Jak nesbalit ženu | Psychoanalýza

Psychoanalýza Co napsat, aby se do mě podvědomě zamiloval

18Apr/1182

Jak nesbalit ženu

Kritika pick-upu.

O všem, co vám na profesionálním balení přišlo podezřelé, ale báli jste se na to ukázat prstem. O největších mýtech a nepravdách a o tom, proč to celé nakonec opravdu nefunguje.

Pokud jste muž ve věku 15 a 55 let, neměli jste ještě žádný (tím spíše ne vážný) vztah, ženy považujete za nadpozemské bytosti hodné uctívání (případně je nadevšechno nenávidíte) a sex jste viděli zatím jen na internetu nebo na pražském hlavním nádraží, pak jste možná narazili na termín „pick-up“. A od té doby máte v podbřišku neurčitý pocit... hm, řekněme „povznesení“. Připadá vám, že jste konečně našli onen svatý grál šťastného života, díky kterému už teď budete navždy neomylně kráčet po jediné správné cestě, vedoucí vás neomylně k úspěchu v mezilidských vztazích se ženami a pětihodinovému sexu s nejkrásnější blondýnkou v širokém okolí.

Ale dost bylo sarkasmu, pojďme kritizovat konstruktivně, soudruzi pick-upeři.

 

Kouzelné vodičky na vlasy

Co je to vlastně ten „pick-up“? Podívejme se rovnou na oficiální českou pobočku pick-uperské komunity na webu pickup.cz:

Termín pickup pochází z anglického "zvednout" nebo také "sbalit, svést". V nejužším slova smyslu, jak ostatně název napovídá, se jedná o popsání způsobu jak svést ženu. A to v nejrůznějších situacích (na ulici, v klubu, když je sama nebo se skupinou přátel...). Poskytne vám tedy návod a jiný pohled na věci, o kterých jste si doposud mysleli, že jsou dílem náhody, jako na ty, které se dají vědomě naučit.

Takže stručně řečeno návod(y) jak dostat holku do postele. Původně pick-up přesně k tomuto účelu sloužil, ale časem se na relativně prosté postupy, které měli končit sexem v hodinovém hotelu, nabalila spousta dalších, s tím souvisejících věcí. Už tu nejde jen o to jak okouzlit dvě podnapilé slečny ve dvě ráno v zakouřeném baru, ale kam s nimi potom chodit na rande, když máte chuť si ten ospalý sex zopakovat, co jim říkat, jak to říkat, kdy to říkat, jakým způsobem se dívat do očí, jestli se tam vůbec dívat a kdy přesně je vhodné si mezi konverzací odskočit na záchod provést depilaci chloupků v nose.

A protože od podobných ryze praktických technik a dovedností je k tomu skutečně důležitému už jen krůček, pick-up se zabývá i tím, jak ulovit dívku svých snů, mít s ní stoprocentně fungující a harmonický vztah, a být s ní šťastný až do smrti.

Co je na tom špatně? Právě, že všechno. Sice se to moc hezky čte, zvláště když to někdo umí podat, ale celé je to trochu jako MF Dnes. Informace se tváří všechny velmi důvěryhodně, jako logická konstrukce často docela pěkně drží pohromadě a vše dává téměř dokonalý smysl, ale polovinu z toho si prostě někdo vycucal z prstu. A vy nemáte v ruce nástroj, kterým byste zjistili, která polovina je závadná a která ne.

Pick-up je jednoduše řečeno nevědecký a neověřitelný.

Stálí návštěvníci fóra socialdynamcs si už jistě ťukají na čelo a hlavou se jim honí desítky FC, ke kterým by se bez dokonalého zvládnutí a použití některé z pick-uperských technik určitě nedostali. My ostatní si projdeme modelový příklad:

Řekněme, že jste si přečetli dva Qarkovi články, Balící metody a Jak pozvat holku na rande. Pro inspiraci tam najdete příklady konkrétních oslovení plus pár obecných „užitečných rad“, takže dobře naladěni a s představou konkrétního krutě originálního approache na rtech vyrazíte do ulic. Ještě si na konci druhého článku všimnete důležité poznámky, která říká, že všechno máte opravdu jen a pouze ve svých rukou (Smůla neexistuje), což vám patřičně dodá zdání sebejistoty (ehm).

Za slunečného dne pomalu procházíte městem, když si konečně všimnete atraktivní dlouhonohé brunetky postávající na rohu ulice. Přijdete k ní, vtipně a s úsměvem ji oslovíte za použití některé konkrétní baličské techniky, dáte se s ní do řeči, vybalíte na ní pár dalších naučených vtipných hlášek a ona se jen celou dobu směje a rozhovor si viditelně užívá. Takže ani nejste příliš překvapení, když se jí na konci zeptáte na telefonní číslo a ona vám ho, rudá ve tváři, napíše na útržek novin. Hurá, Qark na Hrad, funguje to!

V čem je problém? Ani ne tak v tom, že ty informace, které jste si přečetli, vlastně nedávají žádnou konkrétní radu a nic přímo použitelného (jsou to všechno jen vágně podaná schémata), ale už v samotné podstatě oněch rad. A v její korelaci se skutečností:

Představte si, že předchozí modelový případ bude probíhat úplně stejně, oslovíte holku, ona se bude smát vašim fórům, a na konci si řeknete o číslo. Jen s tím rozdílem, že ona vám ho nedá. Jaká bude vaše reakce? Nejspíš „Sakra, něco jsem udělal špatně!“.

A v tom to celé vězí. Nikdo neví, jestli chyba byla ve vás nebo v technice, kterou jste použili (ačkoliv v případě neúspěchu je to podle pick-upu zcela samozřejmě vždy jen váš problém a nikoliv problém toho, že onen postup zkrátka nefunguje - naopak v případě úspěchu je to zásluha pick-upu). Anebo, což je nejtragičtější, v nějakém třetím faktoru, na který nemáte vůbec žádný vliv a o jehož existenci nemáte ponětí. Ono totiž je nejdůležitější si uvědomit, že „Potom není proto“. Tedy to, že po použití konkrétního postupu jste dostali telefonní číslo neznamená, že jste to číslo dostalo proto, že jste onen postup použili.

Ještě více po lopatě:

Dlouhonohá slečna včera dostala kopačky a má depku. Potřebuje si co nejrychleji dokázat, že za něco stojí a tak když jí na ulici osloví kluk, který se sice chová trochu divně a má trapné poznámky, prostě se tváří mile a to číslo mu dá.

Anebo naopak:

Slečna je čerstvě zamilovaná do úžasného chlapa, na kterého „čekala“ poslední tři roky, a tak když ji na ulici osloví skvěle vypadající kluk, který je sympatický, vtipný a milý, tak mu to číslo nedá, protože ví, že její hlava by ji ihned naordinovala výčitky a ona teď zkrátka nemá důvod hledat jinde.

Jásáte nad tím, jak se vám podařilo proniknout do tajů řemeslného baličství, a přitom byl váš úspěch zapříčiněn nikoliv tím, jak jste se slečnou dokázali komunikovat, ale proto, že náhodou používáte stejnou vodu po holení jako její bývalý, kterého ještě stále miluje. Myslíte si, že vás holka odmítla kvůli nezvládnutému oslovení a přitom vás ve skutečnosti odepsala kvůli neopatrné poznámce o situaci ve vaší rodině.

Očividný je tento problém v pseudomedicíně. Pokud si na bolení břicha uvaříte čaj z nějaké bylinky se „zaručenou účinností“, může se stát, že už pár hodin po vypití „léčivého čajíčku“ bolest pomine. Jenomže ona třeba pominula proto, že se váš organismus vypořádal s bakteriemi uvnitř žaludku tím, že do něho vypustil nějakou vlastní chemikálii. Jinými slovy s čajíčkem to nemělo vůbec co dělat. Nebo dojde jen k obyčejnému selhání logiky, nejdřív vás začne bolet hlava a pak dostanete průjem, takže si řeknete, že průjem byl způsoben bolestí hlavy – přitom za obojí mohla virová infekce.

Prostě se nelze po případném úspěchu/neúspěchu (přijetí/odmítnutí) zeptat slečny, proč se zachovala tak, jak se zachovala. Už jen proto, že ona to často ani sama neví a i kdyby to věděla, pravděpodobně bude lhát, aby se ukázala v lepším světle.

Jste na tom pak podobně, jako když se na správný postup zeptáte kartářky. To, co se pak doopravdy stane, může být s její předpovědí ve shodě, ale nic to neříká o tom, zda to mělo na realitu jakýkoliv hmatatelný vliv.

Kartářka

Je problémem pick-upu pseudovědeckost?

Výše řečeným se s velmi širokým záběrem zabývá kupříkladu SomeoneCZ (kritizuje i obecně pseudovědy a lidskou stupiditu, nejen pick-up), který si uvědomil právě onu pseudovědeckost pick-uperských pouček a návodů a to, že ony lži a výmysly mohou v důsledku napáchat více škody, než užitku. V tom má pravdu.

SomeoneCZ se to však rozhodl vyřešit tím, že ony neověřitelné teorie opustil a zabředl do teorie jiné, o které tvrdí, že je výhradně vědecká. Osobně si myslím, že šel prostě jen „z bláta do louže“ (chcete-li: „z deště pod okap“). Teorie Zájmu mi nepřijde o nic víc vědecká, než pick-up samotný a dodnes jsem nepochopil, co je na tom tak strašně „odlišného“ (kromě té seriózně se tvářící matematiky).

Pick-up, TZ, a veškeré příbuzné rádoby vědy zabývající se tím, jak úspěšně fungovat ve vztahu k druhému pohlaví a vytvářet u vašeho „potencionálního sexuálního objektu“ kladný zájem o vás, mají jednu zásadní vadu. Něco, co málokdo vnímá jako problém a věc, kterou by bylo třeba nějak řešit. Vlastně je to vnímáno přesně naopak, jako něco ryze pozitivního, jako onen klíčový aspekt, který dělí dobrého pick-upera od člověka, který se ještě nevyhrabal z wbAFC.

Mluvím, asi vcelku očekávaně, o tom, že je to celé jen hra. Nejste si jistí sami sebou, nevíte, jestli by vás druhý člověk (holka) chtěl přijmout takové, jací doopravdy jste, takže se ze sebe snažíte udělat něco lepšího. Protože takhle řečeno to zní ošklivě, dala se tomu nálepka „sociální dovednosti“ a „umění balit“ (dělat ze sebe něco, co nejsem) bylo povýšeno na úroveň sportu a tím pádem se stalo obtížně napadnutelné (vždyť co je špatného na tom umět hrát fotbal, no ne?).

 

Láska jako sebepotvrzení

Proč je ta hra problém? Protože pick-uperům nejde primárně o to si zasouložit. Nedělejte si žádné iluze. Každý pick-uper touží po LTR, ať si sebevíc namlouvá, že to tak není. I když je schopný sbalit během jednoho týdne čtyři holky a s každou z nich projít čtvrtinu Kámasutry, nechce tohle dělat po zbytek života. Hledá dlouhodobý vztah, jako my všichni ostatní.

A proč toužíme po partnerském vztahu? Abychom mohli milovat a být milováni. Jsem hluboce přesvědčen, že hlavní funkcí lidské lásky je potřeba sebepotvrzení vlastní identity. Protože když vás má někdo doopravdy rád, miluje na vás i všechny vaše vady a nedostatky, je ochoten překousnout vaši nedokonalost, strachy a obavy z odsouzení, a bere vás takové, jací jste.

Láska nám umožňuje být jednotní, cítit se reálnou osobou, být napevno zakotveni ve světě a v realitě. Pomocí lásky dáváte poznat druhému vaši osobnost a vás jako člověka.

 

Potřeba autenticity

Už chápete, v čem je ta hlavní potíž? Pick-up se, jak už jsem zmiňoval na začátku, zabývá mimo jiné i tím, jak získat a následně udržet dlouhodobý vztah. Jenže jak jinak, než opět pomocí technik, postupů a dovedností, které (bez ohledu na to, jestli fungují nebo ne) si musíte osvojit a používat je místo toho, co byste dělali normálně – hraní s tím, co máte v ruce. Pick-up po vás chce, abyste vaší potencionální partnerce předvedli, kdo nejste a ona se do vás na základě toho zamilovala. Jinými slovy, celé to končí tím, že vám dá falešené sebepotvrzení. Což je přesně to, co nechcete.

V podstatě všichni, kdo začínají s pick-upem jsou právě lidé, kteří si nejsou jisti sami sebou, kteří se bojí jít do vztahů, protože se obávají, že nemají, co předvést, že to, jací jsou, není pro toho druhého dost dobré. Ale místo, aby se s tím snažili vyrovnat, pokouší se to obejít. Věřte mi, že konkrétně v tomto opravdu vím, o čem mluvím.

Koneckonců, jeden z nejznámějších světových baličů s přezdívkou Style, dochází na konci své knihy The Game (Hra) k tomu, že právě hru jako takovou je potřeba odmítnout. Ačkoliv jeho zdůvodnění, proč to udělat, je částečně špatné a je na něm jasně vidět, že potřebuje „prodat pick-up“, to hlavní v něm obsaženo je. Style říká, že důležitější je upřímnost a to, kam vás ona zavede. Jinak se z toho hraní totiž můžete taky docela lehce „zbláznit“ (o tom v příštím článku na tomto blogu).

Vím, co se dá na tohle celé namítnout: Že holky přece taky hrají. Že hra je normální a lidská a slečnu bez toho nesbalíte. V tom máte v zásadě pravdu. V pick-upu je přirozeně i přes jeho nevědeckost obsažena spousta pravdy (jen je problém ji z toho odfiltrovat a dešifrovat) a celý ten koncept je do jisté míry pouze odrazem toho, jak zhovadile současné vztahy často v reálu fungují.

Vezměte si třeba ony, i mezi „laickou veřejností“ známé, shit testy. Tedy způsob, jakým holky testují, zda není dotyčný chlapec vůl. Zrovna minulý týden jsem seděl v kavárně s jednou holčinou, která barvitě popisovala, jak chlapa okamžitě zavrhne jen kvůli tomu, že na povel „Vezmi mi kabelku,“ dotyčný bez mrknutí oka udělá, o co byl „požádán“.

Tyhle věci pick-up popisuje velice pěkně, ale jeho řešením je kupříkladu u těch shittestů protiútok, případně naučení se správné reakce (vtipná poznámka o tom, kolik si mám za podržení kabelky účtovat). Já naopak tvrdím, že řešením je nesnažit se sbalit holku, která má potřebu si vás testovat. Omluvou pro pick-up nemůže být to, že se jen snaží přizpůsobit tomu, že „lidi jsou svině“ a učí „být větší svině“, případně „nenaletět sviním“. Tahle cesta nikam nevede. Tedy vede, ale buď ke schizofrenii, na linku pro sebevrahy, nebo na urologické oddělení (kvůli akutnímu přetížení erekčních svalů).

Pick-up částečně funguje pro sex na jednu noc, ale i tam je to pak spíše dílo náhody (faktorů, na které nemáte vědomý vliv a o jejichž existenci nevíte), než brilantně zvládnutého postupu. Přesto ti, kdož praktikují pick-up, touží po dlouhodobém vztahu (a těmi sexuálními úlety si zkrátka dokazují, že nestojí úplně za starou bačkoru), pro který však nelze hledat žádné poučky a doporučení, protože to pak jde člověk proti samotnému smyslu onoho vztahu. Jde sám proti sobě, proti potřebě sebepotvrzení vlastní reálné sebeidentity, kterou tím zakrývá vrstvami naučených postupů, pouček, pravidel a zákonitostí, na které ani nemá žádný důkaz.

Není důležité, zda pick-up reálně funguje nebo ne, jestli je založen na skutečnosti nebo si to vymysleli pick-uperští guru, protože se jim to tam hodilo a dává to tak lepší smysl. Hlavní problém je jinde. V tom, že když se budete učit jak balit ženský, jdete sami proti sobě, proti podstatě toho, proč to vlastně celé děláte. Znemožňujete tím druhému, aby vás poznal a sami sebe uvrhujete do ještě větší pasti. Do pasti ontologické nejistoty a popření sebe sama.

Komentáře (82)
  1. Sice se o tyhle hovadiny nezajímám, ale pravděpodobně tuším co “pick-up” má být. Dokonce si pamatuji, že jsem něco podobného už někde i napadal… Holt lidé rádi věří receptům a čím jsou pitomější, tím lépe.

    Skvělý článek od moudrého a přemýšlejícího autora :-)

    PHATE

    • Vida, tebe jsem zrovna tipoval jako někoho, kdo si prošel podobnou fází jako já (falešná víra v to, že to funguje) a pak to zavrhl kvůli tomu, že zjistil, že je to “blbost”. Máš štěstí, že se to k tobě nedostalo v nějakém “nakažlivém věku”.

      Ono to právě často nepůsobí vůbec pitomě, jen ty závěry z toho vyvozené jsou mnohdy prostě a jednoduše mimo – případně mimo nejsou, ale nelze ověřit, zda tomu tak doopravdy je nebo není.

      Každopádně i kdyby pick-up stoprocentně fungoval jím popsané postupy by měli skutečný vědecký základ, i tak by stále nereflektoval ten problém, že praktikující pick-uper podkopává nohy sám sobě – protože chce lásku a pick-up mu to znemožňuje.

  2. Já tohle neřešil nikdy. Thine own self be true… Vždycky jsem byl (alespoň v tomhle) takový jaký jsem. Proto mě spousta lidí taky nemá ráda a já nemám rád zpátky je. No ale moje slečna před téměř třema rokama změnila názor a jsme doteď spolu :-) A že bych šel na ní s připravenejma frázema… To ona na mě hnedka pozná :-)

    Klíč je v upřímnosti, vždycky tomu tak bylo.

    PHATE

  3. Pěkný článek, který ale podle mě spíše reaguje na tu fázi pickupu, která je překonaná.
    Sám se tomu nevěnuji, ale jsem návštěvníkem socialdynamics.cz, a tam pozoruji, že v poslední době se pickup orientuje především na osobní rozvoj a budování sebevědomí (ale zase ne toho typu “sbalil jsem 99 holek a sebevědomý budu až sbalím 100.”), které nazývá inner-game. Ty zde popisuješ a reaguješ spíše na outer-game, tedy techniky.
    A protože konkrétní chování vychází z velké části z emocí a ty mají zase původ v myšlenkách, je podle mě orientace na inner-game správná.
    Je totiž jasné, že techniky nebudou fungovat, když se s nimi jedinec neztotožní a někde vzadu v hlavě mu hlodá, že on vlastně té holky není hoden.

    • Inner-game/Outer-game: Už jsem tu o tom v podstatě psal. Ztotožnění se. Ta myšlenka není špatná. Jenomže je to stále jen “ztotožnění se s něčím vnějším”, v tomto případě s ideologií pick-upu, která sama o sobě stojí na vratkých základech. Stále zůstává, že to jakoby nejsi ty. Stále je to jen berlička.

      Vlastně si protiřečíš v tom posledním souvětí: “…techniky nebudou fungovat, když se s nimi jedinec neztotožní…” – jaké techniky? Ty, které, jak říkáš, už pickup překonal a na kterých tedy nezáleží? Inner game vždycky souvisela s pick-upem, ale osobně to vnímám jen jako reakci na možnou kritiku podobnou té mé. Pick-uperší guru to tam dali jako bezpečností pojistku proti jednoduché napadnutelnosti.

      Budování sebevědomí: Tohle je přesně to, co taky nefunguje. Buduješ sebevědomí, které postavíš na čem? Na pick-upu a tom, co učí (případně na čemkoliv jiném, třeba na GTD a ostatních “seberozvíjejících systémech”). Ono na těch technikách doopravdy nesejde, dokud člověk nemá vyřešenou právě onu vnitřní nejistotu a to, čemu se lidově říká “problémy se sebevědomím”.

      To, že mají emoce původ v myšlenkách je dost možná pravda. Jenom to není zrovna ten typ myšlenek, který bys mohl svému organismu vědomě naservírovat na stříbrném podnose a on by se podle nich následně řídil (poslal by ti příslušné emoce, podle nichž by pak vypadalo tvé chování). Pokud to je tak, jak říkáš, odehrává se to beztak na natolik podvědomé úrovni, že vědomá kontrola je nemožná a nakonec spíše kontraproduktivní.
      Je to trochu jako s řečí těla. Probíhá to na podvědomé úrovni, můžeš si toho všimnout, zaznamenat to, něco si i uvědomit, ale jakmile to začneš vědomě kontrolovat a snažit se to řídit, pohoříš. Nicméně mnozí jsou schopni vytvořit si tu méně, tu více funkční iluzi toho, že se jim to podařilo.

      Každopádně to se zase bavíme o tom, že se budeš sám sebe pokoušet násilně tvarovat. Že místo toho, abys ukázal své reálné chování (které, pravda, nemusí působit nejlíp), děláš něco, čemu nevěříš. Maximálně (po “úspěšně” aplikované inner-game) věříš, že tomu věříš (že ses s tím ztotožnil).

      • Moje poznámka o ztotožnění se očividně nebyla vhodně zvolená :) Zkusím to popsat jinak:

        Je hloupost přejímat techniky někoho jiného. Alespoň to si myslím – jednat podle rutin znamená jednat, jako bys byl někdo jiný. Ale pokud se rozjívíš, buduješ sebevědomí, vytvoříš si de facto vlastní techniky (= tvé atraktivní chování). Důležité je slovo vlastní.

        Ztotožněním jsem myslel to, že techniky většinou používají právě ti, kteří vlastní sebevědomí nemají, a tak si pomáhají tímto. Ovšem v jádru těm technikám nevěří.

        Jsem toho názoru, že člověk by měl budovat sebevědomí a jeho chování (= techniky) z toho následně vychází.

        O budování sebevědomí: sám jsem v komentáři budování sebevědomí čistě na balení holek zkritizoval (viz. ““sbalil jsem 99 holek a sebevědomý budu až sbalím 100.”). V podstatě s tebou souhlasím: budovat sebevědomí na pickupu nejde, jelikož je to pořád pouze externí faktor a protože my sami externí faktory dokážeme ovlivnit jen do určité míry, tak to vždycky bude jen papírové sebevědomí. Prostředků k budování opravdového sebevědomí je spousta: myslím si, že už jen fakt, že vyjdeš ven a konáš je základem, protože chlap má konat a nesedět na prdeli. Můžu balit holky, cestovat, podnikat, cvičit a milion dalších věcí. Každá z těch věcí mi něco dát a posouvá mě dál. Víc si sám sebe vážím, protože pro sebe něco dělám atd. Hlavně nelpět jen a jen na výsledcích. Když selžu v podnikání, tak je to sice na hovno, ale je to zkušenost a ta mě posouvá dál. Takže tak :)

        • Takže se vlastně shodneme. Protože to, co ty popisuješ v posledním odstavci už prostě není pick-up a takovýhle člověk se rozhodně za pick-upera nepovažuje a těžko za něho může být označen :-)

          Rozhodně souhlas s tím, že konkrétní způsob chování (aka “techniky”, “sociální dovednosti” etc.) vychází primárně z toho, jak se cítíš. Nebo by to tak alespoň mělo být – je špatné jít proti tomu.
          Jen tvrdím to, že když už se teda necítíš oukej, máš to sebevědomí nízké a “bojíš se lidí”, tak je chyba to obcházet – ať už tím, že na to půjdu “technicky” (budu se učit co a jak dělat v konkrétní situaci; tedy pojedu podle pick-upu), ale i tím, že “udělám něco se svým sebevědomím”, jak tak hezky popisuješ. Ono to totiž stejně pokaždé dopadne tak, že to sebevědomí je nakonec jen ta papírová verze a dříve nebo později se to zlomí a člověk je zpátky tam, kde byl.

          Nejdřív je potřeba přijmout ten stav, pak se ho můžeš snažit změnit (teď nemluvím o tom, zda “vlastními silami” nebo “picku-upem” či čímkoliv jiným). Když se budu cítit blbě, nejdřív si to musím přiznat a ztotožnit se s tím, že to tak je a že teda i tohle jsem já. Pokud hned začnu “budovat sebevědomí”, je to vždycky jen papír, lépe možná “domeček z karet”, protože to nestojí na pevných základech.

          Prostě konkrétně v tomto je myslím pick-up a vůbec všechny ty provařené svépomocné systémy mimo. Všechny ty kecy typu “začít se sebou něco dělat” jsou vedle… ne, tohle fakt nefunguje a fungovat nemůže. Ani tím způsobem, který popisuješ ty. Je tam potřeba ten mezistupeň, kdy je člověk schopen fungovat sám se sebou, i když je v prd**i, na dně a bez sebeúcty – neléčit to jako chřipku, nesnažit se toho zbavit jako viru. Říct si “oukej, i tohle jsem já, byť to není zrovna super”.

