Globální hra | Psychoanalýza

Psychoanalýza skoncila som skolu a odrazu pocit prazdna

26Jul/1014

Globální hra

Co na ní vidím pozitivního.

Globalizace. Ekonomové ji jedním dechem opěvují i zatracují. Jedni jsou nadšení z otevření trhů a zpřístupnění nového odbytiště pro své zboží, druzí mají obavy z toho, jak je konkurence z opačné strany planety během pár let převálcuje kvůli tamním nízkým mzdovým nákladům. Čím může být globalizace pro moderního člověka?

Především příležitost.

V užším významu může být globalizace zlepšením životní úrovně. Možností dostat něco se srovnatelnou kvalitou za lepší cenu. S tím rozdílem, že místo nápisu „Made in Czech Republic“ bude na výrobku napsáno „Made in X“, kde X je dnes, zjednodušeně řečeno, libovolná země na východ od nás. V přirozené celosvětové soutěži si vyberu co nejkvalitnější produkt té firmy, která mi ho dokáže poskytnou za nejlepší cenu a neřeším, jestli peníze dostane český nebo čínský podnikatel. Je mi to jedno. Na globalizaci můžu i jako obyčejný člověk pouze vydělat.

V širším významu mi globalizace umožňuje zvolit si, jak a kde budu žít svůj život.

Ale co znamená taková globalizace pro stát?

 

Čekání na smrt

Určitá odvětví průmyslu a obchodu každého státu budou z globálního hlediska nekonkurenceschopná. Vždy se najde jiný stát, který to dokáže dělat stejně dobře anebo lépe a dodávat za nižší cenu. Státy se liší geografickou polohou, dostupností vlastních zdrojů a technologickou vyspělostí.

Stát má dvě základní možnosti. Buďto bude dané nekonkurenceschopné výrobní odvětví dotovat nebo uvalí na produkty ze zahraničí zvláštní daň, aby zabránil převálcování domácích výrobců. Ani jedno nevede z dlouhodobého hlediska k ničemu pozitivnímu.

Dotovaný průmysl vysává státní kasu a peníze, které by mohly být vynaloženy na něco jiného, padají do černé díry. Čím víc dotací, tím větší závislost na státní pomoci a tím menší konkurenceschopnost. Dotace tak nepodporují bohatství, ale chudobu.

Zvláštní daně vůči jinému státu si naproti tomu lze dovolit jen tehdy, kdy se tomu druhému nevyplatí odvetná strategie v podobě zavedení stejných daní na dovoz. V opačném případě stát jen znovu přichází o peníze, protože nemůže výhodně vyvážet.

Jakákoliv regulace znamená pouhé oddálení problému nekonkurenceschopnosti a sama o sobě nic neřeší.

 

Sociální aspekt

Pánové z Agrární komory vykřikují, že se něco musí udělat, aby měli místní zemědělci z čeho žít, co pěstovat a na čem vydělávat. Říkají, že je ministerstvo, potažmo EU musí uchránit zkázy, přicházející z řad velkých řetězců, které jsou schopny prodávat mléko levněji.

Ale co by se stalo, kdybychom chudákům farmářům každoročně mnohamiliardové dotace prostě neposkytovali? Zkrachovali by. Určitá část zemědělství by zanikla a zvýšila by se nezaměstnanost. Klíčová otázka je: „Stálo by to nás ostatní více peněz nebo méně?“ Jednoznačně méně, jenom farmáři by brečeli, že se jim nežije tak dobře jako předtím.

Dotace je podpora neschopnosti. Je to jako když se špatné geny v organismu snaží za každou cenu udržet, přestože jsou neužitečné a měly by být nahrazeny něčím kvalitnějším. Kvůli špatným a nekonkurenceschopným genům (pár lidem) trpí celý živočišný druh (stát).

