Dobrý psycholog | Psychoanalýza

Psychoanalýza Co se stane, když na někoho usilovně myslím

6Apr/109

Dobrý psycholog

Jaký by měl být.

Za svůj život jsem se setkal s několika lidmi, kteří měli k oboru psychologie nějakým způsobem blízko. Potkal jsem začínající studenty, profesionálně praktikující terapeuty a také lidi na opačné straně barikády – psychicky narušené a emočně nestabilní jedince. Sám jsem měl v plánu psychologii studovat. Osobně jsem postupně absolvoval pár terapeutických sezení s několika psychology, takže mám zároveň určitou představu, jak vypadá práce profesionála v praxi. A protože jsem se nikdy netajil svým kladným vztahem k tomuhle oboru, stává se mi, že občas někomu takříkajíc „dělám vrbu“. Pojďme se podívat na to, jak by měl takový ideální psycholog vypadat.

Definice pojmů:

Termínem klient budu označovat člověka, který se přišel poradit a potřebuje pomoci se svými problémy. Dnes necháme psychicky nemocné lidi odpočívat, takže klientem se v rámci tohoto textu rozumí relativně duševně zdravá osoba, která si jen neví rady. Může být hodně v háji a „totálně na dně“, ale nemocná není.

Pojmem psycholog (terapeut, psychoterapeut...) budu označovat člověka, který se takové osobě snaží pomoct. Pro odborníky i amatéry (lidské vrby) platí stejná pravidla, takže mezi nimi, až na výjimky, nebudu dělat rozdíl.

A konečně slovem terapie se v tomto případě rozumí schůzka nebo sezení za účelem konzultace problému mezi klientem a psychologem.

Nezávislý...

Stejně jako veškerá medicína, tak i odborná psychologie je poslání. Služba lidstvu, nikoliv lidem. Chirurg si nemůže vybrat, že bude operovat jen „hodné“ lidi. Také profesionální terapeut pomáhá ze sraček i těm, kteří si to nezaslouží. Musí být nestranný v tom nejlepším slova smyslu. U profesionála by tohle mělo být absolutní samozřejmostí a zcela mimo diskuzi (osobně jsem toho názoru, že v praxi to bohužel tak úplně nefunguje). Měl by se soustředit výlučně na klientovo dobro – konkrétně na ten typ dobra, který sám klient považuje za správný. Psycholog by neměl brát ohled na svoje názory, myšlenky a pocity a nic z toho netahat do terapeutického vztahu, který má s klientem. Důležité je, co chce klient, nikoliv, co je „objektivně správné“.

Jednoduchý příklad: Pokud je klient dominantní typ a vyhledává výlučně submisivní ženy, nezáleží na tom, že terapeut tento druh vztahů z nějakého důvodu odsuzuje nebo preferuje něco jiného. Měl by v tom klienta podporovat, protože klientovi to přináší uspokojení.

Lepší příklad: Klient žije v partnerském svazku se ženou, která je na něm finančně závislá. Klientovi to nevyhovuje, k ženě už ho nic citově nepoutá, ale z morálního hlediska mu nepřijde správné, aby po jejich rozchodu skončila na ulici. Probere to se svým terapeutem a z rozhovoru jasně vyplyne, že bude pro klienta lepší ženu opustit, a že je to zároveň to, co klient doopravdy chce (jen se nemůže zbavit špatného pocitu, který mu v tom brání a svazuje ho). Psycholog tedy klientovi pomůže zbavit se pocitu viny a podpoří ho v jeho snaze neperspektivní vztah ukončit. Psycholog se absolutně nestará o to, co bude s onou ženou (pokud to klient vyloženě nechce řešit).