          • Taky záleží, co pojmenováváš slovem pickup. Pro mě to znamená úplně jednoduše balení či svádění dívky/ženy, což by pro muže měla být přirozená věc. Pro mnoho ale není, a tak vznikají takové komunity, které si v tom pomáhají. Dokonce i byznys se na tom dá úspěšně založit (viz Baránek nebo Real Social Dynamics).

            A protože s balením (potažmo pickupem) jde ruku v ruce sebevědomí, řadím jeho budování do pickupu.
            Fakt je to hodně o slovíčkách :)

            S tím sebevědomím je to tak, že hodně člověka posune dopředu, když si projde sračkama. Ale musí se k tomu postavit se vztyčenou hlavou a vzít si z toho maximum.
            Pokud se cítím blbě, na dně, tak ano, přiznám si to: “i tohle se stává, smířím se s tím”. V tomhle s tebou souhlasím.
            Ale pak je ten zlomový bod podle mě, kdy si právě řeknu, že se sebou začnu něco dělat. Kdo by dobrovolně zůstával na psychickém dně, když má možnost zvednout zadek, začít něco dělat a na konci se cítit opět skvěle?

            Nevím, jestli znáš Alexandera z RSD, ale na jeho blogu on velmi pěkně popisuje cestu k tomu pravému sebevědomí. Základem je vystupování z komfortní zóny. Tzn. děláš věci, kterých se třeba bojíš, kterými se vystavuješ nějakému riziku (hlavně tomu sociálnímu – příklad: approachnu holku a tím se vystavuji tomu, že mě totálně odpálkuje a budu se pak cítit hrozně) apod.
            A on ten princip získání toho nejlepšího základu pro sebevědomí staví na tom, že tlačíš sám sebe mimo komfortní zónu tak daleko přes všechnu tu “bolest”, až dosáhneš zlomu, kdy sám sebe jakoby “přijmeš”.
            Článek zde: http://alexattitude.com/archives/32

            V podstatě s ním souhlasím a i proto jsem zmiňoval věci jako cestování, podnikání apod., protože jimi vystupuješ z komfortní zóny ;)

            • On tenhle článek měl být původně o něčem jiném, ale zatím jsem si nebyl v hlavě schopný dostatečně poskládat, jak a co přesně chci vlastně říct, takže jsem nakonec psal o pick-upu :-) Právě to papírové sebevědomí a způsob, jak to celé podle mého funguje snad budu rozebírat příště.

              Ale nemyslím si, že se mýjíme kvůli slovíčkům. Ostatně definice pick-upu, jak jsem jí zmiňoval v článku je popsání způsobu, jak svést ženu, jinými slovy pick-up je návod.

              To s tím vystupováním z komfortní zóny… Alexandera neznám a nečtu a na tebou odkazovaný článek teď nemám ani za mák náladu (vypadá to nechutně na dlouho :-), avšak měl bych k tomu v krátkosti toto:

              Vystoupit z komfortní zóny je potřeba na dvou úrovních: Říkám jim fyzická a emoční. Není problém zvednout se a jít oslovit holku (ať už s nebo bez cíle ji sbalit). Není problém jezdit po světě. Není problém odejít od rodičů a postavit se na vlastní nohy. Není problém založit si firmu. Není problém zvednout zadek z ČR a odjet do Brazílie (…). Potíž je v tom udělat tohle všechno i “tam uvnitř”. Potíž je v tom udělat to na obouch úrovních.

              V tomhle je velká potíž všech těch “návodů” – ony jsou jen berličkami, placebo efektem, který pomáhá vykašlat se na emoční úroveň a provést ten akt na té fyzické. Ony neřeší problém – obcházejí ho. Vtip je v tom, že se to jako bumerang nebo pneumatické kladivo, dříve nebo později vrátí a člověk pak netuší, v čem je sakra ta chyba.

              Vystoupit z komfortní zóny nestačí. Kognitivně behaviorální terapie (KBT), která přesně s tímhle pracuje, tě nevyléčí ze strachu z pavouků – jen tě naučí vzít je do dlaně a vyhodit je z okna (když je to potřeba; smejčíš barák od pavučin a nechceš aby tam za pár dní byly znovu).

              Nevím a nechce se mi to hodnotit, kolik lidí dělá tebou popsané věci jen kvůli tomu, že jim to dodává pocit sebevědomí a nevím, nakolik je ten pocit “pravý” nebo “falešný” – jen vím, že to není tak jednoduché, jak se to tváří. Ale “tlačit to přes všechnu tu bolest” mi připadá jen jako provedení aktu za každou cenu na té fyzické úrovni – s tím, že budu ignorovat to, že emoční protestuje.

              “Kdo by dobrovolně zůstával na psychickém dně…” – heh; ono je to na tom dně totiž mnohdy takové pohodlné a komfortní ;)

              • Přijde mi, že se k tomu stavíš zbytečně negativně, ale třeba mě z omylu vyvede ten článek, vážně mě zajímá, jak dle tebe vypadá budování opravdového sebevědomí.

                Nedokážu si dost dobře představit, jak vystoupím z komfortní zóny, aniž bych si s sebou vzal i své emoce. Vždyť vystoupením překonávám svůj strach. Nenechávám ho za sebou, neingoruji ho, ale bojuji s ním. Tvůj příklad s pavoukem je přesně ono: myslím si, že snažit se kompletně odbourat strach je tak trochu boj s větrnými mlýny. Ovšem sebrat odvahu a překonat ho je velký krok kupředu.

                Slovem bolest jsem myslel především tu emoční. Myslím si, že při vystupování z komfortní zóny jde emoční složka pevně s tou fyzickou.
                Emoční složka bude samozřejmě protestovat. Tomu se říká kognitivní disonance. Jdeš svým chováním proti některým svým postojům – dlužno říci, že hodně postojů člověk jednoduše přejímá od společnosti, ale ne všechny jsou pro jeho sebevědomí dobré. Ovšem jedním z psychických mechanismů, jak se s kognitivní disonancí vyrovnat a snížit ji, je přízpůsobení obsahů vědomí svému chování. Takže ano, můžeme se dívat na emoční a fyzickou složku zvlášť, ale ony spolu úzce fungují a to ignorovat nelze.

                Na dně je možná pohodlně, ale už jen proto, že mám k sobě nějakou úctu, tam nehodlám zůstávat, to je podle mě prostě špatně.

                • Moc si od toho neslibuj ;) Můj problém (kterým trpí spousta blogerů) je, že dokážu ještě relativně dobře popsat “jak a proč to být nemá”, ale ta část typu “co s tím”, už tak přesvědčivá být nemusí – ale tak je to vždycky, když člověk boří hrady z písku :-)

                  Myslím, že případy lidí, kteří vystoupili z komfortní zóny jen na fyzické úrovni, jsou všude kolem. Jsou to obecně lidé, kteří nejsou spokojení se svým životem, ačkoliv “mají všechno, co by si mohli přát”. Buď je to proto, že emočně jsou prostě stále ještě na nějaké, hmm…. “nižší úrovni” a to, co dělají jim prostě nesedí (ještě na to nejsou připravení) anebo (což mi pasuje víc), samotné vystupování z komfortní zóny je potřeba provádět poněkud… jiným směrem – právě ideálně ne tím, který nám podsouvá společnost. Už jsem to tu řešil.

                  Emoční složka se často jenom tváří, že jde společně s tou fyzickou. Pak už jde jen o to, kolik má člověk energie a tím pádem jak dlouho je schopen si namlouvat, že “tohle už překonal a tohle už je za ním”.
                  Abych tu jen z trucu neoponoval, ono to samozřejmě může docela dobře fungovat (u lidí, kteří na to doopravdy mají) a jako metoda to není špatné. Jen je v tom tahle velká past, do které, řekl bych, hodně lidí spadne.

                  Zůstávat na dně je obrana před tím, abys na to dno nespadl (protože to bývá nejbolestivější). Když se bojíš, že tě život semele a budeš z něho mít depky, zůstaneš v depresi, protože je to komfortní a nic z čeho máš strach tě neohrožuje. Viz. “analogie tlusté holky“.
                  Pak třeba schizoid (když to hodně posere, tak schizofrenik) se bojí ztráty sebe sama skrze intervenci ve vztazích, proto svoje Self izoluje, opevní ho, aby mu ho nikdo nemohl “nabourat” – čímž dosáhne přesně toho, čemu se chtěl vyhnout, protože izolované Self chřadne a “ztrácí se”.
                  Zůstávání na dně je často jen obranný mechanismus.

  4. Podle http://someonecz.blogspot.com/2009/05/o-teorii-zajmu.html TZ není návod, ale model. Je založený na kvantifikaci zájmu, kterou SomeoneCZ veřejně popsal. Tím je TZ v principu vyvratitelná a tím se liší od Pickupu. Rady TZ jsou odvozené z modelu. Spíš bude problém v tom, že každý nedokáže matematiku TZ ověřit. A SomeoneCZ ji pro rady ani neuvádí.

    • Jasně, chápu, v čem je základní rozdíl. SomeoneCZ by, vzhledem ke svému skeptickému založení, do ničeho, podobnému návodu, jaký dává pick-up, nešel. V tomhle mi je právě velmi sympatický.

      Každopádně ta matematika je prostě “k ničemu”. Ostatně on sám to popisuje v bodu 4 a 5. Je to sice nesrovnatelně vědečtější, než pick-up, ale pořád je to něco, co se v praxi nedá využít. Můžu si modelovat, můžu zkoušet předvídat, ale nemá to žádný význam (nelze ověřit, zda výsledek, ke kterému dojdu, se shoduje se skutečností – a ve chvíli, kdy si to ověřím, tak už je pozdě).
      Možná mi postoj SomeoneCZ tak úplně nedochází a nechápu ho, ale proč tedy TZ vůbec řeší a má to jako “hlavní téma”, kolem kterého se točí jeho blog? (když pominu napadání pseudověd a kritiku lidské stupidity – kvůli čemuž ho čtu) Buďto doopravdy věří, že má smysl TZ používat v praxi a že funguje (s čímž nesouhlasím) nebo si je vědom jeho nedostatků a bere to jen jako “model pro zábavu” (pak ovšem nechápu, proč tomu zasvětil “celý blog”).
      (možná by stálo za to zeptat se přímo jeho samotného :-)

      Každopádně opět připomínám, že článek jsem uzavíral tím, že o to ve skutečnosti nejde, zda je to v praxi použitelné nebo ne. I kdyby se to využít dalo, je špatné podobné věci aplikovat na mezilidské vztahy a snažit se to osobně využívat. Člověk tím jde sám proti sobě.

      • Díky, Mordemy, za mail i za vlídná slova:-)

        V něčem máte pravdu oba, já vás jenom doplním. Situace, do kterých se muž dostává s ženou, nejsou ve svých zásadních rysech jedinečné. Např. polibek na konci prvního rande. Takže i když to něco zjistím pozdě, můžu se z toho poučit pro příště. S určením výše zájmu se pak snažím o to, abych poučení formuloval ve shodě s realitou. Např. ne že mi uhnula na polibek, protože jsem ji podle pseudovědecké NLP špatně ukotvil, ale protože se jí fyzicky dostatečně nelíbím.

        Na blogu mám článek Láska a zamilovanost, kde na medicínských poznatcích vysvětluji, jak člověk “zblbne” vlivem sympattií k osobě opačného pohlaví. Je to hezký, opojný pocit, ale zároveň narušuje snahu racionálně a správně vyhodnotit její zájem o mě. V tomhle já osobně vidím největší problém aplikace TZ, větší než je používání ne zrovna triviální matematiky.

        Ohledně toho, jestli TZ funguje nebo ne, záleží, co od ní vlastně čekáš. TZ má být popis, model části světa okola nás. Nemyslím si, že když mu člověk porozumí, že by byl sám proti sobě.

        Je rozdíl, když se díky TZ odnaučím dělat chyby, a je rozdíl, když TZ zneužiju. Problém není to, že se člověk něco naučí, ale to, když se s tím rozhodne předstírat něco, čím není. Teprve pak tomu druhému znemožňuje, aby ho poznal.

        A pochopitelně je problém, když propadne nějaké pseudovědecké ideologii. Jestli ta ho začne učit přetvářce jako užitečné věci, tak už dělá chybu tím, že se učí. Ovšem je třeba poznamenat, že se učí ne objektivnímu poznání, ale účelové ideologii.

        Řečeno medicínským příměrem, budete-li léčit např. záškrt vitálním principem, jste už z principu sami proti sobě. Aplikujete špatné informace. Budete-li záškrtu předcházet povinným očkováním, uspějete. Aplikujete správné informace.

        Čili, o TZ netvrdím, že je dokonalá. Ale považuju ji za významný krok směrem od pseudovědeckých slátanin k objektivnímu poznání, jak to chodí ve vztahu.

        • Ahoj SomeoneCZ, jsem rád, že ses vyjádřil, nechtěl jsem, aby to tu sklouzlo k debatě “o SomeoneCZ – bez SomeoneCZ” :-)

          Vem si, když bych převedl tvoje vysvětlení TZ na cokoliv jiného, třeba rovnou na moderní psychologii. Stejně jako TZ (jak jsi vysvětlit), tak i ta psychologie je model. Ale ten model není dokonalý a v určitých ohledech nefunguje (nehledě na to, že různé psychologické směry patrně vykládají různé věci různě – a vyvozují z toho odlišné závěry). Co chci říct je, že ano, sice nemáme nic lepšího, ale to přece není dostatečným důvodem pro to, abychom to používali a spoléhali se na to, ne?
          Nehledě na to, že TZ myslím dostatečně nesplňuje kritéria pro to, aby to mohlo být řazeno právě třeba na úroveň jiných věd (psychologie apod.). Je to trochu jako s psychologií před 100 lety (oficiálně je počátek psychologie datován až od roku – hmmm, zeptám se Googlu: 1879) – tenkrát už to jakoby bylo “ono”, ale bylo to na takové úrovni, že to v praxi bylo nepoužitelné (respektive se to používalo, ale zatraceně špatně).

          Nevím, co od TZ čekat, ale nepřipadá mi, že by cokoliv z toho, co je schopná mi nabídnout, mělo nějakou skutečnou užitnou hodnotu. Alespoň zatím ne. Za sto let tomu třeba bude jinak. Přeci jen ta psychologie už je dál a ta aplikovatelnost na život je tam asi poněkud (dost) vyšší.
          (byť ano, bez toho, aby se tím někdo zabýval už v tomto raném stádiu, se TZ těžko někam posune a každá věda potřebuje svoje “průkopníky”)

          A rozhodně jsem skeptický k samotnému způsobu, kterým TZ sbírá podklady pro svoji matematiku. Není to přeci jen celé tak trochu vytržené z kontextu? Pracuje se tam s čímsi, co se nazývá “kladný zájem”, kterému se potom přiřazuje nějaká hodnota. Kromě toho, že je to “úchylné” samo o sobě, tak mi to přijde jednoduše nemožné, aby se z toho potom dalo vyvodit něco… hm, uchopitelného?
          Jednoduše: Příliš mnoho neznámých proměnných, které nejdou (a nikdy nepůjdou) do modelu narvat.

          Prostě myšlenka (uděláme model toho, jak funguje vztah) je dobrá, ale… možná to zkrátka nejde.

          K tomu “být sám proti sobě”: Nemluvím o znalosti nebo o schopnosti porozumět danému přístupu. Vadí mi to, co to s tebou udělá, když budeš onen přístup praktikovat (teď narážím konkrétně na pick-up a to, co zmiňuji v článku, ale ono to ve výsledku platí i pro TZ). Potažmo, co s tebou udělá to, když nebudeš schopen svou “znalost” (ať už je jakákoliv, validní nebo ne) ignorovat a chtě-nechtě ji využiješ. Zkusím to trochu oklikou vysvětlit:

          Zmiňoval jsem řeč těla. Návody na to, jak působit na lidi řečí těla mi připadají taky trochu jako pseudověda, ale předpokládejme na chvíli, že by to bylo exaktně popsáno a lidé by měli přesné, realitě odpovídající, návody a postupy (případně by existoval rovnou model, který by komplexně popisoval fungování řeči těla – z onoho modelu by se pak přirozeně daly vyvozovat konkrétní “poučky).
          Řeč těla vnímáme podvědomě, bez toho, abychom se na to soustředili. Ovšem nejenom v tom smyslu, že signály podvědomě přijímám, ale i vysílám. Uvádí se, že celkem vysoké procento (nechci řešit kolik, každý to říká jinak :-) komunikace probíhá právě neverbální cestou a bez toho, abychom o tom věděli.
          Teď co se stane, když budu mít – hypoteticky předpokládejme, že přesnou – znalost toho, jak ten systém funguje? A co když budu vědět úplně všechno a úplně přesně? Paradoxně se stane to, že přijdu o schopnost řeč těla používat, protože ona je primárně určena k nevědomému použití – pracuje s emocemi, náladami apod. a jejich přijímáním a vysíláním. Pokud to budu schopen stoprocentně analyzovat, už potom nebudu schopen to použít.

          Analogicky k TZ (a čemukoliv příbuznému): Mezilidské vztahy fungují právě na základě toho, že některé věci nevíme – analytické poznání nám může blokovat schopnost ty vztahy prožívat. Mimo jiné i v tomto pak “ztrácíme sebe” a “jdeme sami proti sobě” – protože očividnou výhodu (znalost toho, jak to funguje) nebudeme schopni nevyužít ve svůj prospěch, čímž si ovšem nakonec podrazíme nohy.

          Sice jsem se teď dostal trochu jinam, než jsem chtěl (to poznání nepovažuji za onen hlavní problém) a vyjádřil jsem to vlastně trochu blbě, ale chtěl jsem ilustrovat to, že dle mého názoru vztahy prostě nejsou obchod s akciemi. Není to o zisku a ztrátě, o tom, že kdo víc ví, získá víc. Tady je cílem něco jiného…

          • Mordemy, děláš ve svých úvahách jednu zásadní chybu. Ignoruješ endokrinní systém.

            Výchozí informace jsou v článku Láska a zamilovanost
            http://someonecz.blogspot.com/2010/10/laska-zamilovanost.html

            Ty totiž vlastně říkáš, že poznání potlačí produkci endogenních opiodů. Nepotlačí. Endokrinní systém nedostaneš pod vědomou kontrolu. Takhle tělo nefunguje.

            Myslím si, že v článku popisuješ situaci člověka, který si osvojil rozsáhlé pseudovědecké znalosti o ženách. Ale zároveň zjistil, že existuje určitá hranice úspěchu, přes kterou se nedostane. A protože pseudovědecké informace mylně staví na roveň správným informacím, dospěl k závěru, že poznání vylučuje romantickou lásku.

            Osobně bych ale řekl, že je mnohem pravděpodobnější, že buď prohlédne a pseudovědu opustí, anebo přejde na osobní rozvoj – inner game. To je už natolik vágní věc, že mu vlastně umožní opustit jeho stávající, vadné postupy bez ztráty víry. Zajímavé na tom je, že kterou možnou zvolí, to může odpovídat i “fyziologickým preferencím”. Viz http://someonecz.blogspot.com/2010/03/one-more-explanation-for-believing-in.html

            • Oukej, to celkem dává smysl (už jsem to u tebe rozhodně četl). Jak jsem říkal, nakonec jsem v komentáři rozebíral něco jiného, než jsem chtěl, ale přišlo mi to vcelku logické, tak jsem myšlenku rozvedl :-)

              Nejde ovšem o to, zda jsou ony znalosti pseudovědecké nebo ne. Psal jsem, že k tomu (de facto k zabití romantické lásky) dojde i v případě, že ony znalosti maximálně odpovídají realitě. Dobře, asi máš pravdu, nedojde (tělo to nedovolí), ale tady to s tou pseudovědou vlastně vůbec nesouvisí. Výsledek by byl stejný ať by ty znalosti byly poplatné skutečnosti nebo ne.

              Ačkoliv ono to s tou láskou i tak nebude tak úplně jednoznačné, jak píšeš v . Viz. diskuze pod mým “článkem o lásce“. Vždycky záleží, jak se na daný problém (lásku) díváš. Viz. známý obrázek obličeje/váza. Konkrétně u těch vztahů to je fakt možná chyba koukat se na to takhle “mechanicky”. Čímž neříkám, že to je špatně, jen to třeba nedokáže popsat to důležité…

              O čem jsem chtěl původně mluvit bylo, že poznání může vést k vnitřní… “depersonalizaci” asi ne. Prostě máš před sebou něco, co můžeš vyřešit dvěma způsoby. Pocity ti říkají jedno, znalosti získané TZ něco trochu jiného. Pokud se rozhodneš podle toho druhého, může tě to vnitřně ohrozit, protože “to nejsi ty”. Ne dobře, to je nechutně zjednodušující – tedy spíše nedostatečné ztotožnění s vnějším, byť spravnějším, řešením může mít negativní následky.
              (hrůza vysvětlit něco, čemu člověk pocitově rozumí, ale nedokáže pro to najít vhodná slova)

              • No, něco podobného jsem se tenkrát snažil popsat do článku o morálce. Ale bylo z jiného úhlu pohledu, takže to nakonec celé vyznělo jinak.

            • Tak tohle je jen dalsi kolo toho celeho racinalizujiciho postupu, ktery je i za pickupem. Chci byt dobry/nejlepsi, tak budu vydelavat prachy. Hmm nefunguje. Tak budu shormazdovat vedeni, chytnu se GTD nebo budu sukat velkej pocet holek. Hmm nefunguje. Tak vsadim na holisticky rozvoj osobnosti a inner game. Hmm hadejte, co prijde v tomhle :) Pak uz fakt zbyde jen sebevrazda a tim nemyslim jen destrukci fyzicke schranky a vyskrtnuti z matriky. Spis z matrixu.

              Mordemy nedela chybu, kdyz ignoruje endokrinni system. Exogennost endokrinniho systemu jako belief, je proste omyl, na kterem se to vzdycky zastavi. Nic exogenniho, nic nezavisleho, nic fyziologicky daneho neexistuje, i kdzy chapu, proc si plno lidi mysli ze ano. Plzakuv paradox toho, ze clovek chce pichat s nekym, kdo by jakoby mel byt mene vhodny nez “dlouhodoby partner”, coz je taky tvoje tema, je necim, kde proste psychologie konci a kde muze a musi nastoupit psychoanalyza. (Existuje mnoho zpetnych vazeb na endokrinni system, at uz primo od vedomi, nebo nejak zprostredkovane, jen nejsou tak hezky vedecky popsany jako ucinky testosteronu nebo oxytocinu a vubec je pro nas pohodlnejsi tyhle nelinearni vazby ignorovat. Ona ta ignorance ma tu vyhodu, ze skutecne vse pak funguje jak na papire a iluze sveta, kde nemennym bohem a pevnou skalou je endokrinni system je pak temer dokonala. Dokud si clovek nevsimne, ze to cele kompenzuje cimsi velmi podvnim bokem. Tak moc podivnym, ze si toho radeji ani sam nevsima. Je to porad stejna hra. Porad stejna.)

              Psychoanalyza nasledne dojde k dualnosti a rozstepeni moderni (tim myslim post-kmenove) osobnosti a k tomu, ze nas vyber partnerek, milenek, ale i vseho ostatniho je dan pouze tim, ze se snazime spodobnit ten vnitrni rozkol
              jehoz soucasti je i vnitrni zraneni, ve vnejsi spolecnosti. Jak jsem pochopil, psychoanalyza dokaze i tenhle problem pseudovylecit a to tim, ze nam ukaze nasi prazdnotu, ktera samozrejme nemuze a nemohla byt zranena. Coz vsak zaroven i znamena ze nemuze byt povznesena a zde psychoanalyza konci v totalnim nihilismu a mam pocit, ze nekde plusminus tady se placa Mordemy.

              Dal uz totiz jen zbyva prijmout viru. Resp si uvedomit, ze to tady vsude kolem vsichni mame na taliri.

  5. Cau Mordemy,
    jsem ted tak hotovej, ze zdravotne cca. od konce blogu kolabuju, takze vsechno, co sem chci napsat ted v hlave ale ani na papir proste nedam.

    Jista je jedna vec. Uplne brutalni synchronicita.

    Jak jsem se zacal stahovat z netu, tak mi klasicky zaclo psat hned nekolik lidi. Jeden z nich je typek ve tvym veku, byvaly “Acid” z qark.net. Jednak mi popsal o co v pickupu jde. Poprvy jsem se asi tyden pred tvym blogpostem dostal k cele terminologii a cele te sekte kolem. A dale mi poslal i dost dobrou kritiku pickupu, neco podobneho, jako jsi tu napsal i ty, pravdepodobne i vic do hloubky, protoze to psal v dobe, kdy byl toho vseho tak nejak ucasten.