Mám osobně nějaký závazek k jinému občanovi státu? Ne. Mám ho podporovat ze svých vlastních peněz (prostřednictvím daní)? Jistěže ne, proč proboha? Měl bych se zajímat o to, jestli se státu, ve kterém žiji, daří dobře a zda efektivně vynakládá peníze, které mu chtě nechtě formou daní svěřím?

Ano – proto, abych mohl, v případě, že začne jít do tuhého, přesídlit jinam.

Chvála globalizace

Jestliže jsem dělník zaměstnaný v prostějovském oděvním podniku, bydlím v rodinném domku a na leasing splácím auto, jsou pro mě levné hadry vyráběné tisíce kilometrů od naší kotlinky, noční můrou.

Pokud jsem takzvaně „mladý a perspektivní“, ale pořád jen typický konzumní člověk, budu se snažit vydělat dostatek peněz, zbohatnout, postavit velký barák a splatit hypotéku dřív, než se stát, ve kterém žiji, vlivem sociálního systému zhroutí a moje peníze přestanou mít hodnotu.

Globalizace bývá představována v podobě obrovské chapadlovité nestvůry, která k nám přes hranice naší milované vlasti proniká od „zlých“ zemí, s nimiž sice už v dnešním světě neválčíme pomocí klacků, pistolí a raket, nýbrž prostřednictvím potištěných papírků, dovozních cel, kvót a slevových akcí.

Ale pro mě osobně to nebezpečí nepředstavuje. Já můžu na něčem takovém jen vydělat. Nebezpečím je globalizace pouze pro stát. A co je stát? Pouhá politická organizace sdružující lidi žijící na určitém území. A kdo mě na tom území nutí zůstávat?

Jen já sám.

Lidé si připadají čím dál víc v pasti. Bydlí, pracují a žijí stále na jednom místě a zalézají stále hloub do díry. V honbě za rádoby „úspěchem“ si pořizují hypotéky, auta a hromadí majetek, který je pak jako kotva drží na jednom místě a oni zůstávají závislí na libovůli jednoho konkrétního státu a falešné naději, že se třeba situace nějak zlepší:

„Něco se přece určitě stane a všechno bude už jen lepší!“ Ne, nevidím jediný rozumný důvod, proč by mělo.

Přitom by stačilo zvednout se a odejít jinam. Do jiné politické organizace působící na jiném území.

Když nejsem spokojený s toaletním papírem, kterým si vytírám zadek, vyměním ho za jiný. Vyroste mi noha, koupím si o číslo větší boty. Nejsem spokojený s prací, kterou vykonávám? Změním zaměstnání. Otravuje mě smrad z nedaleké chemičky? Přestěhuji se. Nevyhovuje mi stát, ve kterém žiji? Nemusím tu být.

„Jenže co s bytem, který je můj? Dal jsem do něj za ty roky takových peněz, nevyplatí se mi to prodat. Auto jsem měl taky na splátky. Mám tu zajištěné stavební spoření, na které dostávám ze státní kasy příspěvek... Vždyť se ani nedomluvím, neučil jsem se jazyky, nikdy mě nenapadlo, že bych opustil republiku. Mám to tu rád a jsem hrdý na svoji zemi! Ne, to vůbec nepřipadá v úvahu...“

Lidé postupně padají do pasti, kterou si sami léta stavěli a s pýchou budovali. Do vlastní pasti závislosti na hmotných věcech a nemovitém majetku. Tehdy přestává platit, že lidi vlastní věci – věcem patří lidi.

Globální otevřenost světa je požehnáním, ne hrozbou. Otevírá svět těm, kteří se rozhodli hrát globální hru podle jiných pravidel a dokázali se přizpůsobit novým trendům. Až se i my ostatní naučíme v životě uplatňovat minimalismus a přestaneme si k noze dobrovolně připínat olověnou kouli v podobě toho, co si za svoje těžce vydělané peníze pořizujeme, můžeme se konečně zbavit závislosti na státu i na ostatních lidech v něm.

