Lesk a bída popkultury | Psychoanalýza

Psychoanalýza pry ke me neco citi ale svatba s jinou se neda zrusit

24Mar/1211

Lesk a bída popkultury

Plastiková holčička útočí.

Co je tak vtipného na Sheldonovi z The Big Bang Theory? Proč je Barney nejlepší postavou HIMYM? A co mají oba seriály společeného? Proč je Lily Allen geniální a jak se za posledních deset let změnila hudba k herní sérii Red Alert?

S popkulturou je podobný problém jako s náboženstvím. Aby bylo možné propracovat se k něčemu, co má smysl, je potřeba nejdřív odstranit tuny zlatavého, třpitivého, oslňujícího make-upu. Přičemž právě ty vrstvy make-upu mají za následek, že nic jiného, než kosmetiku obvykle nevidíme. Koncept Boha tak s oblibou redukujeme na jakéhosi chlápka na kříži, kvůli kterému byla napsaná nějaká stupidní knížka, na základě níž se stamiliony lidí modlí k vousatému dědovi na obláčku. Ve filmech Christophera Nolana pak vidíme především skvělé digitální efekty a děsivě přitažlivý výraz na zmalované tváři „šíleného“ klauna.

Ale stejně jako je nesmysl zavrhnout náboženství jenom kvůli tomu, že se zaseklo na otcovském symbolu, byla by hloupost odsoudit Temného rytíře v tom smyslu, že je to jen špičková hollywoodská akčňárna plná skvěle natočených přestřelek, výbuchů a digitálních efektů. To, že pro běžného křesťana znamená Bůh především sednout si jednou za týden na zadek do kostela, poslechnout si bohoslužbu, a pak jít domů, neznamená, že je Bible jako taková o ničem. Stejně tak to, že běžného konzumního diváka nejvíc zajímají efektní honičky uprostřed velkoměsta, není známkou toho, že největší filmové blockbustery nemají kromě vymazlených digitálních efektů co nabídnout.

Ano, mainstream je sračka. Ale zavrhnout náboženství jako celek je stejně zkratkovité jako zavrhnout popkulturu. V obou případech by to znamenalo vylévat s vaničkou i dítě. Namísto toho je nutné snažit se z obojího vylouhovat něco, co má hodnotu.

 

Paradox plastové panenky

Vzpomínáte na Lily Allen? Je to nějaké tři-čtyři roky nazpět, kdy se tahle hvězdička (jako desítky dalších před ní a po ní) vyloupla odnikud, asi na dva měsíce zazářila na popovém nebi a pak ukázala showbyznysu prostředníček a odkráčela dělat divadlo. Ale ještě předtím dala světu tenhle bezva hit:

Lily Allen – The Fear

Už tenkrát mě klip fascinoval, jen jsem nedokázal formulovat proč (ta zpívající holčička mi akorát přišla strašně sexy). Na textu mi připadalo něco děsně cool a zároveň bylo z jednotlivých záběrů navýsost jasné, že Lily tu jen paroduje sebe sama a snaží se cosi sdělit. Dneska už vidím, že Lily Allen tenkrát ukázala prstem na samu podstatu dnešní popkultury, respektive její absolutní schizofrenické šílenství, a udělala to natolik stylově, že jí to všichni sežrali. Ostatně jinak to ani udělat nemohla, pokud chtěla, aby se to dostalo mezi lidi.

Na skladbě The Fear je jeden úžasný paradox. Cílovou skupinou jsou jednoznačně holčičky 12-20, které to samozřejmě tenkrát totálně žrali a The Fear se jeden čas hrálo na rádiích typu Evropa 2 minimálně šestkrát za den. Lily Allen představovala další z řady popkulturních zpěvaček, ikon, s nimiž se mohly patnáctileté dívenky identifikovat a vylepovat si je na stěny svých růžových pokojíčků. A myslet to přitom naprosto vážně. Lily byla zbožňována (zhruba do chvíle, než se objevila nějaká další hvězdička) a plnila stránky Bravíček a všeho ostatního bulvárního tisku pro teenagery.