Předchozí příklad naruby: Žena má existenční potíže a snaží se je vyřešit. Narazí na bohatého chlapíka, který v ní najde zalíbení a ona, přestože ji k němu nic neváže, s ním začne žít, aby mohla nakrmit svého malého syna. Finančně svého partnera vysává, což chlápkovi časem začne docházet a žena cítí, že by mohla přijít o svůj jediný cash flow (není to typická zlatokopecká potvora, jde tu o přežití). Bezvýchodnou situaci se rozhodne řešit vyhledáním odborné pomoci. Zajde za psychologem, který ji vyslechne a společně dospějí k názoru, že bude v současné době nejlepší pokusit se skomírající vztah nějakým způsobem oživit (žena má se svojí kvalifikací problém najít dobře placenou práci a další alternativy jako pomoc příbuzných nebo přátel nepřipadají z různých důvodů v úvahu). Psycholog tedy poradí ženě pár triků, kterými by mohla získat zpět ztracenou přízeň a dál na nebohém pánovi parazitovat. A to i přesto, že osobně by s takovou ženou okamžitě vyběhl a podobné jednání bytostně nesnáší a odsuzuje.

Pokud jste jen člověk, co rád pomáhá druhým (ne vystudovaný odborník), tak s většinou z těch, kteří se na vás obrátí s žádostí o pomoct, už obvykle máte nějaký druh vztahu. Přesto je dobré držet si, pokud možno, co největší odstup a řešit celou záležitost maximálně nezúčastněně. Tenhle postup je dobrý ze dvou důvodů. Zaprvé, umožňujete tím druhé straně, aby se vám necítila zavázaná a tím nedeformovala váš současný vyrovnaný vztah (nedostáváte se nechtěně do nadřízené role). Za druhé je to bezpečné i pro vás samotné, protože tím držíte na uzdě svoji empatii.

Co se „zlých“ lidí týče, záleží na tom, jak se k pomoci druhým stavíte. Buďto pomáháte lidstvu jako celku a pomocnou ruku podáte každému, kdo si o ni řekne (tak to praktikují například vyznavači některých náboženství) nebo se zaměřujete výlučně na blízké lidi a uplatňujete reciproční altruismus nebo praktikujete něco mezi tím - máte potřebu pomáhat druhým, neomezujete se jen na lidi, kteří vám to mohou vrátit, ale máte určitý vlastní kodex, podle kterého se řídíte a na základě něhož filtrujete lidi, kteří si to (podle vás) zaslouží. Což je mimochodem můj případ.

...schopný...

Základem každého vztahu je důvěra. U dvojice psychoterapeut-klient by mělo být samozřejmostí, že veškeré informace sdělené mezi čtyřma očima neopustí zdi místnosti. Co je ovšem důležitější, než pocit bezpečí, je důvěra ve schopnosti terapeuta. Klient musí věřit, že člověk před ním je odborník, který jeho problému dokáže porozumět a pomoci s jeho řešením.

Je zcela klíčové, aby psycholog působil dojmem fundovanosti, jinak se klienta zmocní pocit „Co tenhle o tom může vědět?“ Konkrétněji:

  • Psycholog by měl být vždy do jisté míry nad vámi a tak nějak všeobecně „lepší, než vy“. Pokud není, rozhodně by se tak, dle mého názoru, měl snažit působit. Sami si nejste schopni pomoct, přišli jste se poradit ohledně něčeho, na co nestačíte, takže je logické, že vaše očekávání jsou v tomto směru poměrně vysoká. Není přímo nutné tvářit se jako Václav Klaus, ale v žádném případě nesmí klient nabýt dojmu, že psycholog pouze vaří z vody, že jen zkouší, jestli náhodou něco nezabere. Na profesionálovi musí být vidět, že ví, co dělá.
  • Je potřeba vypadat reprezentativně. To zní sice jako věta ze špatné příručky pro začínající manažery, ale psycholog v nepadnoucích riflích a svetru na mě nepůsobí jako někdo, kdo by mi byl schopen zasvěceně poradit ohledně problémů s mezilidskou komunikací.

Psycholog by se rozhodně neměl obávat toho, že bude působit nabubřelým dojmem. A už vůbec nemusí mít strach o to, že by to klienta mohlo odpuzovat. Klient si většinou psychologa idealizuje do podoby samo spásného božstva, které nepatrným pohybem malíčku vyřeší všechny jeho problémy. Setkání s realitou znamená pro klienta nutnost přijmout fakt, že psycholog není vševědoucí a hlavní část práce na zvládnutí problému musí stejně oddřít sám klient. Psycholog ale musí zůstat v nadřízené pozici, jestliže klientovi jen po lopatě vysvětlí, že bude působit pouze v roli jakéhosi rádce a rozhodně nebude tím klíčovým aspektem, který problém vyřeší, může to znamenat fatální ztrátu důvěry v terapeutovi schopnosti.