Můžeme být volní, svobodní a v konečném důsledku spokojenější.

Komentáře (14)
  1. Vypadá to, že tvými články budu spamovat moji Fejsbukovou zeď :)

  2. Globalizace samozřejmě přináší i problémy. Může umožnit vznik megakorporací, což vůbec nemusí být špatné, ale ten “potenciál špatnosti” a nadvlády tam je. Taková megakorporace má obrovskou moc a toho se lidé bojí. Obzvláště, když je kolem straší filmy, média a různí aktivisti…

    Volný trh taky všechno nevyřeší. Je to sice skvělá věc, ale taky má své mouchy. Kupříkladu se v takovém systému kašle na neziskové varianty (tzn. varianty, které vydělají nulu nebo prodělají). Z podnikatelského hlediska je to správný, jenže jsou tu i jiná hlediska. Stačí se kouknout třeba do Ostravy na některé podniky. Kdyby na ně stát netlačil, aby byli ekologičtější, tak do toho sami od sebe jen tak nepůjdou, protože jim to nepřinese vyšší zisk (což je hlavní motivace podnikatele). A znečištění vzduchu v Ostravě je fakt hnusný. Není to žádnej ekologickej žvást jako ubývání stromů nebo to, že globální oteplování určitě zavinil člověk. Stačí se tam zajet podívat a i přesto, že už se tam udělala už spousta opatření, tak to furt není zrovna ok…

    • Otázka je “Komu globalizace přináší problémy?” Pokud globalizace přinese problémy firmě, ve které jsem zaměstnaný, půjdu k jiné. Pokud je přinese mému státu, odstěhuju se z něj. Mně osobně může přinést problémy pouze prostřednictvým těch, na kterých závisím (opět firma nebo stát) – pokud na nich závislý nejsem, nemůže mě ohrozit.

      Megakorporace sice moc získávají a nedělám si iluze o tom, že v určitých zemích mají dost možná silný vliv na život tamních obyvatel, ale opět se ptám: “Ohrožuje to mě osobně nějak?”

      Jinak regulace v podobě kvót na nevypouštění sajrajtu do ovzduší, půdy a vodních toků samozřejmě schvaluji, o tom žádná (i když to může být taky velmi lehce zneužitelné – aktuálně v podobě zelené lobby a keců o CO2). Zkrátka tím, že stát sdružuje lidi na určitém území, musí se starat o to, aby se na tom území skutečně dalo žít – to bez diskuze. Ale o tom jsem tak nějak nepsal :-)

      • Psal si o dotacích atd., takže mě hned napadlo laissez faire.

        Je sice fajn, že můžeš odejít kamkoliv na světě, uprímně třeba já bych chtěl taky brzo vypadnout. Problém v takovém přístupu je ale ten, že pořád utíkáš. A v tomhle už se můžou zrodit problémy. Třeba s prací. Ale hlavně problémy s rodinou a s dětmi. Pokud už budeš mít děti, tak se nebudeš chtít pořád jen stěhovat a tahat je pryč od kamarádů atd. Myslím, že se nedá furt utíkat. Respektive sice dá, ale otázkou pak je, jestli si na takovej život stavěnej…

        A taky kdyby to tak brali všichni, že nemá smysl bojovat, tak by ten svět vypadal jinak. A myslím, že hůř…

        • Když si klikneš v horní liště blogu na odkaz “O mně”, na laissez faire narazíš ve výčtu věcí, pro které zvedám palec (s drobnými výhradami).

