Kdo jsem? | Psychoanalýza

Psychoanalýza Jak pozvat může svých snů poprvé do postele

17Jul/1043

Kdo jsem?

Proč se necítím být součástí společnosti.

Jste hrdí na to, že jste Češi? Cítíte se být členy Evropské Unie, občany státu či součástí západní civilizace? Dává vám to něco?

Taky slýcháte při seznamování stále ty samé otázky? Odkud jsi, kde pracuješ, co děláš...? Máš ženskou? Když je vám těsně po dvacítce, tak máte ještě šanci přinejlepším na „Čím se v životě chceš stát?“, ale to už se od určité věku vyskytuje čím dál méně často a časem to zřejmě z vašeho života zmizí úplně.

Člověk, s kterým mluvíte chce takhle zjistit kdo jste. Skrze pár prostoduchých otázek se snaží vás v co nejkratším čase někam zařadit. Přišpendlit k vám pár nálepek, aby se mu o vás lépe přemýšlelo. Ale opravdu si myslíte, že odpovědi na tyhle otázky definují kým jste?

Před dvěma týdny jsem po roce a půl skončil v zaměstnání. Za celou tu dobu bych na otázku „Kdo jsi?“ nikdy neodpověděl „manažer odbytu“, byť to bylo přesné označení mojí pracovní pozice. Ale já se tak nikdy necítil. Neztotožnil jsem se s tím. Chyběl mi skutečný zápal a víra v to, co jsem dělal? Ne, jen mi přišlo příliš stupidní brát to jako nějaké poslání, které by přesahovalo mě a mojí osobnost.

Řečeno natvrdo a bez obalu slovy Tylera Durdena:

Nejste vaše práce. Nejste množství peněz, které máte v bance. Nejste vaše auto. Nejste obsah vaší peněženky. Nejste vaše zasraný khaki kalhoty. Jste jen zpívající a tančící hovno tohohle světa.

Takhle se to možná nezdá, ale „být hovno“ je kupodivu strašně pozitivní. To, že nejste nic vás osvobozuje. Ptáte se od čeho? Od společnosti.

 

Historie je podvrh...

...nebo na ní nezáleží.

Existuje důvod domnívat se, že staletí staré historické prameny nejsou pravdivé? Jasně, že jo.

Už od základní školy se učíme předmět s názvem dějepis. Z definice pojednává o významných historických událostech, které nějakým způsobem ovlivnili směřování té které části světa. Na tom, jak dopadly, stojí identita dnešních států. Povětšinou se jednalo o války, bitvy a vůbec spory mezi mocnými. Většina dnešních lidí jsou tak potomci těch, co vyhráli.

Dějiny píšou vítězové.

V digitální době svobodného přístupu k informacím není pro kohokoliv problém archivovat mnoha způsoby jakákoliv data a zachovat je pro příští generace. Ale pomáhá to nějak? Ne, pravdu stále určuje ten, kdo má vyšší moc. „Svobodná média“ jsou bezmocná, informace jsou překrucovány a jejich vyznění se poupravuje.

Jak to bylo dřív, před nástupem osobních počítačů a internetu? Vynález a rozšíření knihtisku se datuje až někdy do patnáctého století. Předtím veškeré historické události zapisovali buďto příslušníci církve (mniši, kněží) nebo kronikáři, kteří měli blízko k šlechtickým kruhům. Všechno se stalo přesně tak, jak určil panovník (ten, který se aktuálně dostal na trůn), skutečný průběh je dnes irelevantní.

A co nedávná minulost? Co věci, kterých se dopustili naši předchůdci jen pár generací zpět a které jsou nepopiratelné? I pokud uznáme, že se vše odehrálo tak, jak nám předkládají dějiny, je legitimní po dnešních Němcích chtít, aby cítili vinu za zvěrstva druhé světové války? Ne, už s tím nemají dávno nic společného a není důvod je za to obviňovat.

Děti se tam nerodí obtěžkání hříchem zděděným po předcích, který by musely vykupovat. Ač třeba křesťanství obecně tvrdí opak a obviňuje celé lidstvo kvůli jedné stupidní krávě, která se nechala nachytat na pitomé jablko.

A platí to i naopak. Úplně stejně je to se všemi pozitivními věcmi, které se staly v minulosti. Nemají vliv na to, kým člověk je.

Současnost vychází z minulosti, ale není na ní závislá.

Co tím míním: Není potřeba cítit jakýkoliv pozitivní či negativní vztah ke společnosti, v níž žijete. Nemáte žádnou povinnost k čemukoliv, co je její součástí. Nemusíte o sobě přemýšlet v kontextu žádných společenských konvencí a pravidel.

Proč? Protože na vás nezáleží. Jste jen... hovno.

Mzdový účetní na pustém ostrově

Jakou cenu by měla moje současná kvalifikace řekněme v Albánii? Určitě jinou, než má v ČR nebo třeba ve Francii.

Na jak vysoké místo společenského žebříčku patřím se svým současným stylem života? Asi to zase bude různé v závislosti na tom, kde bych si takhle žil.

Přijdete na druhý konec zeměkoule, kde nemají vaše znalosti žádnou hodnotu a už bude nemožné považovat se třeba za grafika, marketingového konzultanta nebo divadelního herce.

Navíc svět se v čase mění. Sto let zpátky bych byl z hlediska společnosti někdo úplně jiný – a zřejmě zároveň dost nepoužitelný. Za sto let tomu bude stejně.

Proto nezáleží na tom, jaká je vaše práce. Všechny ty řeči, kterýma nás ládovaly „paní učitelky“ už od mateřské školy jsou hovadina („Čím bys chtěl být?“ je hezká otázka jen pokud na ni lze odpovědět i jinak, než zaměstnáním). To, že budu vykonávat nějakou práci neznamená, že se svým povoláním stanu. Moje povolání mě nedefinuje.

 

Společnost bez cíle

Nejsem sociopat, ačkoliv by mě možná nějaká „paní psycholožka“ za takové názory tímhle výrazem označila. Možná mám jen vážné problémy s vlastní identitou. Nebo má problémy s vlastní identitou sama společnost. Třeba se takhle cítí všichni...

Jazyk pro to už asi nemá pojmenování. Ze slovníku se vytrácejí vhodná slova. Pokud pro něco není výraz, pojem sám o sobě a to, co představuje, pomalu přestává existovat a pro lidi přestane být možné o tom přemýšlet a zabývat se tím - protože k přemýšlení jsou potřeba slova.

Každá kultura měla nějaký cíl. Kupříkladu společnost založená striktně na křesťanských hodnotách měla jako hlavní cíl směřování k bohu a v konečném důsledku šťastný posmrtný život. Mělo to zase jiné (horší) mouchy, náboženství však umožňovalo lidem ztotožnit se s určitým vyšším cílem – přestože ten cíl byla a je pouhá lež.

Čeho se má chytit dnešní člověk? Naleštěné představy o vlastní finanční svobodě? Obrázku sebe sama bydlícího ve třípatrovém domě s pěkným autem před barákem?

Ne, společnost mi v tomhle směru nemá co nabídnout. A já po ní ani nic nechci. Protože k ní nemám žádné závazky. Žádný vztah. Protože se necítím jako někdo, kdo by do ní patřil. Protože se mi nelíbí hry, které musím hrát, abych mohl být považován za „úspěšného“ a za člověka, který „dobře zapadnul“ a „umí v tom chodit“.

Možná jsem se jen narodil na nesprávném místě nebo do špatného období. Nebo se jen vymlouvám, abych se nemusel zvednout a začít tvrdě pracovat na začlenění se právě do té společnosti, kterou tak kritizuji. Jenže když nevěříte v systém, jak se můžete snažit stát se jeho součástí? Takový přístup je schizofrenní a vede k vnitřní nekonzistenci.

Co s tím? Zatím alespoň nepřestávat hledat.

Komentáře (43)
  1. Velice zajímavé! Konečně někdo, kdo – jak se zdá – opravdu přemýšlí! Udělal jste mi radost…

    Nesnažil bych se příliš hledat cestu jak zapadnout do společnosti, která je diametrálně odlišná… Naopak, snažil bych se najít způsob, jak si vytvořit svoji vlastní společnost. Začal bych slečnou ;-)

    Co se týče ne/společenského postavení a cílů, před nedávnem jsem napsal článek Jak jsem chtěl dobýt svět, který reflektuje potřeby a priority společnosti a jedince. Ocenil bych i Váš názor.

    PHATE

    • (tykejme si prosím, případné oslovení “pane Mordemy” mi přijde stejně úchylné jako “pane PHATE” :-)

      Slečna… je jich málo – těch “společenským systémem nezpracovaných”, jestli jsem zatím potkal možná jednu a ta už byla silně “načnutá”. Ale ono se není čemu divit, já jsem na tom stejně – nemá smysl nalhávat si, že jsem nějak zásadně “jiný, než ostatní”…
      Na druhou stranu já u slečen tohle zase tak nevyhledávám, jsem na jiné “úchylky”. Navíc slečna tyhle “problémy” stejně neřeší (ať už by byla jakákoliv).

      Vlastní společnost si lze vytvořit jedině mimo tuhle společnost. Otázkou je, jestli se mi chce někam do pralesa… (nechce)

  2. Dobrá, už jsem prostě navyklý raději vykat.

    Co se týče vlastní společnosti, domnívám se, že to je svým způsobem možné. Ten projekt, o kterém jsem hovořil na svém blogu, byl zčásti vymyšlen právě z tohoto důvodu. Smyslem bylo obklopit se inteligentními lidmi, kteří jsou profesionály ve svém vlastním oboru a věřím, že by to opravdu mohlo být zajímavé s ještě zajímavějšími výsledky. Ale bohužel/bohudík…

    Nemyslím si tedy, že je nutné utéct do pralesa, jen být ve styku s těmi, kteří jsou pro mne přínosem, což je samozřejmě problém pokud si své spolupracovníky nevybíráme…

    PHATE

    • No dobře, obklopovat se určitým typem lidí… ale pořád je to jen “společnost ve společnosti” – když říkám (v článku) “společnost”, mám na mysli především “společenský systém” jako takový – to, čemu říkáme stát, demokracie, svoboda apod.

      Jasně, že se snažím stýkat s lidmi, s nimiž si mám co říct (asi jako každý), ale i kdybych měl kolem sebe sto padesát spřízněných duší, tak co z toho? Nepsal jsem o pocitu osamění…

  3. A mimochodem, smím se zeptat na jakou VŠ míříš? Jinak přeji hodně štěstí :-)

    PHATE

  4. K historii: Čím starší datum, tím větší pohádka.

    Ke společnosti: Nic takového jako “společnost” už dnes neexistuje. Hodnoty jsou zrelativizované, všeobecná shoda panuje naštěstí alespoň u toho nejzákladnějšího. Začleněn je každý, není to otázkou volby.