Vtip je v tom, že The Fear není ničím jiným, než totálním výsměchem právě těm holčičkám, které Lily Allen nejvíc milovali, a zároveň dost brutální kritikou celé té mainstreamové představy o tom, jakým směrem by se měla malá holka ve svým životě ubírat. Paradoxní pak je, že ti, na které to bylo směřováno, to samozřejmě naprosto nepobraly a nedošlo jim, o čem to celé je. Jenomže je nutné si uvědomit, že právě díky tomu se z The Fear stal hit a jenom díky zachování oné iluze mohla být Lily Allen na chvíli hvězdou! Přitom už onen geniálně jednoduchý a přitom zatraceně trefný refrén odhaluje vše podstatné:

I don’t know what’s right and what’s real anymore

I don’t know how I’m meant to feel anymore

When do you think it will all become clear?

‘Cause I’m being taken over by the fear

 

Stejně tak většina ostatních pasáží je příliš výstižná, než abych byl ochotný věřit tomu, že Lily neví, o čem zpívá. Hlášky jako „And I am a weapon of massive consumption and its not my fault it’s how I’m programmed to function“ jsou prostě naprosto přesné a je fascinující tomu po těch letech konečně rozumět.

Lily Allen ovšem nestojí s čistýma rukama, bílá jako sníh, rozkročená nad žumpou populární hudby, a hlásající shůry pravdy o moderní mládeži. Naopak je v tom všem až po uši. Ona sama o sobě je popkulturní až na půdu – v tom je právě ta genialita! Parodická stylizace do plastikové barbie, která je sice jenom fake, ale přesto je to symbol, který působí zcela reálně, je přesně onen prvek, který názorně ukazuje, co je podstatou popkultury. Je to do sebe zavinutý mix, který může fungovat pouze v případě, že není vynechána žádná ze složek.

Mezi naší černovlasou panenkou, která sděluje něco podstatného a reálného a kteroukoliv jinou panenkou, která je jenom nablýskaným shitem, není v zásadě žádný rozdíl. Protože jakékoliv sdělení může být masám servírováno pouze v případě, že je zabalené do plastikového obalu a opatřené pozlaceným proužkem.

Kdyby Lily Allen přišla a suše prohlásila, že dnešní mladé holky jsou dementní, že propadají naivní představě toho, že jediné o co v životě jde je být hubená a mít prachy, a že to nakonec vede k tomu, že se z nich stanou odosobněné trosky neschopné cokoliv cítit, nikdo by jí nikdy neposlouchal. Na druhou stranu představa, že si konzumenti (patnáctileté holčičky) budou schopní z textu skladby The Fear vzít jakési ponaučení a pochopí tak, co se jim Lily Allen snaží sdělit, je úplně stejně naivní. Popkultura je vůči svým vlastním produktům hluchá a slepá zároveň. Dokonce musí být! Neschopnost sebereflexe je jejím klíčovým znakem. Bez ní by vůbec nebylo možné, aby něco jako popkultura existovalo.

Navíc je to ještě o to zamotanější, že The Fear ono sdělení „Holky, nebuďte blbý!“ nakonec zřejmě přece jen předává a patnáctileté holčičky to (nějak) ovlivní. A i to je jeden z důvodů, proč se z toho stal hit. To, jestli si to patnáctky přiznají, to už je věc druhá.

Pokud vám tohle všechno nepřipadá dostatečně bláznivé, pojďme se mrknout na americké sitcomy.

 

Odkud přichází vtip

Sheldona znáte asi všichni. Je jednou z pěti hlavních postav The Big Bang Theory. V současnosti asi vůbec nejpopulárnějšího amerického sitcomu. On sám by asi můj výrok opravil ve smyslu „Ale to je přece směšné! Je očividné, že jedinou hlavní postavou seriálu jsem já!“ – a měl by pravdu.

Hlavní postavou Big Bangu se zdá zpočátku Leonard. Je ze všech „nejnormálnější“ a pro většinu cílových diváků je jedinou postavou, s kterou je možné se přímo identifikovat. A přesto (právě proto!) je Leonard nejnudnějším z celé partičky slizkých geeků a tím, na čem seriál stojí, je ve skutečnosti Sheldon. Asociální kurva, která svůj život řídí výhradně podle jednoznačných vědeckých pravidel a veškeré sociální interakce u něj probíhají jako u robota – pokud možno bez jakékoliv účasti a pouze a výhradně s ohledem na výsledek. Ze střetů mezi „normálností“ (lépe „snahou o normálnost“), reprezentovanou nudným Leonardem a masturbační asociálností, zastoupenou psychopatickým Sheldonem, pak vychází většina humoru v seriálu.