...citlivý.

Se známou tezí „štěstí je důležitější, než pravda“ se musí zacházet velice opatrně. Není nic horšího, než když terapeut v dobré víře klientovi něco nakuká a ten se pak z jiných zdrojů dozví, že to tak není. Na druhou stranu někdy je pravda vyloženě kontraproduktivní a ničemu nepomůže, když pojmenujete věci pravými jmény – akorát tím zvýšíte klientovu úzkost a dáte jeho obavám příliš konkrétní podobu. To je v určitých případech na škodu, protože pokud to neumíte citlivě dávkovat, klient se může začít cítit natolik nekomfortně, že se zvedne a odejde si hledat jiného psychologa, případně na psychoterapii zanevře úplně (byť z iracionálních důvodů).

Dobrý psycholog nekritizuje. Opět se může na první pohled zdát užitečné jasně ukázat, kde je zakopaný pes (většinou v klientovi, ne v jeho okolí), ale namířeným ukazováčkem a obviněním „Ty za to můžeš.“ ničemu nepomůžete. Ten člověk má už beztak nalomené sebevědomí a často se obviňuje v dostatečné míře sám. Někdy se tomu vyhnout nejde a to v případě, kdy má klient „jasno“, jaká je příčina jeho nezdarů a svoje problémy svaluje výhradně na všechno ostatní, jen ne na sebe. I tehdy je nutno postupovat jemně a celé to podat tak, že sice problém je v klientovi, ale díky tomu právě a pouze klient má tu moc s tím něco dělat (ve chvíli kdy přenesete problém na okolí, na něž však nemáme vliv, jste ve slepé uličce).

Na čem celá terapie stojí a padá je schopnost psychologa být konstruktivní. Správné je nehledat příčinu (měli jste nešťastné dětství, laxní výchovu, byli jste izolováni od společnosti...), ale maximálně pojmenovávat následky (váš současný stav je takový a takový), avšak bez dalšího zdůvodnění (protože se vám v minulosti stalo to a to). Souvisí to s předchozím odstavcem: Většinou není tak důležité hledat příčiny. Hlavní je snažit se najít řešení. Moderní psychologie se soustředí spíše na „jak z toho ven“, než „co k tomu vedlo“. Freud promine, ale dva roky trvající psychoanalýza je v dnešní „instantní“ době zkrátka nepoužitelná. Kromě toho klient se zpravidla (rád) obejde bez hlubší znalosti sebe sama, potřebuje hlavně okamžitou pomoc, ne detailní analýzu svého nitra.

---

Psychologii studují lidé z různých důvodů. Někteří primárně chtějí poznat sebe, svoje myšlení, pocity, potřeby a touhy. Hledají odpovědi na to, jací jsou oni samy i lidi okolo. Jsou to hledači pravdy. Další skupinou lidí jsou ti, kteří se o psychologii zajímají kvůli možnosti osobního prospěchu. Chtějí získané znalosti využít v praxi a profitovat z nich. A pak jsou tu léčitelé. Lidé, kteří vnitřně věří, že pomáhat druhým je správné samo o sobě a chtějí vědět víc, aby dokázali lépe pomáhat (osobně se řadím do všech třech skupin).

Bohužel je hodně léčitelů, kteří zůstali pouze u samotné touhy pomáhat. Jediné, co mají je odhodlání a víra. Ale dobré úmysly nestačí. Je potřeba vědět jak, neboť bez potřebných znalostí můžete napáchat víc škody, než užitku. Ostatně, všichni známe to rčení s dlažbou a peklem. Ne nadarmo je k povolání psychologa zapotřebí příslušná vzdělanostní akreditace, profesionální vrbu nemůže dělat každý. Respektive může (viz. nejrůznější šarlatáni, vykladači karet a věštkyně), ale výsledky bývají nejisté.

Existuje množství obecných pravidel, které je záhodno dodržovat, pokud chcete být jako rádci úspěšní a dělat to správně. Pár jsme se jich pokusil přiblížit v článku. Na další si bude muset přijít každý sám.