    Kým jsem: Tím, kým chci být.

    Co dělat: Vše, co směřuje k osobní spokojenosti, ať už je to cokoli. Někdo rozdává stříkačky feťáků a je šťastný. Jiný rejžuje velké love, jezdí v Masseratti a je šťastný. Další sedí za pár korun v kanclíku a je šťastný. Univerzální řešení neexistuje.

    A čeho se v dnešní době chytit? Sebe a svých nejbližších.

    Jen víc takovýchto článků.

    • Jistěže společnost existuje, jen si občas hrajeme na to, že nejsme její součástí (jako to já dělám v tomhle článku).

      “Začleněn je každý, není to otázkou volby.” – vždyť to říkám, pak přece nelze říkat, že společnost neexistuje? (v tvém komentáří vidím rozpor)

      A z toho důvodu (že společnost tu je a my jsme její součástí) nemůžu souhlasit s následujícím názorem “Jsem tím, kým chci být.” – to totiž také není otázkou volby; respektive je, ale jen z menší zčásti. Protože společensky jsem tlačen do toho stát se něčím, kým se stát nechci. Dost neobratně jsem se to pokoušel popsat v článku (že jsem ostatními obvykle definován pouze na základě věcí, které jsou cílem naší společnosti; jako kvalitní zaměstnání, prachy, auto etc.)

      Řekl bych, že to chce obrovskou sílu doopravdy se vymanit z vlivu společnosti a být tím, kým chci být já (a ne tím, do čeho jsem tlačen). Za sebe můžu říct, že já na to v současné době nemám (a hledám zástupná řešení, kterými bych si koupil čas), nemám koule na to se zvednout a na všechno se vykašlat (odcestovat pryč) a žít si podle svého. Jednak nevím, co chci a zároveň to zatím nedokážu zjistit.

      Spokojenost: Myslím, že je zásadní rozdíl mezi štěstím a iluzí štěstí. Tebou popsané příklady jsou myslím to druhé. U dobročinosti je to o hledání vykoupení, u vydělávání peněz o falešném pocitu, že si za ně koupím štěstí; teplé místečko v kanclu je slabost a lež sama o sobě.

      Univerzální řešení určitě neexistuje, protože neexistuje ani spokojenost jako taková. Hlavně ne ta Spokojenost, o které všichni mluví a zároveň nemluví (nikdo nemá na to naplno říct, jaká je realita). Článek “Jak nebýt spokojený”, kde to rozebírám podrobně, už jsi četl ;)

      • Omlouvám se, že se vždy zameřím a zareaguji pouze na něco, protože zareagovat na všechno by bylo vážně na dlouho, takže reaguji pouze na to, na co mám vážně odlišné názory.
        Přijde mi nesmysl brát společnost jako nějakého nepřítele.
        Ve společnosti vždy existují další společnosti a je na nás, kterou z nich budeme. Zároveň člověk je společnost, jsme to my.
        Ráda bych dále poznamenala, že u dobročinnosti člověk nehledá vykoupení, prvotní motivace by to mohla být, když by tu nebyla žádná jiná. Ale dobrovolnictví je vážně droga, proč? Sama jsem dobrovolník už v několika programech a je to neodmyslitelně obohacující. Člověk nahlíží do problémů společnosti a co je hlavní – řeší je. Ač je to jen jehla v kupce sena, setkávám se i s dalšími dobrovolníky a náš počet během poslední doby roste.
        Když mám v jednom programu parťáka dítě, se kterým se pravidelně scházím, u kterého je podezření na týrání a je to i zjevné, má jednoho kamaráda, nevlastní matka, se kterou žije, ho nenávidí a doplácí na to mnohem horším způsobem, že má sourozence, který je její vlastní. Dále duševně nemocní lidé, jak je všichni odsuzují, nevědí, co to vlastně obnáší, co to znamená být duševně nemocný, jak to mají těžké. Nemluvě o problematice menšin, jak dnešní společnost ráda odsuzuje, dává na stereotypy a předsudky. K čemu je, když si lidé tyto věci uvědomují, ale nic proti nim nedělají? Mluvit o těchto problémech je možná v naší společnosti čím dál více atraktivní. Ale dokud s tím lidé nezačnou něco dělat, nechápou to.
        V tomhle smyslu budu moci aspoň v klidu spát, že s tím vážně něco dělám a výsledky jsou vidět.

        • Brát společnost jako nepřítel je mimo, na tom se shodneme. Společnost není nepřítel, společnost je prostě taková, jaká je. A působí na nás tak, jak na nás působí. Ale co je potřeba je uvědomovat si, co to s námi samotnými vlastně dělá. Co nám společnost dělá s hlavou, mozkem, myšlením a přístupem ke světu. Protože to, co po nás chce společnost a do čeho nás tlačí, pro nás leckdy zkrátka dobré není.

          Měnit společnost je každopádně nesmysl. Společnost se změnit nedá. Jako se nedají změnit lidi (myslím tím lidi obecně). Dělat nějaké dobrovolnictví a “pomáhat lidem” takhle v rámci celospolečenských programů nebo nevim čeho je prosté plýtvání energií. Je nutný se zaměřit na ten úzký okruh lidí kolem sebe. Na bráchu/ségru, na rodinu, na těch pár lidí, s kterýma člověk komunikuje. Tam je potřeba zapracovat, ne v nějakém centru pro drogově závislé nebo v občanských centrech typu PDZ.

          Vůbec mě udivuje, že na tohle má někdo čas a sílu, zabývat se nějakým dobrovolnictvým. I když to je asi právě ono… že místo aby se člověk staral o to skutečně důležité (o svůj život a lidi kolem sebe), tak jde dělat dobrovolníka do nějaký neziskovky a tetelí se blahem, jak pomáhá společnosti. Přitom jenom nemá na to, aby řešil ty opravdu důležité problémy. Jednoduše klasickej únik a pokrytectví par excelance.

          Ale hlavně, že máš “klidný spaní” no…

  5. Milý HC, pokud pro Vás platí, že jste tím, kým chcete být; zřejmě jste se rozhodl stát se kavárenským intelektuálem a neobratným žonglérem s obecnými výrazy. Nevím, co ve Vašem pojetí představuje ona mýtická, neexistující společnost, která je závislá na Hodnotách (Od kdy je existence společnosti závislá na jakýchkoli hodnotách?). A kam je kdo začleněn, když žádná společnost neexistuje, to mi taky není jasné. Potěšilo by mne, kdybyste si dal tu práci a pokusil se vyjádřit svůj názor ještě jednou, tentokrát srozumitelněji.

    V tom světě, který vnímám já, je společnost větší či menší skupina lidí, spojená určitými společnými zájmy, které ne nezbytně musí být sdíleny dobrovolně (napřiklad v rámci stejného územního celku, ale také společné kultury, přesvědčení o čemkoli). Pokud máte namysli společnost jako veškeré lidstvo, stejně nerozumím, co se snažíte říci: Odkdy je lidstvo sjednocené v hodnotách, ať už jste myslel kterékoli? Tak proč se tedy vedou války mezi jednotlivými společnostmi? A výrok: “Kým jsem: Tím, kým chci být.” Je neskutečná pitomost, jste tím, kým Vám ostatní umožní být. Jinak jste – a nejen Vy, my všichni – akorát oholená opice vystřelená do vesmíru. ;) His name is Robert Paulsen.

    Stejnou otázku bych si dovolil položit i Mordemymu: “Co přesně myslíte, když píšete Společnost? Všechny lidi, nebo skupinu?”

    • V definici termínu “s(S)polečnost” se shodneme. Skupina lidí spojená určitými zájmy (dodatek o dobrovolnosti je trefný).
      V širším významu myslím společností celou takzvanou Západní kulturu. Ono je ve výsledku celkem jedno, jestli mám v užším kontextu na mysli ČR, Anglii nebo třeba Ameriku, všude je to víceméně o tom samém – člověka definuje jeho práce a míra “společenského úspěchu”.

      Ty hodnoty jsou, jak píše HC, zrelativizované, jinými slovy žádné nejsou (kromě té nejzákladnější věci, že se všichni snažíme mít co nejlepší životní úroveň) – což je mimo jiné to, co v článku kritizuji.

      “Jste tím, kým Vám ostatní umožní být.” – ano, není to jen na mně; už jen proto, že musím soutěžit s ostatními lidmi, kteří omezují mé šance na úspěch. Otázkou je jestli se právě na tu soutěž nevykašlat (a riskovat to, že budu žít de facto na okraji společnosti s nálepkou “neúspěšný”).

      • Že naše společnost nemá hodnoty? Vy sám máte určitě nějaké hodnoty, tak tu neříkejte, že naše společnost žádné nemá. Už jen to, že tu takhle přemýšlíte a dělíte se o své myšlenky s dalšími lidmi, kteří na vás reagují, už jen to je určitým způsobem vzájemná hodnota.
        A když se podíváme na společnost okolo nás, ano, naše společnost nemá jednu mouchu, je to doslova hnojiště pařící se na slunci, okolo kterého lítá nesčetně much. Ale furt má naše společnost spousty hodnot. Pokud budete chtít, ráda vám jednotlivé budu vyjmenovávat, ale nepovažuji to za nutné. Např.: boj proti drogám v dnešní době není bodem pod hodnotou o vidině lepší životní úrovně.

        • Hodnota je statická. Já nehledám hodnotu, já hledám connection. Hledám feeling. Hledám spojení. Hledám pochopení. Hledám lásku. Hledám komunikaci. Hledám lidi, co se nebojí. Hledám lidi, co jsou schopný se vykašlat na nějaký společenský hodnoty a dělat něco, co neleží ve společenským hodnotovým žebříčku. Hledám lidi, co se výrazům typu “společenské hodnoty” smějou. A chci se zasmát s nima!

          Jinak boj proti drogám je absolutní hovadina. Kdo se bude chtít ničit pícháním chemickýho svinstva hnusnou injekční stříkačkou do žíly, ten se ničit bude. Když nebude mít heroin, najde si něco jinýho. Navíc sám fetuju, takže vím, že bojovat proti drogám je prostě kontraproduktivní ;)

          • Vidim to na kletbu kauzality ve smyslu jak ji popisuje napr. Tomas Keltner, ktera se, zda se, nekterym lidem rozpousti. Kauzalita neexistuje. Vsechny reality existuji paralelne.