To samé schéma používá i How I Met Your Mother, kde roli Sheldona zastupuje Barney (a Leonard je nahrazen Tedem). Oba seriály jsou ve své podstatě o tom samém, jen se na to každý divá z trochu jiného úhlu. The Big Bang Theory se tváří, že není tak zaměřené na vztahy, ale je to přesně naopak. Postava Sheldona je jen Barney dovedený do konce – a nenechte se zmást tím, že Barney je balič (doslova pick-uper) a Sheldon naopak o ženy nejeví žádný zájem.

Zásadní otázka je přirozeně následující: Proč je to sakra tak třeskutě vtipný? Co je tak srandovního na tom, když se Sheldon snaží pochopit mezilidské vztahy a opakovaně selhává tím nejhorším možným způsobem? A co dělá Barneyho tak strašně moc awesome? Podle očekávání je to celé trochu složitější a šílenější, než se na první pohled zdá.

HIMYM a Big Bang sice jsou satirou, ale nejsou satirou parodující skutečné vztahy. Skutečné vztahy totiž nelze parodovat, protože by to nebylo vtipné! To, z čeho si postava Sheldona utahuje je něco, co by páni profesoři na slavné UPCE nazvaly „sociální realita“. Ano, je to způsob, kterým v praxi žijeme svoje životy. Ale zároveň něco, o čem víme, že nefunguje. A teprve ona nefunkčnost a absurdita fungování dnešních „reálných“ vztahů, umožňuje vytvářet onen humor. Vtip je v tomhle případě parodie na naší každodenní realitu, která je vadná. Stejným způsobem jako je vadný Sheldon. Anebo možná spíše Leonard, neboť Sheldon je svým způsobem ze všech čtyř nerdů nejupřímnější (nezapomeňte, že má velký problém s lhaním). Vůbec celá The Big Bang Theory je, v porovnání s How I Met Your Mother, o dost trefnější, protože se dostává až na dřeň. Na rozdíl od HIMYM, které se neustále snaží diváka přesvědčit, že všechno má „dobrý konec“ (tvrdí, že naše nenormální realita je ve své podstatě normální, protože Ted nakonec „potká matku“ - což seriál říká od prvního záběru prvního dílu).

Smějeme se Sheldonovi, který místo toho, aby společensky konverzoval s Penny, začne mlet cosi o Star Treku, a teprve pod enormním tlakem společenských konvencí se snaží vést umělou konverzaci, kterou nechápe a jíž pohrdá. Ale pak vypneme počítač a odejdeme do hospody, kde celý odpoledne předstíráme sociální interakce, přestože bysme se v tu chvíli cítili mnohem komfortněji, kdyby bylo tématem rozhovoru to, jak přišel Hulk ke svým superschopnostem. Nakonec to nějak zvládneme jen díky tomu, co jsme se naučili o „společensky akceptovaných tématech k hovoru“, s úlevou se odebereme domů a po večeři si pustíme Battlestar Galacticu.

A jen díky tomu to funguje! Jen proto je tenhle sitcom tak populární a humor v něm tak moc odzbrojující. Protože my jsme Sheldon! A pokaždé, když sledujeme další díl Big Bang, jsme úplně jako ty patnáctileté holčičky, které tak moc zbožňují Lily Allen. Vztah mezi Lily Allen a jejími fanynkami je úplně stejný jako mezi HIMYM nebo The Big Bang Theory, a námi, kteří se na to díváme a popadáme se za břicho při každé další Sheldonově hlášce. Ve skutečnosti nic nechápeme, nedokážeme vidět, že se svým performance vlastně vysmývá svému cílovému publiku. Nám.

Až se budete příště Sheldonovi tlemit, uvědomte si, komu se to vlastně smějete! Sami sobě.

 

Kam kráčíš královno?

Veškerá popkultura je aktuálním odrazem společnosti a toho, čím se společnost (a její nevědomí) zabývá. Sitcomy jsou jedny z nejvěrohodnějších kulturních artefaktů. Až bude chtít za pár set let nějaký antropolog pochopit, jací jsme byli v jedenadvacátém století, bude partička kolem věčně zhrzeného Teda/Leonarda a asociálního Barneyho/Sheldona, vynikajícím studijním materiálem.

