Cenzura informací | Psychoanalýza

Psychoanalýza Emoční hlad a co s ním

22Jul/12433

Cenzura informací

Pilulky proti bolesti.

Co je to bolest? Jak se bolesti bráníme a jaké to má pro nás důsledky? Proč léky zpravidla nejsou řešením problému, ale problémem samotným? A z jakého důvodu má tenhle článek tak strašně matoucí nadpis?

Spotřeba „léků na hlavu“ rok od roku stoupá. Prášky na nervy, prášky na spaní, antidepresiva, prášky na uklidnění... Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (nejpoužívanější skupina antidepresiv) jsou mezi lidmi pomalu známější, než poslední singly Lady Gaga. Jedna pilulka seropramu po ránu se stává stejnou denní rutinou jako čištění zubů. Nejdůležitější je, aby nic nebolelo. Hlavně, abych mohl klidně spát. Hlavně, ať jsem v klidu. Ať můžu fungovat, chodit do práce, vydělávat peníze, platit daně, kupovat zboží, a smát se na Vánoce s dětmi u nové pohádky z produkce České televize.

Psychoanalýza na to má ovšem trochu jiný názor.

 

Když mě něco bolí, vezmu si prášek

Při léčbě čehokoliv se používají dva základní medicínské postupy. Léčba kauzální a symptomická. Nebo-li můžete léčit příčinu nebo následky. Typicky při angíně například jako jeden ze symptomů (projevů) dostanete horečku. Avšak horečka není problémem sama o sobě, tím je virus. Zvýšená teplota je pouze jedním z projevů toho, co virus dělá ve vašem těle. Můžete si vzít prášek, který vám srazí teplotu. Tím však neodstraníte virus angíny. To udělají teprve antibiotika, která virus zahubí a spolu s ním zmizí i příznaky jako je zvýšená teplota.

Co se lidské psychiky týče, jediné, co je dnes na trhu s léky k dostání, jsou prášky na „sražení teploty“. Když je s vámi něco špatně a začnete upadat do deprese, můžete si tak maximálně ulevit antidepresivy a trochu „srazit“ ty špatné pocity, ale to je asi tak všechno. S příčinnou těch špatných pocitů neuděláte nic. Antibiotika na „léčbu duše“ zatím nikdo nevymyslel a taky nikdy nevymyslí.

Vtip je v tom, že u angíny má zvýšení teploty v těle svůj velmi dobrý důvod. Horečka totiž kupodivu není něco, co by způsoboval virus. Tělo zvýší teplotu samo, aby tak vytvořilo horší podmínky pro rozmnožování viru (angína je vyladěna na běžnou tělesnou teplotu a zvýšení byť o jeden nebo dva stupně rapidně zhoršuje podmínky pro rozmnožování viru). Zároveň vy sami okamžitě víte, že se něco děje, protože je vám prostě blbě. Co se stane, když do sebe hodíte Ibuprofen? Horečka ustoupí. A virus angíny má rázem lepší podmínky pro svoje fungování – přestože se paradoxně začnete cítit o něco lépe.

Jak to funguje s tou tolik známou depresí? Praxe je přibližně následující: Člověk je navyklý na nějaký vlastní systém toho, jak žije svůj život. Chození do práce, jednou za rok dovolená, v pátek do hospody s přáteli. Časem se začne cítit špatně a postupně upadá do deprese. Zanedlouho to začne zasahovat do pečlivě vyjetých kolejí a zvládání léta naučených postupů je rázem problém. Práce je najednou mnohem nesnesitelnější, než je obvyklé, na nějakou dovolenou nemáte ani pomyšlení a je vám tak blbě, že by si toho mohli dokonce všimnout i přátelé při pravidelném týdenním alkoholovém restartu. Takže vás napadne, že si ulevíte od bolesti a vezmete si prášek na sražení teploty.

 

Totalita ve vlastní hlavě

Antidepresiva fungují stejně jako Brufen. Uleví od bolesti. A tím umožní zhoršení příčiny. Na rozdíl od angíny, k antidepresivům už neexistují žádná antibiotika, která by zároveň odrovnala virus špatné nálady. Takže symptomy sice určitým způsobem ustoupí, příčina trvá dál.

Psychická bolest (chcete-li deprese) je symptomem. Je informací, že je někde něco špatně. Stejně jako zvýšená teplota je informací o tom, že se ve vašem těle uhnízdil zákeřný organismus, který je potřeba vyhubit, je to, čemu říkáme deprese, pouze informací, že je tu něco, co si žádá pozornost. Pokud si vezmete prášek, který má červené světélko v podobě bolesti odstranit, pouze tím zavíráte oči před něčím, čemu byste se jinak museli věnovat. Liberálně založení lidé se, plni rozhořčení, ohání demokracií a svobodou slova při sebemenším náznaku toho, že si stát dovolil někoho v něčem omezit. A přitom ti největší cenzoři jsme my sami. Vytěsňujeme problémy tak dlouho, až jediné, co jakž-takž funguje, jsou psychofarmaka. A i ty dříve nebo později selžou a přestanou stačit. Ačkoliv někdy to může trvat i desítky let. A někdo se snaží cenzurovat vlastní hlavu třeba celý život.

Když mě něco bolí, měl bych se v prvé řadě ptát proč mě to bolí. Ne do sebe cpát jakési umělé prostředky, které v konečném důsledku příčinu problému pouze zakonzervují a uhladí symptomy. Přičemž se samozřejmě nemusí jednat jen o prášky. Kdo nechodí ke cvokaři, pije alkohol. Kdo nepije alkohol, chodí na ryby. Teoreticky může být antidepresivem prakticky cokoliv. Odpolední káva v práci, kterou si musíte dát, jinak byste byli ospalí a práci byste nezvládali. Ucpávky do uší, bez kterých zkrátka neusnete. Panák vodky, bez kterého nejste schopní jít a začít se bavit s holkou. Pravidelné kouření marihuany, kterým se uklidňujete, abyste se vůbec mohli zvednout ráno z postele.

Vzniká tak nekonečný cyklus, kdy si svůj „lék“, svoje antidepresivum pravidelně dopřáváte proto, abyste mohli zapomenout na to, že existuje nějaký důvod k tomu, že ho berete. Braní antidepresiv pak znamená pouze utužování problému, protože člověk zapomene, jaké je to být bez nich. Viz. šílený diskuzní příspěvek na neméně šíleném webu doktorka.cz:

"Neboj se Hano, [seropram] návykový není, dcera ho užívá asi 5 roků a je v pohodě, napřed 1 ráno, teď 1/2 a nezdá se, že by byla na něm závislá. Spíš je v pohodě."

V dnešní době, kdy je potřeba být v pohodě a kdy je tlak na to, aby každý žil šťastný život, lidé začnou panikařit a rvát do sebe prášky při sebemenší odchylce od normálu. Přitom co se přímo antidepresiv týče, nejsou dobré k ničemu jinému, než k tomu, aby vás takzvaně postavili na nohy. A psychiatři to moc dobře vědí. Uvědomte si, že pokud vám lékař napíše antidepresivum, stejně nemá nejmenší ponětí o tom, proč máte depresi. Je to jako nadopovat koně, když potřebujete, aby vám z lesa odtáhl kládu.  Systém zdravotního pojištění je například v ČR nastavený tak, aby nikdo nemohl docházet na psychoterapii tak často, aby mu to nějak významněji pomohlo. Jede se na co nejmenší počet sezení s co největším počtem lidí. A z ničeho jiného, než z vašeho zdravotního pojištění ta paní psycholožka, ke které si jednou za měsíc chodíte pobrečet, placená není.

Útlocitná západní civilizace se dostala do fáze, kdy je snazší, a pro systém efektivnější nechat lidi záviset na psychofarmakách, než se snažit skutečně řešit lidské problémy. Vždyť je to tak snadné, stačí si vzít prášek. Vezmete si magickou pilulku úlevy, abyste mohli dál chodit do práce a nemuseli se zabývat tím, proč máte depresi – protože zjištění, ke kterým byste se při analýze vlastního života dostali, by mohly být až příliš deprimující.

Antidepresiva jsou tak skutečnou moderní drogou, na které jede celá naše společnost a bez které by se už celý systém dávno sesypal jako feťák, kterému odepřete jeho dávku.

 

Nejdříve myšlenka, potom chemie

Typický argument zastánců prášků všeho druhu je, že je to celé otázka „porouchané chemie“. Specielně u antidepresiv, které regulují hladinu serotoninu (hormon štěstí), prý člověk nemůže za to, že se mu kdesi v mozku nedostává nějaké důležité látky a jen a pouze proto se cítí mizerně.

Skutečnost je poněkud jiná. Chemie se nikdy nepokazí sama od sebe. Pokazí se až potom, co člověk dlouhodobě ignoruje informaci (bolest), kterou se mu jeho vlastní psychika snaží předat. Chemie se „pokazí“ až tehdy, když deset let chodíte každý pátek do hospody, abyste zapomněli na to, že vás štve vaše práce a ženská, se kterou chodíte, je mrcha.. Pokazí se až potom, co jste sedm let ve vztahu, o kterém víte, že vás vysává. Teprve tehdy přichází to, na co tak rádi dáváme nálepku deprese, aby bylo možné dát od toho ruce pryč a označit to za „poruchu chemie“. Ve skutečnosti neexistuje nic jako „porucha chemie“. Chemie začne fungovat přesně takovým způsobem, jakým jí vy sami fungovat donutíte. Nízká hladina serotoninu není opět nic jiného, než příznak, symptom. Projev toho, jak žijete svůj život.

Navíc deprese není nic konečného, s čím by se nedalo nic dělat. A rozhodně to není žádné onemocnění typu té angíny. Psychiatři vám sice budou tvrdit něco jiného, ale pravdou je, že dnes nikdo nedokáže přesně popsat ani to, jak taková deprese vlastně vzniká. Všechno, co má věda v ruce, je popis výsledku celého procesu, kterým je to, že se člověk cítí špatně. Ale proč se cítí špatně, na to nikdo odpovědět neumí. Proč? Protože je to individuální. Každý jednotlivý člověk s depresí má svůj život pokálený jinak a každý ignorujeme něco trochu jiného (byť ve výsledku vždycky akorát zavíráme oči před realitou). Mimochodem úplně stejně je to s údajnými psychickými poruchami, které nejsou nic jiného, než logickou reakcí organismu na to, co se s ním děje. A stejně jako deprese není nemoc, tak například schizofrenie není porucha. Alespoň ne v tom smyslu, že by něco bylo jinak, než „má být“.

Psychoanalýza dokonce tvrdí, že člověk s psychickou chorobou je úplně přesně tam, kde má být (zpravidla v prdeli). Špatné by naopak bylo, kdyby člověk za svoje činy nenesl odpovědnost. Naštěstí to tak nefunguje a všechno se vám jednou vrátí. Za deprese a psychické poruchy si holt lidé zpravidla mohou sami. Je to tím, jakým způsobem žijeme svoje životy, nic jiného v tom není. Není to o nějaké záhadné vnější síle, na kterou nemáme vliv a která nám rozházela fungování pár hormonů v mozku. Ani náhodou. Tohle nebyla náhoda! Tohle jste byli vy a vaše vlastní ignoranství. Je načase se zvednout a dát to do pořádku. Žádný prášek to za vás neudělá.

 

Postmoderna jako řemen

Relativně nedávná osvěta v oblasti takzvaných duševních nemocí, s sebou přinesla i masové rozšíření pocitu, že užívání antidepresiv je vlastně normální a v pořádku. Původně to bylo myšleno tak, že člověk, který užívá antidepresiva nebo chodí ke cvokaři, není „blázen“ a nemělo by se na něho tak pohlížet. Leč nakonec to dopadlo spíše tak, že lidé získali pocit, že nebýt v pořádku a být takzvaný blázen, je vlastně normální. A mít depresi a cítit bolest je také normální a v pořádku. A proto si vezmeme na tu bolest prášek. Hurá, rázem nás nic nebolí – ještě štěstí, že i kdyby nás něco bolelo, tak by to bylo v pořádku. Uf, postmoderní logika...

Říkám si kolik lidí by vůbec bylo schopných vést život bez libovolných prášků na hlavu, kdyby například nechodili do práce? Kolik lidí by bylo schopných vydržet tu bolest, tu prázdnotu, která se nutně dostaví, když máte najednou o osm až dvanáct hodin denně víc na přemýšlení o sobě a o světě? Hlavní příčinou deprese možná nejsou ty klasické, jasně viditelné problémy. Možná není příčina v samotné ztrátě zaměstnání, ale v tom, že člověk netuší, co by mohl dělat místo toho. Možná za všechno může nuda...

Tak nebo tak, bolest má vždy svůj důvod. Bolest nám něco sděluje o nás samotných. I když to zní drsně, je nutné trpět! Protože pro spoustu lidí je utrpení to, co je pro ně v danou chvíli nejlepší. A není nic horšího, než snažit se umlčet vlastní hlavu.

Komentáře (433)
  1. Tak právě ono je potřeba si říct proč inklinujeme k “depresím” co nás k tomu přivádí. Myslím si že je to celej systém v kterém žijeme do kterého jsme se narodili a kterej na nás tlačí. Nutí nás dělat věci tak, aby systém jako celek fungoval. Chce se mi až říct, že je to určitá dań za to že si můžem žít jako v “civilizaci”. Náš život, jak dostaneme rodné číslo, už je prostě motůrkem toho systému a ten samej systém, aby mohl funovat nás potřebuje ke spotřebě a proto do nás tlačí věci, které chceme, ale nepotřebujeme. Chceme být úspěšní, bohatí světem oblíbení a to dokonce víc, než to že bychom chtěli být zdraví. Je to tak, že nevíme, neumíme rozlišit tu hranici. Neumíme žít v souladu s přírodou, neumíme si vypěstovat jídlo,(umíme si ho koupit) neumíme se sami o sebe postarat od A do Z a tady je podle mě ten prvotní strašák.Už nám to naše životy neumožńují.
    Co jsme se naučili je, že můžeme něco mít, něco vlastnit a popřípadě i někoho a máme snahu toho shromaždovat víc a víc a pokud jsme v tom dobří tak relativně máme na čas co dělat a pak, pak po letech zjistíme, že to není to “ono” je tam prázdnota a za námi “jen” něco nasysleno, majetek, peníze, věci (které, ale vlastně ani nepotřebujeme jen nám dělají, dělali dobře) a vydáme se jiným směrem, za něčím novým.To jsou ti “jakoby lepší z nás “, našli si cestu a něco ví. Můžeme se domnívat že je to ta lepší cesta v tom našem “civilizačním systému” Většina těch lidí co jde touto cestou tak tu bolest cítí a pracují s ní jinak, než polykáním prášků, prožívají to a ti nejlepší do poslední buńky.(jo je tu i vyjímka co potvrzuje pravidlo, nicnení černobílé)
    Ti co nad sebou hořekují nedosáhli na to jako ti první a teskní si, berou ty pilulky, protože “neví” nenašli, nejsou probuzeni a těch je podstatná část a náš systém je potřebuje víc.Tam přetrvává ta prázdnota neustále a oni si to uvědomují v nitru pod rouškou deprese. Jednoduší je vzít si prášek, než se pohnout s poza skla a trpět bolestí procitnutí, ale nic jiného nám už asi nezbývá. My už se na začátek nedostaneme, ale můžeme prozkoumat a informovat další generace naším poznáním, a pořád je lepší cítit bolest, než být jako zombie. Přirovnal bych to k Matrixu, ti první jsou jako Morfeus,Trinity a Neo, kteří už něco “ví” a stále v bolesti hledají jak na to a ti druzí jsou prostě ti “druzí.”(a stačí i když jsou to jen minuty denně)
    Můžeme to změnit ? Těžko říct, ale i první zrnko písku přesype celou hromadu a v tom časovém prostoru, který je nad námi je to sranda…
    Takže ano bolest má vždy svůj důvod a sděluje nám informace o nás samotných a musíme tu bolest přežít a naučit se, že je to ukazatel informace, kterou máme rozkódovat. Máme chtít to poznání místo pilulky.

    • Lidi musí dělat věci, který nesnáší a hlavně který jsou v principu špatně, aby vůbec mohli přežít a hlavně aby vůbec mohli fungovat ve světě, protože fungovat ve světě pouze “správně” nelze. Na druhou stranu lze se snažit o connection řekl bych, byť se connection neustále ztrácí – někdy stačí tři měsíce chodit do “normální český práce” a člověk toho najednou zapomene hafo. Ono něco cítit, to bolí. Protože cítění nám dává informaci o Realitě a zpětnou vazbou nás kope do zadku a ukazuje, co děláme blbě a co nám kazí “signál”. A ona to není prdel mít dobrej signál. Lidi si kolikrát radši uleví, než aby se snažili… A radši jsou ti zombie, protože je to tak snazší a bolí to míň.

      A jasně, že v tom má prsty systém a prostředí. Nicméně stejně je to nakonec na nás a ono to jde. Jde dělat docela dost. Byť člověk stráví polovinu života jen tím, že se snaží vymanit z okovů, škatulek a šuplíků, do kterejch se ho snaží zavřít společnost. Přitom jakoby zdánlivě není nic jednoduššího, než se zvednout a jít žít někam do vcelku málo rozvinutý země (ČR a Brazil je furt až moc velkej luxus) a obdělávat si někde pole a jíst, co si vypěstuješ a bejt soběstačnej. A přitom to “nejde”. Nebo jde, ale až po tý fázi, kdy se naučíme to “shromažďování”, o kterým pak stejně zjistíme, že nám to vlastně nic moc nepřineslo… Sakra jak já bych jel žít někam do přírody, pěstoval něco na poli, lovil v lese zvířata, přespával pod širákem, večer seděl u ohně… ale nejsem schopnej. Bojím se zvednout a vyrazit, protože bych přišel o jakýsi rádoby “pohodlí”, který ovšem ve výsledku stejně ze srdce nesnáším! “Nesnáším” civilizaci a zároveň z ní nedokážu vypadnout. Paradox.

      Důvodem, proč provádíme ve vlastní hlavě autocenzuru, je řekl bych to, že si chceme ulehčit, vyhnout se nepříjemným pocitům a utéct před strachem. Cenzurujeme sami sobě informace proto, že nám připadá, že se nám pak bude žít líp. Samozřejmě opak je pravdou a akorát nás to pak stahuje do sraček. A hlavně – dříve nebo později se pravda stejně ukáže (projeví) a dostaneme to nějak sežrat. Anebo to v lepším případě stihne relativně včas prosáknout na povrch. Viz neuvěřitelně vtipnej příklad přímo s tímhle článkem:

      Ono já jsem ho totiž asi napsal kvůli tomu, že jsem nasednul na vlak řítící se do solidního shitu (začal jsem cenzurovat jednu hodně důležitou informaci; snažil jsem se vyhnout tomu, aby něco bolelo), ale protože jsem si toho nějak musel mimoděk všimnout, tak jsem napsal tenhle článek. Ale to mi to ještě vůbec nedocházelo. Publikoval jsem to v neděli (předevčírem) a zcela synchronicitně jsem v pondělí (včera) dostal kopanec do koulí a facku přes xicht, až jsem se teda naštěstí (snad) vzpamatoval. A teprve dnes mi zpětně došlo, proč jsem vůbec tenhle post napsal a v souvislosti s tím mi došlo XY věcí, na který jsem za uplynulý tři měsíce tak trochu “pozapomněl”. Prostě mazec. Pointa je, že před Realitou se utýct prostě nedá. Ačkoliv se fakt děsím toho, jak to dopadne, až na sebe zase něco budu hrát příště, ale NEVŠIMNU si toho, jako teď.
      (asi se nestane nic moc no, Mordemy se zase jednou vykoupá ve vlastní šťávě no…)

      Asi se neztotožňuju s tím rozdělením z Matrixu, neboť “probuzení” jsme prostě všichni. Nelze to členit na “lidi, co vidí a cítí” a “lidi, co nevidí a necítí” alias na “probuzené” a “neprobuzené”. Ve všech lidech je rádio, který vysílá signál. Všichni chtějí něco reálnýho. Všichni chtějí sedět u Ohně. Akorát na to prostě zapomínáme no. A zapomínají na to i ti Neové a Morpheusové (a Trinity na to určitě zapomíná taky, akorát to nikde neříká ;o). Jak jsem psal o odstavec výše, zapomenout a spadnout zpátky do “zombie” stavu je mnohem jenodušší, než se zdá. Být probuzený není nic permanentního. Stejně jako není nic permanentního “být jako zombie” – aka nic jako psychické poruchy prostě a jednoduše není.

      A ego je shit, ať žije trip!

      • Jj presne an tohle upozornoval zizek s tou scenou z matrixu a treti pilulkou. Ze “byt probuzen” je iluze. Pochopit, ze nic takoveho neni a prijmout to je nejvetsi a posledni tafka. Podobne jako ta dvojice v Revolutionary Road dost pozde pochopila, ze neni vyjimecna. Clovek prestane byt jako zombie a presto zjisti, ze je porad zombie… takze jaka je pointa nebyt zombie? No pocita se ta snaha… asi. Clovek, kdyz zjisti, ze je predurcen k neustalymu failu, ma tendenci to balit. Jenze i to je ta zkouska… asi :) Proste verim, fakt verim, ze je tohle jen iluzorni peklo a ze na konci se tomu mame zasmat a humoru nam bude doprano primo umerne tomu, jak moc to clovek nezabali – tj. jak moc se donuti byt bdelej a v pritomnosti. Pripomina mi to nekonecny noci u livka, kdy cloveku 50x spadne hlava, uz davno si muze rict, ze ma vydelano, ale proste to nezabali do posledniho zapasu, kdy az nekdy v 9 rano chyti ranec, protoze spi uz vsichni vcetne bookies.

        • Revolutionary Road je boží. Nejlepší je tam ten “šílenej” matematik s emocionálníma problémama – ten byl jedinej “normální”; tak trochu Mordemy, když nemá svůj den… anebo naopak když ho má. Scéna u oběda, kdy je tam seřval (hlavně Franka) jak malý děti byla dokonalá.

          Frank to posral, měli se prostě zvednout a odjet do tej Paříže, kde by to sice byla do určitý míry stejná písnička, ale ten pohyb by jim prostě nějakou změnu přinesl a rozhodně by to takhle nevygradovalo. Prostě vůl (neříkám, že April byla čistá, oni si ubližovali navzájem celej film, ale on se prostě zaseknul a vzdal to – jak říkal ten matematik: “Zjistil si, že je to tady v tej beznadějnej prázdnotě nakonec celkem pohodlný, co?”).

          • Tipuju ze to musi bejt podle knizky, kde to bylo vic rozpracovany. April rozhodne nebyla cista: April se na neco od pocatku zda se vysrala/trvala na nesmyslu (herectvi) a hledala chlapa, co ji z toho zaseku vytahne. On ji z toho vytahl, ale za jakou cenu -> ve chvili kdy to pochopila uz byl zaseklej Frank v shitu. Dokonala downswing spirala (a mimochodem spirala symbolu, proste to “vysrat se”, “vytahnout nekoho z neceho” to pravdepodobne neni nic “realnyho”, problem je, ze veci tak proste berem [tezko rict zda navzdy])

            • Je to podle knížky. Jendou jsem jí měl doma a pak jsem jí vrátil zpátky do knihovny (mluví za vše). Film mám zkouknutej několikrát, pár scén doslova cituju. Něco mě na tom strašně fascinuje…

              April byla zaseklá první polovinu filmu, řval na ní Frank, pak se to obrátilo, April dělala, co měla, ale on se zase začal zasekávat. On se prostě lekl toho, že by to mohlo bejt dobrý/lepší. Lekl se toho příslibu, že se společně vyhrabou z těch sraček. Takže vzal líp placenou práci, aby měl zástupnej důvod zůstat v pohodlné “hopeless emptiness”. April už pak byla odhodlaná na tom makat, ale Frank se šprajcoval. Jasně, že to neměl lehký, ale ve výsledku to prostě posral on. Nebo ono to je hloupost samozřejmě na to takhle koukat, kdo co posral, nebo čí je co vina, ale Frankovi prostě upadly koule. April to myslela úplně správně s tou Paříží a Frank do toho přece chtěl jít taky. Pak se prostě připosral…

              Na druhou stranu April se pak nechala ošukat sousedem, aby na Franka mohla bejt nasraná a vytvořila si nějakej emoční odstup a aby mohla bejt trochu “nad ním” a z týhle pozice ho pak začala tlačit, tentokrát už ale hrama typu “Seš mi lhostejnej, seš jen kluk, co mě kdysi rozesmál na diskotéce…”. Prostě ten kolotoč vzájemnýho ubližování pak neměl konce.

              A to jakože usmíření bylo skoro úplně nejhorší z toho, protože si vzájemně odsouhlasili, že zůstanou ve sračkách a už se nebudou o nic pokoušet. Což prostě April neunesla…

              • Correct. Sileny na tom je jak moc je to ze zivota. Ne nijak symbolicky, ale doslova. Takhle propracovane vztahy/shit situace jsem videl snad jen u bergmanna.

                Tu knihu bych taky nemel koule cist…

      • To, že všichni mají rádio a chtějí sedět u ohně nemáš jak dokázat. Může to být tvá projekce na ostatní. Neochota věřit, že tak jako ty to nemusí mít každý.

        • Přesně tak, nemám to jak dokázat. Buď to chceš cejtit nebo ne. Neexistuje způsob, jak tě o tom přesvědčit. Neexistuje důkaz, kterej by mohl tohle moje tvrzení objektivně podložit.

          Tohle prostě není věda. Deal with it!

          A pokud to teda nemáš jako já, vysvětli mi, jak to máš? Klidně se o tom tady můžeme pobavit, jakej je tvůj pohled… ale pokud hodláš jen postovat videa nějakýho neurologa, tak se není o čem bavit. Já tu prostě nebudu nikomu podávat žádný vědecký důkazy. Protože ani nic takovýho dělat nemusím. Na žádnýho vědce si tu totiž nehraju.

        • No viz zde: http://strplen.wordpress.com/2012/08/09/majetkova-nerovnost/#respond
          idealni majetkove rozdeleni taky nemas jak dokazat

          Muzes jen udelat jakysi vyzkum a ten zprumerovat a co ti to rekne? V tomhle pripade absolutne nic. Muze byt i znacne polarizovanej a prumer byt tam, kde to nikdo nechce a navic k cemu se ptat lidi na jakesi majetkove rozdeleni, kdyz to nakonec stejne vyplyne autonomne ze stavu ekonomiky? Kdyz se zpetas lidi, jestli by nemeli letat nebo by vsichni nemeli mit dobrou zdravotni peci nebo zda by mel byt svetovy mir, tak ti taky asi vetsina rekne ze ANO, ale je to cele nesmysl.

  2. Bez tech pilulek by se ty lidi zcvokli treba jeste vic.

    • Nezcvokli, ale třeba by to nevydrželi a sesypali by se. Což by pro většinu z nich bylo to nejlepší, co by se mohlo stát. Antidepresiva jsou stejný pilulky jako finanční injekce FEDu do ekonomiky USA nebo MFF do států EU. Ještě tě to chvíli udrží na nohou, ale nakonec stejně padneš a pak to bude bolet ještě víc. Navíc není nic horšího, než tohle “pomalý umírání” – viz. současnej ekonomickej systém, to je utrpení čekat na to, než to konečně spadne. Mělo se to odbýt už tři roky zpátky, ale místo toho se ekonomika nadopovala.

      Prostě udržovat stát nebo člověka na prášcích jenom proto, aby ještě chvíli fungoval, k čemu to je. Co se má stát, to ať se stane. Oddalovat dotek reality (ať už je hezkej nebo ne) je blbost.

    • Z bolesti se nikdo nezcvokne jako takove (ani na ni neumre). Da se zcvoknout z tech tanecku kolem bolesti: ze strachu z ni, z vyhybani se ji atd. Ale pokud bolest clovek prijima [coz bych oponoval clanku, ze je to trpeni – to je proste prozitek bolesti, kdy clovek vi proc ho neco boli a nesnazi se tomu vyhnout], tak se nezcvokne, ale realite priblizi. No dobre… spolecnosti se vzdali a pokud vzdaleni se spolecenske norme je definovano jako silenstvi, tak to pak ano – zcvokne se. Jenze je to silenstvi funkcni, narozdil od te spolecenske normy, ktera proste na hodne mistech ustreluje naprosto mimo.

      • To je právě ten strašnej průser a paradox. Že ze samýho utíkání před bolestí se člověk dostane do něčeho, co je pak řádově mnohem horší, než byla ta původní bolest. To je furt to samý, furt ta schizoidnost, stavění obrannejch valů a hradů z písku. Řečeno tisíckrát, popsáno stokrát, a stejně pak člověk před realitou uhne…

        Jo, bejt blázen je jedinej způsob, jak normálně fungovat ve společnosti.

  3. Nez to doctu, tak jen on the run. Antibiotika na chripku a virove infekce nezabiraji, i kdyz se obcas predepisuji prave spis preventivne proti sekundarni bakterialni infekci, ale prave z tehle zhyckanosti jsou problemy s rezistenci bakterii, protoze se ATB predepisuji na chripky…

    Takze slovo chripka by melo byt nahrazeno slovem angina nebo tak nejak. Jinak je to jako kdyz Osho psal, ze mame ozonove diry, protoze rakety, co litaji do vesmiru vytvareji ty diry jak pruletem prorazi tu ozonovou vrstvu.

    • Opraveno.

      Už jsem tuhle chybu jednou v nějakým článku udělal, že jsem dával za příklad chřipku a za řešení antibiotika. Tenkrát jsem si ještě úplně neuvědomoval tu souvislost. Jde o to, že jsem jako malej byl pořád nemocnej (různý chřipky, virózy, angíny atd.) a doktorka se vždycky zeptala “A chcete napsat antibiotika?” a rodiče samozřejmě “Ano!” a neuvěřitelně mi zkurvilo imunitní systém a dodnes to postupně “léčím” (a léčím to tím, že se straním pokud možno všech léků, pokud to není nezbytně nutný si ten prášek na něco vzít – což zpravidla není).

      Prostě ze samého strachu o to, aby mě nemoci neschvátily, rodiče (matka) způsobili to, že jsem k nemocem náchylnější. Demence. Analogicky k článku: Čím víc do sebe budeme cpát prášky, tím horší pro nás bude ustát život a věci, který přináší.

      Každopádně je tohle spojení “chřipka se léčí antibiotiky” ve mně a vždycky jednou za čas zapomenu na to, že je to vlastně blbost.

  4. Mazec, sedlo to na tebe jako vsechno ostatni a udelal se ti kratkej spoj mezi chripkou a . I proto jsem to sem dal do komentaru a ne soukrome, protoze tenhle omyl v clanku vyjadruje prave to retezeni pruseru: nejen ze se “leci” infekce antibiotiky, ale antibiotiky uz se leci i preventivne, kdyby prisla ta infekce po viroze, ktera telo oslabi.

    Da se to rict i jinak ty v clanku popisujes/chtels napsat, ze hledame (antibiotikum na infekci a ne lek na srazeni teploty) ~ (psychoanalyzu na bolesti duse a ne antidepresivum). Tak to ted v clanku stoji opraveno. Jenze, jak ukazuje priklad Jana Sterna nebo http://www.imdb.com/title/tt1571222/ (jde o ten pribeh Freuda a Junga, ten film je blbej btw), zdaleka to nestaci. Nestaci ani to antibiotikum. Nestaci jen rozlisit virove a bakterialni infekce a dat ATB na bakterialni – pak si proste v tele vytvorite rezistentni bakterie (http://cs.wikipedia.org/wiki/Methicilin-rezistentn%C3%AD_zlat%C3%BD_stafylokok) a je to stejne na prd (vim o cem mluvim, neco takovyho me zere uz 10+ let). V Norsku uz ATB omezuji a proste s anginou lezite doma treba mesic. Srv. s Brazilii, odkud jsem si v krku dovezl novy darecek, co tu na infekcnim jeste nevideli a je to diky tomu, ze tam v nemocnici kazdymu prichozimu na prijmu pichnou tzv. koktejl slozeny z analgetik a antibiotik. Diky tomu tam vsude poletuji rezistentni kmeny bakterii.

    Jinak receno psychoanalyza sama o sobe je prazdna jako cokoliv jineho a vlastne muze zpusobit imunitu. A postmoderna je dost mozna prave je takovou nezadouci imunitou vuci realite. Psychoanalyza/trip ukaze prazdno, ukaze vsechny hry, ukaze nutnost se skutecne uprit jen na TO (=Ohen), rozkopat zivot do posledni sracky a snazit se ho poskladavat a neustale preskladavat tak, aby si clovek nedaval prekazky k pritomnosti, nicmene za vedomi toho, ze idealnimu stavu se nikdy ani nepriblizime, protoze nelze dosahnout nejakeho statickeho manualu jako definovaneho desatera, ktery se proste s ortodoxii zacne vzdalovat tomu, co predstavuje (srv. s striktne definovanym symbolem tak, jak to delaji nekteri prispevatele i zde v diskuzi) a na druhou stranu pokud nebude definovano aspon trochu, tak bude nesrozumitelne (srv. se symbolem, ktery nelze dekodovat a nepusobi na nas vedome, coz je zase zavisle na nasi mire citlivosti – viz. to, ze jsi nevnimal svuj prsten; proste sebedestrukce nasi civilizace se projevuje prave ve vychove k necitlivosti).

    • Říkám tomu po staru jednoduše “intelektualizace” (pokud zůstaneme u tý lékařský terminologie, tak ta tvoje “imunita” to vystihuje asi líp). Ve chvíli, kdy něco zanalyzuješ, umožní ti to získat si od věci odstup, získáš nadhled a (v tom už bývá průser) zároveň pocit, že teď už se tě to netýká, protože “tohle akvárko už je rozbitý”. Podle mě s tou analýzou musí přijít zcela konkrétní věci v životě, realita se sice posune ve chvíli, kdy člověk něco pochopí, ale v tý chvíli jsme zároveň okamžitě tlačeni do toho přizpůsobit tomu poznání svůj život. A pokud v tomhle kritickým momentu uděláme něco jako “Pche, to já přece nemusím, já jsem nad věcí, já to chápu, takže nemusím ani prd.”, tak se člověk akorát přibližuje Sternovi.

      A když tohle děláš dostatečně dlouho, dopadneš stejně jako on. Jako patetickej chudák, kterej sice všechno “ví”, ale je mu to prd platný, protože to nedokázal zakomponovat do vlastního života. A tak dolejzá za lidma, o kterejch si myslí, že oni vědí něco, co jemu uniká, ale protože to nemůže přiznat (ani sám sobě), tak se to snaží otočit. A ono se to pořád nějak nedaří, co Honzíku? (určitě tu pečlivě čteš každý písmenko, viď? ;) A nejvtipnější na tom je, že mu uniká, že my víme stejný hovno, jaký ví ve skutečnosti i on…

      Aneb návody na život prostě nejsou. To by si měl uvědomit asi i každej, co čte tenhle blog, že tyhle články tady nejsou žádný dogmatický psychoanalytický teorie, který by si stačilo narvat do hlavy a člověk by pochopil svět.

  5. Dobrý den. Přečetla jsem pouze tento váš článek a úryvek jiného a napadá mě, že blogování a plamenná kritika jsou momentálně velmi populárními pseudodrogami, pokud mohu navázat na vaše povznesené výroky o vyhýbání se realitě-bolesti – co je tedy ta realita, čemu se vyhýbáme, kde podstatu problému najít, jak ji najít, …?. Už jste díky svým pregnatním rozborům celospolečenských problémů přišel na něco prospěšného? – na něco, co vás vyvede z bludného kruhu přemýšlení o tom, co všechno je na světě špatně? Nabízíte nějaká řešení nebo se snažíte v lidech jen prohloubit frustraci, abyste na ty všechny veliké objevy nebyl sám? Kritizujete lidi, že si “ulevují” od života rybařením, vy sám hledáte “platné” vzorce a momentálně je nutíte ostatním. Za měsíc se dopřemýšlíte k něčemu novému a to bude zase ta “pravda”. Není to stejné jako věřit, že značkové oblečení přináší do života opravdovou kvalitu? Díky lepšímu tričku se lidé také na chvíli cítí lepší než ostatní, ale brzy tahle značka přestává stačit, … Z vašeho textu je cítit frustrace a zlost, kritizujete modernitu, chtěl byste utéct někam, kde nebude závislý na společenské mašinerii. Společnost vytváříme my, jedinci, pokud budou všichni tak nasraní jako vy, těžko se tu bude žít lépe. Když vyjdu ven, najdu spoustu “přesvědčených”, že lyžování je super a půjčky chudým zemím jsou na nic, … a když s nimi nebudu bez výhrad souhlasit, odmítnou se se mnou dále bavit a půjdou hledat někoho, kdo jim vše odkývá… Taky nezníte tak, že byste měl snahu vytvořit prostor pro nějaký “rozhovor”, kde by lidé třeba mohli přijít na něco, co mezi nimi nebude vytvářet jen další “valy”. Lidé, kteří užívají psychofarmaka jsou slaboši, vy jste objevil hloubku lidského utrpení a proto ostatní kritizujete. Psychofarmaka neberu, ale analgetika ano, zejména si je dosti užívám při menstruaci, bolest mě v první den menstruace zcela paralyzuje, i ležet je nesnesitelné, spát se nedá, … Vysvětlíte mi tuto bolest, kde mám hledat příčinu, měla jsem třeba od 14 let nepřetržitě rodit?

    • Ahoj, můžeme si tykat.

      Hezkej komentář, ale asi trochu nechápeš merito věci. Nenapsal jsem tenhle článek proto, aby lidem bylo hůř. Nenapsal jsem ho proto, abych prohluboval jejich frustraci a nechával je v bludném kruhu. A co se týče toho nucení někomu, fakt nenutím nikoho to tady číst – protože pokud se ti nelíbí, o čem píšu a pokud tě to tak hrozně štve, myslím, že ti nic nebrání odkráčet o blog vedle. Každopádně to poslední, o co mi jde, je nějak záměrně ubližovat lidem a nechat je skrz moje psaní upadat do ještě hlubší deprese… Na druhou stranu pokud se ti po přečtění tohohle článku zvednul tlak (jakože asi jo), taky dobře, protože tě v něm očividně cosi oslovuje – v něčem sem se musel trefit do černýho.

      Nikomu se tu nevysmívám (jen když si o to ten člověk řekne), nikoho nezatracuju, jen se snažím přicházet na to, jak věci fungujou a tu aktuální teorii tu popisuju. A jasně, zejtra to zase může bejt něco jinýho.

      Proč jsem ten článek napsal bylo to, aby si lidi, co berou prášky na bolest (především na tu mentální bolest!) uvědomili, že tím ničemu nepomáhají a že bolest je v prvé řadě informace a že je nutné ptát se, proč mě vlastně něco bolí. A že tahle otázka obvykle má nějakou odpověď, kterou bysme ale radši neslyšely, protože pracovat s tou odpovědí a nějak na základě ní hejbat se svým životem, to by mohlo bejt až příliš bolavý.

      “Společnost vytváříme my, jedinci, pokud budou všichni tak nasraní jako vy, těžko se tu bude žít lépe. ” – moje nasranost, s tím, jak bude fungovat společnost, nic neudělá. Ani nic neudělá s nasraností ostatních lidí. Jo, na společnosti mi vadí dost věcí. Ale nemám žádnou ambici jí měnit. Nepromlouvám ke společnosti, promlouvám k těm jedincům. Protože jen ti jedinci mají možnost udělat něco konkrétního zase jen se svým vlastním životem (a ne se společností jako s celkem). Jasně, že jsem frustrovanej, jasně, že mám zlost. A co jako? Moje frustrace není motorem k tomu, abych záštiplně napadal fungování světa. Je to prostě jen impuls k tomu něco se svým životem dělat. O tom to celý je.

      Jsem frustrovanej a cítím svojí bolest. A každou chvíli se mi stává, že si ulevuju od tý bolesti různejma způsobama a zapomínám na to, že vůbec frustrovanej jsem – což však není nic pozitivního, ale je to naopak strašně nebezpečný. A o tom jsem chtěl mimo jiné napsat. Že “bejt frustrovanej” je lepší, než si vzít “prášek na frustraci” (ať už v podobě čehokoliv).

      Očividně tě něco hodně bolí a to, že máš něco se svým mensturačním cyklem mi je sice líto, ale když teda budu za toho necitelnýho extremistu, kterýho se ze mě snažíš dělat, tak ano, i tahle tvoje bolest je zřejmě něco, co souvisí s nějakou věcí z tvýho vlastního života. Vím houby o mensturaci a o tom, jaký tam můžou vzniknout problémy, ale tohle mi jako normální nepřijde (nebo každá ženská žere při menstruaci nějaký prášky na tlumení bolesti?).

      Prostě jen málokterá nemoc, málokterej tělesněj problém, je “náhoda” a něco, s čím člověk nemohl a nemůže nic dělat. Fajn, ber analgetika, pokud je ta bolest tak hrozná, však v pořádku. Ale taky se ptej, proč tě to bolí. Na to ti já odpověď samozřejmě nedám, to musíš vědět nejlíp sama. Ale pochybuju, že je to “jen tak”.

      Chápu, že tě cosi bolí a muselo to ven – zvlášť, když si tu nějakej feťák, co má blogování jako drogu, něco dokazuje a zesměšňuje tady tu tvojí vzácnou a jedinečnou bolest, že jo – ale štěkáš na špatnej strom. Tenhle blog není místo, kde na sebe lidi mají bejt hnusný a vylejvat si na tom druhým svoje vlastní bolístky. A ani takhle nebyl myšlenej tenhle článek. Pokud jediný, co sis odsud odnesla je zjištění, že jsem jen depresista, co ostatním cpe svoje názory, snaží se je udržet “pod sebou” a fašisticky utíná jakoukoliv snahu o diskuzi, tak je to smutný (a určitě to má svůj důvod), ale nějak mě nenapdá, o čem teda teď s tebou diskutovat dál. Samozřejmě za předpokladu, že si sem vůbec za nějakou diskuzí přišla a nebylo to celý jen o tom jít si sem vylejt svojí vlastní zlost a frustraci.

      • Na tvůj blog jsem se “progooglovala” při hledání odkazů na postupy v psychoanalýze (btw. hlubší souvislost s psychoanalýzou?)…
        Nemyslím, že by byl tvůj text zcela mimo mísu, “instantizace” spokojenosti jistě je problém a hledání rychlých dočasných řešení není často vůbec řešením… Co mi moc nesedlo je nekompromisní styl, kterým je text napsaný. Co kdyby?: Přečte si to nějaká třídní hvězda, která se bude chtít ve škole pochlubit svou nově nabitou znalostí z webu nadepsaného psychoanalýza, a ve třídě, do které chodí i někdo komu třeba zemřeli rodiče či je po těžkém úrazu či má “prostě” (míněno zdánlivě bezpříčinnou – jistě, všechno má svůj důvod…) depresi, … , bude interpretovat tvůj text – kdo bere prášky je slaboch. Co pak udělá náctiletý čerstvě ochrnutý sirotek při nástupu AD…? (snad to jako příklad stačí). Pokud máš zkušenosti s psychickým “diskomfortem”, pravděpodobně tušíš, že bagatelizace příliš nepomáhá. … Prostě mi to přišlo neobratně napsané, řekněme. Další motivy asi netřeba rozebírat, asi bychom rozhovor nedokázali vést konstruktivně, to vypadá:).