    Samozrejme ze mem pickupu je ve spolecnosti pritomnej, ale ze je to az takovej brutal, jsem netusil. Ja to cistim spis uz jako odraz odrazu ze slecen, ktere jsem potkal. Ale na tohle ted nemam silu k vypisovani a rozebirani. Jednou se sem k tomu vratim. Ted mi staci si o tom s tebou povidat behem nocnich mur.

    Jista je jedna vec. Jak jsem si procetl ten qark.net, tak jsem rekl T., ze Mordemy je z puckuperskeho kraje. A ty na to zahy napises clanek. Mazec.

    • Ahoj Tibore,
      jsme synchronní víc, než bych chtěl, taky to se mnou teď není nijak valné a necítím se zrovna dvakrát fajn – proklamované “posunutí se někam dále” se nakonec nekonalo (byť to prvních pár týdnů šlapalo velmi pěkně) a jen jsem dostal “ošklivý kopanec do hrudi” za kterým následovalo cosi jako “A zůstaň ležet, hajzle…!”. Takže “v pohodě”, taky dost věcí nedávám.

      Před pár dny jsem dočetl Rozdělené Self od Lainga a v hlavě mi z toho vykrystalizoval článek, v kterém jsem chtěl podat cosi jako “Konečné vysvětlení toho, jak je to s těmi hrami a kam to člověka může zavést”, ale nějak jsem to zatím nebyl schopný dát v té hlavě celé dohromady. Tak jsem se tomu raději vyhnul a napsal článek o pick-upu.
      Chtěl jsem vystihnout jen to nejpodstatnější (pick-up je hra). Co se onoho “sektářství” kolem pick-upu týče, to by bylo na samostatný článek do kategorie “stupidita a skupinové myšlení”. Byť já jsem se toho nikdy nijak zvlášť aktivně neúčastnil – svého času spíše jako pasivní konzument “zaručených informací”.

      Pick-up samozřejmě je odrazem světa a zvrácenosti lidí (slečen; ale i pánů) a on je, v jistém smyslu, přítomen ve světě i bez toho, aby se tomu dávala ta nálepka “pick-up”. Jinak to, že člověk ví něco o pick-upu není jako říct, že víš něco o fotbale. Málokdo ti to ve face-to-face kontaktu přizná nebo to i jen zmíní, a rozhodně to není příliš vděčné téma ke skupinové konverzaci někde v hospodě. Ale myslím, že je to mezi lidmi celkem známá záležitost, jen se o tom moc nahlas nemluví (kdo to zná, nechává si to pro sebe – z pochopitelných důvodů).

      Jak moc je náš kraj pick-uperskej, to neumím posoudit, ale T. rozhodně pozdravuj :-)

      • T. si to precte sama, vsak me taky na tvuj novej clanek upozornila.

        Nez se dostanu k jadru veci, a je mozny ze to bude trvat klidne par tydnu, protoze jit do hloubky u tohohle (jo, presne me napadlo, ze Mordemy si tu ted zpracovava takove side-tema), stejne jako u cehokoliv, mi zacne zpusobovat zastavy srdce a dychani, coz je vlastne neco, za co jsem rad, protoze je to opet ukazka psychosomaticnosti -> myslenka vitezi nad hmotou, nebo je s ni alespon provazana jako hovno s fekalnim smradem… teda nez se dostanu k tomu gro, tak bych rad vypichl neco z tveho clanku.

        A to cely odstavec “Láska jako sebepotvrzení”.
        Pickuperum skutecne nejde o to si zasoulozit, jde jim o to pravdepodobne min nez jinym lidem, jde jim o carku na pivnim listku. Ale tys napsal, ze jim jde o LTR jako kazdemu jinemu cloveku. Dovolim si zcela nesouhlasit. Nevidim do toho insidersky (nejsem a nikdy jsem nebyl pickuper za hranici masturbacnich fantazii, nikdy jsem se nevyspal s holkou z pickuperskych pricin atd., rad soulozim, ale prave proto se soulozeni spis vyhybam), ale implikuju na to nejake obecne vlastnosti mozku, a pokud to nekdo vidi jinak, tak bych to strasne rad slysel a byl prekvapen.

        O LTR mi nikdy neslo, slo mi o prozitek, komunikaci, narez, pritomnost atd. Mezi sukanim a “necim jinym” nedelam rozdil, snad jen v intenzite a s tim spojenou urovni spolecenskych predsudku. Preci jen zrozeni, sex a smrt jsou silna trojka. Ale LTR? Kdyz jsem sam (a pickuper je sam), tak to pro me bylo vzdycky neco nepredstavitelneho a desiveho; kdyz jsem se slecnou, tak uz to byva spis jen neco desiveho, u cehoz jen pomysleni na TO znici vse hezke a to pokazde z jinych duvodu, jez zde rozebirat nema smysl.

        Domnivam se tedy, ze nikoliv kazdy clovek chce LTR, ale pickuper chce LTR (byl jsem zprvu prekvapen, ze na pickup forech se prave tyhle veci tak moc resi). Ono to nedava logiku jen na prvni pohled. Na ten druhy, psychoanalyticky uz ano. Jsou to protiklady. Clovek, co se vychyli do totalni izolace a odosobneni, kdy sebere posvatnost i necemu tak prirozene posvatnemu, jako je sex, zacne priserne touzit po blizkosti a nekom na LTR. Samozrejme to neni jen problem pickuperu, ale vsech lidi v izolaci, kde jsou zdanlive prekvapive napr: lide neverni svemu partnerovi, prostitutky, mezilidsti manipulatori a lhari atd. Problem pickup vs. LTR je problem schizoidni osobnosti a jeji kompenzace. Zde muzu uvest, ze jak mam rad sex a samotu, tak jsem vzdy tihnul k ruznym napul nevernym polokurvickam s dementnim predpokladem, ze prave jim budu na “nezavazne” vztahy vyhovovat a o to vic jsem byl vzdy prekvapen, ze jsem byl jimi prohlasen za vyvoleneho a “posledni sanci” mezi chlapy. Netusil jsem, ze cim vice promiskuitosti a samoty v nich, tim vetsi touha po LTR z jejich strany.

        Tedy zde je nadherne videt, jak naprosto selhava postmoderni logika suverenniho jedince, ktery vi, co chce. Schizoid, postmoderni zraneny jedinec, nevi, co chce, je rozpolcen a osciluje. Dokud jsem tohle nepochopil, byl jsem nasran a citil jsem se podveden.

        Tedy nemohu souhlasit ani s laskou jako sebepotvrzenim identity. To je ten pruser, za co je laska vydavana a co doufame ze vyresi. To nase rozpolceni. Ze nam da ten stred mezi tim. Ze nas vyleci ze schizoidnosti. Jeste nevim, jak tohle funguje. Bud to nejde, nebo se integrujeme za cenu dezintegrace naseho protejsku.. jakoby se nase schizoidnost mohla prenest na toho druheho. V kazdem pripade je to pruser.

        S tim, ze se do druheho jakymsi zpusobem otiskujeme, davame si zrcadla, splyvame s nim atd. se asi lze ztotoznit, ale co jineho se k nam pres ten dvojity odraz asi tak muze vratit nez nase ubohost, pokud jsme ubozi? I proto by si IMHO lide meli sakra rozmyslet s kym chodi nebo i spi nebo i mluvi… I proto je mozna tak pozitivne vnimana faze “zamilovanosti”, ktera neni nic jineho, nez totalni hrou nas samych..kdy jeste ten druhy nepoznava nas a nasi nejistotu a proto nam vraci nas dokonaly obraz a vse je v cajku. To nejsou zadne endokrinni nebo endogenni faktory, je to bohapusta lez, kdy malujeme predevsim svuj vlastni obraz takovy, jaky chceme mit (o druheho tu fakt nejde).

        Nu a posledni pod-poznamka. Byt milovan jaky jsem je soucast prijeti te identity. Ale to je prace pro nas samotne, ne pro druheho cloveka. Navic na jejim konci budeme asi prekvapeni a mozna i zdeseni, nebot tam SKUTECNE NIC NENI. Jsem presvedcen, ze k tomuhle hruznemu poznani nedosli jen fetaci a mystici, ale je to natolik sokujici, ze vetsina lidi na to, ze jsme prazdni jak hospody v nedeli vecer, radeji zapomene. Protoze je jejich identita natolik zamestanana hledanim a rvanim se o smysl zivota, ze jednoduse nelze pripustit, ze je to cele rozkodovatelne velmi snadno. Kupodivu prave v tom skutecne je smysl zivota a ja doufam, ze se do toho stavu zas nekdy vratim (a treba i pochopim, proc jsem z nej trvale vykopavan). Zadat po nekom prijeti identity, ktere neumime udelat sami, protoze to nejde, protoze zadna identita neni a protoze to vime a zapominame na to a zapominame na to protoze chceme (jsme srabi), prave skrz hledani LTR, kterou ovsem nemuzeme nalezt, ale to delame radeji a nadavame a citime se frustrovane, nez abychom priznali porazku a koukli se na to vesmirno-bozskyma ocima. No neni to fantasticky?

        Ale nemyslim si ze to chceme vsichni, zvlast, kdyz vezmeme mnozinu vsech lidi i tech v minulosti a v budoucnosti. Proste jen ted je lidstvo promoreno jakymsi virem. A zacatek problemu byla tzv. “individualita”, ktera se stala axiomem. Jsem presvedcen, ze se tehle blbosti uz brzo vsichni zasmejem, az se z toho po…….

        • Oukej, takže po 2 dnech pokusů na tohle odpovědět k tomu mám nakonec následující:

          LTR = LongTermRelationship, tedy DlouhodobýVztah. Pokud jsem napsal, že “každý chceme LTR”, myslel jsem tím, že “každý chceme to, co lidé od LTR obvykle očekávají”. Nemyslím si, že dlouhodobý vztah je primárně o prožitku. Ten “nářez, prožitek, komunikace” není potom přece to hlavní, ne? Řekl bych, že důležitější je jakési “spojení s druhým člověkem”.
          Jasně, jsem dlouhodobě v izolaci a přesně tohle “spojení” se mi nikdy nepodařilo navázat (necítil jsem to tam; anebo v těch několika málo případech, kdy si myslím, že to moho vyjít, to zkrátka nebylo opětováno). Vlastně vůbec spojení jak s lidmi, tak nějak obecně s tou realitou (už jsme to řešili). Takže je to možná jen sen a Svatý Grál, kterému chci věřit a u něhož doufám, že mě jednoho dne “vykoupí” (schizoidně doufám ve vyřešení izolace).
          Tady asi ještě funguje to otřepané “abys mohl někoho milovat, musíš milovat sám sebe”. Tj. je logické, že se mi to nedaří, pokud se pořád plácám ve schizoidnosti (v sebenenávisti).

          Promiskuita samozřejmě nic neřeší, ale právě proto podle mého pick-upeři (kteří si na schopnosti žít promiskuitně zakládají) touží po tom, aby nemuseli žít promiskuitně. A myslí si, že to LTR vyřeší.
          Kdybych se tě zeptal, zda vy s T. máte LTR, tak by ses mi zřejmě za takovou otázku vysmál, ale to ten vztah máte založen opravdu jen na… hm, “přítomnosti”? Tohle nechápu (a vůbec se mi zdá, že čím dál míň přestávám chápat, jak může mezi lidmi vůbec fungovat “opravdový vztah”).

          Na stranu druhou, nemůžu s tebou souhlasit s tím, jak upřednostňuješ mysl před tělem a tvrdíš, že ona “může všechno”. Člověk prostě má fyziologické potřeby (například potřebu blízkosti s druhým člověkem) a ty do vysoké míry ovlivňují myšlení (to, po čem toužíš). Lidé jsou tak, podle mně, “naprogramovaní” k tomu toužit po LTR. Ať už má tahle touha jakoukoliv funkci. Vím, že když se na to budu takhle koukat, tak to je k ničemu (popisuju obrázek vázy, přitom podstatné jsou ty dva obličeje). Ale ten základ musí být v těle, ne v mysli. Byť ano, samozřejmě to spolu navzájem úzce souvisí a vzájemně se to ovlivňuje.

          Ovšem pokud je tam uvnitř, na samém dně, opravdu jen to prázdno a nikoliv Self (pravé), tak je to dost průser. Tím pádem jednoduše řečeno “láska je lež” (nebo alespoň to, co za lásku označujeme). Problém je, že jestli tam nic není, nelze se s tím nijak vyrovnat, nelze to vyřešit, nelze s tím udělat nic (snad jen přijmout to, že to nelze přijmout), takže co s tím? Snažit se “prožívat přítomnost”? Nevím, tohle mi právě vůbec nejde a ze svého pohledu to vnímám tak, že mi to nejde právě kvůli tomu prázdnu. Tudíž nechápu to, jak ty popisuješ, že ty v tom hledáš jen “prožitek, komunikaci, nářez, přítomnost” – nechápu, jak to, že to “dáváš”, když jsi na tom logicky stejně jako ostatní (máš tam jen “prázdno”). Respektive k čemu ti to teda je? A jak ti to “pomáhá”?
          (no dobře, nedá se říct, že to “dáváš”)

          Prostě mi z toho vychází, že láska je jen další z věcí typu “prachy, auto, barák”, kterou se lidé snaží utéct z vlastního pocitu ztracenosti. Což dobře, ano, ono se to ostatně dá čekat… když to takhle je se vším ostatním, proč ne s “láskou”.

          Shrnuto: “Touha po lásce je schizoidní.”?

          Ačkoliv když jsi na začátku zmínil to hovno… Je touha jít se vysrat schizoidní? No není. Je to lidská potřeba. Člověk může spadnout do pasti typu “když se vyseru, vyřeší to můj problém se sebepřijetím a už se nikdy nebudu cítit sám”, oukej, ale na samotné potřebě srát nic špatného není. Tím se vracím k tomu, že to přeci jen má základ v tom těle a je to do jisté míry fyziologická potřeba. A přestože k tomu dojít si na záchod nepotřebuju druhého člověka (k lásce ano), je to totožné (pokud přijmeme předpoklad, že uvnitř člověka je prázdno, které nelze zaplnit ani láskou ani hovnem).

          • Tak zas trochu skepse (z tve strany, pro me to skepse neni, i kdyz si nejsem jistej jestli jen proto, ze to tu muzu “skodolibe” psat… ale nepamatuju se, kdy jsem naposled sedel v koute a brecel, ze nemam to, co LTR dava atd., zato vim, ze jsme tam brecel a mlatil pestickou casto, ze lidi neumi komunikovat a uplne na to kaslou). Tedy…

            “Každý chceme to, co lidé od LTR obvykle očekávají”. Pokusim se te nechytat za slovicka, ale prijde kdybych to delal, tak tady hned vpalim, ze lidi dnes uz od LTR ocekavaji jen nudu, omezovani, ztratu svobody atd. Duvodem je proste pozorovani. Pokud nekdo mysli, ze vidi nejake funkcni LTR tak proste zije v bludu. Nic takoveho se proste nekona.

            Ale ja te nechytam a predpokladam, zes tim myslel, ze kazdy z nas chce neco hezkeho od LTR a to hezke je to, co LTR v realu vlastne nikdy neni, protoze LTR je chvilka zamilovanosti a pak strasne dlouha nuda a srani se do smrti. K tomuhle muzu jen rict, ze jsem asi vadnej, ale v zivote jsem si to nepredstavil a nepozadoval. V poslednich letech jsem tomu asi nejbliz, dokazu si predstavit byti s partnerkou do smrti, dokazu si predstavit i deti (ale kdyz nebudou tak se budu starat o neco jinyho na svete… geny nebo memy, je to celkem fuk).

            Podle me proste vetsina lidi dela s laskou tu chybu jako s virou nebo treba s domovem. Hleda neco, ma na to x pozadavku a ignoruje to, co ma zpravidla primo pred nosem. Ta myticka cesta za hledanim lasky/domova/viry je IMHO jen cesta v hlave, kde to cloveku docvakne, ze muze stat jen na miste a prijmout to.

            S tim se ovsem poji to, ze prijmout neco tak jemneho jde jen bez predsudku a ocekavani. Skutecne nevim jak celkove to muze s laskou byt, ale jsem si pomerne jistej, jak to s ni neni: dokud clovek neco ocekava, tak ji zabije. Zabije ji nejen tim, co od ni chce a patrne nedostane a bude nasran, ale i tim co bude davat a nebude prijimano. Podle me je proste jen potreba otevrit komunikacni kanaly a zbytek se prizpusobi. Nejsou zadni dva lidi, kteri se k sobe hodi vic nebo min. Lidi se k sobe hodi tim vic, cim vic jsou schopni vymeny informaci. Tj. predevsim jejich prijmu. Schizoid je definovan uzavrenim prichoziho kanalu.
            ———————————————
            Ad vztah s T. Rad bych veril, ze je to zalozeno na pritomnosti, humoru, naprave nasich bolesti, ktere jsme si zpusobili sami nebo spolu. Tezko rict. Rekl bych ze jsem stastnej, i kdyz tech bolesti je fakt strasne moc. Ale ten “stred”, o kterem mluvis a kteremu ja vubec nerozumim, ten tam asi neni. Stredem myslim jakesi piplani vztahu, umim to jen jakoby pozorovat na dvojicich kolem, casto mi to prijde, ze ten vztah piplaji jako detatko, nebo to spis predstiraji… tak to nemame. I kdyz T. se o neco takoveho myslim pokousela do minuleho roku a pod povrchem to drhlo brutalne. Do doby, kdy jsem ji proste podvedl, coz zrusilo veskere snahy o LTR, ale taky uplne vsechno, co ji drzelo u me [ve skutecnosti u me nebyla ani predtim, IMHO jakekoliv snahy o LTR jsou proste kontradikci k vnimani druheho cloveka… nejde honit vic zajicu najednou, takze tvuj postreh, ze “normalni vztah” nemuze fungovat je spravny… vzdyt zadny nefunguje], tak se to ted zase ucime.
            ————————————————-
            Vztah tela a mysli:
            Jednak jsem to, ze mysl je nad hmotou zazil na LSD, ale to se zde jako argument nebere :) Takze… ano mysl a telo, myslenka a hmota nebo obsah a forma se vzajemne ovlivnuji. Nevim jestli dokazu, ze myslenka je “naspodu”, ale potreba blizkosti neni je tak nadratovana. Potreba blizkosti samozrejme je nejak obsazena v hormonech atd, ale ty opet reaguji na stav mysli. Mysl, ktera je schizoidni a rozstepena hleda tu balanci. A prave proto clovek hleda ten svuj doplnek, ktery ale, prave kvuli schizoidnosti, nikdy nedostane. To rozstepeni mysli je zakladem (mozna jeste pres par kolecek a hrani s hmotou ma zaklad v rozstepeni boha). Jak jinak vysvetlis mnichy? Kde se vzala jejich, jak ty rikas, nadratovana potreba byt s nekym? Myslis ze to cele jen hrajou? Ja bych nerekl… proste se obrati na boha, sve rozstepeni secvaknou a potreba byt s nekym blizkym je pryc. Jsou vsim a se vsim.
            ——————————————–
            Ano, to co povazujeme za lasku je patrne lez. Pruser to neni. Je to informace, od ktere je mozne se odpichnout. Ano ucelem ma byt prozivat pritomnost, ale dokud se skutecne nerozhodnes se zacelit a budes si dal pestovat schizoidnost a nadeje na lasku, pac ono je to takove cele bolestive prijemne… tak proste pritomnost neni. Ja ji ted taky nemam, ale citim ji kousek od sebe. Celej zivot se periodicky vracim od pritomnosti k schizoidnosti, ted je mozna na obzoru poprve narez s nejakou holkou a to na delsi cas nez par noci (s chlapem lze pritomnost prozit lip prave proto, ze nadeje na LTR je tam pro heterosexualy ztracena). Nevim, co to znamena, ale tesim se na to. Aby ses schizoidnosti zbavil, tak to skutecne musis chtit a je to krok do totalniho neznama. GL s tim. Jinak muj nazor proc neco davam, je samozrejme ten, ze ocekavam, ze si to spolu proste v budoucnu vsichni uzijem na obri party a bude to hrozna prdel. Jsme castecky boha a muzem si s tim hrat.. spojovat se a rozpojovat, vymyslet legracky, dokud nezhasnem, tj. dokud neumrem… at jako identity nebo jako fyzicky. Coz neni zadnej problem… budou dalsi a dalsi. Jde o to at ma ta party grady. Ted to teda fakt obecne dost skomira, protoze lidi berou veci neskutecne vazne. Od politiky az po LTR. I LTR je takovej dost dobrej bozi joke. Tezko rict jestli lepsi nez Osvetim :)
            ———————————————–
            Ano LTR jak ji lidi berou je dalsi z veci auto, barak… neco, co ma neco naplnit a nikdy se to nepodari. Ale rezignuj na to a dostanes vse… ja jsem se svym polovrakem automobilu v Cesku spokojen a ucime se to s barakem v Brazilii (uz to slo taky dost spatnym smerem). Prachy, barak i auto nema smysl obecne zanedbavat myslim, ale clovek by mel vedet, proc co chce. Vzdycky vedet proc chci tak malo nebo tak hodne prachu, proc chci takovej barak a proc takovy auto (a proc LTR). Pokud by si lidi na tohle odpovidali, tak… by se divili… stredni manageri v Octaviich TDI cervene, vyssi manageri v Audi, middle class rodinky s bazeny, co nejsou pouzivany, low class lidicky, co porad chteji nekomu “pomoct”, ale boji se cokoliv riskovat.

            Touha po lasce je schizoidni. Je to projev schizoidnosti. Jsem o tom presvedcen. Tedy po LTR. Pokud vezmeme lasku jako komunikaci (psychedelicka definice Learyho), tak to uz je lecba schizoidnosti. To uz je spojeni.
            ————————————
            S hovnem jsi me dostal. Asi to taky je schizoidni. Jak pise Campbell, kazdy ma nalozeni do jiste miry. Zatim aspon ja nemam na to opustit telo. Mozna se jednou lidi nadratujou do pocitacu a srat nebudou. Ja to teda zatim bez srani nebudu a budu zkouset pokrocit v tom, v cem muzu. Celkem ten tvuj priklad se sranim mi pripomnel vizi, ze Buh je nejvesti schizofrenik a my jsme jeho deti. Proto nas takhle nadratoval do tel se vsema iluzema. A my to musime zvladnout. Tim prazdnem myslim, ze tam neni zadne self, ale je tam buh..jeho castecky jak odrazy svetla ve stripcich. A my si s temi stripky muzem hrat a zaroven jsme temi stripky. Vedomi je, kdyz si tohle uvedomujeme.

            Mozna ze je to s tim sranim jinak.
            Napada me, ze snaha zastavit srani je snaha zastavit svet. Konec metabolismu, konec latkove vymeny, konec entropie. Mam pocit ze snaha o LTR je totez. To pohadkove “vzali se a do smrti byli stastni”, kde smrt je cosi spise nekonecneho, je podobna snaha o nehybnost. To je popirani reality a nejak citim, ze pro to lidske co ve me je to “prirozenost”. Ale je to blbost. Zastavit entropii nelze. Chce to dnes kazdy. Pasivni prijem do smrti, auto, co an nej nemusi clovek sahnout, tasky na strechu s garanci 100 let, pojistky a duchody, ktere zajisti nemenny prijem, lepsi vrabec v hrsti…, manzelka, dve deti, pes, kocka, milenka, karierni postup a dovolena v egypte, zadne valky, bezpeci na ulicich; vrazda, jakozto chaoticky prvek nas desi vic nez sebevrazda (ktera je ovsem akt nejvetsiho zoufalstvi); topeni a klimatizace nam zajisti stabilni teplotu, luxus za rozumnou cenu, skudlilstvi, snaha o jinou politiku pro “obcany”, ktera spravedlnost.

            Hovno. Svet jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede a jede….

            • S tím očekáváním mi to nepřipadá tak jednoduché. Problém vidím hlavně v té první fázi (zamilovanosti), kdy je ku*va problém neočekávat, že to bude opětováno – a když potom není, tak to člověka ničí. U mně bylo spouštěčem všech těhle věcí, co dodnes řeším před pár lety právě tohle; byl jsem už natolik odosobněný a tak strašně po uši ve hrách a tím pádem v izolaci a samotě, že jsem se toho chtěl zbavit skrze lásku – takže přestože jsem to vnímal jako “touhu po jedný konkrétní ženský”, tak to ve skutečnosti byla touha po zacelení, po nalezení vnitřní identity. A protože ona “láska” byla neopětovaná, ta touha zůstala neukojená a mě to semlelo – a strašně dlouho mi trvalo přijít na to, že mě vlastně vůbec nesemlela “nešťastná láska”, ale něco docela jiného (problém se sebepřijetím).