            Priklad z bezneho zivota: Zmeskate autobus, a jste nastvani. Kauzalni pocatek tohoto jevu nastal v okamziku, kdy jste si rano v posteli nevedomky zaklapli budik a sladce si vychutnali jeste dalsich 5 minut v mrakotach, nez zacne budik zvonit znovu. Je to prave kauzalitou podminene mysleni, ktere vam evokuje asociace “autobus ujel proto, ze jsem se valel”, “valeni v posteli je spatne”, “lidem co vstavaji vcas autobus neujizdi”, …, atd. Co ale v situaci, kdy vas mel autobus odvezt na letiste, kde se mel odehrat retezec udalosti vedouci k nejake nehode? Najednou se zmenilo ranni zdrimnuti ve spasnou petiminutovku. A hodnoceni, kterych jsme se dopousteli v omezenem “oboru hodnot” jsou najednou velmi relativni. Takze co s timto “oborem hodnot”? Za predpokladu otevreneho vesmiru (tzn. ze je nekonecne velky a zaroven nekonecne maly) se da obor hodnot rozsirovat donekonecna. Takze i kdyz provedem libovolnou kauzalni dekompozici useku retezce udalosti, temer nic nam to nerika o kontextu ke zbytku retezce.

            Navic bez patricneho ohodnoceni se jedna jen o jakousi pribliznou interpolaci superkomplexniho behu skutecnosti. Typickou interpolaci jsou fyzikalni zakony. Nicmene prave pro ne je typicke to, ze plati jen za urcitych vstupnich podminek. Takze tim mame z oboru hodnot (retezce udalosti) jen nekonecne malou cast, kterou se snazime pochopit pomoci jen velice malo pravdepodobne teorie (za predpokladu nekonecneho mnozstvi variant pozorovaneho jevu). Navic je velmi pravdepodobne, ze rozsirenim oboru hodnot se zmeni smysl pozorovanych jevu (viz. autobus a letiste).

            V tomto kontextu se jevi velka spousta nasich trapeni jako licha. Co je to spolecenska hodnota? Jak rika Ivo Vasicek, vzdy je dobre neco jen pro nekoho. Zebricek hodnot, tak jak jej dnes zname, nam byl vstipen principem silnejsiho. Cely svet je postaven na tom, ze nekdy dal nekdo do kupy lepsi bandu, nez ostatni a v dosahu svych moznosti ty ostatni kolem zvalcoval. Lisily se jen prostredky a dosah. Nyni jsme v bodu vyvoje, kdy je dostupny globalni dosah nejen te nejsilnejsi parte (cina, indie, iran), a navic dosazena intenzita valcovani vylucuje preziti lidstva jako civilizace uz hezkych par desitek let (nestovice, termonuklearni zbrane, dioxiny atd.).

            Historie neni podvrh. Ta se stala. Podvrh je jen jeji interpretace. To co se uci ve skolach, a nemusi to byt jen dejepis, je pouze vladnoucim partam akceptovatelna forma interpretace. Vsichni to vicemene tusime, ze to jen jeden uhel pohledu, vzdyt kolikrat tajne fandite ve filmu padouchovi, nebo jste si HRALI na esesaky. Prave toto HRANI je velmi typicka vec, kterou si prenasime do dalsiho zivota, kde pak odmitame skutecnost a nahotu pravdy zakryvame ruznymi hrami na pozy (“manager”, “zodpovedny rodic”, “akademicky pracovnik”, “fetak”). Pozery najdeme opravdu vsude. Kdyz chci, citim, nebo mam jakoukoliv jinou pohnutku neco delat, tak to proste udelam a nepotrebuju ty berlicky s pozama kolem toho, protoze nakonec jde jen o ego a udrzeni jeho vlastni autenticity.

            Navic nejde jen o dejepis a dejiny, jde naprosto o veschno. Temer vsude se da nalezt archetypalni “parazit” her a pretvarek. A pokud v tomto kontextu zvazime relativitu kauzality, pak se zdaji veskere hry, pretvarky, pozy naprosto nicotne. To na cem skutecne zalezi, je laska.

            • Hezký. Ztotožnil bych se hlavně s těma dvěma posledníma odstavcema. Ta nejtypičtější hra, kterou jsou naše sociální role (student, rodič, manažer, intelektuál, řidič kamionu, dispečer…) je fakt strašně vtipná a pochopit tohle je myslím úplnej základ, kterej potřebuje každej, aby se někam hnul. A nicotný to je určitě, byť je v tom ten průser, že i v té vší směšnosti a nicotnosti to má pořád docela sílu a i když člověk třikrát ví, že je to jen iluze, tak pokud je toho součástí, je tím ovlivňovanej. Nelze se tvářit, že tomu tak není.

              Jinak k tý kauzalitě: Je tam na mě trochu moc odbornejch výrazů, ale jako jo, určitě to nefunguje na principu tý obyčejný vědecký kauzality. Protože svět prostě není pyramida. Na světě všechno souvisí se vším a jakékoliv vztahy mezi věcmi a jevy se ovlivňují na brutálním množství úrovní. Jak píšeš no, všechny reality a Vesmíry existuji paralelne…

              Kvantová mechanika tohle ví už dávno, ale všichni z toho odvozují jen věci typu “všechno je náhoda” a “může se stát naprosto cokoliv” a “máte reálnou pravděpodobnost, že projdete zdí”. Ale řekl bych, že je to přesně naopak. Nikoliv, že všechno je mnohem větší náhoda, než se zdá, všechno je mnohem menší náhoda, než se zdá. Ty vztahy jsou ve světě ještě mnohem brutálnější, než jak nám je předkládá klasický schéma příčiny a následku.

              Je směšný koukat se na svůj život a události v něm jako na cestu z bodu A do bodu B (C,D,Z…), protože nás to pak strašně omezuje v tom, jak to vidíme dál. Typicky to, že člověk chodí do nějaký práce a žije nějakým způsobem života, tak při zpětném pohledu se dá kauzálně “předpovědět”, jak ten člověk bude žít dál – a lidi si to sami sobě předovídají velice rádi. No a okolí toho člověka do toho, co má přijít dál (do pokračování v tom logickém, kauzálním řetězci) samozřejmě tlačí (tlačí ho do toho ty kraviny typu společenských hodnot), ale to neznamená, že to prostě musí být tak, jak to “matematicky” vychází. V praxi se lze třeba ze dne na den rozhodnout odjet někam úplně do háje a totálně změnit způsob života, ale kauzálně to naprosto nevychází a ten řetězec nedává smysl. Kauzalita zkrátka nefunguje. Protože lidé se té prosté kauzalitě vzpírají. A vzpírá se jí i svět.

        • ROFL. Boj proti drogam.

          PS. Nase spolecnost jsou I TY MOUCHY. To co jsi napsala je presne ten schizoidni pohled – jen protentokrat nikoli na sebe, ale na spolecnost. V okamziku, kdy clovek zacne spolecnost, spolecenstvi, komunitu nebo nekoho delit na jadro a obal, na pareniste a mouchy, tak sice bude dokola potvrzovat to svoje rozdeleni, ale je to konecna a nikam dal to nevede. Proti drogam nelze bojovat, fetaky nema smysl odnaucovat fetovat. Tohle je mireni naprosto mimo terc. Na tomhle blogu, po tom vsem co bylo napsano a receno, to pusobi vylozene jako trolling.

          • No jak nad tím přemýšlím, trolly bych tady snad někdy i uvítal. Ale bohužel, není m to dopřáno. Ti lidé to většinou myslí zcela vážně.

  6. Wikipedie:
    “Společnost je skupina jednotlivců, která je charakterizována společnými zájmy a může mít i svou vlastní kulturu a instituce.”

    Nejsou-li v dnešním zrelativizovaném světě žádné společné zájmy (až na ty nejzákladnější, jež zmiňuje Mordemy i já), existuje společnost? Dobře se nažrat, zašustit si a dlouho spokojeně žít, to nás spojuje. Stejně jako zvířata, které ovšem společnost netvoří.

    Nespojuje nás nic, co bychom si mohli svobodně zvolit, přesto jsme všichni součástí naší společnosti (ČR).

    V případě, že chci, mohu se při vynaložení určitého úsilí stát platným členem jakékoli úžeji vymezené společnosti. Jistě, ke kosmonautům to půjde ztuha :)

    Kým nemůžeme být? Kdo nás limituje? Jen vyšší moc. A výmluvy.

    • Vlci netvoří společnost? Řekl bych, že tam mají taky pěkně ostrá pravidla, včetně společenské hierarchie a trestů za porušení pravidel – jako je tomu u lidí. My jsme to jen pozvedli na trochu vyšší úroveň.
      Jasně, srovnávat vlčí smečku s tím, jak žijí lidé je trochu přitažené za vlasy, protože my už taky dávno netvoříme tlupy. Ale lidem očividně nestačí nažrat se a zašukat si – to bychom tu nevedli tyhle diskuze ;)

      Je jasné, že vždycky tu budou základní lidské potřeby jako mít co jíst, kde spát a s kým se milovat, ale to nemá smysl řešit, protože to je společné pro všechny živé organismy od žab po lidi.

      K těm limitům:

      Nedá mi to nepřipomenout Wuwejův článek (už jsem na něho tady na blogu jednou odkazoval) a následnou diskuzi pod ním (předpokládám, že jsi to četl):

      http://blog.wuwej.net/2010/04/18/r-k-merton-o-americke-spolecnosti.html

      Měl jsem k tomu tenkrát následující:

      “Počet lukrativních pracovních pozic je vždy omezený a je jich obvykle řádově méně, než lidí, kteří se o ně ucházejí. Stejně tak i v případě, že se člověk zařídí sám pro sebe (založí si vlatsní firmu nebo bude fungovat třeba jako OSVČ), poptávka trhu je konečná a neuživí nekonečné množství nabídky. Zkrátka ekonomická realita je taková, že ne všichni mohou mít všechno a mohou být úspěšní (bohužel ani teoreticky ne). ”

      Za tímhle si stále stojím a myslím, že je to ten základní problém. Společenská ideologie říká, že “můžeš cokoliv”. Ale realita je jiná – nemůžeš. Tenhle rozpor pak vede k frustraci, protože časem zjišťuješ, že i kdyby ses na hlavu postavil, tak nemůžeš “všechno”.

  7. Nevím, mě nepřipadá až tak špatný nápad mít se v životě pokud možno co nejlépe, vám ano? V článku sám píšete, že jsme jen roztančené hovno. To máte naprostou pravdu. Ale je rozdíl být oblíbené, roztančené, krásné, růžovoučké hovno, a nebo posrané, špatně tančící hovno. Nezapomínejte, že jsme lidi a platí pro nás určitá pravidla přežití; buď se přizpůsobíš a žiješ, nebo ne. Co je špatného na tom, že musíte “soutěžit s ostatními lidmi, kteří omezují mé šance na úspěch”? Vás by to bavilo, kdybyste štěstí dostal zadarmo? A byl byste potom vůbec to štěstí schopen identifikovat? Pokud se na tu soutěž vykašlete, můžu vám garantovat, že skončíte na okraji společnosti, bez floka, přátel – o kterých se snadno pochybuje, dokud se bez nich nevyskytnete úplně – považte, není nálepka “neúspěšný” to nejmenší, co by vás mělo trápit? Nesmíte se na lidi dívat jako na celek, ale jako na jednotlivce.

