původní problém, kvůli kterýmu stloustla. Protože i přes řešení zástupnejch problémů se asi dá nějak dojít k tomu velkýmu hlavnímu. Ale úplně to vypustit by asi byla chyba.
                    A i pak, když se dostaneme k tý velký zakopaný věci pod nánosem těch “hovadin”, a ono se povede něco přehodit a to něco, jak říkáš, je vlastně jen taková malá věc, i to má podle mýho nakonec fakt velkej smysl. Protože jestli ne tohle, co teda?

                    Pohyb je život. I když ten pohyb někdy znamená jen motat se v kruhu.

                    K tomu, co píšeš v posledním odstavci mě napadá, že se tímhle směrem postupně vyvinula i ona, tebou nedávno zmiňovaná, “svatá trojice” Marx/Freud/Stern (prvně jmenovaného jsem začal kupodivu pořádně sjíždět až teď díky VŠ):
                    Marx to bral tak, že jsme nějak determinováni jako lidstvo minulostí svého rodu. Freud to trochu posunul, že se hrabal primárně v minulosti jednotlivce. A Stern se sice (jako Freud) hrabá v podvědomí a v tom, co je zakryté, ale snaží se to pak stejně cpát (na rozdíl od něj) víc do té přítomnosti (což mu svět kolem dost kazí).

                    T. by mě jako člověk zajímala (podle toho, jak o ní mluvíš).

                    • Ono je nakonec jedno zda a jak to skonci. Mame co delat a myslim, ze je snad i empiricky prokazatelny, ze kdyz se clovek soustredi na to, co ma delat, tak ma vysledky (narozdil od stavu, kdy si styska, jak je od idealu daleko apod). Pro nas proste plati princip cervene kralovny… je mozne, ze v extremni rychlosti se system zcela meni, podobne jako je limit rychlosti svetla (a ve svetovych nabozenstvich je tenhle princip fazove zmeny mozny – je to logicke, zadny strom do nebe neroste a v urcite chvili se proste vsechno prepne a to je nadeje pro schizoidy… cloveka prestanou zajimat veci, ktere ho zajimaly/nicily doposavad a … bude neco jineho, co lze zase vychytavat), ale to ted vyznam nema.

                      Jsi kouzelnej, jak pises, “by me zajimala” :) Vsechno bude ok.

          • Ahoj Tibore,

            S preferencemi bych souhlasil, že jsou pravděpodobně zprvidla nasbírané zkušenostmi, i když nevím proč posilovna=>traumatická zkušenost.:-)

            zaujala mě níže “samonaplnujici se proroctvi. BTW. ta proroctvi funguji i na druhou stranu, ale ne tak primitivne jako v tech manazerskejch samomotivacnich programech. Ono je to desivy, at clovek udela cokoliv, tak se splni jeho schizoidni nocni mury.”

            Dost jsem nad něčím takovým dumal, kolikrát si příjdu jako v nějaké noční můře, v takové, kdy je člověk bezbranný a ač se snaží sebevíc, tak bez účinku, jen sleduje jak se mu něco hroutí. Jindy zas jede na vlně štěstí a vede se mu všechno, jakoby vyšší mocí… Často jsem se pídil, jaký vliv má to co si člověk v duchu říká, co si myslí na takové situace…

            • Nevim. Treba nekdo nedostal divku svych snu kvuli nejakymu svalovci. Tak se musi stat svalovcem, aby zjistil, ze cil je stale stejne daleko a podobne si splnit vsechny tyhle veci, po kterych “uz to prijde”, aby pochopil, ze tohle smysl nema.

              Pocity z posledniho odstavce znam. Kdyz clovek jede na vlne, tak je to automaticky… tam se nic podelat neda, pac se jede na vlne, takze je potreba si to uzivat dle gusta.

              Je podle me dulezity jak se zachovat v antivlne, protoze to je zkouska, zda zacneme neco skutecne destruovat nebo proste zkusime preckat bouri s maximalnim klidem, abychom, az prejde, zas vyndali to surfersky prkno.

  3. Suverenne nejlepsi, cos kdy napsal. Vetsinou to boli i za tebe, presto sem se u toho dost natlemil. Treba tady “Jenomže se mi tím daří vzbuzovat spíše hrůzu, než kladný zájem.”.

    Cim vic se blizi to NECO v tvym zivote, tim vic se ti dari trefovat se. Doufam, ze to neco nebude tvuj zanik, coz me napada dost casto. Dalsi vec je, ze uz nekolik dni si nemuzu pomoct a napada me, jak to mas vlastne rozehrany s otcem. A ted koukam, zes o tom davno napsal.

    Ad sily dobra a zla… je v tom ten paradox. Drzet se svetla a prirozenosti a akceptovat temno. Temno je i lez a nekonzistence a svetlo je pravda. V ramci schizoidni snahy byt pravdivej clovek obcas musi lhat. Ale jak tak nejak vim, tak to nesmi byt nikdy kalkul. Jakoby se na to vsechno musi zapomenout. To je to skakani pres potok po listech lopuchu nahazenych do proudu. To je navsteva klubu plneho zextazovanych decek, ktere nevi nic, ty vis ze pujdou do prdele, ale vis, ze ted se proste musis zajimat sam o sebe a obcas mas narok na to vypnout. Presne v tom taky nemam jasno.

    • Vida, mně to takhle napsaný přišlo nejdřív drobet patetický a skoro jsem to nepublikoval. Ale pak jsem si řekl, že to tak nechám, protože mi to prostě dává smysl a napsal jsem to tak, jak to cítím.

