Až na dřeň | Psychoanalýza

Psychoanalýza Mám odpovídat na SMS, když jsme se rozešli?

29May/11176

Až na dřeň

O systému falešného Self.

Čeho se to tak bojíme u druhých lidí? Co doopravdy znamená být odosobněný a jaké to má následky? Proč je špinavá hra problém a do jaké míry je to věc svobodné volby? A co to znamená mít nízké sebevědomí? Úvaha o tom, kam až nás může zavést to, že si nejsme jistí sami sebou.

Hry, realita, komunikace. A hlavně pravda, hledání pravdy a úzkostlivá snaha držet se jí. Řeším to (nejen tady) už dlouho, ale často kolem těch opravdu stěžejních věcí chodím jako kolem hrnku radioaktivní kaše. Doufám, že dnes se mi, víc, než jindy, podaří konečně udeřit hřebínkem o paruku.

Nu, jeden přehledný obrázek někdy řekne víc, než deset Mordemyho článků (klikněte si pro zvětšení):

Pravé self

A hned druhý, ať je máme pěkně po kupě (budu se k nim v průběhu povídání vracet):

Falešné selfOba obrázky pocházejí původně z knihy Rozdělené Self od R.D. Lainga, která je sama o sobě malý poklad (alespoň pro schizoida určitě) a nelze, než ji doporučit k přečtení. Obrázky jsem oproti originálu mírně poupravil, ale to důležité v nich obsaženo je.

Na obrázku 1 je znázorněno, jak by měl zcela ideálně psychicky zdravý člověk fungovat ve světě (v realitě). Jednoduše existuje určité naše Já (přesnějším výrazem Self), které je celistvé, nerozervané a vnitřně konzistentní. Člověk s takto nastaveným systémem Self se nachází ve světě, který stoprocentně vnímá, jež může přímo ovlivňovat a je si vědom své vztažnosti k němu a existence lidí v něm. Zároveň se také vztahuje k druhým lidem, interaguje s nimi a reálně s nimi komunikuje (podněty, které od nich získává, ho ovlivňují).

Když si jde takový člověk třeba koupit rohlíky, mluví s prodavačkou u pokladny stejným způsobem, jako s kýmkoliv ze své rodiny či nejbližšího okolí. Je oproštěn od sociálních rolí, protože je ke svému životu nepotřebuje, veškerá interakce s okolím je vždy naprosto smysluplná (není prázdná) a podněty, které k němu přicházejí nejsou zkreslené (jinými slovy, existuje tu cosi jako stoprocentní prožitek a „bezodpadová“ komunikace).

Pokud se už teď cukáte a říkáte si, že takhle to u vás asi tak úplně není, nepanikařte. Schéma znázorňuje ideální stav, kterého nelze dosáhnout, ale je nutné si ho tu ukázat, aby bylo možné vymezit nějaké hranice.

Obrázek 2 naopak ukazuje člověka, jehož pravé Self je v izolaci. Jeho Self je rozštěpeno. Nepůsobí na něho okolní svět a především ostatní lidé, protože má kolem sebe vystavěnou obrannou zeď (proč a před čím se chrání, to si vysvětlíme vzápětí). Ke komunikaci s okolním světem místo toho využívá takzvaně falešné Self, které si za tímto účelem sám vytvořil. Jedná se o umělý systém chování a reakcí na podněty zvnějšku. Falešné Self interaguje se světem a přijímá podněty, ale obojí logicky vyznívá na prázdno, protože Self, které by z toho mělo mít nějaký užitek je „schované“ a nic z okolního světa k němu nemá šanci doopravdy proniknout. Zprostředkované spojení mezi vnitřním a falešným Self znemožňuje skutečný prožitek podnětů z okolí a zároveň blokuje schopnost ven něco opravdového vyslat.

Druhý stav je opět hraniční případ, kterého už však bohužel dosáhnout lze. Lidé, kteří se „úspěšně“ dostali až sem jsou označování jako schizofrenici (ano, právě v tom v klinickém významu toho slova). Přesto se v situaci popsané na obrázku 2 už není zase tak těžké najít.

 

Dobývání hradu z písku

Tak, a teď o čem to tady vlastně kecám: Ať se vám to líbí nebo ne, existuje něco, čemu se říká základní ontologická jistota. Protože je blízká tomu, co můžete vidět na obrázku 1 (a tím pádem jí nelze dosáhnout), bude nás zajímat spíše základní ontologická nejistota. Ta by se dala nejsnadněji popsat jako ono profláknuté nízké sebevědomí. V širším pojetí je to pocit neskutečnosti a nereálnosti sebe sama. Absence jakéhosi „pevného jádra“, něčeho, co jsem doopravdy a nezpochybnitelně Já.