    Nedefinuji se na základě materiálního vlastnictví, s podnikatelem i dělníkem jednám stejně, pokud i on jedná stejně se mnou. A pokud mě někdo odepíše na základě toho, že podle něj nejsem dostatečně nóbl, byl bych sám proti svému přesvědčení, kdybych s takovým volem ztrácel čas, který dovedu zužitkovat daleko lépe, a podle svých představ.

    Co vás přesně trápí? Nevíte, kterým směrem se vydat, máte strach se rozhodnout? Jedním dechem píšete, jak je dobré “zavírat za sebou dveře”, a vzápětí propadáte beznaději? Neberte to jako výtku, hodně by vám pomohlo přesně to, co se snaží film Klub rváčů nepřímo hlásat, a co, koneckonců, zmiňujete i v příspěvku: Vědomí, že na ničem vlastně nezáleží, nás osvobozuje a umožňuje nám dělat neskutečné věci! Jen považte, co všechno nejmenovaný hrdina dokázal! Stačilo by, kdyby nebyl magor a mohl z něj být celkem šťastný člověk. :)

    Nechci působit jako lektor, to vůbec ne, máte svůj život ve vlastních rukou, to je neoddiskutovatelné, naložte s ním jak uznáte za vhodné, jen vám povím, jak to dělám já.

    Rozhoduji se na základě svého instinktu; když se pro něco rozhodnu, jdu si za tím (momentálně se například všemožně snažím uplatnit se v byznysu, který se točí okolo knih a všeho, co se jich týká – zkrátka proto, že mi to připadá zábavné a užitečné. Tečka. Netřeba dalších otázek. “Co je smyslem tvého života?” – “Bavit se.” Dál už není možné se vyptávat. Zábava je v mém případě sama sobě cílem a účelem.

    Jak vidíte, jsem schopen vám bez mrknutí oka odpovědět na smysl své existence, ne že by byl ten nejsprávnější, chraňbůh, ale rozhodl jsem se pro něj a své rozhodnutí beru zatraceně vážně:

    Úplně nejdůležitější je pořád jen neteoretizovat, ale zkoušet a něco opravdu dělat, i přesto, že často nemáme tak úplně jasno co, jak a proč. Zní to samozřejmě, vím, ale je to opravdu důležité. Svět kolem není až tak složitý a neskutečný, jak by se na první pohled mohlo zdát.

    A ano, vím, že neodpovídám přesně na to, o čem jsme psali. Jen když vaše úvahy čtu, přepadá mě malomocenství, nenechám se vtáhnout do mantinelů vašeho myšlení, ne více, než jsem připustil doposud. ;) Neberte to, prosím, jako urážku, nebo že bych si vás snad nevážil, to vůbec ne, mám akorát obavu, že bych mohl zabřednout někam, kam nechci. Tento můj komentář klidně smažte, pokud se vám z nějakého důvodu nezamlouvá, ale hlavně se už prokristovyrány rozhodněte!

    • K prvnímu odstavci: To je právě to, co se pokouším vyjádřit – snažit se být úspěšný v celospolečenské soutěži nevede ke štěstí. Jistě, že je fajn mít prachy, ale kromě toho, že se nebudu muset dřít mi to nic moc dalšího nedá (nehledě na to, že se nebudu muset dřít až POTOM, co zaplatím určitou cenu za to, abych ty prachy měl).

      Ke zbytku: Jak jsem psal, po roce a půl jsem skončil v práci, protože mi to, že jsem se stával “společensky úspěšným” (služební auto Škoda Octavia, nějaké ty peníze, poměrně lukrativní zaměstnání…) vůbec nic nedávalo, spíše naopak – viděl jsem to jako propadání se do pasti – co za další rok, dva, pět, deset let? Byl bych na tom stále stejně – jen víc peněz, vlastní bydlení, auto, práce v jiné firmě, případně založení firmy vlastní… ale jinak žádná… hm… budoucnost.

      Jinak máte pravdu, určitě je lepší jít nesprávným a neurčitým směrem, než stát na místě. Já jen říkám, že jdu a nevím kam, že té cestě vnitřně absolutně nevěřím a vadí mi to (a píšu o tom mimo jiné). Žít se musí a zakopat se v zemi s hlavou v dlaních a povzdechem “Já fakt nevím. Budu tady, dokud to nezjistím.” samozřejmě nehodlám.

      Ono takováhle povídání jsou vždycky o tom samém a výsledek je pokaždé stejný: Neřešme to a žijme. Přesto mám stále pocit, že mi nějaký důležitý aspekt těhle diskuzí uniká, že to není tak jednoduché a jednoznačné a že je potřeba ještě na “něco” přijít.

      P.S.: Hl. hrdina Fight Clubu dokázal především ozdravit a změnit samotnou společnost (vyvolání chaosu sestřelením budov kreditních společností a začátek “od nuly”) a v ideálním případě změnil pravidla hry – právě ta pravidla, která kritizuju a která se mi nelíbí.

  8. Ano HC, máte pravdu, vyjádřil jsem se poněkud neobratně, když jsem společnost oprostil o sjednocující prvek, ať už ovlivnitelný, či nikoli. Právě paralela se zvířaty mě taky napadla, a kdybyste mě neopravil, asi bych i o skupině zvířat nebo kosmounautů byl schopen říci – vlastně o jakémkoli nenulovém počtu živočichů, kteří spolu nějak koexistují – že jsou společnost. ;) Díkes.

  9. I když, opravdu některá zvířata, dejme tomu vlci nebo lvi, netvoří společnost? Vzájemně si pomáhají a sdílejí stejnou filozofii ulovit si tu zatracenou gazelu a společně ji, podle určité hierarchie sežrat, nebo ne? ;)

  10. K aspektu, který uniká: To je právě ono, není! Nebo možná je, ale pokud se budeme neustále snažit jej objevit, ustrneme na mrtvém bodě.
    Vzpomeňte si na scénu z Fight clubu, v níž Tyler rozpráví se Samem (to je jméno, které čtenáři přidělili neznámému hrdinovi díky rýmovačkám “Já jsem Samovo trpké procitnutí”, apod.) když jedou po dálnici a Tyler mu říká: “Přestaň se snažit neustále všechno ovládat, nech to prostě plavat!” – a následně pustí volant a sjedou ze stráně.

    Když udělám cokoli, ať to udělám jakkoli, vždycky mám pocit, že bych to zvládl lépe, případně, pokud něco napíšu, že jsem na “Něco” určitě musel zapomenout. Ano, v jisté omezené míře, která je nezbytná, pokud si chceme zachovat dostatek soudnosti, je v pořádku cítit onu “nekompletnost”, ale nesmí se to přehánět. Pro mě už jen samotné vědomí této skutečnosti má blahodárně očistné účinky.

    Těším se na další polemiky, mám totiž pocit, že si jsme názorově velmi blízcí. Nevadí, když ti budu tykat, pane Mordemy? :)

    • Scéna v autě je jedna z mých nejoblíbenějších (“Let go…!” ;)
      Ale jako jméno pro bezejmeného hlavního hrdinu se nejvíc líbí Jack (“I am Jack’s wasted life”).

      No, tohle je… “pozitivní nespokojenost”, jestli se to tak dá nazvat? Kouknu se, jak by se to bývalo dalo udělat lépe, poučím se z nedostatků a budu se snažit překonat sám sebe. Nezaměňoval bych to s tím, o čem je řeč (obecná hluboká vnitřní nespokojenost).

      Tykání: Nevadí. Nechápu, co máte poslední dobou na blozích všichni s tím vykáním.

      S názorovou blízkostí bych to zatím moc nepřeháněl, lidé pak bývají “zklamaní”… ;)

  11. Úplně jsem to popletl, jasněže Jack. Díky za refresh, už je to nějaký čas, co jsem to viděl naposledy.

    Ohledně zbytku. Uvidíme, co z tebe “vyleze” … hehe. :)

  12. Dějiny se neurčují jen z pohledu nějakých zachovaných “písemných ostatků”. Nebo si snad dinosauři psali deníčky?

    Poražení mají také svoje prameny. Proto se také dozvíš o druhé světové jiné věci v Německu, Anglii nebo v Česku. Málokterý učitel ti třeba řekne, že za dob předválečného ČeskoSlovenska byli ve vládě samé české strany, i když byli třeba na jiné straně politického spektra a češi nebyli většinový národ, ale přesto to tak bylo. Národy z nějakého nacionalistického důvodu o sobě neříkají moc špatných věcí. Možná se za věci svých předků i stydí.

    To ale neznamená, že velý dějepis je blbost a psala ho jen vítězná strana, která si ho zmanipulovala pro sebe. V takovém případě by tady nebyli lidi, kteří popíraj holocaust (mezi nimi je překvapivě i pár židů). Myslím, že stačí skepticky a kriticky přemýšlet. Ale všeho s mírou, protože když budeš popírat vše jen na základě nějakých dohadů, lehko přejdeš k idiotským konspiračním teoriím, které nemají reálný základ…

    • Je asi pravda, že určité historické události jsou natolik velkého rozsahu, že by bylo velmi těžké až nemožné je “zfalšovat”.

      Skepticky a kriticky přemýšlet právě nestačí, neboť “víme houby, jak to bylo”. I pokud se na danou událost podíváme realisticky, nemáme jistotu, že proběhla tak, jak nám historické prameny (písemné i jiné) říkají, protože si to už nemůžeme zpětně ověřit. I pokud prokážeš, že ta kronika skutečně pochází ze sedmnáctého století a opravdu ji psal konkrétní člověk, nevíš, jestli psal pravdu a nevymýšlel si…
      Nejsem zastáncem konspiračních teorií – zpravidla jsou násobně méně pravděpodobné, než oficiální verze a jsou neověřitelné – tudíž se jimi nemá smysl vůbec zabývat. Ale i když to vypadá jako blbost, není to zárukou toho, že to není pravda ;)

      Každopádně tu historii jsem zmiňoval proto, že jsem chtěl ukázat, že na ní vlastně vůbec nezáleží (bez ohledu na to, jak moc a jestli vůbec je zkreslená). Je jedno jak a co se stalo, na současnosti to nic nemění.