      O vztahu s otcem už jsem párkrát mluvil. Je hodně (ačkoliv zároveň skrytě) autoritativní, v pubertě začaly teritoriální války, na které můj otec vůbec nebyl připravený a připadalo mu to jako něco naprosto nemístného. Reagoval tím, že se můj přirozený duševní vývoj snažil maximálně omezit, srážel mi sebevědomí a vůbec se choval jako imbecil. Do dnešních dnů to není schopný plně pochopit a přijmout (že zkrátka součástí duševního a emocionálního vývoje syna je přetlačovaná s otcem) a ještě pořád dost špatně nese fakt, že se stávám silnějším (po všech stránkách), než on – ačkoliv to dává najevo jen skrytou nebo méně skrytou “buzerací”. Sice je to můj otec, ale zároveň je jeden z nejomezenějších tvorů, co znám… Má velmi malou schopnost sebereflexe. Ale upřímně, na rozdíl od tebe, nezastávám názor, že “příbuzný jsou něco, co ti zůstane do konce života a musíš se s nima naučit vycházet a komunikovat s nima” (nebo jak jsi to někde psal).

      • Jen k tomu omezenymu otci. Me tata nutil chodit do karate. Nesnasel jsem to. Ale on nevedel ze me nuti. Dosli jsme k tomu ted a bylo mu to hrozne lito. To je ten stav kam je treba dojit a to je skutecny smireni. Ne akceptovani te kole na noze, co tam mas ty a tvuj fotr to vytesnuje.

        Lidi, kdyz jsou spolu, tak tvori jakejsi makroorganismus. Jestli tvuj otec nema sebereflexi, tak ty ji mas az prilis. ZMenis to [ho] tim, ze si proste uberes. SPolehlive funguji v rodinach napriklad i takove ty prenaseni stinu. Jsem presvedcen ze fenomen cerne ovce neni dan nijak fundamentalne. Proste je potreba stejne jako magnet si vytvori severni a jizni pol. Staci mikroskopicka zaminka a je to. Totez probiha ve tridach, kolektivech atd.

        Je to v poradku. Nevyhnem se tomu. Resp je dobre prijmout fakt, ze se tomu nevyhnem. Uvedomit si o co jde. DAT SI OBCAS VOLNOST. Tj. nechat cernou ovci, at udela neco uchvatnyho a naopak. To je IMHO budoucnost, pokud bude “spravna”. Ja mel problem s tim, ze jsem byl premiant, takze jsem to decentne kazil. Prilis malo do jiste doby. Ale od jiste doby jsem s timhle spokojen. Lidi se me sice zcela neopravnene boji, protoze nevi, co udelam, ale ja se snazim ty veci jen narovnavat. Zcela vazne to vypada, ze si poridim oblek a nejaky pozersky auto nebo snad i jednou letadlo. Trochu se mi realita zvrhava do ruralniho internetovyho geeka, co vsude chodi ve vietnamkach. Je to neuveritelny pozorovat, jak si te lidi mermomoci chteji zaradit. Kdyz se jim to povede, jako napriklad pizzarove zene ve smyslu ze jsem neschopnej manualni prace, tak ji to narusim tim, ze ji vysmycim pizzerii. Naopak kdyz o me nekdo rika jak jsem sikovnej a bohatej, je treba ze sebe udelat fetaka, tj. stat se jim. Je to schizoidni hra a neni to zabava, zneuzivani. Je to snaha, aby si i ti lide uvedomili, ze nejsou to, cim se stavi pred sebou stale byt. Prvni krok je zde ale submisivita. Jedine tak lze s necim (otcem) pohnout. Ano, muzes ho zlomit ignorantstvim, ale pak o nej prijdes. Je to tvoje soucast.

        Jinak cilem neni pretat s tema hrama. Ale obcas se jim zasmat a uklidit stul. Mozna si je i prohodit! Poustet se svy role je jako orgasmus, bohuzel si takhle neni s kym moc hrat :(

        • Od konce: Ignoranství je od mých 15ti jediné, co jsem měl kdy “v ruce” a ani to jsem si většinou nemohl dovolit. Jak jsem naznačoval v minulém komentáří: S tím, že “o něj přijdu” prostě počítám a plánuju to tak – respektive ono to tak nakonec dopadne, protože jednoduše nebudu mít potřebu s takovým člověkem komunikovat (když už budu v pozici, že si budu moct vybrat, jestli ano nebo ne; což teď ještě stále úplně nemůžu).
          S tím “uklizením stolu” asi chápu, co chceš říct, ale věř, že jsem zkoušel za ty roky spoustu věcí a vždycky se to pak nějak obrátilo proti mě nebo to jednoduše nefungovalo. Už jsem prostě tak nějak “zlomil hůl”. Nemám potřebu usilovat za každou cenu o “zdravé rodinné vztahy”. Vzato zeširoka, příbuzenstvo nemám vesměs žádné (to, které je nestojí za moc) a snad kromě bratra, který je zatím příliš mladý, aby něco věděl o životě, nemám žádné zvláště silné rodinné vazby a jsem tomu i rád (nemusím se nechat omezovat pocitem nějaké povinnosti vůči “blízkým”).

          S tím “dát si občas volnost”: Jasně, jenže na tom to celé stálo a padalo celou moji pubertu. Z jeho strany nic jako “dát volnost” nikdy neexistovalo. Byť nikdy neřešil takové ty věci jako kam a s kým jdu a co dělám (v tomhle to není žádný “tyran”), ale co se týče rolí v rodině, jakákoliv volnost naprosto nepřicházela v úvahu (a je tomu tak dodnes).

          Ad “makroorganismus”: To tady nefunguje, protože už podle mě došlo k zpřetrhání nějakých vzájemných silných vazeb v rodině a už se vzájemně tolik neovlivňujeme. Což je dobře, protože to značí to, že jsem se od závislosti na rodičíh odpoutal a někam se posunul. To, co popisuješ mi přijde funkční třeba v partnerských vztazích a možná i v tom kolektivu lidí, kteří spolu “musí být” a “musí spolu komunikovat”. Což tady přestává fungovat, protože spolu komunikujeme prostě stále méně a méně.

