Křížová výprava | Psychoanalýza

Psychoanalýza Máslová pyramida

7Jul/1120

Křížová výprava

Za pravdou.

Už by bylo fajn to konečně nějak vyřešit a mít to všechno za sebou, že? Dostat se tomu na kobylku. Dojít až k jádru pudla. Prokousat se tím. Najít onoho zakopaného psa a zjistit, co špatného snědl. A pak už jen navždy hlídat, co mu dáváme k žrádlu, aby nám znovu nechcípnul a nezačal hnít.

Jako lidé tíhneme k absolutním odpovědím. Představa, že by mohl existovat jakýsi permanentní problém, k němuž by neexistovalo definitivní řešení, je pro nás jednoduše neakceptovatelná. Raději uvěříme lži, než žít v permanentní nejistotě. Anebo jinak: Než přijmout nepříjemnou pravdu, upravíme realitu tak, aby se pravda vyjímala v lepším světle. Dospěli jsme tak daleko, že si místo hledání odpovědí vytváříme vlastní verzi reality. Skutečná pravda nás nezajímá. My sami určujeme, co pravdou je.

Nicméně, nebylo tomu tak vždy.

 

Tři staré přístupy k pravdě

Určitě jste ty termíny už slyšeli, možná jste se i dostali k výkladu jejich významu. V krátkosti pro zopakování:

  • Dogmatismus – pravdu jsme už našli. Podívejte se, není to vlastně vůbec těžké, tohle je černá, tohle je bílá. Pokud se vám to nelíbí, váš problém, ale my si za tím stojíme a vždycky stát budeme. Tohle je naše dogma! Žádná jiná pravda není, jen ta naše.
    (historická vsuvka: pokud jsme v Evropě, je právě středověk a máte peníze, které bychom vám mohli vzít, tak vás pro jistotu rovnou upálíme a v souladu s naším pravým učením vás prohlásíme za nebezpečného popírače jediné skutečné pravdy)
    Výhody: Existuje jediná pravda, máte ji vy a pokud s vámi někdo nesouhlasí, necháte ho upálit.
    Nevýhody: Momentálně bohužel platí zákaz upalování.
  • Skepticismus – pravdu stále hledáme a i když věříme, že se nám ji jednou podaří najít, tak jakoby nepředpokládáme, že se tak někdy stane. Aktuální verze pravdy nám sice leží na stole, ale víte jak to chodí, dříve nebo později někdo přijde, vytáhne z batohu zdechlinu černé labutě a za vítězoslavného smíchu nechá dvacet let práce rozpadnout v prach.
    Výhody: Nejsympatičtější, ze všech tří přístupů. Balíte holky na to, že jste kriticky uvažující intelektuál, který se vydal po cestě vědeckého poznání a hledání objektivní reality.
    Nevýhody: Stupňující se duševní a nervová labilita.
  • Nihilismus – je to blbost, hledání pravdy nemá význam, smyslové poznání člověka je nutně natolik omezené, že pravdu poznat nelze. Pravda možná ani neexistuje a ztrácet s něčím takovým čas je hloupost, pojďme si to tady pořádně užít, dokud je ještě čas!
    Výhody: Balíte holky na to, že nic nemá smysl. Posmíváte se skeptikům, protože jim jejich přístup žerou jen frigidní vysokoškolačky s brýlemi a koňským ohonem, zatímco vy se zpíjíte do němoty se skupinou zhrzených sexy blondýnek.
    Nevýhody: Paradoxně nižší společenský status. Jediné jméno, které lidé znají je Friedrich Nietche, o kterém vědí pouze to, že to byl cvok a idiot. Slavný cvok a idiot.

Vykradu našeho učitele filozofie a bez dovolení zde použiji jeho velmi trefný příměr: Řekněme, že jsme děti a hrajeme hru na schovávanou. Snažíme se najít Marušku.

Dogmatici tvrdí, že Marušku už našli a všem ostatním dětem říkají, co je Maruška zač a co od ní čekat. Žádná jiná Maruška podle nich neexistuje a v žádném případě se nemohlo stát, že by tahle holčička, kterou našli, nebyla Maruška.

Skeptici Marušku stále ještě hledají, většinou kriticky studují nějakou holčičku, u níž dříve nebo později někdo objeví vlastnost, která je v rozporu s tím, co doposud zjistili, čímž se popře aktuální teorie o tom, že právě tato dívenka je Maruškou. Protože se to stalo už tolikrát předtím, skeptici jsou přirozeně paranoidní a žádný opravdový skeptik nikdy neřekne, že tentokrát už si je stoprocentně jistý, že tohle je Maruška.