        • Ještě k té menstruaci:-). Ne všechny, ale hodně žen má bolestivou příp. jinak nepříjemnou menstruaci. Ze zkušenosti – z prostředí “nematek” (po porodu se to údajně může spíše změnit) – tak každá druhá analgetika bere.

          • Tímto bych poprosil pár dalších žen, aby se tu vyjádřilo, že bysme si udělali statistiku a ověřili tvrzení “každá druhá bere”…

            • Pokud by tě statistika vážně zajímala, tak ještě “započítej” užívání hormonálních kontraceptiv, která mohou mít na bolestivost aj. vliv.

              • Zajímavý, že sto let zpátky nikdo žádný hormony ani jiný sračky neužíval a taky to fungovalo. Zajímalo by mě, co se stalo, že dneska musí každá druhá ženská žrát nějaký prášky, aby vůbec byla schopná stát na nohách a nebyla paralyzovaná při každý menstruaci.

                • Jak víš, že to před sto lety nebolelo? Co před devadesáti, sedmdesáti, padesáti lety, …? Ptal ses babičky apod.? Měly vaše babičky možnost přemýšlet o tom, jestli budou poslouchat šéfa, nechají se bít od manžela, ptal ses někdy našich babiček, kam se dostaly v “introspekci”? Třeba když potratily kvůli nedostatečné péči nebo příliš “náročným” podmínkám války. Co dnes? Všechny ženy mají jistě kapacitu na to zvažovat, jestli nakrmit svoje děti, nakrmit sebe, zaplatit nájem, nebo se v naprostém klidu a upřímné sami k sobě věnovat zkoumání vlastního já… Sedneme si všichni v klidu do vlahého stínu stromů živeni božskou manou a budeme přemýšlet o tom, zda vedeme svůj život správně, zda děláme práci, která nás opravdu naplňuje, zda máme partnery, kteří nám vyhovují, …

                  • Tvůj život je ve sračkách a ty tu kolem sebe jen kopeš, místo abys přiznala, co se s tebou děje a proč a mohli jsme si o tom třeba nějak popovídat a nějak to řešit.

                    Zatím jsem tady od tebe neslyšel vůbec žádnej příběh, jen si tu stěžuješ, jak tě něco bolí a obhajuješ tu analgetika, který samozřejmě chudinko musíš brát, protože žádný jiný řešení není (jinak bys byla paralyzovaná).

                    Prostě si to tady přečti celý ještě jednou a možná pochopíš, o čem tenhle blog je. Fakt to není jen nějaká “výměna názorů”…

                    Hodně mi připomínáš jednu holku, co jsem jí znal pár let zpátky a která už někdy od patnácti užívala antidepresiva, protože měla “neléčitelnou poruchu” zvanou OCD (z který měla samozřejmě depky). Taky si absolutně nedokázala představit, že by mohla něco dělat jinak, než dělá (pro ní to prostě bylo normální a “na vždy”).

            • Tak já teda uposlechnu Mordemyho výzvu a hlásím se :-).

              Ano, když se člověk svíjí v křeči a zvrací bolestí, tak se slupnutí jedné či více růžových lentilek, po kterých to do půl hodiny přejde, zdá jako oprávněné, správné a jasné. Když jsem se na to kdysi zeptala doktora, tak se mě zeptal: “A ty ibalginy Vám zaberou?” Po kladné odpovědi mi udiveně říká: “No tak je berte dál!” Vše v naprostém pořádku.

              Jenže jsem díky tomu, jak se mi v následujících letech převrátil život zjistila, že to je blbost. Že to prostě způsobuje mix psychických a fyzických vlivů. Ovlivní tě to co jíš, jestli se hýbeš (jsou i cvičení zaměřená na tohle, např. od Mojžíšové) no a samozřejmě to, co se ti děje v hlavě. I kdybys jedla perfektně a každý den uběhla 10 kiláků, tak prostě pokud tě užírá, že se po tobě vozí šéf a ty nic neřekneš, že děláš práci, ve které nevidíš smysl, atp., tak ti stejně dobře nebude.

              Zkrátka když se mi povedlo přeskládat některé součásti téhle skládačky, tak mi to hodně pomohlo a teď jsem ve stavu, kdy jsou ty obtíže zvládnutelné bez léků a když je to občas trochu horší, tak stačí bylinky.

              • A když jsi měla křeče a zvracela jsi… přemýšlela jsi aktuálně nad tím, že musíš změnit přístup k přemýšlení o sama sobě?… Já nejsem žádný zarytý zastánce farmak, jak se snaží autor prokázat, jen si myslím, že člověk se může dostat do situace, kdy ho akutní bolest (nejen fyzická) paralyzuje natolik, aby byl schopen řešit cokoli jiného. Kategorické odmítání, zvláště na půdě tak vratké, jako je lidská psychika, se mi zdá velice “odvážné”, v nijak pozitivním slova smyslu. Howg.

                • Nepřijde mi, že by autor tak kategoricky odmítal farmaka, spíš odmítá jejich zařazení do života jako něčeho normálního a patřičného. Takže jde spíš o posun v myšlení od toho, že když je mi blbě, tak si vezmu prášek a hotovo k tomu, že když je mi blbě a vzala jsem si prášek, tak vím, že jsem si jen ulevila od bolesti a že mám před sebou práci na svém životě, aby se to neopakovalo.

                  A k tomu dotazu – s hlavou v záchodové míse se prostě přemýšlí dost blbě, to už tam musí být něco před tím, nějaké rozhodnutí dělat změny, prostě víra, že to půjde i když teď to zrovna stojí za nic.

                  • “…posun v myšlení od toho, že když je mi blbě, tak si vezmu prášek a hotovo k tomu, že když je mi blbě a vzala jsem si prášek, tak vím, že jsem si jen ulevila od bolesti…”

                    Tleskám. Přesně takhle to bylo myšleno.

              • Právě no, o tom to celý je, že je tam X dalších vlivů, kterejm má člověk možnost se věnovat a který má možnost ovlivnit. To, že má ženská bolavou menstruaci prostě může bejt z milionu příčin (a ne jen proto, že žere nějakou antikoncepci, aby si mohla zasouložit bez strachu o to, že bude mít děcko).

                A nell místo toho, aby se pokusila zjistit, co může dělat jinýho a kde má rezervy, tak tu jen skuhrá a nadává a pořád dokola v podtextu opakuje něco vy smyslu “Já ty prášky prostě MUSÍM brát, s tím se prostě NEDÁ nic dělat.”

                Prostě nemusí no…

        • Paráda, takže už to začalo… lidi, co hledají informace k psychoanalýze se dostávají sem. Jo, o něco takovýho mi šlo, když jsem tu doménu kupoval. Hodně dobrý… Orbital to říkal už dva měsíce zpátky, když ta doména začala lézt nahoru díky kauze Jan Stern, že jakmile bude psychoanalyza.com zavedená v Googlu, tak to začne bejt dost velká odpovědnost. A měl pravdu no…

          Takže jo, uvědomuju si velmi dobře ten aspekt, že se sem můžou dostat různý lidi. To, že třídní debílek ten text použije k tomu, aby ještě víc zdeptal někoho, komu zrovna umřeli rodiče (kam na to chodíš prosimtě?), to je dost děsivá představa a pokud se něco takovýho stane, určitě od toho nebudu dávat ruce pryč.

          Interpretovat se věci dají různě. Poselstvím článku není “Kdo žere prášky je debil”, ale “Poslouchejte vlastní hlavu a netlumte to, co vám vaše hlava říká, nějakejma pilulkama” – když to nějakej vůl bude chtít pochopit tak, jak jsi to nastínila, tak to bude samozřejmě průser. Ale co když se sem dostane někdo, kdo pět let žere antidepresiva, protože mu paní doktorka řekla, že se tak bude cejtit líp? Co když díky tomuhle článku naopak někomu ten život zlepším? Co když si to tady přečte člověk, kterej každej víkend chlastá a hulí trávu a už ani neví, proč to dělá? Co když se někomu takovýmu rozsvítí a ten text ho dokope k tomu s tím chlastáním přestat?

          Jasně, všechno je nějak nebezpečný a zneužitelný. I tenhle text. A co jako? To mám přestat psát, jen abych probůh někomu neublížil? Já to samozřejmě píšu proto, aby to na lidi mělo nějakej dopad. Jako já si tu opravdu nepíšu pro sebe nějaký textíky jenom proto, abych si něco vylejval. Já s tím počítám, že to budou číst lidi a doufám, že si z toho vezmou něco pozitivního.

          A z tohohle článku si prostě mají vzít to, že mají poslouchat informace, který k nim proudí z vlastního vědomí a mají s těma informacema něco dělat (místo toho, aby to jen tlumili).To je celá pointa. Kdo to chce pochopit, tak to pochopí, kdo si z toho chce vyvodit, že “Lidi, co berou prášky jsou slaboši”, tak si to z toho vyvodí. Píšu samozřejmě pro tu první skupinu lidí.

          K tomu nekompromisnímu slohu: Fakt mě unavuje psát za každou druhou větou “No víte jak, to je jenom můj názor, můžu se mýlit, tak to probůh berte s rezervou, jo?” – že je to jen můj názor, to je jasný.

          Tobě ale možná vadí to, že se to tu tváří jako web o psychoanalýze a chudinky hloupé děti když to tady najdou, tak jim nedojde, že to tu píše jenom nějakej trouba s názorem a že to vlastně vůbec není ta objektivní psychoanalýza, co? Mno, to je právě ten hlavní vtip na celým tom názvu tohohle webu – psychoanalýza je to, co lidi za psychoanalýzu označí. Hovno je to, co lidi označí jako hovno. Nebo-li já si tu prostě a jednoduše, naprosto totalitně a nedemokraticky a úplně neobjektivně tvořím vlastní verzi psychoanalýzy. Já tu prostě definuju, co podle mýho názoru je psychoanalýza. A vůbec se při tom nemusím ohlížet na žádnýho Freuda nebo nedejbože vědu nebo nějakej aktuální psychoanalytickej diskurz. Dobrý, ne?

          • Osobně mi to nevadí, že se tváříš jako “psychoanalýza”. Člověk, který zná slovo psychoanalýza jako termín, tak pozná hned, že s psychoanalýzou (onou slavnou teorií) to tu nemá moc společného… Inspirovat lidi k zamyšlení nad sebou je určitě fajn, jen, pokud to někdo chce dělat “poctivě”, tak je fér si nejdříve zjistit něco o problémech, o kterých píše či mluví. Jistě máš pravdu v tom, že je zcela dobrovolné se na tvé stránky dívat, dívat se na jakékoli stránky, číst jakékoli knihy atp. Mno, co více říci… “A co jako” je určitě super přístup k tvým čtenářům:-).

            SEO rulez!:-)

            • Tvoje představa “poctivosti” a “férovosti” je, že bych tu poctivě a fér přeříkal ty kecy z psychologickejch knížek a přiblížil lidem, jak se na tyhle věci dívá “objektivní věda”, co? No to se zkrátka nestane. Ty to celý hraješ na to, že jsem hlupák, kterej tomu nerozumí, ale tvůj vlastní pohled se skládá jenom z toho, co sis přečetla někde v nějaký chytrý knížce, který věříš jenom proto, že jí napsal nějakej chlápek, co má před jménem titul. Něco si někde přečíst a ospravedlnit si tím vlastní sračky, to umí fakt každej. Z tebe je to cejtit dost, že potřebuješ mít oficiálně schváleno, že cpát si do hlavy chemii je v pořádku. Proto tady seš a přesvědčuješ mě o tom, že vlastně vůbec nevím, o čem píšu.

              Koukni, já tu holt razím cestu, která je často v kontradikci s tím, co si můžou lidi o různejch problémech zjistit jinde. O tom to je. Psát to, co si může každej přečíst jinde, to nemá význam. Já mám právě třeba o těch antidepresivech zjištěno dost a právě proto, co mám zjištěno, píšu, co píšu. Takže tě zklamu, nepíšu to proto, že bych o tom nic nevěděl. Píšu to PRÁVĚ PROTO, že o tom něco vím a právě proto se tu snažím bořit tu všeobecnou představu, která panuje kolem těch prášků. Tenhle text vzniknul právě proto, že vím, jak celej ten koncept antidepresiv funguje.

              Jinak k tý psychoanalýze: Psychoanalýza je značka. Je to nálepka, která je v myslích lidí nějak zakořeněná. Freudovi spisy si lidi můžou přečíst jinde. Běžnýmu člověku nesrozumitelnou psychoanalytickou teorii sem taky cpát nebudu. Už takhle je tu někdy těch pojmů až moc. To, že je trochu znalýmu člověku jasný, že to tady v podstatě není o psychoanalýze jako takovej, to je úplně správně a v tom je zkrátka jen další pointa, která ti uniká.

    • Zdravim. Jsou veci, na nez lze prijit; skoro bych si troufl rict, ze lze videt ten fraktal celej, ale budu radsi tvrdit jen ten slabsi vyrok – u bolesti lze prijit na neco noveho a Mord to tu proste popisuje.

      Hledani priciny bolesti je docela dobrodruzstvi a temer posedlost – doporucuju to zkusit vzit treba tak. Chudackovani, nasranost a obvinovani okoli na bolest nezabira. Dost casto bych byl rad, aby ano, ale proste ne.

      Pro me je tenhle text / blog / Mord proste soucast spolecnosti. Neni potreba nikam utikat, necitim v tom nasranost; citim v tom akci cloveka, co se proste rozhodl tu realitu menit tak, aby prave tolik nebolela (coz je jen ukazatel) resp. presneji receno, aby byla funkcni. A pritom se vyvarovava jakekoliv politicnosti a masoveho pusobeni. Proto mi je s Mordem dobre. To co citim v tvym textu je konzervativnost – veci jsou jake jsou a tak je musime snest (a zmensit bolest z nich plynouci). Podle me je to presne naopak. Bolest bychom meli prijmout, vytahnout z ni informaci a snazit se veci zmenit prave na zaklade te informace a realitu zfunkcnit (a pak mimochodem pomine bolest). Mimochodem i samotny ten proces, kdy clovek prijme to vyse popsane (jinak receno “uveri”), tak si dokonale odstrani jednu zasadni bolest – existencialni.

  6. článek jsme pochopila. rozumím i proč se jmenuje cenzura informací a že jsme cenzoří kteří se “snaží” život usměrňovat až k vlastnímu sebezničení (depresi). Sama to označuju slovem růžové brýle. Ony ty brýle nejsou až tak růžové (negativní myšlenky, obavy) ale jsou to brýle cenzorské :o) Sami si do hlavy se.eme ty sračky. a to podle vzorů z rodiny, okolí a genetiky.

    Téma menstruace a zda bolí. Mladé dívky menstruace bolí, protože jsou ještě celé v křeči a to zejména v oblasti pánve. Čím lépe se že naučí uvolňovat tím dříve se zbaví napětí vpánvi. Je to otázka cviku a zkušeností. Samozřejmě ženský orgasmus působí blahodárně. Ale to je také otázka cviku, schopnosti ovládnout své tělo. Naladit a hrát svůj nástroj.
    PMS bude přicházet pravidelně, ale to není žádný problém. Když žena ví jak je ve vleku hormonů tak se naučí to brat s humorem a nadhledem. a nebude dělat zásadní rozhodnutí těsně před menstruací. Je třeba porozumět řeči svého těla.

    Nemám návod jak na to. Snad jen věřit že je to možné. Že co si vyrobíme to si dokážeme taky zpracovat. Co má začátek, má i konec. Vše začíná a končí v hlavě. Je to tautologie. Sami si to vyrobíme a sami sníme. Točení v kruhu. Každý posun vpřed je skok, vytahování se z močálu za vlastní vlasy. Nejde to logikou. Jen zvláštními přískoky. Když dostaneme “ránu” do palice. Trvá to hodně dlouho než se začne rozsvěcovat.

    Existují i pomůcky. Třeba joga, chození po horách a sebereflexe. Nebrat se příliš vážně. To stahuje do křeče a brání uvolnění a možným náhodným skokům.

    • Osobně bych teda tu menstruaci pokud možno přestal řešit, není to úplně téma, v kterým bych si zrovna dvakrát liboval (můžeme se zaměřit třeba na hemeroidy místo toho :-) Každopádně teda s těma mladejma holkama: Řekl bych, že to fakt platí všeobecně, pokud má ženská libovolnýho věku extrémně bolestivou menstruaci, vsadil bych se, že v jejím životě prostě bude něco extrémně špatně a ta ženská bude v nějaký oblasti svýho života “sešněrovaná”. A naopak.

      Zase prostě všechno souvisí se vším, jak píšeš, vše začíná a končí v hlavě – i ta bolest je pak jen v naší hlavě. To, že se někde posunou hormony, to je až důsledek něčeho, co se stalo v tý hlavě. Jak to popisuje Schizoida, může to bejt třeba i to, že děláš práci, která tě štve a v který se po tobě vozí šéf. Řešením je takovou práci nedělat a jít dělat něco jinýho (a ne do sebe cpát prášky, který utlumí bolest, která vznikla jen jako důsledek chození do práce, která mě sere).

      • chachááá, reagovala jsem pouze na tvojí výzvu: Tímto bych poprosil bych pár dalších žen, aby se tu vyjádřilo, že bysme si udělali statistiku a ověřili tvrzení “každá druhá bere”… :o)))
        neberu nic

      • Porad nechapu proc kdyz se mluvi o bolesti, tak to co automaticky nasleduje v dalsi vete je neco jako odstranit, zbavit se ji atd.

        Jakoby i jen mluvit o tom co znamena, co sdeluje, co prinasi za stavy, ceho je mozne s ni dosahnout, jak je mozne ji “pouzivat” atd bylo nekde na indexu. Ne jakoby..je to tam.

        Na bolest skutecne nikdo neumrel. Je to zas jen obsese hedonismem, ze bolest do zivota nepatri. Bolest do zivota kurva patri, i pokud prijmeme ten wholistickej synchronni pohled ze vse souvisi se vsim. Proste nezijem v dokonalym svete, nedelame vetsinu casu veci dobre a jedine bolest to dava logicky najevo. Na svete existuji lide, co nevnimaji fyzickou bolest http://scienceworld.cz/medicina/jak-dopadaji-lide-kteri-neciti-bolest-3446 a umiraji velmi mladi. Bolest ma svuj smysl.

        • Jo, vidíš, to je fakt, že je na to potřeba koukat i takhle. Že to není úplně tak, že “Bolest je informace, že je něco někde špatně.”, ale “Bolest je prostě informace – tečka.”

          Vůbec ta bolest jako taková je dost možná nejlepší přenašeč informace. Viz. třeba http://www.national-geographic.cz/detail/jediny-kdo-vidi-svet-realisticky-jsou-lide-s-tezkou-depresi-zjistili-to-neurologove-22951/

          Bolest zároveň člověka udržuje v kontaktu s realitou. A to doslova. Ty mladý holky se ne nadarmo řežou žiletkou do stehen…

          • Ale jo nadarmo :) Ale na druhou stranu. Rezajici se holcicky musej bejt kazdymu chlapci, co tohle trochu vidi, samozrejme mnohem sympatictejsi nez ty co frci na painkillerech a AD, ale je to proste jen prestrelene totez a neni divu, ze ten klasickej pribeh je kolotoc od AD k ziletce a zpet.

            Bolest je informace, ktera se ztrati jak kdyz se clovek bolesti vyhyba, tak kdyz ji vyhledava. A je tu zas ta zkurvena treti cesta.

            • No sebedestruktivní holčičky jsou samozřejmě strašně roztomilý, o tom žádná :-)

              Nadarmo, hm… je to akorát to točení se v kruhu. Nebo lítání od jedný stěny akvárka ke druhý. Protože pohyb musí bejt. A i tenhle pohyb je lepší, než přístup Nell, která stojí po kolena v zatvrdlým betonu a odmítá se pohnout.

              Někdy se ta spirála roztočí natolik šíleně, že člověk padne (sebedestrukce na hranu; třeba skokem z okna…) a někdy se ta spirála naopak jakoby rozpustí (to když se zadaří). Definovat jaký to je, když se zadaří slovně moc nelze no. Můžeme popisovat ten kolotoč a ukazovat, proč je to špatně, ale ten krok už se popisuje blbě…

              • ano, je to lepsi, ale pro lidi, co tomu nerozumi; a ta spatna zprava pro tebe je, ze ty jsi na rezajici se holcicku az moc chytrej

                ale moc bych ti ji pral, kdyby to slo; uplne stejne jako kurakovi 10 krabicek nejlepsich cigar denne, to mi ver

                tuhle fuzi marnosti tech dvou protilehlych sten clovek proste musi udelat vedome a rozhodnutim a v zadnym pripade netvrdim, ze jsem s timhle az tak uplne srovnanaej

                vlastne me tenhle clanek nasral uplne stejne jako Nell, jen jsem ten La Tibor, co je napred, takze to nesmim priznat, ze ano :)

                • “…uplne stejne jako kurakovi 10 krabicek nejlepsich cigar denne…” ahahaha.

                  Chytám tu známý kozoidní záchvaty smíchu. Nevím, jestli to je tím, že ses vrátil z Ozory nebo jestli to je tím, že já vím, že ty ses vrátil z Ozory nebo je to obojí dohromady, ale je to hrozná prdel… *MEEEE*

                  Na řezající se holčičku jsem moc chytrej, na holčičku, která… ehm, “jinou holčičku” si zase jakoby “nezasloužím”, že jo… mno. Asi si budu muset nějakou pořídit na to šukání do bezvědomí, jak popisovala ratka, aby mě to pak přestalo bavit a šel jsem dělat něco důležitějšího, než shánět někde nějaký holčičky.

                  Nakonec to stejně dopadne tak, že vyrazím za tou původní holčičkou, která to všechno nastartovala (ta, co jí mám jako avatara na fóru ;o) Ale ještě ne.

                  Ty si dej pohov s nasráváním i komentováním tady, máš odpočívat, ležet “nemocnej” v posteli, nechat se obskakovat Uklízečkou a zapomenout, že existuje nějakej Mordemyho blog…

                  (btw kdybys tu chtěl ban, tak si samozřejmě řekni… ;)

          • zajímavý odkaz. depresisté jsou lidé kteří nemají nasazeny růžové brýle a zároveň odmítají to co vidí. to bolí le to je přirozená bolest. z bolesti se lze vysvobotit jejím přijmutím. neuhýbat. nenasazovat růžovou, uvědomovat se a tím se z deprese vyhrabat za vlastní vlasy. teda tak nějak to vnímám. člověku s mozkem v hlavě je brzy jasné že si vše namlouvá a vytváří sám v hlavě. že tam venku není nic. že si to tvoří vlstním mozkem a kouká na to. furt dokola dokud neumře.
            jako holka jsem byla težká depresistka a škrtila jsem se šálem :o))

            • Docela jsem nad tím přemýšlel poslední dobou a přijde mi, že já žiju ve stavu nějaký permanentní deprese. Můj základní stav není žádná rovnováha, není to ani žádný štěstí, já prostě vycházím z deprese a nějakýho takovýho blbě popsatelnýho pocitu beznaděje. Ale je to trochu jinej pocit, než to bejvalo pár let zpět, když jsem dělal podobný věci jako “škrcení se šálem” (většinou v přeneseným slova smyslu).

              Teda ne, že bych si dneska občas taky solidně “nezaškrtil”, ale ta deprese se dost posunula do něčeho… no nevím, jak to popsat, ale není mi vyloženě blbě, že by mi to bránilo něco dělat. Ale rozhodně mi není dobře a běžně necejtím nějaký moc hezký pocity. Můj základní výchozí bod je něco jako “…je to na hovno, co s tim kurva…?” a jedu na tom v zásadě pořád a pomocí toho i třeba píšu a vůbec dělám většinu užitečnejch věcí.

              Prostě ta moje jakože “deprese” vlastně vůbec není něco, z čeho bych měl pocit, že je potřeba se nějak “vyhrabávat”. A tím zase nechci říct, že si v tom nějak libuju, spíš je to taková poloha, která mi umožňuje vnímat a když se občas zadaří, mívám naprosto úžasný pocity, který jsem dřív neznal (a ani jsem si nemyslel, že existujou).

              Je to takový zvláštní… deprese a zároveň ne-deprese (nenapadá mě vhodný slovo pro to).

              • ano, vyhrabat je špatné slovo. pro sebe mám spíše otevřít se. nemohla jsem se pořád otevřít. lozila jsem celé dný po ledovcích, jela úplně na hranu nadoraz, sexovala do bezvědomí, rodila děti s plným vědomím, jen abych se dotkla “hranice” nakoukla za ni. . teď vím že hranice není. že si to omezuju sama, teda moje omezená mysl se blokuje sama. uvolnění. tohle se změnilo. pomalých krůčkách se dveře otvírají. samy od sebe. nijak na pilu netlačím. mám čas. ještě mrtvá nejsu :o) pořád je čas. nehoním se za úžasným pocitem. jen za vnitřní svobodou.

              • no pod to se podepisuju, koneckoncu je tu jeste tenhle zmateny clanek o tomtez: http://blisty.cz/art/64412.html

                deprese je zpusobena vzdycky nejakou (marnou) nadeji; furt se toho neceho chcem chytat a pak nas vzdycky zkosi, ze to neni

                to s cim je potreba snad ani ne tak primo bojovat, ale rozjimat o, je prave ta nadeje; vsechny nadeje vychazeji z toho, ze se nekdy v budoucnu ma jakoby neco povest a pak to bude lepsi [coz je analogie s gamblerem, ktery doufa, ze trefi vyhru a pak bude vsechno fajn]; pritom “jen” staci delat svoji {trapnou a malou} praci a vylepsovat ji a kdyz clovek skutecne pada na hubu, tak vi, ze dela co ma a vic ho nezajima, dokonce ani ten vysledek tak moc ne [analogie s profesionalnim hracem, co dodrzi moneymanagement a sazi sazky s hodnotou a taky mu je jedno jestli vyhrava nebo ne a nejakou nadeji nebo nedejboze “stesti” se muze…]

                ty veci v budoucnu se samozrejme povedou, kdyz clovek bude delat svoji umornou praci, ale povedou se tim lip, cim vic proste clovek maka a neupina se k nadeji; ale to ze se povedou prave ve chvili, kdy uz se odmitne ta slast nadeje, je prave ta pro lidstvo “zakerna” podminka

                prijde mi ze to o cem Campbell mluvi jako o “idiopaticke schizofrenii”, Preece o “pustine”, je prave ta deprese -> a je to prave ten zdroj, do ktereho se clovek na mnoho let (i opakovane) ponoruje

                problem deprese neni deprese, jako problem bolesti neni bolest; problem je zas to o cem je ten clanek – ze se nehledaji priciny a clovek se boji byt radikalni a boji se spolehnout se na “iracionalni” sestej smysl a misto toho se upina k “normalnosti”, ktera mu ale tolik pozadovany recept nikdy neposkytne

                proto se snazim otce ted uklidnit, kdyz na nej tyhle stavy prichazeji, ze je to v poradku a ze je v poradku to nezahanet chlastem a cigarama a ze jeho pycha na to jak to 57 let zvladal vzdycky podusit je pekna pitomost

                ve filmu Hodiny se vyskytla takova postranni depresivni postava, co se deprese nezalekla a vyvodila z ni dusledky (brutalni – odchod od ditete; Poznamka pro militantni matky: podotykam ze to beru zizekovsky spis jako symbol jak moc radikalni clovek musi byt, nez jako doslovny manual na zivot)

                • Naděje je svině. Zase ten nedávnej příklad:

                  Jak jsem se teď v práci začal koukat za roh, tak mi samozřejmě bylo čím dál hůř a čím dál hůř jsem tu práci zvládal. Když mi to pak po seřvání došlo a začal jsem tu práci dělat fakt pořádně a bez nějaký výhlídky na to, že je to jen dočasně nebo že za chvíli už to dělat nebudu (byť pořád přemejšlím, co teď samozřejmě), tak se mi ta práce rázem dělá o dvě třídy lépe a snadnějc a spoustu jsem se toho naučil. Předtím jsem chodil domů vyřízenej a vysátej, pomalu jsem v osm padnul na postel a nebyl schopnej dál nic dělat. Teď úplně v pohodě funguju i po příchodu z práce. A přitom se stačilo do toho prostě položit a dát tomu víc a nebránit se tomu a paradoxně (ač zákon o zachování energie by měl tvrdit opak…) mám tý energie podstatně víc a tu práci zvládám mnohem líp a užívám si to…

                  S tím odchodem od dítěte se to tady už někde řešilo – tuším, že ratka k tomu tenkrát něco měla… On ten odchod matky od dítěte je zdánlivě proti veškerý přirozenost a proti všemu, co je “správný”, ale to je právě to, že neexistuje nic, co by bylo ultimátně správný a jasný a ty argumenty matek ve stylu “Jsem přece MATKA! To je snad jasný a samozřejmý, že…” zkrátka nejsou zdaleka tak jasný a samozřejmý.

                  Ta moje deprese je fakt taková… no prostě funkční. Mám pocit, že se mi v nějaký chvíli fakt povedlo to celý nějak akceptovat a postavit na tom nějakej životní přístup, co relativně funguje a s kterým se dají dělat docela divy. Ačkoliv už něco takovýhleho prohlásit je patřičně o držku.

                  A obvykle fakt stačí nějak makat s nějakým ne úplně jasným cílem a ono to nakonec obvykle vždycky nějak zajímavě dopadne. Nikdy ne tak, jak si člověk maloval, ale moje zkušenost je taková, že jen málokdy to dopadne hůř. Věci dopadnou prostě jinak a pokaždý jsem z toho dost (příjemně) překvapenej.

                  Aneb GTD a veškerý systémy plánování jsou z principu shit. Ale to už víme…

                  • J, myslim zes to trefil s tim zakonem o zachovani energie. Da se to proste zobecnit tak, ze

                    a) bud nelze fyzikalni zakony az tak lehce vztahovat na lidsko-symbolicky jednani, ale clovek to bude proste vzdycky delat, vi. hlasky “nalepil se na me”, “vysal ze me energii”, “chtel bych si jen tak surfovat zivotem”, “citim se jako sysifos”, “ten chlap je slizkej”, “ta zenska je rozkydla”

                    anebo a to je jeste vtipnejsi

                    b) ta analogie je spravne, ale bude potreba redefinovat ty fyzikalni zakony vcetne zakladu jako je zakon o zachovani energie

                    GTD vychazi prave z takoveho primitivniho magickeho mysleni a prave kvuli te jednoduche spodobe nam prijde GTD na prvni pohled jako spravna vec; ale je to, zustaneme-li u te fyzikalni analogie, proste optickej klam danej predevsim nasi urputnou nadeji, ze zahady vesmiru uz koneckoncu rozresime v nejakym rozumu do kapsy

                    • Když to zopakuju úplně po lopatě:

                      “Nikdy by mě nenapadlo, že energii lze získat prací.” (haha)

                      Perpetum mobile hadr.

                    • u penez to btw funguje podobne: vydelavaji se tim, ze se (vhodne) vydavaji/investuji; taky (zdanlive) perpetuum mobile

                      lidska hrabivost je taky dobra ukazka spatne aplikace magickeho mysleni; podobne jako jeji opak – neschopnost moneymanagementu a rozhazovacnost neboli penezni analita, ktera ma zase koreny v zaseknuti se na negativnich vlastnostech penez

                    • Peněžní analita… to zní skoro jako osobnostní porucha. Krásný, konečně to mám jak pojmenovat :-)

              • Myslim si, že tenhle stav je takovou výchozí pozicí většiny lidí, kteří jsou vnímavý samy k sobě a přemýšlej nad tím co cítej. Možná bych tohle tvrzení extremizoval až tak, že většina těch “věčně pozitivních lidiček” to akorát prostě nepřizná. Respektive nemá co přiznat, protože zkrátka nic necítí… nechtějí poslouchat svojí hlavu a tělo nebo nějak analyzovat svůj život. V podstatě jenom přijímají informace z vnějšku.
                Toho si poslední dobou na koleji nebo doma, jak mají lidi problém vydržet samy s sebou/poslouchat svoje myšlenky. Většina lidí co znám, tak si třeba u jídla pouští hudbu nebo koukaj na seriál, protože i taková věc jako sníst snídani (s tim, že pouze sedí a jí) je nepohodlná. Nebo např. při jízdě v autě stále hraje rádio…zkrátka prostředí kdy je možný se soustředit na něco z vnějšku.
                Kdyby měl takovej člověk vydržet sám s sebou, tak si udělá podobnou diagnózu tý cos popsal.

                • “Kdyby měl takovej člověk vydržet sám s sebou, tak si udělá podobnou diagnózu tý cos popsal.” – exactly! Musím napsat ten článek o nudě. Jen tak lehce jsem to nakousl v předposledním odstavečku tohohle článku, ale je to rozhodně něco, co stojí za pozornost…

                  Aneb (když trochu odbočím), tak nezaměstnanost není ekonomickej problém, ale sociální. A je to problém takovýho rázu, že i ti mainstreamoví ekonomové tuší, že by si měli dávat majzla na lidi, co nemají celej den nic na práci. I proto se ten ukazatel nezaměstnanosti tak strašně moc sleduje. Protože když lidi nemají do čeho píchnout, začíná se schylovat k Velkýmu Společenskýmu Průseru, neboť lidi mají čas přemýšlet nad životem, světem, společností…

                  To “extrémní vyjádření” je přesný a taky tohle tvrdím už nevím jak dlouho. Věčně pozitivní lidičkové jsou samozřejmě nejvíc v hajzlu, ale nepřiznaj to a tím pádem s tím nemůžou nijak pracovat. Jsou zaseklí na místě a jediný, o co se celej den snaží, je udržet si vlastní iluzi toho, že je všechno sluníčkový. A právě tyhle lidi ty informace podle mě nepřijímají skoro vůbec, protože se nějakýmu přijímání informací brání, seč můžou – neboť každá informace hrozí rozbořit jejich malej sluníčkovej vesmír, v kterým je všechno víceméně v pořádku. Přesně tohle je ten typ lidí, který každej tejden chodí do hospody na pravidelnej alkoholovej restart a pak o tom plni nadšení vypráví a všem tvrdí, jak je to super chodit na takovýhle akce a jak strašně fajn jim bylo.

                  K tý potřebě se furt na něco soustředit, aby lidi nemuseli přemýšlet: Teď jsem nedávno začal pořádně snídat. Jím pořád to samý, ale snažím se si trochu přivstat a mít na snídani čas a nedělat při ní nic jinýho, než pomalu jíst. A je to fakt hardcore! Občas chytám slušný psycho stavy, kdy do sebe radši hodně rychle naházím zbytek tý snídaně a honem si jdu vyčistit zuby a učesat se a mažu do práce… heh. Jo, už jen dělat úplně obyčejný věci pořádně a věnovat se jim, to je vážně mazec.

                  (fakt mě děsí ty mniši v klášterech, co konzumujou jedno malý jídlo 2 hodiny a nic jinýho u toho nedělaj…)

                  • No ja sice nekoukam na tv, ani si nepoustim radio, ale “bohate” mi to nahrazuje internet :( Jsme v tom namoceny az po usi. Cesta mnichu jsem presvedcen neni pro nas predurcena, preci jen historicky sel vyvoj od nich, do toho dnesniho analniho stadia. Musime zvladnout nejak byt s ostatnimi, ale neposrat se z toho. Zatim neni jasny jak, ale ani z toho se nelze posrat; ten stav neni prijemnej, proste depresivni…

                    Mam dobrou story z Ozory na tyhle pozitivni lidicky. U toho Ohne, co Morda inspiroval tak sedeli vsichni mozny lidi, tancili kolem, hrali si na minutove archetypy bojovniku, divozenek a gejs, aby se pak rozplynuli v anonymite, coz je maximum mozneho pro cloveka. V tu chvili se tam octla hispterska vyzila zenska tak 30+, prezdobena, v dreadovlasech vidlicku, na ni svitici psy-trubicky. Plne kapsy vech moznych bankovek a kreditek, evidentne nakradenych na tom festivalu. Brutalne tam rvala cosi jako “jdete do prdele zkurvenci, to tady mate party co, zmrdi, vy svine zasrany, hovada atd atd”. A pozitivni lidickove si toho nevsimali.

                    Nejen kvuli okolnostem jako ze jsem byl na tripu, s otcem a ta vidlicka vypadala nebezpecne jsem ji nesrovnal. Nakonec jsem dosel k nazoru, ze tahle nestastna osoba je tam svym zpusobem platna a ze to, co dela je prave test jestli jsou lidi jeste v realite anebo uz od ni zase odesli. A bohuzel moc neobstali, protoze kdyz vam nekdo do ksichtu rve ze jste zkurvenec a vy se dokazete tvarit, ze proivate raj na zemi, tak mate dost zasadni problem.

                    • Hm, ty jo… no ideální reakce na tu ženskou by měla být něco jako, že by se všichni lidi seběhli a začali jí objímat a utěšovat nebo tak něco – úplně stejně jako když se lidi na Ozoře automaticky seběhnou a začnou zvedat motorkáře, kterej se položil do příkopu na bok. Taky to je jen taková “nehoda” a tomu člověku by se mělo pomoct, aby mohl jet dál správně.

                      Takže ne tu ženskou “srovnat” ve smyslu říct jí ať se kurva uklidní a uvědomí si, kde je, ale jít tam i přes tu její vidličku a s rozpřaženejma rukama jí uchlácholit, že to bude dobrý…

                    • Mozna.. v kazdym pripade je potreba ji nejdriv vnimat. A kdyz ji vnimas, tak musis vnimat i tu zlobu a ta se vzdycky musi nejak odzrcadlit, jinak to neni vnimani.

                      Jak to rekla ta schizofrenicka Laingovi: doktor me musi milovat i nenavidet zaroven.

  7. Občas chytám slušný psycho stavy, kdy do sebe radši hodně rychle naházím zbytek tý snídaně a honem si jdu vyčistit zuby a učesat se a mažu do práce… heh.

    No ty vole….Tak tohle je úplně přesný:-D:-D Teď mám radost, že v tom nejsem sám a že se nemusím cítit jak retard (nebo vlastně musim?). Já jsem zase začal praktivat “rituál”, že si přivstanu a uvařim zelenej čaj, podstavim ho před sebe a nic….prostě jen 15 minut čekám jak chladne a pak pomalu vypiju s tím, že se snažím udržet myšlenky soustředěný na přítomnost, na to co cítim a nepřemýšlet nad sračkama – zatím se mi to po cca měsíci a půl ještě nepovedlo .
    Navíc jsem se začal pokoušet soustředit na to, co během dne cítím a nad čim přemýšlím – a většinou to je nějakej nesmysl.
    Taky sem zjistil, že k lepšímu soustředění pomáhá (teda alespoň někdy) soustředit se na pravidelný dýchání.
    Tak na ten článek se o nudě se budu těšit…celkově je vlastně zajímavý zamyslet se nad tím, co se člověku běžně honí hlavou. Chtělo by to nějakýho toho mnicha a zeptat se:-D

    Jo ještě k té nezaměstnanosti. Souhlasím s tím, že “Protože když lidi nemají do čeho píchnout, začíná se schylovat k Velkýmu Společenskýmu Průseru, neboť lidi mají čas přemýšlet nad životem, světem, společností…”
    ale s tím, že si to mainstreamový ekonomové uvědomují, to nevím. Podle mě to mají spíše tak, že si ani neuvědomují, že vlastně nějaký průser existuje – zkrátka taková ta klasika

    • Mnicha se ptát nemusíme, na to přijdem sami, ne? ;) A taky mám radost, že máš radost… :-)

      Čaje jsem taky začal zkoumat, u nás se vždycky pil každý ráno klasickej obyčejnej černej indickej čaj kupovanej po tisících někde v Tescu. Sice taky piju čaje z pytlíků, ale dělám si různý, zelený, černý, “jablečný”… ono i projít si v obchodě poličku s pytlíkovejma čajema má něco do sebe. Časem si určitě pořídím soupravu a začnu vyrábět pravý sypaný čaje a to bude teprve rituál. Každopádně když je silnej čaj (i z pytlíku), tak se z toho dají dělat solidní rituály i tak.

      Soustředit se na to, o čem přemýšlím, to je taky strašný psycho. Spíš dělám to, že to nechávám plynout a pak nad tím přemýšlím zpětně v těch chvílích u čaje – na který si je ale vážně potřeba udělat čas a víme oba, že to není vůbec prdel, sednout si a v klidu sám pít čaj…

      Začít se věnovat dýchání plánuju už fakt dlouho a zatím jsem se k tomu nedostal ani trochu. No i když vlastně občas dělám to, že při usínání jakoby “medituju” (nebo jak to nazvat), že se soutředím na jednotlivý části těla a nechávám z nich proudit energii. Někdy to nefunguje, někdy při tom hrozně rychle usnu, někdy se mi stane, že skoro přestanu cítit tělo a dýchám jakoby do prázdna (nemám plíce). Je to zajímavý, určitě to taky stojí za pozornost.

      Ti ekonomové to mají myslím popsaný normálně termínama jako “riziko vzniku sociálních nepokojů” apod., jen na to teda nekoukají těma existencialistickejma brejlema. Ale řekl bych, že si docela dobře uvědomujou, že tam je někde sakra velký riziko v tý nezaměstnanosti. Byť to třeba popisujou nějak oklikou a k tomu jádru se nedostanou.

      • K tomu “Soustředit se na to, o čem přemýšlím, to je taky strašný psycho”. Určitě. Vlastně mi to přijde jako jedna z nejnáročnějších aktivit. Většinou mě chytne ten stav, kterej si popsal že se ti občas stane když snídáš. Na druhou stranu, někdy se dostanu do stavu, kdy jsem víc vnímavej sám k sobě a spousty věcí dává větší smysl. Dávaj větší smysl věci typu “energie lze získat prací”, který ste s Tiborem rešili výše a tak. A dáva větší smysl i interakce s lidma a vůbec s veškerym okolím.
        Ale stačí hrozně málo a ten stav je pryč. A většinou je to právě skrze ten kontakt s lidma.
        Obecně teda když se bavim s lidma (většinou s těma, kde komunikace neni možností volby), tak mám tendenci ztrácet uvědomění sama sebe a stávám se jakoby produktem tý chvíle. Ale ne v nějakym dobrym smyslu, myslim to spíše tak, že mám sklon si na něco hrát. Prostě to neni ono.
        Vlastně mi přijde, že tohle může být jedna z cest (já vim, hodně odvážný tvrzení) jak trochu pořešit to, co nakousnul Tibor – “Musime zvladnout nejak byt s ostatnimi, ale neposrat se z toho. zatim neni jasny jak, ale ani z toho se nelze posrat; ten stav neni prijemnej, proste depresivni…”

        O tom tvym druhu meditace už jsem dřív někde četl a snad jsem ji i zkoušel. Ale už si vubec nepamatuju co z toho tehdát bylo (no poněvadž si to nepamatuju a v praktikování jsem nepokračoval, tak se to asi nic moc nepovedlo).
        Ono jestli padá ten návrh s mnichem, tak by vlastně vůbec neuškodilo nějak blíž prozkoumat takovýhle věci co “jsou zajímavý a určitě stojí za pozornost” :), protože určitě pomáhají k tomu vnímání sama sebe.