          • No, mate rodinu ve srackach, jako uplne kazdej minimalne v Cesku. Pokud nebudes duseldnej, tak realita bude drzet. Uplne zuby nehty. Realita obcas drzi, i kdyz je zhroucena, viz. takove to 20ti lete drzeni pokojicku pro decko, co umrelo jako mlady atd. Samozrejme ze to je tezky, ale kdyz nejsi duslednej, kdyz napriklad nevypadnes z toho domu, je to slabost, na ktery to proste vzdycky skonci (a ono jich bude vic). Treba ja jsem odjel do brazil a jako side efekt doufam v narovnani vztahu. Pres rok jsem se temer nebavil s matkou a babickou. Prijel jsem. Udelaly tytez hry jako vzdycky (jidlo, vstavani… nema smysl dal popisovat). Sebral jsem se na uvitaci navsteve a uz jsem se nima od zacatku leta nevidel a nepromluvil slova. Bude to trvat asi dlouho, mozna navzdy, nevim. Mam je rad, ale takhle to nejde. Jsou ve fazi, ze me maji za “nevdecneho potomka, co na vsechny sere”, to te asi ceka taky, ale pry to vede k vysledkum a jejich zivot se uklidnuje.

            Tady nejde o rodinne vztahy. Tady jde o to, ze bys mel tem lidem pomoct. Jo i svymu tatikovi. Je to sileny, pac nemas energii ani na sebe, ale dokud clovek nevezme svet holisticky, tak nic fungovat nebude. A ver mi, ze tvuj otec je v prdeli vic nez ty. Jen dava energii do hrani, coz tobe uz moc nejde. Je to strasliva nespravedlnost, ja vim :)

  4. Se vsim souhlasim, pisu jen poznamky tam, kde ne uplne nebo neco upresnuju. To myslim i obecne a do budoucna, protoze uz je mi zle z toho jak s kazdym musim stale resit porad totez: ze jsem vecne v opozici.

    K tomu Oidipaci. To neni jen pro chlapce, role tam maji i zensky. A i Oidipus jednou doroste. Je to popsani celeho kolobehu roli. (I ten vlk v karkulce je ne zviratko). I v te povesti, jestli se pamatuju, je zobrazen ten jeho marny boj proti osudu. To, o co se snazis i ty. V kazde vete se o to snazis. Najit cistou bytost, neco, co neni (moc podobnej pribeh Guy Pierceovi z Mementa).

    To je MINULOST. Posral jsi to. Sice se tenhle pribeh opakuje furt v ruznych variacich (ja treba takhle nic neposral), ale ano, za tohle jsi osobne odpovedny a je ti to uzavreno. Lidi byli vyhnani z raje a ten pribeh o tvy prvni holce je presne to vyhnani z raje. Neprijde nikdo cistej. Pokud se nekdy potkame, tak prvni co udelam je, ze na tebe vytahnu svy nejvetsi sracky, aby sis odmytyzoval i me. Uz jsem poznal, ze tohle ode me chtely holky, ktere byly schizoidni podobne jako ty a povazovaly se za “toxicke”. Ty sice nejsi holka, ale princip je stejnej.

    Aby to nebylo tak temny… cesta existuje. Nevim jestli je to nejaka variace na tvoje reseni II. Uz se na to nepamatuju a navic s kazdym dalsim toxickym clovekem, kteryho priberes do zivota, ze vracis do stejnych sracek a ja v nich opet jsem. Psal o tom i Preece.

    • Nepředpokládám, že býváš v opozici prostě proto, abys byl v opozici, takže není proč být paranoidní ;)

      Oidipus se dá vyložit tak, že tím, co nakonec udělal převzal roli otce. Tzn. jakoby se stal jím (přestože to je přesně to, co od začátku nechtěl). Ale vyznění příběhu je přesto negativní (když viděl, co spáchal, složil se z toho, žádný happy end). Chápu to tak, Oidipus to nakonec “prosral”, právě proto, že nebyl schopný se vymanit z moci osudu (z moci rodičů). Zůstal závislý na věštbě – na rodičích. Místo, aby svůj problém (dospění v muže) řešil, tak utekl a nakonec ho to stejně dohnalo. Je to příběh nezvládnutého přerodu chlapce v muže. Navíc tam není žádné “vyřešení” na konci, je to prostě jen “odstrašující příklad”.
      Naproti tomu Karkulka to sice nezvládla taky, ale vyznění je pozitivní (nakonec přišel “myslivec”, vlka rozpáral a Karkulka vyskočila z břicha nezraněná). Je to úžasně popsáno v psychoanalitickém výkladu Karkulky od Sterna (je to v jeho knize Média, psychoanalýza a jiné perverze).
      Každopádně v Karkulce samozřejmě obecně vzato vlk není vlkem a třeba ten temný les rozhodně není temný lesem. Jako ostatně naprostá většina věcí v naprosté většině pohádek.
      (a nechápu, že jsem metafory v příbězích tak strašně dlouho ignoroval – ta “lidová moudrost” je třeba v těch pohádkách naprosto výjimečná)

      Jo, nikdo není čistej a dokonalej a logicky ani ta první holka nebyla, ale mám ji dodnes tak “zařazenou” (jako jakousi mýtickou dokonalou bytost s níž bych mohl žít dokonale harmonický život plný síly, dobra a čistoty a bez špetky “špinavosti” – amen…).
      A možná máš pravdu, že ji (metaforicky) nějakým způsobem hledám, ale ono to bude stejně celé vězet na nějaké hlubší úrovni – to, že jsem byl zaujatý právě tou “čistou” holkou značilo zřejmě právě tu potřebu čistoty, kterou jsem už tenkrát (5 let zpět) cítil. Ale je fatk, že tenkrát jsem byl ještě před prvním velkým kolapsem, neměl jsem depky ani nic podobnýho, vůbec jsem neznal svoji temnou stránku (stál jsem prostě jen na jedné noze). Takže ta mýtyzace tam asi byla.

      Zatím nic lepšího, než “řešení číslo II” nemám a i to se mi moc nedaří praktikovat – zatím je to takové hodně nekonzistentní (ve smyslu, že se to rozpadá a nedrží po kupě).