Nihilisté říkají, že Maruška neexistuje nebo ji nelze najít, protože je tak dobře schovaná, že je pro oči ostatních dětí neodhalitelná. Hledání Marušky je něco, čím nemá smysl ztrácet čas, zvlášť když hostinský roztáčí další pivo.

Pro ty, co v tom (ne)mají bordel, malé cvičení: Pokud jsou teisté (lidé, co věří v boha) dogmatici, tak ateisté jsou...? Ano, také dogmatici. A trochu těžší: Vědec, který říká, že jediný správný přístup je skepticismus je...? Jasně, dogmatik.

Tyto tři přístupy jsou základními pohledy na to, do jaké míry lze poznat objektivní realitu a jakým způsobem ji zkoumat (pokud vůbec). Například skrze skepticismus se dělá tvrdá věda. Dogmatismus je oblíben v náboženských kruzích. A nihilismus je ve všeobecné nemilosti, protože vždy zákonitě kope do aktuálního společenského uspořádání a kolektivních i individuálních hodnot. Tipnete si, který z přístupů nejvíc letí mezi současnými lidmi? Ze tří zmíněných kupodivu žádný.

 

Postmoderní panáci ze slámy

Dnešní děti už si na schovávanou jednoduše nehrají.

Už nehledáme Marušku (skeptici), ani netvrdíme, že ji nelze najít (nihilisté) ani neříkáme o jedné konkrétní holčičce, že je to Maruška (dogmatici). Vytváříme si svoji vlastní Marušku a překvapivě o ní ani neříkáme, že je jediná a nejlepší, protože lidé kolem nás to dělají také, mají svoje vlastní Marušky, a nikdo jim to nemá za zlé. Platí, že takzvaně „Každý má svoji pravdu“. Samozřejmě, jak je to geniální, tak je to nefunkční, ale zároveň bohužel až příliš přitažlivé. Jasně, ono to tu bylo tak trochu vždycky, ale teprve v tom, čemu říkáme moderní doba, se z toho stala oficiální doktrína (bez demokracie a svobody názoru to přeci jenom nebylo ono – nehledě na riziko upálení...).

Jsme považováni za svobodné občany. Za lidi, kteří mají svůj osud zcela ve svých rukou. Za jedince, kteří se mohou volně rozhodovat ohledně toho, jak se zachovají. Prý je na nás, co si v životě vybereme. Máme prý možnost konat zcela sami za sebe.

Potud ještě relativně v pořádku. Jenomže tímhle to nekončí. V čem je potíž? Jednak v tom, že je to samozřejmě iluze, svůj život zdaleka nemáme jen ve svých rukou, alespoň ne vždy. S tím by se ještě dalo vyrovnat. Co je však horší je skutečnost, že tohle přesvědčení, tahle iluze svobody, v nás pěstuje pocit, že všechno je v konečném důsledku jen naše vlastní vina. Udržováni v naivní představě, že už nemusíme být poslušní žádné vnější autoritě, ideologii, filozofii nebo morální hodnotě, přesto stále dokola a znovu selháváme a protože jsme přece svobodní, tak si za to vlastně můžeme sami.

Lidé tak už kolektivně nehledají způsob žití, který je správný (přirozený), ale snaží se individuálně přijít na něco vlastního, co je osobně spasí.  Motto postmoderní doby je „Snaž se, záleží pouze na tobě, jestli budeš šťastný!“, z čehož potom vychází ještě mnohem děsivější „Když se něco pokazí, je to tvoje vina.“ Ostatně systém se tak tváří, že nemá žádnou ideologii, a rozhodnutí nechává na samotných lidech. Není jednoduché uvědomit si, že i dnes je nám opět (jako vždy v lidských dějinách) něco přikazováno. Tentokrát je to „Buď šťastný!“

 

Když můžeš, tak musíš

Iluze svobody nás mrzačí. Lidé se ničí pocity viny za to, že se necítí šťastní. Protože my si přece můžeme svobodně vybrat, zvolit, a určit si, jak bude vypadat náš život. Pokud se nám to nedaří, je problém v nás samotných.

Postmoderna nejenže odmítá jedinou pravdu, ona pojímá odlišné názory a pohledy jakožto naprosto legitimní a rovnocenné. Odmítá to, že lidé jsou v jádru stejní. Říká, že je správné si lhát, protože lež z jejího pohledu přestává být lží a stává se individuální pravdou, která může jednotlivci docela dobře posloužit. Přestávají platit pojmy dobře/špatně, neexistuje černá a bílá. Všichni si to děláme po svém a všem nám to, logicky, nefunguje – vyčítáme si to a snažíme se o to víc, čímž jen podporujeme status quo.

