Jak nebýt spokojený | Psychoanalýza

Psychoanalýza Cenzura porna

16May/105

Jak nebýt spokojený

O hledání něčeho, co neexistuje.

Štěstí. Spokojenost. Úspěch. Fajn slova popisující věci, kterých bychom rádi dosáhli všichni. Chceme kreativní práci, která nás bude naplňovat, dostatek peněz na cestování a realizaci dalších snů, krásnou oddanou chápající partnerku, pěkně zařízený a prostorný byt v centru města. Někteří přišli na to, že možná potřebují něco trochu jiného, tak začali hledat nějakou alternativní cestu, vykašlali se na honbu za společensky akceptovanou formou úspěchu a vydali se vlastní cestou. Bohužel, nijak si tím nepomohli.

Nelíbí se mi tvrzení, že v jádru jsme všichni nespokojení a nešťastní. Zavání mi to potřebou konejšení sebe sama přesvědčováním se, že ostatní jsou na tom taky tak špatně, a že v tom teda nejsem sám. Pravdou ale je, že to tak cítím. A nejsem jediný. Ani zdaleka ne. O hluboké vnitřní nespokojenosti se směřováním vlastního života a nitra se píšou knihy a točí filmy. Cítíte a tušíte to kolem sebe, ale málokdo vám o tom bude vyprávět .

Zatím, stejně jako mnoho dalších lidí, neznám recept na spokojenost, takže budu pro potřeby článku alibisticky předpokládat, že se podobně jako já cítí všichni. Ty „všechny“ rozdělím pro jednoduchost na dvě skupiny.

 

Mainstream

Do hlavního proudu patří jedinci, kteří akceptovali všeobecnou vžitou představu o dosažení úspěchu. Takové to „auto, prachy, barák“. Nějaké to cestování, luxusní ženská, děti, sem tam pořádně zapařit nebo se jít jinak kulturně vyžít. Vozit zadek v reprezentativním bouráku, chodit v reprezentativních hadrech, umět se reprezentativně vykecávat a hlavně bejt cool a drsnější, než většina ostatních. Toť zhruba základ.

Uvnitř mainstreamu jsou další dvě základní skupiny lidí. Ti, kteří se o realizaci výše popsané představy snaží a ti, kterým se to už povedlo. První jsou nespokojení proto, že toho nejsou schopní dosáhnout a celej svůj život budou makat za průměrný prachy v práci, která je štve, kvůli tomu, aby dokázali uživit ženskou, která se jejich skutečnému ideálu podobá spíše jen velmi volně. Takových lidí je nejvíc. Druzí, ti „úspěšnější“ jsou nespokojení proto, že se dostali tam, kam se vždycky chtěli dostat a... a nic. Pocit uspokojení, v který doufali, se nedostavil.

Pocit frustrace vychází z toho, že buď nejste dostatečně schopní dosáhnout společenského úspěchu (a připadáte si méněcenní, protože dnes přece může být úspěšný každý) anebo právě proto, že schopní jste a překvapuje vás, že vám to k ničemu není. Ať už jste kdekoliv mezi těmihle dvěma skupinami, stále platí, že nejste šťastní. Rozhodně ne tak, jak si představujete.

 

Alternativní přístupy

Konečně přicházejí na řadu netrpělivě očekávaní zastánci plavby proti proudu. Takzvaně osvícení, kteří si uvědomili tu, přece tak zřejmou, nesmyslnost onoho pachtění za uměle vytvořenými cíly a rozhodli se zvolit svůj vlastní a jedinečný směr. Prvotní samo spásná myšlenka, že se nemusejí chovat podle ostatních, je přivedla k činnostem jako je vyřezávání malinkatých domů pro panenky, zen buddhismus, kopání příkopů, emigrace, zakládání charitativních organizací, psaní knih o nalezení vnitřního míru nebo pravidelná donáška nákupu staré nemohoucí sousedce.

Co čert nechtěl, jsou stejně v háji jako všichni ostatní. Menšinový přístup k životu neznamená lepší výsledky a větší pravděpodobnost spokojenosti. Alternativní cesty jsou stejně nefunkční jako mainstream (zeptejte se kteréhokoliv „osvíceného“). Vzpoura proti společnosti nikam nevede.

 

Iluze spokojenosti

Pokud budeme vycházet z toho, že jsme v jádru nespokojení, je potřeba konfrontovat to s tím, jak k věci přistupují samotní lidé. Uslyšíte, že jsou buď v pohodě nebo to stojí za houby, ale nějak se prokousávají. Že je někdo hluboce nešťastný neuslyšíte prakticky od nikoho. Jak jsme se dostali do fáze, kdy jsou všichni nešťastní, ale tváří se, jak je jim strašně fajn? Přirozeným vývojem. Asi se shodneme, že ve společnosti je oblíbenější šťastný člověk, než nešťastný. A někdo takový si taky  mnohem spíš vrzne a dostane do postele lepší ženskou. Ti, kteří dokázali úspěšně předstírat spokojenost byli evolučně úspěšnější.