Popkultura se vyvíjí ruku v ruce se společností. Společenské změny nebo spíše změny v naší sociální realitě (v tom, jak v praxi žijeme naše každodenní životy) se dají vystopovat i v rámci relativně velmi krátkých časových úseků. Odrazy toho, s čím se společnost potýká a způsoby, jimiž se snaží svoje problémy řešit, lze nalézt v nejrůznějších popkulturních produktech.

Jako příklad poslouží legendární herní série Red Alert. Druhý díl Red Alertu z roku 2000 měl, mimo jiné, nezapomenutelný soundtrack, kde jednou z nejlepších skladeb byl Grinder:

Red Alert 2 – Grinder (Frank Klepacki)

Házet atomovky na američany a prohánět sovětské tanky po zasněžených pláních, za doprovodu nářezových tracků od Franka Klepackiho, vystačilo jako zábava na nejedno odpoledne. Nicméně uplynulo něco přes deset let a máme tu třetí díl hry a druhou verzi té samé skladby od stejného skladatele:

Red Alert 3 – Grinder 2 (Frank Klepacki)

Rozdíl mezi první a druhou verzí Grinderu je stejný jako rozdíl mezi Mementem a Inception. Jádro je totožné, jen v tom druhém je podstatně víc efektů a celé se to tváří jako o několik řádů větší nářez. Přitom se i dnes, stejně jako v minulosti, točí skvělé filmy a skladatelé vytvářejí parádní soundtracky. Jenom už nám z nějakého důvodu nestačí jedna vrstva make-upu, ale potřebujeme jich na tom mít naplácáno pět a navrch ještě pudr (stejným způsobem srovnejte kupříkladu videoklipy skupiny Linkin Park ke skladbám jako byly In The End nebo Crawling, s jejich dnešními klipy).

Ano, logicky to značí, že běžná realita je stále víc v hajzlu, my sami jsme stále zoufalejší a potřebujeme stále víc sraček, jimiž bychom zakryli podstatu sdělení. Neboť je stále těžší uchránit sami sebe před prohlédnutím. Začíná být čím dál obtížnější nevidět napřažený obviňující prst Lily Allen a posměšný škleb Sheldona Coopera.

To jediné, co dokonale odráží nálady ve společnosti je jen a pouze mainstreamová popkultura. Kupříkladu artové filmy jsou sice fajn a leckdy jsou nesrovnatelně kvalitnější, než co nám předkládá Hollywood, ale obvykle na nich nejsou tak dobře vidět věci, s kterými se společnost snaží vypořádat. Protože artové filmy mnohem méně lžou a tím se vzdalují od toho, čemu říkáme „normální život“. Svým způsobem jsou tak podstatně méně... reálné, než ta nejznámnější mainstreamová díla.

Důvodem úspěšnosti Nolanových (a Fincherových) filmů přitom není to, že jsou to oba filmoví mágové, kteří dokonale ovládají svoje řemeslo, ale především jejich schopnost dát divákovi to, co si nese v sobě. Nolan je nejlepší režisér současnosti proto, že se ve svých snímcích zabývá tím, čím se na podprahové úrovni aktuálně zabývá celá západní civilizace, nebo-li: „Jak si ještě alespoň chvilku lhát?“

Pouze pokud se podíváte na to, čím jsou fascinovány masy, můžete pochopit, o co se ve společnosti hraje. Popkultura je dokonalým odrazem společnosti. Nelze po ní chtít, aby byla „pravdivá“. Už jen proto, že ona svým způsobem pravdivá je. Je pravdivá a reálná přesně takovým způsobem, jak je reálná a pravdivá naše vlastní běžná každodenní realita. A přestože je, podobně jako křesťanství, plná sraček, tak když se budete snažit, něco hodnotného možná přeci jen objevíte. Jen musíte počítat s tím, že to bude tak trochu... zavinuté do sebe.