          Rodina je dobrá poznámka. Pak už budu muset, pravda, řešit složitější otázky (“Prospěje z dlouhodobého pohledu mojí desetileté dcerce změna prostředí i za cenu nynější ztráty sociálních vazeb?” – třeba…)

          Ale už proto bude asi tyhle věci dobré řešit ještě předtím, než založím rodinu. Jenomže pro značnou část mladých (českých) lidí je nejlákavější představou mít nejpozději do pětadvaceti zařízeno bydlení (nejlépe na hypotéku, aby se dalších dvacet let nemohli hnout z místa), do sedmadvaceti první mimčo a do třiceti druhé. Navrch ještě co nejfajnovější teplé místečko v kanclu a “hlavně mít ten život ošéfovanej”. Ona i ta rodina je jedna ze složek bájného “společenského úspěchu”, za kterým se lidé honí.

          Jinak vůbec neříkám, že nemá smysl bojovat… naopak, vzepřít se všeobecné představě o tom, jak se má “správně” žít, je myslím docela fuška. Jen jsem toho názoru, že nemá smysl řešit něco, co stejně neovlivníš – bojovat proti větrným mlýnům a proti tomu, aby voda tekla z kopce (prostě s tím nic neuděláš, takže si buď zvykneš a přizpůsobíš se nebo na to doplatíš).

  3. Nějak mi uniká spojení mezi vznikem globalizované společnosti a ekologického tlaku na korporace, jak to podal LuŠtěLák. I v globalizované společnosti by přece musel být určen nějaký orgán (dejme tomu ministerstvo životního prostředí s nepoměrně větší působností), který by zaštiťoval kontrolu nad dodržování norem, no ne? Snažím se říct, že by se kromě vnímání příslušnosti jednotlivce k nějaké entitě a uspořádání společnosti, až tak moc nezměnilo.

    A zavrhnout vznik čehokoli kvůli “potenciálu špatnosti”? To mi přijde nerozumné. Ano, je potřeba při vytváření čehokoli zvážit, jak moc je možné daného systému zneužívat, ale pokud někdo schopný a bystrý projeví vůli to udělat, vždycky si najde cestu.

    S myšlenkou, že volný trh není univerzální řešení, do puntíku souhlasím.

    Mordemymu děkuji za čtivý článek. Na celé dnešní odpoledne mě zaměstnal přemýšlením. Víc takových.

  4. S některými věcmi nesouhlasím. Co když dané odvětví sice není konkurenceschopné, ale je strategickým zájmem jej udržet naživu?

    Zabijeme třeba to zemědělství protože je levnější potraviny dovážet. Pak nebudeme za pár desítek let už schopni žádné potraviny vyrobit. Co když ten pak levný zdroj vyschne. Může se stát, že dojde ve zdrojových oblastech k ekologické havárii, k občanské válce (ony ty levné, chudé, země nebývají nejstabilnější) nebo prostě jen ti levní výrobci pochopí že nás mohou chytit pod krkem, protože jsme na nich závislí. (Vzpomeňme třeba na ruskou ropu a uzavření ukrajinského ropovodu.) Pak se nejde vrátit ze dne na den začít znovu, už to nebudeme umět a ani nebudeme mít prostředky. Co pak?

    Netvrdím, že souhlasím se současným stavem dotování zemědělství, ale na druhou stranu si ani nemyslím, že “neviditelná ruka trhu” a konkurence musí vše vyřešit v náš prospěch, zejména z dlouhodobého hlediska. A právě tady by měla zapůsobit regulační role státu, proto jej přeci platíme.

    • Pokud je určité odvětví nekonkurenceschopné, tak neexistuje žádné “dobré” řešení. Jsou jen menší a větší zla, která mají všechna své nevýhody. A pak jsou tu problémy, které prostě nejdou “vyřešit” a s nimiž nelze nic “udělat” – totalitní Čína dříve nebo později “dožene” a převálcuje postmoderní demokracie (vysávané sociálním systémem). A nikdo s tím nic neudělá.