              Ono to dává vlastně docela dobrý smysl. Očekával jsem, že to “něco” přijde zvenčí (skrze opětovanou lásku) a celkem přirozeně se to posralo.

              S tím, kde je ten základ: Labutě mají taky “základní potřebu být spolu”. Podobně jako lidé. To, že lidé jsou schopni se na tohle vykašlat a povznést (mniši v klášteře) neznamená, že to stále není to základní, z kterého to všechno vychází. To samé u toho těla a mysli. To, že se člověk může dostat do stavu, kdy ignoruje tělo přece neznamená, že to je důkaz toho, že mysl je nad tělem (hmotou) – kromě toho, že je to beztak jen iluze (pokud by ti ve stavu, kdy je tvá mysl nad tělem někdo rozsekl hlavu mečem, tak se to na stavu tvojí mysli projeví).

              Hezké, jak si tu tak diskutujeme, tak jsem si uvědomil, jak moc za tím (za představou lásky a něčeho jako fungujícího LTR s reálnou autentickou, neschizoidní osobou) posledních pár let jdu a jak moc to stále beru jako “všeřešící” lék a mastičku na všechny svoje bolesti. Pche… člověk může stokrát řešit v podstatě to samé (že “prachy, auto, barák” je hovadina) a neuvědomit si, že do toho spadá i tohle.

              Když jsem kecal s holčinou zmiňovanou v článku (v části o shittestech), vyjádřila se ve smyslu, že “Já vztahům vlastně vůbec nerozumím. Já nevím, jak by měl vypadat vztah, co bych v něm měla dělat a jak v něm fungovat…” – načež jsem odpověděl, že to já ostatně taky ne. Teď mě napadá, že jsem zapomněl dodat, že tohle neví nikdo – a lidé se ve vztazích často jen tváří, že to ví.
              Na druhou stranu je fér předpokládat, že většina současných vztahů je v zásadě dysfunkčních? Ono pokud je dysfunkční společnost (postmoderní doba v níž žijeme), tak jsou stejně zasaženi i lidé a vztahy mezi nimi, oukej, jenom jestli to zase není nějaká výmluva (což nesměřuju primárně na tebe).

              Já totiž taky neustále řeším, do jaké míry je “zdravé” se v tomhle rýpat, zda ta nedokonalost a to, že to nefunguje vlastně není “normální a lidské”? Jestli to prostě není to, co lidi jsou a netřeba to považovat za problém.
              I když on je největší problém ne v tom, že něco nefunguje, ale že se tváříme, že je všechno v pohodě, lžeme si a “děláme drsné”. To taky spousta lidí nedokáže pochopit, když začnu poukazovat na nějaký problém, že mi nejde ani tak o to ho vyřešit nebo s tím něco dělat, ale aby se to říkalo nahlas a nezavírali se před tím oči.

              Nu, z nesouvislého monologu skokem na začátek aneb “Klást si otázku PROČ?”. Tak třeba u té lásky “prostě proto, protože chci, protože mám tu potřebu, protože to tak cítím”. Tam mi to právě vždycky přišlo nepřirozené nějak si to zdůvodňovat a dumat nad tím.
              (no jo, ono se to zase celé zamotává tím, že to, co ve skutečnosti chci, není ta láska. Že si tu potřebu zosobnění a celistvosti nesprávně projektuju do něčeho jiného… proto je potřeba ptát se “PROČ?”)

              Ještě, co se těch vztahů týče… vlastně vztahů obecně: Ono všechny ty vztahy jsou sice “jen hra” (ať už se jedná o rodiče, přátele, kamarády nebo třeba milenky). Taky mě napadá, že možná dělám mimo jiné i tu chybu, že se v tom snažím neustále hledat něco reálného a opravdového (a ono to tam není) – vlastně je to svého druhu také honba za něčím, co by vyřešilo moji vlastní rozštěpenost.
              Ovšem potíž je v tom, že ono na té hře záleží. I když, jak říkáš, to tu máme na talíři, můžeme se maximálně snažit hru nehrát (což se pokouším propagovat), ale úplně ji nehrát nikdy tak docela nejde. Tím pádem v každém sebeopravdovějším vztahu ty hry jsou (co člověka sere obvzlášť, že tam jsou i z jeho strany).
              Abych teda řekl, co mám vlastně na mysli: Mám pocit, že na některých těch hrách – potažmo vztazích – záleží a záleží na nich v takové míře, že je potřeba ten vztah udržovat i pomocí her. To, že jsi T. podvedl (a překvapilo mě to, ne, že ne – ale to je asi jen tím, že tě [potažmo vás oba] mám zidealizovaného – a nic o vás dvou nevím) byla, jak já to vnímám, vlastně jen snaha o to vymanit se ze hry. Z toho, že tě nutila do LTR. Ale i tak mi to přijde špatně. Jako chápu, co tě k tomu vedlo a ono to docela dává smysl, jen nerozumím tomu, že to doopravdy dovedeš vzít jako něco pozitivního (jako něco, co vlastně bylo potřeba).
              (jestli jsem moc vlezlej a dotěrnej, tak mě klidně odkaž do patřičných mezí)

              Ale tím pádem jsou ve výsledku i věci jako “důvěra” nebo “možnost se na druhého spolehnout” jen kecy. Jako jasně, že takhle to jsou jen kecy (záleží, co těm slovům dáš za konkrétní obsah), ale není prostě už tohle příliš… hm, “nelidské”?
              Co když to nefunguje právě proto, že to člověk “řeší”? Viz. výše diskuze se SomeoneCZ, kdy jsem popisoval, že řeč těla funguje pouze v případě, že o tom vědomě nepřemýšlíme.

              I když to ze mě možná už mluví zase jen společenská indoktrinace, která velí používat zjednodušující škatulky a kategorie takhle_se_to_má/takhle_ne nebo správně/špatně. Každopádně v tomhle ti docela dost nerozumím, na svém blogu jsi to nikdy moc neřešil, vždycky jsi bral tyhle věci z jiného úhlu (zdá se mi).

              • Tohle jsou asi nejtezsi diskuze, co se tyce soustredeni se na ta slova, pac jakoby kazde slovo laskou pocinaje, melo dva vyznamy, ktere snad nejsou jen opacne, ale uplne mimobezne.

                Ja samozrejme jako kazdej nevim, jak to je, ale z ty vedecky metody proste dost casto brutalni silou zkousim, co funguje a co ne. Muzu rict, ze co se mi ZDA ze funguje nejmin, je “normalni” pristup. K cemukoliv.
                ———————
                K tem labutim. Vsak ja to nepopiram. Lidi, zvirata, vsechny castecky reality/boha tenduji i podle me k spojeni. Ale pokud tohle vidis jako LTR, tak je to neco jako dogmatickej vyklad bible. Ja si myslim, ze skutecne jsme vsichni spolu. I kdyz nechcem, i kdyz se uplne nechame zachvatit schizofrenii, tak jsme stejne spolu i za smrt, jejiz definitivnost je iluzorni. Schizorfenie a schizoidnost je jen urazenost maleho decka, ktere dupe nozkou, ze nedostalo to, co tak strasne moc chce. Ackoliv trpi, tak je proste legracni. Byt spolu je neco jineho nez LTR. Znamena to chapat toho druheho. Ja te tu porad slysim, spolu s ostatnimi chlapci o holkami, jak mluvis o tom, co by ti ten druhy mel vyresit.

                Zkusil ses nekdy zamyslet opacne? Co ten druhy, ktereho jeste neznas, bude od tebe potrebovat? Ze je pravdepodobne taky zranenej. Ja jsem pred T. na tohle myslel docela dost, aniz bych ji znal. My zraneni, ktery vedlo po mnoha skrytych nepeknych vymenach k nevere, bylo prave nezvladnuti faktu, ze ona ve chvili kdy me neznala/a kdyz me poznala, schizoidne srala na celej svet. Moje chyba samozrejme. Presel jsem prvni past, ale chytl se do dalsi. V kazdym pripade si myslim, ze clovek by vubec nemel myslet na sebe, ale mel by myslet na toho druhyho, i kdyz tu jeste neni. Na mladych teenkach je tohle dobre videt..maji to jeste prirozene v sobe, ze se casto, pokud je svet nezkazi, na chlapa pripravujou. I proto mam pocit, ze jsou pro starsi cynicky chlapy a pickupery tak lakave. Domnivaji se, ze z nich mohou neco dostat. Jak vidno, nefunguje to.
                ——————————-
                Poznamku o dysfunkcnosti vztahu jsem nepochopil. Jasne ze jsou dysfunkcni a spolecnost taky. Je to jeden fraktal. Otazka je, zda vubec to funkcni ma byt. Krestani porad cekaji na druhej prichod Jezise, kdy ta funkcnost ma prijit. Ja zacinam mit pocit, ze je to mozna prilis doslova vzaty. Mozna nikdy nic nefungovalo a je to tu proto, ze je to prave ta nase zkouska. Navzdory vsemu si na tom vytribit viru. Nikoliv schizoidne a izolaci, ale pochopit, ze se muzeme svetu, i kdyz zkazenemu otevrit, pokud od nej necekame, ze nam neco da, ale ze dame my svetu. Pak nas neznici (pokud neco cekame, tak nas proste znici, v tom maji schizofrenici pravdu).
                ————————————
                Ano na hre zalezi. Hru si mame uzit. Ale je to hra. Neni dulezite vyhrat, ale zucastnit se… proto je to olympijsky motto tak lakavy. A dnes uz mu nikdo nerozumi, pac na olympiade na ucast a hru kazdej drogovej nabusenec sere.

                Hra je dulezita, ale zas ta slova… vysledek zu tak moc ne, se zda :) Dulezita je jeji krasa, jeji styl, to jak moc si to uzijem sakra.

                Ono je to tezky. Kdyz tohle rikam, tak se mnou kazdej vcetne holek souhlasi, ale pak se stejne to prokleti LTR objevi. A co hur, ani ja tomu nedokazu samozrejme pote vzdorovat, protoze jsem tu od toho, abych lidi vnimal samozrejme. Nemam zadne jadro, takze do toho spadnu taky. Ale jsem v necem zahackovanej, v napojeni ja nevim na co a z toho pak skacu z oken a delam ruzne destrukce.
                ——————————–
                Jo, tenhle pristup je nelidskej. Ale kdyz se porad motame kolem toho, ze veci stoji pekne za hovno, ze lidska je dnes asi totalni schizofrenie, tak bych tohle nebo COKOLIV jinyho, klidne risknul, jakozto nelida. Kazdej furt jen mysli na sebe a fnuka, ze mu svet a partner nedava, to co chce. Btw. ted koukame na Rashomona od Kurosawy a ono se to techhle veci taky dotyka. A to je prosim jina doba i kultura. Ten echt lidskej pristup je realne ten nejsilenejsi pokus o samotu skrz zoufale zebrani o zachranu od jakehosi vnejsku. Samozrejme nevyjde… ale kdo chce tak at si to uz uvedomi ne :) Tohle se porazit neda.
                ———–
                Na blogu jsem se zamerne (a mylne) vyhybal osobnimu zivotu co to slo. Vsak T. jako sravnej schizoid porad tvrdila, ze se mnou nechce mit nic spolecnyho, tak jsem to respektoval. Nelze davat lidem nic jinyho nez to co chteji. Ted uz jednak vim, ze j to blbost, pac to myslim pochopila i ona, takze uz to zase mohu vedet a jednak blog skoncil, takze z mlhy muzu byt konkretnejsi (nejen kvuli jiste schizoidnosti ze nechci, abych se projevil, ale predevsim kvuli tomu, ze cim vic otevreny clovek je, tim vic lidi se v tech textech zhledne a pak me kontaktuji a bud me nici, ze na ne nemam energii a odmitnu je, nebo to, ze je neodmitnu… navic ja nemam co rict, mame to napsany vsichni v sobe).

              • Pokud to nekdo chce s archetypy, slovy, smrti a zivotem vecnym, tak Miyazaki Tales of Earthsea napriklad se zabyva tim pustenim se jakesi predstavy (vecneho zivota), aby prave to pusteni se zajistilo zivot vecny. http://torrents.thepiratebay.org/3733769/Studio.Ghiblis.Gedo.Senki-Tales.From.Earthsea.2006%5B672x432-x264-.3733769.TPB.torrent

                Ono je jedno, zda jde o zivot nebo lasku. O lasce ten film je taky. A o sebeobvinovani. To opravdu neni tak, ze nekdo nasklada nejake fraze. Ten deda co dela tyhle pohadky to ma sakra promysleny.

                A neni divu, ze se tam opakuje jak ta laska, ktera narozdil od klasickych zparchantelych pohadek zde konci, ze se milenci rozejdou. Co Burton v Corpse Bride jen naznacil, je u Studia Ghibli na plny koule receno. Jak v Tales of Earthsea, tak v Lupin III, tak v Porco Rosso, tak Whisper of the Heart, tak a dalsich. TO NENI NAHODA, ze to tam ten archetypovej mag takhle zakoncuje. Opakuju: To neni tak ze by tam nebyla laska. Ty filmy jsou o lasce uplne cele. Ale LTR je virus.

  6. Tak tady je slibena kritika pickupu / nasich hlav + (brutalni a jedine) reseni jak z toho ven od nekoho dalsiho.
    https://docs.google.com/document/d/1tHtVqoWp9y8hQe6GJAkxIIVJV-9cKVZT8RgfblfmHsM/edit?hl=en&authkey=CPbRsXs

    • Jen bych k tomu podotknul, ze ten text jeste neni dost radikalni.

      Veskere narazky typu “NEMÁTE SE RÁDI TAKOVÍ JACÍ STE DOOPRAVDY” je podle me potreba preformulovat na “mate se jakoby radi takovi, jaci nejste”. Coz neni totez. A je to dulezite.

      Je to takovy trik mozku. Kdyz si nula uvedomi, ze se “ma rada takova jaka neni”, neboli ze jeji realita je falesny konstrukt, tak je to nejaka nase reakce/tendence/zvyk okamzite hledat a najit to, “jaci jsme ve skutecnosti”. A prave to je ten pruser. To je ten beznadejny kolotoc hledani smyslu zivota, ktery pak velmi vycerpany jedinec obvykle vzda a treba se i vrati/pokusi vratit zpet a predstira “normalnost”. Protoze tohle vsechno bylo uz na zacatku: hledani identity a dnesni kultura to bere za spatny konec nekdy od pocatku dospivani nebo i driv a konci to treba pickupem. Na puvodni otazku kdo jsem a co tu delam je jedina odpoved, ktera cloveka nezdestruuje: “netusim, ale pockam si; bez prava na odpoved”. Je v tom maximum pokory.

      Tendence hledat a nutkani najit skutecnou podstatu bez spetky humoru je podle me chyba jiz rozstepeneho vedomi a platbou za to, co jsme prave podelali svym chovanim v minulosti. Nepochopeni, ze do tehle pasti jsme se uz lapili a padame do ni s celou kulturou porad znovu. Vsichni jakoby zijeme v pekle, vsichni jsme schizoidni a vypada to, ze jedina volba je si to bud neuvedomovat a konzumovat (marketing, painkillers, pickup) anebo si to primo uvedomit, urputne hledat smysl zivota a trpet.

  7. Jen jsem chtěl poznamenat, že článek je skvělý – dobře napsaný a s jasným vhledem.

  8. V zásadě s autorem souhlasím v tom, že pickup z pohledu “jak sbalit ženu” je pseoudověda, kterou se někteří snaží přivést k dokonalosti. Pravdou je, že se dozvíte spoustu věcí, které jsou podložené evoluční teorií a psychologií a jsou pravdivé. K tomu se však přidává další balast, o kterém vám jen ten či onen pickuper říká, že je jeho metoda. Je to jako propaganda. Dejde dohromady trochu pravdy přidejte k tomu to co chcete aby si lidi myslely a lidi jako pravdu vezmou všechno.

    Můj pohled je však ten, že pickup není metoda na balení žen, i když se tak prezentuje, ale v zásadě návod jak získat seběvědomí. A když máte sebevědomí tak ty holky sbalíte. Je to jen prostředek né cíl. Problém je v tom, že 90% lidí a možná ještě víc, co se s pickupem potká jej chápe jako cíl. Něco si načtou a používají to jako by to bylo něco neoddiskuvatelného. Místo toho aby upravili metodu podle sebe upraví sebe podle metody a to je špatně.

    • Myslím, že tenhle typ sebevědomí je přesně ta papírová/umělá verze. Je to jen takové placebo – protože techniky pick-upu nelze dostatečně dobře funkčně využít, jediné, pro co je to dobré, že se díky tomu cítím víc jistý v kramflecích (byť pokud už prohlédnu onu pseudovědeckost, těžko to pak používat i už jen jako berličku).

      V zásadě jsi to samozřejmě popsal správně – hlavní funkcí pick-upu je zvýšit sebevědomí, mít se jakoby o co opřít , říct si “Jo, teď mám v ruce mocnou zbraň…” a překonat ten strach a díky tomu opírání se o něco drsného (nauka o balení) tu komunikaci lépe zvládat. Jenomže to ten problém stejně neřeší – to nízké sebevědomí má nějaký jiný důvod, než ten, že neznám pick-up; tím pádem když se pick-up naučím, reálný problém se sebevědomím nezmizí, ten zůstává, jen si můžu na chvíli říkat, že tomu tak není a předstírat před sebou, že jsem tu vnitřní nejistotu nějak překonal.

      • Pokud se clovek uz nejakej takovej trik na falesny sebevedomi nauci, tak to muze byt bud horsi nebo lepsi. Jelikoz jsou slova mocna, tak bych tohle “sebevedomi” sebevedomim vubec nenazyval, protoze ten rozdil mezi sebevedomim, ktere existuje tak nejak samo o sobe, a “sebevedomim”, ktere zoufale potrebuje sebepotvrzovani kolem sebe, je propastny. Tak velky, ze nemaji ani zadny stycny bod. Je to jak srovnavat lunapark s inkoustem.

        – muze se to cele zhorsit, pokud se uveri, ze to iluzorni falesne sebevedomi je skutecne a clovek to zacne hrotit, takze zacne balit cim dal vic bab, vydelavat prachy atd. Zkratka honi skore jako fetak. Od jinych zavislosti v tom nebude rozdil, jen je rozdil v tom, ze tady clovek je v primy interakci jinym zivym tvorem, takze se mu do toho promita i projekce jeho samotneho.

        Neboli rceni, co cinis jinym, jakobys cinil sobe. A tahle vec, ktera vychazi z psychoanalytickyho prenosu, abych citoval moderni mytologii, se strasne podcenuje. Doporucuju k tomu film Hellraiser V, kterej se mi leta “libil”, aniz bych chapal pointu, coz mi ted prijde neskutecny.

        – ale ten trik se sebevedomim muze prinest taky to, ze si clovek uvedomi celou tu marnost, a to tady cejtim z Mordemyho. A pak se neda rict, ze by provadeni neceho jako pickup vylozene vedlo mimo. Jen ta cesta bude jeste tezsi nez na zacatku prave kvuli te vyse zminene projekci. Ono totiz v pickupu s tim “objektem” – clovekem nedelame nic jinyho nez schizoidni “zpredmetneni”. Stavime ho na roven veci, kterou lze vlastnit nebo ovladat. A tim, ze tohle delame z nekoho druheho, delame nezivotny predmet sami ze sebe. Jsem presvedcen, ze soucasny narust popularity (sado-)masochizmu je prave snahou o vyporadani se s timhle zpredmentnenim sebe sama. Protoze jsme vsichni neustale pickupovani napriklad co se tyce vyjebavek v praci, zacleneni se do odosobneneho prostredi VS atd. Vsechny tyhle odosobnene interakce se vzajemne podporuji, takze to vypada na neresitelny problem.

        Ale kdyz si to na nejakem problemu nebo souboru problemu clovek uvedomi, tak to muze byt zacatek cesty ven. Dluzno podotknout, ze v ramci dnesni civilizace tu cestu ven, ktera by se dala replikovat, zatim nikdo nenasel. Takze to ceka na nas.

        PS. omlouvam se za krkolomnou terminologii, ale jinak to asi nejde no

      • Možná jsem to sebevědomí měl lépe upřesnit. Myslím tím hlavně sebevědomí týkající se mezilidské interkace. A to nejen při balení ale obecně. Co se mě osobně týče, tak studuju VŠ u toho tak trochu podnikám, sportuju, přátel mám celkem dost a i v ostatních oblasteh jsem se sebou v zásadě spokojený. Jediný problém byla právě ta komunikace a pickup je něco co mě vyvedlo z bludného kruhu. No nejen pickup ale hlavně pickup. Ze začátku jsem totiž studoval hlavně věci týkající se komunikace navazování kontaktů apod. Na pickup jsem narazil až později. Zásadní problém u mě byl v tom, že k získání nějakých zkušeností v komunikaci je třeba komunikovat. Jenže komunikovat nezačnu protože mi to nejde. A proto se nezlepším.

        Nevím jestli jsi ty sám třeba zkusil oslovat holky na ulici. Ono nejde o to, naučit se nějaké metody naspaměť a myslet si, že když znám tu teorii že jsem sebevědomej borec. Takhle to skutečně nefunguje. To sebevědomí příjde až potom co se to zkusí aplikovat a dostaví se úspěchy. A je jedno jestli to nazvu pickupem. Člověk se s něčím jako pickup nemusí v životě setkat ale pokud z vlastní touhy po zlepšení zkusí oslovovat holky na ulici, pak se to taky naučí. Výhodou pickupu je to, že už to někdo zkoušel na něčem se spálil a posktl nějaké základní know-how. Člověk, který to skutečně vyzkouší tak velice záhy zjistí co funguje a co ne. Tím, že to vyzkouším nabiju si kolikrát ústa a pracuju na sobě tak dlouho dokut se nezměním. Tím získám zkušenosti a současně sebevědomí, né tím že přečtu x knížek a budu si pamatovat všechny metody.

        Ale jinak s tebou souhlasím, protože jsem sám kolikrát kolem sebe viděl lidi, kteří se prezentují jako skvělí baliči. Mají načteno, dokážou ti kdykoli říct co jsi udělal špatně a jak to mělo být správně ale když mají někoho oslovit sami, tak se na to nezmůžou.

        • PS. Jak jsem si to teď přečetl ještě jednou tak mě zaujala tvá slova “naučit se pickup”. Pickup se nedá naučit a pokud je na něj takhle nahlíženo pak je to špatně. Pickup je jedna z cest jak se změnit. A je třeba se skutečně změnit. To že se něco naučím mě skutečně nezmění. Změní mě až to co zažiju.

          • Je to zajimavy. Takovej Tyler Durdenizmus. Ten zasek popisujes hezky, ale podle me je resitelnej tim, ze proste priznas prohru. Nemas “sebevedomi” na to balit holku, tak ho nemas. Tecka. Desi me na tom to, ze balit zenskou je prece jen odlisny od litani na padaku. Rozdil je ze jednas s lidskou bytosti. Pokud svy problemy prenasis na nekoho jinyho, vrati se ti to zesileny zpet. Jsem o tom presvedcenej.

            Pickuperi, inner gameri, komunikatori z 4 hour work week a vsechny tyhle nove pristupy mozna lamou jedno kolecko, ale vytvareji uplne sileny blud sebeklamu. Jeste ze tu neni Franta :) KOMUNIKACE souvisi s uprimnosti. Ne s tim, ze na nekoho zapusobis tak, ze dosahnes toho, co chces. Jinak to neni komunikace, ale MANIPULACE. Komunikace s holkou, co jdi jdes aproucovat je jedina mozna: “Sorry mam problem se sebevedomim a jdu na tebe zkusit nejaky triky. Nezlob se, jsem loser, ale nechci bejt.” Treba to zafunguje, ja vicemene takhle prvni holku sbalil. Jeste jsem pridal, ze ji miluju. Bylo mi 21 a byl to taky fail.

            Tenhle problem s komunikaci sam prejde ve chvili, kdy clovek ma co rict a ma co dat. Mladej chlap by podle me mel predevsim makat na tom, at ma z ceho rozdat. Zasadit strom a postavit dum. Ta slova a cokoliv pak prijde samo.

            To, ze jsme nejak ovlivneni socialni reklamou a ze mame byt nespoutani balici rebelove je uplne stejnej fake, co nam kdosi vrazil do hlavy podobne, jako nekdo vrazil babam do hlavy nesmysl, ze maji byt modelky.