        • Super, cejtím to všechno stejně. Jsou stavy, ve kterejch se dá svět vnímat líp, ostřeji a inteznivněji, než kdykoliv jindy a pak přijde kontakt s normálním světem = normálníma lidma a všechno jde do kytek. Začneš přemejšlet, co říct, jak se vyjadřovat, jakým způsobem se chovat, aby si mohl v tom prostředí vůbec nějak fungovat… je to průser. Zvlášť, když se s těma lidma stýkat “musíš”.

          Takovým napůl řešením je sociální izolace. Ne nutně izolace od světa a reality, ale od těch sociálních tanečků, od toho pátečního chození do hospody a na zábavy, od toho každoročního ježdění na dovolenou do Chorvatska apod. To je vůbec myslím takovej základ se na tyhlety blbosti vykašlat, aby mohl člověk vůbec začít pracovat na něčem pořádným.

          “A většinou je to právě skrze ten kontakt s lidma. Obecně teda když se bavim s lidma (většinou s těma, kde komunikace neni možností volby), tak mám tendenci ztrácet uvědomění sama sebe…” – to až bolí to vidět takhle napsaný od někoho jinýho. Je to tak no. Člověk ztrácí kontakt s realitou, když komunikuje s lidma, který se tomu kontaktu s realitou tvrdě brání. Každopádně i s takovejma lidma je potřeba komunikovat si myslím, protože ty lidi lze těžko nějak segregovat a vybírat si mezi nima. Pracovat je nutný nějak se všema. Byť když už to fakt nejde, tak to holt nejde a někdy je potřeba se i rozejít (byť bacha na to, aby tam nebyla přítomná ta hra, že se jako ty lidi rozchází “na vždy”… to nejde řekl bych, zvlášť, když jsou ty lidi nějak víc propojený…).

          Ale jo, musíme to nějak zvládnout a objevování toho způsobu jak to zvládnout je vlastně docela zábava…

  8. No já tady tomu vůbec nerozumím. Věty, zejména La Tibora nemají hlavu ani patu, nedávají smysl a nesdělují žádnou srozumitelnou myšlenku. Blog Magorů.

    • Haha. No kupodivu věty zejména La Tibora toho sdělují zdaleka nejvíc. Jen to holt není podaný úplně po lopatě, protože to nejde. A to, že něčemu nerozumíš je přece v pořádku, ne? A rozhodně to nutně neznamená, že je problém v tom sdělení… prostě to chce jen trochu víc vnímat.

      A blog Magorů to tady je určitě, s tím naprostej souhlas. Hrát si na normálnost jsme tu přestali už před docela dlouhou dobou…

  9. Terezo já spousty věcí taky nerozumím, ale pokud začneš vnímat tak začneš i rozumět v tom má Mord pravdu. Ty komentáře jsou tu fakt dobrý ! Morde meditace :-), jo určitě souhlasím s tím, že se málo a čím dál mín sobě věnujeme a přestáváme se vnímat a proto když si uvědomíme jen na zlomek času, to naše bytí je to pecka… těch cest je nespočetná řada a každá ti něco přinese.

    Vnímat sebe a vnímat lidi a okolí v tom surovém je to co máme už léta zastřené a vymyté. Já teda tv nesleduji už taky nějaký pátek a rádio si poslechnu občas,(navíc nemám zrcadlo a taky mě to nějak nechybí), ale když ted makám manuálně a sám tak ve mě proudí řeky myšlenek, které se nedají zastavit a většinou mi pomůžou zase s prací na netu, což je pro mě nové zcela nové zjištění a po 6-8mi hodinách fyzické práce jedu další směnu na netu:-), kde mi plyne čas úplně jinak…
    tím chci říct, že vnímání to surové je fakt nářez a věci se dějou a pokud to stihneme pojmout tak + pro nás

    • Wow s tím zrcadlem! To je dost mazec nemít zrcadlo… hej to si teď narazil na docela zajímavou věc zdá se mi. TV/rádio už taky pár let bojkotuju, ale zrcadlo mě nenapadlo. Tak do toho půjdu taky… jen co si nechám ostříhat vlasy :-)

      Jo, taková obyčejná a samozřejmá věc jako uvědomění si vlastní bytí (byť třeba jen na okamžik nebo na pár hodin, přinejlepším na pár dnů v případě Ozory), to je vždycky strašnej nářez. A právě tohle je to, co je normální, tohle je to, jak by to mělo bejt. Jsme tu všichni magoři právě proto, že si to naše bytí neuvědomujeme a připadá nám to normální. Nebo-li je to přesně naopak, než si myslí Tereza. Normálnost není normální a magořina je to, o co tu ve skutečnosti jde.

      • No jen ještě k tý snídani, tak nesnídám a jím nepravidelně a zaručeně v běhu i když bych ted ani v 90% nemusel, nicméně jim většinou u notase. Otázka je zda je stolování škatulka, což si myslím, že je a momentálně si nedovedu představit že není. Otázka je že udělat si v životě rituál ze snídaně, obědu či čaje o 5té je jistým způsobem zase jako únik někam… Na druhou stranu vnímám, že se člověk nají víc (ze stejného množství jídla) když ho jí v klidu a vnímá tu surovou čistou formu, než když hltá sousta u compu, novin, televize….a zaměstnává mozek dalšími vjemy. Takže mi přijde stolování jako škatulka a nějak to “neodsuzuju” , ale přemejšlým nad tím že nám zase někdo řekl musíš snídat, svačit, obědvat,svačit,večeřet a naplánoval nám na to čas, kdyby jsme to měli dělat. Dřív jsme určitě v tlupě když jsme ulovili jídlo měli také rituál ve smyslu zabijačky :-), Každopádně jsme učeni, že máme věci dělat pravidelně a kolik z nás to pravidelně dělá ? Honíme se s časem a nemáme čas na nic…

        • Hele vůbec neříkám, že je dobrej nápad jíst jídlo v nějakej stanovenej čas a už vůbec si nemyslím, že “stolování” je k něčemu dobrý, byť pravidelnost jako taková asi špatná není, ale určitě nějak s citem… večeře může být pořád večeře i když si jí dá člověk v 18:00 nebo v 21:00. Ty škatulky oběd/snídaně/večeře/svačina, to by možná mělo value nějak odstranit. Stačilo by prostě říct, že si dáváš Jídlo.

          Další věc je kdy teda jíst, teorie říká, že prostě jíst, když máš hlad, ale ono je tu ta věc, že ne vždy můžeš jíst, kdy si umaneš. Zvlášť když člověk chodí do práce, tak je prostě limitovanej tou pracovní dobou a má ten den vesměs rozplánovanej, včetně toho jídla.

          Ten rituál fakt myslím především v tom smyslu “udělat si čas”, jíst to jídlo pomalu, vnímat ho atd. A samozřejmě rituál ve stylu zabijačky to je vůbec best.

          • Hele vůbec neříkám, že jsi říkal že jedobrej nápad jíst jídlo ve stanovenej čas :-), to jen tak na okraj aby jsme se pochopili. Jinak jsi mě samozřejmě odpověděl to co vím a to je že člověk má prostě nějaký návyky na jakobynějakou pravidelnost a je to ovlivněno tím časem, protože my jsme tu od toho, abychom celej ten systém kterej tu vytváříme stovky a tisíc let drželi a nafukovali to. Člověk bez práce živej není a je jasný na to ,aby přežil musí do práce chodit, stejně tak jako za dob dávných chodili lovci na lov a žensky a děti drželi ohen, tak ta činnost je tady a musíme něco dělat abychom neumřeli předčasně na hlad :-). Myslím si, ale že je ten systém je třeba vnímat … z jiného úhlu a stejně tak vnímat i sebe jak to tu bylo popsáno(třeba i jen tím, že dejchám a poslouchám ten dech se dostaneš do stavu, kterej jako ovce ve stádu nezažiješ ne)
            Rituál = se mi schází tak nějak s jistou perverzí úniku a neříkám, že je to špatně nebo dobře… i já mám svý rituály(perverze).
            Svět je krásnej na to ho zkoumat a přijímat informace, které bolí, ale každou tou bolestí seš o kousek dál k další bolesti a nezbývá nic jen to přijmout a snažit se jít dál…

            • Je dobrý, jak to každej vnímáme jinak to slovo.

              Já ten “rituál” fakt myslím vždycky v tom původním významu (nemyslím tím ty návyky). Rituálem myslím nějakej relativně výjimečnej a důležitej úkon (byť důležitá může být zase i jen obyčejná příprava čaje).

              Máš recht, že to slovo bývá většinou používáno ve skoro až negativní konotaci. Obvykle do “rituálů” lidi počítají právě všechny ty pravidelný tuposti jako kažoddení kafe v práci odpoledne, kdy je ještě pořád stres a ještě pořád nekončí pracovní doba, tak aby to tam ten člověk přežil, chlastání alkoholu samozřejmě, čištění zubů po ránu a tak…

              K tý práci: Umřeli bychom spíš dřív na nudu – respektive spáchali bysme sebevraždu, protože bysme se sebou nedokázali vydržet (jak napsal velsan).

              • S “ritualem” je to jako se “symbolem” (symboly se prave v ritualech pouzivaji). A bud se tedy pouzivaji nebo zneuzivaji, plus je mezi tim bohuzel asi nekonecne stupnu volnosti.

                Jako extremni pripady se da uvazovat toto:
                Negativni konotace – clovek se diva na reklamu, ktera si hraje s nejakymi symboly sexuality, stesti, zdravi, mladi atd. a to sledovani je ritual sam o sobe a pote nakupovani je samozrejme jadro toho “spatneho” ritualu a ten ritual je spatny, protoze se “jen tak deje” a clovek je maximalne tak zahrnut jakymisi hormony.

                V tom pozitivnim slova smyslu je symbol treba ohen a to, kdyz si ho jdete (sami|s nekym) zapalit do lesa. Jde vam o ten ohen, o to abyste proste byli s nimi a to je ten ritual. Jste ochotni se vysrat na kytaru, na perfektne nastipane drivi; nebo naopak i tu kytaru zkousnete anebo pripravite nastipane drivi a piknik. Anebo, anebo, anebo… Zapalit to muzete PEPEm nebo brezovou kurou. Neda se rict jak, ale ty symboly je proste nutne v tom ritualu poskladat tak at to sedi [kdyz to ani pak sedet nebude, tak je potreba se na to treba i vysrat a hned odejit, coz je jedinejuctyhodnej odchod od nedariciho se ritualu].

                Spravnej ritual je proste poradna fuska. Nejsme na to uz ani moc zvykli. Nejak nas to energii sice nabije, ale cloveku se v jeho prubehu nastaruje hlava (a je potreba po nem odpocivat). Ten “spatnej” ritual je proste analgetikum/antidepresivum a bolest nebo nekomfort v nem nema svoje misto.

                • Nebo jinak receno, ten rozdil je to velsanovo “vim, co prave ted delam; vim proc a vim jak to funguje nebo to prave zkoumam”

                • A proto se budu učit vařit. Vaření je “čistej” rituál. Když se to povede, je to dobrý, když se to nepovede, je to hnus a nedá se to jíst. Příprava vlastního jídla obecně je parádní rituál. Specielně když pak něco uklohníš a dáš to někomu k jídlu a společně to sníte. Z Ozory si strašně moc intenzivně vybavuju ten ešus plnej rejže a sýra, co udělal Flukův páníček večer po těch houbách. Nikdy mi obyčejná rýže nechutnala tolik, jako tehdy. To bylo asi úplně nejlepší jídlo, který jsem kdy jedl (nejúžasnější rituál spojenej s jídlem, kterýho jsem se účastnil).

                  Nepovedenej rituál jsem zažil pár měsíců zpět… nebo možná víc, než pár, nevím jestli to bylo na podzim ještě nebo už na jaře. To jsem šel sám spát do lesa a nedokázal jsem zapálit oheň (zničil jsem po pár pokusech zapalovač – vypadlo z něho to škrtátko a nešlo dát zpátky). Takže jsem se zvednul a udělal si zase dvouhodinovou procházku domů. Pointa byla ta, že jsem si pak uvědomil, že jsem do toho lesa neměl chodit.
                  Jo vlastně, to bylo pár měsíců zpět, kdy jsem měl ještě furt v hlavě to břemeno toho, že mám na krku odchod z domu, a já místo toho, abych teda vypadnul od maminky, tak jsem si šel udělat hezkej rituál do lesa. A samozřejmě to nefungovalo, protože bylo aktuálně potřeba dělat něco úplně jinýho, než se koukat v lese na hezkej oheň.

                  Nebo-li udělat rituál je ještě menší prdel, než se zdá.

        • V podstatě to vidím tak, jak už ti odepsal Mordemy. Snad bych ještě zmínil, že právě protože „Honíme se s časem a nemáme čas na nic…” je dobrý udělat si udělat alespoň na něco. A v žádnym případě tim nemyslim jenom jídlo resp. pití čaje. Mám totiž pocit, že když dělám nějakou věc a snažim se zároveň pozorovat co při tom pociťuju a co se mi honí v hlavě je prostě….hustý. No někdy je to právě ten psycho stav co psal Mordemy a někdy se zadaří…Ale cílem těchle ritualů vidim v tom, že se právě vice soustředim na sebe a ne na nějaký věci z vnějšku.

        • Presne tak i ten caj muze byt peknej unik nekam. Je otazka u ritualu/symbolu jestli je prazdnej a jen se jim zahani nejaka panika ci co, nebo jestli clovek citi tu hloubku za nim.

          Ale mezi pitim caje a pitim kafe skutecne nemusi byt rozdil. Na druhou stranu v tom rozdil byt MUZE (pokud teda bereme piti kafe tak jak ho zname a mozna na nejake vysokohorske plantazi v karibiku ej to zas o necem jinem).

          Ritual piti caje byva spojen s ritualem pripravy caje a to soustredeni an to, ze se ty veci museji udelat v urcitem poradi a bud to clovek da a ma dobrej caj nebo neda/nevymysli to a caj stoji za prd je myslim docela dobrej symbol pro praci se svetem. Ono delat tentyz caj v Brazilii nebo v Cesku je jine; delat caj, ktery jste jeste neochutnali/nedelali je taky zajimava zkusenost; delat ho podruhe je taky zajimave, protoze se muzete odpichnout jen od toho jak jste ho (po)delali poprve…

          • jak jsem psal :
            Rituál = se mi schází tak nějak s jistou perverzí úniku a neříkám, že je to špatně nebo dobře… i já mám svý rituály(perverze).
            Svět je krásnej na to ho zkoumat a přijímat informace, které bolí, ale každou tou bolestí seš o kousek dál k další bolesti a nezbývá nic jen to přijmout a snažit se jít dál…
            ta to značíš do symbolu a to bude možná lepší slovní obrat.
            Ale asi to vnímáme podobně tak super

  10. Tak mám jednu otázku, takovou ženskou. Stýkáš se s mužem, upřímně, obyčejně ho máš ráda, on za tebou přichází, přestože na tebe sere. Nejsem v pubertě. Jak to vidí chlap, jak ženská? Je ona ta husa hloupá? Proč to on dělá? Tohle je taky bolest:

    • Moc nechápu otázku nebo spíš to, co chceš slyšet…

      Děláš přece to, co sama chceš ne? A sama chápeš dost přesně, co děláš ne? Pokud máš ráda chlapa a on na tebe sere a ty si s ním stejně zašukáš, když on na tebe mávne, tak co je tady prosimtě k řešení? Ty víš moc dobře, jak to je a máš možnost buď setrvat v týhle sračce nebo mu ukázat prostředníček nebo ho začít dokopávat k tomu, aby se ti sakra začal trochu víc věnovat.

      Pokud seš do něho zaláskovaná, tak si uvědom, že tu “lásku” si děláš sama, protože jí z nějakýho důvodu chceš/potřebuješ. A stejně jako všechno, i ta “láska” je v tvejch rukou…

      • Napsal bych totez, ale velmi nesrozumitelne s par nuancema!

        Nevadi, ze mi rozumi jen par lidi, jsem strasne rad, ze a) jim rika neco, co ze me vypadne b) dokazou to tak hezky srozumitelne prepsat, az se z toho Jan Stern posere. Samozrejme to nejsou veci “ze me” – odkud jsou, to vi Mord moc dobre a zbytku sveta by to prislo nesrozumitelny.

        Ale jak pise Mord, dokud ti ta bolest, na kterou si hrajes, ze ji necitis (podobne jako chces zdrhnout do blazince), bude davat takovou slast jako ti dava a ty se nerozhodnes jit blaznive proti ni, tak se nic nestane. Za par let zestarnes a uvidis ten celej obrazek a mozna si reknes, ze si to vlastne cely zaslouzis, dosla jsi prilis hluboko do sracek a mas to tak mit a bude to zas jen variace na tuhle priposranost rict tomu chlapovi o tom co hraje on, co hrajes ty a rict tomu vsemu durazne sbohem a prijmout bolest bez odmeny.

        • Jen si teda na tomhle místě uvědom, že skutečně jsou lidé, kteří ti nerozumí, jak něco myslíš (a že je jim to prostě potřeba přeříkat srozumitelně, aby se to k nim dostalo).

        • A klidně to za tebe budu přepisovat a budu to dělat rád :-)

          • Vsak jo, rek bych ze nam to klape. Ja to vim moc dobre, ze me vetsina lidi nevnima nebo pouze do jiste miry nebo pouze ve specialni situaci (trip, umrti blizke osoby, delirium tremens, downswing atd). Co ja s tim no… snazim se, prepisuju/edituju, co kde napisu, to je nutny a nelze to nechat jen tak byt na jinych na druhou stranu veci proste ciste nejsou.

            Pred 15+ lety mi nerozumel nikdo a nerozumel jsem tomu co vidim ani ja. Rict ze delam maximum mozneho je mozna jen vymluva lenocha, takze to rikat nebudu, ale jisty je, ze tohle cely nejak proste funguje.

            Dalsi vec je, ze nekdy v strednedobym horizontu, kterej uz moh bejt kratkodobej, jsem chtel proste psat prozu a davat to do pribehu, ktery snad budou srozumitelny a muzu je prepisovat treba 1000x. Realita me k tomu ale jeste nepustila, nebo jsem neobjevil tu cestu, kde me k tomu pousti.

            Tenhle blog je super a super vtipnej; vcetne toho nazvu domeny. Sazkar pro holcicky :)

            • Sázkař pro holčičky: Hell yeah! Přesně tohle sousloví mě napadlo včera večer, když jsem začal rozpracovávat ten side-web (z kterýho samozřejmě budou chodit především holčičky…). Sázkař je úplně stejně vtipnej název jako psychoanalýza, akorát na tom sázkaři si teda lidi víc hrajou na to, že je to o sázení, než si tady hrajou na to, že je to o psychoanalýze.

              Akorát mám pocit, že zařídit sem chat, tak bys mě za chvíli na kolenou a se slinou u pusy prosil o ban.

              Říkal jsem už pár postů/měsíců zpátky, že dalším krokem je prostě ty příběhy začít psát (nebo jiným způsobem tvořit). Do toho!

              • momentalne mi staci na rozjezd sepsat to co se stalo na ozore

                to verim srozumitelny bude i Tereze (alias JS ? :D :D)

                • Však sepiš a postni to někam, ať si taky můžu pořádně zatripovat. Budu mít hard flashback jen z toho, jak to budu číst. Mám vůbec flashback od tý doby, cos přijel…

                  Tereza není JS (ale kdybych nevěděl kdo to je, možná už by měla ban; dokonce jsem se musel podívat do administrace a zkontrolovat jakej tam zadává při psaní komentářů email, abych si byl jistej, že je to skutečně jedna holka, co se jmenuje Tereza a co jsem jí nenápadně nepřímo nacpal odkaz na tenhle blog…)

                  • hezke

                    jak clovek zacne vyuzivat tyhle pasticky po netu, lici je a chyta do nich korist (vubec se nejedna pouze o tahani trafficu na pouze blog a pouze skrz komentare [coz tipuju byl tenhle pripad], ale princip je furt stejnej), tak to se pak v tech obligatnich debatach na tema “nezavislosti individua” jen da rvat “WTF wake up”

                    tyhle veci jsou samozrejme potencialne zneuzitelny, no pokud se do toho clovek pusti, tak si jako vzdycky nasere jen do vlastni hlavy

                    postovat na cizi blogy, kdyz tam vidis jadro pudla, ktere je reseno/vysvetleno prave zde, s tim, ze sem ten clovek posleze skutecne prijde a skutecne i neco napise, tak to je skutecny vitezstvi, i kdyz ten dotycnej napise neco o blogu magoru

                    chudak Tereza: zneuzivana po vsech strankach a na nevedomych rovinach :(

                    • Původně tam byla stará dobrá snaha o pravdivost. Písnul jsem týhle holčině na jedný polo-seznamce (taková šílená sociální síť, v porovnání s níž je Facebook oáza svobody) a ona písnula zpět.

                      Nechtělo se mi pak podepisovat se jen vlastním jménem, tak jsem tam připojil i nick Mordemy (neboť Mordemy je “pravdivější”, haha), toť vše – holčina jen začala googlit a našla blog (za což jsem v principu rád samozřejmě).

                      Vtipný je, že jsme se vlastně vůbec nebavili (až tady na blogu).

                      Samozřejmě se rychle ukazuje, že z toho “seznámení” nakonec nic nebude, páč Terezka si teď bude tvrdohlavě hrát víme na co, že ano… za což si Mordemy samozřejmě může zase jenom sám (mám, co jsem chtěl no).

                    • no pak je jeste ta silenejsi varianta, ktera ti rozjebe mozek, a to je ta ze s nejakou Terezkou si na to hrat zacnes

                      takova analogie jako ozrat se s alkoholikem

                • Jo a mimochodem nevěděl jsem, že se jmenuje Tereza, používala kdesi přezdívku a až když mi poslala svůj mail, tak jsem se musel strašně moc smát…. specielně když tu začala komentovat :-)

                  • Ale já nejsem ten, koho máš na mysli. Jen jsem se tady náhodou zeptala.

                    • Jasně – a čirou náhodou používáš mail v kterým je stejný jméno a příjmení a tvoje IP adresa je čirou náhodou umístěná ve stejným regionu.

                      Prosimtě klid.

                    • A čirou náhodou se tu objevíš s odstupem dvou dnů a čirou náhodou se podepíšeš jako Tereza – když za celou historii tohohle blogu se tu nikdo jako Tereza nikdy nepodepsal.

                      Fakt ti doporučuju zjistit si, kdo je to ten Jan Stern – myslím, že byste si rozumněli.

  11. Ta uslintaná sexuální romance pro něj bez jakékoli újmy skončí. Je tohle zábava?

    • Hm, no jo, ty jsi trpěla a on z toho vyšel bez jakékoliv újmy, no to je fakt hajzl, ten by zasloužil…

      Ujišťuju tě, že pokud chlap šuká ženský a pak do nich kope (a pak je znova šuká), tak si jen sere do vlastní hlavy a dříve nebo později se mu to vrátí. Myslet si, že jemu je nějak hej a strašně se u toho baví, jak seš ty v háji, to je naivita. Takhle to prostě není. Ten chlap je možná v ještě větších sračkách, než seš teď ty. Seriously! Vím, o čem mluvím.

      Jednoduše řečeno: Kdyby byl “v pohodě”, tak tě neignoruje a věnuje se ti…

      • třeba si chtěl jen zašukat. mě to přijde normální. to už se tady ptal nějaký hoch jak to má udělat aby si mohl zašukat s ženskou. a ty jsi mu řekl, že dokud je takový vůl jaký je tak si stejně žádnou nenajde. ženský to cítí. pardon, ale tak to je. je to na ženě jakého muže si vybere. když si vybere blbě tak pak pláče. a taky se poučí.

        • Neexistuje nic jako “jen si zašukat”. Ty bys to měla vědět nejlíp. Sama si to dost přesně popsala, jak si šukala do bezvědomí a rodila děti… a proč? No protože ses nedokázala otevřít! Sama jsi to psala o pár komentů výše.

          “Jen si zašukat” je stejnej moderní mýtus jako “Jen si koupit Ferrari”.

  12. Nejlepší je se stát lhostejným cynikem. Pak se ti nic nemůže stát.

    • No kéž by… Co se stane, když se budeš snažit stát “lhostejným cynikem” jsem velmi podrobně popsal tady: http://psychoanalyza.com/az-na-dren/

      Je to hezká myšlenka, že by se člověk mohl dostat do pozice, v který už ho nic nezraní, ale to je pouze zbožný přání lidí, který pak končí se schizofrenií v Bohnicích. Vždycky tě něco zraní. A pokud se budeš snažit odtrhnout od světa a od lidí, aby tě už nic nebolelo, tak to je jako podepsat si vlastní rozsudek smrti. Absolutní a totální cesta do pekel.

      Přesně o tomhle tématu je úplně celej tenhle Blog Magorů. Píšu o tom tady v každým článku a ten “nesrozumitelnej” La Tibor to tu popisuje a vysvětluje v každým svým komentáři.

      • člověka zraňují jeho vlastní očekávání. očekává něco nějak a ono se to stane jinak. a to jinak vnímá jako zranění. to nemá s lhostejností nebo s cynismem nic společného. píse se shcopností nelpět, nedržet se představ, a když mám potřebu si furt vytvářet různé stavy, představy a co bych chtěla tak se jch dokázat pustit. pak přijde zranění ale rychle pomine kdž se ho dokážu pustit a nelpím na ně. to všecko jsoujen různé formy které pořád vznikají a zanikají. když s ejich držím tak zraňují a když je přijímám tak dělají radost.

        • realita je za tím, vnímat to za tím není tak jednoduché. Může pomoci droga. A to je nebezpečné protože může vzniknout závislost. člověk se chce pořád vracet do stavu reality a nedokáže to jen tak. je třeba vnímat oboje současně. realitu i její formy.

        • Jasně, vlastně úplně základní a nejjednodušíí informace pro Terezu je tahle:

          Tu bolest si děláš sama.

          To je to hlavní, co je potřeba se naučit.

  13. Díky, přečtu si to pozorněji.

  14. To jsou rozumné rady, zaberou? Je člověk pořád ve vývinu?

  15. To je asi závin, třeba makový.

  16. Vývin – je dítě, vyvine se z něj dospělý člověk.

  17. a co závin :o) ten je upečený

  18. Proč bys mi měl dávat ban? Není to proti pojetí tohoto blogu? Ptala jsem se sice na zdánlivě hloupou věc, ale ona není hloupá. Odpovědi mi určitě k něčemu jsou a dal mi je úplně cizí, neznámý člověk.

    • no nekteri lide jsou skutecne magori, tak proto asi ban

      “uplne cizi, neznamy clovek” Mord neni – bavis se s nim, komunikujete; hrat si na tenhle schizoidni odstup lze pouze kdyz to ma v sobe nejakej vtip

      hranice mezi cizim a nezavislym je proste ve vnimani a komunikaci -> mimochodem pak cizi neni vubec nic, kdyz se to rozebere do mrte; ale Mordemy neni cizi ani trosicku, jeho esence je komunikace a ne-cizost a tys na tu hru pristoupila (a to te nechci jakoze vyhnat; priznani blizkosti neni vubec prijemny ani pro me, i kdyz akceptuju, ze se ji proste vyhybat nelze – a cpat nekomu takhle nabrousenymu jako jsi ty, ze ti nekdo, pro koho ses INDIVIDUALNE NEROZHODLA[ironie], ze ti neni cizi, je rovno tezke urazce)

    • “…úplně cizí, neznámý člověk…” – oh bóže, to fakt skoro vypadá, že to děláš naschvál ty jo… ale asi ne.

      A to ti maminka neříkala, že se nemáš bavit s cizími lidmi?

      Jako jestli hodláš bejt až takhle zaseknutá a budeš se tu tvářit, že jsem “…úplně cizí…”, tak jdi do pryč a už se sem nevracej. Cizí není ani člověk, kterej tu je úplně poprvé a napíše sem jeden jedinej komentář. Cizí není ani těch nevim kolik anonymních čtenářů tohhle blogu. A tobě jsem tu za poslední pár hodin napsalo nevím kolik odstavců textu a i další lidi se tady s tebou baví, tak se netvař, že jsme “úplně cizí”. Jestli podléháš klamnýmu dojmu, že tím, že jsme na Internetu, tak je jako vše dovoleno a můžeš si hrát na to, že o nic nejde a že tady vlastně není vůbec žádná komunikace ani žádnej connection, protože jsme na netu, tak seš strašně moc mimo.

      Chápu, že máš asi opravdu HODNĚ blbou náladu a snažíš se tu svoji bolest totálně odblokovat a proto si kolem sebe stavíš zeď a dáváš to tady takhle moc najevo, ale tohle tady prostě trpět nebudu. To je fakt P1trs přístup hard tohle.

      Přestaň si hrát na ignoranta a začni sakra vnímat.

      • Proč jsi tak arogantní? Jsem pro tebe neznámá ženská, tady jsem se zastavila, protože jsem chtěla si přečíst něco, nějakou odpověď v jiném duchu, než je obvyklé, než všude jinde.

        • Arogantní? :'(

          Neznámá ženská… jo, tak teda nejseš tamta holka. Seš neznámá ženská. Dobře. Jasně. Hlavně seš úplně cizí, že jo… nemáme k sobě žádný závazky, necítíme k sobě vůbec žádné emoce. Tohle je jen anynomní frigidní bezemoční diskuze kdesi v kyberprostoru. Oukej…

          Tvoje první zastávka tady na blogu se nesla v duchu “Nic nechápu, nic tu nedává smysl, všichni jste magoři” (téměř doslova) a teď je z toho “…chtěla jsem odpověď v jiném duchu, než je obvyklé…”? No fajn, to už dává trochu smysl alespoň a pokud tohle byla tvoje motivace, tak je to super (to myslím vážně).

          Každopádně tvoje rozdělování na známé/neznámé a cizí/necizí je nesmysl. Už jen proto, že tady se s tebou jako “úplně cizí člověk” bavím způsobem, kterým se s tebou většina “známých” lidí zřejmě nebaví (to bys na to byla zvyklá a neoznačovala to jako arogantní chování). Jo, tady to je prostě trochu jiný, než “všude jinde” (a z tohohle asi začnu mít brzo noční můry, kde se mi bude zdát, že tenhle blog je ve skutečnosti úplně stejnej jako všechny ostatní… dobře mi tak).

          Tak jo, neznámá ženo, co teď? Vyjasnili jsme si teda, že jsme pro sebe cizí a neznámí a že ses tu zastavila, aby si slyšela něco jinýho, než blog vedle. Co s tím dál?

  19. A Sterna mám přečteného, všechny jeho knihy, jsou výborné.

  20. Nazdar Mordemy a ostatní “Magori”. V psychoanalýze sa vŕtam asi ako všetci ostatní hlavne kvôli sebe už dosť dlho. Prečítal som celý tvoj blog aj s komentármi a tiež predchádzajúci a nieje mi stále jasná jedna vec. Píšeš, že hru ktorú všetci hráme treba priznať. Nieje to cesta ku schíze, keď vedome hrám? Ešte k tomu zrkadlu hore. Zrkadlo môže byt aj prospešné. Zahľadieť sa sebe do očí a premýšľať koho vidíš. Niekedy je to dosť nepríjemné.
    Na zamyslenie dám vtip z psychiatrie, možno poznáš. Pacient hovorí, pán doktor chcem byť normálny ako ostatní.

    • Zdravim. Priznani je cesta od schizy, ve ktere uz jsme az po usi. Priznani je proste uznani te hry s prozitkem cele te trapnosti a vsim kolem pochopitelne.

      Ono pak existuje neco jako “postmoderni priznani”, ktere se ted v poslednich letech pouziva jako psycho-obrana. Driv to bylo popirani, dnes se tak pouziva prave tohle, jelikoz popirani uz je zprofanovane a tim se jakoby seberou argumenty okoli. Kdyz reknes “vim ze jsem svine”, “delam to blbe”atd. tak ti to v tomhle pripade postmoderniho priznani ma jakoby nechat prostor k tomu delat to dal a ve skutecnosti se tim nezabyvat a necitit to. Pokud jsi mel na mysli tohle, tak to je skutecne cesta ke schize, ale to neni to, co mysli Mord. Tvari se to stejne, ale je to neco jineho. To Mordemyovske priznani sakra boli a neda cloveku pokoj.

      Tohle je takrka nemozne nejak formalne rozlisit a prave to je duvod, proc postmoderni priznani vzniklo: vzdycky se muze schovat za tu frazi “ja to vim”. Uplne stejnou postmoderni logiku dnes pouziva kdekdo – viz. vsechny ty okultisticke radobysamanske osoby, co maji plnou hubu wholismu a synchronicit. Ted jsem jeden takovy inzerat/billboard videl na uplne tuctovem baraku v satelitu, kterej byl beztak na hypo… Hra techhle lidi je jasna: skrz mimikry se pokusit se propracovat k jadru te normalni middleclassovske reality a kousek si z ni ukradnout. Predevsim proto, ze nemeli koule na to uverit, ze tam skutecne neni vubec nic resp. je tam peklo.

      • proč peklo? co si pod tím peklem mám představit?

        • prehulila ses nekdy? peklo je peklo, nejakej brutalni zasek, ze kteryho neni cesty ven a je tam absolutni utrpeni

          peklo je dobre popsany ve vsech mytologiich Boschovy kresby, recky povesti, bible – a je tam popsany dobre; akorat plati to co je napsano v tom uzasnem komixu Rudo co je kdesi na FB: “peklo neni misto, ale stav mysli” … takze skrz tohle je potreba ty obrazy pekla vnimat

          • sry za nesmyslnou vetu, zas moc multitaskuju

          • nepřehulila, mám pořád čistou mysl. jsem přesvědčena že si různé stavy vyrábí podvědomí samo. mého tatínka 87 pořád trhají vlci a psi a je celý vyděšený po probuzení z komatu protože ho to chodí strašit. ale dělá si to (podle mě) mysl sama. natahala si tam bordel a pak se v tom hňahňá a neche to pustit.
            Meě zaujalo tojak píšeš že v jádru není nic resp. peklo. Kde teda když se mysl zbaví všch myšlenek a představ. když je neprojevená… kde tam je peklo?

              • ale samozrejme ze “je” :) tvyho tatu ty vlci “skutecne” likvidujou

                kdyz te boli urizla neexistujici koncetina nebo ti schazeji penize, ktery dnes uz nejsou ani ty papirky tak to znamena, ze neco, co existuje pouze symbolicky kdesi v meziprostoru vytvari realenj problem

                a proto nelze tyhle veci jen tak odhodit jako neexistujici, protoze dokud jsme lidi, tak VSECHNO vnimame skrz symboly; jakmile tohle zacnes odhazovat nastava schizofrenni sternovske zhrouceni

                je samozrejme otazka JAK s tim vsim pracovat… no a to je smysl zivota… ucit se to a aplikovat to

                k tvymu tatovi se nedostanes tim, ze mu to nebudes verit; prave s timhle pracuje psychoanalyza: je si vedoma te efemerni povahy vseho s cim pracuje, ale vi, ze ji nezbyva, nez to brat zcela vazne

                • ja mu přece věřím, neřekla jsem že ne. ani neříkám že to není reálný pocit. ty pocity jsou výsledkem funkce našeho mozku a ten mozek jsem ja. teda pokud se s ním budu plně ztotožnňovat jako s tělem které umře a já s ním umřu taky. rozpadnu se a můj mozek mi již nebude dodávat vjemy.

                  • no takze peklo je… uplne stejne jako mordemyho stul nebo mordemyho dum

                    • když si ho udělám, tak ho mám :o)

                    • no “ja” bych to napsal bez toho “si”

                    • a misto udelam -> udelam(e); mam -> mam(e)

                      proste clovek co se narodi do sracek/pekla v nich vyroste a bude je mit na sobe a to je pripad nas vsech a princip dedicnyho hrichu, kterej existuje opet na symbolicky rovine, ale kurevsky silne

                      je otazka co s tim dal; prave TOHLE je psycho zaklad vsech ekologickych snah nebo politickych snah o zmenu sveta, ktere se vzdy minou ucinkem, protoze miri uplne mimo

                    • nevím, opravdu nevím a tak si dělám (udržuju) pořádek v hlavě v nadějí, že když tam bude čisto tak to má vliv na všecko. sundávat pořád dokola ty sračky ze sebe a nelepit je na jiné

                    • na tom ze se snazis tohle delat mi subjektivne prijde super ten zamer a prijde mi to jako jedina hodnota toho co delas

                      ale je to furt malo; malo radikalni :) clovek musi prijmout klidne i tu spinu, kdyz je to pro dobro veci/narezu, sam des ze spiny cloveka vzdy uspini, vsak ta fyzika tu funguje jinak jak jsme psali s mordem

                      podle me o tomhle je pribeh jezise krista a jeste konkretneji pribeh jidase, kterej podle urcitejch heretickejch vykladu zradil, protoze nekdo to proste kurva musel udelat, no tak to vzal na sebe

                      krome Posledniho pokuseni Jezise Krista je na tohle case study genialni film Watchmen a konkretne postava Comediana

                      MY DO TECH SRACEK MUSIME JIT PO HLAVE! Otazka je kdy a jak. A do kterych… a jak se tohle zacne popisovat slovama, tak z toho zas bude rozmeklej amaroun. Ach jo.

    • Ahoj, je fajn, že si sem napsal komentář až po přečtení celýho blogu a komentářů. Dost lidí teď v poslední době komentuje po přečtení jednoho článku (a někdy ani to ne) a řeší dokola věci, který už tu byly tisíckrát rozebraný. Klidně to vysvětlím po tisícíprvý, ale když si někdo dá tu práci nejdřív sám, než se na něco zeptá, tak je to vždycky fajn (což je přesně to, co třeba dosud nechápe P1trs, který se pořád diví, že tu má ban).

      K tvojí otázce: Můj pohled je ten, že je potřeba přiznávat hraní her proto, že jsou prostě situace v životě (a je jich v běžným životě třeba padesát každej den), kdy NELZE NEHRÁT. Nebo-li celé je to o tom pochopit, že ty hry tady budou vždycky, bez ohledu na to, jestli ty hry přiznáš nebo ne a dokonce bez ohledu na to, jestli ty sám budeš nebo nebudeš chtít hrát.

      V tom je ten problém, že hraní her je dobrovolný jenom zčásti. Když si koupím Ferrari, tak je to samozřejmě šílená hra a trapárna, to je jasný, a mám prostě na výběr si to Ferrari koupit nebo ne. Můžu se vědomě rozhodnout, že i když mám peníze, tak nebudu utrácet statisíce za auta, který slouží jenom k tomu, abych lidem ukázal, jakej jsem machr.
      Ale pak máš třeba jinej případ, kdy chodíš do práce a musíš se denně, jako třeba teď já, bavit s desítkama lidí a řešit různý pracovní problémy apod. Tady prostě hrát musíš, ať se ti to líbí nebo ne (samozřejmě za předpokladu, že do tý práce chceš chodit…).

      Ty asi myslíš, jestli není cesta ke schýze vědomě hrát tím stylem, že si vědomě koupíš to Ferrari, ne? To máš samozřejmě pravdu. To je totální blbost. Určitě se to všechno neřeší jen tím, že si jako uvědomíš tu hru. Jde o to si uvědomit hraní a pokud možno se snažit nehrát. Ale fakt zdůrazňuju, že úplně nehrát prostě nelze. Dokonce to je tak, že i při nejlepší vůli, téměř 99% všeho je ta “hra”. O co potom jde je to 1%, o který se… hraje :-)

      Hraní her je jakoby “nutné zlo”. Ale ne jako vyloženě ZLO, kterýho je potřeba se zbavit, ale spíš něco, s čím je nutný se smířit (přiznat a přijmout tu Hru). Člověk je schizoid a vždycky bude, to je základ každýho člověka na týhle planetě (je to přesně ta věc, kterou se lišíme od zvířat).

      Když jsem psal, že hry je nutné přiznat, psal jsem to hlavně proto, že to je to nejlepší, co se dá s těma hrama udělat. Jakmile to začneš vědomě chápat a přiznávat, pak už to začne jít víceméně samo. Začneš chápat úplně sám a intuitivně, co je dobře a co je špatně. A pak je přirozeně nutný nějak následovat ty vlastní pocity a to, co ti říká tvoje hlava (která ví velmi dobře, co je a co není sračka/hra). Ale jde to každopádně velmi pozvolna a ztuha, většinu těch her neodbouráme asi nikdy a spoustu si jich dost možná nikdy ani neuvědomíme. Nakonec to totiž vypadá, že hra je skoro všechno. Včetně vlastní osobnosti, která je celá doslova “vymyšlená” – nebo-li psychoanalýza tvrdí to, že my lidi si vymýšlíme sami sebe, že uvnitř nás není žádný pevný jádro a celý naše “já” je jedno velký hovno. A i tohle je potřeba si nějak uvědomovat a něco (praktickýho) z toho pokud možno vyvozovat pro vlastní život.

      K tomu zrcadlu jeden citát: Mirror doesn’t reflect evil, it creates it. Když se podíváš do zrcadla, neuvidíš jakej seš. Uvidíš ten povrch, uvidíš masku. Uvidíš, jak vypadáš. Toť vše. Z pohledu do zrcadla se určitě nedozvíš, jakej jsi, protože to je celý pouze nějakej image, předobraz… byť ano, i tohle seš nějakým způsobem ty – nebo spíš tvoje hra na okolí a na tebe samotnýho.

  21. Ja si pod tým peklom predstavujem absolútne prázdno, žiaden zmysluplný obsah. Inak čo sa týka tej hry, tak nehrám vedome, skôr sa tomu vyhýbam a stálo ma to priazeň rodiny a okolia a zostal som v tom radšej sám, ako vedome hrať hru. Viem, že aj tak hrám, ale uvedomím si to potom. Aj to vďaka tomu, že sa učím pozorovať vlastné myšlienky tzv. hovory v hlave. A na ryby chodím a sám.