  13. Ahoj…ač je celá diskuse pěkně rozvinutá, s prominutím a nikoli ze schválnosti či zdánlivého opovržení, chci reagovat pouze na prvotní text.
    Začněme třeba takto: Jsem velice hrdá, že jsem Čech, zatím však nejsem hrdým občanem ČR…
    Když se mě někdo zeptá, “čím chci v životě být”…mám v zásobě několik odpovědí, ale většinou odpovím – že dobrou ženou svého muže, dobrou matkou svých dětí a není-li tak “osobní” odpověď – dle společnosti – na místě, odpovím čistě, že dobrou, vyrovnanou nebo úspěšnou ženou. Mohu si vybrat formu odpovědi, aby odpovídala očekávání, a přesto nemusím lhát, nic předstírat. Mohu vždy mluvit pravdu a říci jen to, co si myslím, aniž by došlo k nějakému sebezapření, protože zvolit správná slova je to umění! – když máme lhát – tak nevolíme zrovna dobře…
    Ano, možná na ZŠ chce učitelka slyšet nějaký druh povolání, ale to přece neznamená, že v patnácti, dvaceti nebo ve 30ti letech odpovíme na takovou otázku povoláním!

    Já mám na věc zcela jiný názor a s Tvým článkem se téměř v nejmenším neztotožňuji, až na Tvých posledních pár slov, která jsou překrásná… že Tvůj přístup JE SCHIZOFRENNÍ -co s tím dělat – nepřestávat hledat…
    Máš naprostou pravdu, že kritizovat společnost, ale přitom se jí tolik snažit pochopit – když o ní tolik píšeš – vede k rozporu, ale co takhle si uvědomit, že společnost je jen pojem, že není třeba ji vůbec brát nijak vážně, protože SPOLEČNOST NEMÁ DUŠI a vlastně, když se nad tím zamyslíme – proč je ta společnost např. na Východě jiná než ta západní…tak nám dojde, že nemá ani formu, neznamená nic, než pojem, kteří psychologové a sociologové a další jim podobní vymysleli, aby ho mohli zkoumat, protože děsně rádi vymýšlejí pojmy pro něco, co vlastně neexistuje!…a tím bych nechtěla rozhodně říci, že popírám existenci lidí, toho davu se svými společnými hodnotami, ale naprosto nesouhlasím s tím, že společnost je tu proto, abychom do ní zapadali nebo se měli cítit na jejím okraji. Že by nám snad přikazovala, jak se máme chovat nebo nám snad měla něco nabízet, natož auto a finanční svobodu! Lásku, bohatství, ať už finanční, hmotné, duchovní…jakékoli to nám nabízí život, ne společnost, život a je na každém z nás, co svému životu dovolí, aby mu dopřál!
    Jediné, co Ti mohu odpovědět na Tvá poslední slova…hledat dál…je…nejednat tak rozporuplně, nedělej věci na půl a snaž se, aby Tvá mysl byla jednotná, abys Ty sám byl úplný.
    Z Tvého článkům cítím, že vlastně nevíš, na kerou stranu se přiklonit a že hledáš jakýsi střed.
    Život je ale “pohyb” a pokud se chceš hýbat, tak musíš pěkně zleva – doprava, z extrému do extrému (nehledat tedy “vhodné” okolí, protože obě strany Tě mají co naučit)…a když se budeš takhle pěkně pohybovat sem a tam – nutně se ocitneš i v tom skvělém středu a to si potom užij.
    Já jsem šťastná, necítím se “jiná” – naopak si každý den opakuji, že JSEM OBYČEJNÝ ČLOVĚK A PRÁVĚ JEN JAKO TAKOVÁ DOSÁHNU VŠEHO, CO SI PŘEJI. Nemodlím se k Bohu, náboženství – jakékoli – je též schizofrenní, a vždy omezuje člověka, protože mu nutí své mantinely, své hodnoty, své představy… Nejsem na okraji společnosti ani hovno… patřím do společnosti, která mne však v ničem neomezuje, protože jediný, kdo mi má co nabídnout, je život a jediné, co mě omezuje jsou mé vlastní představy o něm…
    No…jsem žena, tedy složitá bytost, nevím, zda to zcela dobře pochopíš, protože raději mluvím, než píšu, ale… vidím tu, že si zajímavý a vnímavý člověk a byla by škoda, kdybys hledal střed, ve kterém bys zakrněl, či začal být schizofrenní… stačí jen věřit sám sobě, vnímat, co cheš Ty sám…a pak už Tě nenapadne v nejmenším řešit, co chce společnost… prošla jsem si totiž něčím podobným.

    • Ahoj.

      V tvém komentáři vidím rozpor. Hned na začátku tvrdíš, že jsi hrdá na to, že jsi Češka. O pár odstavců dále říkáš, že společnost neexistuje a je to výmysl. Není to trochu… schizofrenní? Jak můžeš být hrdá na to, že patříš mezi Čechy a zároveň říkat (když to zjednoduším), že nic jako Češi neexistuje?

      Součástí společnosti jsi ať chceš nebo ne už jen tím, že v ní žiješ. Pokud se budeme bavit o tom, jestli žiješ podle toho, co ti takzvaně “diktuje” společnost, nemyslím si, že existuje příliš mnoho lidí, co se přes tohle dokážou přenést a žít skutečně podle nějakých “svých” hodnot. Je (doufejme) čím dál víc lidí, kteří se o to alespoň snaží a třeba i stojí někde na pomezí, ale doopravdy udělat ten krok… to dokáže málokdo.
      Dokladem toho, že tobě se to ještě nepovedlo je zaprvé už to, že jsi hrdá na svoje “češství” a zároveň fakt, že tvrdíš do jisté míry opak (že žádná společnost neexistuje a hlavně, že jsi v ní šťastná, protože jsi od ní odporštěná – nejsi).
      Prohlášení JSEM OBYČEJNÝ ČLOVĚK A PRÁVĚ JEN JAKO TAKOVÁ DOSÁHNU VŠEHO, CO SI PŘEJI je typická představa, kterou se v nás snaží vyvolat současná ideologie. Aby se kola ekonomiky točila a ekonomický růst neustával, je potřeba v lidech vyvolat právě tu myšlenku, že mohou dosáhnout všeho. Vyvolat v nás představu, že na ničem vyšším nezáleží, že jsme tu jen proto, abychom si užili a byli šťastní. Všichni se tváří, že důležitý je pouze jednotlivý člověk a jeho život a že jsme jako lidstvo překonali fázi náboženství a slepé víry ve lži. Ano, ale všechno jsme vyměnili za náboženství, které není vidět a je podstattně efektivnější.
      Neznám tebe ani tvůj život, abych tě mohl soudit, ale nemyslím si, že jsi imunní vůči tomu, co společnost “přikazuje” – alespoň co mohu soudit z toho, co píšeš.

      Mým hlavním rozporem je, že právě tohle jsem taky ještě nedokázal – odpoutat se od toho. To, že vím, jak to se mnou je, že na mě systém působí a ovlivňuje mě a já se neumím adekvátně bránit, mi moc nepomáhá. I když vidím, jaké sračky mi do hlavy tahle společnost leje a co se mnou dělají, nedokážu se tomu zatím příliš efektivně bránit. I když bych rád. Chce to obrovskou duchovní sílu, klid a smířenost se sebou a se světem (asi). Vidět realitu nestačí. Ani nestačí napsat o tom článek.

    • Mila cestovatelko,
      Mordemyho pristup je zcela jiste schizofrenni, ale je jediny, ktery vede k cili, prestoze pred tim cilem bude potreba udelat jeden veletoc a vsechno vzdat v marne nadeji.

      To, ze si hrajes na matku svych deti, zamestnani atd. je sice mozna normalni, ale bohuzel zcela nefunkcni z dlouhodobeho hlediska. Jak IMHO dobre napsal Mordemy, je to hledani identity a narozdil od jinych to Mordemy nevzdal a mam radost, ze to dela a neulehcuje si to tim, ze by se napriklad identifikoval s nejakou personou /byt jeho snahy stat se zakem nejakeho gurua jako napr. te psycholozky jsou zjevne… jenze on narozdil od ostatnich lidi do toho jde poctive, tak, prestoze zmitan temer na dne a byvse zcela zmaten a bez sebeduvery, ma toho mnohem vic a okoli mu nema nic namitnout (to ale on nevi), stejne jako az na “to” prijde, tak mu okoli nebude mit co nabidnout, alespon co se jeho identity tyce, ale jiz to bude vedet).

      “Staci verit jen sam sobe”… v tom mas pravdu, ale to, co nevnimaji lide, kteri si skutecne veri (a opravdu nevim zda ty tu skutecnou viru mas a jen si myslis, ze jsou to ty hrane persony ta vira [ne opravdu nejsou] anebo viru predstiras) je proces ziskavani identity=viry=sebeduvery. Tu chybu jsem udelal i ja a brzo na to asi spacham nejaky clanek. Jedina sance jak ziskat sebeduveru (alespon v dnesni spolecnosti) je presne Mordemyho pristup. Falesna cesta je prave pres identifikaci s cimkoliv zastupnym. To, ze clovek je hovno… a to jak ve spolecnosti, ale i v interakci s ostatnimi, je potreba si nejen uvedomit, ale i prozit. Opravdu, clovek nic jineho neni, jak se sebeduverou a identitou, tak i bez ni. Pote nastupuje trosicku LOL mene mechanicistni vnimani “sebe sama” (casto se mi rozpada, proste zmizim, ale to se nic nedeje), clovek se citi spojen se svetem (a slabsi povahy, vetsinou paradoxne aniz by toto citeni mely, se ho chyti a zacnou hlasat nejakou zelenou demagogii… obvykle proto, ze se mechanicky domnivaji, ze dosahnou pozadovaneho stavu uplne stejne, jako si mlada pubertacka mysli, ze kdyz si zapali cigaro nebo vynda prsa [analogie je chlapec, co zacne chodit do posilovny a snazi se ziskat identitu svymi svaly… neco ziska, bude tomu rikat identita, ale je to stale jen persona svalovce nebo bouchace, muze si rict jsem nabusenec, mozna i jsem vyjimecny, ale ve skutecnosti je to podvod, ktery se s casem zacne rozpadat a nikdy cloveku neda klid ducha], tak ze ziska identitu).

      • …mam radost, ze to dela a neulehcuje si to tim, ze by se napriklad identifikoval s nejakou personou /byt jeho snahy stat se zakem nejakeho gurua jako napr. te psycholozky jsou zjevne…

        Přiznávám, že v tomhle máš pravdu. Nevím, jestli ty osobně jsi tak “osvícený” a záměrně a “pro mé vlastní dobro” mě neustále odpálkováváš, kdykoliv se snažím o identifikaci s tvou osobou, ale už jsem pochopil, že by pro mě taková identifikace neměla doopravdy pozitivní přínos (na základě tohoto pochopení jsem sepsal článek o identifikaci). Jako spousta lidí se i já snažím neustále hledat nějakou “lehčí” (nefunkční) cestu.