            Je to peknej nesmysl, ale lidi ho chteji tak moc, ze za chvili fakt bude mit kazda baba umely kozy a kazdej kluk bude znat vsechny psychologicky triky. Jenze kam to vede? Pak ma prijit ta komunikace. Jenze neprijde, zprasi se to tou manipulaci hned na zacatku. Baba bude koukat kde ji vytyka silikon a bude se chystat na sve velke finale – svatbu, kde chlap bude jen statista s naucenou roli a aspon bude potichoucku stranou pickupovat milenky. Neni to zamer, ale dopadne to takhle.

            Proste jsem presvedcenej, ze kdyz chlap dozraje, tak si ho zensky najdou samy, me se to stalo kolem 25ti. Rozhodne nejsem zadnej balic ani bavic, mezi lidi jsem vzdycky chodil minimalne, ale od toho veku narazim rocne minimalne na par bab, ktery mi proste zajem vyjevi. Staci se jen koukat.

            Pokora neuskodi. To, ze nemam sebevedomi nebo cokoliv, je proste potreba prijmout jako fakt. Je asi nejakej obecnej problem, ze pohlavni zralost je v brutalnim nesouladu s zralosti socialni + kopirujem uplne spatny modely. Byt pickuper mi prijde jako sileny ponizeni sebe sama. Kdyz to zacali delat v 15ti lidi kolem me (tehdy se tomu tak nerikalo), tak jsem si rikal, ze to je asi nejakej vtip, kterymu nerozumim. Mam takovou matnou vzpominku, jak jdu nekdy v 16 ozralej z kalby na pokraji Prahy, kde to vypada tak jak to na kalbach vypada a jen si opakuju “tak tohle teda ne”.

            Nici to lidskou dusi. Nechci bejt neprijemnej moralista, preju ti mnoho stesti, ale proste verim, ze tudy cesta nevede a ze je to cely slusnej pruser, kterej vede presne smerem pryc od komunikace.

            • Já jsem spíš typ člověk, že když vidím problém tak chci nalézt řešení a né jen se smířít s tím že mám problém. Přece když bych neuměl číst, tak bych se s tím taky jen nesmířil a naučil se to. Netvrdím, že pickup je jediné možné řešení na problémy s komunikací. Ale je to jedno z možných řešení. Pickup jako takový přece obsahuje spostu užitečných informací a hlavně dodá člověku tu potřebnou odvahu to zkusit.

              A co se týče toho, že se neučím skákat s padákem ale jednám s lidmi. Musím uznat, že na začátku to byli v zásadě testovací osoby, než člověk zjistil alespoň základy. Ale teď naprosta většina žen reaguje pozitivně. A jsou dokonce rády když si je někdo všimne a upřímě se o ně zajímá. Rády si zaflirtují, pobaví se a zasmějou. A jediná manipulace jestli se to dá tak nazvat je to, že se té holce ukážu a řeknu jí co chci. Rozhodně nemám pocit, že bych na ty holky přenášel své problémy dokonce bych řekl, že spíš naopak jim zvedám sebevědomí tím, že se o ně zajímá sympatický a sebevědomý kluk, který není opilý, neříká jim “hej ty krásko” nebo “máš super kozy” apod.

              Ono se to špatně popisuje pokud si to nevyzkoušíš. na začátku když jsem si přečetl nějaké oslovení od nějakého guru a zoušel jsem si ho tak jsem vnitřně cítil, že to není pro mě a muselo to jít poznat i navenek. Prostě jsem byl pořád stejně vystrašenej klluk jen jsem uměl tu hlášku. Po čase se člověk uvnitř změní, získá sebevědomí a teď tu samou hlášku řeknu úplně přirozeně a sedí mi. Protože mám na to abych jí řekl. Teď už v zásadě nepoužívám ani nic co jsem si přečetl ale ve většině to co jsem si vymyslel sám a co se mi osvědčilo. Prostě ta slova jdou ze mě vyjadřují to jaký jsem a na tom není nic špatného.

              Já narozdíl od tebe vím že tudy cesta vede protože jsem si tím prošel. Možná né pro každého ale pro mě určitě. Teď jsem ve stavu kdy si nepotřebuju honit ego tím kolik jsem sbalil holek ale jsem uvnitř dost sebevědomý na to, že když uvidím holku, která mě zaujme tak nemám problém za ní zajít a seznámit se.

              • Částečně odpověď i Tiborovi:

                Jsou “problémy”, které “nemají řešení” a se kterými se nelze vyrovnat. V nejlepším případě se lze vyrovnat s tím, že se s nimi nelze vyrovnat – ačkoliv i to si myslím někdy prostě nejde (mně se to kupříkladu nedaří vůbec).

                Sebráním odvahy to nekončí. Vlastně si myslím, že o tom to vůbec není. Abych odpověděl i na tvůj předchozí komentář Marty, tak ano, zkoušel jsem oslovovat holky na ulici a ano, pokud chci, tak to dokážu. A je mi to mimochodem úplně k ničemu.
                Už jsem se to tady snažil popsat několikrát, že je rozdíl, pokud něco uděláš na fyzické úrovni a jestli to samé uděláš i na emoční. Jestliže oslovíš holku na ulici (sebereš odvahu), ale v hlavě to musíš provést “oklikou” (tj. vytvoříš si falešné self, které je odosobněné a může si dovolit oslovovat holky na ulici bez toho, aby mu to spustilo dejme tomu panickou reakci), tak je to špatně. Protože dříve nebo později se ti buďto ten systém falešného self (které je postavené třeba na systému pickupu a naučení se jeho technik) zhroutí anebo (hůře) zhroutí se ti pravé self.

                Nevím, jak přesně to máš ty, zda jsi ty “problémy v komunikaci” jen něčím překryl a vystavěl sis hrad z písku, který ti zatím drží pohromadě, nebo už je to skutečně “pravý hrad” – pevný a postavený z na sobě držících kamenů.
                Ale za sebe můžu říct, že už jsem si myslel několikrát, že ten hrad stojí na pevných základech, jenže on zřejmě nestojí. Nemám problém oslovovat holky na ulici – ale nedělám to, protože abych to mohl udělat, musel bych v sobě oživit falešné self (panáčka, který to za mě udělá na základě naučených technik). Pokud jsi tohle překonal a falešné self si nevytváříš, máš můj obdiv (z tvých komentů nedokážu posoudit, zda tomu tak je nebo není a dost možná to nevíš ani ty sám).

                Tibor dokáže tyhle věci vyjádřit mnohem lépe, než já, ale myslím, že kápnul především na to, že nejenom “pravé sebevědomí” se může ukázat jako iluzorní, ale i naopak (člověk přijde na to, že přestože si myslel, že si na něco jen hraje a odosobňuje se, tak to ve skutečnosti není tak horké). Osobně se právě v tomhle (mimo jiné) plácám a jednak se snažím o to “být reálný” (což je, jak správně Tibor podotknul, taky špatně – ono tahle snaha sama o sobě značí problém…), ale zároveň netuším, co z mého chování reálné je a co není. Někdy mám ze sebe opravdu dobrý pocit a jsem přesvědčený, že třeba v nějakém konkrétním rozhovoru s konkrétním člověkem jsem “byl sám sebou” a jindy si naopak připadám strašně odtržený od reality (jinými slovy odosobněný).
                Konkrétně s Tiborem (když už jsem se do toho pustil) to zašlo tak daleko, že cítím povinnost (nemůžu jinak) “odpovídat reálně”, ale když teda sednu ke klávesnici a chci mu odpovědět na komentář, tak mě napadají jen samá “odosobněná” slova (=vysvětlení pro tebe Tibore, proč ti tak málo odpovídám na komentáře :)

                Proč to píšu: Tím vším chci říct, že to s tím pravým/falešným sebevědomím není zdaleka tak jednoduché a rozhodně jsem nedůvěřivý k lidem, kteří prohlašují, že “tohle jsou oni” (zpravidla nejsou) a “tohle, co dělají je pravé” (zpravidla není) – každopádně jak říkám, z komentu na blogu to nedokážu posoudit a dokazovat ti, že jsi v prdeli nehodlám.

                Už tu, v jiné souvislosti, padly i názory, že je to celé o vykračování z komfortní zóny. Tedy jen o “překonání onoho strachu”. Ostatně sám jsem o tom psal, není to tak dávno. Už si to nemyslím. Život, vztahy a komunikace s lidmi nejsou posilování. Není to o překonávání hranic, protože primární je “udělat těch 30 kliků na duševní úrovni” a je tu obrovská past v tom, že není až zase tak těžké udělat to jen na úrovni fyzické (a tu duševní neřešit) prostě tím, že si tam někde na sebe udělám nějaký malý podvůdek.

                Když se ještě vrátím k těm holkám a vůbec k lidem a komunikaci obecně: Nemám už vůbec žádný problém nejen s vyjadřováním, ale ani s upřímností. Tedy, zdánlivě nemám (aby to nekolidovalo s tím, co jsem psal výše). Klidně (jak popisuje Tibor) přiznám, že jsem v háji, že mám nízké sebevědomí a že jsem “vnitřně rozpolcený”. Potíž není v tom říct to nahlas. Ale co se stane, když to nahlas řeknu? No nic moc, ta rozpolcenost a pocit “odtrženosti od reality” zůstane. Tím pádem může být to, co jsem řekl, považováno za reálnou pravdu, když to já vnímám “odtrženě”?
                Abych se do toho nezamotal, tak to zkusím jednoduše: Můžu říct, že nemám sebevědomí, že jsem rozpolcený a v háji, můžu to říct nahlas, může to být i pravda (potud oukej) – ale zároveň si to já sám přesto nemusím být schopný přiznat.
                Jak jsem říkal na začátku, jsou věci, se kterými se možná vyrovnat prostě nelze. A tenhle rozpor (je to sice pravda, ale já tu pravdu nejsem schopen přijmout) mezi tím, že vím jak to je fakticky (i když to tak nedokážu vnímat emočně) a tím, jak to já doopravdy cítím, možná vytváří právě ten pocit “odloučenosti”.

                A pak je tu samozřejmě ta možnost, že to prostě celé moc řeším a hledám pouze co nejkomplikovanější výmluvy, proč se nepohnout. Třeba. Nevím, netuším.
                Jen, jak už jsem naznačoval, jsem skeptický vůči prohlášením o pravém sebevědomí a reálných osobách. Zvláště pokud jsou spojena s něčím jako je pick-up ;)

                • Moc hezky napsana ta prvni cast ohledne praveho a nepraveho. Nevim, kdo jinej, kdo to tu cte to taky tak vidi, docela bych byl rad kdyby nekdo dal pritakal nebo to odmitnul (s argumentem, protiprikladem nebo tak neco…).

                  K poznamce, ze neodpovidas… tak to nemusis. Vzajemne si tu vytvarime nejakej zvlastni system povinnosti a ono je to asi nakonec dobre. Ja mam cim dal vic pocit, ze mam psat min, abych neskodil. No pisu porad tak nejak stejne, ale uz pod identitama, ktery existuji treba jen na par dnu, nikoliv myslim proto, ze bych se za nazory stydel, ale proto, ze chci ten mem, co lita kolem prenest v co nejcistsi forme a ne, aby to zapadlo do osobni roviny. To je zas muj boj spojeny s true self, ale me jde spis o to do toho zadne self netahat a byt co mozna nejvic prenasec toho, co lita ve vzduchu. Protoze vsichni fakticky jen opakujeme a tridime, co uz bylo receno.

                  Nad tim poslednim, cos napsal, tj. nad priznanim nuly jsem uvazoval pred par dny a je to jak pises. Ve chvili, kdy jsem si ja sam priznal, ze jsem sracka, to fakt melo silenou vahu (v tu chvili jsem si to samozrejme neuvedomil, citil jsme se dal jako nejvetsi sracka, ale ono se to zaclo menit), protoze to bylo ponoreni se do neznama. Nikdo o tom nepsal na blogu, blogy ani vubec nebyly atd. Ale citim, ze to ted nejak ztraci tu vahu, kdyz jakoby mas jet podle nacrtnuteho manualu. Nevim proc. Ale i proto jakobych mel mluvit min, jakoby nejaka zkusenost byla nereprodukovatelna (a to uz vubec nemluvim o sobe, protoze se mi do sracek opet podarilo vplout).

                  Napada me pritom analogie s psychedelickou zkusenosti A. Ginsberga, ktery zazil nejake mysticke osviceni tusim na prelomu 40/50. let a pak jen zral drogy a neustale se propadal vic a vic do pekla kvuli tomu, ze se urputne snazil opet dosahnout te mystiky.

                  Osviceni se dostavilo, ale ve chvili kdy v sobe nemel chemii a jel vlakem z Osaky do Tokia a ve chvili, kdy to vsechno uplne zdeptany vzdal. Nakonec je potreba vzdat i tu urputnost se neceho dobrat, ale to porad neznamena, ze ta letita snaha byla k nicemu. V tomhle mechanicistni mysleni pokulhava. Mam pocit, ze je vse v uplnym poradku.

                  Proto ti rikame s T., ze dvere tu mas otevreny a az jednou budes uplne vydeptanej tema pokusama o to si “zaslouzit tru self” nebo necim takovym, tak proste vyrazime na vylet nebo jen dostanes sklenici pomerancovyho dzusu nebo neco v tom smyslu :)

                  • Ono to trochu vyznělo přesně tak, jak jsem nechtěl.

                    Tu povinnost necítím v tom smyslu, že “Když on mi tu dal comment, já bych mu měl odpovědět.”, to vůbec ne. Naopak já se s tebou bavím rád a sám za sebe odpovědět chci, ale jak jsem popisoval, ve chvíli, kdy k tomu počítači sednu, tak mi to nejde a všechno mi připadá jako kecy. U jiných lidí tenhle problém nemám a klidně vysypu z růkávu tunu “pravd”, u kterých si sice nejsem až tak úplně jistý, ale nemám potíž je tomu druhému sdělit.

                    Zřejmě je to proto, že ani tu druhé lidi nepovažuji zrovna za “reálné osoby”. Tebe jako reálnou osobu beru (jako jediného člověka, kterého [ne]znám – jasně, ono to není zrovna zdravý přístup…) a je pro mě teď strašně těžké s tebou komunikovat jakkoliv jinak, než (z mého pohledu) reálně.
                    Ono to asi zase odezní, jen teď to reálně/nereálně řeším zase nějak víc, než obvykle.

                • Na jednu stranu máš pravdu, že když se dělají takové kobercové nálety na ulici s cílem sbalit holky, tak to skutečně nejsem já a musím použít tu kličku jak říkáš, že na sebe začnu nahlížet jinak. Nebo že na to celé začnu nahlížet jako na trénink. Tohle si myslím ani jinak řešit nejde.

                  Ale jde mi hlavně pak o tu část, když při běžné denní činnosti uvidíš nějakou holku která tě fakt zaujme, třeba na nějaké autobusové zastávce a co s tím teď? Dřív bych se prostě na nic nezmohl. Dokonce bych se na ní ani nepodíval protože bych měl strach z toho aby si o mě nepomysla, že na ní zírám nebo něco jiného. Teď mám sice obavy, těch se člověk asi nikdy nezbaví ale prostě jí oslovím. Už se mám o co opřít, mám něco vyzkoušené, vím čeho se vyvarovat a v zásadě vím jak na to. A to je ta změna o které mluvím.

                  Že bych někdy považoval za “v normálu” hromadné balení holek na ulici to asi nehrozí. To je zase spíš adrenalin. Je to vpodstatě sport. Proč lidi skáčou z padáku, proč skáčí bungee jumping nebo jezdí na šílených horských dráhách? To je taky vykročení z komfortní zóny a každý si na to musí udělat nějakou kličku než do toho půjde.

                  • Ona by to možná byla taky cesta, udělat to prostě “opačně”. Nejdřív se naučit jen to vystupování z komfortní zóny (bez toho, aby se to posunulo na duševní úrovni) a teprve pak to tam nějak “dodatečně” posunout i v rovině emoční. Akorát si myslím, že člověk na tohle prostě nemá – že naše myšlení na takovýhle veletoč není uzpůsobené. Jakmile ten krok uděláš jen na té fyzické úrovni, tak tu duševní už tam nedokopeš – protože v té nové komfortní zóně je to až příliš… komfortní (a ze samé radosti z toho, že jsi “konečně něco zvládnul” prostě nejsi schopný řešit, že to nebude tak sluníčkové, jak se zdá).

                    Moje zkušenost je zatím prostě ta, že věci jako oslovení holky na ulici jsem schopný dělat jen s nějakou dávkou odosobnění. A třeba se to nikdy nezmění a tak to zkrátka je. Jinak se za normálních okolností umím bavit vcelku “nadprůměrně”, naprostou většinu toho, co píšu do komentářů, jsem schopný souvisle vypravovat i v osobním kontaktu a jsem to v té chvíli já (obvykle). Komunikačně jsem silný nadprůměr, ale co na tom, ta vnitřní rozpolcenost tam stále je a není o moc slabší, než byla v době, kdy jsem se bál na holku (i na ostatní lidi) byť jen podívat.

                    To s tím srovnáním sportu a balení. Ne, opravdu to není totéž a pick-up a mezilidská komunikace a interakce obecně se prostě nedá takhle brát. Vzpěrač prostě nemůže najednou poskočit z váhy 70 kg na váhu 110 kg tím, že si udělá nějakou “kličku” a “zalže sám sobě”. Tam to musí jít pěkně poctivě, postupně… V komunikaci to možné je a bohužel se stává, že si (jak jsem psal “ze samé radosti) neuvědomíš, že těch 40 kg navíc, které zvedáš, je jen papír.

                    • Je porad otazka proc tohle cely delat.

                      Podle me je nesmelost velmi funkcni vynalez prirody, ktera chrani jak nas tak okoli, pred destrukci cloveka bez sebe-vedomi, tj. takoveho poloditete.

                      Dnesni spolecnost je dost slozita, nikdo nevi co a jak je, fakticky nikdo neni dospely, ale zaroven nam socialni reklama rika, ze bychom meli s nekym byt a k tomu tu jsou sexualni potreby…

                      Ale bourani nesmelosti natvrdo asi neni nic moc dobreho (a to rikam i presto, ze jsem to sam praktikoval, byt ne tak moc natvrdo, jako to dela autobrainwashingem pickup – zkratka myslim, ze jsem to udelal spatne).

                      Myslim, ze cim vic nesmelosti, ve ktere je dost mozna prave i to nase ja, ktere se bouri vsem tem hram, tim lepe pro nas. Jak pise Stern: baleni, koketerie atd. jsou vsechno hry a jinak to nebude. Naopak jak pise v te stati o dnesnich divkach, to, ze uz se vytraceji hry a koketerie (spolecensky hon za pravdivosti, kde pro zmenu zenskym dochazi, ze chovat se jak naivni kravky je v kontradikci s JEJICH skutecnym self) je skutecny pruser. Pokud jsou ty hry podvedome, je to asi nejak ok. Pokud jsou vedome, stylem, chci ji zaujmout, abych dostal sebevedomi, tudiz udelam trik c. XV, tak je to pruser, uz to neni hra, uz je to neco mechanickeho.

                      Teprve dospely clovek, ktery nejde za skutecnou pravdou pres mrtvoly, ale nechava ty veci byt a dokaze si tu hru i uzit, by se patrne mel parit a plodit deti. Do to doby cim vic zvladnem vyuzit ochrany nesmelosti, tim lip pro nas. Problem je jak odstinit “normalni” spolecnost, ktera vrazi chlapovi kliny do hlavy, tj. rika mu, ze by si mel najit holku nebo byt postelovej king (budiz zde vysvetleni proc jsem vystartoval na Phate-ho).

  9. Takovýho teoretizování… až by mě zajímalo jak jste na tom chytráci v praxi.

    Ne, pardon. Já si prostě musel rejpnout :-)

    PHATE

    • Jako na cem, vole. Kolik sem pichal bab, nebo jakou sem mel %ni uspesnost?

      V praxi sedim zavrenej u laguny a radsi nevychazim mezi lidi, natoz mezi zensky, pac je to vzdycky jen kardinalni pruser, kterej pak clovek muze rozmotavat do konce zivota a bez uspechu.

      Resp. sedim tu s pritelkyni a snazime se prodrat skrz ty lidsky perverze nejakyho dna. K tomu nam pomahej Buh, soustani, dobry jidlo, slunicko, dost penez, psychedelika a uprimnost.

      Vsem pickup zasekancum bych doporucil navstevu Brazilie a nejakou party treba na Lapa. Tam padne iluze, ze tzv. dobyvani zensky ma nejakou hodnotu. Je to analogie lecby gambleru, kterym se da automat, ze kteryho vypadne, co se do nej hodi.

  10. Jaj, nejsme trošku podráždění? :-) Krom toho, tohle jsou Tvoje měřítka?

    O jaký perverzi tady vlastně mluvíš?

    Já bych všem pickup zasekancům doporučil taky jednu věc, vykašlat se na něco co nejste. Zapnout mozek na otáčky tak akorát, vyndat srdce a oprášit si ho. A nemyslet na “jak na to”, ale prostě jí oslovit a nechat věci plynout, protože nic jinýho stejně nefunguje.

    Ale co, lidé mají na věci různé názory (jejich osudy jsou toho důkazem). A víte co je zajímavé? Člověk, který si o sobě myslí, že má všechno a je stejně zahořklej jako ostatní co ne. Tak tomu říkám výhra :-)

    PHATE

    • Podivej, pokud balis holky stylem plural majestaticus, tak ses predevsim slizkej. Moje meritka jsou, ze neverim nikomu, kdo me oslovuje s velkym “T”, proste a zcela otevrene rikam, ze to pokazdy byl zakomplexovanej picus.

      Bud kurva konkretni aspon tady na tom blogu. Pouzivani frazi “clovek, ktery si o sobe mysli”, “vite, co je zajimave”… pokud tim myslis me, tak to rekni otevrene, jinak jsou to nekonkretni plky.

      O jaky perverzi tady mluvim s tebou mam pocit rozebirat nemuzu (sam ji aktivne produkujes aniz by sis ji byl vedomej… no ja mozna taky) a dal budu koncit a nebudu se s s tebou v tomhle tonu bavit. Tvuj predchozi prispevek je kokotizmus [Mordemy napise prispevek o tom, jak je pickup fake a nejak zacne popisovat tu hru… ono to neni lehky rozmotat a ty do toho vpadnes s dotazem imbecila, kterej ma bejt mozna vtipnej nebo co; v dalsim prispevku vytahnes frazi o srdci… pickup neni o srdci, puvodne to bylo mozna o ptakovi a dneska je to o falesnym sebevedomi; oslovovat zensky na ulici “jen tak” stejne jako delat cokoliv “jen tak” je proste mor… bud chci zenskou, tak ji mam, nebo citim, ze nemam mit zenskou, tak ji nemam… baleni je proces, kterej v lidskym zivote zabira tak 0.00001%, a pokud z toho nekdo dela big deal, tak ma skutecnej problem… je to jak natahovani vareny nudle; srdce je symbol lasky esli to chapu a laska je porozumeni a komunikace… baleni a zacatky vztahu jsou vsechno ostatni nez porozumeni a komunikace, jsou to grandiozni hry od ty chvili, kdy nekoho clovek oslovi, a ktery pozdeji spadnou a vetsina lidi uz to nerozchodi a stahne se do svy slupky], ale nehodlam tady hrat flame, kdo z koho udela vetsiho vola.

      • uvedomuju si ted zpetne, ze s tim pluralem jsem zacal ja ve vete “vsem pickup zasekancum” a bylo to v odpovedi tobe… nemyslel jsem to konkretne pro tebe a nechctel jsem te napadat, zjevne se to “nahodne” trefilo

        uz jen proto, ze te neznam, jsem to nemohl myslet osobne

        samozrejme pokud jsi pickup zasekanec, co se srdickem na dlani oslovuje na ulici divky, tak navstevu Ria nebo obycejneho bordelu muzu jen doporucit, protoze tahle iluze padne

        jeden muj kamos mi nedavno napsal “kdyz mi holka da zasukat, tak mam pocit, ze mi dala vsechno co ma”… myslim, ze tohle nas hodne vnitrne ovlivnuje, je to takova ekonomizace psyche a je to patrne nejvetsi iluze, ktery propadame

  11. O tom jak balím holky jsem nikdy nic neřekl a pravděpodobně neřeknu, jednu jsem ukecal a jsem s ní doteď, ale vím, že kdybych otevřel hubu s naučenejma frázema, skončilo by to zatraceně brzo. Osobně nevidím smysl v “balení holek”, opakovanej proces za jakým účelem? Vrznout si? To je stupidita sama.