    • peklo je ale chápáno jako něco negativné a prázdnem rozumím/nerozumím “to věčné” které samo sebe formuje v obrazy a uvědomuje si je. myslí nelze prázdno zachytit, ani uvedomovaním se. protože pokaždé se človek vydělí/oddělí z prázdna a uvědomí se jako omezená jednotka. takže každé uvědomení se tě pouze informuje o tvé vlastní omezenosti a ukazuje ti tvoje malé hřiště. proto ten blbý pocit. to hřiště které siuvědomíme si sami vlastním mozkem vymezíme (omezíme)

      • mam pocit ratko, jakobys byla v pekle :)

        ale jinak asi jo: spatnej trip byva bran jako demo pekla, dobrej jako demo raje; a jsou lidi, co rikaji, ze ten spatnej ma jedine hodnotu

        je to jako s “katastrofama” nebo bolesti v zivote: taky jen tyhle chvile cloveka uci

        ale myslim ze je tam podminka, ze to clovek nesmi vyhledavat, stejne jako raj

        proste bud pluju s proudem a mam zablesky raje nebo nepluju a mam peklo a diky tomu si to muzu uvedomit, to je cele; pozadovat nelze ani peklo ani raj

      • Myslím, že tvoje Peklo je představa, že když si uvědomíš veškerou prázdnotu všech forem a totální sračkoidnost svojí vlastní osobnosti, tak pak nic nezbude a musíš se nutně zbláznit nebo zabít. Ale tak to není. Tam na dně je NĚCO a to něco je hodně podobný Prázdnotě, ale není to žádná zlá hnusná nicota, co rozerve nakusy každýho, kdo se jí jen dotkne. Je to něco trochu jinýho řekl bych. Popsat to fakt nejde a nějak to vysvětlit, to mi připadá úplně svatokrádežný…

        Nicméně to, jak říkáš, že se snažís si v hlavě udržovat čisto, to mi přijde jako taková ta převlečená snaha bejt čistá a správná… Prostě přesně ten samej problém, kterej mám já – snahu bejt “správným schizoidem” (jak to kdesi trefně napsal LT).

        Co kdybys to zkusila ještě trochu víc popustit, než to popouštíš teď? Jako myslím, že v porovnání se stavem někdy rok/dva zpátky, jak jsme se tu hádali kdysi, tak se s tebou dá celkem bavit, řekl bych, že se cosi stalo a ty ses přestala tak moc schizoidně hlídat a nějak si to celkem pochopila, o co kráčí. Ale podle mýho by to možná chtělo tripa (něco podobnýho tomu :-) Řekl bych, že seš docela připravená, nejseš zaseklá v nějaký úplný sračce, jen si potřebuješ ošahat to Prázdno a zjistit, že to není vůbec nic zlýho a nepřátelskýho k tobě samotný, ale naopak, že se teprve tam v tý prázdnotě dá spatřit ten Smysl (kterej určitě je… zdaleka to není všechno prázdný a omezený vlastním mozkem).

        Fakt si myslím, že by nějaká taková zkušenost pro tebe měla smysl aktuálně.

        • to ano, máš pravdu. s tou “cistotou” v hlavě jsi postřehl celkem dobře. on to už tady někdo načnul dřív, že když se dostane do tzv. nepřátelského prostředí tak jakoby vypadl z klidu, nedaří se mu “ladit” a je rozhozen. v hlavě se začnou automaticky rodit obranné reakce a to je ta rozesranost mysli. Snahu o čistotu chápu ve smyslu udržet si vnitřní klid, nepadat do obranného postoje protože tím se okamžetě začnou stavět zdi. jako automat. když někdo namě vystartuje tak se pořád lekám. jakože v poho ale uvnitř cítím zásek. tomu říkám zasraná hlava. to je pro mě vodítkem že se mám ještě dost učit. že ta hlava čistá není i kdyby ráda.
          jo určitě bych si ráda ošahala prázdno. ano.

          • Jasně, ono je to ale ve výsledku úplně jedno, jestli se snažíš o “vnitřní klid” nebo o “Pravdu” nebo o “čistotu” nebo o něco jinýho. Všechno je to jedna písnička. Klid ani nic jinýho v tý hlavě totiž stejně nikdy mít nebudeš ani kdyby ses rozkrájela. Furt tam bude strašnej bordel a špína a obrovská nestabilita.

            Musíme se s tím nějak prát, uvědomovat si, že to tam je a nespadnout do pocitu typu “Já už ten klid v hlavě mám, já už jsem v pohodě” (což bylo přesně to, co ses nám tu snažila prodat ten rok/dva zpátky). Nikdy nebudeš “v pohodě” – nikdo z nás. Ani já ani ty ani La Tibor (ten teda specielně ne, protože ten si na tý nepohodě ujíždí a díky ní pak tvoří mega věci :-)

            Takže ne, když na tebe někdo vystartuje, nejsi “jakože v poho”, právě kvůli tomu “vnitřnímu záseku”. Ten zásek je právě ta stará dobrá schizoidní obrana před něčím ošklivým. Mám to samozřejmě taky. Taky si tvořím ty zdi, přestože stejně jako ty chápu, že ty zdi jsou “špatně”. Ale tak to holt je no, je to permanentní boj o realitu, permanentní boj o to connection…

            Ono právě pak ta zkušenost s prázdnem má obrovskou hodnotu v tom, že se člověku ty hradby docela dost poboří a ta automatická reakce, kdy vztyčíš obranný valy, se o dost zjemní… Vůbec ten trip bych řekl, že je hlavně o tomhle. Lidově řečeno setkání s Prázdnem tě otevře – jakkoliv paradoxně to může znít.

            Prostě nějak intuitivně pocítíš, že ono vlastně není co bránit. Že tím, že tam uvnitř nic moc není a celý je to jeden velkej konstrukt (jedná velká socha z hoven), tak vlastně není až tak moc nutný to chránit a skrývat před světem (a stavět kvůli tomu nějaký obranný zdi…). Prostě prázdno tam bylo, já byl úplně otevřenej a nechráněnej a přežil jsem to, neumřel jsem, nezničilo mě to… největší zkušenost, který se mi kdy dostalo.

    • Absolutní prázdno je naopak totální ráj přece :-) To jsou ty nejlepší tripový stavy, kdy zmizí 90% věcí, kterejma ses zabýval a připadaly ti podstatný. Ukáže se, že strašná spousta věcí jsou blbosti a že ve skutečnosti je jen několik málo záležitostí, kterejm je potřeba se věnovat – a který prázdný nejsou (snad). Absolutní prázdno je absolutní svoboda.

      Jo, ztratit “přízeň” rodiny a okolí to je dobrej start. Jako fakt… Ideální je tu rodinu a okolí nějak dokopat k tomu, aby nedělali kraviny a pokud možno se nesnažili být normální, ale leckdy to dopadá takhle no, že se na tebe vyserou. Hele tak ať, ty máš prostě na práci důležitější věci, než někoho donekonečna přesvědčovat. Úplně se na ty lidi nevyser (pokud tě oni přímo neposlali úplně do hajzlu), ale rozhodně nemá smysl máchat se v jejich sračkách jenom kvůli tomu, aby tě oni měli rádi. Časem je pak dobrý se těm lidem z těch sraček snažit nějak pomoct ven (což ale znamená zase to, že se do nich budeš muset namočit a taky začít hrát – abys z toho ty lidi dostal), ale ne vždy to jde…

      • Musím si tie tripové stavy vyskúšať. Už nad tým dlhšie uvažujem. Hurá na podzim na houby. S rodinou som udržiaval kontakt viac-menej preto, lebo sa to “patrí”. Pretože si neuvedomujú-nechcú uvedomiť, že su v sračkách tak moje slová ich rozčuľujú a som pre nich divný a nepríjemný.

        • Jasně, mám to stejně se svojí vlastní rodinou a vůbec s většinou lidí. To bude mít takhle každej, kdo se vydá touhle cestou (cestou nenormálnosti – cestou Magorů). Ale stojí to za to. Strašně moc to za to stojí… ta možnost dotknout se něčeho reálnýho a neplácat se jen celej život od jedný sračky k druhý a od masky k masce (bez pochopení toho, že se vůbec jedná o sračky a masky).

          Jo, do hub jdi, uvidíš, jak to bude vypadat… pak se ozvi, jak to dopadlo.

          • Pro vas uz to bude jiny, protoze vidite, ze tam bude asi nejaka cesta zpet. Ja kdyz jsem od vseho odchazel a odesel a trvalo to fakticky dvacet let a kolecko dokonceny furt uplne neni a buhvijak to s nim bude, tak jsem netusil, ze tam nejakej “navrat” je. Co je na tom docela jakoby desivy je to, ze i kdyz jsem ten odchod mel jednodussi v tom, ze jsem to nemel komplikovany resenim veci, nakolik muzu odejit a kdy se mam zacit vracet, tak i tak mi to zatim zabralo dve dekady. Ale zas je rychlejsi doba, filmy ve zkratce 3 minut reknou vic veci nez driv za 2 hodiny… A taky neni jasny, jestli to nema byt napln celyho zivota.

            V kazdym pripade se ty veci v urcitym bode proste musej prestat rozebirat a predevsim se musi v urcitym bode prestat rozebirat “ja”. Jenze to myslim v urcitym jasne definovanym, ale blbe popsatelnym smyslu a uz jsme zas nekde, kde slova nestaci. Proste bod kde clovek resi jestli je dost schizoid nebo malo schizoid, nebo si muze dovolit byt schizoidem nebo si ma priznavat vic ze je schizoid nebo nebo nebo je bod, kde se da sice na dost veci prijit, ale jeho realna situace se v tomhle “bozejentone” modu proste nehybe.

            V urcitym bode a urcitym spravnym zpusobem je potreba do toho proste prastit. Zase jsou to ty slova a co je to to spravne. A koneckoncu, co je to to prastit. Neni to nic takoveho jako poridit si crazy uces a crazy mobil, ale neni to ani to, ze si ted reknete ze dne na den “ej, prohledl jsem, letim do brazilie”. Je to mozna pochopeni nejakeho leitmotivu, na ktery se mozna uz leta chystate a nevite o tom. Prastit do toho muze znamenat i jen uvedomeni si techhle spodnich proudu a ne konkretni akci | ale mozna taky ano… Kazdopadne by se melo zacit vynorovat neco jako “mrizka” – pozornost by melo upoutavat pozorovani veci ne vase ja, pricemz to cele ale zase nemuze byt schizoidne neosobni nybrz plne toho ne-litostneho soucitu. Tady slova proste dochazej a desim se cokoliv psat.

            • Chce to ty příběhy. Nebo malování. Obrazy, kresby… vždyť i ten profláknutej fraktál TO něco nepopsatelnýho vyjadřuje o dost přesněji, než jakýkoliv libovolný slova. Holt strohej “po lopatě” popis se dá uplatňovat jen do určitý míry a je fajn k popisu schizoidních záseků. Ale to, co teď cejtíš posledních pár dnů, to prostě nepopíšeš. To nejde. To můžeš tak akorát někoho chytnout za ruku a projít si to s ním, ale jakejkoliv slovní popis už je tady nedostatečnej. A často až kontraproduktivní…

              Jazyk je strašně omezenej konstrukt. I ten film je výstižnější… V tom je pak možná to největší value psychoanalýzy, použít slova ke krkolomnýmu popisu kulturního díla a nějak člověka navést na správnou cestu. Zbytek už je jen o tom surovým vnímání beze slov…

            • Akorát mi teda poslední fakt přijde, že ty popisy nějak selhávají a začínám bejt trochu v koncích, co se týče slovního vyjádření toho, co chci říct. A jsem z toho takovej… hm, frustrovanej… Fakt mi čím dál víc připadá, že se to nejpodstatnější nijak vyjádřit nedá a hlavně, že to téměř nikdo nechápe, jak to přesně myslím. Pokaždý je to stejný, vždycky to na začátku třeba vypadá, že ten člověk to pobírá a pak to něčím zazdí (třeba se ukáže, že je tam jen snaha o pravdivost nebo že ten člověk jede sám na sebe a chce poznat realitu jen kvůli tomu, aby si totálně sobecky zlepšil nějaký vlastní vnímání a “rozšířil si obzory” – a dělá to úplně bez lásky ke světu). Je mi z toho vážně smutno poslední dobou…

  22. Takže já pořád nemůžu nic napsat!!!!

  23. A ratka ti nevadí, nějakou obecnou hloupost napíše…a to jde do noty. Mně tvé odpovědi pomohly, ne ty co se týkaly toho chlápka, ale až ty druhé. Tvé reakce.

    • Ne, ratka mi nevadí. Vadí mi tvoje ignoranství, kdy ani nedokážeš respektovat, že rozhovor se tu obvykle vede pomocí tlačítka REPLY na spodku každýho komentáře a kvůli každý odpovědi tu zakládáš nový vlákno.

      Pokud máš co říct, pokud se chceš na něco zeptat, pokud chceš mluvit, pokud ti jde i o něco jinýho, než o tvojí bolístku z nějakýho chlapa, od kterýho se necháš zcela dobrovolně šukat a pak si na to stěžuješ, máš tu možnost a máš prostor. Právě teď!

      Ale jestli si teď jen hodláš stěžovat a dělat ukřivděnou proto, že jsem ti na 20 hodin zakázal komentování, tak tu skutečně dostaneš permanentní ban a už tu nenapíšeš nikdy nic. Vyber si.

      • Co to přesně znamená nehrát – hrát hry. Co to konkrétně je. Jak to rozlišuješ? Přece s každým nemáš důvěrné vztahy.

        • Zní ti to asi hodně šíleně, ale ano, v ideálním případě bych nejradši s úplně každým, koho potkám, měl to, čemu ty říkáš “důvěrný vztah”. A v ideálním případě by to mělo platit i pro lidi z netu. Vlastně se tady na tom blogu o něco podobnýho pokouším – nedržet si lidi od těla a ke každýmu přistupovat úplně stejně jako k “nejlepšímu příteli”. Kromě toho já teda dávno nerozlišuju lidi tím klasickým stylem cizí/známý/kamarád/přítel/rodina. Tohle škatulkování nikam nevede, jen brání člověku v komunikaci s lidma a omezuje tě.

          V praxi samozřejmě nemám se všema lidma důvěrné vztahy, protože lidi se tomu brání. Lidi se toho bojí a odmítají to. Protože se bojí, že kdyby se otevřeli, tak by mohli být zraněni (což je zase ta klasická písnička, o který to všechno je…).

          Co znamená hrát hry víš určitě sama. Cejtíš to. Každej den. Je to prostě ta uzavřenost vůči okolí. Jsou to ty sračky, přetvářky atd. Je to ta snaha nebejt znova zraněná. Hrát hry znamená bejt tím lhostejným cynikem, kterýho zdánlivě nic nebolí. Hrát hry znamená mít mezi sebou a světem a druhými lidmi hradbu. Hrát hry znamená snažit se zalíbit ostatním, snažit se dělat ne to, co je správný, ale to, co ostatní za správný považujou a u čeho dostaneš nějakou hezkou odměnu v podobě uznání od druhejch lidí.

          Nehrát hry je jen snaha o to být pokud možno otevřený. Nehrát hry úplně nelze. I kdyby ses rozkrájela, tak je vždycky budeš nějak hrát, protože to je to, čím my lidi jsme. Chodícíma maskama – viz. ten obrázek zde: http://psychoanalyza.com/slovnik/hry/

          Důležitější, než nehrát, je tu hru přiznat. Uvědomit si, že hraješ a nelibovat si v tom. Hrát fakt jen v nutných případech, když to jinak nejde. A pokud možno ty hry, který si uvědomíš a který jsou jasný, tak s nima přestat.

          Typickej příklad je třeba dneska Facebook a sociální sítě obecně. Lidi si tam tvoří vymazlenou umělou sebeprezentaci. Holčičky si tam nahrajou fotky svýho výstřihu, kluci ukážou vytuňený auta nebo nabušený motorky. Můžeš si samozřejmě uvědomit, že jsou to sračky, ale zároveň se taky můžeš zvednout a ten Facebook prostě smazat. Ano, pokud smažeš Facebook, přestože všichni tví kamarádi ho mají, budeš za asociála a budeš vyčleněná a budeš méně oblíbená. Což je zkrátka něco, co se stane, a musíš to nějak přijmout. Ale stojí to za to… protože díky tomu budeš mít časem možnost začít cejtit něco reálnýho.

          • Nezávislý realista, který věří sám sobě.

            • Není dobré když naopak s nějakou situací pohrávat umíš, aby nebyla tak děsná? Může tě to povznést – na duchu. Taky si pohráváš psaním. Pohráš si s lidma, co nechápou. Když to odmítneš, budeš mít jen úzký kruh.

              • Není to dobré. Je to pouze otázka usmolenýho přežití, nic jinýho. Děláme to denně, že si ulehčujeme naše situace, aby nebyly tak děsný. Ale tohle ulehčování (pohrávání si) má svojí cenu. Když si budeš pohrávat se situacema, pohráváš si zároveň s vlastní hlavou. Nejenže manipuluješ s lidma a s realitou, manipuluješ s vlastním myšlením. A to je vždycky nebezpečný a vždycky to má negativní následky…

                To “povznesení na duchu” je jen úleva od bolesti. Úleva od něčeho, co je příliš drsný na to, abys to zvládla. Je to zase to, o čem je celej ten článek výše (a potažmo celej tenhle blog). Ulevíš si, aby ti teď bylo “líp”. Ale v dlouhodobým horizontu, když budeš něco takovýho praktikovat jako životní filosofii budeš ke všemu přistupovat od začátku jako k “situaci, se kterou si můžeš pohrát”, dříve nebo později na to šeredně doplatíš.

                Nic není zadarmo. Tvůj ideál (a koneckonců i můj a vůbec každýho člověka) je, že budeš mít sama sebe a vnější svět pod kontrolou. Budeš schopná zvládnout každou situaci podle sebe a budeš moc ovlivnit běh věcí tak, aby vyhovovaly tobě. A nic tě to nebude stát, ničím za to nebudeš muset zaplatit, nebudeš se muset snažit ani nijak bojovat. Jenomže to nefunguje a každej projekt, kterej vymyslíš, aby tenhle ideál naplnil, nutně selže. A často skončí hodně ošklivě…

                Když si půjčíš všechny knížky o komunikaci a řeči těla, co byly kdy napsaný, a budeš se podle nich snažit naučit komunikovat, nikdy žádnou skutečnou komunikaci nezažiješ. Když si přečteš všechny psychologický knížky o mezilidskejch vztazích, nakonec se dostaneš do bodu, že tvůj vztah bude stát úplně nejvíc za hovno. Je nutný nějak hledat vlastní cestu – takovou, která ještě nebyla nikde popsaná…

                Psaním si právě (už) nepohrávám. Nebo dobře, někdy určitě jo… ale nepíšu proto abych si něco dokazoval. Byť jsem to tak dřív dělal. Ale ono i ten styl psaní, kterej má třeba pizi (viz. jeho blog) je nakonec jen cosi jako volání o pomoc. Protože když píšeš a dáváš to na internet, tak to prostě čtou lidi. A ty to víš moc dobře. Takže svým způsobem píšeš na net proto, že voláš po spřízněné duši. Voláš po komunikaci! Spousta blogerů si hraje na to, že jejich blog je o knížkách nebo o módě nebo o aktuální společenský situaci nebo třeba o kvantový fyzice. Ale v jádru jsou všechny blogy a veškerý psaní jen pokusem se s někým spojit a něco cítit.

                Nebo-li tenhle web NENÍ o psychoanalýze. Přestože o ní zároveň je. Je to paradox, je to kamufláž, je to kosmickej vtip (protože to tady o tej psychoanalýze ve výsledku taky je…). A jasně, ono to samozřejmě i tady je o tom “pohrávání si se situací”. Protože hrát čistě nelze. Nelze sdělovat přesný a jasný informace, protože na to nemáme jazyk, kterej by to popsal. Protože pak by ani nebylo o čem psát a tenhle blog by ani neexistoval.

                Jak by měl v ideálním případě vypadat tenhle blog bych viděl asi takhle: Byla by tu prázdná stránka, kde by byl jeden velkej barevnej vír, fraktál… a jinak už nic. Kdybych z ideálu hodně slevil, tak by se uprostřed toho fraktálu vzánešely velkejma tiskacíma písmenama slova “Bůh”, “láska”, “realita”… Jak by takovej blog fungoval? Skoro nikdo by sem nechodil samozřejmě. Nikdo by to tady nečetl. Nikoho by to neoslovilo. A prakticky nic by to nikomu nesdělovalo. Což jsme zase u toho paradoxu. Být tady přes celou stránku pouze ten obrázek fraktálu, tak ten sám o sobě sděluje VŠECHNO, přestože skoro nikdo není schopnej vnímat CO, že to vlastně sděluje. Tudíž bohužel nezbývá nic jinýho, než z toho ideálu slevit, abych vůbec bylo možný s lidma nějak komunikovat…

                Dá se říct, že psaní blogu a tyhlety diskuze jsou to Peklo, na který tu už taky padla řeč. Je to totiž ve skutečnosti dost strašný. Uvědomil jsem si to fakt teprve nedávno, jak hrozný to je psát tenhle blog a pak tu diskutovat s lidma a znovu a znovu a pořád dokola vysvětlovat stále ty samý věci, když pokaždý znovu a dokola to ty lidi nechápou a slyším od nich věci, který už jsem slyšel tisíckrát předtím. Slyším od nich argumenty vědou, argumenty typu “Jak si můžeš bejt tak jistej?”, argumenty typu “Seš zaslepenej New Age člověk…” a nekonečno dalších hovadin. A přitom já nehledám žádnou diskuzi. Já nehledám argumentování. Nehledám spor. Hledám naopak souznění – ale to prostě nepřijde samo. O to je potřeba bojovat každej den, tady, jinde, v životě. A občas se prostě zadaří. Takže to není jen hrozný, je to zároveň úžasný a je to super. Je to (opět) paradoxní.

  24. Diskusi jsem nečetl. Reaguji na článek.

    Takže nikdo dneska přesně neví jak deprese vzniká, kromě tebe, zdá se.

    A přidávám dobrého Sapolskyho o depresi. http://www.youtube.com/watch?v=NOAgplgTxfc

    • Bravo. Tři věty, z toho první ukazuje ignoraci, druhá aroganci a ve třetí se pokoušíš argumentovat videem z nějaký univerzity. Ještě něco podnětnýho?

      • Zkus argumentovat a pak se můžem bavit. Začni tím, že uvedeš argumenty dokazující, že s důvodem deprese máš pravdu ty a ne sapolsky. Označení mé připomínky nálepkou není argument.

        Obecně tu tím prosvítá tento princip:

        Jsi typ člověka typu rocker. Potřebuješ intenzivní zážitky. Zážitek nemusí být příjemný, hlavně musí být silný. Když potkáš člověka, který to tak nemá, který je typu mnich, obviníš ho z toho, že tajně touží být jako ty, tedy po silných zážitcích.

        • No ještě štěstí, že se s tebou vlastně vůbec bavit nemusím…

          Opakuju, že žádný objektivní argumenty, který by něco objektivně dokazovaly nemám. Pokud se nejseš schopnej bavit bez argumentů, odejdi. Je to fakt úplně jednoduchý. To, že se nedokážeš bavit jinak, než formou “racionální diskuze s argumentama”, to je prostě tvůj problém. To, že nedokážeš pochopit a vstřebat nic jinýho, než vědeckej přístup a cokoliv, co není dokazatelný, pro tebe nemá hodnotu, to je holt tvoje věc. Na tomhle blogu se zkrátka jede něco trochu jinýho, než racionální věda. Buď to přijmeš nebo půjdeš. Easy.

          • Jo nemusíš se se mnou bavit. Akorát, že to popírá tvé tvrzení:

            Zní ti to asi hodně šíleně, ale ano, v ideálním případě bych nejradši s úplně každým, koho potkám, měl to, čemu ty říkáš “důvěrný vztah”. A v ideálním případě by to mělo platit i pro lidi z netu. Vlastně se tady na tom blogu o něco podobnýho pokouším – nedržet si lidi od těla a ke každýmu přistupovat úplně stejně jako k “nejlepšímu příteli”.

            • Chlapče tys sem přišel plnej nenávisti a absolutně nemáš zájem o to se bavit. To je prostě zřejmý a já s tím nic neudělám. Seš tady jen proto, abys mě zadupal do země. Bavil bych se s tebou rád, ale není to možný. Přišel si tu pouze dokázat, že nemám pravdu – o nic jinýho ti nejde. Vypichuješ tu moje tvrzení a “dokazuješ”, že jsem vedle. Z toho se fakt nedá vycházet a já na tebe aktuálně absolutně nemám energii s tebou něco řešit a trpělivě ti tu něco vysvětlovat – specielně když by k tobě nepronikla ani jediná věta z toho, co říkám.

        • Jinak teda hra “na mnicha” je fakt originální, to sis přečetl v nějaký knížce o zenu nebo kde jsi to vytáhl…?

          • Takže nic k mé námitce nemáš, jen tě zajímá, kde jsem si to přečetl. Hmm. Opět nálepka. Tentokrát slovo “originální”.

            Smiř se s tím, že existují lidé, kteří nejsou zmítáni temnými silami. Lidé, kteří netouží po tom aby život fičel, byl ostrý, byl reálný až na dřeň. Lidé, kteří jsou spokojeni s tím, když se z tvého pohledu nic neděje. A jsou takoví naprosto reálně, není to nějaká přetvářka. Nebrečí tam uvnitř, že chtějí trpět a lítat a “autenticky se setkávat s ostatními”. Připadá mi to jako střet introverta s extrovertem, který je přesvědčen, že introvert je jen extrovert, který to popírá.

            • Oukej, seš sluníčkovej, seš strašně v pohodě, seš mnich, kterej má v duši klid a mír a seš v absolutním zenovým transu. A protože seš tak moc v cajku, tak mě tu o tom přesvědčuješ a seš tu se mnou ve střetu. Fajn.

              • To není o mě. Mluvím obecně i když z vlastní zkušenosti a nic o absolutně v pohodě jsem neříkal. Myslím si, že absolutní vyjádření jsou spíše tvou doménou. Já jsem spíše relativista, nežli absolutista. Spokojenost nemusí být absolutní. Jsem přiměřeně v pohodě abych nebyl zmítán nějakými depresemi a tužbami. Je to něco jako dráždivost nervové soustavy. Nepotřebuji tak silné podněty jako ty abych měl dojem že žiju. Upozorňuji tě na existenci takových lidí. A radím ti neposuzovat je svými měřítky. Nemyslet si, že se nudí, protože ty by ses nudil.

              • A sluníčkové lidi co jsou mucinky moc fajn, nemusím. Já si myslím, že svět nějak extra sluníčkový není, ale nedeptá mě to. Svět není dokonalý, ale to nevadí.

                • jak svet neni dokonaly? ja bych rek, ze funguje jak ma

                  muck <3

                  • Není žádné “má”. Není žádný záměr se kterým byl sestrojen. Jistě když stisknu kohoutek zbraně a někoho zastřelím, tak zbraň fungovala jak má, přesto výsledek může být “špatně”.

    • K cemu tohle? Nemam na to koukat na 52 minutovy video, kde bude vysvetlovany, jak deprese vznika z nejakych fyziologickych pricin. Muze bejt. Jsem presvedcenej, ze treba i ja i Mordemy budeme mit neco s hladinama hormonu stesti v palici a ze profesori najdou i “fyziologickou” poruchu v metabolismu. Mozna to dokonce v budoucnu dokazou “opravit” mnohem sofistikovaneji nez Prozacem.

      Ale to stale neodpovida na otazku jestli ta deprese, uplne stejne jako jine “psychicke poruchy” neni funkcni. To stale vubec neresi dno pytle tj. kde a proc se ten metabolismus vydal na nejakou jinou (zamerne nerikam spatnou) cestu. Podobne jako Campbell mel hypotezu, ze schizofrenie je funkcni, tak Mord zde proste postuluje myslenku, ze deprese je taky funkcni. Nepolemizuje na tema, ze deprese nenese zmeny v biochemii, to ho nejak moc nezajima.

      Skutecne nevnimas a je hodne narocny s takovyma lidma “diskutovat”. Prevedeno na analogicky problem: Mordemy jakoby diskutoval o bulimii a tady se furt resi (a ty resis v souladu s obecnym presvedcenim) kvalita zaludecnich stav. Tohle fakt nevyresi anacid nebo jakakoliv zmena na lidskym hardwaru a kdyz nahodou jo a holkam se zacnou transplantovat kravsky zaludky, tak se proste ta neladici energie presune nekam jinam, kde se muze ventilovat. Proste jde o uplne jiny problem a je uplne jedno, ze kdyz si holka parkrat strci prsty do krku, tak ze to vyvola nejakou biochemickou zpetnou vazbu, ze ji to treba pak napriklad uz pujde samo.

      To je presne to reseni infekci skrz antibiotika. Hledame dno, hledame vzorec fraktalu a prvotni krystalek. Cely svet se samozrejme da popsat mechanicky, ale nakonec to nevysvetluje vubec nic. Narazime an to ve vsem: treba ekonomove vysvetluji rust HDP defacto technologickym pokrokem tj. mirem rustu lidskeho vedeni. Ano maji pravdu, ale je to uplne k nicemu. Dulezite je JAK a PROC to vedeni roste/neroste atd. Ekonomove to maji vyresene a reknou nesmysl jako lidske vedeni je dano kulturou a skolstvim. Vime vsechno a nevime zaroven nic. Dulezite je teprv to, jak spravne nadefinovat vedeni a vychytat co z nej skutecne ovlivnuje HDP a co ne. A prave takovouhle “skalovaci pitvu” dela tenhle blog. Kdyz se vratim k depresi, tak nase telesna biochemie si to posleze prevede sama. Pred par mesici mi umiral otec na rakovinu, podle vedeckych tabulek uz mel byt mrtvej. Zkousim na nej aplikovat vse, o cem se zde pise, tj. predevsim pozornost. Ja skoro chcipam, ale otec zije a rekl bych ze je na tom o dost lip nez ja. Tyhle veci za oponou jsou zalezitosti, co maji konkretni dopady a nejsou to kecy. Prostredi v jakem zijeme a jake sami sebou spoluvytvarime je tim absolutnim zakladem vseho.

      • Bohužel tu myšlenku postuluje bez použití slov jako je “možná”. Postuluje ji jako fakt.

        A co se týče toho proč, tak proč je nekonečný řetězec. Když si odpovíš na otázku proč se změnila fyziologie mozku tak, že za to může X, tak jsi nevyřešil příčinu, protože vzápětí se můžeš ptát a proč se objevil faktor X, no protože Y a proč se objevil faktor Y. Takovým řetězcem roč se dostaneš nakonec k velkému třesku jako k prvotní příčině toho proč má někdo depresi.

        Souhlasím, že je dobré hledat příčiny depresí.

        Jo a pěkné fotky z OZORY, kdyby se někdo chtěl podívat. https://www.facebook.com/media/set/?set=a.4017463128159.154155.1628801462&type=1

        • Banned troubo. Napsat tu tolik sraček a pak sem hodit galerii fotek z Ozory, to už je fakt moc.

        • Samozrejme, ze vsechno konci u boha. Cim bliz k nemu jdes, tim vic toho zvladnes! A nam uz tohle mechanicistni pojeti nestaci. Mordemy jde o level hloubs, protoze tocit se furt v biochemickym kruhu nestaci, byt to jiste pred lety byl velkej pokrok. Tak velkej, ze zapadni medicina objektivne prevalcovala vychodni. Ale uz to proste nestaci.

          Sorry, tohle je jeho blog a psat si muze treba rozkazovacim zpusobem. Copak dneska rika nekdo MOZNA? Nikdo se s zadnym mozna nesere! Ty standardni teorie o biochemii, ktery jsou nam predavany tim nejvic fasistickym zpusobem v kazdym letaku v cekarne u doktora potrebujou mnohem vetsi protivahu nez nejaky utuntany mozna vety. I proto tu byla zmenena domena, i proto tenhle blog bude na vyraz “psychoanalyza” brzo prvni. Zivot neni delanej pro krouzku matfyzaku a intelektualu – zivot je fasistickej boj a psychologicky se znevyhodnovat opravdu neni dobrej zpusob jak propagovat svoje myslenky a objevy. Je defaultni, ze clovek nahazuje hypotezy, testuje je, kdyz mu neco funguje nebo si to mysli tak do da navenek. Kvuli hnidopisskejm disclaimerum, ktery by jako musely byt za kazdym slovem, by byla narusena cela stavba vety.

          Kde vedatori rikaji mozna? Z jejich pojeti diry primo padaji a snazi se je zalatat vzdycky nejakym parametrem. Mordemy tuhle diru vyplnuje. Zaloz si svuj moznablog… za tyhle poznamku o mozna jsem na sazkari uz par banu rozdal. Je to poradne prizdisracskej pristup – clovek, co chce rict jen overenou pravdu, se stane prave katatonikem. Zivot neni o cistote pravdy. Ja se v 99%+ pripadu klidne muzu mylit, ale hybu se aspon obcas. A o to jde! Normalni popperuv axiom vedy, na kterej se ponekud zapomina ze. Zvlast mezi vedci, kteri se jim maji ridit.

          Fotky mi nefungujou, ale i kdyby fungovaly, tak to s nima moc nevylepsis :)

      • Plus ještě to, že to na co většina lidí do sebe háže antidepresiva není deprese, ale nějaká blbá nálada. Opravdová deprese je, když prostě nedokážeš ani vstát z postele. Ne když jdeš do hospy a zresetuješ to chlastem.

        • Když nedokážeš vstát z postele, je to jen těžší verze chození do hospody. Je to pořád o tom samém. Lidi, co nedokážou vstát z postele nemůžou vstát až po pěti letech pravidelnýho pátečního/sobotního alkoholovýho restartu.

        • no jak rika mord, to ze nedokazes vstat z postele bude tim, ze jsi neresil ty mensi deprese, to je jak snehova koule

  25. Nerikaji to NIKDE, je to tam defaultne aspon teoreticky obsazeno a zapominaji na to mnohem vic nez Mordemy.

    Kdyz dostanes ban, mas ban. Proste jdi do prdele jinak receno. Neni na tebe energie, zaloz si svuj blog/web a pochopis to. Kdyz delas web, tak proste nemas energii na vsechny posuky. Ja jsem jen se svym otcem a je to psycho; soustredit se na vic lidi je ultra psycho. Neni povinnosti Mordemyho odpovidat komukoliv na cokoliv. Ber nebo nech lezet, to nakolik se snazi a nakolik si ulevuje od bolesti je jeho problem, ne tvuj. Svet neni idealni – to je tvuj problem a nikdo ho za tebe resit nebude.

    Proste vystrel a nech webmastera zit.

    • (toto byla reakce na ghosta piziho, kteryho mezitim chudak Mord zamordoval :D Neskutecny, jak jsou lidi rozmazleny a pozadujou cosi jako demokraticke forum po celem netu. Nic takovyho neni a nikdy nebylo, maximalne vam to mainstream maze kolem huby, ale neni to pravda nikde. Pozadovat jakejkoliv prostor “zdarma” je presne to Culikovsky levicactvi, na ktery Evropa brutalne dojizdi.)

      • Přesně tak. To, že je tu každý vítán a s každým jsem si tu ochotný povídat “důvěrně” (jak by řekla Tereza), neznamená, že si tu nechám srát na hlavu od každýho blbečka, kterej nechce dělat nic jinýho, než mě tu chytat za slovo bez jakýkoliv snahy pochopit, co tím slovem bylo myšleno.

        • Da. A dalsi blbecek by te mohl chytit za slovo, ze neni zadnej blbecek, ale jen zranenej clovek, co se vyziva v masce blba a tom, ze s ni terorizuje okoli. Ale mezi nami nedokonalymi se da i pouzivat spojeni jako “on je blbecek”, byt tak neni samozrejme mysleno. A ted jsem zasel blbeckovi s disclaimerem az moc na ruku.

          Stejne je tu mnohem vic identit nez lidi :)

          • Da, áno.

            Ale tenhle blbeček nikdy nepřizná, že je tím zraněným člověkem, protože podle něho on je člověk, který není zmítán žádnými temnými silami. On je jako mnich naprosto v klidu. Amen.

            • Nazdar Mordemy, nerozumiem prečo nemáš pre pizi-ho, alebo Sterna a podobných pochopenie. Veď z psychoanalýzy vieš, že tí ľudia buď volajú o pomoc, alebo ešte nevedia, že ju potrebujú. Môj vztek na niekoho je moje zlyhanie-hnevám sa vlastne na seba. Aj keď nie vždy to dokážem analyzovať hneď na mieste. Nejde tu o potláčanie negatívnych emócií, ale o ich zastavenie v zárodku skrz pochopenie ich neúčelnosti až škodlivosti. Pracuje s tým Racionálne emočná behaviorálna terapia. Alebo ak ti niečo hovorí príbeh od Osha o prázdnej loďke.

              • Dám ti sem ten príbeh. Ak to z nejakého dôvodu nevyhovuje, tak to klidne zmaž.

                OSHO – Co se silnými emocemi?

                Když se objeví nálada vyvolaná pozitivními či negativními city vůči někomu, nesměřujte ji vůči té osobě, ale zůstaňte vyrovnaní.

                Pokud se dostaví láska nebo nenávist vůči někomu, co děláme? Projektujeme je na tu konkrétní osobu. Pokud vůči mně cítíš nenávist, zapomeneš v emoci úplně na sebe; jenom já se stávám tvým předmětem. Totéž platí pro lásku. Projektuješ na mě lásku, nenávist nebo jakoukoli emoci. Úplně přitom zapomínáš na střed svého bytí; středem se stává ten druhý.

                Tato sútra říká, že když se objeví nenávist či láska nebo jiná emoce vůči někomu, nepromítej ji na tu osobu, ale pamatuj, že jsi jejím zdrojem.

                Pokud tě miluji, obyčejně se má za to, že ty jsi zdrojem mé lásky. Ale tak to není. Já jsem tím zdrojem, ty jsi jenom obrazovka, na niž promítám svou lásku. A promítat svou lásku na druhého není skutečnost, nýbrž fikce. Ve světle energie lásky, kterou na tebe takto projektuju, se zdáš být hodný mé lásky. Tak ale nemusíš působit na někoho jiného, jemu můžeš připadat naprosto odporný. Proč?

                Pokud bys byl zdrojem lásky, pak by tě miloval každý, ale tak to není, ty nejsi jejím zdrojem. Pamatuj, že ty jsi tím zdrojem, tak jej nepřenášej na druhého, ale místo toho se přenes ty přímo do zdroje emoce. Pokud cítíš nenávist, nepřenášej ji na druhého, jdi k jejímu zdroji.

                Přenes se do svého středu, jdi dovnitř. Použij nenávist, lásku nebo cokoliv jako cestu do svého vlastního středu a zůstaň tam. Zkus to!

                Někdo tě urazil- vybuchneš vztekem, jsi nepříčetná. Vztek proudí směrem k osobě, která tě urazila. Teď na ni přeneseš veškerý vztek. Ale ten člověk nic neudělal. Pokud tě urazil, co udělal? Jen tě šťouchl, pomohl tvému vzteku vypěnit- ale vztek je tvůj. Pokud bys šel za Buddhou a urazil ho, nebyl bys schopný vzbudit v něm vztek. Kdybys šel za Ježíšem, Ježíš by ti nastavil druhou tvář. Nebo pokud bys šel za Bodhidharmou, ten by řval smíchy. Takže to záleží.

                Takže pamatuj, ten druhý není zdrojem, ten je vždy v tobě.
                Zůstaň ve svém středu, nesoustřeďuj se na druhého. Někdo ti dal příležitost být si vědomá vlastního vzteku- poděkuj mu za to a okamžitě mu odpusť. Zavři oči, jdi dovnitř a podívej se na zdroj lásky nebo vzteku. Odkud vycházejí?

                Jeden zenový příběh k tomu: Jeden z nejslavnějších zenových mistrů, Lin Chi, říkával: “Když jsem byl mladý, fascinovaly mě loďky. Měl jsem jednu malou loďku a jezdíval jsem na ní sám po jezeře. Celé hodiny jsem tam býval. Jedné krásné noci jsem zavřel oči a meditoval jsem v loďce. Jedna prázdná loďka připlula po proudu a narazila do mé. Oči jsem měl zavřené, a pomyslel jsem: “Někdo se svou loďkou narazil do mé loďky.” Naštval jsem se. Otevřel jsem oči a právě jsem se chystal něco ve vzteku tomu opovážlivci říct, když tu jsem si uvědomil, že ta loďka je prázdná. Nebylo na koho cítit vztek, loďka byla prázdná. Jen tak plula po proudu až narazila do mě. Nedalo se nic dělat, nebylo možné směřovat vztek proti prázdné loďce. Zavřel jsem oči. Vztek tam stále byl, ale nemohl nikam uniknout. Zavřel jsem oči a šel se vztekem k jeho prameni. A ta prázdná loďka mi pomohla pochopit. Byla mým učitelem. A když teď někdo přijde a urazí mě, zasměju se a řeknu si, že tato loďka je taky prázdná, zavřu oči a jdu dovnitř.”

                “Emoce lidi oslepují úplně stejně jako alkohol.”

                • Popis a příběh skvělej.

                  Každopádně tam prostě nejsem, abych byl schopnej reagovat bez emocí. Jedinej způsob, jak reagovat bez emocí je pro mě uzavřít se a nenechat na sebe nic působit. A do toho samozřejmě nejdu.

                • Osho taky rika, at ho neberem vazne, ze je joker.

                  Co kdyz je to s tema emocema jinak se snazim furt rict? Co kdyz TA OSOBA si preje, at my vybuchnem. Co kdyz je tam zavrena jak snehurka v rakvi a potrebuje poradnej vybuch at zacne uz zit? To je podle me pizi/p1trs a cela tahle sorta 20letych kluku vyrostlych v porevolucnim aseptickym prostredi. Koneckoncu Mord k tomu mozna taky nemel daleko.

                  Je to dost podobne te scene z Lynche, jak ji interpretuje Zizek. Co kdyz znasilneni, tj. jiny akt agrese nez vztek, je skutecne iniciovano touhou zeny neco pocitit, resp pocitit treba trest za vinu (samozrejme ze virtualni). Nasilnik pak na sebe bere ten temnej udel “to provest”. Takze byvaji interpretovany veskere preciny – spolecnost citi jakousi vinu a zlotrilci jsou ti, kdoz ji naplnuji. Proto by s nimi melo byt predevsim souciteno!!! To ale samozrejme neni v kontradikci s ocistujicim trestem.

                  • To bude ono, ty jo. Ta teorie zní tak strašně alibisticky, že to prostě musí bejt pravda…

                    Pizi/p1trs žijou v šíleným psycho stavu, kdy potřebujou, aby na ně někdo reagoval – jakkoliv. Takže jeden ze sebe dělá vědeckýho debila, co nevnímá a druhej debila-debila, co nevnímá, a stále a pořád a dokola opakujou hovadiny, o kterejch už dávno musí vědět, že jsou to blbosti… ale třeba pizi je krytej tou vědou, takže mu trvá hodně dlouho najít někoho, kdo by mu vědu zpochybnil (rovná se “najít někoho, kdo ho seřve za jeho tupost”). Představ si jeho nadšení, když přijde sem a je emotivně poslán do prdele s odkazem na to, že jeho obrana je totální shit. Je to jako by byl uzavřenej v bambusový kleci z vědeckejch pouček a “faktů”, z který nemůže ven (protože nic jinýho nemá a tak se tý klece drží jak topící se stébla). A tak řve z vnitřku tý klece a doufá, že někoho nasere natolik, že mu do tý jeho klece sekne sekerou (samozřejmě v to doufá podvědomě, protože nemá koule na to přiznat si, jaká je ve skutečnosti sračka).