  5. Ad lidova moudrost. Na me se to sesypalo v jednom prehuleni cca v tvym veku. Predtim taky ten pruzracne tupej klidecek. Byl jsem najednou ohromenej pribehem o Prometheovi a ohni. Pritom baje jsem cetl, ale byla to jen “zabava”. Samozrejme podvedomi o tom vedelo svoje. Lidska tupost proste fakt nema mezi, clovek ma neco pred sebou a nevidi to.

    Ad Oidipus. Presne si tu baji nepamatuju, ale vsechny baje o osudu, treba muj oblibenej pribeh o Turinovi, coz je taky Oidipovsky tema se vsim vsudy, pokud neznas – doporucuju; tak tam jde o to, ze cim vic se hrdina desi svyho osudu, tim vic ho na sebe privolava. V tyhle “spirale dolu”, coz je zas takovej nas interni brazilskej termin – nic ofiko, tak v ni jde i o tyhle samonaplnujici se proroctvi. BTW. ta proroctvi funguji i na druhou stranu, ale ne tak primitivne jako v tech manazerskejch samomotivacnich programech. Ono je to desivy, at clovek udela cokoliv, tak se splni jeho schizoidni nocni mury. A o tomhle je celej boj. Dokazat odstinit to, co vime; nejak se na to vykaslat. Jako ten rytir, co hraje sachy v Bergmanovi se smrti. Je to samozrejme urcitej druh lzi a to je pro cloveka, co se vybabrava ze svych sracek a lzi dost problem. Priznat porazku. Ne cekat az te tam realita dokope. Priznat to. Pak neni problem udelat vubec nic, napr se odstehovat od rodicu. Prootze uz je fakt vsechno ztraceno. Cistej nejsi ty, ani zadna holka, ani nikdy zadna nebyla. A je to vse jedno. Ted mas pred sebou praci a tenhle stav nicoty je k tomu potreba. Co z toho vyleze dal se uvidi.

    Mas netsandardni problem. Vetsine lidi se ta prvotni cistota posere jakoby zvnejsku. Maji svyho dabla venku a zaroven si hyckaji nadeji, ze ta spasa prijde od nekoho, kdo je cisty a pripadne je zbavi i jejich toxicity (ale uz jen proto, ze se po svem pospineni rozhodli to zabalit, jim to nikdy fungovat nebude). Nicmene tihle lide ziji s predstavou, ze oni byli cisti a vnejsek je pospinil.

    Ty vis, ze jsi to podelal tipuju. Tomuhle moc lidi nerozumi. Prestoze by logicky meli dojit k temuz, ale nepripusti si to. Nejbliz k tomu byl nas spolecny znamy F. ver tomu nebo ne. Ale zpet k tobe. A k tvoji vine nebo nebezpecnosti, kterou svetu a predevsim mladym atraktivnim a primerenene zkazenym holcickam prinasis (ano i proto te F. nesnasi, a analyzuje te dobre, ale dela neco podobneho, byt vic rafinovane, o me se vyjadrovat nemohu.. mozna hraju neco nejrafinovanejsiho). To rozhodnuti tady furt lezi, i kdyz si myslis, ze ne a uz je to jedno. Stopnout to. Spoustu energie to bude stat. Vyzeres si to vsechno. Clovek musi preskocit tu svoji vinu (zda objektivne je nebo ne atd to taky laskave necham stranou – v hlave je). Musis delat, jakoby nebyla. Jedina moznost prejit to sebenaplnujici se proroctvi. Jinak na to budes koukat jak zhypnotizovana kobra, budes si to jen potvrzovat a rozezere te to zevnitr, coz vis nejlip sam.

    Ty veci jsou ve skutecnosti jednoduchy. Postavit se na vlastni nohy. Jde o to neskoncit, dokud tam nebudes stat. Dokud budes porad resit zda se spolecnosti nebo bez ni, tak se tam nedostanes. Ty jsi to napsal jako to svoje II. reseni. Jamile to napises, tak uz to vis. Uz ted vis jak to ma byt. Jsi presvedcen, ze je to tak spravne. Mysli na to a drz se toho. Nemusi prijit kolaps. Musi prijit to, ze te nebudou paralyzoat picoviny typu “co na to rekne okoli, kdyz udelam tohle”. Zkus treba predstirat, ze ten svet neni az tak jasnej. Najdi prostredi, kde budes jen stat s otevrenou hubou a nebudes vedet, o co tam jde. Pak svet prestane bejt mechanicky divadlo a i kdyby se v nej zas pozdeji promenilo, tak tam mas sanci nahodit ten motor. Doufam ze to nerikam az moc jasne a mechanicky :)

    Vsechno je nakonec jinak, i kdyz treba clovek dojde do bodu, kterej znal. Ayn Rand pise v te sve knizce, ze kdyz se clovek kurvi az moc, tak pro nej neni cesta zpet. Nemyslim si to, i kdyz z tebe je citit hruza, ze uz jsi za ni.

    • V tomhle už se přiznávám ztrácím a některým přirovnáním nerozumím (ani na třetí přečtení).

      Ad. toxicita: Myslím, že jsem to vždycky vnímal jako vyloženě osobní vnitřní věc. Pošpinil jsem se sám a dobrovolně. Ostatně v minulosti jsem vždycky v podstatě po té toxicitě (samozřejmě zcela stupidně) toužil a s radostí se špinil (protože jsem to vnímal jako něco, co je dobré a výhodně chtít). Byť jsem cítil v kostech, že je to špatně, bylo potřeba si k tomu poznání dojít (tím, že jsem se patřičně vymáchal právě v té špíně).
      A že jsem někde něco podělal je jasný a já s tím samozřejmě nějak bojuju, ale jednoduše mi to moc nejde. Což jsem se snažil vysvětlit i našemu milému F. Co já jako teď najednou z fleku s tím? F. mi neříkal nic, co bych nevěděl, jen mě neurvale kopal do zadku, o což jsem se ho (a to je důležité říct) skutečně nikdy neprosil! A pak se najednou strašně diví, že mi to není příjemné? Pche.