Může to znít poněkud přitažené za vlasy, ale jedná se kupodivu o celkem běžný lidský pocit. Každého z nás to občas přepadne, připadá nám, že nic nemá smysl a všechno, co děláme je prázdné. U relativně normálního jedince podobné rozpoložení zpravidla netrvá příliš dlouho a rozhodně není permanentní.

My lidé se potřebujeme vztahovat k druhým lidem. Tzn. máme potřebu komunikace s druhými a stejně tak oni mají potřebu komunikovat s námi (na obrázcích znázorněno šipkami). To s sebou nese nutnost se druhému otevřít a, metaforicky řečeno, nechat nahlédnout do svého nitra. Jenomže když máme pocit, že tam „nic není“ nebo si sami nejsme jisti jeho obsahem? Potom pociťujeme riziko toho, že nás takový pohled druhého člověka do nás samých ohrozí. Že ten vratký domeček z karet, na jehož základech stojí pocit naší existence a toho, že žijeme teď a tady, bude odfouknut cizím poznáním.

Člověk, který je ve stavu základní ontologické nejistoty se, dle odborné terminologie, bojí takzvaného „pohlcení“. Hrozí se toho, že pokud se bude vztahovat k druhým lidem a oni k němu, tak to ohrozí jeho samotnou existenci. Neboli, jednoduše řečeno, má strach se projevit, protože by tím odhalil svoje srdce, do kterého by mu mohl někdo střelit šíp. V nejzákladnějším významu se jedná o strach ze smrti.
(v Laingovi jsou popsány případy schizofreniků, kteří se děsili už jen toho, když se na ně někdo podíval – byli přesvědčeni, že je lze doslova zabít pohledem)

Mezi lidmi žít musíme, i když bychom náhodou nechtěli a komunikaci s nimi se také vyhnout nelze. Kromě toho máme přání, touhy a sny, které lze často realizovat jen skrze mezilidskou interakci. Tak co se s takovým strachem z pohlcení dá dělat, kromě toho, že zalezete do temné komůrky a do konce života nevylezete ven? No začnete s lidmi komunikovat „jen jako“. Začnete hrát hry a do temné komůrky si zalezete „tam uvnitř“. Kolem svého hradu z písku začnete budovat neprostupnou zeď, která vás má ochránit před domnělými dobyvateli z vnějšího světa.

Pustíte se do vytváření systému falešného Self.

 

Vyhladovění obránců

Celý vtip je v tom, že falešné Self nelze zabít, protože to je samo o sobě mrtvé, neživotné. Falešné self ani nelze nijak ohrozit, necítí strach ani obavy. Ke světu a lidem se vztahuje takovým způsobem, aby bylo, v ideálním případě, co nejméně zasaženo pravé původní Self. To působí jen jako jakýsi nezúčastněný pozorovatel, který vše hodnotí a analyzuje; pokud možno z odstupu. Cokoliv se člověku doopravdy stane, může svést na systém falešného Self a říct, že se to vlastně nepřihodilo přímo jemu. Výsledkem je vzrůstající pocit nereálnosti a odtržení od reality. Vztahy s druhými lidmi se stávají sterilní, není v nich život, dynamika, fungují účelově a mechanicky.

Celé je to vlastně důmyslný obranný systém, který má zakrýt jediné – základní ontologickou nejistotu.

Jako pokaždé, když se my lidé snažíme něco obejít, i tady po cestě číhají pasti. Konkrétně jedna doopravdy veliká. A není ani tak na cestě jako na jejím konci. Protože se pravé Self tímto ocitá v izolaci a z vnějšího světa k němu proniká stále méně reálných podnětů, které by ho mohly ovlivnit (jelikož tomu se záměrně brání a děsí se toho), není vnitřní Self z čeho „živit“ a ono postupně chřadne a umírá. Přesněji uzavírá se do svého fantazijního světa, který se čím dál víc dostává do kontrastu s realitou a cítí se jí ohrožováno. Stane se tak přesně to, čeho se Self původně chtělo vyvarovat. Zmrtvění, zabití. Což je samo o sobě opět jen obrana  - pokud už jste mrtví, nelze vás zabít; pokud se takto zabijete, nehrozí, že by vás mohl zabít někdo jiný (nikdo už vás nemůže pohltit poznáním).