      Chci tím říct, že těžko najdeme něco, co by bylo lepší, než dotace, protože s nekonkurenceschopností jako takovou nelze nijak uspokojivě bojovat. To ovšem neznamená, že by se dotace měli praktikovat. Nemám představu, kdy, jak a jestli není konkrétně třeba to zemědělství výhodnější “strategicky držet”. Možná ano. Ale dlouhodobě to prostě nic neřeší, je to přešlapování na místě. Je to jako mít zlámanou nohu a pumpovat do sebe prášky proti bolesti – sice to nebolí, ale problém přetrvává. A prášky proti bolesti nejsou zadarmo…

      Ono je to ve výsledku jedno, jestli ty dotace budou nebo ne, protože moderní západní státy v podobě, v jaké je známe dnes, stejně časem padnou, protože ze současné situace neexistuje východisko. Padnou pod tíhou “lidských dotací” (platů státních zaměstnanců, sociálních podpor, důchodů atd.) – v podstatě to, co se stalo v Řecku, tak se nějakým způsobem odehraje “všude” – s tím rozdílem, že nebude nikdo, kdo by mohl pomoct.

      Trend je zřejmý. Nemá smysl proti němu bojovat, můžeme se pouze přizpůsobit.
      Stejně jako nemá smysl bojovat proti globálnímu oteplování, můžeme si na něj pouze zvyknout.

      V článku jsem se však snažil dobrat k tomu, že já jako osoba absolutně nemusím něco takového řešit, nemusím se tím zabývat, nemusím hledat řešení… Stačí mi sledovat průběh a v případě nutnosti se přesunout jinam. Je chyba snažit se věci řešit (zvlášť pokud prostě vyřešit nejdou nebo žádné přijatelné řešení nemají), je lepší se místo toho snažit přizpůsobit měnícímu se světu. Je to výhodnější.

  5. Články se mi moc líbí.

    Pokud bych se měl vyjádřit k sociálnímu státu, tak výsledkem jeho působení je masově vymíraní jeho obyvatel, protože mít děti není nutné, když se o nás postará stát.
    Genocida páchaná sociálním státem je obludná. Jediným rozdílem je, že v totalitních diktaturách stát lidi vybíjí, v sociálních státech se lidé nerodí z rozhodnutí jejich rodičů. Výsledek je stejný.

    • Ahoj.

      Nejúsměvnější na sociálním státu je, že existuje pouze z “vůle” lidu, respektive té masy a většiny, která v konečném důsledku rozhoduje (pár intelektuálů, co tomu rozumí nemá dostatečnou váhu = počet hlasů), ale samozřejmě si neuvědomuje důsledky (problém demokracie obecně). Tahle “genocida” je tedy dobrovolná (o to je to horší).

      Pokud by chtěl někdo působení soc. státu omezit (a to tak, aby to fungovalo – sem tam nějaké to procento, se kterým žonglují politici a média, v podstatě nehraje roli), tak v zastupitelské demokracii se to rovná politické sebevraždě (příště už takovou stranu/politika nikdo nezvolí), takže to nikdo udělat nemůže. Sociální stát tak vlastně korumpuje politiku jako takovou, protože k udržení v politice je zapotřebí přistoupit na to, že bude člověk “hrát podle pravidel”.

      Východisko z toho tím pádem není žádné – vyjma krachu systému jako takového. A právě to “vybíjení obyvatelstva” tomu myslím dost napomůže (ekonomicky už to nepůjde utáhnout).

  6. Se systémem sociálního státu nejde dělat nic do té doby, dokud ekonomicky nezkrachuje. To, že pár odborníků, nebo lidí s vhledem do situace upozorňujeme k čemu to vede, nemůže nic změnit na tom, že dokud to jakž-takž funguje, nikdo do toho šťourat nebude. Hlavně proto, že ti, kdo by do toho měli šťourat jaksi z principu, tedy politici jsou na systému natolik závislí, že by bez něj nepřežili.
    Situace je stejná jako před současnou ekonomickou krizí, kdy odborníci zabývající se hypotečním trhem bili na poplach a upozorňovali, že se trh naprosto zhroutí. Ano, bylo to bráno jako názor, a ejhle o dva roky později se trhy zhroutily natolik, že to zasáhlo i do té doby naprosto netečné státy.
    Politici mohou situaci řešit až poté, co nastane průser.
    Jednotlivci mají možnost volby. Buď se přizpůsobí a pak to odserou se všemi ostatními, nebo zvolí cestu jako Král Krysa a systém využijí ve svůj prospěch, ovšem za cenu ztráty morálky. Mohou také volit útěk, ale to je riskantní a lze při tom umřít.

