Potřeba vnějšího ujištění | Psychoanalýza

Psychoanalýza jak sbalit věřící dívku

24Jun/108

Potřeba vnějšího ujištění

O hledání vzoru.

Nakolik je váš život produktem vašich vlastních tužeb? Kolik z toho, co vy sami chcete, přichází od vás samotných? A kolik z vašich cílů jste vzali za vlastní jen proto, že to někomu jinému připadalo jako dobrý nápad? Jdete na vysokou školu, protože jste přesvědčení, že vám to něco přinese nebo proto, že jsou o tom přesvědčení všichni ostatní? Posloucháte sami sebe nebo jen pozorujete lidi kolem?

Pravdou je, že když jsem se zamyslel, kolik ze svých názorů, postojů (politických, společenských, morálních...) a přesvědčení, jsem odněkud převzal, zjistil jsem, že od naprosté většiny z nich vedou nitky k nějakému článku, knize či autorovi, který mě přímo ovlivnil.

Jenže je to trochu složitější. Určitě vám při čtení občas prolétne hlavou „Tohle by mě taky napadlo, na tom není nic tak objevného, o tom bych knihu dokázal napsat taky.“  Potíž není v tom, že byste na ty věci nepřišli nebo by vás nenapadli. Největší překážkou je, že se nedokážete s danou myšlenkou ztotožnit a přijmout ji za svou. Jednoduše to zahodíte jako „hloupost“.

„Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám .“

Typickým důkazem tohoto rčení jsou publikace o time managementu a osobním rozvoji. Každého troubu napadne, že by bylo dobré si „všechno psát“. Ale stejně to nikdo nedělá. Ne, dokud si nepřečte Davida Allena, který mu potvrdí, že to opravdu není špatný nápad.

 

Identifikace

Je v tom nedůvěra ve vlastní schopnosti? Ano, všichni potřebujeme ujištění, že to, co děláme je správné a že to tak úspěšně praktikují i další lidé. Je to také určitá forma ospravedlnění. Kupříkladu si pak nepřipadáte jako zapomětlivý idiot, když si všechno píšete. Protože bez toho, aby vám někdo řekl, že je to správné (mozek je zkrátka lepší používat na přemýšlení, ne na pamatování), budete na Aničku s Pepou koukat jako na lidi s lepší hlavou a pamětí (a oni se vám budou smát, že si nic nepamatujete a pořád s sebou taháte zápisník jak nějací Alzheimeři).

Nejde ale jen o ujištění. Je to určitá psychologická potřeba vlastní identifikace s vnějším vzorem. Poprvé to silněji pociťujeme v pubertě a potom během celého období dospívání, kdy hledáme vzor a životní princip, který bychom mohli přijmout za svůj, ztotožnit se s ním a osamostatnit se tak.

Obtížnost identifikace roste úměrně s mírou „svobody“. Je problém se rozhodnout, čemu dát přednost (čím víc dveří, tím hůře). Přechodná období se tak třeba v tom dospívání projevují v podobě zbožňování zpěváků, herců a fotbalistů nebo třeba propichováním nosů, jazyků a jiných částí těla ostrými kovově lesklými předměty. A hlavně střídáním jednotlivých (módních, hudebních, životních...) stylů a neschopností zakotvit v konkrétních vodách.

Problém nastává, pokud k takovému ukotvení vůbec nedojde. Člověk přejde do dospělosti bez určitých pevných základů a konkrétní představy o tom, kým je a do budoucna nemá na čem pevném stavět. Je však lepší, když z vašeho dítěte vyroste přesvědčený komunista, než někdo, kdo jen neustále hledá sám sebe? Na jednu stranu ano, takový člověk může být relativně šťastnější, jelikož je cílevědomější – je schopen určit si cíle, kterým věří a k jejichž realizaci se může upnout. Vazba na konkrétní životní cíl pomáhá udržet se na nohou (bez ohledu na to, jak dlouhodobě přínosné ty životní cíle jsou a co nakonec snaha o jejich naplňování způsobí).

Identifikaci je potřeba provádět stále znovu a znovu. Zvláště v případě, že na sobě chcete něco změnit. Dobře to znají lidé, kteří se někdy pokoušeli zhubnout. Držet dietu je strašně neefektivní. Děláte to za účelem redukce hmotnosti s vidinou toho, že až zhubnete, začnete normálně jíst a jen se nebudete přežírat, takže zase neztloustnete. Než shodíte těch pár desítek kilogramů, odepíráte si něco, co máte rádi, takže celou dietu vnímáte jako omezování. A to samozřejmě nefunguje, protože děláte něco, čemu nevěříte, že je správné. Řešením je najet na „zdravý životní styl“ a uvěřit, že je to pro vás doopravdy lepší, než vaše současné stravovací návyky. Taková změna se stává permanentní a obsahuje ztotožnění s vaším cílem.