                    P1trs se naopak obrnil blbostí jako takovou (což je stokrát pohodlnější, než se odvolávat na vědu…). V jeho případě je problém ten, že když mu začneš bušit do klece, bude dělat blbýho. Ale to je vlastně problém i piziho, kterej se bude schovávat za vědu – bude se schovávat za vědu, aby se ochránil před tvým hněvem, kterej ve skutečnosti chce/potřebuje pro to, aby mohl rozbít klec postavenou z vědy. Bleh. Paradoxní, ale logický zdá se mi.

                    Takže jo, bejt emotivní a hněvat se může bejt docela dobře funkční.

                    A ona to vlastně není zase taková novinka, tohle tu řešíme od doby, co existuje tenhle blog, že si sem lidi chodí proto, aby jim někdo “chytřejší” (někdo, kdo se tváří, že vidí, že přístup těch lidí je shit) pomohl zlomit kletbu, kterou si na sebe ti lidé sami upletli. Teď se to jen aplikovalo na emotivnost.

                    Alespoň by teda mohl jednou za čas mít někdo koule na to přiznat skutečnej důvod, proč sem chodí komentovat… já k tomu taky neměl daleko tenkrát u tebe na blogu. No ne vlastně, vždyť tam to probíhalo úplně stejně jako to teď probíhá tady. Jen se posunuly role. Kdybys mě tenkrát na brazílii neposílal do prdele, nebanoval a nenasrával se na mě, tak bych to možná nikdy nepochopil. Jako to bylo skutečně asi to nejlepší, cos mohl tenkrát udělat. Protože tam od jistý fáze už nemělo smysl snažit se mi něco v klidu vysvětlovat (a nechat mě ať na to můžu odpovědět nějakejma svejma pohodlnejma sračkama).

                    Jo, lidi potřebujou, aby na ně byl občas někdo “zlej”…

                    • kdyz chci aby na me nekdo reagoval, tak je to silenej psycho stav? o cem je pak celej blog?

                      uznavam, ze se schvalne jako blbec tvarim nekdy, ale nesouhlasim s tim, ze bych se nesnazil lidi vnimat, proc jinak bych tu jeste chodil? kdybych tu nic nevnimal

                      myslim, ze orbital ma mozna s tim vybuchem pravdu, tedy driv jsem mel takovy intenzivni pocit, ze potrebuju nejakej impulz, co me probudi/nastartuje, ted uz ten pocit mam daleko min a nejakej ten vybuch byl i v klubu rvacu, jak na zacatku, tak na konci

                      ikdyz jste “prohledli” mou masku idiota, tak myslim ze te masce pripisujete i veci, kterym opravdu nerozumim, a tak nejak ji to nafukuje z vaseho pohledu

                      a to trolovani me proste bavi :D a nemuzu si pomoct…

                    • Dávat ti bany za trolování mě taky v zásadě baví – nemůžu si pomoct ;)

                      BANNED!

              • Dost dobře nechápu, co nechápeš na mým přístupu ke Sternovi nebo pizimu.

                Chápu je. Ale co myslíš, že bych měl podle tebe dělat? Nechat je, ať tady dál píšou totální sračky? Každej tady dostane prostor, ale já prostě nejsem splachovací ani nejsem Osho, abych na úplně každej projev idiocie jen sousictně pokýval hlavou a nechal na sebe ty kecy chrlit dál.

                “Potlačení negativních emocí hned v zárodku” je krásný no. Emoce (i ty negativní) jsou prostě součástí lidskýho života. Jo, jako ideál je to hezký, hrozně rád bych byl “bez negativních emocí”, nemít žádné negativní emoce, to by byl jeden nekončící (nudnej) orgasmus… Ale to seš fakt v říši pohádek.

                Ale hlavně mi tu teď nezačni vypravovat, že ty už dávno žádné negativní emoce nemáš, že ses od nich oprostil a naučil ses potlačit je hned v zárodku… protože to bych ti fakt nesežral.

                • Myslel som tým, že pri písaní máš čas to stráviť a nereagovať expresívne.
                  Možno na niektoré výlevy radšej nereagovať, lebo oni si v nich libují a radi provokujú. Leda že by sa ti tie provokácie páčili :)
                  Vyššie som písal, že mám ďaleko od toho aby som nereagoval emotívne, ale si to uvedomujem a snažím sa to minimalizovať. Medzi ľudmi je vžité, že oni za svoje negatívne emócie nemôžu a že na vine sú tí druhí, ktorí ich vytočili, urazili, podviedli…
                  La Tibor a ty ste jediný komu mám pocit, že rozumiem. Len mám dojem, že si trochu samonasierací typ a že si nakladáš viac bolesti, ako je zdravé.

                  • Úplně souhlasím s tím, že za svoje emoce si můžeme sami. Ale vezmi si, že zároveň nežijeme ve vzduchoprázdnu a emoce jsou reakcí na “vnější” svět. Přestože základ je jednoznačně uvnitř každýho člověka.

                    Snažit se neragovat emotivně… no já nevim… Pro mě osobně jsou ty “expresivní reakce” přirozenější, než kdybych se před každou odpovědí na něčí komentář dvě hodiny snažil uklidnit (abych mohl odpovědět v klidu a bez emocí). Máš pravdu, že při psaní bych si tenhle luxus mohl dovolit. Ale face to face si ho dovolit nemůžu. Takže to nebudu zavádět ani tady. Reaguju tak, jak bych reagoval v reálu. Nechávat si čas na odpověď kvůli tomu, aby to nebylo emotivní, to mi připadá strašně umělý…

                    Jinak samozřejmě ne na každej komentář reaguju hned, protože se zamejšlím nad tím, co tu lidi píšou. Ale zamyslet se rozhodně neznamená nějak zklidnit emoce – kolikrát se po zamyšlení naseru ještě víc.

                    A uvědom si, že (opakuju znova) tady to není neutrální prostor, tohle není starověkký římský fórum, kde může každej svobodně promluvit a říct úplně cokoliv chce. Protože to mimochodem neplatí ani mimo internetovej svět. Říct někomu něco má vždycky nějakou reakci a vždycky to má nějaký následky. Nevím, proč by to tady mělo bejt jinak, než je tomu všude jinde.

                    Zkrátka komunikace je emotivní a podle mýho i má bejt emotivní… ten Osho-zen stav, popsanej v příběhu nepřijde tak, že si řekneš “Tak, já nebudu emotivní…” – to musí přijít jinak. Nevím jak, ale nestačí se rozhodnout a nestačí si dát dvě hodiny pauzu před odpovědí.

                    Jinak teda “…si nakladáš viac bolesti, ako je zdravé….” – hele všiml sis, že komentuješ pod článkem, kterej tvrdí, že bolest je potřeba vnímat, že jo? ;) Neřekl bych, že je nějakej limit, kdy už bolest není zdravá, řekl bych, že je to přesně naopak a čím víc tý bolesti vydržíš bez ulevování si, tím líp.

                    • Od konca. Myslím, že si libuješ v bolesti. Neviem či je to dobré, alebo zlé.
                      Komunikácia má byť samozrejme emotívna, veď niesme roboti. Emócie sú predsa neverbálna komunikácia. Len by bolo vhodné ich nevystupňovať natoľko aby ubližovali.
                      Práca na kontrole negatívnych emócií je možná cez autopsychoterapiu. Ako som spomínal hore cez REBT. Je to celkom zábavne analyzovať si neskôr svoje nevhodné správanie a zistiť ktorý obranný mechanizmus to mal na svedomí. Za nevhodné správanie považujem to, ktoré ťa neskôr mrzí a chceš ho napraviť.
                      To že píšeš, že emoce jsou reakcí na “vnější” svět, je síce fakt, ale ich adekvátnosť je práve závislá na stupni zasvinenia podvedomia obrannými reakciami, ktoré sme si vytvorili počas života.

                    • Dobře, někdy si libuju v bolesti. Přiznávám.

                      Co teda s tím? Říkám rovnou, že KBT sám na sobě praktikovat nebudu, ale jestli máš i něco jinýho, sem s tím.

                    • Nasirani se je proste symbolickej obrannej mechanizmus, kdyz uz toho ma clovek plny zuby. Neodstrani pricinu, ale hodi to ten reset. (A obcas je to sranda)

                      Nenasirat se je urcite dobre, obcas jsem i prekvapen, jak se v urcity situaci, kde bych se driv nasral, nenaseru a beru to jako potvrzeni, ze neco delam dobre, protoze svoje emoce neresim ve smyslu, ze bych si rikal, ze bych treba mel byt klidnejsi (resim je tak, ze si je obcas uvedomim a analyzuju).

                      Zivot nam proste na zada nalozil symbolickou tunu nakladu a co no… Mame se s tim poprat. Shodit tu tunu (= vysrat se na lidi) a sednout si pod olivovnik a meditovat nad sebou je proste prilis easy. Verim tomu, ze se mame venovat jinym lidem a venovat se jim, znamena dotknout se jich a dotknout se jich znamena se i nasirat nad nima/spolu s nima.

                      Okoli chce mj. i otce/superego a jeho atributem je proste ventilovana agrese. Rozlozeni psyche je dane a potlacovat tu svatou trojici id/ego/superego nedava podle me moc smyslu. Vzdyt zijem v psycho valce a nejsme roboti.

  26. Niečo iné myslíš na miesto KBT, alebo k téme? Máš strach z KBT, alebo len cítiš že to nepotrebuješ, alebo tomu nedôveruješ?

    • K tématu samozřejmě… Prostě ty říkáš, že si libuju v bolesti, tak se tě ptám, co s tím mám jako dělat a jak to vidíš…?

      KBT znám už dlouho, vím, co to je, mám to načtený, sám jsem to kdysi propagoval, ale dneska už mám pocit, že je to moc umělý. Něco jako systémy time managementu a osobního rozvoje, který zdánlivě reflektujou potřebu lidí za něčím jít a nestát na místě, ale ve skutečnosti je to spíš brzdí. A vůbec, KBT mi připadá moc primitivní… je to taková berlička pro alkoholiky nebo lidi s OCD.

      Jo a hlavně: Zase mi to připadá spíš jako symptomická, než kauzální léčba. KBT řeší ty následky, učí tě zvládat ty stavy toho, proč seš v prdeli. Ale KBT se absolutně neptá na to PROČ seš v prdeli a proč si třeba padesátkrát za den umýváš ruce. Viz. ty obsedantně kompulzivní poruchy, který se léčí pomocí KBT… jestli víš, jak to probíhá, tak KBT pracuje s člověkem tak, že ho nechá řízeně projít skrz obsesi tak, aby jí časem nevnímal jako tak strašně ohrožující, aby musel dělat kompulze (opakované rituály).

      Příklad: Pokud má ženská obsesi, že zabije svoje děti, když se dotkne velkýho kuchyňskýho nože (pořád jí dokola před očima vyvstává obrázek toho, jak ten nůž bere a noří ho do břicha svýho dítěte), tak KBT dělá to, že jí na ten nůž pomalu zvyká (terapeut jí ho prostě dá do ruky…) a pomáhá jí pochopit, že je v pořádku, když bude krájet chleba… že se prostě nic nestane a její děti neumřou (zjednodušeně řečeno). Ale tím se prostě neléčí PŘÍČINNA – tou příčinnou je něco hlubokýho v člověku, nějakej vnitřní průser, kterej způsobuje ty obsese (a pak z nich plynoucí nutkavý jednání, který má ten strach eliminovat; jako když máš obsesi, že se nakazíš smrtelnou chorobou prostým podáním ruky a tak si stokrát za den myješ ruce). Důkazem toho, že KBT léčí pouze příznaky je to, že během léčby obsesí pomocí KBT se další, zcela nové obsese vynořují (byť jejich množství se zmenšuje) a časem se obsese zase vrací zpátky a je nutný s nima bojovat znovu. Což je fakt jak tlačit kulatej kámen na vrcholek kopce. Vždycky ti zase spadne zpátky….

      Navíc prostě KBT je metoda, kterou se snažíš naprogramovat si vlastní myšlení. Je to umělý. Je to technika, je to metoda. A žádný metody a návody nejsou pro život dlouhodobě funkční.

      Ty ses dostal ke KBT jak? Léčíš si něco?

      • Ak si dobre pamätám, tak KBT je predchodca REBT. Ale REBT je o poriadny kus ďalej. Vychádza z toho, že ľudia majú problémy kvôli iracionálnym presvedčeniam, ktoré zastávajú a tie zase spôsobujú v kontakte s okolím duševné a telesné problémy. Terapia prebieha tak, že v určitej nepríjemnej situácii analyzuješ svoje pocity a hľadáš ktoré iracionálne presvedčenie je spúšťačom. Tieto iracionálne presvedčenia sú známe a je ich v základe 12 a ostatné su zväčša ich odvodeniny. Potom podrobíš iracionálne presvedčenie racionálnemu rozboru s popisom nových pocitov aké by si mal zažívať. Ide vlastne o vynútené vytiahnutie konkrétneho obranného mechanizmu z podvedomia a jeho cielené racionálne rozbitie na základe pochopenia súvislostí. Popísané to znie málo presvedčivo a možno zložito, ale v skutočnosti to nieje také. Ťažké prípady sa riešia určite dlho a problematicky, ale väčšinu vecí, ktoré znepríjemňujú život je možné takto odstrániť.
        Nie som žiaden odborník, všetko to mám vyčítané z rôznych kníh, ale logika a moje drobné osobné výsledky ma presvedčili o funkčnosti metódy. V podstate sa jedná o upratovanie v podvedomí. Ideálny stav je mať ho prázdne. Údajne domorodé národy ho majú takmer prázdne. Inak stále sa tu motám okolo toho čomu sa jednoducho hovorí PREDSUDKY. Ako vznikajú vieš. Viď príklad s opicami banánmi a vodou. Všetko čo som popísal funguje aj na zvyšovanie sebavedomia a odolávaniu a rozpoznávaniu manipulácie a to som si liečil ja.
        Inak môj najväčší problém bol otázka smrteľnosti a zmyslu života. Nespomínam si teraz či si sa tejto téme venoval, ale mojich posledných najmenej 25 rokov života som sa tomu venoval a konečne aj zdarne došiel ku odpovedi.
        Čo sa týka tvojho libovania si v bolesti, tak zatiaľ ma nič rozumné nenapadá.
        Možno to má niečo spoločné s tím, že pokiaľ cítiš bolesť ešte cítiš, že žiješ.
        Ako paraglidisti cítia že žijú iba počas letu keď sú smrti zoči-voči.

        • Ale jo, tak aby se člověk zamyslel nad tím, co dělá, to tu opakuju pořád. Jen si nemyslím, že je k tomu nutně potřeba nějaká konkrétní psychologicko-vědecká metoda s přesným postupem. Dokonce si myslím, že tyhle metody v posledku škodí. Jakákoliv metoda je vždycky svazující, protože veškerý psychologický léčení má nějakej předpoklad v podobě “nemoci”, kterou je jakože třeba léčit. Pokud si chceš pomocí REBT cosi léčit, tak musíš nejdřív uvěřit tomu, že seš “nemocnej”. Musíš na sebe nalepit to stigma, že je s tebou něco špatně, že seš porouchanej… To je problém veškerýho dnešního psychologickýho “pomáhání lidem”. Že se na ně nalepí nějaká nálepka, k tý nálepce se vymyslí “optimální postup léčby” a terapeut ho pak mechanicky uplatňuje (ideálně bez jakýkoliv vlastní účasti, protože dnešní terapeutové si drží od pacientů odstup, protože jinak by se z toho chudinky sami zbláznili… pokrytci).

          Ty teda říkáš teda podrobit iracionální přesvědčení racionálnímu rozboru s popisem nových pocitů, který by si “měl” (?!) zažívat? Říká kdo, že bys měl? Tady si asi narazil na to hlavní, s čím budu mít problém, a to je prostě to, že si podle týhle tvojí metody máš sám ve vlastní hlavě nadefinovat, co bys měl cejtit v určitejch situacích. A to je podle mýho nesmysl.

          Protože racionalita prostě nestačí. Jsou věci, který NELZE rozebrat racionálně a racionálně je rozbít, protože ty věci racionální nejsou. My lidi nejsme racionální a nikdy nebudeme. Můžeš se analyzovat, jak chceš, ale vždycky pojedeš na iracionální vlně. Myslím, že je dobrý nějak pochopit a přijmout, že racionální nerovná se dobré a iracionální špatné, že ne všechno, co nelze nějak zdůvodnit a pochopit, nemá žádnou hodnotu. Píšeš, že si hledal smysl života – takže se ptám:

          Jakej je ten tvůj smysl života? Co si našel? A pro tebe asi nejdůležitější otázka: Je ten smysl života racionální?

          Koukni, tvoje reakce na danou situaci má svůj důvod (přestože ten důvod je iracionální); zkoušet vlastní reakce přebít naučením se “správný” reakce, kterou bys “měl cítit”, to mi připadá jako moc velká manipulace s vlastní hlavou. Tímhle se uzavíráš sám do sebe, odhazuješ vlastní emoce ve jménu racionality, která tě nakonec určitě zklame. Protože racionalita není odpověď… Odpovědí je nějakej mix racionality a iracionality, něco, co obě tyhle kategorie přesáhne…

          Programovat vlastní myšlení je uzavírání se do světa pouček a “správných řešení”, který ti dříve nebo později přestanou stačit, ale protože ses naučil, že je to tak správně, zůstaneš v nich zaseklej a postupně tě ten tlak zase vyvede z rovnováhy a dostaneš se zpátky ke starejm dobrej iracionálním pocitům. Tohle je něco, co nemůže dlouhodobě vydržet. A ono když se tak zamyslím, nic nemůže dlouhodobě vydržet. V tom je ten vtip. Psychika se mění každou vteřinou, vznikají nové vazby, staré zanikají a celé se to někam sune.

          K tý bolesti: Jo, vyžívání se v bolesti je určitě sebedestrukční. Viz. naše staré známé holčičky, co se řežou žiletkou do stehen. Ale opět: Lepší citit bolest, než necítit nic. Každopádně tohle je fakt spíš záležitostí dřívějška, že jsem se naschvál ničil, dneska už je to dost o něčem jiným, protože už nejsem (až zase takovej) sobeckej parchant, co by jel jenom sám na sebe a myslel si, že ho individualismus spasí…

        • Zajimave, co pises.

          Nezda se mi to. “Upratovani v podvedomi” znamena, ze tam je jakoby neco necisteho. Neco, co se ma jakoze vycistit. A to jsme zas u te schizoidnosti. Co kdyz se nic cistit nema? Co kdyz se ma proste prijmout ten stav spinavosti?

          Shodou okolnosti mam tuhle fobii s nozem (ze si ho bodnu do oka), nemuzu mit na stole ani nikde jinde nic ostreho. No dobry, ale kde je kurva problem? Za prve ta fobie je hrozne vtipna [pravda pro okoli trochu otravna], za druhe tady proste je a je tu z duvodu, kterej IMO je funkcni. Verim tomu ze je. Nevim jestli mi ma neco pripominat ci co, ale verim ze na to prijdu. Jinymi slovy bych si vubec nebyl tak jisty, ze tech 12 iracionalnich presvedceni je az tak iracionalnich. Dost mozna jsme jen nedosahli levelu jejich racionality.

          Jasne je to ten tebou nastinenej mechanicistni pohled, ze je potreba neco opravovat a cistit vs. muj pohled, ze vlastne vse je naprosto funkcni, jen to mame pochopit. Problem je, ze to co clovek vidi a vnima na tripu fakt podporuje tu moji verzi a ze se to da i vyuzit. Napriklad takova asocialita, ktera je brana jako uchylka a ke ktere myslim smeruje hodne lidi aspon v naznaku, ne-li vsichni, je naramne funkcni vec a podle me prvni krok k dospelosti. Ten strach z lidi neni vubec nic nefuncniho nebo iracionalniho. Lidi se mohou na symbolicke rovine skutecne nicit. A takhle by se dalo pokracovat.

          Samozrejme je tu ta otazka “tezkych pripadu”. To co ted napisu je jen hypoteza, kterou ted docela uspesne testuju: tezke pripady nepotrebuji metodu, ale vnimani a soustredeni. Uz “jen to” dokaze zazraky. Problem je, ze vnimat a soustredit se je v nasem institucionalnim nastaveni pekelne tezky.

          • Na tu funkčnost byl nějakej citát… něco jako: “V mysli boha má všechno iracionální svojí logiku.”

            • Zbude jen cituprázdné porno, drahý M.

            • Mordemy: Keď pociťujem v nejakej situácii, že mám problém ju zvládnuť, tak pátram po príčine. Tá príčina má korene niekde v mojej minulosti, že som sa vyhýbal konfrontácii a teraz sa mi to mstí v podobe nezvládania situácie. Hovorím o vytesnení nepríjemných zážitkov do podvedomia. Tá metóda nemusí mať meno. Proste sa zamyslím a miesto mechanistického riešenia vzniknutej situácie tú vec vedome vytiahnem z podvedomia a pochopením jej iracionálnych základov ju odstránim z podvedomia. Nemyslím, že ten postup je umelý, nakoľko je to len využitie pochopenia fungovania obranných mechanizmov, ktoré „prirodzene“ používame na svoju obranu pred svetom. O tých pozitívnych pocitoch čo som písal, to bolo myslené tak, že nieže si ich mechanicky vsugerovávam, ale si vytváram predstavu ako by som sa cítil, keby som situáciu zvládal.
              K zmyslu života: Zmysel života nemá racionálny základ. Ale inak je to zle položená otázka a správna odpoveď je, že život sám o sebe zmysel nemá a zmysel životu dávam sám svojim konaním. Ľudia sa pýtajú, čo pre mňa život pripravil, ale správna otázka je čo môžem životu ponúknuť? Tento zmysel je pre každého individuálny, či budem mníchom, alebo si lepiť lietadielka. Teda je to vec ktorá ťa napĺňa a tým dávaš svojmu životu zmysel. Pre mňa ktorého okolie nálepkovalo ako príliš racionálneho to bola riadna rana, keď mi došlo, že odpoveď je iracionálna.
              La Tibor: V podvedomí sú skutočne nečisté veci a používame ho ako skladisko nevyriešených problémov, ktoré sa nám hromadia a potom mstia v podobe automatických a neadekvátnych reakcií na podnety. Dám dva príklady z môjho okolia. Žena neznášala prejavy lásky na verejnosti a sexuálne scény v TV – dôvod, bola sama a sama po tom túžila. Chalan bezdôvodne napadol zamilovaný pár na ulici- dôvod, ťažko prežíval vlastný rozchod s partnerkou.
              Keď prídeš na dôvod svojej fóbie, pravdepodobne sa jej zbavíš.
              Dám sem zopár iracio. presvedčení z netu, nechce sa mi to všetko písať a sám posúď:
              1. Je nutné, aby človeka mali všetci radi a oceňovali ho.
              2. Hodnota človeka je určovaná jeho schopnosťami a jeho úspechmi.
              3. Keď veci nie sú také, ako si prajeme, je to katastrofa.
              4. Ľudské šťastie je spôsobené vonkajšími udalosťami, ktoré ľudia nemôžu ovplyvňovať.
              5. Najlepším spôsobom, ako zvládnuť nepríjemnú udalosť, je stále na ňu myslieť a robiť si s ňou starosti.
              6. Je ľahšie sa vyhnúť životným nepríjemnostiam a zodpovednosti, ako sa im postaviť zoči-voči.
              7. Musíme sa opierať o niekoho, kto je silnejší, ako my sami.
              8. Naše súčasné správanie je určené prevažne našou minulosťou.
              9. Musíme sa znepokojovať nad problémami iných osôb.
              10. Každý problém má dokonalé riešenie, a to je vždy nutné nájsť.

              Mordemy: Ten citát poznám takto: Otázka zmyslu života môže mať iba náboženskú odpoveď.

              • S tým citátom som sa netrafil, bol som nepozorný, ale aj tak je poučný.

              • moc zajímavá diskuse. to co píše MOrdemy ale i la Tibor je mi velmi blízké, … prostě to tak nějak ladí ve své neuspořádanosti s mojí pomateností, cakoby v tom probleskovaly ty nevyřčené jiskřičky nepochopeného – neznámého – nevěděného. to že nevím… to je ono. nevědět a být si toho vědom, nevědění. v tommomentě se otvírají další a další roviny protože když nevím tak to může být jakkoliv a dávám tomu šanci
                to co píšeš milý Nobody mi neladí protože je to moc určené. jakože to víš. zmačku tady a vyleze mi tohle. zmáčknu tamto amám toto. program. takhle to podle mě nefunguje. nebo funguje ale je to jen tautologie.
                to co se nám rodí v hlavě je propletenec energii které mozek překládá do forem symbolů, a ty pak vyhodnocuje emotivně jako různé historky a situace. zaujímá k nim stanoviskéo formou emocí a reakcí. smích, hněv… radost.
                rozplést tohle klubko podle mě mudrováním a přemýšlením není možné. někde se tomu říká karma.
                i když se můžu uchechtávat že něco jako karma není ona hlodá jak zakuklená energie vmém podvědomí a vytváří situace. Může být vorozená (geny) ale i naučená (vzory přežití z dětství) a samozřejmě získaná různými jevy a ději během života. jak zareagovat na pořád přítomný komicky spletenec energií? Ideální by bylo nijak, jen vnímat a prožívat auvědomovat si ale nijak nereagovat ve smysl tvorby dalších dalších propletenců.
                psal si že domordoci žádné podvědomí nemají, i je to možné protože maji čisto areaguji přirozeně na situaci jak přichází. nevytvárí energetické speltence a proletence jako my co máme na vše odpověd, vše víme, všude jsme byli a každému poradíme. a přitom je vše jen pletení iluzornich ho.en (pardon za výraz) kdyby žili s nami chvíli tak si hlavu zaserou razdva a chytnou neurozu jak hrom (vtip)

                takže nemůžu samozřejmě nic nikomu moc radit protoženevím :o) vnímat a uvědomovat si neznamená asi že budu pozorovat své myšlení a reakce a zakuklovat se a zabedňovat ve svém omezení a ještě na to zírat. to můžu jít do kina :o))

                Proč reaguju takhle? nevím. Proč dělám tyhle ptákoviny? nevím. když je člověk k sobě upřimný a nehledá odpověď (hledá/nehledá) tak semu začnou jeho konstrukty vynořovat. jen tak. protože on neví tak oni vystupují jako duchové a ukazují se. i ve snech i v situacích v běžných i vypjatých momentech. nechat tomu prostě volnost… nechat to běžet v uvolněnosti a postupně se otvírat. to klubko energií se začne pomalu rozplétat. jako uzly na šnurce a průzor se začne čistit.

                • jakmile něco vím, tak jsem si jistá že jsem mimo. že už mě to vyhodilo a jedu v programu co jsem si zrovna sama vyrobila a teď siho “užívám”. to pak jsou ty různé pomůcky jak reagovat ajak si vydělávat peníze a jak se dívat a být úspěšný. je to takdy důležité, v něčemmusím žít a něco jíst. ale to je jen taková blána. nemá žádný rozměr. není to nic.

                • Ono sa to zdá mechanické, ale je možné k tomu pristupovať voľne, ako že pozorovať sa v rôznych situáciách a hovoriť si npr. čo práve robím, čo cítim…?
                  Proste vedieť vnímať aj svoje reakcie na okolie.
                  Ja mám takú ideálnu predstavu o žití, že proste iba byť, ako zviera, ktoré si seba neuvedomuje a proste je a ani nevie že je a prečo robí to čo robí. My ľudia tým, že máme rozum a sebauvedomovanie, tak si tým život vlastne komplikujeme. Keď som bol v puberte, tak som si hovoril, že možno ľudský rozum, je slepá ulička evolúcie a čas ukáže, kde je naše miesto.

                  • jo, tomu rozumím. pokud dokážeš pozorovat aniž bys hodnotil takje to určitě velmizajímavé. bohužel lidské vnímání je pokřiveno hodnoceníma ty současně vnímáš “jsem rozčilen, jsem rozčilen” a zarovneň “doprčit to je špatně toje špatně – to nesmím” nebo tak nějak podobně. to hodnocení křiví pohled na svět

                  • Mel bys podle me pozorovat tu svoji touhu byt zviretem, co si neuvedomuje. (Mimochodem tohle psal Stern, ze zvirata nemaji subjektivitu, ja si myslim ze maji nebo mohou mit. Proste vesmir ma vedomi. Kazdopadne je dogmaticky predpokladat, ze ho nekdo/neco nema a ma ho jen par vyvolenych, “shodou okolnosti” ti, kteri jsou me nejpodobnejsi).

                    Ta tvoje touha byt tim zviretem by mela byt pozorovana uplne stejne, jako to tvoje iracionalni desatero. Je to totiz dalsi bod toho desatera.

                • Mně je to taky blízké, ale tak nějak to, co je mezi řádky, co tady vysloveně vlastně ani napsáno není.

                  • A ty la Tibor hloupě nevtipkuj, nekaž to!

                    • Náhodou LT je dokonalej, deset minut jsem se tu smíchy válel po podlaze.

                    • To s tým hodnotením, je správna poznámka. A už zasa hodnotím. :) Ono by bolo ideálne vzdať sa akýchkoľvek hodnotení, či už pozitívnych, alebo negatívnych. Sme na to zvyknutí od detstva a potom prispôsobujeme svoje konanie práve tím predsudkom-iracio. presvedčeniam, npr. že sme závislí od hodnotenia druhých.

                    • Vsak hodnot Nobody! My jsme taky dani tim hodnocenim druhych; proste nas to vzdycky dostane a tim vic, cim vic lpime na tom, ze se z toho chceme vyvazat, pochop to. Tvoje snaha je uplne uzasna a je nutny jit timhle smerem, ale nakonec je to jen prechod z lpeni na tom, abychom se zavdecili okoli do lpeni na tom, at jsme na okoli nezavisli. Tenhle boj nejde vyhrat, pokud nevlezes do nadakvarka a proste neuznas prohru.
                      +++++++++++++++++
                      Proc na me mluvi ten cizi clovek? Co si to tu zas kurva prosazuje :D ? Tady se mluvi az do banu. Mozna mas kundu, ale ja tu mam lepsi a ruku na ban tlacitku taky nemas a mit nebudes dokud neuznas, ze Mordemy neni cizi clovek (jinak se k nemu nedostanes a potazmo k tomu tlacitku o ktere tu jde). No aspon vime, ze Terezka je pravdepodobne ze severni Moravy, protoze jen tady ti polopolaci neumej paty pad, oslovujeme/volame.

                    • Tak myslím, že rýsující se vzorec je pomalu jasnej:

                      Mord tady Terezku během následujících dnů/týdnů/měsíců postupně vytáhne z největších sraček, Terezka pochopí, co se jí tu snažíme říct, nějakým způsobem alespoň trošku prozře a plna odhodlání a s čerstvě zrozeným světýlkem v mysli vyrazí do života nabrknout si prvního borečka, kterej o jejích problémech a zaseklosti nemá nejmenší zdaní.

                      A tak to má bejt.

                      Mord zase pěkně zapomene na holčičky a půjde pracovat.

                • ratko: Jo, dost spolu souzníme v tomhle, včetně toho dovětku o “programu, v kterým jedeme, protože jsme si ho sami vyrobili”. Vlastně tenhle koment je cejtím tak nějak nejupřímnější a nejhezčí, cos tady kdy napsala. Moc hezký…

                  Cejtím to stejně, praxe to pak samozřejmě dost nahlodává tohle všechno… ta bezrozměrná blána pak vyplňuje skoro 99% toho, čím se denně zaobíráme a někdy mi to pak připadá takový strašně marný honit se za tím 1%, v kterým je ale obsažený všechno, co má vůbec nějakej smysl nebo význam. Ale na druhou stranu přestože třeba to vydělávání peněz je bezobsažný samo o sobě, pokud máš peníze a máš jich už relativně hodně, dají se pomocí nich provádět docela zajímavý věci s tím 1% reality (lze ty peníze použít k něčemu důležitýmu – ne jen k nákupu baráku a auta…). Nebo-li mě teď nějakým způsobem čeká v nejbližších letech přijít na to, jak vydělávat peníze (lépe řečeno přijít na to, jak si k těm penezům vytvořit jinej, než ortodoxně odmítavej vztah) a přestože mi to přijde jako strašnej nesmysl a kravina, jít vydělávat prachy, cejtím, že do toho musím jít a že to pak k něčemu skutečně bude.

                  Nebo-li těch 99% je “k hovnu”, je to “nic”, je to “bezobsažný”, ale ZÁROVEŇ to není nic, má to nějakej svůj smysl a význam a určitým způsobem to podpírá to 1%, který by bez těch 99% prostě nemohlo existovat osamoceně…

                  No každopádně si rozumíme a je to takový hezký řekl bych :o)

                • to je hezky (zensky) popsana synchronni realita, duchy znam, proste to tak je; dokazovat ze jsou neskutecni nema smysl, jsou tady a je potreba s nima pracovat

              • Vypíchnu to hlavní: “Tento zmysel je pre každého individuálny, či budem mníchom, alebo si lepiť lietadielka. ”

                Ne a ne a ne! Smysl života (když tomu tak budeme říkat) NENÍ pro každýho individuální a není to tak, že jednomu stačí lepit letadýlka a druhej je šťastnej kdesi v jeskyni. Prostě ne. Tohle odmítám. Tohle je jen karikatura tý dnešní moderní individualistický filozofie typu “Každý máme svůj názor/Každý máme svůj smysl života”. Tohle je ta hlavní a největší kokotina postmodernismu, kterej si ujíždí na tom, že “všechny názory jsou rovnocenné” a “všechny názory mají pravdu” a “existuje mnoho pravd a všechny jsou správné”.

                Lidi mají společnej základ a z toho společnýho základu všechno vychází. Po cestě se pak akorát ztrácíme – někdo se ztratí v lepení letadýlek, někdo se ztratí ve vydělávání peněz na burze, někdo se ztratí v bytě na pražském předměstí a píše knížky o psychoanalýze (zdravím Jana Sterna), někdo se rozhodne razit malou vlastní cestičku soukromýho osvícení a dokonce začne žrát LSD, aby si mohl “rozšířit obory” (tímto zdravím eLx) a někdo si třeba založí blog, na kterým nebude dělat nic jinýho, než recenzovat knížky (tímto zdravím Wuweje). Všechno je to prašť jak uhoď.

                Smolím na tohle téma (co je teda ten náš společnej smysl života) další článek, kde to hodlám pěkně pomalu, po lopatě vysvětlit, aby lidi konečně dostali pořádně prostor obhájit si svoje lepení letadýlek a mnišskej přístup… Tak uvidíme, kam se dostaneme.

                • tesim se na ten clanek a jsem rad, ze jsme opet ve stejnym case napsali to samy

                  trochu me teda sere, ze jsi to odeslal o 2 minuty driv, protoze ve spravny sekte zak pocka na vyjadreni sveho gurua (zdravim zcela emotivne [a uzivam si to] toho curaka, resp chlapce co si na nej tak urputne hraje, kterej me nejdriv okrad, pak utekl a stezoval si, ze jsem mu nepomoh, pak prohlasil, ze jsme SEKTA a ted me stalkuje po netu kde to jde)

              • Super priklady. Ale pozor. Tahle diskuze zacla u toho, ze jsi Mordemymu rikal, at se nenasira. At se nasira! Uplne stejne at se nasira ta baba u televize, at se nasira az zmodra. Pak a teprv pak cloveku dojde, ze mu to k nicemu neni. Ten vztek, stud atd. vsechno ma svuj smysl. I to podvedomy skladiste ma svuj smysl. Jak by se dalo prijit na skutecny stav veci? Ta baba potrebuje prijit na mnohem vic veci, nez to, ze se nasira protoze vidi nekoho sukat. Potrebuje prijit na to, proc ji kdo opustil atd. Neboli musi dojit k tomu, ze ucelem zivota neni neco mit, ale neco davat a musi skutecne pocitit nutnost tohohle postulatu. A na to nikdy neprijde, kdyz bude pouzivat techniky, ktery ji budou udrzovat v umely zenovy rovnovaze.

                Je dulezite citit svy emoce (ne jen se na nich vozit, ale byt si jich vedom jak jen to jde), ne se jich zbavovat technikama PROBOHA. Konecny stav musi byt tenhle: http://www.freeimagehosting.net/4tm89 – vysmatej narez a ne styl Tereza, ktera si na to nastesti porad hraje dost plytce.

                Pozn trochu bokem: Ty tvoje body jsou zajimave. Klidne se da pridat tohle:
                1a) Neni nutne, aby cloveka meli vsichni/nekod rad…
                ..
                5a) Nejlepsim zpusobem jak zvladnout neprijemnou udalost, je na ni nemyslet.
                ..
                10a) Dokonale reseni nikdy neexistuje

                Uplne stejne plati negace, ale o to tu neslo. Konec poznamky bokem.

                Chci rict, ze podle me NEEXISTUJOU neciste veci a neexistujou ani ciste veci, tj. tyhle veci neexistujou realne. Jsme zase (jen) na symbolicky rovine. V podvedomi jsou i veci ciste a ponoukaji nas uplne stejne. Ty vyroky z netu jsou samozrejme pomylene, ale co vubec neni pomylene je ten kontext, kdy je clovek rika a proc se jich chyta. A pozor! Tyhle veci mohou vypovidat uplne stejne o tom cloveku jako o svete, ktery je kolem nej. Vzdyt prenos je princip samansky akce – nas mozek umi uvazovat za hranice naseho ja. Vim, ze mam dva druhy snu, resp. realnej sen je vzdycky jeho mix. Nektere se tykaji me a nektere proste okoli. Sny nejsou jen o individualnim podvedomi, sny jsou i o kolektivnim podvedomi!!!! Co jineho jsou male deti bez identity nez vyjadrenim podvedomi sveho okoli, jimz je defacto predevsim rodina! Dostali jsme se presne k tomu (a dekuju ti za to), proc me sere do bela vychodni uvazovani (a pravicovej liberalismus), ktery proste tenhle kolektivni aspekt ignoruje. Clovek nezije ve vzduchoprazdnu a pokud se do nej snazi “odejit” tak jen o to vic potvrzuje, ze tam nejaky ten velky druhy, ze ktereho se muze posrat, existuje. Nasranej Kundera, co mu vadili kreteni kolem nej a snazil se od nich izolovat, to hrube nezvlad a stal se kretenem. Jedina sance jak z toho ven je to vsechno s bolesti prijmout a doufat, ze nam bude dovoleno do toho pridat atom nejaky informace nebo ze tam na konci fakt ceka bozi milost.

                • Mordemy: Na ten článok som velmi zvedaví. Neviem si predstaviť, nejaký spoločný zmysel. Po tom, čo som preštudoval nejaké knihy na tému zmyslu života, či už z pohľadu psychológie, filozofie či viery, tak mi napokon vyšiel ten individuálny. Ako aj životný cieľ, nieje určený, ale určujeme si ho sami. Ja som už s tým skončil. Takže momentálne žijem bezcieľne – nič príjemné.
                  Ak by jestvovalo niečo spoločné, tak by sme to nehľadali a všetci mali jasno. V tom majú snáď jasno veriaci v boha, ale väčšina asi nie.
                  La Tibor: To skladište má zmysel ochrániť myseľ pred nepríjemným riešením práve vzniknutej situácie a v budúcnosti reagovať automaticky, aby nemuselo opäť vyjsť na povrch minulé trauma, ale je to len akási tabletka na bolesť a nerieši to, že sa situácia bude opakovať, zhoršovať s pribúdajúcimi obrannými mechanizmami. Ony vlastne ani nie sú obranné, v zmysle ochrany. Je to len akási bariéra pred prijatím reality.
                  Nepísal som o zbavovaní emócií, ale o ich adekvátnom usmernení. Nieje predsa riešenie, že keď ma niekto nasere, tak ho zabijem. Mimochodom naseriem sa sám. Ľudia v rovnakých situáciách reagujú rôzne a to práve na základe prežitého a spôsobu ako sa s prežitým vyrovnali. V určitých mantineloch emócií musíme žiť, aby sme neubližovali sebe, alebo druhým.

                  • v přirozenosti JE ho zabít

                  • A teď jsem opravdu HODNĚ zvědavej, co na ty věci o zabíjení řekne LT.

                    (synchro jak prase zase)

                  • no mordemy i ja verici v boha jsme, jestli to neni jasny, takze skutecne verim(e), ze neco spolecneho je a o tom je i tenhle blogisek

                    jsem trochu radikalni, takze nesouhlasim – pokud je clovek skutecne tak strasne nasranej, ze je adekvatni sahnout (si) na zivot, tak necht to zkusi; mit z toho OCD, ze nemuzu tohle a nemuzu tamhleto je o dost desivejsi predstava

                    vzdyt to tve snove zvire nedela nic jinyho – zabiji na potkani co muze… pro potravu, pro zabavu

                    mas v sobe brutalni rozstep a smerovani dvema smery – k “zvireti” bez mysli a odpovednosti a zaroven tenhle teror superega, kterej ti rika, jak mas ocistovat svoji dusi; prave tahle mezera by se mela vsemi prostredky zmensovat a zpocatku to bude mit asi docela zivelnej prubeh – no nechtel bych byt v tvym fyzickym okoli :D

                    • mozek totiž funguje zvířecsky tj. podmíněn jelikož je zvířecí a vyhcází z evoluce. pracuje na stejném principu jako u kteréhokoliv zvířete a tak i spoje fungují stejně. podráždění – vzrušení. vjem – reakce. když mozek vyhodnotí že tenhle vjem je nebezpečný tak spustí obrannou reakci a výsledkem by měl být čin. k tomu jemozek programován. má udržet bytost naživu. on to nedělá jen tak pro zábavu, on ponouká bytost k akci. bytost má něco učinit a to co má učinit ji sděluje mozek.
                      člověk ale dostal do vínku něco navíc a to je schopnost uvědomění se. a tohle je něco co vlastně mate mozek a dělá z totalitárního vládce (dělej co ti říkám a to hned) roztřeseného neurotického chudáčka: tohle jsemnechtěl a tohle taky ne a tohle už vůbec ne a ubližovat taky nechcu a tomuhle chci pomoci a tomuhle taky. Ale mozek dává pořád ty blbé příkazy a do toho vstupuje svědomí a zvyky které již nechtějí a odmítají a mozek to vvše registruje a začne menit taktiku (je velice rafinovaný) a začne se chovat tak aby to bylo opět pro tělo výhodné a neprotestovalo. žačne být pokrytecký a předhazuje svému nositeli hezké obrázky a tím ho mate. takže pořád poroučí a pořád on vede a kontroluje.
                      dostat svůj mozek “pod kontrolu” vystoupit z kola akce – reakce, když tak – tak onak znamená vyskočit z přemýšlení (uvažování, pozorování, reagování) na úplně jiný level. a to se nedá popsat. nijak aničím. cokoliv senapíše je vyplod mozku a tak rozetnutí tohohle kruhu je mimo myšlení. za myšlením. to co ja tady kecám je všecko myšlení, nedokážu tojinak sdělit a tak je to sračka (pardon) od začátku dokonce. a když ji řeknete že si kadím z huby tak můžu akorát poděkovat :o) protože je to všecko pravda. nelze to popsat slovy

                    • ratka jede… hodně dobrý!