Z vlastních špatných vlastností se stávají dobré, protože si to tak „zvolíme“. Události z našeho života, které nás definují, které říkají, kým jsme, jednoduše přepíšeme tím, že si na ně uděláme jiný názor. Jistě, že problém nejdřív zanalyzujeme a pečlivě rozebereme, ale pak to rádi zařídíme tak, že už se o problém nejedná. Z vlastní slabosti se snažíme udělat přednost a nosit ji jako brnění. Vyrovnat se s vlastním traumatem dnes znamená „přepsat ho“, podívat se na to z té lepší stránky, celou věc zlehčit a redefinovat pravdu.

Vypadá to, že si můžeme skoro vybrat svoji vlastní identitu. Koneckonců život je v našich rukou a naše osobnost je jenom naše volba. A když si můžeme zvolit, pak to musíme udělat tak, abychom byli šťastní (nemáme na výběr). Musíme se milovat takoví, jací jsme (vždyť jsme si to tak vybrali). Nenávidět sám sebe je dle postmoderny nesmyslné. I pokud něco děláme špatně, je to vlastně dobře.

Jako ideální příklad z praxe poslouží zmíněný učitel filozofie. Mezi studenty se ujala přezdívka Krteček, která k němu sedne hned ze dvou důvodů. Zaprvé tak trochu vypadá (což by nevadilo – většinou lidí je to považováno za „roztomilé“), ale podstatné je, že on nosí tričko s Krtečkem. Názory typu „Super recese!“ s prominutím ponechám stranou. Faktem je, že onen učitel je tak trochu infantilní a občas se chová dětinsky. Aby svoji infantilitu legitimizoval, udělal z ní symbol, který vystavil všem na očích (analogie s blogery píšících o svých problémech je nasnadě). Nejde tu jen o zjevnou intelektualizaci; tipnul bych si, že si celkem dobře uvědomuje, jak působí a má to u sebe docela solidně zanalyzované. Náš učitel si „zvolil“ verzi vlastní identity, ve které jeho infantilita jakoby není zápornou vlastností. Lépe řečeno musel si ji zvolit, protože jinak by měl pocit, že svůj život nemá ve svých rukou (svoje rozhodnutí přitom vnímá jako ryze dobrovolné). Nemusí tak svůj problém řešit, protože to zařídil tak, že přestal být problémem.

 

Konečné řešení

Teď k očekávané propagaci skepticismu. Možnost svobodně se rozhodnout a vybrat si svoji vlastní realitu, je skutečně lákavá, ale nefunkční. V těch podstatných věcech jsme jako lidé totožní a jednou z oněch věcí je i tendence držet se zuby nehty větve, přestože samotný strom padá. A žádný strom nemá ideálně pevné kořeny. Ačkoliv bychom to samozřejmě rádi. Bylo by skvělé, kdyby existoval univerzální klíč ke štěstí, dokonalý recept na to, jak fungovat v realitě. Vůbec nejlepší by bylo magické tlačítko, které by jediným kliknutím dalo všechny věci do pořádku a vyladilo je navždy přesně tak, jak mají být.

Každý máme nějaký způsob, jak se vyrovnáváme se svojí existencí na tomto světě. Ale je potřeba bojovat (skepticismus). Ne se spokojit s tím, že boj nelze vyhrát a nemá smysl se o to snažit (nihilismus) nebo naopak prohlásit, že už jsme ho vyhrály/prohrály (dogmatismus). Navíc je potřeba, zvlášť dnes, dát pozor na to, aby naše vnímání bylo přizpůsobováno realitě a nikoliv naopak (postmoderna).

Pokoušet se najít konečné, finální řešení, způsob, kterým budu žít svůj život a všechno bude od té chvíle šlapat, jak má, je naivní a nerealizovatelné. Některé otázky vám ani Google nezodpoví. Tím spíš je nutné hledat na ně odpovědi. Přestože některé z nich se nám pravděpodobně nepodaří zodpovědět nikdy. A když, tak to dlouho nevydrží. Pohyb je život a život je hledání, které nikdy nekončí. Jakkoliv pateticky to může znít.

Komentáře (20)
  1. Zajimave cleneni. Trochu se ho desim.

    Jen bych vypichnul postmodernu ve vztahu k tem trem pristupum a je to jen muj POCIT:

    Skepticismus, ktery je aplikovan dusledne i sam na sebe, k postmodernimu “vse je mozne” vede! Neboli skepticismus jakoby slo aplikovat na vse, ale ne na sebe sama, protoze pak sam sebe zpochybni.

    A zpochybni se natolik, ze prave prijde s perverznim dogmatem “vse je mozne”, ktere zaroven jakoby bylo totalni dogma a zaroven vsechna dogmata by jim byly vylucovany. Zaroven “vse je mozne” je jen rub mince s napisem “nic neni” – > nihilismus.

    Mam pocit, ze tohle je vysoce paradoxni prostredi, az se mi z toho toci hlava.