      Jak to má být: Je to divný. Jak píšeš, všechno je to vlastně jednoduchý. Občas si říkám “WTF? Čeho se tak bojím? Vždyť o nic nejde.” a jindy mi to pak přijde jako nepřekonatelnej úkol. Rozdíl vidím v tom, že něco udělat fyzicky a emočně je rozdíl.
      Ono by totiž nebyl problém technicky provést třeba ten odchod od rodičů. Nebo vůbec nelhat. Nebo třeba zaletět na výlet do Brazílie. Já se můžu teď hned sebrat, sbalit si kufry a zařídit si vlastní byt. Ale potíž je v tom, že to neudělám jaksi… na emoční úrovni. Prostě fyzicky moje tělo udělá pár kroků ven ze dveří a není v tom problém. Ale ve chvíli, kdy to udělám, tak se nic nezmění. Protože je to ve výsledku jakoby se to nestalo. Protože na to prostě bylo příliš brzo a nebyl jsem na to “zralej”. Protože by se tím prostě přeskočila nějaká fáze, která měla ještě předtím nastat a měla se emočně zvládnout a prožít. Podvědomě vím, že musím předtím zvládnout “ještě něco jiného” a protože nevím co, stojím na místě. Prostě člověk ví, že je na něco brzo a proto si to nedovolí udělat.

      I když na druhou stranu mám někdy pocit, že právě tím, že to udělám fyzicky, tak se někdy ten emoční vývoj jakoby “sveze s tím”. Možná právě to čekání na to, že to nejdřív nějak uzraje a zmizí ta nejistota, je špatně. Že je potřeba se do toho pustit dřív i přes tu vlastní nevyzrálost. Jenomže to pak prostě vede k tomu, že to člověk neudělá “správně” a může zase něco “posrat”.
      Vlastně to nakousáváš v předposledním odstavci, kdy říkáš, že je dobře dostat se někam, kde nemůžeš předvídat, co se stane. Což tě pak nutí neřešit blbosti.
      (psal jsem v článku, že “Tím, že to dokážu relativně přesně pojmenovat a popsat to, si házím klacky pod vlastní nohy a vědomí toho, jak to celé funguje, mě ochromuje.” – to jsem tím právě myslel, že čím víc člověk ty píčoviny vidí, tím víc je řeší)

      • Hele, to je dobry, ja mam pocit, ze ti rozumim kazdy slovo. Zapada mi, co rikas. Ty mi nerozumis. Proste neco zhustuju, neco neumim rict, v necem pocitam, ze mas nejakou implicitni informaci, ale ty ji nemas. Myslim, ze to je dobry znameni, dokud si nebudes myslet, ze placam do vetru. (V jednu chvili si to myslet zacnes a navic dukaz ze to tak neni nemam a odmitam se tim zabyvat). Cejtim, co rikas. Neni to muj pribeh, toxicitu jsem poznal, ale nikdy jsem nepropadl tomu osudu. Jak jsme to pocitil, tak jsem se zacal vzdycky nejak hrabat pryc a depka tohohle toxickyho typu, ze nejde nic delat, se nestala chronickou.

        Verim, ze to jednou zapadne, co jsme psal.

        Ad. ta tvoje faze. Tak ted tomu rozumim, i kdyz je to komplikovany, protoze ten vzkaz na FB znel, ze opravdu vypadnout chces. ALe je to pro tebe nakonec prazdny jestli to chapu. Takze ty nechces vypadnout. Ty chces, aby jsi CHTEL vypadnout. Aby to melo nejakej naboj, protoze takhle to bude jen divadlo za neproniknutelnou stenou.

        Ano, myslim ze obcas jde realitu takhle natahnout. Myslim, ze to ocekavani toho, ze neco fyzickeho potahne neco emocniho, je uz jakysi vnitrni naboj, kteryho by bylo dobry se drzet. Nic moc jinyho mit nebudes. To, co jsi psal v zavorce je skutecne to, co jsem psak prepsal jako “novinku”. Myslel jsem tim to, co jsi popsal.

        Chapu ze te desi scena z Trainspottingu, jak si tam chlapci vyjedou na vylet a pak prijde otazka “co tady?”. Tak je to proste spatnej vylet. Mozna moc slabej. Ja taky nemoh emigrovat nekam do kanady nebo na Floridu. Chce to poradnou zabiracku. Zadnou trojclenku, co ji rozlousknes za par minut. A pokud jsi zvyklej na pohodlicko domova, tak i ztrata strechy nad hlavou zabere. Dej si rozpocet 5k/mesic a vyraz treba do squattu do Berlina :) Je tezky predstirat existencni boj, kdyz ma clovek existenci zajistenou. Vsak on Anglican rikal, ze lidi co nic nemaji to maji jednodussi. Myslel tim tohle.

        Btw. me napada, ze bys mohl jet obhlidnout do divokeho Pernambuca jeho byznys. Trochu porozvazet umely kytky rozpadajici se dodavkou. Jsem si jistej, ze bys tam nestacil valit bulvy. Jako side efekt mame vsichni tak 5% sanci, ze budem za par let miliardari z toho obskurniho byznysu. Ja na to cas nemam. Taky potrebuje vyresit jeho matku. What a challenge!

        • Jo, naprosto přesně. Chci, abych chtěl. Což (ač to zní debilně) neznamená, že něco nechci. Tím pádem to není prázdný, jen ne tak úplně z fleku realizovatelný a tak vůbec “na pořadu dne”.

          “Je tezky predstirat existencni boj, kdyz ma clovek existenci zajistenou.” – to je obecnej problém. Dřív lidi bojovali o přežití, ale dneska by ses musel zatraceně snažit, abys umřel hlady nebo neměl vůbec žádnou střechu nad hlavou. A když máš jakž-takž, co jíst a kde spát, tak je strašně těžký snažit se o něco víc – nebo o něco, co nemá s jídlem a noclehem nic moc společnýho. Proto se většina lidí pořád jakoby “plácá na místě”, protože jim nehrozí žádný nebezpečí. Ono když se na to podívám z nadhleu, tak by bylo zdánlivě velmi jednoduchý se na všechny tyhle hovadiny vybodnout a nějako dostudovat, najít si práci, zařidit si nějakej ten byt a “ono to nějak dopadne, nějak to přežiju”. Ale pokud už člověk některý věci vidí, tak to takhle jednoduše nejde.