        Co vím o tom, jak pracuje psychoterapeut, tak ti například nikdy neodpoví na přímo položenou osobní otázku. Kdykoliv se zeptáš “A jak to praktikujete vy, paní doktorko?”, tak ti neodpoví, protože je tam zřetelná snaha o vnější identifikaci, která by mohla způsobit to, že by se klient snažil “žít podle paní doktorky”, což je přesně to, co by daný problém rozhodně nijak nevyřešilo (protože by došlo pouze k identifikaci s vnějším vzorem, což je na houby). Moje “paní doktorka” mi tohle taky dělala, ale nikdy mi nevysvětlila proč.

        • Ja tomuhle nerozumim, doktorum pod pazour jsem se moc nedostal, ale jiste budes mit pravdu. Ono je to myslim predevsim pro jejich ochranu. Hrat hru nekolika lidi je priserny, coz muzu potvrdit. Mit desitky pacientu a hrat jejich hry je na sebevrazdu.

          Otazka ale je, pokud si clovek zachovava odstup… co pak dokaze? Psychologove a psychiatri Learyho generace v tomhle chteli udelat prulom a pomoci psychedelik se snazili o to poruseni “neutrality terapeuta”, ktery diky otevreni hlavy zvladne vic. Totez delali samani. Ale v nasi slozite spolecnosti to proste konci zatim fiaskem, presto citim, ze tam je cesta. Psychiatrie a psychologie neleci, nema vubec sanci dostat se ke koreni. Jen tlumi bolest, protoze tyhle veci se sebeduverou nema ve spolecnosti zahlcene pozicnimi statky a reklamou vyresene prakticky nikdo, vcetne terapeutu. V poslednich letech je to myslim stale tezsi a tezsi, uz zde jen tak volne poletuji symboly a cynismus.

          Ty ale opravdu jsi na dobre ceste. Klic je to sebevedomi, ja jsem to schopen takhle verbalne rict az ted, jeste pred par tydny jsem to netusil. Ty tve GTD prupovidky jsem ignoroval a vzdycky se jim smal. Ted ale chapu, proc to lide delaji a resi. nemaji proste sebevedomi a mysli si ze to timhle nazenou zvenku. To je ta chyba lavky. Je to jak identifikace s vnejsim vzorem. Az ti docvakne, ze nezbyva uz vubec nic a ze jsi opravdu hovno, tak to budes mit. Doufam ze nerikam prilis mnoho, aby te to nezavedlo na delsi cestu. Ja ti nemuzu pomoct, jen potvrdit to, co uz vis /a zpetne to potvrzujes i ty me/. Jak jsi napsal “prijit na to sam a pak si to jen potvrdit – to je proste moc dulezite”. Nacist si to od nekoho nelze. A pak uz je jen potreba delat to v cem clovek spatruje smysl, resp. vyhodit vse v cem smysl nespatruje. Cim min kompromisu clovek udela tim lip. Kdyz neco udela blbe, tak to proste muze jen zvit na vedomi a pokud mozno to v tom vedomi mit porad. Slovo sebevedomi je sebe+vedomi. Tohle je soucast toho sebevedomi. Napisu o tom brzy snad.

          • Jasně, že je to primárně pro jejich ochranu, je to zároveň i otázka etiky – klient je prostě klient a sezení probíhá proto, aby se řešily jeho problémy, ne kvůli budování vztahu k terapeutovi. Lépe řečeno, terapeut nesmí záměrně způsobit, aby si k němu klient vybudoval vztah (samozřejmě tam vždycky určitý psychoterapeutický vztah bude). Prakticky vzato, kdyby měl terapeut málo klientů, nebyl by pro něho problém si je k sobě během sezení “připoutat”.

            “Pod pazouru” jsem se dostal na zhruba půl roku – ne snad kvůli nějakému náhlému kolapsu, ale zkrátka mi nebylo moc dobře a potřeboval jsem si “pokecat” (osobně jsem ale nikdy nebral žádné prášky), takže mám určitou představu, jak psychoterapeuti pracují.
            Často jsem kritizoval to, co popisuješ. Říkal jsem svojí psychoterapeutce, že mi připadá, že se snažíme místo o kauzální, o symptomickou léčbu, že bychom měli hledat příčiny problémů a odpovídat na otázku “Proč?”, ale přitom se zabýváme pouze následky. Ale ona mi vždycky oponovala, že hrabat se v příčinách nemá moc smysl, že pochopením podstaty problému se ten problém stejně nevyřeší, že je mnohem lepší léčit právě ty symptomy a podstata problému postupně odezní sama (pochopení a vyřešení příčiny přijde jako vedlejší efekt terapie). Říkala, že chápe, že bych teď nejraději rozebral do podrobna problém a chtěl se v tom hrabat, ale že je to jednak záležitost na hodně dlouho a za druhé prostě nepřináší požadovaný efekt. Že změna k lepšímu nepřijde tím, že naplno pochopím příčinu problému (což je vlastně v přeneseném slova smyslu “To, že u sebe vidím chybu a napíšu o tom článek na blog, ještě neznamená, že ta chyba zmizí” – nebo jinak “To, že si uvědomím, že mám rakovinu, neznamená, že se tím ta rakovina vyléčí”) a naopak, že to bývá často i dost kontraproduktivní (člověk lépe nachází výmluvy a má možnost svalovat vinu na ostatní – zvláště když ostatní tu vinu skutečně nesou).

            Je potřeba rozlišovat sebevědomí (porozumění sám sobě) a sebedůvěru (jak moc si věřím). I já sám většinou používám slovo sebevědomí a myslím tím ve skutečnosti sebedůvěru, ale lidé to většinou pochopí, co mám na mysli.
            Ano, v tom se určitě shodneme, že asi jediným způsobem, jak si reálně a trvale zvýšit sebevědomí (a následně sebedůvěru, která z něho patrně vychází), je “dojít si k tomu sám” a doopravdy tomu vnitřně uvěřit a ztotožnit se s tím na osobní bázi. Je fakt, že věci, které jsem někde načetl a pak je šel praktikovat s tím, že “Jsem četl, že je to takhel fajn.” a “Ten pán je chytrý člověk a já mu věřím.”, tak se to vždycky nějak “posralo” a byl v tom nakonec buď nějaký háček nebo jsem (nejčastěji) neměl vůbec vůli u toho vydržet (protože ten názor, postoj, myšlenka… to jsem nebyl já).
            Uvědomil jsem si, že mi většina věcí, o kterých lidé, kteří mě dovedou oslovit, píší, dochází (daří se mi vnitřně se ztotožnit) až docela dlouho zpětně, většinou až nejméně po několika měsících od doby, co mě ony myšlenky “osvítí”. Sice to systémově chápu obvykle ihned po přečtení textu, souhlasím s tím, příjde mi to logické a vidím v tom pravdu, ale “přepnout sám sebe” je nehorázně těžké a ve spoustě věcí se mi to prostě nedaří. Neustále hledám zkratky a napůl věřím, že ty zkratky jsou to správné řešení (ale vím, že ne). Je to dost hnus, upřímně řečeno, a mívám docela dlouhé výpadky, kdy se přestávám snažit.

            Co se týče GTD a obecně “systémů produktivity”, tak si stále myslím, že často poskytují užitečné nástroje. Důvodem, proč se k nim lidé uchylují je opravdu často nedostatek sebedůvěry a víry ve vlastní schopnosti, ale jak jsem říkal, hodně věcí jsou opravdu jen nástroje. Jako třeba tužka a papír jsou nástroje. Když jdeš na nákup, můžeš držet těch padesát věcí, co chceš koupit, v hlavě, nebo si je napsat na papír – což můžeš shodit jako “Ten člověk má malou sebedůvěru. Nevěří svojí hlavě, vždyť si to píše na papír!”. Jenže těžko kritizovat papír a tužku jako takovou, na té není nic špatného a stejně tak není nic špatného na pomůckách typu GTD.
            Jasně, jsou lidé, kteří to jakoby “nepotřebují” a dělají vše sami od sebe, ale to se dá říct o komkoliv, kdo drží nákupní seznam v hlavě a při cestě do Tesca s sebou nemá ten papír a tužku.
            Na druhou stranu známá prokrastinace (hlavní problém, který mají systémy produktivity typu GTD řešit) skutečně vychází z nedostatku sebedůvěry a schovávání se za perfekcionismus. Třeba typicky můj případ je, že než abych se do něčeho skutečně pustil, tak o tom raději neustále čtu (“Tak, ještě zjistím tohle a tadyto a pak se do toho už konečně dám”). Namlouvám si, že bude lepší, když budu nejdřív teoreticky všechno dokonale zvládat (touha po dokonalosti perfekcionismus) a pak to budu teprve praktikovat. Což je samozřejmě jen nedostatek sebedůvěry – nevěřím, že to jsem schopný na současném levelu dostatečně efektivně zvládout, a tak se snažím dál “vzdělávat”. Jinak řečeno, příliš se bojím neúspěchu (nevěřím si) a nejsem na neúspěch zvyklý. Řešením je se do toho prostě pustit a studovat v průběhu.

        • Jeste teda doplnim, ze pokud clovek chce intervenovat /coz ja s tebou fakt nenmuzu, neb na to nenma energii a ty to zvladnes sam/, tak skutecne MUSI zacit hrat tu hru toho druheho. Musi retardovat na jeho uroven. Musi zapomenout na to co ma. Predava to tomu druhemu a sam zacina hnit. Ale dohromady je to shnilotina. Jedine co v te chvili zbyva je drzet se sveho presvedceni, ale v tu chvili jiz nevime, co jsme delali a proc vlastne /jinak bychom se neponorili do spolecneho problemu/. Pak prijde nejaky big bang, nejaka katastrofa a tam se musi oba slozit a ocistit. Je to dost o drzku a i proto jsem tak unaven.

          Tak tohle je podle me priklad samanske invazivni psychoterapie. Trvalo mi to ted cca 2 roky, skoro jsem chcipnul, precenil sve sily, posral hodne veci. Vypada to dobre. Mozna si ale lzu a mozna jsem to posral natolik, ze uz se nikdy nevratim, nebo buhvijak dlouha bude cesta dostat tamto zpet.