    Takze se vratim k Zizekovskemu “dulezitejsi jsou otazky a definice” nez odpovedi. Tedy kdo takhle definuje neco jako lidskou filozofii do 3+1 pristupu? Co tim sleduje? Ruzne styly baleni ruznych zenskych, cimz si pripravuje pudu pro kompenzaci nedostatku kojeni, absenci otce a podobne nelibe hovadiny, co se mu kdy prihodily?

    Vsuvka – muze byt neco jako nedogmaticka vira?

    Skutecne nevim, ktery z tech 3+1 pristupu, takhle nacrtnutych, mi prijde odpornejsi a cejtim cosi temneho, osudoveho a dogmatickeho za celou tou klasifikaci. Asi jako kdyz si clovek da krtecka na triko, vypada jako krtecek a je infantilni jako krtecek; misto toho aby se treba oholil a sel do armady zabijet nebo zachranovat Konzany nebo se vysral na dvere rektoratu a sel hrat homelessa misto hrani si na VS ucitele.

    • Ahoj Tibore.

      Od začátku jsem si říkal, že se do toho nesmím zamotat, ale zároveň jsem to zase nechtěl natahovat vysvětlováním “po lopatě” a hlavně popíráním sebe sama (“Koukejte děti, dá se na to pohlížet takhle jako na 3+1, ale je to vlastně hrozně zjednodušující, na hovno to takhle definovat a nevím, proč o tom vlastně píšu.”) Abych o tom vůbec nějak mohl napsat, musel jsem chtě-nechtě použít nějaké kategorie a členění.

      Ty tři základní přístupy jsem si vždycky nějakým způsobem uvědomoval, hlavně skepticimus vs. dogmatismus (ten nihilismus jsem jen nevnímal jako hodný označení “jeden z přístupů k pravdě”), jen jsem to neměl dané nějak “koncepčně do kupy”. Takhle nám to rozčlenil na VŠ právě Krteček (jak píšu v článku) a když jsem se nad tím zamyslel, tak se mi to líbilo.

      Rozebíral jsem to především proto, abych se měl od čeho odrazit, co se týče kritiky postmodernismu. Abych ukázal ten kontrast a demenci současného nazírání na svět a sebe.

      O to, že skepticismus nemůže zpochybňovat sám sebe jsem se otřel tou druhou otázkou v malém cvičení na konci výkladu tří přístupů (“Vědec, který říká, že jediný správný přístup je skepticismus je…? Jasně, dogmatik.”) Tohle je zkrátka taky dogma, ale proto, že je to dogma vědecké, tak to jakoby není dogma (ačkoliv ne, že by na tom zase tak záleželo).

      Problém skepticismu je v tom, že když je praktikován do důsledků, tak opravdu jen pokládá ty otázky a nedává žádné odpovědi. Ale jako lidé takhle žít nedokážeme a máme tendenci tíhnout k dogmatismu (konečným řešením, jistotám a pravdám, které se nemění).

      Ad vsuvka: Muselo by to být něco, čemu věřím, co nezpochybňuji (právě ani tím skepticismem), ale jsem schopen to (třeba když už jde opravdu do tuhého a pádá strom) opustit (pustit se větve). Asi jako když se mi bortí realita a já ji musím opustit (i když jsem jí zatím bezpodmínečně potřeboval k životu) a pustit k sobě realitu jinou. Jo, v 3+1 na to chybí správná kategorie, vida.

      Hm, ono to celé vyznívá jako obrana skepticismu, přitom o to vůbec nejde a takhle jsem to původně napsat nechtěl (něco mi říkalo, že přijdeš a řekneš k tomu něco podobného – vůbec funguješ jako bezva filtr, abych nepsal úplný hovadiny). Ta jediná (pro mě) důležitá pointa článku byla, že je hloupost hledat konečná řešení, něco, čím “to” (ať už cokoliv) vyřešíme a jednou provždy odškrtneme jako “splněno”. Ve skepticismu právě ta absence definitovnosti obsažená je a proto jsem to nakonec spojil v jedno.

      Přitom sám sebe neškatulkuju a nepovažuju se za “skeptika” (ačkoliv jsem to o sobě častokrát hrdě prohlašoval). Máš pravdu, že tohle členění je vlastně zbytečný, ale přiznávám, že je to pro mě natolik těžko uchopytelné téma, že jsem o tom nedokázal srozumitelně napsat bez toho, abych to takhle rozsekal. Což možná jen dokazuje fakt, že jsem to celé vlastně ještě moc nepochopil.