          S tím Trainspottingem je to opět dost výstižný. Prostě nestačí něco udělat, musíš to něco udělat na více úrovních, než je ta fyzická. Na druhou stranu, kdyby ty kluci jeli na silnej výlet, prostě by se pak jen otočili a jeli domů… V čemž je zase ten problém, že to dneska můžeš v podstatě zabalit kdykoliv a v kterýkoliv fázi. Vždycky jsou nějaký zadní vrátka a lehčí cesta, po kterej se můžeš pustit kdykoliv se začne cokoliv sebeméně srát. Těžko pak něco dělat skutečně naplno – když nemáš vědomí toho, že ti nic jiného nezbývá…

          Toho tvého Angličana znám jen z tvých pozdějších zápisků. Začal jsem tě číst až potom, co se on nějako postavil na vlastní nohy (jestli jsem to dobře pochopil) a zatím jsem jaksi “neměl odvahu” pročíst tvůj blog od začátku a pochopit tak váš ranný vztah a proč jsi z něho dodnes tak “nervózní”.

          Challenge mám v nejbližší době v plánu v podobě psychedelik, ale vezmu to drobet obloukem – nejdřív marijánku a hašiš (abych získal alespoň nějakou zkušenost s “jinými stavy”), pak asi houbičky a nakonec ideálně to LSD (ačkoliv mám hrůzu z toho, že zažiju bad trip – všude píšou, že prostě jen stačí bejt “dobře naladěnej” a “nemít zrovna depku” – v čem je právě ten problém… ale to je ještě daleko).

          • Odazadu.

            Na THC se vybodni. S nejvyssi pravdepodobnosti je to pro tebe nejnebezpecnejsi droga na svete. Podle me jen zesili tyhle tvoje stavy a nikam te neposune.

            Co se psychedelik tyce, tak ty te v soucasnym stavu patrne hodi do spatnyho tripu a bude to adekvatni, ale porad priserne nebezpecny. Pokud to nejak zahrajes na set a setting a ukaze ti to neco hezkyho, tak to bude spis spatne, protoze to budes hledat o to vic. Psychedelika maji smysl pro zamrzly lidi. Ty Mordemy, uz davno VE SPATNYM TRIPU JSI. S “normalnim” clovekem spatnej trip udela to, ze mu ukaze veci, na ktery jsi davno prisel i bez fetu. Presto tyhle latky jsou natolik nevypocitatelny, ze moc rict nemuzu. Ale jestli muzu neco rict, tak THC ne, stejne jako ne chlast.

            Jinak jsi ted nekdy psal o pohadkach a mytologii. Je skvely, ze jsi prisel na to, jaka v tom je sila. Mytologie je proste pamet lidi, co presahuje lidskou existneci. Opet muzu jen doporucit Cambpbella: Myty, o kterym jsem psal. Myty jsou beztak jen jina stranka psychedelicke zkusenosti. Krouzis kolem toho. Koukni se na to, jak ten hrdina vzdycky byl v jakemsi klidku, jako Odysseus. Delal vsechno pro to, aby nemusel jit do te bitvy, vyvijel strasne usili, aby se nemusel posunout a pak 20 let byt mimo domov. Skoro kazda recka baje o tom je, treba i Damokluv pribeh. Ono to neni az tak jine, i v minulosti lidi meli energeticke rezervy a mohli “prezivat” a nikoliv zit. Nase predstava, ze az my tvorime prebytky a muzeme se nudit, je mimo. Tva situace ve skutecnosti neni vyjimecna, vyhybas se tomu, co ma prijit. Ve skutecnosti, kdyz na ten vagon naskocis, tak ten boj o preziti a valku citis v kazdem okamziku. Ja uz bych si napriklad rad odpocinul.

            • Teda, že zrovna ty mě budeš od těhle věcí odrazovat… : / (ne, že bych tě měl za nějakýho feťáka)

              Zrovna THC je myslím “v cajku”, vždyť to lidi běžně kouřej “jak cigára” – právě cigára teď kouřím, abych trochu “aklimatizoval plíce”, poněvadž jak nejsem na kouř v plicích zvyklej, tak mám místama problémy i obyčejně šluknout (rozkašlávám se jak děcko) a hlavně když jsem onehdá (v Brně) THC zkoušel, nic mi to neudělalo (prý proto, že jsem “neuměl kouřit”).
              Když bude THC na houby a jen mi to umocní depku, tak se na to jednoduše vykašlu. Ale zkusit to mi v tomhle případě fakt nepřijde kdoví jak nebezpečný.

              A vůbec, prostě jsem zvědavej, co to se mnou udělá (jak ta tráva, tak třebas i ty houby…). Neočekávám od toho primárně nějaké “posunutí”. A trvalou psychózu mi to snad nepřivodí, přinejhorším zažiju pár nepěknejch chvilek. Podle toho, jak to (ne)dopadne, můžu experimentovat dál (samozřejmě s ničím návykovým – v čemž mají vyjmenované věci výhodu, že návykové nejsou).

              Jinak vzdát se chlastu ovšem tak nějak “nepřipadá v úvahu” :-) Jednou za pár dní si prostě to vínko dát chci a přestože jsem už hodně dlouho po chlastu nezvracel, připít se mi problém nedělá a praktikuju to relativně často… i proto, že ten chlast tak nějak “potřebuju” a ač to nepřiznávám úplně rád, občas mě tak trochu “drží na nohou”.