Komentáře (9)
  1. pěkný článek :)

  2. To je sranda čtu Váš článek a jsem přesně ten psycholog v nepadnoucích riflích :-)))
    To je opravdu zajímavé ..jak si kdo představuje správného psychologa..každý to má obranně jinak. :-))

    • Tímhle článkem jsem si tenkrát řešil svoji nasranost na jednoho “psychologa v nepadnoucích riflích”, od kterého jsem po dvou sezeních utekl – protože to prostě byl idiot, co neuměl vysvětlit ženský, co se ztratila na chodbě, kudy má dojít do vedlejší budovy.

      Takže rifle/nerifle, prostě nebejt blbej no…

  3. Ráda bych znala Vaši odpověď na pár otázek. Může dobrý psycholog klietovi/klientce při rodinném poradenství jeho/její chyby vytýkat před dětmi? Je normální, že klienta opakovaně nenechá domluvit? A teprve když se do toho vloží jiný člen rodiny a dopoví věc sám, psycholožka přibrzdí a začne mluvit k věci? Je v pořádku, když vidí chybu jen na jednom z manželů, zatímco jiný psycholog ji vidí naopak na tom druhém, event. na obou? Chápu, že k neshodě může dojít, ale ve zcela zásadní věci? Děkuji

    • @Iva: Ahoj, můžeme si tykat.

      Tenhle článek je ještě z doby, kdy jsem sám chodil k psycholožce a srala mě (taky jsem řešil “chyby”, co dělala).

      Jestli je to, co dělá tvůj psycholog nevim, ale ptát se na normálnost, když chodíš k psychologovi, to je samo o sobě ujetý. Každopádně abych dneska říkal kterej psycholog je dobrej, kterej špatnej a proč, to už je mimo, protože dneska ti řeknu tak akorát to, aby ses na nějaký psychology vykašlala, protože psychologové ti řeknou buď to, co chceš slyšet nebo to, co nechceš slyšet. Ale jen málokdy to, co je skutečně potřeba. Pokud máte s manželem problémy a v manželovi je podle tebe chyba (což si evidentně myslíš), je úplně putna, jestli ti jeden psycholog dává za pravdu a druhej ne a jestli jeden hledá chybu tady a druhej onde. Protože ani jeden se nepodívá dostatečně do hloubky, protože takhle se dneska prostě psychologie nedělá; v poradně ti neřeknou, že se chováš jako kráva ani že manžel je zmrd, oni budou hledat to konstruktivní řešení, který má zajistit, že spolu pár dalších let vydržíte – než se konečně rozejdete a oba se z toho zhroutíte. Tady nejde o to rozebrat příčinu, psychologovi jde o to udržet vás v chodu (v systému), udržet vás funkční.

      Pokud chcete něco skutečně řešit, vyserte se na psychology.

  4. Ani jsem to nedočetl, to ta vrba, je to směšný :)). Skrátka a dobře si necháte platit za vyslechnutí si člověka v jedno jak zavažné a však s pravidla zoufalé situaci. A dohadujete se o tom co se má nebo může, či co praví učebnice! Což přestává být směšný, a poukazuje na to že vlastně nikdo s vás neví jak tu či onu situaci pacijenta řešit! S čehoš dlé mého názoru vyplívá že nejste schopni a už vůbec oprávněni! Měnit prostor nebo pohyb v něm komukoli do míry takové aby člověku pomohl nejen v duševním poznání natoš v jeho důsledku na reálné dopady okolností co lidičky dohnaly až do vaších ordinací! U niká mě smysl vašeho konání, čímš netvrdím že jde pouze o s kasírování. Jste sprostý pomáhat jen tak na oko! Když něco začnu tak stím že to dodělám! A když vím že to nespravím tak se do toho snad vůbec nepustím! Mám jen základku, určo je to vidět na pravopisu! Lidem pomáhám i bez termínů, knih a td. Protože mohu, a ač jsem na potpoře si za to vzít korunu neodvážím. Bych se hambou propadl sám před sebou!!! Každý je jedinečný stejně tak i problém a okolnosti. Jako kruh kolem. Zkaždého kruhu však vede cesta ven!! A to přesně mezi psychickou a reálnou částí spirálou! Proto je nemožné člověku kruh o pustit když si to neuvědomujete!!!
    už mě to nebaví zdarec