Snaha o vytvoření mostu mezi vlastním Já a realitou vede k odosobnění, které zase onen proces stavby obran před světem urychluje. Člověk má strach, že jakákoliv přímá interakce mezi realitou a jeho pravým Self by měla katastrofální důsledky, proto své pravé Self uzavírá do čím dál větší izolace, čímž ho ovšem zabíjí – což je z pohledu schizoida (člověk na pomezí mezi ideálním stavem a schizofrenií – tedy někde mezi obrázky 1 a 2) pořád lepší řešení, než kdyby byl zabit někým jiným.

Odosobnění rovná se částečně i odtělesnění. Realita působí jen na tělo a Self je tím pádem „volné“ a neohrozitelné. Případně si lze skrze tělo vytvořit zvláštní linii obrany, která (stejně jako systém falešného Self) pomáhá zakrýt původní problém.

Vytváření falešných problémů je vůbec kapitola sama pro sebe. Protože inteligentnější jedinci by mohli sami sebe prokouknout a příliš snadno zjistit, že na sebe něco hrají (a takové odhalení by bylo příliš velkým soustem), podvědomě si vytvářejí zástupné problémy, které však nejsou problémy pravého Self, nýbrž toho falešného; ačkoliv při pohledu zvnějšku to může být obtížné rozeznat. Nejtypičtějším příkladem je takzvaná analogie tlusté holky (sexisté si dosadí kluka), kdy holka ztloustne proto, aby se mohla vymluvit na svoji tloušťku, která jí jako „příjemný“ vedlejší efekt dala možnost být více ve skutečné izolaci vůči okolí (nemůžu na koupálko, jsem moc tlustá). Tloušťka je zde pouze zástupným problémem, který se nedá vyřešit snahou zhubnout, ale je nutné se zaměřit na původní příčinu, kterou je snaha o odosobnění. Kreativita při vytváření zástupných problémů, které pak člověk vnímá jako reálné a klíčové, přestože na nich ve skutečnosti vůbec nezáleží, je u lidí vskutku děsivá; mohl bych vyprávět.

 

Vztah k realitě

Celé je to samozřejmě proces. Jak už jsem zmínil, ty dva obrázky a předchozí popisy jsou hraniční stavy. Většina z nás se nachází kdesi uprostřed – ano, společně s tím, co bylo řečeno tři odstavce zpátky, z toho vyplývá, že jsme všichni takzvaně schizoidní (což je mimochodem fakt moc krásný termín).

Hlavní potíž vidím v tom, že máme tendenci směřovat ke stavu na obrázku 2, a ještě to bereme jako něco pozitivního, za čím má smysl jít a za co stojí bojovat. Odosobnění pro nás přitom není přínosem. Na první pohled se to může zdát jako dobrý nápad, ale je to past. To je totiž ta špinavá hra, o které mluvím a kterou pořád kritizuji a o níž říkám, že je to cesta do pekel. To je ta hra, které když uvěříme, že je pro nás dobrá, nás nakonec stáhne na dno. To je ten důvod, proč jsem v minulém článku kritizoval pick-up; protože jako prostředek používá právě to odosobnění. Dnešní schizoid se totiž cítí ohrožen poznáním, že jeho vnitřní existence nemá pevné základy. A má pocit, že to, že se bude před oním ohrožením bránit vybudováním obranného systému, mu přinese užitek. Ve skutečnosti, jak jsme si ukázali, ho to zahubí. Počáteční výhody jsou postupně převáženy vnitřním zmrtvěním.

Není to tak úplně otázkou racionální volby. Je to zoufalý únik, když se nenaskýtá žádná jiná zřejmá alternativa. Jenomže pak přichází na řadu oblíbená racionalizace a obhajování takového postupu. Místo, aby si člověk přiznal, že tohle je špatně a rovná se to kopání vlastního hrobu dvacetitunovou lopatou, raději si bude namlouvat, že je všechno v pořádku.

Ano, všichni to do jisté míry děláme. Když se bavíme s cizími lidmi, které známe jen zběžně, když se bavíme s průvodčím ve vlaku nebo s paní u přepážky. To víme, že nejsme my, ale je potřeba si to přiznat a vědět, že vedle toho v nás existuje něco reálného, co se protlačí na čelní pozici hned, jak vyjdeme ze dveří hlavního nádraží nebo pošty.

Pokud ovšem začneme snahu o odosobnění uplatňovat globálně a vnímat ji pozitivně, kupujeme si tím jízdenku do nejbližšího sanatoria. Esenciální je vztažnost ke světu, čímž se dá odpovědět na otázku, co je to vlastně to sebevědomí. Stručně: Čím vyšší je míra vztažnost člověka k realitě, tím vyšší je jeho sebevědomí. Uvědomujete si samy sebe ve vztahu k realitě a přímo ji zakoušíte. Naproti tomu takzvaně papírové sebevědomí vychází ze systému falešného Self a z toho, jak věrohodně falešné Self působí na druhé.