              “Mytologie je proste pamet lidi, co presahuje lidskou existneci.” – je super, jak se nám to libí i bez přímého pochopení těch metafor a předáváme si to po generace pořád dál a dál – asi z toho cítíme nějakou skrytou moudrost a proto ty pohádky vyprávíme malým dětem, které tomu ještě tomu skrytému významu nemohou rozumět (plus tomu kolikrát nerozumí ani ti dospělí, kteří to těm dětem vypráví). Zkrátka tyhle příběhy mají koncept a nějakou hloubku a když se z nich osekají konkrétní věci a zůstane jenom kostra, dá se to napasovat na spoustu věcí v reálným životě, což je super…

  6. u r doomed
    Zrovna ty pouzijes argument “vždyť to lidi běžně kouřej “jak cigára”. Chlape! Jaky lidi! ty lidi co nevidi vubec nic a ty je za to proklinas? Ty lidi co hrajou ty svoje hry?

    Upozornuju te, ze pokud te tyhle latky opravdu trefi, tak se na to nevykasles. Je to jako rict, ze kdyz se dozvis neco, co pro tebe bude traumatizujici, ze se na to vykasles. Ne, to neudelas.

    Spatnej trip je horsi nez znasilnit svoji matku, svliknout ji z kuze a vypichnout ji oci. I s dopady pro dalsi zivot.

    Enjoy.

    Ps. Netusil jsem ze chlastas. Chlast je utlumovak, i proto neprichazi to, co prijit ma. Nevim, nikdy jsem nechlastal, jednou za cas, tak 2x do roka se ozeru a vidim co to dela s hlavou. Nebezpecny.

    • Fakt se omlouvam, ze mi to tu vzdycky skoci mimo vlakno. Patrne kdyz clovek refreshuje po zaseknuti stranky, tak to ty komentare nejak pojebe.

    • Ale no tak… trvalo mi docela dlouho se k tomu dokopat (rozhodnout se tyhle věci vyzkoušet) a ty mi teď moje odhodlání takhle boříš… Vždyť to je jedno, jaký to kouří obvykle lidi. Ty lidi přece nejsou “zaseknutý” a “nevidí vůbec nic” kvůli tomu, že kouří THC – spíš kouří THC kvůli tomu, že jsou “zaseknutý” (někde nahoře jsi to koneckonců sám psal).

      Pokud po THC zažiju něco hnusnýho, tak nevidím důvod, proč si to brát znovu. A co bych se měl dozvědět traumatizujícího? Vždyť už (v dvojitých uvozovkách) “všechno vím”, ne?
      Zrovna u THC bych to s “dopady pro další život” už vůbec tak černě neviděl. Vskutku to nehodlám inhalovat denně, jde mi o to se zhulit a zažít ten stav, toť vše. Takže bez ohledu na to, jakej ten stav bude, podruhý už do toho stejně nejdu.

      Ale oukej, stejně to hodlám ještě probrat se svým obvoďákem (je dost moderní, tak mi k tomu snad řekne i něco jinýho, než obvyklý mainstream kecy, jak jsou drogy škodlivý…), třeba z toho nakonec dostanu příliš velkej strach, než abych pokoušel štěstí.

      P.S.: Nechlastám zase tolik, jak to vyznělo.

      • Tvoje dobra stranka je, ze lhat fakt neumis.
        Srv.
        “že ten chlast tak nějak “potřebuju” a ač to nepřiznávám úplně rád, občas mě tak trochu “drží na nohou”.”
        a
        “P.S.: Nechlastám zase tolik, jak to vyznělo.”
        ———————————————————————
        No, neodrazuju te. Jen mam pocit, ze pokud se ti podari se zhulit, tak ti to presne jen zesili soucasnej stav mysli. Me osobne udelala presne v tomhle ganja pulrocni zasek v pekle. Kazdou-minutu-kazdou-sekundu-myslis-na-to-jedno-jak-je-vsechno-ne-sku-tec-ny. Enjoy.

        Dalsi vec je, ze mozna po tomhle zazitku odepises i ostatni drogy. Ono marihuana z cloveka dela trosku retarda, i kdyz se nezasekne. Tzv. zhulenecky hlasky, kdy se clovek zasekava nad picovinama {ty spatny stavy pak zpusobuje aspon u me uvaha typu, kurva to jsem dement, nad cim to tady premyslim?} te mozna donuti odvrhnout vsechny chemikalie.

        At to bude, co to bude, preju mnoho stesti.

        PS. cigara skutecne neni nutne kourit a trenovat tak. Za 10kc si kup slukovku a ten jeden, dva prdy v plicich nejak udrzis. Ale mam pocit, ze to jsou vsechno jen zasterky, jak si chces oduvodnit sebedestrukci, tak ti to nebudu narusovat.

  7. Sakra, chlapi, jak to tak letmo čtu, zjišťuju, že to se mnou není zas tak špatný :-)

    Takovejch písmenek pro nic.

    PHATE

    • Jj, prosel jsi testem zaraditelnosti se do spolecnosti, pokud tady skutecne vidis jen BFLMPSVZ. Na otazku, zda tady fakt vidis jen BFLMPSVZ si uprimne muzes odpovedet jen ty sam.

      Ma osobni zkusenost s lidmi, co na podobne situace rekli “takovejch pismenek nebo slov pro nic”, je takova, ze to cele jen hraji, protoze se citi ohrozeni rozebiranim problemu. Zral jsem jim to… ten postoj, jak jsou mimo a nad vsim. Dokud me nedostali nejakym totalne nizkym a lidskym jednanim.

      Typicky priklad chovani jedne slecny, ktera stale rikala takovejch kecu pro nic: Nikdy jsem nikomu nerikal, co delam. Bud to lidi respektovali, nebo jsem se s nima prestal bavit. Slecna “takovejch kecu pro nic” to respektovala. Proc? Protoze se to hodilo k jejimu liberalnimu image, kdy je vsechno ok, vsichni si maj respektovat jakykoliv nazory a neni treba techhle kecu (ktery jsem si tedy nechaval pro sebe a jine lidi). Co z toho po 10ti letech pratelstvi vylezlo? Ze tahle cool nad veci slecna sla za osobou, ktera vedela, co delam a pouzila na ni mentalni past, kdy predstirala, ze vi, co delam, aby se ve skutecnosti dozvedela, co delam. Proc? Protoze to neni zadna liberalni cool slecna nad veci, ale zvedava koza, co to nikdy neprizna.