  2. No ja jsem pochopil spis jako kritiku na krtecka a to, jak prejimas jeho terminologii. Ne ze bych kritizoval tvuj pristup. Koneckoncu chodis do skoly. Sam bych si na tohle tema netroufl nic napsat, protoze jsou otazky a oblasti, ktere me zavadeji tim vic, cim o nich premyslim, takze diky moc :)

    Souhlasim s tim, ze jsi to jiz napsal s vedcem dogmatikem. Prave kvuli tomu me desi tohle pitvat.

    Ad tve vedecke dogma. Prave to popira ten oficialne vedecky popperovsky pristup: podle toho u vedy k zadnemu dogmatu dojit nesmi. Veda ma byt zpochybnitelna a zpochybnovana. Veda se zrekla pravdy, protoze se desi toho, ze by se mohla zaseknout na nepravde a hlasat ji [veda vznikla jako opozice dogmatickeho tmarstvi, co se samo oznacovalo jako vira](analogie se schizofrenikem, ktery se treba boji jakekoliv akce, aby neposkodil sebe, svet, okoli atd). Netestovatelne hypotezy maji byt zapovezeny a my nemame nikdy dojit k jistote. To je dnesni schizoidni ideal vedy. Totalni skepticismus, ktery je v praxi totalni vedecky dogmatismus stylu “buh neexistuje; teorie vseho je na dosah” aneb veda v podani spolku Sysifos. A kdo vidi tohle vsechno, tak nemuze byt nez nihilista, nebo postmoderni “bavme se” blbecek ze…

    Jenze vira je asi nejak jina. Nejak existuje aniz by se techhle 3+1definic dotkla. Ty ve vyctu mas viru u dogmatu, jenze, co kdyz je podstatou viry jeji neustale testovani a neustale prakticke OVERENI, ze plati? To uz pak ma clovek bud objektivni pravdu nebo objektivni blud (to druhe by zcela jiste rekli postmoderniste a mozna skeptici, dogmatici by rekli, ze ta vira je spatna pravda a nihilisti by se strasne snazili viru nacpat ke vsem ostatnim ideologiim a tim ji zdiskreditovat; protoze nic neni horsi, nez kdyby se pravda fakt ukazala a byla jina nez ta, kterou se snazime protlacit). Tohle je strasne velkej problem. Neverici proste bude pokladat viru za dogma, dokud se nestane vericim a viru lze tak nejak vysvetlit jen vericimu, a ten jasne vidi, ze v tom zadny dogma neni. Ze to neverici nevidi chapu. Mam prazdny ruce. Jen je pravda, ze verici je zcela volny v tom aplikovat na viru skepticismus, ale jsou mnohem ZABAVNEJSI veci, co lze s virou delat.

    Uprimne receno myslim ze jsem verici, ale nez ze mam pravdu, tak radsi pripoustim, ze ziju v bludu. Cim vic ctu takovyhle clanky, tak si myslim, ze moje vira je blud. Cim vic delam, to co citim ze mam delat a nesnazim se v tom vrtat, tim vic citim tu viru jako fakt spravnou cestu vcetne jeji verifikace (pripominam ze veda i postmoderna nic jako verifikaci NEZNAJI, protoze verifikace je osklive slovo pro dogmatiky). Ta zabavna vec s virou je se ji ridit a videt, jak to vychazi a tim verit vic. Nic vic nic min.

    Zpochybnovani je proste jen jeden zpusob poznavani souvisejici s dedukci. Pak je tu jeste ta indukce, ktera je oficialne vedou brana jako vedecka disciplina, ale nikdy jsem nevidel, jak do vedy zapada. Protoze veda je Popper a Popper je zpochybnovani/dedukce. Indukce mi prijde blizka synchronicite a to veda rada nema.

    Dedukci bych za hlavu nehazel, ale vocad-pocad asi nejak.

    • O Krtečka tu taky nejde – ten jeho popis se mi hlavou honil už dlouho; konečně přišlo téma, u kterého jsem to mohl použít. Ačkoliv třeba právě on by měl k tomuhle třeba hodně, co říct (koneckonců má za jménem Th. D. – takže žádnej zarytej ateista to asi nebude). Jako správnej duševně labilní schizoid, co se snaží o pravdivost, jsem mu poslal na článek odkaz, tak se z toho třeba ještě něco vyvine.

      Nevím, co je na tom pravdy, ale říká se, že relativně hodně špičkových vědců (třeba i fyziků) jsou věřící lidé. Akorát oni teda věří hlavně kvůli tomu, že jim tam ten “boží záměr” zatím tak nějak vychází (příliš mnoho příliš nepravděpodobných náhod, co se týče Vesmíru, Země atd.) a tak strčí na úplný začátek Stvořitele (s tím, že on jen nastavil nějaké vstupní podmínky a dál to samozřejmě jelo podle standardních, vědou vysvětlitelných, pravidel). Na tomhle by ani tak nezáleželo, ale předpokládám, že kromě víry v nějaký intelligent design (fuj, že?) musí i na nějaké hlubší úrovni v každodenním životě (a přitom stále jakoby zůstávají skeptiky).