Komentáře (11)
  1. To s tím vysmíváním Sheldona divákům nechápu. Jak jsi to myslel, mohl bys to trochu ještě rozvést, pro jednoho méně bystrého, aby mohl prohlédnout? :)

    Jinak z pohledu diváka mi TBBT přijde mnohem lepší než HIMYM. To první je dobré tím, že je výstřední (moje oblíbená postava je právě Sheldon), kdežto HIMYM je takový stereotypní, nudný a už mě tam nic nepřekvapí. Dívám se na to jen proto, abych zahnal nudu a procvičil si angličtinu.

    • Chápeš, jakým způsobem kritizuje Lily Allen svým videoklipem patnáctileté holčičky? Tak úplně stejně, jen naruby, kritizuje Sheldon svým výstupem nás – “asociální kluky od počítačů”.

      Videoklip Lily Allen není samozřejmě americký sitcom a není to satira, ale Lily Allen v něm kritizuje přístup dnešních patnáctek k životu. A dělá to tak, že kritizuje popkulturní symbol (kterým ona sama je), podle něhož se ty patnáctky snaží žít. Dělá si tak srandu sama ze sebe. Ale je tu ten paradox, že ty patnáctky to neslyší, ty patnáctky ten humor nechápou a místo toho Lily milují a berou její performance a stylizaci vážně.

      Jenomže my bereme Sheldona taky vážně. Tím, že se tomu smějeme a připadá nám to vtipné, potvrzujeme, že je Sheldonova kritika oprávněná. Postavou Sheldona si scénáristi dělají srandu z lidí, kteří jsou předobrazem Sheldona. Ale ta sranda je sama o sobě srandou pouze a jen díky tomu, jak fungujeme my sami v naší realitě. Nejsme si jistí sami sebou, protože nám (stejně jako Sheldonovi) připadají všechny ty sociální interakce na hlavu, ale nejsme tak drsní jako on, abysme se na to prostě vykašlali. Když se to tak vezme, Sheldon je nejvíc “v pohodě” ze všech postav v seriálu.

      Pak je tu sice zdánlivě ten rozdíl, že Sheldon je postava, zatímco Lily Allen je “reálná” zpěvačka, ovšem ono to je ve výsledku jedno. Tu funkci plní oba stejnou. Ukazují nám něco z nás samotných, co nechceme vidět, my je za to milujeme, ale zároveň jsme schopní se sami před sebou tvářit, že to nevidíme.

      Je to šílené, je to paradoxní, ale nějak tak to prostě funguje.

    • To je vtipne, jsem si rikal, ze je snad zbytecny to psat tak polopaticky a ze je to kazdymu jasny. Tak neni. Ukazuje to jake clovek dela porad blbe chyby, kdyz si mysli, ze to co vidi on a na cem stavi uplne vsechno, ostatni skutecne nevidi a porad jsou schopni alespon vegetativne fungovat. Coz je fascinujici.

      I Rambo je vysmechem chlapske machoidnosti a minimalne pulka obyvatel tehle planety to vi, ale ti, respektive ty, to nemohou nikdy rict nahlas, protoze tu druhou pulku, co se na Ramba kouka, potrebuji zase ke sve hre a kdyby ta druha pulka, co kouka na ramba, byla moc nasrana, tak te druhe nemuze poslouzit zprvu jako iluze rytire na bilem koni a pozdeji jako zaminka, ze se vsechno posralo (Pista Hunfnagl hra).

      Proste poselstvi filmu nelze brat jen jak to myslel reziser nebo tvurci. To plati pouze u artovych filmu a u reziseru jako Nolan, kteri jsou artovi, ale uz je to proste sralo a popkulturu si zamichali do repertoaru (coz je na druhou stranu hrani si s ohnem). HIMYM jsem nikdy nevidel, stejne jako jsem nevidel Dallas nebo Titanic a nejel jsem na cervencovou dovolenou do Chorvatska, ale budou to proste kulturni fenomeny, ktere fakticky sdeluji i neco uplne jineho, nez to, co sdeluji v prvnim planu.

      Videt to ale proste chce aspon zdibicek vnitrni svobody a vubec pripusteni, ze veci jsou i neco trochu jineho nez “jsou”. To je ale dost nekomfortni stav mysli, protoze nasledna retezova reakce rozlozi realitu, nejak podvedome to citime [no zamachruju si: ja uz dost dlouho ne] a chcem se tomu vyhnout.