  14. Ne.. Věř, že není nic rozporuplného na tom, patřit do společnosti…a zároveň se necítit společností spoután, omezován. Co tvrdím je, že společnost není živoucí! Jediný, kdo nás omezuje, jsme my sami! Navíc nevím, proč do toho stále zatahuješ ekonomiku, protože mě žádná ekonomická ideologie nic nediktuje! Už Ježíš, Budha, Ghandí, atd. atd… věřili a šířili myšlenku, že “obyčejný člověk dokáže vše”…a v době, ve které žili, rozhodně o žádný ekonomický tah nešlo. Jsem hrdá na to, že jsem Čech, protože se v téhle době a v této zemi mám dobře, proto jsem na to hrdá. Jsem pyšná na Čechy – na naše dějinné rebely – a jsem pyšná na náš překrásný jazyk a je něco kouzelného i na naší neuvěřitelně “laxní” české povaze, že se dokážeme semknout až opravdu když nám teče do bot! :-)
    Píši, že společnost jako “lidi kolem” existuje, ale pokud nám něco “diktuje”, nebo si připadáme jako její okraj… pak nejde o “jednání společnosti”, ale náš vnitřní pocit, naše vlastní osobní vnímání.
    Ano, dříve, pod vlivem moderní doby… hodně jsem se přikláněla k terorii A. Maslova – že to, co hledáme je naše seberealizace, ale jeho pyramida potřeb, kterou nabídl jako “cestu” k seberealizaci… má jeden nedostatek – mně osobně spíše nutila si uvědomit, co nemám a proč nepostupuji dál, než aby mi jeho objev pomohl něco získat či pochopit. A pak…stačila taková hloupost – zamyslet se nad tím, proč mají veselí lidé v životě tolik štěstí narozdíl od těch smutných… Něco na tom je, veselí lidé by nebyli veselí, kdyby se jim nedařilo – a tak jsem jednoho dne sama začala být veselá a smát se na svět… a víš co se stalo? Neomezovala jsem dění ve svém životě “svými představami o něm”, odsunula jsem veškerou filozofii a psychologii na chvíli stranou a jen prožívala vše, co se mi dělo… nejsem jen šťastná, např. miluji člověka, který prostě nemůže milovat mne, trápím se láskou, trápím se, když se něco pokazí v práci, ale… když máš život rád a přijímáš VŠE, co Ti nabídne, nejen to hezké, nejen to zlé, ale pěkně balancuješ ze strany na stranu… tak zjistíš, že je život krásný!
    Odporuj mi! – Pokud máš zkušenost, že když se dobře probudíš, vyjdeš ven a na lidi se budeš smát – že oni se na Tebe budou mračit!…NE! To je má zkušenost! Vždy jsou viditelnější Ti veselí! Smutní zůstávají zticha, opodál… ignorují svět a svět ignoruje je ;-)

  15. Mně se líbí jak píšeš, není mnoho takových, jenž se umí realisticky zamyslet nad životem, aniž by k tomu potřebovali náboženství, příliš vědy apod… a nakonec se ztratili ve vlastním pátrání jako např. Auguste Comte, který se sám na sklonku života zpronevěřil své původní myšlence. nicméně, ze všech Tvých článků, které jsem četla nabývám dojmu, že cítíš ohromnou zášť vůči lidem a světu a nechápu proč. Ale… dříve jsem se hodně snažila pochopit, proč lidi jednají jak jednají, co cítí, jací jsou… taky proto jsem si vybrala dráhu studia psychologie… jenže, to celé bylo samé pátrání PROČ… když mi bylo nejhůř, v mém deníku (zpětně, když se podívám) byly samé otázky PROČ, PROČ, PROČ… pak jsem přestala řešit proč a jednoduše žít to, co je. Přestala jsem se lidí ptát proč, ale… jaký z toho MAJÍ POCIT…a vidím, že smutní jsou jen ti, co jednají “na půl”… No nic, jen myslím, že kdybys JEDEN DEN ZKUSIL být vděčný za to, že si a věřil, že je život fajn… objevil by se tu úplně jiný, ale věřím, že skvělý článek o…???… tématu :-D

  16. Cestovatelka-IX:

    Mám pocit, že se míjíme a každý mluvíme trochu o něčem jiném.

    Nepíšu přece o tom, že mám problém cítít pozitivní emoce. Že se neumím smát, radovat se, usmívat se na lidi. Běžně chodím mezi lidi a dokážu se bavit a užívat si dané chvíle bez toho, abych se to snažil “kazit” (sobě nebo ostatním) nějakým pesimistickým přístupem typu “nic nemá smysl”. Ale je rozdíl mezi emocemi a nějakým dlouhodobým pocitem uspokojení ze života.

    To, co cítím vůči lidem a světu je především rozčarování, deziluze a zklamání. Byl jsem vychováván jako typický hodný hoch s velmi naivními představami o světě. Pak jsem začal docela tvrdě narážet, byl strašně překvapený, že to všechno nefunguje tak, jak jsem si myslel, a dostal se k poznávání lidí a jejich motivů a světa, ve kterém žijí – to mi vydrželo do dnešních dnů. Postupně přicházím na to, že je to všechno ještě mnohem horší a v jistém smyslu beznadějnější, než jsem si myslel. Jako jsi to dělala i ty, ptám se také neustále otázkou PROČ. Možná ti připadá, že píšu pesimisticky, ale já se pouze snažím o co nejvěrnější zachycení reality – těžko říct, do jaké míry se mi to daří, ale snažím se nelhat sám sobě a nezavírat před pravdou oči. Ono to ani nejde:

    “Poznání má jednu ošklivou vlastnost. Nejde vrátit zpátky. Jakmile člověk jednou spatří nepříjemnou pravdu a akceptuje ji, už nikdy se k ní nemůže otočit zády. Už se nelze rozhodnout ji přehlížet, ignorovat nebo jí nevěřit.”

    Nepřestávám pátrat a ptát se PROČ, protože jednak už zpátky nemohu a ani nechci. Poznávání toho, jak to na světě chodí je zatím mojí jedinou opravdovou vášní a je naprosto nemožné odhodit to ve jménu… čeho vlastně? Falešného štěstí? Žití v iluzi? Podle hesla “štěstí je důležitější, než pravda”?
    Neříkám, že život není krásný. Mám život rád. Život bývá fajn, jindy méně, někdy skoro vůbec, ale tak to prostě je a kdybych si toho nebyl, už dávno bych se musel buď zabít nebo zbláznit. Dělám věci, ze kterých mám radost (emoce), ale jako celek je, dle mého názoru, život spíše utrpení (dlouhodobý pocit). V současnosti se snažím tenhle fakt přijmout, nehledat pocit štěstí, ale vyrovnat se s tím, že budu trpět a osvobodit se od toho, že mi to vadí (a bojuju s tím).
    Hledám vnitřní klid a mír. Hledám způsob, jak žít ve světě tak, abych na něm nebyl závislý. Abych nebyl závislý na světu a na lidech a jejich názorech, aby mi bylo jedno, zda mě oni (spolu se světem) ignorují nebo ne a necítil se špatně kvůli tomu, že nedosahuju toho, co oni pokládají za správné cíle, a abych ani netoužil potom něčeho takového dosahovat.

  17. Jasně, že je to primárně pro jejich ochranu, je to zároveň i otázka etiky – klient je prostě klient a sezení probíhá proto, aby se řešily jeho problémy, ne kvůli budování vztahu k terapeutovi. Lépe řečeno, terapeut nesmí záměrně způsobit, aby si k němu klient vybudoval vztah (samozřejmě tam vždycky určitý psychoterapeutický vztah bude). Prakticky vzato, kdyby měl terapeut málo klientů, nebyl by pro něho problém si je k sobě během sezení “připoutat”.“Pod pazouru” jsem se dostal na zhruba půl roku – ne snad kvůli nějakému náhlému kolapsu, ale zkrátka mi nebylo moc dobře a potřeboval jsem si “pokecat” (osobně jsem ale nikdy nebral žádné prášky), takže mám určitou představu, jak psychoterapeuti pracují.
    Často jsem kritizoval to, co popisuješ. Říkal jsem svojí psychoterapeutce, že mi připadá, že se snažíme místo o kauzální, o symptomickou léčbu, že bychom měli hledat příčiny problémů a odpovídat na otázku “Proč?”, ale přitom se zabýváme pouze následky. Ale ona mi vždycky oponovala, že hrabat se v příčinách nemá moc smysl, že pochopením podstaty problému se ten problém stejně nevyřeší, že je mnohem lepší léčit právě ty symptomy a podstata problému postupně odezní sama (pochopení a vyřešení příčiny přijde jako vedlejší efekt terapie). Říkala, že chápe, že bych teď nejraději rozebral do podrobna problém a chtěl se v tom hrabat, ale že je to jednak záležitost na hodně dlouho a za druhé prostě nepřináší požadovaný efekt. Že změna k lepšímu nepřijde tím, že naplno pochopím příčinu problému (což je vlastně v přeneseném slova smyslu “To, že u sebe vidím chybu a napíšu o tom článek na blog, ještě neznamená, že ta chyba zmizí” – nebo jinak “To, že si uvědomím, že mám rakovinu, neznamená, že se tím ta rakovina vyléčí”) a naopak, že to bývá často i dost kontraproduktivní (člověk lépe nachází výmluvy a má možnost svalovat vinu na ostatní – zvláště když ostatní tu vinu skutečně nesou).Je potřeba rozlišovat sebevědomí (porozumění sám sobě) a sebedůvěru (jak moc si věřím). I já sám většinou používám slovo sebevědomí a myslím tím ve skutečnosti sebedůvěru, ale lidé to většinou pochopí, co mám na mysli.
    Ano, v tom se určitě shodneme, že asi jediným způsobem, jak si reálně a trvale zvýšit sebevědomí (a následně sebedůvěru, která z něho patrně vychází), je “dojít si k tomu sám” a doopravdy tomu vnitřně uvěřit a ztotožnit se s tím na osobní bázi. Je fakt, že věci, které jsem někde načetl a pak je šel praktikovat s tím, že “Jsem četl, že je to takhel fajn.” a “Ten pán je chytrý člověk a já mu věřím.”, tak se to vždycky nějak “posralo” a byl v tom nakonec buď nějaký háček nebo jsem (nejčastěji) neměl vůbec vůli u toho vydržet (protože ten názor, postoj, myšlenka… to jsem nebyl já).
    Uvědomil jsem si, že mi většina věcí, o kterých lidé, kteří mě dovedou oslovit, píší, dochází (daří se mi vnitřně se ztotožnit) až docela dlouho zpětně, většinou až nejméně po několika měsících oddoby, co mě ony myšlenky “osvítí”. Sice to systémově chápu obvykle ihned po přečtení textu, souhlasím s tím, příjde mi to logické a vidím v tom pravdu, ale “přepnout sám sebe” je nehorázně těžké a ve spoustě věcí se mi to prostě nedaří. Neustále hledám zkratky a napůl věřím, že ty zkratky jsou to správné řešení (ale vím, že ne). Je to dost hnus, upřímně řečeno, a mívám docela dlouhé výpadky, kdy se přestávám snažit.Co se týče GTD a obecně “systémů produktivity”, tak si stále myslím, že často poskytují užitečné nástroje. Důvodem, proč se k nim lidé uchylují je opravdu často nedostatek sebedůvěry a víry ve vlastní schopnosti, ale jak jsem říkal, hodně věcí jsou opravdu jen nástroje. Jako třeba tužka a papír jsou nástroje. Když jdeš na nákup, můžeš držet těch padesát věcí, co chceš koupit, v hlavě, nebo si je napsat na papír – což můžeš shodit jako “Ten člověk má malou sebedůvěru. Nevěří svojí hlavě, vždyť si to píše na papír!”. Jenže těžko kritizovat papír a tužku jako takovou, na té není nic špatného a stejně tak není nic špatného na pomůckách typu GTD.
    Jasně, jsou lidé, kteří to jakoby “nepotřebují” a dělají vše sami od sebe, ale to se dá říct o komkoliv, kdo drží nákupní seznam v hlavě a při cestě do Tesca s sebou nemá ten papír a tužku.
    Na druhou stranu známá prokrastinace (hlavní problém, který mají systémy produktivity typu GTD řešit) skutečně vychází z nedostatku sebedůvěry a schovávání se za perfekcionismus. Třeba typicky můj případ je, že než abych se do něčeho skutečně pustil, tak o tom raději neustále čtu (“Tak, ještě zjistím tohle a tadyto a pak se do toho už konečně dám”). Namlouvám si, že bude lepší, když budu nejdřív teoreticky všechno dokonale zvládat (touha po dokonalosti perfekcionismus) a pak to budu teprve praktikovat. Což je samozřejmě jen nedostatek sebedůvěry – nevěřím, že to jsem schopný na současném levelu dostatečně efektivně zvládout, a tak se snažím dál “vzdělávat”. Jinak řečeno, příliš se bojím neúspěchu (nevěřím si) a nejsem na neúspěch zvyklý. Řešením je se do toho prostě pustit a studovat v průběhu.  