    To, že někdo píše velký “T” = zakomplexovanej picus je asi tak stejně platný tvrzení, jako že všichni co mají nick začínající “La” jsou jen chomáčkem rektálním chloupků. Prostě to není pravda.

    Z Tvýho předchozího příspěvku ze mě dýchlo to, co asi na Tebe z toho mýho. Shit happens, jen prostě nechápu proč ten Tvůj podrážděnej, mrzutej tón, přestože víš jak na to. Jako by jsi nebyl spokojen.

    O produkci zvráceností a sexuálních úchylek toho příliš nevím a ani to na sobě nepozoruji. Ale možná, že je pro vás perverznost, když se čaj nazve kávou…

    Já Mordemyho nijak nekritizuji, jen mi přijde, že teoretizuje nad věcma, nad kterou teorie prostě nestojí.

    Srdce bylo myšleno spíš jako symbol upřímnosti, nikoli lásky.

    Dále se s Tebou shodnu, ano, buďto chci a mám anebo ne a kdo z toho dělá big deal, má problém. To je přesný.

    Já taky nechci dělat z nikoho vola, jen mi přijde, že je tu víc teorie a řečí než je vůbec třeba. Už jsem se omluvil, bylo to jen rejpnutí, docela neškodný. Ale Ty startuješ na první jiskru, což mi k Tvý “hlavě pevně na krku” a řečech o upřímnosti k sobě samýmu příliš nesedí. Toť vše :-)

    PHATE

    • Reknu ti proc jsem podrazdenej. Ze se snazis rozesrat neco, co tady Mordemy nastinil.

      Na my zkusenosti s “T” trvam, i kdyz pokud se prokaze opak, budu rad. Musel jsem to napsat, protoze me to proste napadlo. NA druhou stranu jsem asi spis rad ze v tom Tckovani pokracujes.

      Ad uprimnost..opakuju znova uz asi po 50ty, ze nejlepsi definice lasky je =komunikace a to je uprimnost.

      Startuju, jo… to delam, abych neco nedusil a nechodil kolem horky kase. A mam plny zuby kecu, jak mi nekdo furt rika, ze mam hlavu na krku, nebo neco zmaknutyho. Tohle kdyz slysim, tak startuju nejvic. Jsou to jen projekce lidi, ktery patrne reagujou na moji dikci, “kde rikam, jak veci jsou”. Ja vubec nerikam, jak veci jsou, jen co vidim a nebudu porad psat disclaimery, ze je to muj nazor. Sere me to vzajemny definovani toho, kdo neco je nebo neni. A startuju prave na to. Na druhou stranu, bez techhle her, ze ten je ten cool, a tenhle je chudak a tenhle je ten citlivej… neumime zit jako lidi. Tedy mame tezi, antitezi a synteze je, ze to hrat musime, ale te hry si asi musime byt vedomi. A to je trochu problem v zivote a uz vubec tady na tech forech, kde se proste nezname.

      La Tibor je jen presmycka k Orbital :)

  12. V pohodě.

    PHATE, over.

    • Ono to asi bude jen nošení popelu do krematoria, ale na výrok “Takovýho teoretizování… až by mě zajímalo jak jste na tom chytráci v praxi.”, nelze, než odpověděť “Když se ti to nelíbí a nebaví tě to, tak to nečti a odpusť si ty kecy.” ;) Nic víc by k tomu snad ani nebylo nutno dodávat.

      Ačkoliv byť jsi to doplnil o “Ne, pardon. Já si prostě musel rejpnout :-)”, tak mi i tak z toho vyznívá potřeba něco si tu tímhle “nevinným rejpnutím” dokazovat. Něco jako “Pche, já nad těmahle věcma přece už dávno nepotřebuju přemejšlet, já to mám přece všechno na háku”, což ti teda nežeru ani v nejmenším :-)
      (vím o čem mluvím, kdysi jsem něco podobného zkoušel právě na Tibora)

      Mimochodem všimni si, že ono to “plané teoretizování” není o “tendenci umělé inteligence vyhubit zbytek lidstva”, ale o zatraceně konkrétních a každodenních věcech, které (troufám si tvrdit) řešíš obden i ty sám (stejně jako my všichni). Tvoje řešení “prostě bejt v klidu, nic neřešit a brát to přes srdce” mi připadá přesně jako ono příslovečné jednoduché řešení problému, které je mylné. Byť ano, někdy ty věci řeším možná až moc, ty je zase řešíš rozhodně až příliš málo. Respektive všechno je ti hned jasné, se vším jsi hned hotový, a až podezřele máš ve všem jasno (obvykle známka nejistoty, kterou se snažíš zakrýt i sám před sebou tím, že prohlašuješ, jak je všechno super cool).

      Nechci tu po tobě, aby ses účelově přiznával k tomu, jak strašlivě se cítíš, ale tu tvoji pohodu a vyrovnanost ti fakt nevěřím a konkrétně v tvém případě ty komenty skutečně dokazují, že je to jen hra.

  13. Ne, chtěl jsem do Vás šťouchnout jestli o tom nepolemizujete víc než je vlastně třeba, a proto jsem zmáčkl na tlačítko odeslat.

    Neříkám, že mám všechno na háku, to si opravdu nemyslím, ale přemýšlet o věcech které se dějí víceméně samy a hledat v nich funkční “vzory” chování, aneb jak by se co mělo a co ne, mi přijde sice zajímavé, leč nepraktické a v praxi nepoužitelné. Na háku to nemám, ale nebudu o tom polemizovat furt pryč, protože recept – na něco tak organickýho – stejně nenajdete, najde se sám, ať už o tom budete přemýšlet nebo ne.

    Zrovna tak i to, že má člověk v určitých věcech jasno, nemusí být známkou vnítřní nejistoty nebo dětinskosti. Může a obvykle bývá, ale nemusí.

    Neprohlašuji, že je všechno super cool, jen že ne všechno je tak kurevsky černý, jak to vidíte vy dva. Svět je jedna velká perverznost, jedna velká lež bez lásky, sexu, humoru a dobrý čokolády.

    Vyrovnanost mi věřit nemusíš, ale po svých drobných zkušenostech si myslím, že mě málo co opravdu vážně a dlouhodobě rozhodí z rovnováhy. Našlo by se pár věcí, co by krutě bolely nebo zamrzely, ale nic s čím bych se za delší dobu nedokázal srovnat a zase žít v pohodě dál.

    Možná, že něco opravdu trochu hraje je, ale to jádro – aspoň z pohledu mě samotnýho – hra není. Můžete mě přesvědčovat o opaku, ale asi se to mine účinkem.

    Jak píše Fulghum, např. dobrou náladu, vnitřní stabilitu si lze sám vytvořit. A není na ní nic nepoctivého, není to fikce převlečená za pravdu. Myslím si, že to tak je a že člověk si vytváří svoje štěstí a spokojenost sám. A ten kdo plive kolem sebe na všechno a snaží se věci lámat přes koleno (viz. pickupeři), tak na to prostě jen zatím nepřišli. Stejně jako Oněginové, kteří mají všechno a stejně nemají nic, v duši/srdci/mozku/životě prázdno.

    PHATE

    • Oukej, jak jsem říkal, nebudu tě tady přesvědčovat o tom, že to je nebo není hra (však taky co já o tobě vím, že…), to si vyřeš sám se sebou. Já jen napsal, jak to na mě působí.
      (každopádně pro příště si prostě podobné komentáře odpusť – nemají žádnou užitnou hodnotu a akorát se tu pak řeší tyhle p******y a pokřikujete na sebe “co/kdo/jak”)

      Jinak důvod k teoretizování je myslím vcelku dobrý a to (alespoň v mém případě) ten, že když jsem to praktikoval tak, že “ono se to udělá samo”, tak jsem si na sebe tvořil pasti, do kterých jsem se pak chytal. Tím, že se snažím přijít na to “jak to vlastně funguje” mi nejde primárně o to “vyřešit problém života vesmíru a vůbec”, ale nepadat do sraček, které si sám postavím do cesty. Jistěže těch sraček bude v životě ještě hafo (i těch vlastních), ale ono pak opravdu není od věci chápat, proč a jak jsem se do toho dostal.

      Každopádně nesouhlasím s tím, že se z diskuze na téhle stránce ozývá jen, že svět je “kurevsky černej”. Když si to přečteš pozorněji, dokonce ani u těch konkrétních lidí to není tak, že by žili “bez lásky, sexu, humoru a dobrý čokolády” a kolem jedna velká lež. Jednak se tu dost ozývá “Nevím” (což je super, to se dnes v diskuzích jen tak nevidí) a druhak ze spousty těch úvah určitým způsobem čiší naděje na to, že se to nějak rozmotá – rozmotávání je vůbec primárně to, o co se tu většina lidí pokouší (málokdo tu pesimisticky prohlašuje, jak je “všechno na hovno”).

    • Absolutne odmitam byt neustale narkavan z toho, ze vidim svet cerne. Zcela jasne vidim neco neskutecne vtipnyho, veselyho atd bla bla.

      Na druhou stranu je fakt, ze kolem vidim plno lidi, co obvykle se sklenici piva, jointem, bez penez, nebo naopak v workoholickym marsi atd tvrdi, ze vsechno je vlastne uplne v klidku. A je mi lito – neni to v klidku ani omylem. A rikam to s urcitou vahou sebeobetovani, protoze neni jiny zpusob jak tohle otestovat, nez tem lidem uverit, po nohach do toho s nima skocit a pak se tim nechat semlit a pracne se zas skrabat jak kocka na prohratej sloupek na dvorecku.

      Z lidi, co jsem poznal, tak u naproste vetsiny lidi proste je temer OKAMZITE videt ten fake, jakej hrajou na sebe i na svet. Souvisi to obvykle se sebevedomim. Nekdo si prijde osklivej, nekdo blbej na matiku, nekdo ma problem se svoji lenosti. Uprimne podotykam, ze na tohle nervy nemam a i proto jsem perverzni. Vyhledavam spis lidi s timtez problemem, co uz maji specialni obranne mechanizmy.

      Takze se vetsinou dostanu az k lidem, kteri vedi o hre tech vyse uvedenych lidi a NEJAK na to reaguji. Obvykle to skryji a skryvackou tu neni nic jineho nez to, ze zasvecene hovori prave o tech hrach – obvykle u jinych lidi. Jsou i jini, a mozna je to i Mordemy, kteri naopak karty po psychoanalyticku odkryji. V kazdem pripade a zcela neuveritelne prave tyto priklady aspergerovskych workoholiku, osvicenych kurvicek i samovzdelancu na pokraji spolecnosti (kam s klidem je mozno zaradit i me, ale o to nejde… jen se z tehle sebranky nechci vyclenovat a nasledne byt v diskuzi vyclenovan) jsou k osviceni zaroven blize (prekonali prvni level) a zaroven dale (pres prekonani toho levelu se na cemsi zasekli a uvolneni, ktere spociva v prekonani 1niho levelu uz jim nestaci).

      V kazdem pripade lide, co maji v necem jasno, jsou ve valnem pripade fakers jak svin, at patri do jakekoliv skupiny. Vzdyt nabozensti nebo nenabozensti dogmatici (a pickuperi se sem presne hodi) z definice maji jasno. Ale jaky ma jejich belief vztah k realite? Dogma je dogma. Nevyvratitelne, nepotvrditelne, netestovatelne.

      Dlouha leta se da frcet na totalnim bludu, casto cely zivot a skoro by se zdalo, ze vetsina lidi si prave preje, aby jejich fake realita vydrzela do smrti a tak nejak rozpocitavaji energii, aby to vydrzelo. Ubohe, ubohe. Jasne, mozna ziju v bludu, ale jakmile se s tim SMIRIM, nebo jakmile prestavam verifikovat, tak je to ubohost.

      Nepochybuju, ze te tohle vsechno mine ucinkem, nebo to das vsem najevo (po tehle vete mozna ne az tak, proto ji pisu :) ), ale pridam historku, kdy jsem byl jednou zase oznacen za kazisveta te uzasne vnitrni nalady a samovytvorene pohody.

      Sedel jsem tak v hospode se svym bratrancem, zamestanncem v socialnich sluzbach, ktery si za 10k mesicne necha v 35ti drbat hlavu, je vystresovan z fasoidniho reditele a sam si omlouva to, ze nemuze delat nic jineho, nez to co dela, tim, ze by se o postizene autisticke deticky nemel kdo starat. Sedel s nami stryc. Byvaly basnik, co zprivatizoval fabriku a byl to big boss. Do te doby, nez zanechal stamilionove dluhy, protoze na managementu ho zajimalo hlavne si vozit prdel v drahym faru a ukazovat jakej je boss. Pred svym odchodem do kriminalu si jeste rozpujcoval od cele rodiny (ode me v 90tych letech 1/4 mega, co jsem si vydelal na vysokou skolu, coz nebylo tehdy malo). Svym malym detem ze tretiho manzelstvi rekl pred odchodem do kriminalu, ze odjizdi na sluzebni cestu do Ciny (nemel koule priznat barvu). Po prichodu z kriminalu jsem se mu snazil pomoct jeste jednou a nechal na sebe napsat jeho firmu a opet me zaved do sracek (samozrejme plati teze, ze jsou to jen iluzorni sracky a co clovek dela v dobre vire, tak pro nej dobre dopadne).

      Takze s temahle dvema typama jsem sedel u stolu a prisla k anm asi 50leta ozrala zenska (tvrdila ze umira na rakovinu) a zacala se k nam lisat. Oni ji tu hru nepochopitelne sezrali, zacali se ruzne cucat ci co. Kdyz si sla pripit se mnou, tak zacala zostra a pry ze jestli ji tam u stolu nechci. Rekl jsem ze ji tam opravdu nechci a ze nam bylo lip bez ni (skutecne, prestoze se cucali, tak to bylo vsem dost trapny). Nastal okamzik pravdy a od sveho stryce jsem se dozvedel, ZE TEN SVET VIDIM NEJAK CERNE. Zenska se usmala a mela sve uzasne vitezstvi. Sel jsem domu a kroutil hlavou. (Pozdeji ji nejak soustali u ni na byte, ale to uz je vedlejsi).

      Nezlobte se na me, ale fakta jsou fakta. Lidi v uplnejch srackach se snazi nasat neco mene srackoidniho od lidi, co tak ve srackach nejsou. A vsichni fakeuji, ze ve srackach nejsou, protoze jim to zvysuje cenu. To je proste fakt, ktery hybe podvedome svetem. To, ze z toho kazdej ziska uplny HOVNO, je jen nepodstatny detail. Kdyz ma v sobe clovek sracky, tak je tam ma a neocisti se. Naopak, kdyz je tam nema, tak je ani nedostane.

      Nebudu tvrdit, ze ten vyse popsany princip neni za 99.999% interakci lidi. Dostal jsem tolikrat pres drzku a zaroven jsem formalne vedec, ze tu chybu opakovat nemuzu, i kdyby ses Phate postavil na hlavu. Lidi se chovaji strasne uboze. Kazdy, kdo zatim tvrdil, ze ne, nevidi hrozne moc.

      Ted jsem videl uzasnej film: The Machinist. Zpusoby, jak se dokaze clovek presvedcovat, ze vse je v poradku nebo plusminus v poradku, tvori temer cele jeho byti.

  14. Hezký příběh, dobrý film, s koncem komentu opět úplně nesouhlasím. Ale to už si asi nechám pro sebe.

    Každýmu jeho nebe.

    PHATE

    • Podivej, podle vsech pravidel internetovych diskuzi ti tady mam dat pokoj a koncime jakoze vsechno dobry.

      Ale ja jsem fakt nasranej, pac jsem predstiranim argumentacnich her stravil dost let v jakychsi bezvyznamnych institucich (i kdyz se behem toho smeju a ano, budme pravdivi, prave sedim na hajzlu a seru a uzivam si to).

      Nelibil se mi ten tvuj joke s prerusovanim debaty, ve chvili, kdy se ozval Marty. A to i presto, ze te nejak chapu.

      Ted si teda vesele sedim po ranu na hajzlu a mam komfortni volbu nic dal nepsat anebo zahrat tu roli na “ale to uz si necham pro sebe” a spustit nas do nejaky dalsi uporny vymeny, kdy okamzite zabehnem do neceho osobniho.

      Ale argument “to si necham pro sebe” bez blizsiho vysvetleni proste JE typickej ustupovej manevr a presne opakujes ten stereotyp, ktery je strasne oblibeny u meho stryce, ktery si uprostred zivota, ktery znicil sobe i okoli, sedi s lacinym vinem a s krivym usmevem se na me usmiva a pravi “co resis”, predstiraje, ze svet takovej je a neda se s tim nic delat [a on by s klidem mohl zvednout svoji prdel a napriklad delat neco s tou firmou, do ktery me navezl nebo si promluvit se svymi syny, co v 12ti vazi metrak, jak to bylo s tou Cinou]. Prerusit debatu, neco tam jaksi podoteknout (z pozice schizoidniho pozorovatele, ktery sam sebe ubezpecuje jak je nad veci) a pri otestovani rezistence se stahnout do sve domnele bezpecne internetove chysky. Tohle neni ok. Debata maji byt argumenty. A tim vic, cim se neumime ubranit tomu, ze debata sklouzava do osobni roviny, tim vic je potreba uvadet argumenty. Side efekt tohohle pristupu je nejaky skutecny priblizeni lidi. Hlavni efekt (a mozna jen odvracena strana side efektu) je ten, ze skutecne je mozne se k necemu dobrat a byt prekvapeni, az se z toho poserem.

      Tohle neni idnes diskuze (doufam). Psat “s koncem komentu nesouhlasim, ale necham si to pro sebe” samozrejme muzes. Ale je to chyba.

      DISCLAIMER: Vsechno vyse uvedene, i uvedene kdekoliv jinde na netu pod touhle identitou, nebo i jinymi identitami, je proste jen “muj” nazor. A to ackoliv sam sebe definovat a oddelit od “sveta” uz nejak neumim, takze “muj” je potreba brat s rezervou.

  15. Zatracený RSS, mohl jsem mít už od toho pokoj.

    No a co že seš nasranej? Tak buď. Jasně, že to byl ústupovej manévr. Už se nehodlám si s někým online (a vlastně ani offline) vyměňovat pravdy, to jsem nechtěl ani když jsem psal svůj první comment, natož po dalších tisících znaků řešit Tvýho strýce, kterýho Ti tolik připomínám.

    Argumenty, věcně správný, objektivně korektní argumenty. To tu budem zatraceně dlouho a abych řekl pravdu, já už nemám sílu. A nemusíš mi připomínat, že jsem udělal chybu, že jsem semka něco napsal. Udělal, sorry, ale nepodělám se z toho a o to víc byste ani vy sami neměli. Ale to by bylo na další několikadenní diskusi…

    Takže bych rád napsal závěrečnej úhybnej mánevr a zanechal vás korektním diskusím, který máte tolik rádi a v kterých vidíte tolik smyslu. Nezlobte se, ale já jdu, je to v pohodě? Nebo jsem tě opět uvedl do vyšších otáček a je zapotřebí to pořádně probrat?

    Až budeš poblíž Pardubic nebo Jihlavy, dej vědět a klidně dáme pivo. Teďka musím řešit jiný (a otravnější) věci, ač nechci.

    Peace :-)

    PHATE

    • No dobra, jak chces. Zamotava se to. Kdyz napisu, ze nemam problem ani s tebou natoz se svym strycem, kteryho proste a jen lituju (a mnohem vic jeho okoli), tak to tu bude minimalne z 50% vypadat, ze tim zastiram, ze s vama mam problem, kteremu lide, kteri jeste citi sami sebe, rikaji problem osobni.

      V kazdym pripade doufam, ze tvoji RSS ctecku uklidnim tim, ze mas bod za priznanou unikovou strategii. Takove veci se preci jen tak nevidi, natoz od lidi, co tykaji a vykaji s velkym T a V :)

      Samozrejme ze peace. Pozvani na pivo s diky odmitnu, uz se citim zavazan mnoha lidem takhle. Samozrejme, ze pro tebe by to bylo “jen tak pivo”, ale ja se “jen tak vecem” vyhybam jak Hradecak Pernikovu. My tam na jih vubec neradi chodime…

  16. No hele jen tak dal. Odvaznych, kteri rikaj pravdu bez obav je malo..

  17. Kratke video na tema sebevedomi. Zadne filozoficke kecy, jen obrazky. http://www.youtube.com/watch?v=g9MCbGke9MY

  18. Strasne me pick up bavi (puvodne jsem napsala pis up) a zejmena jeho propracovany slovnicek. Prijde mi to jako mikro hra v makro hre. Tzn ze cely system je v podstate takto vystaveny. A to je prave na nem “ulevne”. Protoze dava navod a zbavuje se odpovednosti. Cokoliv co ma nejaka pravidla, ktera se musi dodrzovat, proste nemuze byt funkcni. Neni to jen otazkou vyvoje, jakoze veci se meni a je potreba se jim prizpusobovat (i kdyz to neni spravny vyraz, mozna lepsi by bylo interagovat s nimi), ale i skutecnost ze jakakoliv definitivni reseni (tj ted mam navod jak sbalit holku, tak je teda ted konecne zacnu balit) nefunguji (toto se vztahuje i k jinemu moredmymu clanku – o ukoncovani neuspokojujicich vztahu, ale to snad nekdy dovysvetlim primo v diskuzi k danemu). Proste pro to, ze konecny stav neexistuje, mozna jen smrt nevim. Neumim si to ani predstavit, ze clovek doshane nejakeho bodu a tam uz zustane. I kdyz se to mozna deje, mozna aktualne v mem zivote spis, nez v zivote nekoho jineho, ale pak to neni neco co ja definuji jako laska (pro toto slovo mam specialni definici, proste ten pocit nedokazu vyjadrit lepe). Pak je to jen rutina a neni to spokojenost, nebo stesti.
    Tedy k samotnemu pick upu. Nevim, jestli to nahodou neni odpoved chlapu na vsechny ty prirucky pro zeny typu hodne holky prijdou do nebe, zlobive kam chteji, nebo neco v tom smyslu. Mozna ze to nejdrive zeny prisly se vztahovyma hrama, i kdyz hledat vinu je k nicemu. Zvlaste v tomto pripade, protoze to proste jen poukzauje na nefunkcnost neceho a neschopnost se s tim adekvatnim zpusobem vyrovnat/ reagovat na to. Mozna to neni ani v rovine vztahu muz – zena, ale nekde uplne jinde, v jakemsi celkovem paradigmatu (poprve za cele me studium vysoke skoly tento vyraz smysluplne vyuzivam). Nicmene kazda pricina ma (vetsinou) svuj dusledek. Znamena to, ze pokud me zacne balit chlap pomoci hry, kterou vlastne stejne tak nejak nakonec prokouknu (a myslim, ze i vetsina holek to tak ma a pak se hrajou zase hry tentokrat sama na sebe), tak se to nejak odrazi i v mem chovani. Respektive pristupu. Me treba uz strasne unavuje, jak kazdy (toto nelze samozrejme brat doslova, jde o obecny vyznam) chlap ze sebe dela nekoho, kdo ma vsechno strasne na haku a dokaze zvladnout jakoukoliv situaci a jeste se o me postarat. Archetypalne muzu sice neco takoveho pozadovat, ale pokud s tim prijde sam chlap, tak je pak nanejvys znicujici, ze svou roli neplni (protoze ji jen hraje). A neni to jen o tom. Je to take to, ze v tom pripade jasne nedefinuje sve pozadavky vuci svemu protejsku, To znamena ze tento muz rika potencionalni divce, ze po ni vlastne nic nechce (protoze on je macho co vsehcno zvladne). Jenze realita byva samozrejme jina a deji se pak dalsi a dalsi veci.
    Zasadne je pro me podstatnejsi uprimnost a nehrani her, ale musim se priznat, ze si nektere hry uzivam. Jako napriklad flirt. Kdyz hraju, cekam, ze ten chlap vi, ze hrajeme hru (a nijak ho tim netestuju). A ze podstatne je to, co je zatim ( to znamena pravda, nebo uprimnost, tezko rict, proste podstata). Vlastne tohle taky souvisi s pickupem v tom smyslu, ze pick up je nepriznana hra. Jednim vyznamem slova hra je i zabava.
    Vetsina mych zasadnich vztahu vzesla z pratelstvi (tady take castecne reaguju na jeden mordemyho strasi clanek o kamaradstvi mezi muzem a zenou)(ono totiz vsechno souvisi se vsim) a myslim ted zpetne, ze velky vliv na to prave mela ta vetsi uprimnost nez hra. I kdyz druha otazka je, jestli samotne kamaradstvi mezi muzem a zenou neni jedna velka hra. Tady me k tomu napada jen to, ze laska je jenom jedna.