Chcete se naučit držet dietu? To je v podstatě nemožné. Lepší je se místo toho pokusit změnit svůj přístup ke stravování. Pravděpodobně si koupíte chytrou knihu. Přečtete rady expertů na výživu. A vyhledáte ve svém okolí někoho, kdo už něco takového úspěšně praktikuje.

A může se stát, že při svém hledání optimální cesty ke štíhlé linii a útlému zadečku dokonce narazíte na nějakého gurua, duchovního vůdce, s jehož osobou, názory a přesvědčením se budete schopni identifikovat na obzvláště sluníčkové úrovni.

Ztotožnění se s vlastním já

Dokud jde o relativní hlouposti (pár faldíků na břiše), funguje to všechno bezvadně. Zdrojů (informací, knih, duchovních vůdců....) je dostatek. V dnešní informační době lze nalézt „návod“ skoro na cokoliv. Velkou výhodou literatury je, že všechno už někdy v minulosti někoho napadlo a on o tom napsal. Protože vývoj lidské společnosti je cyklický, určitě tu už existovali lidé v podobné situaci a s podobnými problémy, které aktuálně řešíte vy. A někteří z nich byli spisovatelé a svoji moudrost předali dál. Spousta dnešních zdánlivě moderních problémů, které musí jednotlivec řešit, jsou pouhé variace na stále stejné lidské mindráky a existenční překážky.

Teoreticky tak stačí jen pátrat a vždy se identifikovat s nejvýhodnějším řešením, které už za vás vymyslel někdo jiný. Bohužel identifikace s něčím vnějším časem přestává stačit a vede k frustraci – cizí pohled na svět je pořád jen... cizí.

Přijde den, kdy zjistíte, že nevíte, kdo jste. Že je váš pohled na svět složen ze stovek a tisíců pohledů jiných lidí, od nichž jste jen přejali jejich popis vnímání světa, protože jste si nebyli dostatečně jisti samy sebou.

A tehdy je potřeba udělat další krok. Stát se svým vlastním duchovním vůdcem. Vlastním guru. Identifikovat se s něčím, co ještě neexistuje, s vlastní představou ideálního já, které stojí na pevných základech, které jste vytvořili z toho, co chcete vy sami. Důležité je nejen poznávání světa, ale i poznávání vás samých.

Přiznat si nejen stav vnější, ale především i té vnitřní reality.

Asi by vás to taky napadlo, i kdybyste si o tom nepřečetli, ale cesta ke klidu a míru nevede skrz hledání někoho, kdo vám ukáže cestu, poradí, pomůže a nakonec umožní dosáhnout kýženého stavu duševní rovnováhy.

Ten někdo jste vy sami.

Komentáře (8)
  1. Clanek super, jen mi prijde ze to beres jako takovou zivotni cestu..nejdriv hledani vnejsiho vzoru, pak konecne ten vnitrni vzor. Jakoby to tak bylo nevyhnutelne. Samozrejme mas pravdu, ze vetsinou dojde jen k nalezeni jakehosi vnejsiho pseudovzoru jako je ten komunista /na otazku zda se identifikovat s necim takovym vnejsim nebo zustat rozstrelen je jasna odpoved…lepsi zustat rozstrelen/; u mensiny lidi pak dojde k tomu, ze vnejsi vzor se zhrouti a bud se identifikuji s necim novym anebo jdou “do sebe”, coz je prace na leta a mnoho drog :)

    Ale chtel jsem tim rict, ze identifikace s vnejsim vzorem neni nutna a je IMHO nezadouci a zavadejici. Ja jsem nic takoveho nemel. Jen jsem si to proste vyzral az na dno kde nic nezbylo a clovek presto neprestal existovat. Nebezpeci dnesniho sveta je prave v te identifikaci s personami nebo nejakymi “pravdivymi” proudy. Identifikace s necim vnejsim MOZNA, opravdu jen mozna, muze existovat v nejakych neindividualistickych spolecnostech bud vychodniho typu nebo neceho do stredoveku. Ale to uz trochu strilim od boku.