      Uf, je to vážně dost “odporný” téma – napsat komentář mi trvá zatraceně dýl, než obvykle.

      Indukce: No právě proto vědecký skepticismus nedává žádné definitivní odpovědi. Problémem jsou ony známé černé labutě. Prostě z jednotlivých případů pozorování (ať jich je kolik chce) nelze dělat obecné závěry (protože stačí jedno pozorování, které je s předešlými v rozporu a “amen”).

      Dedukce: Bez toho se asi těžko obejde psychologie a vůbec všechno, kde je celek důležitější, než součet částí. Člověka obzvlášť je potřeba chápat komplexně a interpretovat jeho chování s ohledem na celou jeho osobnost.

      K té víře: Jak jsem psal v článku, myslím si, že na opravdu důsledný skepticismus nejsme stavění. Ještě to můžeme jakž-takž aplikovat ve “vnějším světě” (když se dělá věda), ale na osobní rovině jsme tak trochu věřícími všichni. (to, že je to mezi veřejností zprofanovaný a věřící=černoprdelník, to je irelevantní) Absolutní skeptik by nedokázal přežít.
      Ostatně sám vidíš, co s člověkem dělá skepticismus (jsem toho zářným příkladem). Jak jsi poznamenal, je to vlastně jen další vrstva v moderní společnosti, v níž je ukrytá schizofrenie. Na tu pravou víru a žití “s ní” musíš cítit spojení se světem a to je něco, co skeptik nemá (protože pochybuje a tím se z něho stává schizoid). Když to dovedeme do důsledků, tak duševně zdravější jsou jednoznačně dogmatici (narážel jsem na to u popisu skepticismu – nevýhody: “Stupňující se duševní a nervová labilita.”) Sám se za věřícího považovat nedokážu (nízké spojení se světem).

      Říkám si, že oaradoxně je možná mnohem těžší mít víru, než být skeptikem. Přestože “skeptická propaganda” (za tohle už by mě mohl někdo i ukamenovat) říká pravý opak v duchu “nepřijali jsme jednoduché dogma víry, my se stále snažíme a stále pochybujeme, na rozdíl od nich!”. Co když je to přesně naopak? Co když se spíš skeptikové schovávají sami před sebou, protože domnělým dogmatikům závidí jejich relativní duševní klid a pohodu?

      • Jo, proc ne. Skepticky postoj je schizoidni i v tom, ze zavidi dogmatikum i nihilistum jejich falus vyrovnanosti (ktery je iluze).

        K vedcum, co jsou verici, jsem pro zmenu skeptik ja. Aspon tak nakolik jsem to videl a zas tak moc vedcu jsem nevidel a plus jsou tu potize s definici vedce (definuju ho tady jako nekoho, kdo jede podle filozofie a metodologie vedy, ktera je samozrejme vnitrne rozporna).

        Jo, to co rikas, ze si tam na zacatek daji Boha a prohlasi se za verici, to asi neni uplne neobvykle, ale to nepovazuju za viru. To je prave to dogma. Jaky je fakticky rozdil v tom, ze nekdo se prohlasi za vericiho a vrazi tam boha a druhy za ateistu a vrazi tam prirodni zakony? To neni vira, resp. kdyz mluvim o vire, mluvim o necem jinem.

        Mozna to souvisi s temi dvema pojetimi Boha, kdy jednou na zacatku stvoril a pak na vse dlabe a druhy pripad je ten zbytek, kdy ten svet nejak vnima dal (umyslne nepisu jen ten pripad, ze Buh se o to dal stara, protoze i to je zjednoduseni).

        Kam zaradit mysticky stavy napriklad? Pro cloveka se stvoritelem, co se na to vykvajznul, jsou mysticke stavy patrne totez co pro ateistu – schizofrenni bludy. Pro me vira souvisi s tim, ze mysticky stavy (rozpusteni ega atd), nejsou nic patologickyho a je to prave ten stav, kdy lze citit jednotu, kdy lze citit Boha, kdy je ve vsem a v zivote jsem necitil nic jasneji. Zmizi definice lidstvi, predmetu a vubec cely svet kolem AVSAK lze to cele videt, jak to vznika i jak se to cele maskuje za realitu a da se v tom stavu i zkoumat PROC se to za tu realitu maskuje a ruzne pricinne stavy. K nasi realite se to ma asi tak, jako ateista stojici pred porouchanym nebo zdanlive porouchanym autem a tenhle mysticko-verici stav proste otevre kapotu a da se to cele zkoumat. Je karburator napadrt, nebo jsme jen neotocili klickem reality? Buh nejsme my, neni to to auto, neni to ten klicek, neni to ani tahle alegorie s autem -> Buh je totiz tohleto vsechno spatlano dohromady vcetne mystickyho stavu, kterrj na me ted jde skrz to, ze popisuju mystickej stav :) Kadidlem to citit neni.