      Zaverem: garantuju ti, ze se na to nedivas “jen pro zahnani nudy a anglictiny”, resp. zahnani nudy neni jen zahnani nejake nudy nebo prazdna. Nuda by si vubec zaslouzila samostatny pojednani.

      • Kéž by to bylo jasný… Tahle úvaha vznikla dílem mimo jiné proto, že mám ve svým okolí (stále ještě) nadprůměrný množství lidí, který na Big Bang a HIMYM koukají, ale o kterých vím bezpečně, že jim to, co jsem tu napsal, nedochází. A ono než jsem se nad tím zamyslel, nedocházelo to ani mě. Ale posledních čtrnáct dní jsem si dával Big Bang marathon (dokoukával jsem zpětně poslední tři řady; tenkrát jsem přestal koukat, když byla v Hollywoodu stávka scénáristů a seriál byl někde v půlce první série) a teprve teď mi postupně začalo docházet, čemu se to tak směju.

        Ad Rambo: No jo, lidi se vždycky rádi navzájem “podrží”, hlavně aby pak bylo odkud padat a na co ukazovat prstem, že jo…

        Fakt mě na tom fascinuje, že třeba film může být součástí něčeho (tý každodenní, masový, sociální reality…), to něco svým sdělením kritizovat a rozkládat (Nolanovi filmy ukazujou, jak si tu svoji realitu sami vytváříme a jakej je to pak shit), být všemi milován za to, že to dělá, a zároveň jakoby zůstat neslyšen – nebo spíš nepříznán. A jen proto, že je nepřiznán (je zastřeno, o čem ten film ve skutečnosti je) vůbec může takovej film vzniknout.

        Ale ono na tohle všechno odpovídá ten obrázek Real/Imaginary/Symbolic, kterej kdybych pár tejdnů zpátky “náhodou” nespatřil na jednom fóru, tak tohle pojednání vůbec nevznikne.

        Vtipný je, že když se k tomu rozložení reality člověk konečně dokope, ta uvidí, že tímhle to pouze všechno začíná, že tohle byla taková rozcvička před zápasem a ta pravá makačka ho teprvé čeká.

        Když jsi zmínil tu nudu, vzpomněl jsem si, že jsem už na tohle téma něco četl od Sterna, ale našel jsem tohle: http://www.blisty.cz/art/60382.html – tuším, že jsem na tenhle článek už odkazoval. Stoprocentně psal o nudě jako takový něco i v knížkách, co jsem od něj teď četl, ale nemůžu to nikde najít.

        Jinak je hezký, žes tenhle článek zalinkoval ze stejnýho threadu, kterej mě původně navedl na to napsat něco o tomhle tématu (haha).

        • Kdyz jsem ten obrazek videl, tak me fakt prastil s tim, ze je to pecka a musi prastit kazdyho asi jako Nolanovy filmy, protoze stejne jako ty filmy, je proste o TOM, lezi to pred nama a nic na tom nemeni ani to, ze nevime, co s tim jako dal. Vlastne vubec nevim, jestli je ten obrazek uz dokonalej, nebo je dokonalej jen ten koncept a mel by jit vylepsit. Rozhodne se o to pokusim (ano, mluvim o tom, ze tu svatou trojici prekreslim a dokonce se mi o tom i zda).

          Pokud se bavime o Realnu a chcem ho nejak podchytit, tak prvni krok je prave popisovat ne(jen) Realno, ale (i) ne-Realno (na obrazku Obraz a Symbolicno), protoze vypravet/citit/sdilet Realno samo o sobe je jak se snazit sdelit pribeh pokud nezname slova, pismena, nemame papir, tuzku, knihtisk, pocitac, kameru, mikrofon ani nic jineho. To, ze OBRAZNE RECENO, dnes vychazeji knihy duchovne prazdne, nudne a pozerske (vetsina z nich skutecne takova je i NEOBRAZNE) neznamena, ze mame schizoidne znicit vsechny papiry, tuzky i filmy a rict, ze jsou k nicemu (jakoze pozor: mainstreamovy nazor: vsechny filmy jsou o hovne, se zacina docela realne prosazovat). Schizofrenie je snaha o vypraveni pribehu bez nerealne omacky. Je to nepokora, je to dusledek toho, ze jsme popravili Boha a nezbyva nam, nez na jeho uprazdneny trun dosazovat sebe, misto toho, abychom se uklidnili, uznali ze tam i vsude kolem i unitr samozrejme je nic nez on, delali svoji praci (pokud si myslite ze to je 9 to 5 job, tak je to trochu… vedle a pokud myslite ze je to freelancerovsko-babautovsky job, tak je mi lito, ale ani to tim nemyslim) a prave jako dusledek te pokory prijdou mysticke stavy, kdy Imaginace a Symboly zinterferuji tak jak maji a vyloupne se realno.