  2. Myslím, že v podstatě každý si projde nejdřív identifikací vnější, než začne s tou vnitří. Neříkám, že vnější identifikace je podmínkou identifikace vnitřní (samozřejmě není), chtěl jsem jen poukázat na to, že většina lidí praktikuje jen tu vnější a udělat krok k vnitřní je pro ně problém (respektive vůbec jim nepřijde, že by bylo záhodno to řešit).

    Potíž s vnější identifikací je ten, že vnější vzory bývají mnohdy falešné a nerealistické (v případě person jednoduše příliš povrchní), než aby mohly v reálu fungovat. Na pohled vypadají tak, jak žádný člověk (nebo “pravdivý” proud) ve skutečnosti vypadat nemůže – pokud takový vzor přijmu, časem začnu cítit, že prostě nejsem takový, jaký bych “chtěl” být (a jaký bych měl dle vzoru být) a začnu z toho být nasraný (na sebe nebo na vzor). Rozhodně souhlas s tím, že identifikace s vnějším vzorem je nežádoucí.

    To, že sis neprožil žádné stádium identifikace s vnějším vzorem ti nevěřím – pravděpodobně sis toho jen nevšimnul. Ale na tom nezáleží, protože dnes už se to snažíš dělat správně a o to jde.

    “Opravdová” identifikace s něčím vnějším je, řekl bych, možná v náboženství, kdy lidé uvěří, že je samotné něco přesahuje. Jenomže náboženství v sobě obvykle obsahují mnoho dalších (rušivých) prvků, které tuhle (ne zase tak špatnou) myšlenku ve výsledku boří a činí ji v daném náboženském kontextu nepoužitelnou.

  3. JJ. Urcite tam byly i naznaky, ale vzdycky se mi to zhroutilo driv, nez jsem nejakou identifikaci dokazal dokoncit. Treba v 14ti jsem jel na hokej, ale proste identifikovat se s bandou skinheadu, co serou po sedackach ve vlaku, pokud uvazujes, jde dost blbe. Pokud to dite je vedeny smerem k pouzivani hlavy, tak se ta identifikace nedokonci. Pozdeji na VS to byla treba identifikace s ekonomickym liberalizmem, ale dokoncit to nejde, ponevadz loopholes se objevuji.

    Chapu a souhlasim ze prvni byva ta vnejsi a pak ta vnitrni a ze ta vnitrni je dulezita. Jen se snazim rict, ze dochazi k jejich vzajemne interakci v tom, ze cim vic clovek projede cesty vereni necemu vnejsimu, tim hur se pak dokaze dostat dovnitr, protoze proste neveri tomu, ze nejaka takova hovadina v “me hlave” by mohla byt vic nez uslechtile myslenky lidi z celeho sveta. Vnejsi identifikace je proste totalni mor a zlo, jen se porad opakuje ze je to to ono. Ze politici, zpevaci, fotbalisti nebo muz resp. zena maji byt jakymsi vzorem pro to sve obecenstvo. Pripadne ze to ma byt i ten guru. Nikdy to tak fungovat nebude /doporucuju film Fany a Alexandr/ a dokonce to zkurvi i toho gurua a jineho vzora i kdyby to nakrasne sam mel.

    Vnejsi identifikaci IMHO nelze brat jako nutne mezistupnove zlo, ale je potreba ji eliminovat treba i zesmesnovanim. Proste jakymkoliv zpusobem. Ted tu mame prestarlou facebookovou generaci, ktere se zhroutily vsechny vzory a tak se uz dokaze vyzivat jen v jejich parodovani. Ale jsou vsichni dojednoho ztraceni.

  4. Za sebe můžu říct, že jsem si v určitém období (někde kolem začátku střední školy) připadal poměrně dost vyčleněný z okolní společnosti a byla tam silná touha “být jako ostatní” (ty “namachrované borce” jsem jedním dechem nenáviděl a druhým se snažil být jako oni). Postupně se mi to de facto podařilo a když jsem zjistil, že mi to vlastně vůbec nic nepřineslo (vyjma toho, že mě to psychicky narušilo), tak jsem to zase opustil. Abych nekecal, tak je ta snaha “zapadnout” u mně stále v poměrně hojné míře přítomna (asi určitý pohrobek toho blbého období), ale už se to nesnažím umocňovat, ale naopak odvrhovat. Ačkoliv je tam ještě spousta různých přechodových fází právě třeba v podobě identifikace s nějakým myšlenkovým směrem, na němž by “měl stát ideální svět” (liberalizmus). To se však taky snažím postupně přesouvat ze škatulky “S čím se identifikovat” do prosté a obyčejné škatulky “Informace”.