  19. Hrozne se mi libi, jak tam zacinas od sebe, u toho “hodne holky”. Stejne, jako je hezky, ze Mordemy tady resi chlapy. Myslim, ze to je dobrej konec odkud to brat. Ale ne, ze se to tyka JEN me. To by pak byla ta inner game. Tyka se to nas.

    Perfektni poznamka ilustrujici to, jak nikdo nikoho nechape, je ta, jak si pickuper mysli, ze kdyz neco dokonale zahraje, tak toho druhyho dostane. Kazda velmi tupa zenska je prave v techhle vecech mnohem vnimavejsi nez vnimavej chlap.

    Je to presne jak pise Rita Niks. Zenska casto vi, jak je ten chlap ubohej. Jak ze sebe souka fraze, jak podvadi ji, nebo jak s ni podvadi jinou zenskou, jak na sebe ten chlap hraje mind games, jak moc by ten chlap neco chtel, ale nedava to. Nedava vam to smysl, panove? Proc ta zenska neodejde, kdyz vidi jakej je ten chlap ubozak. Nebo proc se od nej necha sbalit?

    Zustava s nim / necha se jim sbalit PRAVE PROTO. Sama citi nejakou vinu, sama si mysli, ze neni dost dobra… a jeji mind game je, ze si mysli, ze si zaslouzi prave ubozaka, ktery chodi jak imbecil po svete a bali holky. Tohle je ves kutecnosti ta tragicka hra o kterou tu jde.

    Je to souvisejici s tim, co rika Zizek ve svem filmu o filmu The Perverts Guide to Cinema a ilustruje to treba na scene z Lynche. Tzv. laska mezi muzem a zenou je mortifikace, kdy chlap chce zenskou v podstate mrtvou..nezivotnou vec. I kdyz si to neuvedomuje (a to neuvedomeni je prave soucast te hry), tak tim, ze po zenske chce pouze jaksi odkyvat sve sebevedomi, ktere nema, ji skutecne zabiji, nebo ji do te mentalni smrti tlaci.

    A zenska, ktera taky sebevedomi nema, si mysli, ze ho od chlapa DOSTANE. Psychoanalyticky receno, ze od chlapa ziska falus. Ma v tomhle takovou hodne pochybnou vyhodu/nevyhodu. Nevi, ze je falus iluze. Takze jakoby vymenou za ten falus se nechava mortifikovat/nicit a nasemu milemu pickuperovi odkyve cokoliv, co si ten idiot vymysli.

    Tohle je cela ta uboha hra, kterou tu spolu hrajeme. Tohle je klic vseho zklamavani ve vztazich. To je ten problem, proc po par mesicich jaksi “dojde stava”. Zenska proste zjisti, ze ten falus nedostane. Ale neudela zaver, ze je falus iluze a k tomu neprenositelna. Bud udela zaver, ze musi najit falus jinde. Pokud mozno u jeste vetsi svine/ubozaka, ktery umi predstirat jeste lepe. Druhy zaver je, ze naopak na falus nema narok a ze si to cele zaslouzi. Ve skutecnosti je i tohle velak simplifikace a kazda zenska na urcite urovni vedomi vi, ze falus je iluze a ze ubozak je ubozak. Je jen otazka, jak moc tahle informace probubla. Napsala to i Rita Niks…. ze chlapa zenska nakonec prokoukne a ze je to vlastne prokouknuti sebe same a obvykle ulek z toho, ze falus neni a opet se ponoreni do hry s jinym pickup predstiracem. Protoze pickup neni nic jineho, nez zosobnene a vydestilovane predstirani chlapu. Takze je to cele mind game i te zenske. Ale ne proto, ze by ten chlap byl nejak dobrej v te hre, ale proto, ze zesnka je stejne uboha jako chlap a cela ta hra se ji hodi uplne stejne jako chlapovi.

    Chlap to shrne necim takovym, ze vyprcha pritazlivost. Je to nesmysl. Pritazlivost je dana prave tou hrou o falus, tou strasnou zadostivosti od zenske a pripadne tim, ze chlap na ni hraje, ze na falus nema [TOTO je duvod proc funguje slavny NEG, kdyby to nekoho zajimalo]. Jenze to by tu musel nekdo otevrit oci… A k cemu to, kdyz jsme tak frustrovani vlastnim nesebevedomim, ze.

    k tem hram a flirtu jindy..jsem dead

  20. Sice mi připadá, že jste si sem vlastně přišli nad tématem popovídat mezi sebou (Rita mě tu neoslovuje, ale mluví o mně ve třetí osobě, např. “…reaguju na jeden mordemyho strasi clanek…”), ale přeci jen jsem tu doma, takže zareaguju:

    Rito k tomu prvnímu odstavci o “konečných řešeních”… Už jsem i tady na blogu někde psal, že “pohyb je život” a jsem si vědom toho, že neexistují žádná definitivní řešení, která by nás zbavila všech (případně jen toho jednoho) problémů a v tomhle s tebou souhlasím, popsala si to, řekl bych, dost výstižně. Ale pokud s někým “ukončím vztah” (jak jsem popisoval v článku), jednoduše se tím rozhodnu ten svůj nevyhnutelný pohyb a energii, která v něm je, směřovat jiným směrem, než k tomu člověku. Ano, i dnes k těm lidem stále něco cítím, mám k nim nějaký vztah a ten vztah se i časem mění (a nejen tak, že by “vybledával a pohasínal”, ta dynamika tam je i v jiném směru), ale… ono jsem to v těch dvou nejdůležitějších případech ukončil právě kvůli tomu, že jsem tam necítil žádný pohyb, že (jak píšeš) to byla “rutina” – jakoby “zaseknutý vztah”. Tenkrát jsem to neviděl a zdůvodňoval jsem si to trochu jinak (problémem byla neupřímná komunikace, hra a pocit frustrace ze vzájemně nesplněného očekávání…), ale tenhle aspekt “zamrzlosti” jsem až tak úplně nevnímal. Každopádně ono, podle tebe definitivní, řešení, nebylo definitivní, já jsem sám sebe neustřihl od potřeby navazovat reálné vztahy a reálně komunikovat, jen jsem to zaměřil jinam. Protože ten pohyb a dynamika jsou ve vztazích důležité, a tam to zoufale chybělo a mně to ničilo (a cítil jsem potřebu pohnout se dál).
    Mimochodem úplně na konci komentáře pokládáš otázku, zda není přátelství mezi mužem a ženou jedna velká hra. To moje bylo, dokonce (a to mě sralo nejvíc) to byla hra na upřímnost, která je snad nejhorší ze všech her vůbec. Tvářili jsme se, jak jsme k sobě otevření a upřímní a přitom jsme měli jeden k druhému spoustu nevyslovených obav a strachů… Zase se dá namítnout , že si prostě vždycky něco schováváme pro sebe, je to tak “normální” a duševní exhibicionismus stejně taky nikam nevede, ale tady jsem prostě cítil, že to v pořádku není.

    K pick-upu: Je to paradox, člověk v životě nejvíc hledá jistotu a když ji konečně nalezne, je z toho pak akorát nešťastný (někdy ne hned, někdy se to daří zakrývat). Realita je chaos, ale my se v tom snažíme hledat řád. Ony tam ty pravidla, podle kterých to celé funguje, samozřejmě někde jsou, ale bohužel nejsou tak jednoduchá a zřejmá, aby se dala hodit v nějaké ucelené podobě na papír a sepsat podle nich příručka typu “Jak na to…”. Ačkoliv je přirozené, že by se to nám lidem moc líbilo, kdyby to takhle šlo (mně obzvlášť) a jsme i tak “postavení”, že se snažíme věci si zjednodušovat, kategorizovat a všechno cpát do přihrádek s, pokud možno, lehce rozeznatelnými nálepkami.
    Určitě je to hodně o tom tlaku na to, jak má vypadat ideální ženská/chlap/vztah/sex/manželství/rozhovor/stolice. Jsou chvíle, kdy mám chuť vykřiknout “A to říká kdo, že to má být takhle, kurva?!”, ale ono by se mi dostalo jen odpovědi typu “Všichni.” a byla by to z poloviny pravda – ta druhá půlka je, že “všichni” mají chvíle, kdy mají chuť vykřiknout to, co já.
    Jasně, ona ta hra je jakoby v pořádku, ale jen do té chvíle, kdy je, jak říkáš, přiznaná. To je to, co tu pořád řeším, ten rozdíl mezi čistou a špinavou hrou, mezi tím “na něco si hrát” a “být sám sebou”. Vida, furt jsem hledal správné slovo, kterým to rozlišit – “přiznaná/nepřiznaná hra” to vystihuje líp, než “čistá/špinavá”. Díky za doplnění slovníčku…

    Oklikou zpět k definitivním řešením. Rád bych problém přiznání/nepřiznání hry nějak definitivně vyřešil, třeba tím, že se (definitivně) rozhodnu ty hry nehrát a být “čistý”, což nefunguje (jak jsi hezky popsala, definitivní řešení neexistují). Jenže ona totiž i přiznaná hra tě ovlivní – v tom smyslu, že čím víc hraješ (byť přiznanou hru), tím víc máš problém vnímat, že je to jen hra, a pak nevíš, co jsi ty a co je jen iluze. Což mě děsí a zvyšuje to můj pocit odosobnění a proto to řeším a pak nevím kudy kam (Tibor říká, že se naopak vyžívá v tom, že se ráno probudí a neví kým je, což pro mě je drobet nereálné – doslova).

    • Tak ja se omlouvam. Nicmene o tomhle clanku jsme Rite rekl ja a jsme si dost blizci. Ke svymu vzteku pro ni supluju superego jako pro ostatni lidi a doufam, ze jednou tuhle dementni hru prestanem hrat anebo ji budem hrat aspon otevrene a s humorem. Do ty doby s tim fakt nic neudelam. Je to 7 let totez.

      V kazdym pripade je to prvni souvislej projev Niky na internetu, takze abych splnil svou superego povinnost + fakt vidim velkej posun, tak jsme to komentoval. Bud rad, ze mas takovej blog, je to jak mit prijemnou kavarnu… a tvoje poznamky jsou samozrejme k veci.

      Jinak si skutecne myslim, ze je to ne o nulove hre, ale o priznavani hry. To priznani ale beres az prislis osobne a to jde fakt nekam do schizofrenii a pocitu vlastniho pozorovatele. Proto je potreba prinzvat tyhle veci verejne… a k tomu je potreba narusovat socialni tabu. Neboli “byt rebel” neni zadna poza bez funkcnosti puvodne. Ani to neni snaha ukazat sve true self. Clovek musi byt rebel, i kdyz mu nic jineho nezbyva, protoze tim, ze poukazuje na role, proste porusi socialni konvenci. A to at tim, ze nevhodne upozornuje na sve hry, tak i na hry svoje.

      V okamziku, kdy clovek trefi hru toho druheho, tak nastava bod singularity, a pokud i te druhy je ochoten hru priznat, otevre se doslova nova realita a neco jako vztah 2.0. Myslim, ze presne takhle jsme se spolu “potkali” Mordemy. Neni duvod nedelat to i s jinymi lidmi. To ze to nevyjde, to ze se lidi singularity zhrozi, misto aby pochopili, ze je to to nejlepsi, co se muze stat, to je proste jejich problem.

      Je tragedie pokud clovek zije nebo “komunikuje” s nekym, komu “nemuze” rict veci jako seres me, chovas se jako kreten, chci byt sam/a, hrajes blbou hru, chci sukat s XY, dej mi pokoj… I tyhle “negativni” interakce mohou byt totiz velmi zajimava hra a pokud je vsichni zucastneni chapou, tak z toho neni absolutne nic negativniho. Prave naopak to konci v jeste vetsim pochopeni a lasce. Jsme vsichni strasne zraneni a cesta ven neni pres nucene se chovani “hezky” v jakesi hre, ktera je ve skutecnosti to nejuchylnejsi, co si dokazu predstavit.

      • oprava * A to at tim, ze nevhodne upozornuje na sve hry, tak i na hry ostatnich.

      • Jinak samozrejme bod singularity nastava i v okamziku, kdy clovek prizna hry sam sobe. Coz nejak zrovna ty Mordemy umis myslim na 1*. To je uplne super. Ted jeste se nezaseknout jen na sobe. Proste to delat u vsech lidi, that is it. Jasne ze to clovek nezvladne a jasne ze nakonec na nej ceka jeho podelana rodina. Ale dulezity je vedet, ze proste smerem ven ke svetu a upozornovani na hry / porusovani her, to smeruje. Ono je to totiz cim dal tezsi. Clovek jakoby sam sebe odhali, ale jak zacne narusovat ty mezilidske hry, kterych se ucastni, tak na nej zacnou vypadavat dalsi kostlivci ve skrini. Takze je tam ta snaha stahnout se do sebe a objevovat si true self. Vypada to jakoby pohodlne. Ale je to blbost. Self je potreba nahodit do placu a koukat co z toho.

      • Však ty se nemáš za co omlouvat, to přece není tvoje chyba. Jen mi přišlo blbý, že Rita sem přijde napsat komentář, který je sice k mému článku, ale je mířen v zásadě na tebe a ještě o mně mluví jako bych tu vlastně “nebyl” a ty ji na to odpovídáš (ano, pak už odpovídáš normálně “pro všechny”). Ve své podstatě stačilo, abyste si ten názor poslali mailem. No nic.
        Jinak ten prostor tu samozřejmě k vyjádření je a jakékoliv komentáře (alespoň trochu k tématu) vítám.
        No, v duchu tvého posledního odstavce – když už spolu teda Komunikujeme: Prostě mě to nasralo. Připadalo mi to už moc v tom smyslu, že jsi tu “jako doma” a pocítil jsem takové něco jako “Kurva založ si vlastní blog…!” – a mnohem intenzivněji jsem to pocítil asi 30 komentů nazpět, když ses tu dohadoval s Phate, kde jsi byl na základě jedné jeho rýpavé poznámky schopný vést sáhodlouhé úvahy o tom, že tě sere, jak si tě lidé furt někam zařazují. Vypadalo to úplně stejně jako na tvém, dnes už zavřeném, blogu, kde jsi se do defenzivy stavěl stejným způsobem (opravněně, to ano). A připadalo mi, že si tu jen kompenzuješ nemožnost “být rebelem”, “být tím, s nímž ostatní nesouhlasí”, “být La Tiborem, do kterého lidé neoprávněně rýpou”.

        No, po krátkém zamyšlení shledávám, že je to kupodivu blbost. Primárně mi vadí, že nejsem na vlastním blogu pod vlastním článkem, schopný takového vhledu do tématu, jakého jsi schopný ty a připadám si vůči tobě méněcenný a jednoduše mě sere, že jsi “lepší, než já”, což podkopává moje, hm… “sebevědomí” a “identitu”. Tak.

        Kdesi nahoře (nemůžu to tady v těch milionech písmenek najít) ses nějak podivoval nad tím, jak to můžu ve škole zvládat odosobněně. Já se samozřejmě i tam snažím nehrát hru (v téhle nové, přesnější terminologii “přiznávat hru”), primárně sám před sebou (plus i ve vztahu k okolí), ale mně ti lidé připadají nějak… nevím, jestli málo vnímaví nebo se mi to vlastně nějak moc nedaří (no určitě nedaří… ne ta, jak bych chtěl). Zkrátka pravidelně to končívá tím, že si maximálně hraju na to, že nehraju (a ve výsledku z toho tak vychází hra).
        Čím víc se snažím odhalit a ukázat se ostatním v reálném světle, tím víc si připadám tlačen do toho, abych to nedělal a tím víc si připadám, že jsem za to odsuzován (odsuzován za snahu přiznávat hry). Jasně, teď si jen planně stěžuju a skuhrám nad tím, že to není jednoduchý, ale u přiznávání hry je prostě potíž v tom, že tím, že hru přiznám sobě ji automaticky přiznávám i ostatním, protože jim nastavuju zrcadlo a oni mě pak za to jaksi “nemají rádi” a o to víc “hrajou špinavě” (místo aby pravdu přiznali, tak ji popřou) a tím se celá situace v zásadě jen zhoršuje (na začátku byli lidé, co nepřiznávají – na konci lidé, co nepřiznávají o něco urputněji a v oné obranně plivou a kopou kolem sebe – do mě). Jo, je to jejich problém, jen je to prostě nehorázně na hovno, protože z toho jaksi “nic nekouká”. Buď to dělám blbě já nebo jsem nenarazil na ty správné lidi.
        Možná namítneš, že pořád lepší to zkoušet a nabíjet si držku, než to “raději nechat být, jen abych měl klid”. Jako jo no, ale já na to taky nemám sílu pořád (celkově spíš nemám, než mám, poněvadž to je fakt k zbláznění).

        No, jak jsem psal opět kdesi nahoře, někdy mi připadne, že se mi to daří a mám z toho dobrej pocit, jindy mi zase připadá, že všechno to přiznávání je jen jedna velká pitomá lež, kde se skrze trojitý veletoč snažím zakrýt Pravdu (která je, Žižek ví, jaká). Ale vysilující je to jak svině a kromě toho jsem pořád tak nějak “v hajzlu” – sice se nějakým způsobem změnili ty smyčky, v kterých jsem byl (někde se něco někam posunulo), ale jinak je to stále stejná písnička, už strašně dlouho…

        • Chlape. Jak moc tomu rozumim. Te druhe casti. Mam proti tobe proste tu vyhodu, ze tyhle obdobi totalniho neporozumeni jsem uz proste nekdy nejak prezil a pak byly fakt moc hezky chvile, treba i mesice a roky, kde se to proste zaclo rovnat jak ve me, tak i pak pres relapsy v okoli.

          Je to jak pises. Okoli to nejak vraci a stahuje te dolu a je potreba nejak, nekde, brat silu. Tohle nevim kde a jak. Nejaky napady k tomu mam, ale nemam to utrideny, tak nebudu nic psat. Jsi v tom namachanej nejak jinak. V kazdym pripade mas pravdu a jak pises na twitteru: sebevrazda je jedno reseni, avsak je nejiste, co nasleduje po ni. Druhe reseni je proste vytrvat.

          Dalsi vec je, ze i kdybych byl Zizek, tak proste na mainstream realitu nemam a nema na ni nikdo. I vsichni vychodni guruove si na tom, co mame na zapade vylamali zuby. V lepsim pripade se vrati nekam do komunistickyho tibetu se stahlym ocasem, v horsim tady na zapade zacnou psat Zen-to-done prirucky. Proste tohle se kompromisem nezvladne… zit nejak napul v normalni realite a mit svy konciky a ipody a napul bejt uvedomelej nebo co.

          Jo, lidi proste mega tlaci hovna. Mam tu pribeh kamose, kterej je takovej computer geek. Kdo ho pozna prosim nejmenovat. Byl relativne znamej na netu, zrusil si twitter, stehuje se do horoucich pekel od lidi, proste hleda taky smysl. V ramci procistovani her napsal jedne slecne, se kterou si tak obcas vysel na nesukaci veceri cosi ve smyslu, ze je to cele stejne na prd, ze ji povazuje za mestskou kurvicku, co ma rada shopping a mele nesmysly (z jeho pohledu) a ze ji posloucha vlastne jen kvuli potencialnimu zasunu. Je to presne ta snaha nehrat hry, je to z klasickeho pohledu ohrozujici nasi pseudoidentitu, zkratka odvazny rozhodnuti. No a dopadlo to klasicky, slecna mu napsala cosi ironickeho. Protoze kdyz clovek tohle udela, tak ten druhy na to zareaguje bud prijetim te singularity a tim, ze se aspon zacnou snazit se vnimat anebo na to zareaguje jakmsi fuck off, ktere nas pak srazi nekam dolu. Jenze srazi co… neni nam co vzit a to co to vezme stejne nechcem, ale uvedomit si to jde jen z toho odstupu, ktery ma prijit az potom. Ale je to cele strasne tezke. A vlastne vubec nevim… neznam te. Spousta lidi ma uzasny vhled, ale pak hraje na velmi malem bojisti. Clovek pak zjisti, ze je to cele o tom, ze se nekdo nechce vystehovat/odejit ze skoly/prace atd, takze ten jeho konflikt se svetem je vlastne na uplnem zacatku a neni tudiz misto na odpocinek. Ono kdyz clovek roztahne bojiste a svym zpusobem se mu toho jakoby posira vic najednou (a zaroven i dari), tak je mezitim i vic prostoru na to byt prekvapen nejakym odpocivadlem. A jestli tohle nekdo chape tak to nevim…

          ————————-

          Ted k te prvni casti. Jednak prosim mej ty lidi rad. Mozna si myslis ze ja jsem lepsi nez ty, ale ver mi, ze pro spoustu tech lidi jsi ohromna inspirace. Pochop, ze je uzasny, ze nekdo se na zaklade tveho blogu rozhodne napsat prvni poradny post na netu a tim vylezt z ulity. Rita co vim cetla jen clanek, TVUJ clanek, ne diskuzi.

          Mozna ti prijdu lepsi nez ty, ale who cares. Treba jen neco hraju. Vim na 100% ze tvoje clanky jsou lepsi nez moje, protoze je pochopi vic lidi. Jsi jim bliz. Mozna neco vidim vic a ma to ale hodnotu tak pro me, protoze to neumim zprostredkovat. proste kazdej ma fakt neco. Lidi odkazuju na tvy clanky, co vic k tomu rict. Vim, ze je umis vtahnout vic do deje. Me kazdej rekne /resp. vetsina lidi na to nema odvahu/ – nj. patlas se v naky filozofii, to je nuda. Ja citim ten spoj mezi myslenkou a zhmotnenim, to jak je dulezity veci resit teoreticky a pak je navic jeste delat, ale lidi na tohle neskoci. Je to proste moc prace a odmena zadna. Tobe rozumi. Bud za to rad a prijmi to. Vzdyt o to je neco jako tvorba nebo spolecny ziti. Kazdej prida to nejlepsi, co ma. Tohle neni zadnej zkurvenej zavod o tom, kdo vydela vic mentalnich kreditu nebo nedejslavoj o originalitu.

          Jestli si tu neco kompenzuju, tak se moc omlouvam, ale nemam o tom ani tucha. Snazim se sem neco psat, pac te mam fakt rad a pises veci k veci. Mam moderatorskou deformaci lidi usmernovat a nemyslim, ze to delam proto, ze bych to potreboval za sebe. Jen se rad pohybuju v prostredi, kde proste nejsou debaty o srackach, protoze pak samozrejme musim vyhazovat cim dal vic energie na obranny hry a stejne to je jako u tebe k nicemu.

          Napriklad Phate samozrejme tu puvodni poznamku myslel ironicky a odlehcujicne, i kdyz ty veci zde asi chape. Ale jak jsme pochopil, ze ma v zivote jakousi latku, za kterou veci neresi, resp. to predstira. Jak bude starnout, tak se mu to rozsype, ale to uz tu budou jini mladi nadejni a o to ani nejde. Tohle je proste svet. O co mi jde je to, ze sem chodim na blog a pokud by tu bylo vic poznamek a la Phate, tak se to postupne zacne rozmelnovat, az to skonci jako v kazdy diskuzi. Proste je to porad ta stara vec, zda anarchii nebo fasismus.

          Nicmene se pokusim tady ten blog teda “nemoderovat” a vsem se za to omlouvam. Jinde na to seru a na netu neuznavam zadne soukrome koutecky a to ani na blozich. Nevim jestli ti to pomuze nebo te to zklame. Jak psal laing, je tezky vybalancovat ignoranci se zajmem. Proste jsem jen prestrelil zajem o tvuj blog a tebe. Nechtel jsem ti ublizit ani te nasrat. Pokud jsem ti podkopal sebevedomi a identitu, tak je to ale super. Vzdyt to porad chces, tak se nebran :) Ten okamzik, kdy ti to docvaklo prece musi stat za to… v tu chvili odhali clovek nejaky svy zakouticko a snad si to jednou uzijes. Podle me uz musis pro to jabko jen natahnout ruku a je to. Ale asi te bavi oddalovat orgasmus, no :)

          • Ono to totální neporozumění bývalo horší, ale především v tom smyslu, že jsem nerozumněl sám sobě – teď to u sebe jakž-takž chápu, ale zase nedokážu najít ten styčný bod s druhými lidmi a oni mi to moje sebeporozumění zase rozesírají (tedy ani ne tak ONI, jako prostě absence toho styčného bodu).

            Energie: Ona je vždycky nejhorší všednost, každodennost, rutina, to mě nejvíc vysává a nezvládám to. Někdy jsou ty dny schizoidně nesmyslný (chci dělat to a to, ale za celej den se k tomu “nedokopu”), takové malé každodenní smyčky v rámci těch velkých. No prostě fuj.