        Myslim, ze Buh je ve vsem a vsichni jsou verici. Jen jsme strasni neurotici, takze se neumime zklidnit, abychom si to uvedomili. Soucasti neuroz jsou srandy typu kapitalismus&socialismus( tuhle hru pak opakujeme po cely zivot).

        • PRAVE SE V TOMTO THREADU PROJEVIL BUH. PRISAHAM, ZE ZMENIL A ZKRATIL POSLEDNI ODSTAVEC, KTERY JSEM ODESLAL VE ZNENI VIZ NIZE. (UMIM BOHA OSRAT CTRL+C, CTRL+V PRED ODESLANIM POSTU).

          “Myslim, ze Buh je ve vsem a vsichni jsou verici. Jen jsme strasni neurotici, takze se neumime zklidnit, abychom si to uvedomili. Soucasti neuroz jsou srandy typu kapitalismus&socialismus( tuhle hru pak opakujeme po cely zivot).”

          • POZN. BUH SE NEPROJEVIL, JEN JSEM OMYLEM NEJAKYMI GRAFICKYMI ZNAKY “-” A “>” ASI HACKNUL WORDPRESS, TAKZE TO ZVLASTNIM ZPUSOBEM VYNECHALO CAST TEXTU.

            “Myslim, ze Buh je ve vsem a vsichni jsou verici. Jen jsme strasni neurotici, takze se neumime zklidnit, abychom si to uvedomili. Soucasti neuroz jsou srandy typu kapitalismus&socialismus (institucionalizovana zkolektivnela touha), nabozenstvi (vcetne nesmyslnych paradoxu zda Buh unese jakysi sutr), kultura (high i low) nebo skoly. Proste cela moderni spolecnost je zpsychovanym pokusem o tom nas presvedcit, ze bud superego (Buh) neexistuje (ateismus), nebo je nedokazatelne a neprojevuje se (srv s Laingem a tim, jak prvni detskou hrou je pochopeni lzi a ze dospely nevi, kdyz dite lze… tuhle hru pak opakujeme po cely zivot).”

            • [Škoda, jsem myslel, že si tu s bohem nějak pokecáme – skrze “záhadné změny textu v komentářích” samozřejmě… škoda :'(]

              Zní to fakt debilně, ale zřejmě je to skutečně tak: “Bůh je tabu.” – dost možná největší společenské tabu vůbec.

              I mně osobně dělá strašnej problém o víře, bohu a věcech souvisejících přemýšlet. Jsem tím (ateismem) strašně načichlej a těch málo věřících, které jsem potkal, na mě opravdu příliš dobrý dojem neudělalo.

              Celej problém je v tom, že se míchá dohromady víra a náboženství. Jak bylo řečeno ve filmu The Man from Earth: “Zbožnost je chybou vnesenou do učení.” Všechny ty náboženský sračky okolo jsou zbytečný, o ně vůbec nejde a nikdy ani nešlo. Bůh je metafora a otázka zda existuje/neexistuje je nesmyslná.

          • [Že by na Mordemyho blog konečně zavítala vyšší moc? Wow!]

  3. aneb konecny reseni je nehledat konecny reseni… jak rikas zivot je pohyb ale misto heldani bych pouzil spis slova jako vyvoj/prizpusobeni se/zdokonalovani…

    takze jednoduse by se dalo rict ze zivot je vyzva.. a bud do toho des nebo se poseres strachy a budes “hledat” utechu pro svou padlou dusi….. ale mysli si ze nikdy neni pozde do toho jit

    • “konecny reseni je nehledat konecny reseni” – jo, přesně tak jsem to myslel.

      Myslim, že pohyb nemusí vždycky znamenat nutně pohyb kupředu. A můžu do toho jít, posrat se strachy a pak to klidně totálně posrat i obecně, ale pořád je to pohyb (byť třeba i dolů). Každopádně je to lepší, než strnulost.

      Nepotřebuju být “lepší”, potřebuju se hnout a nesedět v koutě.

      • tady bych nesouhlasil.. pohyb dolu je proste pohyb dolu.. posral sem to tak to budu srat jeste vic abych se nejak pohyboval? takze ty tu si proto aby si se staval horsim?

        tohle je cesta do pekel

        • Vůbec ne, nedovtipo. Myslel jsem to tak, že lepší je pokusit se (s rizikem toho, že se to může posrat), než zůstávat na místě. Pořád lepší, když se pokusím, posere se to a já půjdu dolů, než ze samého strachu nedělat nic.