    Ano, s tou “mojí hlavou” je to přesný. Je v tom prostě nízká sebedůvěra, kterou ale paradoxně tvoří a posilují právě ty vzory: Jak já bych přece mohl sám na něco pravdivého přijít, když oni jsou přece ti úspěšní a úžasní (ovšem úžasní v jakém rámci, že…), měl bych se od nich spíš učit a snažit se být jako oni!

    Nikdy to tak fungovat nebude a dokonce to zkurvi i toho gurua…

    …aneb důvod Tiborovy nelibosti, když ho někdo označí za duchovního vůdce ;) Ale jo, rozumím ti.

  5. S namachrovanymi borci je to stejne i u me, jen jsem je teda neikdy nedohnal. Ono totiz dite ma nejakej instinkt, kde vidi, ze neco hrube nefunguje, ale kdyz to ma vsude kolem, tak proste vetsina vymekne, nebot prijme tu falesnou realitu v tom, ze je to snad funkcni.

    Ted jsem si pri rizeni ale uvedomil jeste jeden zvlastni vzor, kterej je vnejsne/vnitrni a s kterym je taky blby se identifikovat, ale podlehl jsem tomu. Je to podlehnuti houbovemu archetypu. Pri uzivani psychedelik se proste vynoruje strasne mnozstvi strasne silnych archetypu a clovek bez zkusenosti zacne hrat nejakou tuhle roli. Oproti ni je chlapecek z posilovny docela nevinna hra. Temer me to stalo zivot. Mozna znate takove ty lidi nekde kolem cajoven nebo podobnych esoterickych podniku, co jsou takovy temni a vsichni se jich boji. Tem se IMHO stalo neco podobneho. Driv se tomu rikalo temny mag. Tyhle lidi dost veci vidi, vidi hlavne presne kdo kde nema tu sebeduveru a kde ma slabost. Oni tu slabost maji taky, ale dostanou se jen tam, kde vycucavaji energii z ostatnich. Jsou jako atomovka. Lidi z jejich okoli obvykle konci sebevrazdama nebo na psychine.

    V Brne jsem znal 2 takove, kluka a holku.

    • S psychedeliky zatím žádnou zkušenost nemám, ale rozhodně je chci vyzkoušet – sice se drobet bojím, abych z toho nezačal nějak vyvádět, ale pokud budu “požívat pod dozorem”, snad to nedopadne zase tak špatně.
      Na druhou stranu, ač ty třeba zážitky z psychedelik popisuješ veskrze pozitivně (člověk “prohlédne”), tak si stále nejsem jistý, jestli to nemůže nějak dlouhodobě negativně ovlivnit myšlení. Ale zatím jsem to ani nediskutoval s nikým fundovaným (lékařem) a načteno nic moc nemám (jen všeobecné kecy o tom, jak jsou všechny drogy strašně nebezpečné), tak nevím.

      Co se týče “temných mágů”, tak asi vím, co myslíš, tuším, že jsem někoho takového (konkrétně v tom Brně) potkal, ale už si nevzpomínám, jestli mi náhodou nepřipadalo, že to jenom hraje.

      • Zadnej doktor ti k tomu nerekne nic, to se muzes ptat sve babicky, co cte blesk. Lekari maji hlavu vymytou antipropagandou, ti nejlepsi z nich maximalne priznaji, ze o tom nic nevedi. Musis hledat autoritu, ktera nema povahu oficialni instituce.

        Jo, samozrejme ze i ti magove to hraji, protoze jsou sami v nejhlubsich srackach, Ale obvykle to staci. Asi jako kdyz chudak chodi do posilovny nebo si zaplati titul, taky s tim muze vyvadet a zalezi na tom, jak mu to kdo zere. Tihle se ale trefuji do te permanentni absence sebeduvery primo a maji sve obrany hlavne v tom utoku. Celkem nic zas tak vyjimecneho.

  6. Mordemy, opět jsi mne nezklamal.

    Doktor je kus od kusu. Jsou tací, co dokáží otevřeně mluvit o všem a berou věc opravdu vědecky, bez tajemna a zářivě bílých úsměvů z plakátů. Otázkou je, kde někoho takového najít… Ale osobně jsem toho názoru, že zdravý silný jedinec umělý stimul nepotřebuje.

    Vzory si člověk sám vytváří, neboť je potřebuje, já mám zatím tu výhodu, že stále žiji v krásně černobílém světě, kde ještě poznám co je zlé a dobré. Dobře, nepoznám, ale myslím si to – a to je krásný : – )

    PHATE


Přidat komentář