          Jinak obrazek pochazi odsud: http://eyeslitcrypt.wordpress.com/2008/03/31/lacan-through-zizek-on-the-big-other/ , tj. z clanku, ktery je podobne jako obrazek nebo Nolanuv film za a) velice zajimavy a jaksi z nej je citit “pravdivost” a zaroven b) neni vubec jasne co (a predevsim jak) s tim celym dal.

          • Svatá trojice: Tak moment! To mi nedocvaklo, že by to měli křesťani vychytaný až takhle. Vždycky jsem koukal jen na Boha a ty tři podstaty jsem moc neřešil (hlavně mě sral Duch Svatý, kterýho jsem nikdy nechápal). Ačkoliv ono to teď dává docela smysl, neboť svatá trojice odkazuje na trojjedinost Boha, tedy tři složky, z kterých se Bůh skládá. Nebo-li logicky Otec (Bůh) – Symbolic; Syn (Člověk) – Real; Duch Svatý – Imaginary. Teď akorát jestli Real a Imaginary neprohodit, ale asi ne, vzhledem k tomu, že Duch Svatý má být něco jako “náboj”…

            Ten článek jsem četl – jak jsem ten obrázek spatřil, okamžitě jsem začal googlit a k tomu, co odkazuješ, jsem se dostal. Jako symbol je to naprosto badass a nemohl jsem jinak, než to sem při první příležitosti narvat. Navíc i ten samotnej obrázek je graficky ztvárněnej skvěle – ty psychedelický barvy, síť, prostorovost… Ultimátní. Symbol jak řemen.
            Jako samotnej koncept je to “vševysvětlující” a samozřejmě to má obrovskej uměleckej potenciál – především pro člověka, kterej chápe, na co se to kurva kouká. Takže říkám do toho, třeba přijdeš na něco, co bude působit ještě úderněji… (když se ti něco podaří vytvořit, tak to pošli, taky už si konečně po letech změním avatar; začal jsem dumat hned po Ozoře, za co vyměnit ten svůj symbol schizoidnosti, co používám poslední 3-4 roky)

            Napadá mě vylepšit to naznačeným pohybem, ale nějak “do všech stran”. Možná to rozmáznout nebo tak něco, aby bylo vidět, že se to celý jakoby hýbe. Ostatně svět má 4 dimenze (3D plus čtvrtá dimenze je časová). Anebo vůbec by mohlo bejt hustý z toho udělat animovanej .gif obrázek a nějak to rozhýbat…

            “pozor: mainstreamovy nazor: vsechny filmy jsou o hovne” – jo, přesně na tohle černobílý vidění jsem tímhle narážel. Stejně jako neexistuje absolutní čistota, neexistuje absolutní špína. Klasika. Realita je ve skutečnosti zamotaná do sebe, jednu složku nelze oddělit od druhý (jinak je z toho schizofrenie). Opět viz. obrázek (napadá mě dát mu nějaký jméno, ale ono už to má samo o sobě jmen spoustu – třeba Realita a Bůh…)

            Prostě řešením je a vždycky byla syntéza. A upřímně řečeno, asi jsem po Ozoře spadnul do Real složky a zapomněl jsem se starat o ty druhý dvě…

            Jo mimochodem: Protože opět nevěřím, že je to náhoda, popíšu jednu vtipnou věc, která se aktuálně děje na trhu s PC hrama (napadlo mě, že to zahrnu do článku, ale pak jsem si na to nevzpomněl):