Přesvědčit okolí a nezřídka sám sebe o tom, že je všechno vlastně v pořádku, stojí energii. Hodně energie. Velkou část našeho každodenního života tak strávíme tím, že se snažíme obhájit iluzi vlastní spokojenosti před okolím i samy před sebou.

 

Zlý pan Mozek

Honba za úspěchem je především snaha o dosažení pocitu štěstí. Je úplně jedno, jak si ten úspěch představujete. Tvrdím, že hledání cesty, která je alternativní k celospolečenské představě, není řešením. Protože neexistuje žádný recept na štěstí. Nespokojenost je v nás a má myslím docela dobrý důvod.

Často slýchám, že žijeme v uspěchané době, že se každý jen stále za něčím honí. Dobře to ladí s tím, co jsem psal – máme pocit, že až dosáhneme cílů, jež jsme si vytyčili, učiní nás to šťastnými. A tak se ženeme kupředu, pořád dál za vidinou blaženého pocitu uspokojení. Ale ono to tak není. Nakonec nás nic neuspokojuje tak, jak bychom si přáli.

V článku o lásce jsem vysvětloval, proč jsou nešťastně zamilovaní lidé... nešťastní. Je to proto, že nedostanou, co chtějí, že centrum pro motivaci v mozku není „uspokojeno“. Ale co se stane, když ho uspokojíme? Najde si jiný cíl. Protože mozek nedokáže být spokojený. Spokojenost by znamenala ztrátu motivace. Ztráta motivace znamená smrt. Smrt si žádný organický systém nemůže dovolit. Nespokojenost je obranný mechanismus.

Nespokojenost je často interpretována jako selhání. Říkáte si „V čem sakra děláme chybu?“ V širším měřítku pak spíláte celé společnosti a kritizujete ji jako celek. Nakonec se nevyhnete tomu, že se snažíte najít řešení. Říkáte si, že je nutná změna systému, lidstvo musí přehodnotit svůj pohled na svět, člověk by si měl jinak utřídit priority. Co když tohle všechno žádné řešení nemá? Co když nás prostě jen příroda nutí žít a chrání nás před pocitem spokojenosti? Protože spokojený člověk nežije, spokojený člověk nehybně leží a je připravený v poklidu zemřít, protože dosáhl všeho, co chtěl. Přírodě by se nevyplatilo udržovat nás spokojené.

Hledání (absolutní) spokojenosti je jako snaha o dosažení míru mezi lidmi. Nejde to, protože to je proti naší přirozenosti. Jaký je zaručený recept na to, jak nebýt spokojený? Snažit se najít způsob, jak spokojenosti za každou cenu dosáhnout. Snažit se najít něco, co neexistuje a existovat nemůže.

Komentáře (5)
  1. Spokojenost je prave prijeti nespokojenosti. Narozdil od mainstreamu, kterej jde presne proti tomuhle, je v NEKTERYCH tech alternativnich filozofiich ta myslenka prijeti zivota jako strasti skutecne obsazena.

    Ze ji prave mainstream /a nejen ten/ vyklada uplne blbe, to je vec druha. Je to samozrejme i chyba tech filozofii, pokud to neumi rict dostatecne accamovsky ostre. Napriklad zmineny zenbuddhismus to ostre rika. Staci to poslouchat. Vicemene rika to co je v tomhle clanku, jen je tam nadeje. V uplnem vzdani se nadeje je ta nadeje. Jak ma clovek jen trochu jiskricky nadeje, tak je ztracen.

    Vyrokova logika proste v urcitem bode popisu sveta selhava, nadeje zaroven neni zadna a zaroven je naprosta. Nejhorsi je snazit si to takhle hezky usporadavat. To clovek skonci v logicke smycce a musi ji pak umet prekonat.

    • Mně to nijak zvlášť nelogický nepřijde. Zkrátka “realita” je taková, že lidi jsou navržení tak, že pro jejich přežití je evolučně výhodnější nespokojenost. Takže snažit se bojovat de facto sám proti sobě, proti svým genům a biologii, nemá smysl. Tečka.
      To s tou nadějí mi naopak přijde v pořádku, protože člověk úplně bez naděje je taky v podstatě mrtvý. Ta jiskřička, která celý ten lidský systém pohání by tam myslím být měla. Je jedno, jestli jaká je to naděje, i falešná naděje plní svoji úlohu dostatečně dobře.