                    • Nemyslím, že v ľudskej prirodzenosti je zabíjať. Niesme na to telesne ani psychicky vyzbrojený. Nestotožňujem sa s Freudovím pudom smrti. Dobrá kniha na tuto tému je Takzvané zlo od zakladateľa etológie, Konrada Lorenza. Je o násilí zvierat a preskokových reakciách na vyhnutiu sa zabitiu soka. V skratke tvor ktorý má vyvinuté zbrane má aj mechanizmy ako ich ovládať pod kontrolou, aby sa sám nevyhubil. Človek je špecifický tým, že si zbrane dokáže vyrobiť a ďaleko hrozivejšie ako zviera. Ja zastávam teóriu Frankla, že násilie u človeka nieje v génoch, pudoch, ale je to nahromadená frustrácia v podvedomí, ktorá sa musí ventilovať. Frustrácie sa rôznymi obrannými mechanizmamy kumulujú v podvedomý, ako som už spomínal. Človek bez frustrácií nepotrebuje byť násilný.
                      La Tibor: s tým superegom si ma dostal. Akože moje superego-podvedomie-rodič-pes mi káže aby som ho zrušil. Ono ale superego robí presný opak, nemá rado aby sa v ňom niekto len tak hrabal. Preto je to bolestivé. Asi som masochista, len o tom neviem.
                      K tomu rozštepu. Nepísal som o očisťovaní duše, ale nevedomia, či podvedomia, či zmenšovaní moci superega nad našim konaním. Mimochodom je to známa tretia rana pýche človeka tento krát od Freuda, keď povedal, že človek nieje pánom v svojom dome. Myslel tým, že si myslíme, že vedome konáme a pritom nás často riadi podvedomie a preto o tom ani nevieme, že nekonáme slobodne-diktátor v nás.

                    • Muzu zas jen odkazat na ty watchmeny. V okamziku kdy se posedlost cistotou podvedomi stane obsesi, tak clovek napacha takovejch sracek… To je proste cely.

                      Proste jsme zas u toho paradoxu, ze aby to clovek dostal, tak musi byt schopen se toho pustit. Psal to dokonce tusim i dalajlama ted v ty knizce co jsem ji procital.

                      Tvoje snaha je fajn, je nekomfortni, ale jakejkoliv fundamentalismus nakonec jen zparoduje myslenku, ze ktery pochazi. Anlogie se zviraty muzem hazet horem dolem, no i zvire ma podobny dilema a pes na ulici muze bejt bud agresivni nebo ne a vychazi to z jeho prostredi i toho, jak se dokaze vyporadat se svyma traumatama. Nicmene to symbolicky tvoje zvire (coz je jine zvire nez realne) je proste clovek bez odpovednosti a vedomi a tebe to vedomi tak strasne boli, ze si od nej chces odpocinout. To je cele. Ja si taky chci odpocinout a taky si delam podobny perverze. Ale nezbyde nam nez se na picoviny typu “byt cisty jako selma v dzungli vysrat”, prootze tady nekde zacina pruser, kdyz se to moc zere. A treba ten Osho do tohohle sklouzava slusne. Osho by se mel cist jako (velmi dobra) parodie a to myslim zcela vazne.

  27. Skúsim si rypnúť do vašej viery v boha. Mimochodom moja starká chcela aby som bol kňazom a ľudia mi hovoria že som mal byť farár.
    Tak že myslíte, že zvieratá uvažujú o bohu? Uvažovali by keby mali taký vyvinutý mozog ako my? Ja si myslím, že náš pocit výnimočnosti nás robí náchylnými veriť že musí byť niečo väčšie ako my a pri tom sme sa nevyvynuli z opíc, ale v skutočnosti sme jednou z opíc a to bližšie šimpanzovi ako šimpanz gorile a nie sme na vrchole, ale na vrchole rodostromu je bonobo priamy príbuzný šimpanza.

    • Bude to hrozně vtipný, jestli tu teď začneš “rýpat” do Boha… Asi by bylo dobrý začít tím, co ty myslíš Bohem a co si představuješ pod tou naší “vírou v Boha, abysme si mohli hned na začátku udělat jasno v tom, že tady fakt nikdo nemluví o nějakým pánovi na obláčku nebo o nějaký záhadný entitě, která řídí naše osudy.

      Zvířata neuvažují o Bohu. Zvířata mají Boha přímo před sebou. Vidí ho z první řady a mají ho za něco tak naprosto samozřejmýho jako vzduch, kterej dejchaj. Nemusej o něm uvažovat, protože ho vnímaj naprosto intuitivně. Kdyby měli zvířata tak rozvinutej mozek jako my, byly by jednoznačně dál od Boha (a chudáci by se museli zabejvat debilníma otázkama typu “Co je to Bůh?”).

      • tak tak; no zvirata nepochybne maji vztah k bohu, nebo k tomu maji dispozice jako kazdy jiny kvark, tomu skutecne verim

        buh neni nic jineho nez sebeseuvedomujici a sebesezkoumajici vesmir, ktery dokaze prijmout zazitek z paradoxu

        • když se to takhle napíše tak se to zdá býti jasné :o) ale není. je to popis zvenčí. jak chutná víno? trpce, sladce, hroznově. Jak chutná? Dokud ho neochutnám tak nevím vůbec nic. Nejlepší odpově’d je nevím. abych mohla ochutnat musím nevědět. vstupit/nevstoupit do paradoxu

          • Ja nevim no jestli je to uplne zvnejsku, ale (mozna blahove) verim ze ne. Ze jsem se zviratama neco prozil a byl s nima na vlne. Jsem presvedcenej, ze prave to jejich ziti bliz boha, stejne jako u deti, nam dela prave tu radost, kdyz s nima jsme.

            Kdybych pouzil tu tvou logiku ad absurdum, tak ani nevim jakej pocit je ten, co ted citim, protoze si to muzu jen namlouvat a vlastne citim neco jineho atd. (Viz to zizekovo video: http://www.youtube.com/watch?v=HuZXplZvlVU jsou to jen 2 minutky a je to jedna z nejlepsich jeho myslenek).

            To kam jsi ted zase sklouzla je ta postmoderna, kde vlastne nevime nic. Verim tomu, ze pokud si uchovame zkoumaveho ducha, tak muzeme verit vecem, co se pozdeji ukazou jako nespravne a v tu chvili proste spravne jsou stejne jako model sveta zalozeny na placce v roce 1000BC byl spravny, protoze proste umoznil mnoho veci, co fungovaly jako napr kresleni map atd…

            • chtěla jsem vyjádřit něco jiného spíše ve smyslu že ano, že super vyjádření. tuhle větu odžít, slovat to síce napíšou ale je v tom vyjádřen subjektivní vjem:
              buh neni nic jineho nez sebeseuvedomujici a sebesezkoumajici vesmir, ktery dokaze prijmout zazitek z paradoxu. je to napsáno jako věta a obsahuje to celý vesmír.

  28. Nie nemám v úmysle rýpať do boha, len som chcel vidieť tvoju reakciu a či náhodou nedostanem BAN. Chcel som to trochu odľahčiť, lebo reagovanie ma značne unavilo. O bohu nemám nejakú konkrétnu predstavu. V mladosti som sa náboženstvám a bohu venoval, ale v súčastnosti to neriešim. Možno by som si ho predstavoval ako nekonečnú energiu, nič iné ma nenapadá. Od veľkého tresku veciam viac-menej rozumieme a naštartovať to mohol boh. Teraz to bude znieť, ako že do toho cinknul a ďalej sa nestará. Ale myslím to tak, že sú veci, ktoré nám dávajú zmysel a veci ktoré prevyšujú nás a naše chápanie a tu vidím priestor pre boha.

    • Koukám, že tady si to někdo ulehčuje a vyhýbá se bolesti co? Ale jo, taky jsem z toho solidně odvařenej z týhle diskuze… trochu jak po tripu.

      Každopádně s přístupem “…len som chcel vidieť tvoju reakciu a či náhodou nedostanem BAN…” se moc daleko nedostanem. Ale je dobrý, že to alespoň přiznáš, že to děláš, stejně jako já můžu přiznat, že jsem něco takovýho čekal a vzájemně si tady tu hru můžeme odsouhlasit. Což není úplně špatný… to je to přiznávání her jen tak mimochodem, na který ses tu ptal v úplně prvním komentáři. Zacyklilo se to jedna radost.

      Nekonečná energie, jo, to by mohlo bejt…

    • to zabíjení je třeba brát symbolicky. pohybujeme se v rovině jevů. takže i obyčejný konkurenční boj je zabíjení (symbolicky) . výběr z konkurenčních myšlenek (rozhodování) je zabíjení, to co si konkuruje, co se vylučuje buď to nebo ono zabíjí jedno druhé. o tom je také frustrace. místo otvírání , odhalování a rozšiřování vědomí se naopak zavírá, konkuruje a frustruje (hlavně sám sebe) otvírání je relax a s ním přichází humor :o) ne výsměšný konkurenční ale takový ten blbkovský, kdy se člověk sám nežere a nebere vážně. s tím si ego – racio moc neumí poradit :o)) před humorem kapituluje

  29. La Tibor: Osha som nečítal. Jedine ten úryvok čo som sem postol. Skúšal som, ale bolo to na mňa moc zamotané. S tými odstavcami nad Oshom, súhlas. Ale až tak to nežeriem ako to vyzerá napísané.
    Ratka: Ja som vzdal aj konkurenčný boj. Do silnejšieho sa nepúšťam- umenie boja- niekedy je rozumnejšie uniknúť a víťazstvo nad slabším ma nenapĺňa. Preto ma ani nenadchýna žiaden šport.

    • No tahle diskuze je fajn ze jsme se dostali k tomu, v cem spolu fakt nesouhlasime. Konkurencni boj je proste zivot nahlizenej z jedny stranky a neco za cim si fakt hodne stojim je, ze to se vzdavat proste nemuze. Samozrejme je to opet antischizoidni postoj – bojovat a jit do interakce.

      • Možno preto, že si svoj boj pred rokmi vzdal a život ti dal druhú šancu, máš teraz potrebu sa so všetkým poprat. Život ako výzva. Ak som sa trafil, tak vďaka osobnej skúsenosti vidíš veci ktoré ja nevidím.V takom prípade mi dáva zmysel čo si napísal.

        • Vzdal no… vzdal a spáchal sebevraždu a “náhodou” to přežil, takže teď nejenže má potřebu sa so vším poprat, ale dokonce mu nic jinýho nezbývá, protože už i tu smrt má za sebou a už fakt nemá vůbec nic, na co by se mohl vymlouvat. La Tiborova sebedestrukce už prostě přestala být… funkční (haha).

          A pokud to ty Mr.Nobody zvdáš, tak si nemysli, že to bude nějak jednoduchý, a že ti bude milostivě dovoleno si lehnout a zemřít. Stejně jako Jan Stern nedostane rakovinu a nedostane ji specielně proto, že ji dostat chce, aby se mohl vyvlíknout ze svýho utrpení, tak ty když se to pokusíš vzdát (ať už jakkoliv, třeba skrz to zřeknutí se odpovědnosti tím, že budeš dokazovat, jak se lidi neliší od zvířat…), tak rozhodně nepočítej s tím, že to dostaneš lacino.

          Je to jako s těma fyzikálníma zákonama, co když je aplikuješ na člověka, tak nefungujou. Trpět budeš tím víc, čím víc se budeš vyhýbat utrpení.

          • Je to tak a zaroven slozitejsi. Doslo mi az mnohem pozdeji, co ze ta “sebevrazda” znamena, resp. doslo mi to o trochu vic a stejne mi to furt nedochazi. Snazim se se nutit at mi to dochazi a kdyz se donutim, tak to funguje.

            Sebevrazdu provadi kazdej vzdycky kdyz se neceho pusti (nejen zabradli :) ). Ale jak rika Robbins, kteryho jsem cetl uz pred tou sebevrazdou: myslite si ze nejvetsi hrdinstvi je vzdat se zivota? Prd. Udela to prask a jste pravdepodobne v tom svym nebi. A co jako? Nejvetsi hrdinstvi je obetovat svoje presvedceni. (Tohle vyvolava dalsi otazky a paradoxy, napriklad zda je Robbins schopen obetovat svoje presvedceni, ze nejvetsi hrdinstvi je obetovat svoje presvedceni – no i toho by mel byt clovek schopen, nicmene na tomhle paradoxu je zajimavy to, ze uz z nej docela zretelne vyvstava to nadakvarko a TO je to podstatny).

  30. Mordemy: Ak je trip podobný kocovine, tak sa cítim podobne. Bolí ma hlava a asi som aj prišiel o nejaké mozgové bunky.

  31. To jo, tak jsem to dočetl a fakt to stojí za to, jen mi trvá dost dlouho se v těch komentářích orientovat tak, aby něco neuniklo a to je taky dost psycho.
    POřádná jízda…

  32. Prehľadnost komentárov sa stratila, tiež som niektoré reakcie našiel dodatočne a reagoval oneskorene, ale pripájam sa k názoru. Aj pre mňa to stálo za to .

  33. Při tom množství komentářů to je fakt občas solidní psycho tu něco dohledávat, kdo na co odpovídal a kde se komu udělal názor, ale řekl jsem si, že to nebudu měnit ani nijak “vylepšovat”- protože takhle to je prostě tak, že kdo chce držet krok s diskuzí, musí bejt pozornej a sledovat, jak to kde jede a který vlákno se rozrůstá a který ne… prostě žádný ulehčování pánové komentátoři, když trip, tak poctivej :-)

    • Ratka je vlastně žena ve věku tvý mámy, je rozdíl mladý, starý, žena, muž, představ si, že takhle souzníš s ní.

      • Kdyby moje matka byla jako ratka, tak bych šel okamžitě odpálit ohňostroj. Nebo bych jí šel alespoň obejmout. Seriously. Moje matka bohužel nevnímá ani desetinu toho, co vnímá ratka. Dokonce si říkám, že by stálo za to odkázat moji máti na ratčiny komenty tady…

        Jinak teda Terezko ta závist z tebe už úplně odkapává… jestli ti připadá, že ratce věnuju víc pozornosti, než tobě, tak máš samozřejmě pravdu a je to ideální příležitost zamyslet se nad tím, proč tomu tak je.

        • Ten komentář vyjadřuje obdiv ratce, špatně ho čteš.

        • Ohnostroj :D Ty komenty by pro ni byly k nicemu. Pockej az dostane raka nebo tak neco. Nejaka moznost se naskytne, ale chce to cekat. Bohuzel i na “Terezu”.

          • Jasný no. Zatím jsem matku poslal do prdele, tak uvidíme, k čemu to bude. S “Terezou” je to jako s rakovinou… když jí chceš, tak jí nedostaneš. A v opačným případě je to peklo se s ní snažit vypořádat tak, aby to mělo nějakej smysl.

            • moje maminka má 87 let a tatínek taky. nebyloto s nimi vůbec jednoduche. brzy jsem odešla z domu a můj muž tvrdí že větší psycho nže mé rodiče nepotkal :o) a v otmto smyslu vidím jeden z nejdůležitějších úkolu života vypořádat se (smířit se) vnitřne se svým původem. odkud přicházím, co si v sobě nesu a jak to všecko zpracuju a dostat se na bod nula. to je bod kdy bezpodmíněne a bez omezení s otevřeným srdcem přijmu své rodiče. teprve pak se dá jít dál. od bodu nula. jinak jako kšandy pořád člověka stahují někam jinam. na slepou kolej. oni jsou stejně ve mně celou dobu. nelze se tomu vyhnout. je třebaje zpracovat. a tak poslat mámu do prdele může být dobrý začátek, akorát je třeba ho dotáhnout do nějakého konca. nejde o mámu aby dostala rakovinu či rozum. jde o tebe MOrdemy. ty se s tím pereš, ty to řešíš a vyřešíš pro sebe. co to bude znamenat pro mámu je pak již vedlejší produkt.

              • Ja mám so svojimi rodičmi neustále nezhody od detstva a moja skúsenosť, že ani hrozba rakoviny pre niekoho neznamená životný obrat a akonáhle sa z toho dostane, tak je rovnako v prdeli ako pred tým. Inak obdivujem Mordemyho vieru že niekoho kto je v sračkách, z nich dostane. S niektorými ľuďmi som desať a viac rokov v kontakte a ani náznak posunu. Sú mentálne zablokovaní vôbec rozmýšľať o tom čo im hovorím.Mám takú teóriu, že pokiaľ niekto nieje sám naladený na zmenu, tak s ním nikto nehne. Vlastne som to pozoroval spätne aj na sebe, ako som sa prekusával postupne cez rôzne teórie, od náboženstiev, cez filozofiu, Tomana, Kiyosaki-ho, Carnegie-ho, až k psychológii. A viem, že som ten proces nemohol sprehádzať a všetko prichádzalo podľa akéhosi poriadku. Možno ako som na jednotlivé veci dozrieval. Zaujímavo teraz zaznie výrok ktorý som dávno čítal v nejakej literatúre o Ježišovi, že najväčší hriech človeka je ten, keď mu chceme proti jeho vôli pomáhať. Vysvetliť by sa to dalo, že život je na to aby na TO prišiel každý sám. Karma je vlastne o tom istom. Dáva mi to celkom logiku.
                Rodičom som odpustil po tom čo som pochopil, že dedičný hriech je vlastne asi o tom, že rodičia páchajú na svojich deťoch rovnaké hriechy ako kedysi na nich ich rodičia.

                • To to pisu tak nesrozumitelne? To neni hrozba rakoviny. To je rakovina sama o sobe, to co znamena. Clovek co se vydesi rakoviny a neprijme ji jako posla synchronicity skutecne chcipne. Rakovina nebo vsechny tzv. negativni veci proste rozjebou realitu tak, ze se clovek nemuze tvarit uz normalne, respektive pokud to s rakovinou zvlada, tak to s nim je ultraspatny. No a v druhym sledu clovek proste musi zacit uvazovat o tom, jak vesmir a evoluce a jeho vlastni bunky likvidujou uplne nemilosrdne entity, co s bohem nesouzni an jedny vlne. Nic vic!

                  Rodicum odpoustet nebo si na to hrat je na hovno. S rodicema i vsema ostatnima lidma je potreba jit po stejny ceste, prijmout je tam, ukazat jim to. Hry na odpusteni jsou jen mindfucky na vas samotne. Pote co jste vypadli z domu, musite byt schopni ty rodice prijmout do vaseho domu a postarat se o ty ubohy rodice jako o deti. Ne jim “odpustit” a nechat je nekde shnit. Oni sami si budou uvedomovat svoji “vinu” velmi dobre, takze ano nebudou po vas nic zadat a mozna si budou uz prat at je po vsem, ale presne tohle nesmite udelat, protoze jinak byste neudelali vubec nic. Musite se umet vzdat svyho zivota, kterej jste si navzdory jim pracne vybudovali. Teprve to je odpusteni.

                  • Nepresne som sa vyjadril, osoba mala rakovinu, rozjebalo jej to realitu, dostala sa z toho a žiadne poučenie. Je v tom zase po uši.
                    Sakra, ten druhý odstavec 3x súhlas .

                • Zase ta nepříjemná otázka, co je vlastně pomoc a co (už) pomoc není a jestli teda pomáhat “proti něčí vůli”… LT to tady už rozváděl několikrát, pro připomenutí zkusím dát dohromady nějaký šílený schéma pro debily:

                  a) lidi jsou z nějakého důvodu v prdeli a chtějí (a potřebují) pomoct

                  b1) tváří se, že v prdeli nejsou
                  b2) sami tomu věří, že v prdeli nejsou
                  b3) odmítají pomoc s tím, že jí nepotřebují a nechtějí

                  c) když se jim snažíš pomoct, odmítají tě, ale zároveň (!) požadují nějakou úroveň komunikace (nebo-li požadují, ať jim odsud podsud dáš pokoj a ať ignoruje část faktů)

                  d) dostáváš se s člověkem do patové situace, kdy se buď hádáte (pokud trváš na pravdě) nebo spolu mluvíte jen napůl (pokud ignoruješ pravdu) a hraješ jeho hry (zřejmě nejefektivnější způsob) a člověk se dostává do ještě větších sraček (cílem je, aby si uvědomil, že shit je shit)

                  e) když se začnete vzájemně vzadlovat, začínáš být postupně za hajzla, co se nezajímá o lidi a co nikomu nepomáhá nebo (v případě, že hraješ jeho hru), seš posléze nekonzistentní schizofrenik, který káže vodu a pije víno

                  f) ve výsledku je všechno tvoje vina, protože jsi měl pomoct (nějakým absolutním ideálním bezbolestným způsobem) a nepovedlo se ti to, přestože jsi prohlašoval, jak ti záleží na lidech – a co hůř, ukázal jsi, že ani ty to neděláš správně, protože si hrál stejnou hru jako ten člověk. Krátce řečeno: je ti vyčteno, že jsi měl trvat na pravdě a že byla tvoje chyba, že na tu pravdu člověk nepřešel dřív a dostal se tak do ještě větších sraček.

                  následuje g), což je cokoliv od ignorace po vyvraždění celý tvojí rodiny

                  V ideálním případě se někde mezi c) a e) najde společná řeč a ten člověk se trochu odblokuje a celý se to začne hejbat. Další alternativou je teda “deset let čekat” a doufat, že s s tím člověkem něco stane… Třetí možnost je netlačit na pravdu a hrát s lidma jejich hry, což bude nakonec člověku vždy vyčteno – kromě toho je to fakt o držku. Ale jak říká Orbi, nic moc jiného asi nezbývá. Aktuálně jsem bráchu dokopal k tomu začít dělat vlastní web a přestat hrát PC gamesy – ale podařilo se mi to jenom proto, že jsem mu ukázal, že ten web může být o PC gamesách. Šílené/geniální.

                  • Skúsim si tipnúť . “a” je správne. :-) Asi by som to videl tak, že pomáhať tím, ktorí o to stoja. A netlačiť na pilu.

                    • a) neni spravne a) je “zacatek” toho pribehu.

                      Prokrista Nobody! Vzdyt to tu mord pise. Cele je to o dualni povaze cloveka. Kdyby byl nekdo schopen rict potrebuju pomoct/mam problem, tak uz je fakticky problem vyresen. Problem je, ze spolu proste jedname tak, jako to v hodne prestreleny verzi tady predvadi Tereza. S Mordem se bavi, NECO chce, to by se tu jinak nevyskytovala, ale jinak je ji uplne cizi on i cely svet.

                      Uplne stejnou hru hrajou vsichni. Nikdo nic nepotrebuje, ale o to vic nejakym zpusobem dolejza za ostatnima lidma a hlavne si dava strasne zalezet, aby to bylo jakoby nenuceny. Takze pred vama je clovek, co napovrchu pokud mozno tlaci horem dolem zvasty, jak je nezavislej a ma vsechno na haku a pod tim, kdyz se podivate, je proste zranenej clovek, co smeruje vetsinu svy energie do toho, aby to nebylo videt.

                    • Už mi to dávno došlo, že “a” je začiatok a ostatné veci, len som nereagoval. K tej dualite. Stalo sa vám, npr. že ste našli opustené mláďa a chceli mu pomôcť a zároveň niečo vo vás hovorilo. Zabi ho!

                  • to mi zní tak trochu jako manipulace. teda od toho co chce pomoci. ale jen tak jak si on představuje. takové hry nikam moc nevedou. MOji rodiče jsou teď na mě úplně závislí. Tohle je vývoj. Ale až dítě dospěje, mělo by jít svojí cestou a rodičům pomoci teprve až si oni sami bez něj neporadí. jinak je zbytečné se dohadovat. ať si každý jde po svém.

                    • Nevidím do tvojej situácie, ale tú závislosť si u nich s najväčšou pravdepodobnosťou vypestovala ty sama.

                    • Tohle není schéma toho, jak by to “mělo být”.

                      Tohle je schéma toho “jak to bohužel často dopadá” a psal jsem to jako odpověď Nobodymu na tu otázku, jestli je dobře pomáhat.

                      Dobře/špatně, v praxi je ten průběh často takovejhle… otázkou tedy je, co a jak dělat jinak (a kde a v jakým bodě), aby to takhle nedopadalo. Anebo je teda otázka, jestli to, že to takhle dopadá je špatně nebo dobře. Anebo je vůbec otázka, jestli to má smysl řešit…

                    • to nezni jako manipulace, to je manipulace; je o tom veskera lidska “komunikace”; zenska chce pomoc od muzskyho falu, chlap chce potvrzeni vlastniho falu atd. neboli kdyz na vas v baru kocka vystrci kozy JE to zadost o pomoc a kdyz borecek v Lambu machruje jako naprostej arogantni kreten, tak opet ponizene zada svet o pomoc

                      je to proste porad zadost o pomoc jeste k tomu skrz uplne absurdni prostredky, cimz je to cele komplikovanejsi

                      u zenskych me to priserne sralo, protoze clovek co to bere racionalne a to jsem byval, nechce zenskou, ktery bude pomahat, ergo jde za tou “sebevedomou”, aby posleze zjistil, ze ta potrebuje pomoc jeste mnohem vic, protoze uz (si) ani neprizna, ze ji potrebuje, coz je jasna znamka potreby pomoci velmi AKUTNI

              • Poslat do prdele rodiče je možná začátek , rodiče zvlášt maminky si nás chtějí prostě hýčkat a ochranovat, mne toto “dušení” minulo v tom smyslu, že jsem vypadnul ve 14ti z domu na internát a pomalu se domů vracel v nepravidelných intervalech, až jsem se na jednou nevrátil do svého” s bratrem” sdíleného pokojíčku. Máme se upnula na psa a dneska již má 3 a jsem zvědavej co přijde až ten nejstarší 16+ půjde na onen svět. Nicméně vidím to tak, že to u mě nějak vyplynulo dá se říct nenásilně a jsem za to rád. Sranda je že, si člověk musí projít tu cestičku sám a nakonec zjistí, že rodiče maj ve spousty věcí pravdu a že se to mělo přijmout…. dneska se v některých situacích, kdy se stihnu pozorovat vnímám jako klon mýho táty a to je docela taky psycho…, jen to ale naznačuje že ten kod informace si neseme v sobě a musíme se sním naučit pracovat jak ho přijmeme, je to v nás …
                Tak Mord má mladšího bráchu a tak tam to ještě pojede na druhý vlně si myslím, ale časem to přijde

              • Jde o to, ze ten clovek musi bejt pristupnej. A pristupnej a otevrenej je clovek pouze kdyz se stane nejaka katastrofa, protoze jak lidi starnou, tak si zajizdej svoje ritualky prave proto, aby se znepristupnili a zeschizoidneli a zatuhli. Pricemz to je prave to, co je nici.

                Kdyz Mordemymu umrou rodice, tak se s nima bude muset vyporadat symbolicky, ale oni zijou a dokud zijou, tak je potreba se s nima vyporadat trochu vic realne. A neni jina moznost nez to, ze i ty rodice pochopi… nadakvarko a budou proste celit realite vcetne treba svejch mrtvejch rodicu. Presne to se me a tatovi ted deje.

                Nejde o Mordemyho, nejde ani o ne, jde uplne o vsechno dohromady. Tohle nelze ani omylem redukovat pouze na ritual vyporadani se s e symbolickou Matkou a Otcem. Za tim ritualem musi byt proste konkretni pomoc kousku tyhle reality.

                • Len ten čas katastrofy treba využiť, kým sa znovu neuzavrú pred realitou. V médiách som sledoval, ako ľudia po ťažkých ranách osudu radikálne menia svoje postoje, stávajú sa veriacimi…O to väčší šok bol pre mňa, keď som prvý krát zažil niekoho, ako sa po takej rane len otriasol a bol v tom znovu až po uši.

                  • +1 tohle je ten pruser a proto sem ted tak strasne vycerpanej; snazim se at se ta rana nezavre, ale budu-li uprimnej, tak to proste nezvladam

                    ono je to o tom s tim clovekem byt, i kdyz vas to vysava a sere a kdyz uz jsem si to teda behem nocnich mur srovnal v hlave, tak ten druhej bude s tim, jak se to zacne trosku zavirat, pribouchavat ty dvere sam, tj. otec se rozhodne, ze i kdyz nema na praci nic jineho, nez se lecit a muze uplne kdekoliv nebot penez mam dost a zivim ho, tak se proste odstehuje do prahy, kde ja existovat proste nemuzu -> tudiz se dostane z myho dosahu a muze si tam pervertovat jak chce dal

                    skoro bych rekl, ze tech soku je potreba serie, nez se lidem nekde vzadu rozsviti, ze je mozna zacit opravdu neco delat

                    • Lekári hovoria, že iba 4 percentá ľudí, ktorí sa dozvedia, o smrteľnej diagnóze zmenia svoje správanie-konanie, smerom k náprave, snahe o uzdravenie.

                    • změna konania – správania to můžeještě zhoršit, ta změna se musí stát v způsobu myšlení a to je hrozně těžké. to nejde jen tak siřct, teď budujinak myslet, to myšlení totiž běží samo. chování – konání je paknásledek myšlení a třeba rozporů (protichůdných pokynů) v myšlení.

                    • Nejsou to ti … homosexualove :D
                      Clovek se meni furt, ale je otazka jestli tak, aby to stacilo. Kdyz sef zarve na zamestnance, tak ten taky neco treba udela, ale je otazka jestli zacne makat, tak jsi to asi myslel. Zrovna na tohle lekari dost dlabou, protoze v tomhle systemu proste nemaji na to projet s clovekem celou diagnozu a navrh si pridat treba medikaci: rozvedte se! A takovej rozvod muze byt pro alkoholika prave tou cestou k tomu prestat chlastat, protoze jeho manzelka je pica, co ho zneuziva a nejsou sily na to narovnat to “cele vcetne ji”. Lekari mohou monitorovat prave jen ty “zdravotni” atributy a kdyz clovek nezmeni prostredi a chodi do fabriky, tak proste k obedu bude zrat bucek i mortalnim vysokym tlakem, protoze “se to tak dela”.

                      Obecne zijem ve spolecnosti, ktera na napravu a skutecne uzdraveni sere. Je to proste gordickej uzel, protoze odejit do cistoty taky nelze. Jedina vec co podle me funguje je ne resit jak moc blizko nebo daleko lidem, protoze to musime zvladnout oboje, ale jak blizko nebo daleko “svyho” pribehu jsme. Ten pribeh proste ma byt v zivote naplnen, ma to byt neco dobrodruzneho, vtipneho a laskyplneho/rozdavajiciho, jenze dobrodruzstvi je skryto, vtipu se nikdo nesmeje a lasky se vsichni bojime. Takze tomu pribehu je potreba pripravit i pudu, ale to uz je soucast pribehu.

                • něco na tom bude. ja se otevřela mému otci teprve až ležel v komatu po operaci srdce a umíral. teda po operaci se neprobudil, zůstal přes měsíc tak nějak živý/neživý, umělé plíce a tak a nám řekli že to vypadá moc špatně. ja byla vůči otci celý život blokovaná, odmítala jsem ho a jak jsem ho tam viděla ležet, sešitou mumii, tak jakoby mi něco rozstřelilo hrudník. taková šílená bolest, úplně mě to zkroutilo a hodilo mě to úplně vně sama sebe. Pak tam přišel můj syn a zažil totéž, a v ten moment se otec probudil, sedl si na postel a začal vstávat. s tou umělou plící a hadicemi scházel zpostele a šel za námi. Kluk se zhroutil, a já jsem věděla že se něco důležitého událo. Otec se uzdravil, uzdravil se ze všech nemocí, pakještě muobjevili leukémii s metastázeimi v krku a ze všeho se vyléčil. a mě se tehdá u té postelel otevřelo srdce. co otevřelo, roztrhalo se mi na cucky. a mému nejstaršímu se stalo totéž. a otce to vzbudilo. možná, nevím co se stalo. nerozumím tomu a ani to nijak neřeším. Otece je pořád ještě živý, jejen vysušená kost a kůže. sedí a čeká na mě. aby mě mohl chytnout za ruku a obejmout.

              • Tohle je prostě oboustranná záležitost, nemůžu bez omezení s otevřeným srdcem přijmout rodiče, pokud se oni nesnaží o totéž.

                Mámu jsem neposlal do prdele jen tak pro nic za nic, ale protože věřím, že je to sprvávná cesta – alespoň v tuhle chvíli. A samozřejmě jsem to udělal i proto, že mě srala a nedalo se s ní bavit. A opět, doufám, že skrze poslání do prdele dojdeme k tomu, že bude nějaká komunikace možná.

                Všechno souvisí se vším – pokud mě rodiče budou mít rádi a pokud se ke mně budou chovat jak nejlíp to jde a dají mi v dětství úplně přesně správnej poměr volnosti a autority, není vyhráno, protože já toho můžu spoustu posrat. Zároveň i kdybych se já rozkrájel a snažil se s nima komunikovat, dokud rodiče nebudou schopní a ochotní podívat se pravdě do očí a pochopit, o čem to ksakru mluvím, tak se taky nehneme z místa.

                Rodiče samozřejmě budou “ve mně”, ale na druhou stranu se fakt může klidně stát, že už se s nima nikdy nepotkám. Stejně jako jsem se snažil vysvětlit matce, že jí prostě nemůžu slíbit, že za čtrnáct dní přijedu na návštěvu, tak jí zároveň nemůžu slíbit, že se uvidíme dřív, než za čtrnáct let. Ale tohle je prostě obecná věc, tohle není zdaleka jen otázka rodičů. Takhle to mám se všema lidma, že se s nima prostě nebudu potkávat “jen tak”, jen proto, že je to nějak “normální” se potkávat v nějakejch pravidelnejch intervalech… a nebudu jim žádný takovýhle krávoviny slibovat. Ani jim ani matce ani otci.

                Čímž se vlastně dostávám k tomu, že ono to s těma rodičema v jistým smyslu je úplně stejný jako se všema ostatníma lidma. A pokud se snažím nežrat lidem jejich hry, tak to prostě platí i na rodiče, bez ohledu na to, že mě maminka devět měsíců nosila v bříšku a pak se o mě s tatínkem dvacet let starali, živili mě a šatili atd. Prostě tohle nemůže být ten rozdíl, díky kterýmu k nim budu přistupovat jinak. Rodiče jsou zkrátka lidi jako každý jiný a kdyby sem na blog přišla moje matka a začala tu psát hovadiny a nehodlala přestat, tak prostě dostane ban jako kdokoliv jinej. A stejně tak dostane ban na kteroukoliv jinou formu komunikace, než jsou komentáře na blogu – a bude ho mít do tý doby, než pochopí, proč jsem jí ten ban dal a přijme to.

                • To čo píšeš v poslednom odstavci, tak logika hovorí ano, ale výchova a “cti otca svojho a matku svoju” z nedeľných bohoslužieb v detstve urobili svoje. Nedokážem s nimi komunikovať ako s rovnocennými.
                  Som pre nich dieťa, čo sa nevydarilo a návštevy boli vždy len formálne. Tak som v súčasnosti prerušil s nimi kontakt, ako sa hrať na fungujúcu rodinu.

                  • No to je právě o tom, jestli teda budeš hrát tu jejich hru a budeš jako poslušnej synáček docházet na pravidelný formální návštěvy anebo to prostě odmítneš a hrát to s nima nebudeš. A přijmeš všechny ty ostatní věci, který z toho vyplývaj – jako například, že budeš za nevděčnýho parchanta, nevychovaný dítě, Syna Zla, nebo nevím, co ještě…

                    Pokud něco nefunguje, tak to holt nefunguje. Lpět na něčem, co je posraný je nesmysl. Říkám “Fajn, ať se to rozpadne, pak můžeme teprve ze střípků jít skládat něco funkčního.”

                    • odmítnout. nehrát.

                    • Na toho nevděčnýho parchanta som si už za tie desaťročia zvykol, ale mám pocit, že ako ich dieťa som na ťahu ja a neviem koľko ešte majú vymerané od Boha žiť. Aby som to ešte stihol. Pekná schíza. Chcem to nechať trocha odležať, ale mám obavu, že to prestrelím.

                    • je dokonce mozny hrat dabla i boha najednou pro jednu osobu !

                    • to souhlas, ale celý proces vývoje vztahu od dítěteksvéprávné osobě má několik fází. teda taknějak to vnímám, třebamá někdojinou zkušenost. já to procházela takhle:
                      bouření se, vzpečování a odcizení. zeď. Hra her. Odchod z domu – hra her. zeď. Vybudování si vlastní rodiny, postavení se na nohy vychování dětí do dospělosti. otevření se rodičům. Vnitřní mír a láska. Hra her.

                      Takže ano, ty hry hraji pořád. vědomě a s láskou. Když mě mamínka požádá tak ji řeknu pravdu (je ot dost drsné) TAtínek vůbec nevnímá comu říkám.je ve své bedýnce se zamřížovaným okýnkem. nerozumí. jen kouká. a pláče. akouká a pak si na něco vzpomeme kdy mu kdo ukřivdil (před 60 lety) a zase pláče. žije si svůj život ve svém světě. oba je mám ráda. maminka celý život obětovala otci a teď se ptá proč ON pro ni nic neuělal… proč On ji nikdy nepomohl a jen se nechává obsluhovat.
                      teď ho může nechat být… ato ona nedokáže. pořád kolem něj kmitá a udržuje ho naživu.

                    • Tak ta tvoje maminka se o toho tatínka stará dost možná především proto, že nic jinýho, než starání se o něj, už v životě nemá. Představ si, co by ta ženská dělala, kdyby neobskakovala starýho nemohoucího chlapa.

                      Tady teprve přichází otázky typu “co je a co není pomoc”. Tohle je totiž něco jako převrácená symbióza, kdy se ty lidi navzájem vysávaj. Aby člověk mohl pomáhat nebo spíš aby se někdo někomu mohl věnovat z tý šamanský otcovský pozice, tak nemůže bejt ve vztahu k tomu člověku tak moc v prdeli, že to bez pomáhání druhýmu sám nevydrží… To pak akorát vytváří prostor pro psycho hrátky, kdy maminka tatínkovi skrze svoji pomoc vlastně vyčítá to, že vůbec existuje a dává mu to najevo třeba tím, že mu podá k snídani studenej čas.

                      Hlavně maminka je prostě zase další Tereza. Maminka byla celý život s člověkem, kterému cosi obětovala a teď se diví, že se od něho nedočkala vděku? Proč by měla proboha? Kdo jí k tomu nutil starat se celej život o nějakýho chlapa? To bylo zase jen a pouze její rozhodnutí… a požadovat teď od toho chlapa nějakou vděčnost a zadostiučinění za ty roky (který ta maminka zřejmě vnímá jako tak trochu ztracený), to je prostě alibismus. Maminka si to nadrobila, takže si to vyžere. A je úplně jedno, že je jí 80 a byla celý život “hodná” (obětovala se).

                    • ježiš, tys to krásně napsal :o) přesně tak to cítím. ona je v prdeli. úplně. pokud chtěla žít tak to měla dávno řešit a nenechat to dojít až do tý “prdele”. a když už tamje tak ať kurňa není nasraná a nechce to furt měnit. nemá co . sedí v prdeli a nemá co změnit. nemá jak. prostě žije tu jedinou variantu kterou má. a v tý variantě si musí nalézt pravdu. prohlédnout a zklidnit se. že to tak je. že ji otec vysává a celý život vysával. a ona která vlastně mohla cokoliv, chytrá, silná a schopná a nikdy nic neudělala co něchtel její muž. se nechala vést jako tele protože ON MUŽ to tak chtěl. Místo aby si vzala život do svých rukou. Proni bylo jednodušší se vymlouvat na muže a obsluhovat ho a všecko dělat a starat se, nechat se od všech šikanovat a srát si na hlavu. a být hodná. A teď tam sedí s tou posranou hlavu a najednou si to začíná uvědomovat. Je ti taky zle a je taky stará. ale vše, veškerou energii, veškerou pozornost si krade táta – malé pětileté díte – její muž – můj otec. a tak jsou rozhozeny karty a s tím oni dožijou. Ona může udělat jediné, přestat si ho přikrášlovat na růžovo, omlouvat ho, přiznat že si vzala sobce a dožít v tom co je. a přestat po něm křičet, vyčítat mu a různě ho obviňovat protože on prostě takový je a takový vždycky byl.
                      a tohl eje pravda. ano můžeme hrát hry které nám pomůžou různé situace prokličkovat a bravurně zvládat. ale které nic neřeší. Takové hry běží v tom co je a jakoby to akceptovaly. změna může přijít jen odkrytím a odhalením.
                      pokud mám pocit že prostě to bednění člověk chce, že se v něm schovává, že se bojí vystrčit nos ven tak ho tam nechám. je to jeho volba. tatínek to tak chce. on takový je, schovaný. a maminka běha kolem opevněného nepřátelského zákopu s malou lopatičkou. marně. nikdy si ho nevykope. zemřou spolu přesně takhle. jeden zakopán a druhý běhající v kruhu kolem. a mám oba moc ráda a pomáhám jim jen tak že jsem. že si k nim sednu a chytnu je za ruku.

                    • Obavam se, ze tak trochu behas v kruhu jako mamka. To co napisu, je natolik drsny, ze nedokazu k tomu nic rict nekomu jinymu, protoze za to umim bejt odpovednej jen sam k sobe.

                      Jak se o ty lidi staram, tak jsem na ne i hnusnej, protoze pro ty lidi samozrejme NENI adekvatni to pohodli. Oni maji prijmout bolest, ktera je nakonec samozrejme dostihla nepripravene a je o to prisernejsi, nakolik se ji celej zivot vyhybali. Takze z tohoto duvodu jsem treba i na tatu hnusnej, a kdyz ho pak vidim zhroucenyho jak to maly dite, tak mi to rve srdce, ale jeho jedina nadeje je proste skrz to, ze to zhrouceni prijme a nebude vymyslet nejakou dalsi zoufalou obranu nota bene z energie, kterou se mu snazim dodat. Ta energie je uplne k jinymu pouziti.

                      Je to proste silena prace pri ktery se tomu dotycnymu davkuje v te vsi peci i bolest akorat tak na hranu a clovek si prijde jak totalni kokot a z jedny story je pak hodne dlouho rozstrelenej.

                    • a co vina? nemáš pocity viny? Tohle je fakt těžké téma. Mě třeba nutí muž k stejnému postoji jako máš ty a který považuji také za správný.
                      jenže když pak jsem v ty situaci, u mých úplně detinských rodičů tak se hroutím soucitem. nedokážu být na ně hrubá. neumím rozbít její klec a můj muž se s mými rodiči smířil. má mě rád a je prostě snáší protože to jsou moji rodiče. jsem slabá ženská.

                • kdokoliv krome terezy :)

                  jinak jsem presvedcenej ze tak to byt musi – vcetne toho, ze clovek pripusti, ze je uz neuvidi a ty bolesti, co je v tom obsazena (nazvdory vsemu nakonec jo!!!)

            • Proč jsem rakovina, to nechápu. Je mi jasný, že mé skromné komentáře jsou pro tebe bezcenné, nejsi můj pomocník, zatím se nedokážu zapojit tak, aby to pro tebe mělo smysl. Na to máš ban.