    • @zDeNda: Klid, ten článek je celej o ničem, a JE směšnej. Psal jsem to tři roky zpátky a dneska bych už se za to nepostavil – a nejen to, radši bych to zmačkal a zahodil, ale to taky nemá úplně smysl. Přestože to je sračka tenhle post, pořád je vcelku užitečnej. Jednak je to dobrý pro srovnání s dnešníma článkama, protože to ukazuje, že se dá sebe sama dokopat k tomu vnímat ty věci zcela jinak, plus to má docela zajímavej SEO potenciál; spousta lidí na tenhle blog chodí právě přes tenhle sračkoidní článek o psycholozích (plus ještě přes neméně sračkoidní post o lásce).

      Jinak já nejsem žádnej psychoterapeut, očividně s nima máš taky blbý zkušenosti a chceš si něco vylejt, ale kopeš do špatnýho plotu. Taky nemám rád psychology a taky si myslím, že jsou dost mimo a nemají moc šajnu o tom, jak ty věci skutečně řešit – a ani nemůžou mít; dnešní psycholog nemá prostor řešit něco skutečně do hloubky a dostat se s tím člověkem k sobě blízko, specielně ve chvíli, kdy je to jeho práce a nechává si za to platit (je to jeho primární zdroj obživy).

      Osobně se mi dlouho nelíbila i ta samotná skutečnost, že by si někdo za pomoc lidem měl účtovat peníze, ale už v tom takovej problém nevidím. Peníze jsou součástí reality a je nutný je nějak integrovat, tahle hra na čistotu, že jako budu pomáhat lidem, ale nevezmu si za to ani korunu, je prostě patologická (jak by řekli psychologové).

      Oprávněnost/neoprávněnost – a kdo je teda oprávněnej? Jak a kde se získává ta “oprávněnost”? Sám píšeš, že lidem teda taky pomáháš, ale podle čeho posuzuješ, jestli na to máš nárok nebo ne? A jak můžeš dopředu vědět, jestli budeš schopnej něco “spravit” nebo nebudeš? Podle čeho se rozhoduješ? Přece nikdy nevidíš dopředu, jestli ta pomoc bude k něčemu dobrá… Každopádně nikdo ty lidi nenutí do těch ordinací psychologů chodit. Šli tam dobrovolně a dobrovolně platí psychologovi za konzultaci (byť většinou formou takzvanýho zdravotního pojištění). A do těch sraček, kvůli kterejm k tomu psychologovi jdou, se dostali taky zpravidla sami. To, že pak vyhazujou čas a peníze za psychology, kde si nechaj do hlavy narvat nějaký jednoduchý povrchní řešení svýho problému, kterej se tím jen uhladí, aby mohl po nějaký době eskalovat znovu a jiným způsobem, to je taky jen a pouze jejich blbost.

      Psychologové prostě neplní tu funkci, kterou čekáme, že by měli plnit. Myslíme si, že psycholog dělá to, že pomáhá léčit jádro problému, ale psychologové na tohle prostě nemají ani čas ani prostředky a hlavně jim v cestě stojí jejich ideologie – tj. psycholog má neustále na paměti, že jediné, o co jde, je aby člověk byl schopný žít UVNITŘ společnosti a aby byl její součástí, a tomu podléhá veškerá psychoterapie. Jejím cílem není nic jiného, než “zařídit, aby člověk mohl fungovat v rámci systému”. Tzn. psychologa ani nenapadne zamýšlet se nad tím, že by pro daného člověka bylo třebas lepší, kdyby ZŮSTAL deviantní, asociální a v rámci tabulek v kolonce “psychopatologie”. Celá psychologie se tak dostává do střetu zájmů mezi potřebami společnosti a potřebami jedince a společnost to samozřejmě vyhrává na celé čáře (už jen kvůli tomu, že psychologové to mají jako obživu a tím pádem i celá psychologie jakožto “věda” je podřízena zájmům systému).


Přidat komentář

No trackbacks yet.