            K tomu příběhu: Ono je ještě pěkně na hovno, že tak strašně řešíme formu. Kdyby jí ten tvůj kámoš řekl ty samé věci (ze ji povazuje za mestskou kurvicku, co ma rada shopping a mele nesmysly…) nějak “citlivěji”, tak by se třeba nějak potkat mohli, ale když to vybalí tímhle způsobem, okamžitě zcela automaticky u toho člověka naskočí brutální obranná reakce (fuck off!) a on to popře (a není se vůbec čemu divit). Na druhou stranu pokud se to teda udělá “citlivě”, zase to nějak není ono (asi hlavně pro toho člověka, který to říká a který si tím chce vyřešit svůj problém).
            Vzpomínám si na tohle u Františka, kdy on do mě ty svoje “pravdy” (nebudu řešit, zda a v čem pravdu měl/neměl) začal valit přesně tímhle způsobem a já pak přirozeně úplně přestal poslouchat, co mi to vlastně povídá, jediné, co jsem viděl byly ty urážky vůči kterým jsem se pak bránil a vymezoval a ve výsledku ho poslal do prdele. A zase se není čemu divit. Člověk je ve svých sračkách pohodlný a když mu je chce někdo zčista jasna prolejt Savem, tak se tomu logicky brání. V nejoptimističtějším případě lze doufat, že se to tam časem pak nějak pročistí samo a ten člověk si na to vzpomene.
            Když to dotáhnu do konce, tak ty s Frantou jste dělali vesměs to samé (snažili jste se mi rozbít můj svět), ale ta forma byla jiná. Výsledek: S Frantou nekomunikuju, s tebou jsme se potkali. Přitom šlo v zásadě jen o tu formu (ačkoliv Franta dle mého prostě někdy ty hovna fakt mele a obsahově to smysl nedává).

            Konkrétně k tomu případu s Phate: Nedostal jsem prostor ohradit se proti němu sám. Než jsem stihl mu na tu jeho debilní poznámku zareagovat, už jsi tu byl ty, odpovídal jsi mu, bránil jsi mě, dokazoval jsi mu jeho blbost… Já pak jen v krátkosti v jednom komentáři zopakoval to, co ty už jsi obšírně napsal, protože nemělo smysl psát to všechno znovu (a proč vůbec, vždyť Tibor to tu za mě zvlád dostatečně dobře). A věř, že bych mu to napsal velmi podobně, jako jsi mu to napsal ty, ale mám svoji pusu a mluvit za mě nemusíš. Byť ano, on měl tu poznámku na nás na oba… takže možná jen řeším blbosti.

            Toho, že by sem začalo chodit víc lidí s debilníma poznámka typu Phate, se neboj (a Phate, ano, ta tvoje první poznámka prostě debilní byla – tím, neříkám, že ty sám jsi debil). Respektive fakt to není tvoje starost. Pokud se to začne dít, nemám problém začít rozdávat banány a nemám problém posílat do patřičných mezí (ale vážně nepotřebuju za zadkem někoho, kdo to dělá za mě – byť to dělá dobře a přesně tak, jak bych to udělal já).

            Hele jak nad tím tak přemejšlím, ono to souvisí s jednou věcí z mýho života. Ona mi tohle hrozně dlouhou dobu dělala a do dnešních dnů občas dělá moje matka. Třeba doma po mě furt uklízí, občas i v mým vlastním pokoji (ačkoliv to už jsem ji prakticky odnaučil). Největší problém je v tom, že když po mě někdo uklidí, já přestávám mít motivaci si po sobě uklízet a především dochází k regresi (odnaučuju se uklízet). Ono to je s mojí matkou složitější, není to zdaleka jen o úklidu, ona je na mě prostě vůbec moc fixovaná. V konečném důsledku mi však tohle chování podráží nohy a už jsem ji za to mnohokrát seřval a jsem naježenej při sebemenší známce její tendence starat se o mě jako o malýho kluka. Zkrátka jsem se stal až alergickej na to, když někdo něco dělá za mě. Tudíž ve mně pak podobné pocity vyvolalo i tvoje “babysitterství”. Takže jako ano, jsem taky trochu paranoidní.

            • Ad prvni dva odstavce: myslim, ze jsi popsal to, v cem je obecne cim dalvic lidi. Je mozny, ze je jen pritahuju, ale co se vcera delo na skype, to uz nema obdobu. Ten samej pribeh…jen lidi nebojujou, jsou tak na hrane brani antidepresiv a nakonec to cele zakonci s ti, ze jsou srabi. Potrebuju supervizora, uz byvam taky moc agresivni :)

              K ty forme ti taky rozumim uplne. U toho kluka jde i o to, ze to cele 30let hral, tak z nej ty hovna litaji pod patricnym tlakem a jeste nejaky cas budou. A nenech se mylit, Franta byl to samy a i proto ta prudkost. Mel jeste pred rokem vymakanou hladinku alkoholu a kolem sebe to ridil dost despoticky. Argument, ze lidi kolem jsou jeste vic mimo je proste malo, jakjsem zjistil sam. Clovek je musi vnimat. Nebavim se s nim taky, protoze mi porad vali do hlavy veci ohledne fyzickyho cviceni a to je cesta pres formu, podobne jako byt v uklizeny mistnosti a tohle jsem nikdy nedelal a zcela zamerne beru svuj zivot jako experiment pres obsah. Uz jen proto, ze forma je vsude a mam pocit, ze je tedy niche v obsahu, na ktery kazdy sere. Tohle se snazim rok Frantovi vysvetlit a byl bych rad, kdyby si nacet nejakou literaturu, aby rozumel co rikam a jak to myslim. Franta je proste extremne inteligentni self made sedlak z vesnice a odmita s tim zatim neco udelat. Druha vec je, ze mu ty jeho veci taky uplne neverim, ale nemam ted energii dal to nejak vnimat.

              Ad moderatorstvi. Povazuju to za uzavreny, nebudu to delat. Jsem strasne rad, zerikas, ze bys napsal to samy. Proste je to moje nedokonala rutina, neuvedomil jsem si, ze jsem na jinem webu. Ted mi to prijde logicky, ze narozdil od jinych, co taknejak nahodi “cosi” a nechaji tam lidi predvyst svy predem definovany nazory a exhibice, to tu vnimas a staras se o to. Promin mi to jeste jednou, proste jsem nebyl dostatecne citlivej a zase se mi to asi nekdy v necem stane. V tomhle doufam uz ne. Naucit se nerozcilovat, i kdyz jsi tak trochu v pravu a prijit na neco o sobe, se ti snad taky hodi a ted je to myslim uzavreno bez horkosti od tebe.

              Co se tyce me, tak ja samozrejme neuklizim a neuklizel jsme nikdy. I kvuli tomu me vyhodili z domu (zaminka samozrejme). Proste smeruju veskerou energii na uklid “obsahu” a prijde mi amoralni uklizet veci kolem, kdyz “uvnitr” toho tolik zbyva. Kdyz uz musim uklizet, tak zacnu s necim jako cisteni zachoda nebo stourani tuku zpoza sporaku…proste hruba prace. Prijde miidiotsky prerovanavat knihy na stole, kdyz by to melo hnit naspodu. Ale ted se v ramci her, 100% priznanych s T., snazim menit i s uklidem a porusovat svoje pravidla. Je to docela zabavny a nastesti mam volnou ruku to delat v mire, v jake muzu.

              Diky za zminku o mamce. Nicmene i tobe se jednou doufam bude libit, ze se o tebe bude nekdo starat. Az dekodujes, co je starani se o nekoho z obsesivniho duvodu a existencialniho desu, co by bylo, kdyby se na to vysrala, jako tva matka, a starani se o tebe presne ve stylu jak si prejes (tj. schizoidni prani). To druhy je prijemny a dava cloveku klid, i kdyz se musi naucit to nevyzadovat. To prvni je psycho. Je to ta Zizekova mortifikacni laska, kdy je clovek veci – nekym, kdo ma plnit funkci a neni mu priznano vedomi. Neboli jsme zpet u toho, co pickup dela s krasnyma a stavnatyma holcickama. Pickup proste zabiji. A nemyslete si ze jen ty holky… ta smrt a “zvecneni” se zadnimi vratky automaticky presune na vas nekde ve chvili, kdy si uzivate svy vitezstvi. Delame si to vsechno sami. Az na ty rodice.

    • Ja se taky omlouvam. Vubec me to nedoslo. Jak psal La Tibor, je to muj prvni koment nekde na blogu, takze to, ze o tobe pisu ve treti osobe, Mordemy, jsem si vubec neuvedomila. Na druhou stranu, kdybychom si chteli o clanku popvidat jen mezi sebou, udelame to.
      Chapu, ze ukonceni tech vztahu je jen proces zivotnosti, ale tak jak jsi to tam psal, tak mi to prislo, ze jsi to delal “na vzdy”. Coz si myslim, ze je blbost, navic sam rikas, ze k danym osobam mas porad vztah. Cili je to transformace neceho v neco a me hlavne prijde, ze takove ukoncovani “na vzdy” z cista jasna nikam nevede. Ze tam vzdycky neco zustane, co te tam pak prave jakoby drzi. JInak jsi ale v tom stejnem clanku moc hezky popsal o tech hrach, kdy se jeden rozhodne, ze je konec. To me osobne prislo dost uzitecne, konkrtene to, jak jsi psal ze na otazku proc neexistuje odpoved, protoze je to jen hledani vinika. Souvisi to ale s tim, jak tady La Tibor psal o sebevedomi – je to jen odraz toho sebepotvrzeni a nikdo si to svoje pseudosebevedomi nechce posrat.
      S tim pickupem a jistotou jsi to trefil uplne. A nejvic mi prijde to, ze kazdej hraje na to, jak to ma “normalne” vypadat. A podle toho to hodnoti. To mi prijde nejvetsi zasek a taky nejvetsi prostor pro hru.
      Jasne, byt cisty asi nefunguje. Nebo ne uplne. Funguje to nekde v hipikove (a to neni hanlivy vyraz), kdy uz to proste jde jen tak spolecne byt. Taky si myslim, ze hry musi mit urcite nejaky vyznam, jinak by nevznikly.
      Jinak La Tibore to ale znamena, ze tu hru hrajes se mnou. Navic myslim, ze je to priznana hra, nebo alepson uvedomnena. Ale ted uz alespon lip rozumim tom, co te tak sere.

      • Jasný, mně to došlo, jak to je, však jsem to taky ve výsledku hodil na Tibora, kterej se za to hned omluvil, já mu na to odepsal vysvětlující pasáž o svých pocitech a všichni se tu teď můžeme chytnout za ruce a říct si, jak se i přesto máme rádi (případně můžeme hrát dál hru na “já takhle/ale mně se to nelíbí”:-) Srát na to.

        Asi máš pravdu. Jak si to po sobě čtu, tak v onom článku o dávání sbohem, v části nazvané Hledání viníka píšu, že je nutné mít proč nenávidět, aby se mohl ten pozitivní vztah k tomu člověku znegovat a tím “zničit”. Přřitom je fakt, že k nikomu z těch lidí nenávist necítím, čímž to Sbohem bylo v podstatě jen takové “formální”. Přesto mělo důvod – vztah vyhníval a byl zaseknutý. A vůbec netvrdím, že vina byla v těch druhých, sám jsem měl v té době sakra problém s komunikací. Byl to určitě částečně útek od něčeho, co jsem měl pocit, že ne tak úplně zvládám.
        Na stranu druhou v té další části (Nikdy víc) si rozhodně stojím hned za tou první větou – slepované vztahy opravdu nemají význam. Nevidím význam v tom se s těmi lidmi začít znovu vídat – bylo by to sice možná o něčem jiném (já jsem jiný, oni se změnili), ale přesto v tom nevidím moc smysl. Možná to nebylo úplně správné a v pořádku (i vůči mně samému), ale už se to jednou stalo, vrátit se to nedá (hm, což zase sklouzávám k té definitivnosti a konečným řešením : /). Ale i tak cítím, že by to prostě nemělo… význam? Už se s těmi lidmi nechci vidět (dobře, částečně chci, mám je pořád rád) a hlavně “chci jít někam dál”.
        Jasně, to bude asi to hlavní – bál bych se osobní duševní regrese, kdybych navázal kontakt s lidmi, s nimiž jsem ho přerušil. Příčí se mi představa, že bych byl tlačen do staré role a něčeho, co už nejsem.

        Ještě ke hrám: Přesně, nějaký význam mají, jinak by nevznikly. To jsme už taky řešili mnohkrát, proč tu ty hry vlastně jsou. Tak předně bez her by asi vůbec nebyla možná mezilidská komunikace. Anebo by ta komunikace byla tak děsivá (jak by na sebe všichni pokřikovali Pravdu), že by se z toho lidi buď zbláznili anebo… by si vytvořili nějaký systém, který by to zjednodušil a zakryl (systém mezilidských her, to, co tu máme teď). Striktně deterministicky je asi hlavní důvod v sexualitě a prapůvodní “hře na lásku” mezi mužem a ženou. Tam to asi všechno začalo a odtud vše vychází (což vesměs říká Freud a jeho psychoanalýza).

  21. Ahojky ,
    je mi 34 jsem svobodný a mám skvělou práci a přitom nejsem workoholik.Na holky si vždy čas najdu(vystřídám jich zhruba za rok tak 10,dříve to bylo víc ale teď si dávám záležet).Domácí práce mi vždycky nějaká obstará.A o volnu se vždy snažím vyhledávat nějaký ten adrenalin.Hlavní je že sem ze sebou spokojený a za to vděčím mé hlouposti v mládí(díky za ní),kdy sem skočil na každý takoví článek o pickupu,který tenkrát byl (byli to ale někdy pořádný hlouposti)a začal sem na sobě makat a zlepšit se.Nechci říkat jak jsou ty články pravdivé,ale donutí vás aspoň zamyslet se a něco změnit.Já se taky takoví článek pokusil napsat(o balení), ale ostatní to odsoudili že prý počkaj na tu pravou.Ale ten čas mohli klidně věnovat něčemu jinému,třeba kariéře.Oni místo toho věnují celou svojí energii do vztahu, který skončí rozchodem, do práce která je nebaví…Je to jen na vás.Já se naučil osvědčené postupy v mládí a pak je zdokonalil.A někdo zas všechno nechal náhodě.Těm postupům se říká pickup-ty jsou pouze začátek a zbytek je ve vás!

    • Spiro nejsi nahodou Radovan Kaluza? Nemyslim jsi ze jsi neco pochopil. Clankem pocinaje a tvym zivotem konce. Clovek co pochopi iluzi pickupu skutecne nema potrebu v prispevku onanovat s tim jak je 1. skvely diky praci, 2. kolik picha holek a jak si uziva kvalitu 3. jak si uziva adrenalinove konicky atd lze pokracovat az ke konci. To co delas, respektive to cim bys rad byl a popisujes to v prispevku, je porad jen pickup. Schizoinost, zadna komunikace, odpojeni od sveta, touha po identite.

      To co pises jsou priserny sracky a neni za tim nic nez existencialni prazdnota. Tim, ze budes tyhle sracky ala Xman opakovat porad dokola se realitou nestanou.

  22. Ty jo to psala nejaka feministka ne? xD

  23. Ludia, toto je straaaasne moc zajimavy text aj s diskusiou. Ale je toho moc na jeden krat. Takze to nemam preluskane cele. co mna ale zajima je … kolko ste mali zivotnych partneriek. A ako dlho sta s nimi?
    Ja som odkedy bol panic stretol len jedinu zenu, a som s nou stale, koncim vysku a zacinam dalsiu :) pricom uz 4 roky spolu zijeme na vlastnu past v cudzine.
    je to uzasna zena. ale poviem vam pickup je moc lakava vec. len to treba vediet zobrat z toho spravneho hladiska. casom sa clovek len hecuje do toho ze stoji vedla HB uz tri sekundy a este stale ju neotvoril. robi to ia kvoli vlastnemu dokazu. jeho ego je jeho signalizator ze existuje. ked ma sebavedomie male, tak ma depku a nie je nikym a ked otvara nove sety a uspesne ukoncuje tak a energie na rozdavanie. a to je problem do ktoreho pua casto spadnu. ja som uz na zaciatku pochopil ze to nerobim kvoli inym zenam, ale kvoli mojej schopnosti lepsie manipulovat s ludmi. aby som vedel oklamat skupinu ludi natolko ze som ich vodca a skakali podla mojich pravidiel. to ze sa mi na rameno nalepi nejaka zenska pri tom je len vedlajsi produkt ktory umocni moje postavenie. moja zena to mimoriadne chape. aj ona chce byt uspesna, a uci sa wpu art. je to zbran. ktora ak je pochopeny princip, tak ma clovek kuzla na dosiahnutie vlstnych cielov. je to Perk, ktory znizuje obtiaznost hrania. zivot je len hra. a ked niekto tvrdi hram sa na pua, tak nim zije. inac to nejde.ale termin game on sa zauzival kvoli zaciatkom. aby sa odburali prvotne bariery.
    este nieco dodam za co ma ukamenujete… monogamia smrdi. skutocne … uznavam obsah tohto clanku
    http://www.aktivnikomunikace.cz/psychologie/126-otevrene-vztahy-stesti-ve-svobode.html
    a tento s tym suvisi tiez je pisany pol roka po. autor presiel zmenou. vie ze to nie je lahke dosiahnut
    http://www.aktivnikomunikace.cz/jak-na-to/135-nevera.html
    este ma zaujima, kto z vas dlhodobo praktikoval hru? a ako dlho?

    nepustam sa do bitiek, nechcem fight, len som zvedavy. ste super filozofovia a dost inteligentny. preto je to pre mna pocta dostat moznost reagovat a ziskat spatnu odozvu.
    Dikz

    • Ahoj.

      To s tím egem je právě to, co se ti nakonec vrátí a dlouhodobě je to k ničemu. Uvědom si, že ty definuješ sám sebe a svoji osobnost skrze to, čemu říkáš ego a nízký/vysoký sebevědomí a to tvoje ego je závislý pouze na tom, jestli dostaneš od skupinky holek reject nebo ne. Vždyť je to celý hloupost. Na tomhle se přece nedá stavět nic opravdovýho, žádný skutečný sebevědomí nebo poznání sebe sama.

      Život sice možná je tak trochu hra, ale umět hrát tě šťastnějším neudělá. Protože z her nepovstane nic moc reálnýho, nic, co by tě opravdu učinilo silnějším nebo “lepším” nebo “schopnějším” – jediný, co se můžeš naučit je líp ty hry hrát. Přitom je to často jen stavění báboviček na písku s ostatníma dětma, poměřování, kdo má hezčí bábovičku a boření báboviček ostatním. Víc z toho nezískáš. Jistě, někdy nám připadá, že je v tom mnohem, mnohem víc a ta hra je jakoby strašně důležitá (a ona svým způsobem je), ale pořád je to něco, co nakonec nejenže k ničemu není, ale co tě dříve nebo později zničí – mimochodem zničí to i tu tvoji přítelkyni a uvědom si, že jestli jsi jí k tomuhle přivedl, tak za to její zničení budeš odpovědnej.

      U tebe mi ta polygamie připadá opět jen jako snaha si něco dokazovat. Sbalíš nějakou holčičku, ošukáš jí a zvedne se ti ego. K čemu ti to je? Cítíš se pak skutečně líp? Na jak dlouho? Vždyť je to úplně zbytečný…

      Nejdůležitější sdělení je, že “Na hře nemůžeš stavět!”. Zvládnutí her ti dává pocit moci. Ale s tou mocí nemůžeš udělat nic, co by ti doopravdy pomohlo. Můžeš pouze získat iluzi toho, že máš svůj život pod kontrolou skrze kontrolu jiných lidí, ale tak to nikdy nebude a snažit se o něco takovýho je pouze známkou obrovský vnitřní nejistoty. Zamýšlel ses vůbec nad tím, proč chceš s lidma manipulovat? Co ti vadí na tom, když budou jednat za sebe a nebudou skákat, jak ty pískáš? Tipnul bych si, že je to proto, že z těch lidí máš jednoduše strach. Cejtíš se jima ohrožovanej, vnímáš to nebezpečí pramenící ze svébytný komunikace s druhým člověkem, a tak se to snažíš nějak dostat pod kontrolu. Skrze hry, pick-up a svoje přesvědčení, že život je jen hra a tak jediný, co musíme udělat je naučit se hrát.

      Je to sice strašně moc těžký, žít ve světě, kde nemůžeš vyhrát tím, že se prostě něco naučíš hrát, ale věř mi, že nakonec je podstatně zajímavější snažit se nehrát. Nehledě na to, že to už má svůj smysl.

    • Zdravim.
      Zivot neni hra, zivot je paradox. To ze hrajem hry, to ze nam ty hry pripadaji, ze funguji, ale za nas zaroven nici – to je vec druha. Ale zivot neni hra, pokud o tom sam sebe nepresvedcis.

      Pokud se podivas na jakekoliv hlubsi veci z doby mene silene nez dnesni, tak je ve vsem obsazen paradox: vyhrat lze pouze a jen skrz naprostou porazku sebe sama a jeji priznani. Muzu citovat od “neni dulezite vyhrat, ale zucastnit se”, pres jakoukoliv mytologiii vcetne bible az po Aztecke krale, jimz jednou za 12 let postavili tribunu a ti kralove si zacali pomalu urezavat casti tela a masa, az do chvile, kdy umdlevali a podrizli si hrdlo. To je vse hold sve vlastni porazce a tomu, ze jen diky 100% pokoru, kdy vse ztratime, lze cosi “ziskat”. Ale uz to neziskavame pro sebe, ale pro vse.

      Jsi proste jen lapenej do vlastnich vasni a touhy a myslis si ze je to super. Neudela to nic jineho, nez ze te to znici. V podstate se vubec nic nedeje. Zivot pujde dal. Je na kazdem, zda chce byt zaslepeny hlupak (tim ti nechci nadavat a vyvolavat flame) anebo zda zkusi poslouchat to, co skoro neni slyset a pres milion karambolu a veci, ktere posere a bude si to v tu chvili bolestne uvedomovat, poleze dal. Presne tou cestou, ktera ti prijde nejvic absurdni, obtizna a nesmyslna.

      Kdyz se mi nekdy neco povedlo, tak to bylo vzdycky, kdyz jsem se snazil slouzit jinym nebo necemu. Vzdycky kdyz mi to ujelo a vyuzil jsem svyho postaveni, tak jsem samozrejme pocitil slast moci (a neumim tomu vzdy odolavat ani ted a neposeru se z toho na druhou stranu – je to k zasmani, protoze tu bolest uz vim, ze si vyzeru), ale bylo to k nicemu.

      Zijes ve skleneny kouli, jsi lokaj svych tuzeb, ktere ti navic nacpala do hlavy “spolecnost” nebo “kultura”. Nemyslim to zle a je mi jasny, ze vubec nemam jak ti to vysvetlit, protoze jsi se sam vydal na cestu oddelenosti od sveta a her. Nejdriv ti ty hry budou muset zacit davat do drzky natolik – aneb musis se sebedestrukci pokrocit, aby sis vubec vsiml, ze te to nici. Tak smele do toho :) Ale hry ti asi ani Mordemy ani ja neschvalime, protoze jsou to smesne a detinske zalezitosti (opakuju delame je vsichni). Davat jim ale dulezitost nejde.

      Mam tim mysli vnitrni dulezitost, jakoze honit pocet opichanych holek, nebo honit nejake skore jako pocet vydelanych penez je AN SICH cosi, co je dulezite. Neni. Je to jen placnuti do vody. Dulezitost tomu sice v urcitem okamziku zmateni mysli davame, ale adorovat to nelze a mast si mysl taky nelze.

      PS. T. o tobe prave prohlasila ze jsi uplne sileny. Tak pro zasmani. Nejdriv napises jak te bavi manipulovat s lidma, pak nam pry vlezes tak trochu do prdele, jaci jsme filozofove a nakonec napises neco uplne mimo.

      Je otazka nakolik je tohle od tebe hra, nebo zda jsi dovolil svemu pravemu self sem vylezt na povrch. Ta otazka je jen pro tebe a je recnicka. Prave i falesne self jsou jen konstrukty schizoidni mysli. Jestli se domnivas, ze tve prave self nalezne utechu mezi svymi, tak nenalezne, je stejne falesne jako to vsechno. Prave v tom je mucivost schizoidnosti: kdyz si clovek uvedomi, ze jeho prave self nespocine nikde v poklidu a porozumeni, za ochrannou hradbou her, ktere si kolem sebe vybudovalo.

      Jeste muze jit o zdarily pokus o linkbuilding, v tom pripade klobouk dolu.

  24. Dakujem :)


Přidat komentář