              • Vůbec to nebylo myšlený tak, že seš rakovina. Jen je to prostě s holčičkama jako seš ty jako s rakovinou pro člověka, kterej něco chce. Nebo-li pro mě má tohle obrovskej smysl. Protože jsem zase jednou zjistil, že když budu od reality něco požadovat, tak to dostanu – ale v podobě, v který bych to prostě nečekal…

                Upřímně řečeno jsem fakt v koncích a jsem fakt zoufalej. Nevím, jakým způsobem bych se s tebou měl dál bavit a nevím, co bych s tebou měl udělat (jestli má smysl ti ban dávat nebo to ten smysl nemá). Můžu ti tu jedním kliknutím navždycky zakázat přístup a pak už jen mechanicky mazat a znovu banovat cokoliv, co sem napíšeš z kterýhokoliv dalšího počítače (jako to má a bude mít P1trs…). Ale asi nějak hloupě doufám, že se třeba ještě něco stane. Že se z tebe třeba vyklube další reinkarnace Jana Sterna a já tě budu moct v klidu a bez jakýchkoliv výčitek svědomí zabanovat.

                Vlastně ty ve výsledku teď hraješ i za P1trse mimo jiné. Pokud nějak dokážeš vybřednout s toho šílenýho psycha, který tu na nás hraješ, můžeš tím nějak zachránit i P1trse…

                Asi ti neřeknu, co přesně máš dělat, protože jsem to jednak řekl už tisíckrát a zadruhý teď už stejně nevím… možná bys mohla ukázat kozy, to by byl asi v tvým případě dobrej začátek smysluplný konverzace.

                Každopádně jde o to, že si tu za celou dobu nenapsala byť jedinou větu, z který by nečišela nějaká snaha o kontrolu (buď nás tady nebo – většinou – sebe sama) nebo alespoň pokus o nějakej strašlivej mrazivej nelidskej odstup od toho, co říkáš a od toho, co ti tu říkají ostatní. Prostě mě už skoro bolí s tebou mluvit a cokoliv ti tady psát.

                Možná by bylo fajn, kdyby ses teď na nějakej čas odmlčela a nic sem nepsala. Zkus si dát pár dní nebo týdnů nebo třeba měsíců oraz od komentovní tady, jen potichu čti a zkus trošku vnímat, o čem to tady je. A pak se třeba vrať a něco sem napiš a pověz nám, na co si přišla. A pokud tohle všechno zvládneš bez toho banu ode mně, uděláš mi fakt velkou radost.

                • Jsem za tvé odpovědi vděčná, vesměs pravdivé a inspirující. Budu teď mlčet, ……a vrátím se ke čtení knih.

                  • Máš v hlavě další škatulku, kategorii, typ “Tereza”. jsi proti nim a sám je v hlavě máš.

                    • Mlc, ne? Aspon tim bys s nim mohla komunikovat a dostat se k nejaky forme vzajemnyho respektu.

                      To, co Morda sere na tobe neni nic, co by si vymyslel, tak se to tam nesnaz porad zahrat. Ve zkratce chlapa sere slaba zenska, protoze cloveka proste sere slaby okoli, co se nechce prat s realitou (treba i ta rodina), protoze to do toho cloveka stahuje. Samozrejme ze zenskou sere i slabej chlap, oba tomu vzajemne podlehaji jako podlehame vsemu, co nas obklopuje, ale ten prubeh nakazeni vzajemnou slabosti je trochu jinej, protoze zenska (aspon zpocatku) falus ocekava a chlap ho ma davat. To, jak tu popisujes ze sukas s lidma, co na tebe naprosto serou znamena, ze jsi totalni sracka, ktera nema na to se otocit (zcela tuctova story), ale cas pokrocil a sebedestrukce uz neni prilis prijemna, takze hledas cokoliv/kohokoliv, kdo by te ztoho vytahnul, abys posleze dosla do stejneho bodu.

                      To, co te z toho vytahne je se k tomu otocit zady a mlcet az na dno bolesti. Teprv pak se (myslim) zacnou dit veci. Mord ma myslim v hlave takovou predstavu, ze bude s nejakou takovou holcickou spolecne mlcet a obcas se chyti za ruku (predstava dost mozna blahova, ale aspon uz bere nejak v potaz toho druhyho cloveka.) Hleda nekoho dostatecne schizoidniho a necistyho, protoze vi nebo tusi, kolik masla ma na hlave a kolik prace pred sebou, coz je o dost lepsi pozice nez soustavna hruza a nevedomy popirani svy vlastni i zdedeny viny.

    • No dobře Morde ja se tu s tím budu prát, to se zase neboj , že ne. Ten čas mi za to stojí. A vlastně je to článek o bolesti ne :-), takže proč si to usnadnovat :-)

      • Seznam posledních komentářů upgradován (abyste neřekli, že su piča).

        Je tam teď vidět začátek textu každýho komentáře plus přibyl čas a datum pro lepší orientaci. Myslím, že je to takhle o řád (dva) přehlednější…

        Prosím komentující, abys se vyjádřili. S tím zobrazením posledních komentářů si můžu dělat co chci, může jich tam být míň nebo víc (nyní se zobrazje 9 posledních komentů), můžu tam schovat datum nebo ho tam nechat, můžu si vybrat, jak dlouhej bude ten náhled textu komentáře (nyní nastaveno na prvních 7 slov v komentu…). Návrhy na další zlepšení sem.

  34. Založím nový vlákno (reakce na ratčin poslední koment)

    “…a co vina? nemáš pocity viny?” – tady to pak není o nějaký vině. A dokonce to ani není o tom, že si člověk není jistej, jestli to dělá dobře (kdyby chtěl někdo náhodou vznést tu známou otázku “A jak seš si jistej, že máš pravdu?”). Když už je člověk natolik hardcore, že je schopnej dělat něco takovýhle, tj. věnovat se člověku fakt na plno, tak nějakej pocit viny je už celkem marginální záležitost řekl bych. Na to podle mě La Tibor fakt nemá čas a energii se ještě sžírat nějakou vinou za to, že je na lidi hnusnej… Akorát by si to teda prostě někdy mohl uvědomit, že to lidi zkrátka nejsou schopný v jistejch případech nést (ten způsob, kterým s nima komunikuje a ten tlak, kterej na ně vytváří). Viz. pan Grafik (LT ví…)

    “jsem slabá ženská.” – říct to Tereza, tak bych byl rád, ale u tebe je to už jen výmluva. Když to takhle řekneš, tak děláš přesně to, co si tu krásně popsala, že je špatně: Vytváříš si ve vlastní hlavě klec z vlastní slabosti, kterou sis sama vytvořila. Stejně tak ” nedokážu být na ně hrubá” to je prostě výmluva. Jistěže to dokážeš – a protože víš, že bys měla, je tohle jen tvoje vlastní pohodlnost… prostě se ti nechce bejt dostatečně radikální…

    No hlavně, že až rodiče umřou, tak je budeš oplakávat no…

    • ta vina je něco co se obejvíjako automat. není to o tom zda chci nebo nechci. je to jako beton, jako kláda co se na člověka svalí. ja vím že to není o vině a proto o tom píšu. že je třeba počítat i s tím že to neustojím.

      • když to čtu po sobě tak si připadám jako debil :o) asi to potřebuji takhle natvrdo.

      • No nejvtipnější je, že ta vina, kterou cejtíš, je za to, že nejseš na ty rodiče dostatečně tvrdá – nebo-li za to, že se jim dostatečně nevěnuješ. A jako argument k tomu, abys na ně nemusela bejt tvrdá používáš hypotetickou vinu, kterou by si jako potom cejtila – přitom tu vinu cejtíš už teď; právě kvůli tomu, že to neděláš.

        A je to debilní no, mít v hlavě takovouhle kravinu :-)

        • jo, cítím vinu že se jim nedostatečně věnuju, že bych měla víc a jinak. zvedá se mi tlak v jejich přítomnosti. ale te’d si dám chvíli pohov.

          • Ten tlak to uz je podle me ta esence bolesti. Taky to s tim zrovna dvakrat nezvladam. Ale je to o tom se to ucit – to je ted to zasadni s cim “bojuju”.

      • Pocit viny vzniká, keď človek koná v rozpore so svojimi vnútornými presvedčeniami. Tie presvedčenia vznikajú od výchovy v detstve, cez školu, médiá a naše okolie až do smrti. Už som to tu riešil-iracionálne presvedčenia. Sú ukryté v podvedomí ako automatické reakcie na podnety. Mozog je lenivý, určite aj hospodárny stále premýšľať a tak si vytvára akési šuplíky a podľa zaraďenia vytiahne zo šuplíku príslušnú reakciu. V prípade že je daná nevedomá reakcia v konflikte z vedomou reakciou vzniká okrem iného pocit viny. Ide o konflikt dvoch entít. JA a SUPEREGO, otec-rodič, dog-underdog.

        • Uvediem príklad, aby som tu nebol za suchára:-) Vnútorné presvedčenie: Ku svojim rodičom musím byť za každých okolností láskavá, inak ma nebudú mať radi a to by bolo neznesiteľné.

        • Co když pocit viny je naopak jen a pouze za to, že se držíme právě těch přesvědčení, vykonstruovanejch v dětsví, ve škole a v médiích? Ratčin případ není, že by cítila vinu za to, že se nechová podle toho, jak to po ní chce společnost. Ratčin případ je přesně opačný:

          Normální by bylo dělat to, co dělá teď ratka. Nechat rodiče v klidu dožít, nekecat jim do života, občas přijít na návštěvu a hrát tu fračkou celou s nima. Ale ratka přece cítí vinu za to, že právě tohle teď aktuálně dělá. Ratka cítí vinu za to, že nedělá něco víc, než jen to, čím jí naočkovali v televizi. O to tady jde – že i když okleštíš všechny ty kraviny, co ses naučil ve škole, tak pak pořád zůstane cosi důležitého a to je mimo jiné starost o druhého člověka. A to pravá, pořádná starost, která je dost odlišná od těch “automatických reakcí na podněty”, který ti byly naprogramovaný během let, kdy si na sebe nechal působit všemožný krávoviny z televize a z novin.

          Nebo když teda budeme pořádní schizoidi, můžeme si tu zavést kategorii “falešné” a “pravé” viny, kde to první je ta naučená, naprogramovaná vina, že nedodržuješ to, co je normální a všeobecně správné a to druhý je ta skutečná vina za něco, o čem víš, že je špatně – bez ohledu na nějaký sociální algoritmy.

          • Nevim jestli je pocit viny taky to co cejtim ja: ale kdyz se na nejakyho cloveka podivam, tak vidim proste dva pribehy. Jeden je, ze ten clovek je presne tam, kde ma byt. Vidim lidi i posunute v case, takze je jasny, ze takovej Kaluza je v case T+15 let ostravska figurka, ktera za pivo pro pobaveni mladeze vypravi, jak sukal modelki s kozi. Tim jen chci rict, ze momentalni stav toho kteryho cloveka neni az tak dulezitej, chce ho zagregovat v case uplne presne jako v Mr. Nobody (ten film).

            No ok, ale tohle by znamenalo prave to MrNobodyovske nedotykani se niceho. Ale ja se dotykam a snazim se vecma pohnout. Vim, ze se obcas neco vylepsi z hlediska nejakyho rekneme prechodu na efektivnejsi energetickou hladinu, coz neni nic jinyho nez ziti s bohem. Jenze muj “pocit viny” je porad v tom, ze si rikam, jestli mam na to pravo. Ten svet je totiz uplne v poradku a tak me napada, jestli ho nerozesiram anemel bych kazdymu zkrachovalci rict: mas presne to cos chtel, nazdar. Uprimne receno v tomhle stavu jsem zil relativne dlouho, vsemu jsem se jen priblble usmival a bylo mi opravdu skvele. Jenze pozdeji jsem pochopil, ze to fakt byl konstrukt ovladanej mym strachem se zapojit. Napriklad kdyz v hospode kdosi machroval, nekdo to zral, nekdo ne, tak jsem si uzival obed, pil pivecko a tlemil se na cely kolo. Holka toho machirka se na me furt koukala a ptala se co je tam tak smesny, coz me rozesmalo jeste vic (protoze ten kluk byl zakomplexovanej blb, ona nemela sebevedomi si priznat s kym ze to “jen tak suka”, takze jim to paradoxne nejak drzelo pohromade). Takze ted proste reknu veci jak jsou, rozeseru party a muzu jit domu s “pocitem viny”, ze jsem bohu pokazil jeho grandiozni dilo, kde se ten typek mohl skvele bavit v case T+60 na LDNce tim peklem, co mu buh pripravil a takhle je klidne mozny, ze se mu neco tak trochu rozsviti.

            • ano, tak nějak. nikoliv vina že jsem neudělal něco v souladu s konvencí, že jsem někomu pokazila den, že mě bude mít méně rád nebo že vypadámjako kazišuk. pocity viny (u mě) jsou víceméně trvalý stav, který se stupňuje v určitých situacích. kdy cítím bezmoc. kdy si lehám do díry k těm co miluji vnaději že jim to pomůže vstát a vylézt. abych navázala kontakt a vstupila dojejich prostoru. aby mě vnímali.

              Takže scény v hospodě kdy jeden machruje a druhý u toho v klidu jí (nebo reaguje smíchem) bych řešila naprosto klidným jídlem. teprve kdyby se naše kruhy protly , byla vtahována tak bych se rozhodla zda jo nebo ne. toje spíše spontánní. jestli jo tak bych zkusila nejdřív navázat kontakt, vstoupit do prostředí, připojit se a jen tam být. zní to možná absurdně, ale moc nevěřím na to že když někomu začnu radit nebo z něj dělat blba tak si mé slova veme k srdci. když ale navážu kontakt a on mě vnímá tak můžu nějak jednat. můžu již tvořit prostředí.

            • Je potřeba se starat o svět, je potřeba se starat o lidi. Ignorace a přístup “Na lidi a svět seru” nikam nevede.

              Bůh tam tu trapnou hospodskou situaci připravil, aby jí bylo možný rozesrat a aby na tom bylo možný ukázat, o co tu jde ve skutečnosti a aby bylo mozny navazt kontakt s tim jednim clovekem, kterej pochopi, o co tu jde. Kterýmu dojde, že nejseš jen zapšklej deprimovanej kazišuk, kterej se chce ničit a užívá si to, ale že skrz tohle naopak hledáš něco reálnýho a rozhazuješ mezi lidma vlákna a doufáš, že je někdo chytí. A děláš to tak znova a znova a třeba stokrát za sebou a i když se po stoprvý nikdo nechytí, tak to uděláš po stodruhý.

              Bůh na nějaký “právo” sere – protože to není tak, že ty na to máš právo, ale ty máš dokonce povinnost to dělat. Nelze jinak. Tohle je prostě to, čemu se nevyhneš a je to potřeba.
              Vzpomeň si na Watchmeny, když chytili Rorsacha a on seděl s tím tlustým liberálním psychologem a vysvětloval tomu kreténovi, že on dělá to, co dělá ne proto, že je dostatečně silnej a mocnej to dělat, ale proto, že v zásadě není na výběr.
              (“We don’t do this… thing, because it’s permitted. We do it because we have to. We do it because we are compeled…”)

              Pokud bůh připravil párty debilů v hospodě, tak zároveň tobě pripravil možnost s tou párty něco udělat. Není důvod cítit vinu za to, že do tý párty zasáhneš. Vinu můžeš cítit za to, že si seděl a nic jsi neudělal (ulehčil sis svůj úděl a v klidu sis dojedl oběd).

            • Mordemy, ratka písala: …když pak jsem v ty situaci, u mých úplně detinských rodičů tak se hroutím soucitem. nedokážu být na ně hrubá. … cítím vinu že se jim nedostatečně věnuju, že bych měla víc … To sú tie podnety z výchovy a oproti tomu vedome by chcela byť tvrdšia, píše hrubá a tak má konflikt-pocit viny, že nedokáže ísť (vedome) proti svojim presvedčeniam.
              Podľa mňa pri pocite viny bežne neanalizujeme, kde sa vzal, je to proste pocit vnútorného nesúladu. Ale podvedomé reakcie sú skryté nášmu vedomiu a preto sa na ne vedome nehneváme. V podstate ide o to že chceme niečo vedome vykonať a nevieme čo nám v tom bráni. Vieme len, že sme to my sami a z toho pramení ten pocit viny a iné pocity v závislosti od situácie, npr. pocit frustrácie, hnevu, zbytočnosti, menejcennosti, nepríťažlivosti, vlastnej hlúposti…
              La Tibor: Tvoj problém má asi korene v dualizme. Zasahovať do vecí, alebo nezasahovať. Pomáhať bohu, alebo mu tým pomáhaním kazíš jeho hru. A rád hovoríš a je to logické, že oba extrémy v dualizme sú na nič a treba to medzi nimy vyplniť, nech to splinie. Lenže sa asi nedá trochu zasahovať, alebo trochu nezasahovať. Je to ako byť trochu mŕtvy, alebo trochu živý.

              • poslední dvě věty Nobody, ano. Ano to je podle mě ideální stav. zasahovať a zároveň nezasahovať, byť mŕtvy a zároveň živý. souhlas s tím, že bych asi vědomě chtěla být vůči rodičům čitelnější ale když vidím jejich nechápavý pohled tak to zase balím s nadějí… že po malých krůčkách, postupně, s láskou. a vystupuje mi před očima pokrytec mluví s pokrytci. zapadávám dojejich struktur aby mi rozuměli, herci na jevišti se známým scénářem. otevře se opona a hra sehraje a herci sami sobě tleskají jak jsou dobří. a mě je z toho bídně.

    • Vinu citime tak jako tak, ale jak pisu, ty lidsky zbytky ve me se citi fakt na hovno, asi to je nejaka “vina”. Nicmene nezbyva mi pak nic jinyho nez do toho slapnout jeste vic a snazit se tomu cloveku zase s laskavosti ukazat, ze to neni muj rozmar. Proste dojet to kolecko “hodny” – “zly” -> synteze dal.

      Jsem fakt rad, ze to (s nim) jde. I o tomhle byl trip. Jenze tech kolecek je potreba strasne strasne moc a vicemene z kazdyho onemocnim. Neco se pak posune a neco zustane na miste jako u Mordemyho bratra. Do toho je takovych lidi kolem vic. Tetris nebo takovy ty primitivni strilecky, jak kdyz clovek zkompletuje level, tak ma dalsi a zase obtiznejsi a pak umre, proste jsou obrazem zivota (nebo aspon ty faze mezi detstvim a duchodem), ale nemyslim, ze je to neco negativniho. Realita je takova jaka je. Urcite je nad tim nejaky nadakvarko, co neni videt a az se projevi, bude to sranda.

      Problem tech dokoncenych kolecek je jako problem tripu nebo pritomnosti. Lehko se to ztrati. Vim, ze by ten clovek mel byt blizko me, ne kvuli tomu, ze to potrebuju ja nebo on (koneckoncu jsme vsichni schizoidi, co by nejradsi sedeli zakutany v jeskyni vedle Mr. Nobodyho), ale jednoduse proto, ze se ten trip vytrati. Clovek zacina byt verici doslova jako kdyz se startuje skytajici motor na kliku. Na zacatku je potreba tocit a nez ten clovek pochopi, ze by mel tocit sam, protoze ta klika ma v sobe chip, ze povoli nastartovat jen tomu cloveku, tak mu to musi nekdo dlouho marne ukazovat a tocit klikou toho jeho motoru a doufat, ze to ten zkurvenej autista na druhy strane pochopi a tu kliku chyti.

      • Jinak receno, citim jako horici koudel za prdeli, ze kdyz nebudu i hnusnej a nezaridim narovnani veci vsemi prostredky (nebo spis nepouziju, co se da), tak mi to da pres drzku. Ale ani to me vlastne tak moc nemotivuje, kdyz se nad tim zamyslim, je to jen takovej pseudoduvod do diskuze. Proste v tom celem procesu, kde jde necim pohnout, anebo nejde a ve vetsine pripadu neuspejem, mam nejaky zvlastni vyklidneny zalibeni ve smyslu ze citim ze svet je uplne v poradku, ktery prave jen obcas probleskne, jako kdyz jedu z nemocnice kolem ty elektrarny. Myslim, ze to zalibeni muze citit kazdej.

      • Nejradši bysme šli všichni do jeskyně, ale to jenom proto, že se nám to skutečné přání (tj. přání být spolu) zdá jako naprosto nesplnitelný a nereálný, takže vymejšlíme kraviny typu “mnišský přístup” nebo “rozšiřování obzorů” pomocí LSD (to mě fakt dostalo… a asi mi to konečně zbořilo iluzi toho, jak je trip osvobozující a “čistej” – byť kdoví, co to s tím klučinou, co tenhle blábol pronesl, nakonec dopadne, až si to LSD dá… osobně doufám, že mu to dá pekelně po hubě).

        Jo, trip a vůbec všechno se vytrácí a zároveň všechno v člověku zůstává. Stejně jako ve mě zůstala moje vlastní “sebevražda” (kolaps v Brně), tak ve mě zůstala moje druhá “osvobozující sebevražda” (Ozora). Ale nemyslím si, že to tam nutně musí zůstávat tím způsobem “Tohohle už se nezbavím, to mě bude tížit do smrti.” – ono se ty věci prostě dají přijmout a lze s tím jít dál a nějak na to všechno navázat. I ty nejtemnejší sebedestruktivní vzpomínky (případně rovnou vzpomínky na sebedestrukci) sice v člověku nějak zůstanou, ale nemusí to být něco, co člověk stahuje někam do prdele… Dá se z toho dokonce i nějak těžit. No vůbec si říkám, že nemít za sebou období, kdy jsem byl totálně v shitu a vůbec, kdybych teď na tom nebyl prostě a jednoduše špatně, tak bych se nikdy o nějakou pomoc lidem nebo realitu nezajímal. A nepsal bych blog. A flákal bych se někde na VŠ. Nebo bych se snažil zařadit do společnosti…

        Nelze to zkrátka hodnotit nijak absolutně, co je špatně, co je dobře, na co už člověk nemá, na co ještě má apod. To už je zase všechno jen to tvoření kategorií, co tady popsala ratka, který si jen děláme sami z nějakýho důvodu. Do háje i ta 85-letá babička by klidně mohla prožít svoje malý soukromý osvícení a pochopení smyslu života, proč ne ksakru?!

        • Ty my je jen 83, ale uzila si ho. Dostala zakaz cokoliv vymyslet, tak se proste mesic houpala v houpacce a cetla si v kindlu. Chtel jsme s ni pracovat dal, ale do toho otec (+7 miliard jinych lidi). Coz mi opet pripomnelo, ze jsem ji slibil ten kindle tak bych ho mel objednat.

        • Tá jaskyňa je aj tak podľa mňa budúcnosť človeka. Lebo pokiaľ sa nevyhubíme nejakou atomovkou, tak po kolapse súčasného ekonomického systému, ku ktorému zrejme dôjde začneme pekne od začiatku a to životom v menších skupinách. Npr. ako v súčasnosti sámovia, korovajovia, či iné starobylé etniká niekde v džungli Brazílie.

          • Neverim tomu. Proste jeskyne je schizoidni ideal, asi tak jako maji holcicky ideal prince na bilem koni, chlapci ideal nemyslici povolne devky, basnici chteji litat. Realita proste nejsou zadne jeskyne. Pujde to uplne opacne a realita a budoucnost je Joker z Batmana a jeho kousky. Podivej se na Terezu – vsichni jsou takovi. Chce byt sama, na vsechny srat, ale stejne se prisere sem do diskuze a pak znova. My mame jen jednu cestu – http://karty.atarot.cz/osho-zen-tarot/my-jsme-svet

            • Tá “jaskyňa” aj v súčastnosti dokazuje, že je funkčná. Ako som písal o domorodých kmeňoch na ktoré sa chodíme dívať ako do ZOO. Žijú si len tak. Chlapi sa vyberú na lov, keď niečo ulovia, tak sa v tichosti napapajú a ženy o tom často ani nevedia. A ženy sa starajú o rastlinky na políčkach a teplo domova. A keď treba, tak spoločne postavia nejaký príbytok. Samozrejme, že to píšem z nadsázkou. Čo som chcel povedať je, že sa nestresujú, že ich šéf má zase nové auto.Podstatné je že sú si seberovní a aj uctievaný šaman nemá viac než ostatní.

              • Čo satýka toho odkazu na Osho-zen-tarot. Tak to vidím na túžbu po dokonalosti, večnom mieri. Je prirodzené, že túžime po tom čo nám chýba. Jednotlivec sa môže snažiť tomu priblížiť, ale celé ľudstvo tancovať v mieri, to je sen.
                Tereza a asi nikto nechceme byť sami. Chceme byť s ĺudmi čo nám rozumejú, čo nás chápu.
                Narodili sme sa do cudzieho prostredia z lona matky. A realitu zažívame-ohmatávame len skrze naše senzory zraku, sluchu,hmatu…A tak sme si vytvorili predstavu o realite,náš mozog si ju vytvoril,respektíve si ju interpretuje, každý svoju vlastnú verziu. Preto si väčšina z nás navzájom nerozumie a našou najväčšou túžbou je nájsť ľudí, ktorý vnímajú realitu podobne ako mi, aby sme sa necítili osamelí.

                • Tu kartu, co na ní odkázal LT už mám naplánovanou do toho novýho postu, co mám rozepsanej (a fakt jsem doufal, že to sem LT nepostne dřív, než se to objeví v článku, ale holt synchronicity jsou neúprosný). Ta karta popisuje to ono. Popisuje ten smysl života. Popisuje to, o co tady kráší. A to něco není žádná “touha po dokonalosti” – to je prosté a jednoduché “být spolu”.

  35. Největší bolest působí “zlomená srdce”, nejde o šoustání, o sex….a ostatní bolesti s tím souvisí. Člověk, který má někoho rád, není slabý.

    • Rozveď to proboha a napiš k tomu svýmu sdělení alespoň odstavec normálních vět (slov…) nebo už mlč! Tohle se nedá poslouchat! Ty když něco napíšeš, tak je to vždycky skoro jako bys ledovým sekáčkem odsekla svůj vlastní zhnisaný malíček a pak ho sem do komentářů hodila k všeobecnému posouzení i s tím špinavým stříbrným podnosem. Neříkám, že tyhle dvě věty nechápu – chápu asi dost přesně, co chceš říct, ale prostě se zkus trochu víc snažit, když něco říkáš.

    • Mať niekoho rád, milovať v psychol. preklade znamená: Milovať očakávanie emócií na ktorých je závislí. A zlomené srdce je vlastne nenaplnenie tých očakávaní. Takže srdce si si zlomila sama.

      • Přesně tak. Nobody to teď napsal úplně precizně.

        A máš pravdu Terezko, že mít někoho rád, to neznamená, že seš slabá – ale to tady taky nikdo neříkal. Tady jde celou dobu o to uvědomit si, že když máš někoho ráda, je to proto, že ty sama potřebuješ toho člověka mít ráda, že ty sama potřebuješ už konečně ksakru něco cítit – byť to něco je jenom bolest ze “zlomeného srdíčka”.

        • Mám práve čerstvú skúsenosť týkajúcu sa priamo článku. Bol som ako sprievodná osoba s pacientom na rôznych oddeleniach nemocnice. To čo predvádzali “pacienti” v čakárni bol děs. Všetci sa tam vzájomne sťažovali na rôzne aj nesúvisiace zdravotné problémy a vzájomne sa priam predbiehali kto má ťažšiu diagnózu. No “hnus velebnosti”. A potom keď som v lekárni videl tie plné regály mastičiek na všetko možné, tak som odtiaľ musel vypadnúť. “Lieky” to je biznis!
          A má to svoj zmysel. Lekári desaťročia vedia, že ľudia sú simulanti a kedysi na to prišli až na operačnom stole. Väčšine nič nieje a ostatný potrebujú psychiatra, lebo ich nemoci sú psycho-somatického pôvodu. Tak, že je na trhu obrovské množstvo voľno predajných liekov a “pacienti” sa napchávajú placebom a odbremeňujú lekárov.

          • Tohle je fakt psycho. Desítky lidí na kupě, všichni věří, že jsou “nemocní”, všichni si navzájem potvrzují to, že za nic nemůžou (vždyť přece nemoc, ne?), všichni jen čekají, než přijde doktor a napíše jim nějaký prášky, který jim udělají dobře a zbaví je bolesti… nikoho nezajímá otázka PROČ?, nikdo se nestará o to, jak se do tý čekárny vlastně dostal. “Já jsem nemocnej! – Ne, já jsem nemocnější! – Chacha a já za chvíli umřu!”

            Dokážu si to celkem živě představit a je mi z toho blbě. Vlastně když si to teď zpětně uvědomuju, vždycky jsem ty čekárny nesnášel a vždycky se mi hned přitížilo, když jsem do nějaký takový čekárny vlezl. Kdybych zůstal ležet v posteli, v pohodě tu “strašnou angínu” vyležím, ale jakmile mě rodiče posadili do auta a odvezli do čekárny praktického lékaře, bylo zle. To už se nedalo nic dělat, mysl poručila tělu, že teď jde do tuhýho a konec… vlastně to se mnou vždycky seklo a naskočili mi horečky až ve chvíli, kdy jsem přijel od doktorky. Do tý doby to jakž-takž šlo, ale jakmile jsem dostal recept a šlo se do lékárny pro antibiotika, hlava vzdala jakejkoliv pokus o boj, a pak už jsem jen přišel domů a skácel se do postele.

        • Zlomené srdce je filosofický pojem, člověk se z.s. není ubožák, který se někde s někým odváže a vyspí…a pak pláče…je to někdo, kdo umí rozlišovat, může být dobrý v práci, kterou dělá, ale jeho osobní život je, nevím, jak to napsat, takový rozbředlý trapas.

          • Všechno přece není jen nějaká projekce, jsou i skutečné věci, kterým musíš věřit. Něco máš opravdu. Jinak, mě to hrozně rozrušilo, zapojit se tady, jak si říkal na začátku – zabývat se tím, snažit se odpovědět, vyhovět tvým požadavkům, které tady máš. Ty jsi mistr analýz, mně se zdá některé věci rozpitvávat bezvýsledné.

            • Ani ten požadavek mlčení jsem nedodržela, protože už je pozdě. Za chvilku to snad skončí, ty komentáře. Téma už je vyčerpané. Pro další sežeň ještě pár lidí, ať je společnost pestřejší.

              • WHAT THE FUCK?

                Poporade: zlomene srdce je filozoficky pojem (rozumej sracka bez vyznamu), ale hned v dalsi vete tehoz souveti s zlomenym srdcem operujes a vymlouvas se na nej jako clovek, co se nekde ozral, skoncil s nekym v posteli a pak rekl, ze nebyl pricetny, ze to ten chlast. Jen jsi v tomhle obehranym pribehu zamenila chlast za zlomene srdce. Cele je to ukazkovy priklad dvojite vozove hradby, aby se k tobe nikdo nedostal (I. vozova hradba – zlomene srdce neexistuje, II. vozova hradba – pokud existuje a ja ho tedy mam, tak mam jinak uplne super vlastnosti, ktere vyvazi to, ze moje zlomene srdce zpusobuje, ze se chovam jako pica.)

                Clovek se zlomenym srdcem navzdory tvym tvrzenim apriori skutecne nemusi umet rozlisovat ani nemusi byt dobry v praci, to pouze ty se snazis necim, co povazujes za sve prednosti vyvazovat svoji vinu za svoji slabost. Problem je ze tohle fakt nejsou vahy.

                Druhy prispevek: vsechno neni projekce, ale to neznamena, ze se chytnu te nejdebilnejsi a nejslabsi iluze a tu prohlasim za realitu. U tebe je jedna zatracene skutecna a realna vec a to je tvoje naprosty vyhybani se realite a bolesti z ni plynouci. Staci koukat jen na tohle a je to Cesta. Jestli se neceho tady nemusis bat, tak je to ze by si z tebe nekdo zrovna za tohle utahoval. Hranice mezi banem a vrelym prijetim u Morda na blogu i v zivote je uprimnost nebo spis marna snaha o ni. Ale ta snaha tam skutecne musi byt. Vsechno neni jen projekce je vyrok adekvani vyroku uprostred Sahary “nekde na svete je voda” -> nacez si naplnime cutory piskem a uhasime zizen.

                No a tim jsme u tretiho prispevku, kde kdyz uz neni snaha, tak by tam snad mela byt pokora a hrani v ramci nejakych pravidel, tj. treba svevolne neporusovat to, co jsi rekla a kdyz uz to porusis, tak rict proc a opet se tim dostat ke svy slabosti. Jenze to udelat nemuzes, protoze cela tvoje “osobnost” se definuje prave snahou od slabosti odvest pozornost “okoli”. Problem je, ze je to naprosto zjevny tobe i okoli a chovas se stejna jako jisty Jan Stern, ktery vola matce Mordemyho domu, spamuje blogy s tim, ze Mord mu znasilnil deti a pak se vydava za seriozniho zurnalistu.

                Konec je echt manipulativni sracka, kde se opet snazis zavrit/utajit neco, co ti neni pohodlne a odsunout to pryc, tak jako ostatne v celym zivote. Vyzva prilakat sem lidi, je kombinace zoufaleho pokusu o jakousi party (YEEEEHAAAAA), kde budem tak normalne facebookovsky kecat, a pokusu Mordemyho zase trosku zadupnout do zeme a dat mu najevo, ze jeho falus je tak velky, jako pocet lidi, ktere muze pohostit a eventuelne zabanovat -> neboli takova ta bezna holcickovsky/zenska hrozba ve smyslu: ty se do me nebudes navazet a nechas me na pokoji a ja ti potvrdim falus. Jinak receno kastracni syndrom. “Za chvilku to snad skončí, ty komentáře.” Ach, strasny to zivot.

                Dekuji. 3,60.

                • Jinak řečeno, to cos napsal, je tvoje projekce na mě. Co ti ženy udělaly? Jestli jsi skutečně pochopil, tak jak jsi napsal, tak to je strašný.

                  • Ale hovno. To, ze tady je plno kecu, jeste neznamena, ze to nedava smysl. Nejaka struktura v tyhle diskuzi skutecne je a tyhle tvy obrany jak z americkyho serialu ve stylu “co ti zeny udelaly” je proste mimo.

                    Jestli tady neco hraju, tak ani omylem ne to, co se mi v tyhle marny obrane a Sternovskem prehozeni balonu na druhou stranu, snazis podsouvat.

                    Pokud te to zajima, tak mam pritelkyni, mame se dobre, dekuji za optani a to co jsem ti napsal a vubec vsechno, co kdy kde napisu, je tak z poloviny z jeji hlavy. Ona je pamet, ja procesor :)

                    A ted by ses mohla zamyslet nad tim, co jsem napsal. Stoji me to docela dost casu a pisu to uplne adresne tobe a preju ti, at se uz uklidnis a podivas se na ty podivny a naprosto nelogicky hry, co vytvaris (z hlediska lidsky duality teda tak nelogicky nejsou). Ten tvuj napad nemluvit, bylo to nejlepsi, co te napadlo, ale to nepisu proto, ze bych te chtel nejak umlatit tim tvym stylem, ve kterym prosis svet at uz vsichni zmlknou. Proste by si to sedlo.

                    Clovek by mel v kazdym okamziku vedet, co dela nebo hraje. Co tady delas ty se popsat neda, protoze vzdycky kdyz se to nejak zachyti, tak uhnes. Prisla jsi za Mordem, ale zasadne jste “cizi” a nemate nic spolecnyho. Prisla jsi za lidma diskutovat, ale snazis se tu diskuzi natvrdo ukoncovat. To je jak snaha zmrazit varici vodu. Nebudu teda delat zavery, protoze chapu, ze je to ofenzivni vuci tobe, ale je na case, abys je udelala sama.

                    PS. Tenhle blog, a jeho jmeno je i tak trochu parodie, je o sdileni, psychoanalyza si hraje hodne s oddelenosti. Sdileni je tu v kazdym posttripovym mordoclanku. Byt rozkrocen-a mezi dvema extremy je velmi nepohodlny stav mysli.

                    • Napsala jsem, že to nezvládám, že to vím, psát tak, aby to nevyvolávalo tyhle reakce. Jsem takový vetřelec, nezvaný host, v téhle diskusi. Psát smysluplně, nejen výkřiky.

                    • Haf je na tebe. Nikdy se nezastavíš v úzkosti a smutku. Jsi spokojen, nebo jednou budeš, se svým autem, bytem, se svými koníčky a zábavami, až jednoho dne ztloustneš, bude to bez lítosti nad svým bouřlivým mládím. A oženíš se s milou dívkou.

              • Vyjádřím se nějak souhrnně k tomu, co tu teď děláš:

                “Za chvilku to snad skončí, ty komentáře.” – jasně, takže Mordemy ti už konečně dá ban, ty si konečně oddychneš, že už máš tuhle diskuzi za sebou, každe si půjdeme dál svojí vlastní cestou a všechno bude fajn. Všechno bude jako dřív, všichni zapomenou na to, co si tu psala. A ty budeš moct zapomenout na to, co si se tady dozvěděla… ach, jak by to bylo jednoduchý.

                Máš smůlu, ale nikdy to nelze zařídit tak, aby bylo pozdě. Ono prostě nikdy není “pozdě”. Je mi jasný, že by pro tebe bylo hezký dostat se ve vlastní sebedestrukci na nějakou hranu, za kterou už by bylo všechno jedno a už by bylo pozdě cokoliv zachraňovat, ale takhle to nefunguje. To co jsi tu napsala tady zůstane a kdykoliv se tady na to budeš moct podívat – a i když se nepodíváš, budeš vědět, že to tady je.

                “Téma už je vyčerpané.” – vyčerpanej jsem já z tebe. Téma jsme nevyčerpali ani z desetiny, protože ses pořád ještě nerozhoupala to téma skutečně a naplno otevřít. Pořád tady kolem toho chodíš jako kolem horký kaše a nemáš kuráž na to se do toho pustit naplno.

                Kdybych měl hrát stejnou hru na ublíženost jakou hraješ od začátku ty, tak bych řekl, že my se tady tebou zabejváme a ty na to pliveš a je ti úplně jedno, že tu do toho lidi dávají energii a snaží se ti věnovat. Jasně, ono tě to tady hrozně rozrušilo no… dobrý, alespoň něco. Ale to rozrušení by mělo nějak jet dál a něco by se z toho mělo vylouhovat – ty tady místo toho házíš ručník do ringu a snažíš se to zahrát na to, že mi celou dobu šlo o nějakou “mistrnou analýzu” nebo o to, aby to tady žilo a bylo to tu “pestřejší”. Seš fakt neuvěřitelně necitelná a veškerý svoje deprese a špatný pocity si naprosto právem zasloužíš, protože ubližuješ lidem a je ti to absolutně jedno a ještě si pak jedním dechem stíháš stěžovat na to, jak tobě někdo ubližuje a jak je to strašně nefér.

                “Jestli jsi skutečně pochopil, tak jak jsi napsal, tak to je strašný.” – ano, Tibor tě prostě chápe pětkrát víc, než chápeš ty sama sebe. Jo, je to strašný.

                Nikdo tu nezpochybňuje, že existujou věci, ve kterejch seš dobrá. Nikdo tu nepochybňuje tvoje kvality. My tu akorát na tyhle věci prostě nehrajeme, protože v kontextu týhle diskuze je to, jestli děláš dobře někde nějakou práci, absolutně irelevenatní.

                “…zabývat se tím, snažit se odpovědět, vyhovět tvým požadavkům, které tady máš. Ty jsi mistr analýz, mně se zdá některé věci rozpitvávat bezvýsledné…” – bezvýsledný a zbytečný to děláš pouze ty sama. Respektive zase je to pouze tvůj pokus zahrát to celý do autu. Přišla si sem, začala si tu něco rozebírat, a když se ukázalo, že bys musela začít pořádně makat místo prostýho stěžování si, tak si uhnula a celý si to svedla na to, že je to stejně bezvýsledný tady něco řešit, že to je k ničemu a diskuze už stejně skončila. Ty seš prostě srab Terezo, přiznej (si) to, ať se máme konečně od čeho odrazit.

                To, že ti bylo ublíženo je blbý. To, že sis zároveň ublížila sama sobě, je ještě horší, ale právě tohle už ty odmítáš uznat. A to, že to celý předáváš dál a ještě se tomu snažíš zuby nehty bránit a uzavíráš se do sebe, aby tě už nikdo nedokázal znova zranit, to chápu a soucítím s tebou, ale tenhle přístup nefunguje a zničí tě (jako tě už ničí teď). Vlastně ty seš už strašně moc zničená a ničíš se dál a pouštíš to do světa a ani si to pořádně neuvědomuješ, jak moc špatný je to, co děláš. Docela mi to “láme srdce” musím říct…

                Lidi jsou tady na tebe byli nejhodnější, jak to šlo a všichni jsme tu dál připravený bejt na tebe “hodný” a můžeš tu bejt a můžeš tu dostat prostor jako kdokoliv jinej. Ale taky prostě musíš očekávat, že my tu budeme dělat to, co je potřeba, a pokud to, co je potřeba je tě ignorovat nebo poslat do prdele nebo ti dát ban nebo ti vynadat do vylízaný vypatlaný krávy, tak i to uděláme.

          • možná budu mimo, ale pro mě by byla naprosto přiměřená reakce toho kdo mi zlomil srdce zabit. Jako holka jsem měla velký problém si někoho vybrat za partnera, odevzdat se mu a vložit svůj život (své tělo i svého ducha) do jeho rukou. Pokaždé jsem ucukla. ne že bych se bála o sebe, bála jsem se o něj. kdyby mě nechal padnout – zlomil srdce, musela bych ho zabít.

            on si někde chodí a spí s jinýma ženskýma a ty na to koukáš a říkáš si: a co já tady?co mám tady s tím zlomeným srdcem dělat? dyť už jsem tady jen za blbku, bez cti, s posranou hlavou, pošlapaná, nula co ji odkopl Muž a kdokoliv si takhle do mě může kopnout. takže tak. když jsi ho nezabila, tak teď se z té hromady hnoje nějak musíš vyškrábat.
            jediné co můžeš udělat je nakopat ho do řiti alespoň fiktivně, a pak sama sebe že jsi byla tak hloupá. vyfackovat jeho a sebe. a pokud nesneseš spát s mužem který tě po jedné noci opustí tak si takové muže drž od těla. nenech se doblbnout. buď pozorná a vyber si muže na celý život. nikoliv na jednu noc. takoví muži jsou také. ale nejsou to ti aktraktivní, natřepávací, co všude byli a všecko viděli. Muž který se zamiluje do Ženy, ji zůstane věrný celý život. Takového si najdi.

            • ratka, skús premýšľať nad tým čo píšeš a nie len dávať svoje emócie. Prišla si sem, lebo hľadáš pomoc. Ženy často čakajú len to, že ich niekto vypočuje a môžu sa posťažovať aký je svet nespravodlivý. Skutočné riešenie svojho problému ich nezaujíma a keď sa im ukáže kde je problém, tak sa hneď stiahnu do obrany. Ak chceš v živote zmenu k lepšiemu, tak musíš začať u seba. Tento tvoj posledný koment je celý pomýlený. Takmer v každej vete si mimo realitu. Bola si zrejme tak vychovávaná a teraz keď čelíš realite života sa ti to celé rúca. Ako prvé si musíš uvedomiť, že napriek výchove máš možnosť s tým niečo urobiť. Na minulosť sa nemôžeš vyhovárať. Kritiku treba brať ako námet na zamyslenie a nie vytiahnuť zbrane, alebo sa stiahnuť. Tu nikto nemá potrebu do niekoho kopať.