    Neobjevuje se mi tlacitko REPLY, kdyz uz je to vlakno moc rozvinuty, to jen mimochodem.

    Diky za objasneni, vypichnu jen to s cim nesouhlasim nebo tak neco, jako obvykle.

    Vztah psychoterapeuta k pacosovi bud proste je nebo neni. Pokud se mu nadratuje do nejaky casti mozku, tak tam ten vztah proste je a rikat ze je to vztah-nevztah, takova neintervencni intervence je alibismus, kterej je ted vsude kolem a nechapu, ze psychoterapie, ktera objevila treba to, jak si hledame maminku a tatinka i v situacich, kde bychom to necekali, tohle tak nekonzistentne zazdiva.

    Znam jeden takovej vztah, po kterym vsichni touzi a zatim se nikomu nepoved a konci vycerpanim vsech zucastnenych. Rika se tomu sukaci kamaradstvi. Podobnej oxymoron jako nezucastneny terapeut. Ono taky od doby kdy terapie jako soucast zdravotnictvi ma byt dostupna pro kazdeho se neda cekat nic jineho. Masove zpracovat tolik lidi nelze, protoze narusenej je v nasi civilizaci UPLNE KAZDEJ a kdo to nevi, tak je v nejakym zaseku, kde to hraje sam na sebe. Proto jsem psal o tech psychedelikach, kde je urcite potencial zvladat problemy rychleji nez v radu let, a pri naprostem zapojeni terapeutu a pacientu, kde rozdily mezi nimi by byly setreny. Ale podminka nutna jsou samozrejme zmeny, ktere by zasahly i celou spolecnost, takze se tomu spolecnost brani – vcelku logicky, jako kazda entita brani sama sebe. Ale tahle je sakra nemocna.

    Ted prakticka zasadni vec. Bohuzel mam pocit, ze neplati to co rikas a co jsem si myslel i ja. To, ze pojmenujes problem a tim ze problem nezmizi. Ano, spousta lidi rekne treba “mam tu a tu slabost, no a co, jedem dal”. To je ta postmodernita na kterou nadavam. Drive, kdyz se problem pojmenoval, tak zmizel snaze, dnes se prave to pojmenovani stalo stitem k tomu, aby si to clovek prozil. Treba trauma chlapa, kdyz ma maly pero (dost mozna horsi nez kdyz je na voziku)… dnes uz je schopnej to dokonce i rict nebo nekde vyblit, ale nepomuze mu to. Jedina sance je fakt to prozit, se vsi bolesti, “nespravedlnosti” a prijetim toho i pres tu bolest. Dneska si vymysli antidepresiva a bude hltat se svoji partnerkou clanky, jak je maly pero super, i kdyz to samozrejme neni pravda a cely poznani, ktery je dulezity, se tak posle do kopru. Proste realita je leckdy priserna, chova se k nam nespravedlive, ale my to musime presne tak videt i s temi silenymi botami, co jsme natropili, protoze vevnitr tohle vsechno vime do nejvetsiho detailu a ten nesoulad mezi tim, co vime uvnitr a na co si hrajeme je to, co nas deli od Boha.

    Co se tyce tech vnejsich znaku, jako psani si seznamu a toho, ze vnitrek se prizpusobi (coz je jak GTD, tak i to co ti rekla psychoterapeutka), tak ja na to neverim. Co kdyz i ty tvoje seznamy nejsou nic nez jen chozeni kolem, stejne jako kdyz si o tom ctes knizky? Je to mozna bliz, mozna to i nekomu funguje, ale ten clovek uz TEN SVATEJ GRAL MUSI MIT. Mmch legenda o svatym gralu rika, ze staci najit spravne slovo a mame to. To jen jeste k tematu, zda staci tu vec rict nebo ne. Ono obcas clovek rekne neco, co ho tne hluboko, ale stale to neni dost hluboko. Tohle jsou vymluvy lidi na psychoanalyzach jak jsem zjistil.

    Dalsi vec je ta, ze si fakt myslim, ze ty 3 veci jako vira, sebeduvera a sebevedomi jsou prave ta jedna, jen brana trosku odjinud. Kdyz clovek vi, co ma delat, tak i vi kdo je a jakej je svet (nepochopitelnej, ale super). Dulezity je podle me se dostat z te pasti sebe sama a reseni sebe sama, coz jde zase jen oklikou a ne primou cestou nebot se clovek potaci v tech svych koleckach. Nevim presne jak to udelat nebo popsat, ale ty vlastni komplexy a to, ze je clovek pomerne nevyznamne hovno, v tom hraje dost podstatnou roli. Vic nekdy na blogu.

    Jinak co se me cesty tam a zpatky (a opakuje se mi to od te doby, vzdycky to na chvili mam, ale pak se snazim integrovat dalsi cast sveta do sebe, vsechno poseru a rozemele me to a zase slozi)… tak ta prvni cesta byla delana dost intuitivne a v uplne samote. Jak se do toho zacnou plest jiny lidi, instituce a nedejboze zensky, tak je to strasne strasne slozity.

    To proste nema se spolecnosti nic spolecnyho, vsechny veci kolem jen rusi. Je to fakt o prijeti samoty a bolesti. A clovek si rika ze na to vyzraje, ze si aspon tak trosku ulevi treba s tou sukaci kamaradkou “jen tak”. Ale je to nemozny. Musi to byt uplne jasna cesta a cokoliv co clovek dela musi byt kousicek na te ceste. Tim nerikam ze tam nema cas odpocinek nebo sukani. Ale pak je potreba pokorne prijmout vse, co to prinese, i kdyby nas to melo z te cesty jakoby uplne odvratit. Protoze prave jen to nas na te ceste udrzi. Ta odvaha se ji klidne vzdat.

    • pozn. ted vidim ze citujes Tylera… to jak mu sype NaOH na ruku a nuti ho prijmout bolest… o tom je celej ten film a o tom je zivot; neulevovat si a kdyz ano, tak se neobvinovat… proc? protoze pak mame mensi sanci jit po te ceste, ne proto, ze se to tak rika; cirej pragmatizmus

    • (Limit možných REPLY byl kdoví proč nastaven v administraci na 5, zvýšil jsem ho na maximálních možných 10 – díky za upozornění)

      Myslím, že kdyby se měla praktikovat skutečná intervence, tak by bylo potřeba značně zvýšit počet psychologů. Jednak proto, že by měli poměrně velkou úmrtnost (jak správně podotýkáš, bylo by to na sebevraždu) a hlavně proto, že polovina psychologů by se musela použít jen na to, že by léčili ostatní psychology (ačkoliv psychoterapeuti obecně jednou za čas psychoterapii absolvují).

      “Šukací kamarádství” – tady to bude asi ta touha po nezávazném mezilidském kontaktu se vším všudy, za který bychom ovšem nemuseli nic “platit” (žádným závazkem). Připomnělo mi to jeden citát Petra Koubského o Facebooku a moderní komunikaci pomocí sociálních sítí:

      “A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky. A přece to děláme. Proč?
      Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.”

      Každopádně účelem psychoterapie je klienta především vést a pomáhat mu v tom, aby to on zvládl. Žádný psycholog za tebe nikdy nic neodpracuje a nic za tebe neudělá. Ani ty dveře ti sám neukáže, jen ti je pomůže spatřit (na základě toho, co ty sám chceš) a otevřít je a projít jimi, to už je zase jen na tobě. Nepředstavuj si psychoterapii jako když leží člověk se zlámanou nohou na lůžku a lékaři kolem něho skáčou a on je jen pozoruje. Veškerá práce je vždycky na klientovi. (jiné je to pak pokud přijdou na řadu prášky a léčba chemií…)

      Míním tím to, že není potřeba, aby se psycholog skutečně nějak zásadněji intervenoval, protože poskytuje pouze cosi jako vedení. Ten, kdo skutečně na něčem maká a kdo na to musí přijít, je klient sám.

      Uvědomění/řešení(prožitek): Hodně tenhle postmoderní nešvar vidím na blozích. Autor si vyleje dušičku, napíše sám sobě jakési rozhřešení, nabídne (opět v podstatě sám sobě) řešení a uzavře to s tím, že je strašně rád, že se teda k něčemu jako konečně odhodlal a že to teda jako všechno vyřešil. Samozřejmě tam naprosto chybí ten prožitek.

      V tomhle ale dost tápu a nevím, jak to vlastně funguje. Logické se mi zdají oba přístupy. Prožít se to rozhodně musí, ale někdy to buď nejde nebo to k ničemu není (a má to i posléze pouze negativní dopad a nic to neřeší).

      Samota/cesta: Narovinu říkám, že zatím úplně nerozumím a asi vůbec neumím (rozhodně ne bez toho, abych si to podepíral nějakýma svýma konstrukcema, o kterých vím, že jsou špatné a boří mi to). A přitom právě tohle bych rád.


Přidat komentář