      Proc to cele tady rikam? Jen jako zduvodneni, proc neverim lidem, co pisou veci jako jsi ted napsal ty, Phate. Ale jak to je ve skutecnosti, vis ty. Ja to zjistovat nebudu.

  8. Prosím pěkně, holčičky nemají jako obdobu Oidipa Červenou Karkulku, nýbrž Elektru. :-)

    • Tak tos to trefila. Zenska jako zasmusila manipulatorka v pozadi, ktera nas prinuti “za ni” zavrazdit nase rodice, abysme si to pak odsrali. A k tomu trpitelka. To chlapy fakt sere na max.

      Proto mame radsi ten nepravdivy mytus o sexy naivni holce v lese, ktera se zvladne ubranit vlkovi (tj. nesuka s nasim neporazitelnym soputnikem, ani se od nej nenecha sezrat [coz se tak nejak mentalne deje pri spojeni lidi]); a k tomu dokonce holku schopnou akce, ktera vlka zlikviduje (uplne sama!!!). My se v tom Karkulcinym pribehu nevyskytujem. My pak jen prijdem za tou “spravnou holkou pro vztah”. Haha. Nic me nenasere vic, nez kdyz mi po 1001 nejakej starnouci chlapecek tohle rekne. Protoze kolem je realne pribeh o Elektre. A dokud to neuzname, tak se veci nepohnou.

      Ale my to neuznavame a hledame mlade holcicky (domnele karkulky) a proto furt dostavame na drzku. A proto i pohadka o cervene Karkulce je dulezita i pro zensky. Je to image co tu taky lita. A na zenskou je tlak, aby to zvladla jako Karkulka. Takze hodne holek ma pocit, ze jejich true self je Karkulka; prestoze chlapy serou tema hrama Elektry (Karkulku totiz sezral vlk – aspon to je zas zenska vymluva).

    • Jo, to, že je příběh o Elektře protikladem k příběhu o Oidipovi se dočteš na mnoha místech. A není to pravda.

      V psychologické terminologii je Oidipovský komplex protikladem k Elektřině komplexu, ale pokud vezmeš příběhy, z nichž to vychází, tak tu hlavní analogii už tam nenajdeš.

      Karkulka je podobná Oidipovi mnohem, mnohem víc, než Elektra. Co je důležité, tak Karkulka řeší v podstatě to samé, jako Oidipus – jen vzhledem k tomu, že je žena, tak pro ni platí trochu jiná pravidla.

      Ale obojí je to zjednodušeně řečeno příběh o přerodu mladého člověka v dospělého (muže v chlapce, dívky v ženu – tenhle aspekt Elektra jakoby “postrádá”).

      • Blbost. Chápu, že Vám se Karkulka hodí líp. Ale to bude spíš asi tak všechno. :-)
        To je ženská očima chlapů, co z ní – jak tak koukám – mají v podstatě strach.
        Odpovím jednoduše. S Karkulkou se neidentifikuju, neznám ani žádnou jinou ženskou, která by se identifikovala, a vztah vůči rodiči opačného pohlaví,(jenž se pak promítá do jejího výběru partnerů) nikde u Karkulky nenacházím.
        Leda by z toho plynulo poučení, že když si bude Karkulka promítat do partnera svého otce, tak ji partner sežere. Což by pravda být mohla.

        • Karkulka je mladá, blbá, naivní holka, která je dokonce tak moc blbá, že nepozná vlka, když před ní stojí (není si vědomá toho ohrožení a klidně se s ním dá do řeči – kromě archetypu muže je v tomhle případě vlk ještě archetypem otce – což by teoreticky mohlo vysvětlit, proč se s vlkem baví; zná ho).

          Protože osobnost Karkulky nestojí na pevných základech, druhé setkání s vlkem (převlečeným za babičku – která ani předtím nebyla babičkou) je pro Karkulku “smrtící” (v článku Až na dřeň o tom mluvím jako o pohlcení).

          Nakonec se z toho (psychické zhroucení) Karkulka vyhrabe a ačkoliv to zní blbě, na konci se nechá obsouložit vlkem (ne nutně tím jedním konkrétním), takže pohádka končí happy endem (na rozdíl od Oidipa).

  9. Ergo – každej partner je vlk…
    (No, a zas budu za hrubou a opovrhující láskou… :-))

    • Ne, nebudes :)
      Tady jde o to proste vnimat to image v chlapove hlave.

      Kdyz zenska rekne sem Elektra a nazdar, tak se to cele dal nedostane a chlap bude vzdycky reagovat jako Mordemy. A skutecne pachlap bude tlacit toho vlka o to vic. Aneb Slavoj Zizek a “mortifikace zeny” a feminismus, ktery je zoufale vymezovani se proti tomu atd. Predvedli jste v debate vyse neco, co se opakuje porad dokola a krachuji na tom partnerstvi.

      Jo, Zizek definuje lasku jako neco, co je mrtvolny. Tenhle gordickej uzel ale zenska nemuze rozbit jinak, nez ze to mj. prijme. Ze se proste obcas necha sezrat. Jak chlapi tak zensky proste ego odkladaj v jinym pribehu, kterej je vzajemne komplementarni.

      Tohle neni Vam Nam hodi. Ty pribehy tu proste jsou a krom toho, ze jsme se rozdelili na prave a falesne self, tak falesne self je prave to, s cim si pohravaji ty spolecenske image (archetypy), nad kterymi nemame kontrolu a kdyz jsme schizofrenicti, tak nas to desi. Jenze tyhle pribehy, to uz je realita sama o sobe. S tim nelze bojovat. Je potreba se s tim vyporadat. A jit si na pul cesty na proti (a dnes uz asi nestaci ani na pul cesty… takze kam sily staci).


Přidat komentář

No trackbacks yet.