              • Aby to nebolo príliš všeobecné pokúsim sa ti poukázať na tvoje mylné presvedčenia.
                …možná budu mimo, ale pro mě by byla naprosto přiměřená reakce toho kdo mi zlomil srdce zabit…srdce si si zlomila sama v mylných očakávaniach a túto frustráciu si chceš vybiť zabitím domnělého pôvodcu frustrácie.

                ..on si někde chodí a spí s jinýma ženskýma a ty na to koukáš a říkáš si: a co já tady?co mám tady s tím zlomeným srdcem dělat?…

                Tu vlastne hovoríš, že máš nízke sebavedomie.

                …jediné co můžeš udělat je nakopat ho do řiti alespoň fiktivně, a pak sama sebe že jsi byla tak hloupá. vyfackovat jeho a sebe. a pokud nesneseš spát s mužem který tě po jedné noci opustí tak si takové muže drž od těla. nenech se doblbnout…

                Toto sú vety kde vieš čo by si mala robiť.
                Ženám sa však páčia muži typu Casanova a potom sa čudujú, že keď sa za neho vydajú, že neskončí s avantírama.

                …buď pozorná a vyber si muže na celý život. nikoliv na jednu noc. takoví muži jsou také. ale nejsou to ti aktraktivní, natřepávací, co všude byli a všecko viděli. Muž který se zamiluje do Ženy, ji zůstane věrný celý život. Takového si najdi…

                Toto je pomýlené celé. Nerozhoduješ o tom, že muž ktorého si vyberieš s tebou zostane celý život. Môže ťa kľudne nechať po 50 rokoch manželstva. Istota v živote neexistuje. Takže ak budeš mať šťastie, tak si nájdeš svoj ideál ale to sa dozvieš až keď budeš na smrteľnej posteli a bude sedieť vedľa teba a aj tak nebudeš mať istotu, že ti niekedy nezahol.

                • to ano, s tím co píšeš souhlasím. Píšu to dívce která je možná o třicet let mladší než já. která stojí na začátku života. před třicetilety jsem třeba já byla nezkušená naivka. ano, komplexy jsem měla ale to předpokládám má i Terezka. je citlivá, jemná a zraněná. a zakomplexovaná. tohle není vada, to je stav nejisté dívky. takhle to prostě je. někdo se samozřejmě může narodit jako opravdový suverén zběhlý životem. obitý během dětství a dozrálý brzy. Je to věcí zkušeností a okolností. Taky kluci hledají a zklamávají se. Že je třeba se osamostatnit (citově) a nalézt někoho kdo je taky samostatný a jít ruku v ruce. Nezvisat se na sebe a nevyužívat jeden druhého. pokud je člověk samostatný (bez růžových brýli) a nalezne dlouhodobého partnera tak je velká naděje že jim to vydrží. protože to už pozná, jeslti on jen hraje nebo to myslí vážně.

                  ale tohle je takové mudrování, chtěla jsem Terezce pomoci. Ať ho kopne virtuálně do zadku, sebe pchválí jak je šikovná a jde si po svým.

                  • Co je to proboha za logiku ratko? Proč jí radíš něco, o čem víš, že je to krávovina? Nechápu…

                    • proto co jsem říkala výš. pohyb vychází odněkud někam. začít tam kde je a odsud se hnout dál. změna je samožejmě skok. ale ten odraz je na původní straně. nepomůže se postavit na druhou stranu a tam něco pokřikovat a pomalu se vzdalovat. Lepší je skočit zpět chytnout a nakopnout. tak nějak to vnímám. že je třeba chytnout za ruku a vzít kousek cesty sebou. teda beru to hodně babičkovsky :o)

                    • super, funguje to. už tady na to nekoukám jako vejr, vidím to :o))

              • Sorry ratka za ten komentár, ale keď si začala písať o zlomenom srdci, tak som si ťa pomýlil s Terezou, takže tento komentár z 11:34 som písal skôr Tereze.
                Snáď sa ešte vráti a neurobí čo sľúbila.

            • Mno, Mr.Nobody má pravdu, že tady seš docela dost mimo ratko. Už se tu psalo několikrát (dokonce i ty sama si to tu parafrázovala), že zlomený srdce je pouze něco, co si člověk udělá sám, protože potřebuje něco cejtit (a potřebuje se na někoho upnout). Tzn. ty budeš někoho zabíjet proto, co sis způsobila a udělala sama? To je trochu nesmysl ne?

              To “odevzdat se” někomu zní sice na první pohled moc hezky, že jako někomu “dáš své srdce”, ale ono v praxi je to spíš tak, že někomu hodíš svoje srdce k nohám a “starej se”. Láska, kdy “vložíš svůj život do jeho rukou” je ten romantickej shit, kdy se jako člověk zbavíš odpovědnosti ve jménu něčeho, čemu říkáš láska. Nebo-li láska je v tomhle případě prostě jen výmluva a excuse pro to nemuset vzít odpovědnost za svůj život (za svoje lámané srdce).

              Prostě Muž nemá žádnou zatracenou povinnost starat se o tvoje srdce. Láska je o něčem jiným, než o tom “dělat toho druhýho šťastným” (a když ten druhej šťastnej není, tak má zlomený srdce a má právo toho hajzla mužskýho za to zabít… kravina). Láska je komunikace, láska je to, že jsou lidi spolu a společně hledají (C)cestu. To není o tom, že ty na někoho hodíš svojí schizoidnost, hodíš na někoho odpovědnost za svoje pocity a pokud to ten někdo nezvládne, tak je to jeho chyba. Nafackovat si můžeš sama sobě jen za to, že sis myslela, že se můžeš zbavit odpovědnosti za svůj život. Ten Muž za to nemůže.

              Ono je pak samozřejmě paradoxní, že aby vůbec nějakej vztah začal, tak Muž musí s Ženou tuhle hru nějakým způsobem sehrát. Ale pak je to prostě o tom, že časem je tohle potřeba rozkrýt, že to bylo celý sračka, klidně se i do krve pohádat, ale Žena musí pochopit, že Muž jí nespasí a že když to po něm bude chtít, tak komunikace nevydrží. Protože tahle představa o tom něčem, co má Muž a Ženě stačí, aby to získal je iluze, která není reálná. To je ten bájný falus, symbol integrity, symbol toho Řešení. Žena si myslí, že lze nějak zacelit tu díru, kterou si v sobě nosí a tak si pořídí Muže a “odevzdá se mu” – a pak mu samozřejmě po nějaký době vyčte, že to nefungovalo. Což fakt není překvapivý, protože ani Muž tu prázdnotu a to rozštěpení (schizoidnost) nijak zacelit nemůže. To je něco, co si sebou neseme pořád.

              To je to, co řeším pořád s ženskejma. Nemám holku a chci holku samozřejmě. Jenomže holku nejlíp sbalím právě na to, že ukážu, že já TO NĚCO mám – tzn. ukážu, že já něco chápu, že já mám řešení, že já tu holku zachráním. Ale to je kec, já vím, že tohle udělat nemůžu. Takže hledám holku, která tohle už chápe. Hledám holku, která chápe, že jí nemůžu dát něco, co nemám (a nemá to nikdo). Vtip je v tom, že takovejch holek je asi tolik jako je nitroglicerinu v mateřský školce. Takže mi nakonec nezbyde nic jinýho, než to s nějakou holkou sehrát. Sehrát hru na to, že já mám (vím) a ona nemá. A nechat jí, aby se na mě takhle zavěsila a “odevzdala mi své srdce”. A pak se jí to pokusit vysvětlit a doufat, že se z toho úplně nezhroutí…

              • zkouším se hodit tak o třicet let zpátky,jak bych řešila zlomené srdce. jak bych se zbavila (symbolicky) pocitu křivdy. jak bych to ze sebe setřepala. stahnout se do ulity a dělat ze sebe ukřivděnou nevede nikam. asi bych hledala symbolickou cestu jak se osvobodit. Jinak už jsem přes 30 let š’tastně vdaná.
                bavíme se o pomoci tomu druhému. jak mu pomoci se zbavit pocitů křivdy? jak ho osvobodit od této zátěže. symbolicky tu zátěž odstřihnout. osvobodit se. zabit ji (to není doopravdy) a postavit se na vlastní nohy. nehledat partnera dokud si propadám zavislosti. nechat to být. platí to pro muže i pro ženy stejným dílem.
                takhle nešťastně zamilovat se přece může i muž, žena ho může úplně zdecimovat. zničit.

                partneři by měli být svépravní a vůči sobě otevření. to je běh na dlouhou trať a tam žádná zlomená srdce nepatří. tohle období by již každá žena nebo muž měla mít zpracováno (pokud bylo tak odžito). ta symbolika zbavení se zátěže byl jen nástroj, jedna z možností.

                málokterá holka ve dvaceti ma v sobě zralost staré báby. tohle všecko se získává za pochodu. společnými zkušenostmi. na tohle není žádný návod.

                Mordemy, NObody je velice těžké získat přesně takovou holku jak chcete a žádnou jinou. partner bude mít spousty “vad”, jiné zvyky a tak. Ten soulad přichází postupně. I s hádkami a krizemi. to všecko prijde postupně a překonává se v čase.
                Nevěřím na zlomené srdce. je to jen iluze. ale cítí se to jako skutečné. a může se to táhnout… odetnout je to třeba včas.

                at a cache pamě’t je psycho :o) vidím žemi tady někdo píše, že mě kritizuje a já musím čekat půlhodiny co to je. to je nářez.

                • Tereza nebo kdokoliv jinej, kdo je na tom tak, jako ona, potřebuje, aby jim někdo v prvé řadě ukázal pravdu a popsal tu zaseknutost, v který ten člověk je. Je jasný, že to Tereza nevyřeší nijak ideálně a nakonec se asi dostane k nějakýmu napůl debilnímu řešení, který si jí tady popsala. Prostě to vyřeší stylem “15ti letá holčička”. Ale je podle mě důležitý, aby si nemyslela, že tohle je prostě ono a že takhle je to správně. Tohle je blbě a i když to tak nakonec třeba udělá, musí mít možnost si zpětně (třeba až za pár let nebo taky jen za pár hodin) uvědomit, o co kráčí, a že to celý vlastně posrala.

                  Chápu, že jí chceš asi nějak poskytnou řešení, který je “drsný tak akorát, aby to ona zvládla”, ale podle mě je lepší dát jí to všechno sežrat a naservírovat jí to na talíři a ať si to přebere. Bylo by moc hezký, kdyby teď nějak zázračně prozřela a pochopila všechno, co se jí tu X lidí snažilo vysvětlit, ale ono se to asi nestane.

                  Nakonec to holka udělá stejně blbě, ale to možná zase tak nevadí – jen je podle mýho názoru dobrý nechat tam tu informaci o tom, jak to ve skutečnosti je; byť ta informace zaklapne třeba za deset let, až Tereza bude jako rádoby sebevědomá holka odpálkovávat jednoho chlapa za druhým a bude se cejtit drsně, že už není na nikom závislá… Ale tehdy, právě tehdy jí třeba dojde to, co jsme jí tu deset let zpátky psali, že ta nezávislost je vlastně taky shit, a že to není ani o tom být závislá na někom ani o tom být nezávislá, ale že je tam ještě něco trochu jinýho… Je tam přijmutí toho, že “nezávislost” je iluze (vždycky budeme na něčem nebo někom závislý), ale že je zároveň třeba s tím bojovat a neházet to všechno na chlapa. To je zhruba nějak to poselství, který by si měla odnýst.

                  Cache: Mělo by stačit v prohlížeči stisknout ctrl+F5 a znovu načíst stránku – všechny komentáře se ti obnoví do nejaktuálnější podoby (nebo-li smažeš si nacechovanou starou stránku se starými komentáři a znovu si načteš celou page se všema komentářema). Snížil jsem v nastavení cache interval, kdy se to automaticky vyprazdňuje, tím pádem by to tu mělo být “aktuálnější” i bez nutnosti dělat to takhle ručně přes ctrl+F5. Dej vědět, jestli se to zlepšilo.

                  • Zenska s 30kou na krku neodkopava jednoho chlapa za druhym. Ta uz si na to maximalne jen hraje, pokud je echt urputna. Pokud je jen prumerne urputna, tak je po zmatenosti-zneuziti-a prave odkopavani ve stavu Bridget Jones, tj. v naprosto adekvatni depresi.

                    Odkopavani tedy prijde driv.

              • Mordemy, žijem 15 rokov s partnerkou, ktorá potrebuje zachrániť a predtým tiež niekoľko rokov s takou. Mám pocit, že som si vybral rolu samaritána a že mi robí dobre zachraňovať, ale nevidím vo svojej snahe takmer žiadne pokroky. Už to vypadá, že si spolu v niečom rozumieme, v ostatnom je neprístupná a ďalej sa to k lepšiemu nevyvíja . Naučil som sa s tým žiť.

                • možná si tě vybrala za ochránce. můj muž mě zachránil parkrát ale já jeho taky. a to doslova jsme si vzájemně zachránili život. na horách. a co děti, máte a jak velké?

                  • Ženy hľadajú v mužoch ich otcov, otec-ochranca. Dohodli sme sa, že deti mať nebudeme. Nie sme na to dosť zodpovední.:-) A ľudí je ako smetí, skoro 7miliárd. Je mi cez 40 ak chceš vedieť toto.

                    • zajímaly mě hlavně ty děti. dávají vztahu další rozměr. nutí k odpovědnosti a k určitému řádu. vnucují řád (instinkty) Tam se spousta vztahů může rozpadnout protože ten vnitřní instinktivní řád (odpovědnost za děti) neunese.
                      jeslti žena v tobě hledá ochránce a tobě se to nelíbí tak nehraj roli ochránce. Uvidíš co se stane. Teda vlastně píšu totéž co MOrdemy. Otoč to, ukaž že potřebuješ zachránit TY. Odhal břicho a ukaž se jí slabý a zranitelný. Uvidíš co se bude dít. Je to riziko odhalit ženě břicho a slabiny. ale stojí to za to. karty se rozhodí jinak.

                    • to je ono s tim brichem, to je jediny mozny vyporadani se s tim silenym archetypem zachrance

                      problem je, ze to (asi) nejde bez nejaky dost sileny destrukce a hlavne po tech letech

                      chlap ani zenska nemohou to cele tahnout za nekoho, pokud to neni nejaka hra, co si vedome uzivaji oba a ktera se v case prirozene zase promeni; je to uplne stejny jako ze nemuzou za nekoho verit

                      to pripusteni vlastni slabosti je zase podobnej problem jako pripusteni vlastni spinavosti; cloveku se do toho kurevsky nechce

                    • tim nechci rict Nobody, ze bys neudelal dost nebo zes to delal blbe apriori, ale je potreba zmenit smer, protoze tahle cesta se vycerpala (asi jako diskuze :D ale ne tahle)

                • Upřímně řečeno, asi do toho dost málo šlapeš. Budeš asi muset tu svoji ženskou holt jednou nezachránit, aby se to někam hnulo. Hraním na samaritána jí moc nepomůžeš. Tím jí akorát připoutáváš víc a víc k sobě a necháváš jí, aby na tobě byla závislá (a teprve tohle je to, co ti robí dobre!).

                  Tvoje snaha je prd, tobě to vlastně úplně vyhovuje, že tam žádný pokroky nejsou, protože tu ženskou normálně necháváš na sobě vyset a cejtíš se u toho ve výsledku fajn. Kdyby tě to sralo, tak by ses s tím rozhodně nemohl vypořádat stylem “Naučil jsem se s tím žít”.

                  Prostě seš pohodlnej. A tvoje holka trpí (byť si za to samozřejmě můžu sama, ale ty máš možnost jí z toho dostat a pomoct jí se zachránit – jen musíš bejt víc radikální).

                  • ratka:Svoje slabosti sme si navzájom odkryli a vlastne sa podopierame navzájom. Ako dvaja skrachovanci.
                    Mordemy: Je to tak, nakoniec hráme hru na ktorej pravidlách sme sa zhodli a je to tak pohodlnejšie.

                    • Niekedy pre to aby si niekomu otvoril oči je potreba ho opustiť. Ja som to zchytal pred mnohými rokmi a až osobná skúsenosť ma poučila. Teoretické rady a praktické prežitie je obrovský rozdiel.

                    • zajímavé. je to takové rozporuplné. tajemné.

                    • Jo jo. Život je jeden z nejtěžších.

                    • který život? Tvůj? nebo to myslíš obecně. Co je na tvém životě tak těžké. Píšeš tajemně, jakoby tě něco trápilo. Něco co sebou táhneš ale nedokážeš to sformulovat. Alespoň ne tak abych to mohla nějak uchopit. Pochopit co je těžké.

                    • Myslel som to všeobecne a zabudol na smajlíka.

                    • aha, ja jen že i se smajlíkem mi to přijde divné. máš pevný stabilný vztah. Vzájemně se podpíráte, důvěřujete si a dokážete se dohodnout. To jsou samé plusy. FAkticky ideál… Přesto se snažíš svoji partnerku někam tlačit (nevím kam) co od ni čekáš? čekáš něco… na něco? co je těžké? co chceš?

                    • Ale keď sa pýtaš-odpoviem. Celý život čítam o dosahovaní cieľov a prekonávaní sa. Mal som životný cieľ, ale počas realizácie som prišiel na to, že ma to v skutočnosti nenapĺňa a skončil som bez cieľa. Pri hľadaní cieľa, životného cieľa, zmyslu života, náplne života som narazil na teórie, že je to celé nezmysel a tak sa učím žiť bez cieľa. Keď ide človek za cieľom očakáva odmenu v podobe uspokojenia, ale tá odmena vydrží krátko a tak má človek ďalší cieľ, aby sa zase uspokojil. Väčšinu času medzi cieľmi je nespokojný. Preto som spomínal, ten ideál života ako zviera. Za ničím sa nehoniť. Len za základnými potrebami.
                      Túto tému sa ale Mordemy chystá rozobrať v téme, tak dúfam,že ma to niekam posunie. Problém je v tom, že človek je asi nejako naprogramovaný k činnosti a nečinnosť je nepríjemná a ešte to celkom nezvládam.
                      Nejako sa to so mnou vlečie celý život, tak s tým proste žijem.

                    • S tým mojim vzťahom to dobre pochopil Mordemy. Vzťah mám v poriadku, ale len na základe toho, že robím kompromisy, kde by som nemal. Partnerka má problémy s tým o čom je tento celý blog. S odkrývaním reality.

                    • žil si podle příruček (co jsi čítal) a te’d už nechceš žít to co čítaš. možná je chyba v četbě? zkus knihu sníst :o)) držím palce.

                    • Ratka, nie. Keď som mal asi 13 rokov, tak som mal pocit, že ľudia okolo mňa sú nejakí divní. Vtedy som si pomyslel že, ak mám pocit, že väčšina je divná, možno je problém u mňa. Na to som sa touto témou začal zaoberať a prišiel som tam, kde som teraz. Dnes už viem, že minimálne 90 percent ľudí trpí nejakou formou poruchy osobnosti, len o tom nevedia. A psychiatri sa ani nemôžu snažiť všetkých liečiť, tak iba tím čo na chvíľu zahliadnu realitu na ceste ku schizofrénii poskytnú pomoc v podobe zmiernenia bolesti a vrátia ich späť do matrixu.

                    • tohle jsem měla taky a nejen to. zdálo se mi že jsem marťan. a zároveň jsem byla hrozně nešťastná protože jsem nevěděla co mám dělat. všude zeď. ale takhle to má spousta mladých. najednou přichází puberta, začnou pracovat hormony a s nimi se derou na povrch instinkty a ty konstrukty kolem se začnou hroutit a on puberťak prožívá šílené emoce, zkouší kličkovat ale marnost nad marnost. nejsi vyjimka. a u holek je to úplně stejné, ale ty se víc přizůsobují protože mají strach že je společnost odmítne. že si neporadí. instinkty je nutí mít děti, rodinu a bezpečí pro děti. (jsou vyjimky co to nechtejí) najít si někoho kdo se o ně s dětmi v bezmoci postará. to všecko je nutí k pokrytectví a k hrám a dělá z nich stvůry – umělohmotné funkční a vypočítavé stroje.
                      ale ve skutečnosti jsou muži i ženy úplně stejné živé bytosti. žádné poruchy osobnosti. to uvnitř toho stroje dýchá. a když si to uvědomí že je dýchá, že žije tak se začne drát ke svobodě. a s knihami to nesouvisí. jen s touhou po svobodě. tam to začíná a u svobody to skončí (když se zadaří)

                    • Rozdiel je v tom, že ja som sa odmietal a odmietam prispôsobiť tlaku spoločnosti. Matka mi vravievala, že budem mať v živote problémy, keď nemienim rešpektovať autority. Na to som reagoval, že pre mňa bude autorita ten, koho tak sám označím. V podstate som bol rebel. Dnes viem, že vzdor bola tiež len póza.

                    • ano, to je prašť jak uhoď . to máš pravdu. teď jde přijít na to proč se ji již dávno nepustil. je to struktura, dává ti stabilitu? že se máš se vůči čemu vymezit. pevný bod?
                      tohle mám rodičům obecně za zlé, že nevedou děti k samostatnosti. že jim nedovolí hledat jejich vlastní cestu a budují v dětech bariéry.
                      teď cítíš touhu po svobodě. tak tě ta touha povede. dívej se dovnitř. nikoliv vně. už jsi velký chlap. neboj se říct nevím, neumím. povol. pak povolí i bariéry.

                    • Nemám strach priznať svoje slabosti. Nie som ten typ namysleného, vševedúceho macha. Po slobode túžim, ale je to ilúzia. Cez moje narodenie, školy, spločnosť, vždy nás sprevádza nesloboda. Neviem čoho sa mám pustiť. Momentálne sa ničoho nedržím. Že som sa rozhodol nehrať hry viac než je nevyhnutné, snáď len toho.

                    • pustit se vědění. nemluvila jsem o slabostech. nejtěžší je pustit se obrazu o světě, který si pořád malujeme, který “víme”. nedokážu říct čeho že se máš pustit. nevím.

                    • Pustiť sa vedenia. Blažená nevedomosť. Niet cesty späť. Keď človek VIE, tak už sa nedá tváriť, klamať si, že je to ok. Možno je cesta v známom Jungovom rozdelení psyché na: myslenie, cítenie, vnímanie a intuíciu a snažiť sa o rovnováhu. Ja som racionálny introvert a môj protipól-to čo my najviac chýba je citlivý extrovert. Len neviem či tiež nieje umelé vpasovávať sa do role ktorá mi nieje prirodzená. Možno je dôležité si tie role uvedomovať a netvrdnúť len pri jednej, ale po kúskoch si priberať z ostatných.

                    • @Mr.Nobody: vzdávám to. možná někdy jindy. jinak. točíme se dokola.

  36. Hej ratko, přesuňte se na tvůj blog. Mordemy pak přehlédne moje komentáře.

    • Spíš ať založí nový vlákno, natahujete ten úzkej sloupeček…

      Jinak samozřejmě BANNED! Terezko. Abys tu zrovna ty posílala pryč zrovna ratku, to už je fakt extrém.

      Au revoir, mademoiselle.

      • Jinak: napadlo me jestli neexistuje plugin, co sleduje otevreny vlakna a subvlakna, mozna by to stacilo. Proste neco jako na foru, kde se v nejnovejsich prispevcich zobrazuje kazdy thread jen jednou. Jenze tady by se ty “thready” vytvarely samy s kazdym dalsim vetvenim.

        • Spíš mě napadlo najít nějakej plugin, kterej by u každýho komentáře zobrazoval na co je to reakce (aby tam byl klikatelnej odkaz na permalink toho původního komentáře, u kterýho ten člověk, co odpovídá, kliknul na REPLY). V tom je totiž asi největší bordel u těch dlouhejch vláken, že není zcela jasný, na co je ten komentář vlastně odpověď.

          Anebo ještě na spodku každýho komentáře malým písmem permalinky na odpovědi. To by to taky zpřehlednilo.

          Na stranu druhou ono je fakt docela… hm… “hezký”, když člověk nemůže úplně držet krok s takhle rozvinutou diskuzí, která má desítky vláken a v nich porůznu rozházenejch pár stovek odpovědí. Je to tady propojený, ale nikdo nedokáže říct jak přesně…

          • @Mordemy: ano, v tom zmatku se cítím hrozně fajn, tak nějak doma :-) není třeba (podle mě) vš přesne dovysvětlit,dotáhnout. tohle třebamusí dělat lékař vpráci nebo řidič v autobusu. ale na blogu může vládnout rozvinutý mnohovstevnatý rozkošatěný strom. a každý se zkousne do plodu který mu chutná a nakterý zrovna došáhne. Záleží na jakou větev si zrovna sedl. ale může taky na tom sromě cvičit, dělat veletoče a tak… vyhovuje mi ta struktura. těším se na další článek.

        • @La Tibor: Nebo-li něco takovéhleho.

          Kliknutím na tlačítko REPLY se automaticky vytvoří permalink, kterej vede na původní příspěvek člověka, kterýmu se odpovídá.

          • @Mordemy: Nejak sme ti to tu rozbili Mordemy. Cez 400 príspevkov. Asi ti naozaj neostane nič iné ako zriadiť chat :-)

            • @Mr.Nobody: Jo, chat mě taky napadl, ale ten nemá smysl, dokud tu počet komentářů nezačne jít do tisíců a počet článků do stovek (a to si ještě nějakej pátek počkáme ;)

            • @Mr.Nobody:
              Coz o to chat by lidi pritahl, ale pak by to bylo strasne tezky na management a na nervy Mordemyho. Kdyztak jste vsichni vitani na chatu na http://sazkar.net/forum/ vicemene tam jede stream tohohle :D Ale ten chat se po registraci otevre pouze tem, kdo maji 8 smyslupnych prispevku, coz na foru o sazeni muze byt trochu psycho. Jenze to je ta bariera neboli hint je, ze ne vse je takove, jako se zda byt.

    • Chtel sem sem dat smajla, ale adekvatniho situaci neznam.

  37. Vrátim sa k starým komentárom, nakoľko som ich prehliadol a mám potrebu reagovať.

    Pomalá snídaně, čaj, káva: V čase keď našu myseľ aktívne nezamestnávame a má malo podnetov, tak sa nudí a vyťahuje veci z minulosti, alebo sa zaoberá budúcnosťou a okráda nás o prítomnosť. Cítim to najmä pri monotónnej fyzickej práci, npr. umývanie riadu. Dnes je to tak časté, že prítomnosť vynechávame a žijeme minulosťou alebo budúcnosťou a sme prekvapení, aký je to silný pocit, zažívať prítomnosť. Keď sa npr. v prírode sústredím na prítomnosť,vychutnávam si ju všetkými zmyslami, prichádzajú stavy priam euforické, ako pri drogovom opojení, alebo aj slzi šťastia.
    Častejšiemu zažívaniu stavu prítomnosti je možné napomôcť uvedomovaním si samovolných myšlienkových pochodov-rozhovory v hlave a ich cielenému ovládaniu.

    • @Mr.Nobody:
      podle me se porad tocis v kruhu, a my ti to budem porad odkola vyvracet :(
      Tady ti to pise i Sedlacek http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-57143750-nejvetsi-strach-intelektualu

      Proste jsme nasedli na priseru poznani/pokroku, nebo spis jsme na ni byli nasednuti. Ty se porad otacis a busis na zavreny dvere. Muzu se mylit, ale nemyslim si to, stravil jsem na tom miste dost energie a je cas se na to vysrat. To plati pro vsechny schizoidy, enviromentalisty, zastance volneho trhu, ortodoxni nabozenske fanatiky a zenove mistry.

      • @La Tibor: Článok z odkazu som si prečítal a priznávam trafil si sa. Už som to priznal aj na konci dialógu s ratkou. Musím zrejme ubrať na ráciu. A dať priestor aj ostatným zložkám psyché. Zas to znie tak učene. To bude ťažké. Celý život a aj celú túto diskusiu pod článkom som sa v ráciu vyžíval.
        Máš pre mňa nejaké riešenie, kde ten kruh preťať?

        • @Mr.Nobody: Taky jsem byl v tom rozebírání věcí strašně zaseklej. Ono do jisté míry je to fakt dobrý a touhle cestou můžeš přijít na spoustu věcí, ale časem to prostě nestačí a dostaneš se do toho bodu, v kterým seš teď ty. Motáš se v kruhu od jednoho zdůvodnění ke druhýmu, od jednoho racionálního argumentu k dalšímu a ve výsledku seš bezradnej.

          Mně pomohlo zažít něco hodně intenzivního, reálnýho, ale přitom něco, co se naprosto nedalo popsta žádnou logickou analýzou ani se to nedalo racionálně rozebrat. Viz. OZORA 2011

          Prostě v určitém bodě je pokrok přestat používat racionalitu a zaměřit se na něco důležitějšího, co veškerý vědecký poznání přesahuje. Viz. aktuální post o spojování.

          • @Mordemy: Je to sranda, aj na tento svoj stav mám racionálne vysvetlenie. Vyrastal som bez otca a nemám mužský vzor. Tak som preberal všetky vzory, ktoré sa mi zdali na základe racionálnej úvahy správne. Ako žiť som sa teda učil skladaním mozaiky rôznych názorov, po tom čo som ich podrobil racionálnemu rozboru. Navyše som mal kladný vzťah k vede, kde racionalita je základ.

            • @Mr.Nobody:

              jj, toho uz jsme si vsimli davno, ze lidi, co vedi prilis, maji nejsilenejsi zaseky. Viz. Stern (doufam ze ho vyvolam jako dabla :D ).

              Ale je to jak pise Mordemy, potrebujes/potrebujete proste dotek. Nemam na to ted, viz. vyse. Dusim se i u psani tohohle postu.

        • @Mr.Nobody:
          Budu trochu paradoxne citovat cosi, co jsem si precet v nejaky vychodni knizce, ale neni na to z nejakyho duvodu davanej akcent. Takova vychodni hereze.

          Psalo se tam, ze proste obcas neni spatne udelat veci proste spatne.

          Nj, jenze otazka je jak. Jen bych ti chtel proste rict, ze se dokola nic nedeje, ale to taky nebudes citit.

          To, co ted napisu muze byt nakrasne excuse a muzu tady neco hrat, neboli to muzu delat spatne, ale fakt se nejak nebojim veci kardinalne posrat takze budiz:
          Myslim, ze me osobne pomaha k tomuhle prace, ktera neni zrovna cista. Opet: je problem jak ji zacit delat, nebo jak toho byt schopen. To ted resi hafo lidi. Reknu to, i kdyz me ukamenujete. Je potreba to zacit hrat a nechat se tim chytit. Je to vlastne stejny jako pickup a vsechny ty sracky. Jedine, cim jste vyzbrojeni, je proste vas dobry zamer.

          Receno odjinud, clovek nemuze ztratit vasen, hlad. Nemuze to delat jen kvuli tomu hladu, ale nemuze dovolit si to ztratit. Nemuze tu svou vasen zrat tak ze nikdy nevnima nic jineho, ale musi umet to nejak odzit. Asi tak jako Mordemy svoji nasranost. Dela mi strasne dobre videt Morda jak se nasere nebo da nekomu ban. Koukat za roh, za 50 let, kdy budem osviceni je nesmysl a je nesmysl se tomu zkouset priblizovat. Je to jak premsylet, co si koupim za nissana az budu mit mega. Ted ho proste nemame.

          No ale ty nejsi Mord, nejsi nasiraci, jak se mi zda. Muzu ti jen analogicky poradit to, co bych poradil Mordemymu, kdyby se ted nenasiral nebo bal nasrat treba na Terezu.

          Dalsi nastrel je tvoje partnerka – evidentne to takhle nejde. To co musis u/delat je neco co se tyka i ji. Ale nevim co.

          Mohl bych ti pomoct, kdybych byl s tebou/s vama. Mam v sobe energie jako lokomotiva a na lidi kolem rvu a nadavam jim do zasranejch zmrdu, dokud proste nezacnou neco delat, ale prestoze to s tou energii je obcas i jinak a cim vic se ji dava, tim vic se ji prijima, tak tady to (zatim) neplati. Jedu proste na plnej kotel a pritom me strasne boli, ze nemam silu na celej svet, ale zvladam tu bolest z toho ze nemuzu – obcas; obcas z toho brecim jako idiot. Jinak bych prijel za tebou a tvoji zenskou, chvili byschom se bavili, pak by se hraly nejaky hry a pak by zaclo VELKE PSYCHO. Nakonec by se to po letech, kdy uz byste me mozna totalne nesnaseli nebo spis radsi ignorovali, mozna neco pohnulo. Jenze na to nemam, mam furt horecky a nejaky anginy, neda se to vylecit pokud naopak neuberu, coz udelam az umre tata nebo se stane zazrak.

          Proste se za tebe budu akorat tak moc modlit, at se ti podari neco posrat a tim se rozjede retezec nejakych zajiste tragickych okolnosti z nichz neco vyleze. Nebo at vidis, ze se neco takoveho dost mozna uz davno deje kolem. Timhle ultramaratonem na psychonalyza.com se neco meni. Chapu, ze vsechno kolem je sick, ale i my jsme to kolem. Snaha o pricetnost vede tak nejak zkrz to sickness. Asi jako na konci matrixu Neo zjisti, ze jedina sance jak znicit agenta je stat se jim (skocit DO nej).

          Jsou veci, co se traduji a jsou to nikoliv lidova moudra, ale kolektivne sdilene nocni mury. Z toho jsou pak obsese. Verim tomu, ze joke Osha, kdy si koupil desitky luxusnich R-R http://www.spiritualsatya.com/osho-and-his-ninety-six-rolls-royces/ znamena mj. prave tohle. Nejen se snazi lidi chytit na zavist, ale sam ukazuje, ze se neboji se patlat se srackama. Podobne jako Nolan, co toci filmy pro Hollywood.

          Proto bych tobe a tve partnerce doporucil swinger party :D :D :D

          • @La Tibor:
            Aha ted koukam, ze to nove, co mordemy spachal, je na tohle tema. Kdyz jsem se kdysi zblaznil, tak mi svitilo v hlave, ze existence je paradox. Neboli jak z tezce nabyte racionality a vedeni dostat “iracionalni” chaos. Vim jen, ze pred ocima ma svitit ten paradox sam o sobe… nejak. Ne zas tak moc, to uz by byl zase zkurvenej manual :)

  38. Doplním, že prítomnosť je v skutočnosti opravdovým bytím a prehrabávanie sa v minulosti či budúcnosti, je prehrávanie si záznamu, či filmu a v tom čase skutočne nežijeme.

    • A ešte doplním, že podľa mňa je zažívanie-prežívanie prítomnosti skutočným dotykom s realitou a preto sú tie stavy také silné.

      • @Mr.Nobody: S tim co si napsal naprosto souhlasim… zejména se mi líbí tohle “Častejšiemu zažívaniu stavu prítomnosti je možné napomôcť uvedomovaním si samovolných myšlienkových pochodov-rozhovory v hlave a ich cielenému ovládaniu.”
        Uvědomit si svoji mysl a ještě její vztah k okolí je nářez

  39. Dalsi prispevek na tema clanku: http://ona.idnes.cz/pribeh-ctenare-behani-mi-zmenilo-zivot-dhs-/zdravi.aspx?c=A120830_121539_zdravi_pet

    Je fuk jestli je smyslenej, protoze NIKE potrebuje kampan na behani, coz je sport chudych a to casem budou vsichni (konec vystylovanych bikeru na kolech za 100K, staci boty+ipod za petinu platu a jedem…).

    Behani, ktery clovek pouziva, aby se nezeblil ze zivota v nemz zije, skutecne NENI optimalnim resenim.

      • @ratka:
        To netusim jestli je to “lepsi”. Ta pasaz v odstavci s fair trade treba dava smysl a je dost progresivni. Jsou tam naznaky synchronicit. Rekl bych ale ze je to zase a jen postmoderni vymluva.

        Je to podle me prilis malo radikalni, porad to neni revoluce, ale revize. Nadavat na uredniky a dane se da jen do ty miry, kdy clovek nepozaduje zmenu, ale proste vezme system jako fakt a prizpusobi se mu nebo ho zparoduje (a vydela na nem). Je to stejny jako s penezma. Proste Cesko nejaky je a system nejde reformovat zevnitr tim, ze vymyslime nejaky motivacni programy nebo si reknem, ze se budem chovat hezky. Nema smysl se tim rozcilovat. Je potreba hlasovat nohama, at uz v nefunkcnim state nebo nefunkcnim vztahu. Ty veci jsou mocnejsi nez my a prave to priznani porazky a stahnuti se dokaze veci menit (mam tedy na mysli i gandhiovsky boj). Muzeme si s nejakym urednikem vysvetlit, ze cedule spadla od vetru za pokutu nestoji, kdyz to vezmem za spravnej konec, ale priste se to stane proste zase, protoze zijem ve vystresovany dobe, kdy nechapem zasadni principy a tech se lidi evidentne budou drzet, i kdyz budou umirat. Proto je nutnej “radikalismus”. Mluvim o opravdovem preprogramovavani mozku, ne o tom, jak k nemu nakrocit a nejak frcet na pozitivnich vecech, ktere to nakroceni prinese. Viz. ta pani. Svet se meni furt a vedomi se musi taky rozpohybovat. Neni to o tom “neco udelat” a dostat svet back on the track. Je to o tom se toho pak drzet. Teziste sveta je ted samozrejme v tom, cemu rikame “online” a tady se ted soustreduje vetsina energie a ekonomika i penize tj. symboly se preliji jednou do toho, cemu rikame online absolutne. Je zasadni si v tom nenechat ujet vlak a je zasadni uz TED koukat po trendech, co prijdou v postfacebookovske ere.

        Jinak receno, ta pani je samozrejme odvaznejsi nez vetsina jinych lidi, ale porad je to ja, ja, ja. Proste, co nema ambici rozmlatit vedomi na kousky, je malo. Ale… muze to tak samozrejme dopadnout. Kdo vi. Ted to prezentuje jako idealisticky stav konce, kterej je analogickej s tim Fukuyamovskym koncem dejin, coz je samozrejme ultimatni picovina a zbozne prani kazde generace, ktere se promenuje v nocni muru, tak jako povalecne nadseni, real-socialisticke “se sovetskym svazem na vecne casy a nikdy jinam”, post1989 zvoneni klici spojene s havlovskou humanitou a konecne kapitalismem, jakokonecnym stadiem lidskych dejin (tato iluze padla v zari 2008, citit to bylo uz od dot.com bubliny, a sale se ten kapitalistickej mytus snazi konzervativci drzet na kapackach). Ani ta soucasna “berlinska” vlna polo-sockoidnich rodinnych podniku neni konec dejin. Jakkoliv tyhle hospudky a kavarny samozrejme ve sve perverzi miluju.

        ” Je to úleva, radost, i terapie. Na konci každého dne jde jen o to, zda jsem jej prožila kvalitně, aniž bych se musela stydět”.. myslim, ze clovek co maka a je skutecne s lidma, na konci dne se dokaze jen zhroutit a citit silenou bolest ze soucitu z te lidske idiocie. Takze i proto mi na te vystajlovane Stepfordske panicce samozrejme neco nesedi. Proste kdyz se clovek skutecne pusti, tak veci NEBUDOU fajn; nebude to nic, co rikalo umirajici GTD a nic zariveho, co z GTD, pickupu apod vychazi. Krev, pot a slzy. Je mi lito, ale i tahle sangvinisticka variace o fous miji. Tezko rict, zda je lepsi.

        • @La Tibor: díky, pro mě lepší není. pro mě je lepší ta první protože tu bežící dívku jeji behání zastaví (podle mě) ještě včas. když tak bude furt dokola běhat takse ji možná v hlavě něco sepne a přepne. a ona boty najednou hodí přes plot a konečně vykroč. někam. takhle nějak chápu skok

          • @ratka: Aha, nepochopil jsem otazku. To lepsi se vztahovalo k tomu druhemu idnes prikladu, co jsem predtim uvedl. Souhlasim do jisty miry s tim co pises. Je to podobne, ale tahle pani bude mit tezsi se z toho vysekat, tamte bude jakoby stacit hodit boty pres plot. No to je ale popisovano z pohledu te materialisticke zakladny…. mozna ze vzdat se endorfinu z behani je tezsi, nez se vykaslat na kavarnu, zvlast kdyz to ten clovek uz zvladl. Muj otec je typicky clovek, co nelpi na majetku, ale o to vic lpi na libustkach.

            • @La Tibor: anopak :o)) jakože jestli si myslíš že ta paní z kafárny je lepší? to byla taková rafinovaná léčka, ale ja neumím léčky. prostě pokaždé dopadnu jako nepochopený blbec (s úsměvem)

            • @La Tibor: no a jeste je tam jedna vec… ta pani s kavarnou evidentne NECO ze synchronicit pochopila, ta blijici bezkyne bere svet jako stroj; nevim jestli je lepsi neco chapat nebo nechapat nic; casto se snad i zda, ze to nic je lepsi

              • @La Tibor: ta paní již ušla kus cesty ale jak říkáš jde cestou vnitřního míru co hodně zavání new age tj. ustrne v určité fázi kdy večer usíná s pocitem dobře vykonané práce zatímco kolem ní zuří boj hlava nehlava. ta holka je špatná mašina, ješt nic nechápe a vůbec neví kam ji to hodí. instinkty má dobré protože stroj se zadrhává není schopen se přizůusobit, tělo i psychika řve (energie řvou) protože jsou drženy násilím jako zdivočelé koně. ona je zatím drží násilím protože se všeho bojí a bleje. až se naučí pustit tak ji to vystřelí. to nkdo neví kam. pustí to tím že bude behat jako kráva tak dlouho až povolí. až přestane držet a vynese ji to. co pak bude dělat dál je ve hvězdách ale blejt nebude. i když nebude běhat bude ju to tlačit tam kam ji vede osud. říkáte tomu kompas. prostě tomu je třeba se naučit podvolit.

  40. Čo ak je beh, pohyb všeobecne dôležitý pre dobrý telesný a v náväznosti na duševný stav? Radšej budem behať, ako hrať golf.

  41. … antibiotika, která virus zahubí … Tož to ne, já su jen pitomý PhDr., ale tohle náhodou vím: na viry antibiotika nepůsobí. Na nachlazení pomáhá zalehnout a vypotit se. Jak říká stará doktorská (MUDr.) moudrost, léčená viróza trvá týden, neléčená 7 dní. A jinak tady všichni příšerně pindají o ničem.

    • @Pranama: Má tam bejt bakterie, a ne virus. Každopádně pointa článku neřeší ani viry ani bakterie, ale to, že lidi žerou antidepresiva, aby si ulevili od bolesti, a končí tak v ještě větším srabu.

      A jinak tě nikdo nenutí to tady číst, pane PhDr.


Přidat komentář