          • Co je nahoru a dolu je bohuzel az moc postmoderne relativni.

            Mam spor s jednim relativne bohatym clovekem, ktery si nemuze dat oraz, prodat jeden barak a z nej zplatit dalsi hypoteky, aby nacerpal silu a po letech si odpocinul “protoze by to bylo jit dolu/zpet”.

            Na tomhle pripade se snazim ukazat, ze tyhle nahoru/dolu veci jsou jen lidske imaginace. Ani v inner game neni zadne lepe a hure. JEDINE meritko je prave ta zmena a prave schopnost neco opustit. Treba i tu inner game.

            Behem jednoho tydne jsem narazil na tentyz citat v Tarkovskem i u Dalajlamy. “Co je silne a tvrde zaslouzi smrt. Co je mekke a slabe je zivot.”

            • pokud si clovek dava hodne do tela a vynecha relaxaci tak driv nebo pozdeji se mu to vrati… takze to prece neznamena ze relaxace je jit dolu..

              jediny meritko je to jak si clovek sam stoji v realite….

              a me teda spis prijde ze co je silny je zivot a co je slaby tak ceka smrt..

              • No vidis, to jsou ty slova.

                To, co jsi napsal v prvnim odstavci rikaji Tarkovski i Dalajlama tim uslovim.

                Proto kdyz se nekde diskutuje, tak je potreba jit maximalne empaticky po tom, co rika ten druhy clovek. Podle me i ty s Mordemym rikate totez a jen jsou to takove tanecky kolem.

                XXXXXXXXXXXXXXXXXXX
                Jeste jednou vysvetlim tu slabost a silnost na prikladu krystalu a zajice, ktery jsem slysel.

                Krystal je pevny (=>silny) a zajicek je takove zviratko, co ho zkosi nejakej pidi virus, otraveny jetylek nebo zatoulany vlcek. Presto, kdyz vedle sebe na louce posadime zajicka s krystalem treba kremene, tak kdo tam bude za milion let?

                Krystal se erozi rozpadne na prach, ale zajicek, prestoze opakovane traven a trapen neduhy, tam bude hopkat dale.

                Timhle stylem by melo byt brano to uslovi.

                Jinak samozrejme souhlasim, ze relaxace neni jit dolu; v tyhle oblasti to vidim. Otazka je, nakolik umime totez vyhodnotit v realite i my. Co je jit nahoru a co je jit dolu. Kdy je cas zvolnit a kdy je cas do neceho na max slapnout? Podle me je tohle jedina volba, obecne zcela neresitelna, ale na tom, jak to kdo zvladne se ukaze “jak si clovek sam stoji v realite”.

                • to prirovnani nevim nevim… nejsem geolog ale urcite existuje nejakej pevnej nerost kterej precka casy ktery saga kralicku muze jen zavidet

                  chapu co je tim mysleno ale stejne to nemuze platit vzdycky.. takze ten citat je neco jako rict jablka sou cervena a nejsou zelena… a taky je tam myslena jina sila nez kterou sem myslel ja

                  • ano, jisteze existuje nerost, ktery precka casy, ale kdyz na nej zacnou generace kralicku mocit, tak ho cpavek rozlozi velmi rychle, nebo prijdou pozary, pred kterymi kralicci utecou nebo preziji jen dva v jamce, ale i diamant se tavi nekde kolem 1000stupnu

                    ale o tom to prirovnani neni; taky existuje neco, co je jeste mekci a trvanlivejsi nez kralicek: DNA neboli zivot; zivot vitezi schopnosti SE prizpusobit, nikoliv SI podmanit svet a hranim si na jakesi imitace starozakonniho Boha

                    Zivot nevitezi tvrdosti, ale mekkosti; zivot, ktery to nepochopil, neprezil, ale doslova zkamenel. V evoluci jde presne o tohle. Vyhynou dinosauri a prezijou savci, ktery jim uhybaji pred neohrabanyma nohama.

                    Dneska chce kazdy bojovat. Za pravdu, za identitu. Za svuj nazor, kterym dobyde svet. Je to vsechno picovina na n-tou a je to presny opak toho, co ma clovek delat.

                    Kdyz se podivam na zkrachovalou a zdevastovanou generaci nad tou moji, tak je to presne ono. Jejich snaha si vehemenci prosadit cosi zpusobila jen to, ze nemaji nic a chcipaji na rakoviny a alzheimery, kdyz skrtnou tou posledni sirkou nadeje na splneni jejich idiotskeho snu na ktery vyplytvali svou energii.

          • ja mluvim o voze a ty o koze


Přidat komentář

No trackbacks yet.