            Asi dva/tři týdny zpátky vyšla hra Mass Effect 3. Asi těžko by člověk aktuálně hledal větší herní symbol, než tuhle akční sérii. Všichni jsou z toho totálně odvařený a brácha byl natolik “chytrej”, že si předobjednal originálku (má furt ještě ty prachy z toho úrazu kotníku, za který si kupuje hovadiny…), protože ho strašně chytnuly předchozí dva díly (a s ním miliony dalších hráčů) a chlapec byl posedlej tím, jak příběh Mass Effectu dopadne. On ten příběh Mass Effectu je docela zajímavej (brácha mi ho dopodrobna převyprávěl), je tam docela dost mytologie a celý to má slušnej přesah. Podrobnosti by byly na dlouho…

            Každopádně úplný závěr hry umožňuje hráči rozhodnout se mezi třemi řešeními. Řešení A alias “Ideální”, řešení B alias “Zlé” a řešení C alias “Syntéza”. Co je srandovní, že to tam je přímo natvrdo takhle řečeno a postavička, kterou ovládá hráč stojí na takové velké plošině a vlevo je A, vpravo je B a uprostřed je sloup světla (energetické cosi) s řešením C, o kterém je vysloveně řečeno, že je to Syntéza (použili prostě přímo to slovo). Přičemž je jasně naznačeno, které ze tří řešení je nejlepší, už jen tím, jak je to vizuálně ztvárněno.

            A teď co je nejvtipnější: Fanoušci se bouří! Nelíbí se jim konec! Připadá jim “divný” a “na hovno” (kupodivu nikde jsem neslyšel, že by byl “nelogický”). Dokonce to došlo tak daleko, že Bioware vydá nějakej update nebo tak něco, který umožní další alternativní konce, protože vlna nevole, která se proti tomu zvedla, je příliš velká. Musel jsem se tomu dost smát…

            Přičemž můžu teda potvrdit, že i z hlediska toho samotnýho příběhu to dává smysl a Syntéza je skutečně nejlepším řešením, jak “zachránit svět” (upřímně řečeno, jediným řešením, které dlouhodobě vydrží, protože ty druhý dvě řešení by za pár desítek tisíc let vyhladily lidstvo; ehm).
            [tohle byl konečný důkaz, který mě přesvědčil, že Bioware – autoři hry, jedna z nejúspěšnějších herních společností vůbec – mají slušně načtenýho Freuda nebo alespoň Tisíc tváří hrdiny]

            • Jo, cislo 3 je proste zmakly. Nemyslim si, ze museji mit nutne nacteny to, co my. Cislo 3 i synteza jsou pravda, prave proto, ze to vyleze ve vsem a i kdyz se clovek bude snazit vsemu “duchovnimu” vyhybat, tak si nepomuze – naopak, muze byt pred realno postaven o to brutalneji a mozna proto ty tripy podavany ve vezenich nejhorsim zlocincum mely takovy uspech. I ve vygumovanym mozku gameru se 3ka nakonec objevuje :) Proste neni kam uhnout a nakonec prijmout toho osklivyho B… (ale treba jim krivdim, nicmene umelci fakt nemaji zmaknuty ty veci takhle teoreticky a presto to v tom je)

              Maskarada kolem ty hry je fakt genialni, dik za exkurz. Kdyz jsem kdysi davno hraval hry, tak mnohe nemely konce, respektive bud se slo koleckem zase do levelu jedna nebo se obtznost neumerne zvysovala, az se proste umrit muselo. To byly bezvychodny konce!

              • Nejpravděpodobnější je, že sice nemají načtenou žádnou “tvrdou teorii” (tj. nic od lidí typu Žižek, Freud, Lacan, Stern…), ale mají načteno spoustu příběhů (včetně spousty mytologie) a prostě chápou, jak má správnej příběh vypadat (jelikož to příběhový NĚCO bylo zatím v každý jejich hře za posledních 20 let, legendama typu Baldur’s Gate počínaje…).

                A to, že jim pak z toho vyleze něco, co třeba oni sami ve výsledku až tak úplně vědomě nechápou (a fanoušci to chápou podvědomě až moc dobře a řvou proti tomu), to už je ta genialita popkultury.

  2. Náhodou sem narazila na tvůj blog a po přečtení pár článků sem nadšená. Trefný, dobře napsaný, témata mně blízký.
    A používáš výborný metafory.

    To mám radost, že zase budu mít co číst.
    Dík.


Přidat komentář