    • Máš pravdu, že politici potřebují nějaký problém (nejlépe Velký Problém), který by jim pomohl ospravedlnit to, co se udělat musí. Dokud ten průser nebude opravdu gigantických rozměrů, nikdo s ničím nehne (nevyplatí se mu to a je to i prakticky nemožné, neboť nikdy nedostane dostatečný počet hlasů a silnou podporu).
      Co se finanční krize týče, taky mě překvapilo (když jsem to zpětně studoval), že spousta lidí tvrdí, že něco takového se nedalo v žádném případě předvídat. Ono dalo, ale kdo by riskoval, že se to nakonec neposere a přišel o výhody z toho plynoucí, že…?

      Krach systému se dá očekávat a zároveň se dá očekávat, že v určitých částech světa to nebude tak hrozné a některé státy na tom nakonec i vydělají (každopádně ty státy asi leží mimo EU). Proto jsem koneckonců psal tenhle článek – ukázat, že nemusím sedět na zadku a čekat, až začnou ty sračky padat na moji hlavu. Existuje možnost “držet se stranou” (ale to se ještě chce vykašlat na hypotéku, “vlastní barák”, auto a podobný hovadiny…).

      Jinak dokonalý systém, dle mého názoru, neexistuje. Vždycky se to dříve nebo později nějakým způsobem “posere”, respektive lidi to poserou (a lidi nezměníš ani za tisíc let). Aneb jak říká Ivo Vašíček: “Každé společenské zřízení v sobě obsahuje prvky svého vlastního zničení.” Demokracie “pojde” na to, že rozhodují blbci (většina), kteří prostě nevědí a nakonec zahubí samy sebe.

      Ačkoliv nebojím se, že by Velký Kolaps znamenal zase až tolik. Ono to nějak dopadne, pár lidí při tom možná zařve, změní se hezkých pár věcí, na které jsou lidé v “západní společnosti” zvyklí, ale život půjde dál.

      • Velkej kolaps bude velkej kolaps. Tezko ho ale merit, zalezi na meritku. Ze vzdalenosti tisicu svetelnych let si nikdo nevsimne ani zniceni zemekoule, ale ty konkretni lidi, co zijou v konkretni vylhany realite, budou prekvapeny asi jako vesmir na svym konci.

        Velkej kolaps se ale nebude dotykat vsech zemi rovnomerne – nejvic to odserou ti, co ziji nejvic na dluh, tj. zapad. Druha otazka je, jestli to opravdu odnesou, protoze podle me jakakoliv zmena stavu na zapade oproti dnesku, bude zmena k lepsimu. Pokud tedy blahobyt nemerime poctem schvalenych hypotek a uveru, nebo prodluzujicim se vekem zivota senilnich starcu.

        Jakoby zivot lidi dnes koncil v puberte a pak prosli fosilizaci a staly se z nich stroje na antidepresivech. Stat se clovekem i za cenu predcasne smrti ma smysl IMHO.

    • Nesouhlasim se zaverem, i kdyz v nem neni “nepravda”. Ukolem cloveka byl vzdycky boj, prijimani risku a eventuelne i smrt, ktera rozhodne neni to nejhorsi, co se muze cloveku prihodit.

      Tahle apriorni averze k riziku je prave dusledkem zhoubneho vlivu socialniho statu.


Přidat komentář

No trackbacks yet.