      Snažil jsem se tuhle otázku už konečně nějak rozumně rozseknout. Trávím strašného času snahou nasměrovat se na nějakou ultimátní a vše řešící cestu, po které bych mohl do konce života s blaženým úsměvem na rtech kráčet. Takhle jsem si zdůvodnil, že tím nemá cenu ztrácet čas a můžu jít konečně dělat něco… “užitečnějšího”.

  2. Mam pocit, ze tvrdim pravej opak /snazit se bojovat sam proti sobe smysl ma, nadeje svym zpusobem neni, stejne jako vseresici cesta/ a presto s tebou souhlasim.

    Rozhodne je potreba jit delat neco uzitecnejsiho.

    Ale co, ze ano. Koukat na hokej? Vydelavat penize, aby ses dostal do bodu uspesny mainstreamak? Valet se, aby clovek zjistil, ze je ta neuspesna socka hluboko v dire?

    A jsme zase na zacatku a zas se musi zacit filozofovat. Kurva, kam sme se to dostali. Ja teda zatim prisel na to, ze me bavi sukani, fetovani a poznavani sveta. Jeste komentovat blogy a fora. Podle me je to vlastne vsechno dohromady poznavani sveta. A to neni jak koukat na hokej. NENI NENI NENI. Buuu.

    • Není nakonec cokoliv lepší, než nad něčím takovýmhle dumat? To je právě to, přestat přemýšlet, co dělat. Pořád lepší “špatná cesta” nebo “falešná cesta”, než žádná. To pak strávíš celej život… hledáním něčeho, co neexistuje (podnadpis a pointa tohohle článku).

      Tak jasně, že jsou věci, kterejma se můžeš zabavit a věci, který tě… řekněme dělají šťastným. Ale spíš ve smyslu radosti (jakožto emoce). Nespokojený člověk se úplně normálně a upřímně směje vtipům, dokáže si užít sex, rád si zahraje florbal… Jenomže věci, které přinášejí pocit štěstí stejně nevedou k pocitu uspokojení.

      A vůbec! Není tahle diskuze důkazem “zformovanosti” a “nakaženosti” právě tím tvým mainstreamem? Diskutujeme tu o věci, o níž se domníváme, že existuje jen proto, že jí mainstream bere jako hlavní cíl. Říkáme si, že je to blbost a že je mainstream vedle. Ale přesto nás to tak štve a hledáme z toho východisko? To je trochu schizofrenní, ne?

      Já se právě pořád nemůžu zbavit dojmu, že tohle je ta největší past. Uvažovat takovýmhle způsobem, utvrzovat sám sebe v přesvědčení, že je to strašně na houby. A utěšovat se tím, že teda jako znám tu “pravdu” a ta je samozřejmě sakra nejdůležitější, vždyť přece kdo by chtěl žít ve lži?! No myslím, že lidé, co tohle neřeší jsou šťastnější.

      Je to celé začarovaný kruh, sám jsi to teď řekl “…jsme zase na začátku…”. Ať je to jak chce, žít se musí. A každej potřebuje žít ideálně co nejšťastnější. A štěstí je důležitější, než pravda.

      Jo, na většině lidí mě sere hlavně ten nezájem o poznávání světa. Na všechno mají už dávno nějaký ten názor (pevně zformovaný několika sloupky v novinách), diskuse obvykle nemá smysl (protože je všechno přece tak křišťálově jasné a řešení tak očividné) a pokud ti lidé náhodou něco neví nebo na něco nemají názor, označí to za “řešení pí****n” s dovětkem “bavte se už konečně o něčem normálním” (nejlépe o hokeji).

  3. Jo, ale to je na tom vsem to nejzajimavejsi, ze to tak prave NENI. Nedokazu ti popsat, jak to funguje, ale kdyz vydrzis a nezabalis to, tak prijde to skutecny stesti. Patrne ho nechas sam odejit a tak nejak na to zapomenes, rozhodne pokud se vratis do tohohle sveta, ale je to tak.

    Uvahy jako jsou tahle cloveka totiz samonakopou do prdele a opravdu zacne neco delat. A i to delani bude dlouho naprosto absurdni, ale jak pise Kundera, teprv kdyz zestarnem, tak budeme videt ten smysl a kdy jsme proc co udelali.

    Neni to bezvychodny; proste bezvychodnost je cast te cesty. Obycejne veci jako sex a florbal si samozrejme je mozno po te ceste doprat jako kafe na pumpe, ale jsou to jen veci po ceste, nic vic. Hlupaci, kdo to nevidi, ale vsem se to do hlavy nevtluce.

    Poznavani sveta a laska k nemu je podle me skutecna vasen. A clanky jako jsi napsal maji smysl, i kdyz jsou furt dokola.


Přidat komentář