Důležitější, než nehrát, je tu hru přiznat, nesnažit se o ni a pokoušet se směřovat k tomu ji opustit (přestože to úplně nejde). Je nutné hrát s tím, co mám v ruce a přiznat to. I ve chvíli, kdy se tam krčí jen osmička a kluk, případně se mi zdá, že v ruce nemám nic. A neházet karty na stůl.

---

Update 9.5.2012: Pokračování tady: Až na dřeň podruhé

Komentáře (176)
  1. To je bozi, ze to nekomu taky secvaklo. Vylozene citim krome T. zas nekoho dalsiho, komu to dava smysl. (Ackoliv ja se nikdy nedohrabal k pozici pozorovatele s falesnym self… takova zvlastni vec, ze i kdyz jsme byl pozoroovatel, tak v necem jsem dost natvrdlej a nedoslo mi, ze bych mohl kopirovat ostatni v tom vytvareni falesneho self, ktere me ma chranit).

    To priznavani her je hodne tezke, protoze je to vzdy volba. Vzdycky se clovek musi znova rozhodout, ze prizna svoji prazdotu a vzdycky nas zahlti existencialni hruza z prazdoty.

    Jinak si myslim, ze cely svet je uz takove polni sanatorium, proste nemame dost blazincu, nemame doktory a cele se to jeste leci poustenim zilou.

    Posledni nesouvisla poznamka. I ty prvni dva obrazky z Lainga, i vsechny ty manazerske grafy, ktere jsou dnes tak oblibene, jsou podle me jiz vytvorem rozstepeneho mysleni, ktere potrebuje stale cosi zatridovat a vyclenovat podobne jako sve prave a falesne self. Schizofrenikovi porozumi jen schizofrenik, kteri vi ze je schizofrenni a vidi svou hru. Prave porozumeni, to, ze se nekdo podiva na me “prave self”, ktere je ale taky falesnym konstruktem, a to, ze ani potom se nic moc nestane, prestoze je prolomena hraz absolutni intimity a studu… tak tohle prohlednuti by melo cloveku dat klid. A moznost si rict, ze se vlastne nic nedeje a ze jsme velmi svobodni v tom, co muzeme delat a ze je to cele skvele.

    Podle me se s temi self, a vubec s nasimi uzasnymi mozky da zazit mnoha legrace a podle me je to smysl celeho toho rozstepeni. Posleze se zasmat.

    Jo a s pani pruvodci se da mluvit. Nebo se s ni da hrat i hra. Treba na baleni nebo flirtovani, ze jo. Jen to clovek nesmi brat moc vazne. A kdyz vezme… tak zas nekdy jindy, s tim, ze za to, ze to bral moc vazne si to pekne odsere ve svem minipeklicku a pak se tomu zase zasmeje.

    Ze by se zrovna tohle snazil onehda rict Phate?

    • K tomu prvnímu nadšenému odstavci dvě poznámky:
      1. Trvalo to KUREVSKY dlouho.
      2. Že bych si byl stoprocentně jistý tím, “co” mi to vlastně docvaklo, to teda fakt nejsem.
      (jinak v té pozici pozorovatele jsem byl docela silně – zhruba ty 3-4 roky zpět – právě těsně předtím, než to se mnou “seklo”, přičemž to se mnou seklo samozřejmě právě proto)

      Ještě k poslednímu odstavci v článku: Myslel jsem to skutečně tak, jak to tam píšu – ano, přiznávat je důležitější a přesto je stále potřeba jakoby směřovat k tomu nehraní her (změna je v tom, že jsem to drahnou dobu vnímal přesně naopak; on ten rozdíl je možná jemný, ale docela zásadní).

      Ad. nesouvisla poznamka: Jasně, je to strašně zjednodušující (i Laing píše, že je potřeba to schéma brát s velkou rezervou), ale pro účel, jaksi, akademické diskuze, tomu potřebujeme dát formu. Když to uděláme s vědomím toho, co píšeš (že to úplně vysvětlit stejně nejde a hlavně, že to nelze překonat touhle intelektualizací), problém bych v tom neviděl.

      • Je to tak. Je to proste tak.

        Zajimalo by me, jak tohle cely priblizit nejak vic lidem, protoze ve schizoidni pasti jsou dneska uz vsichni, ale jen malo lidi, rekneme si to uprimne, natvrdo a bude to znit elitarsky, pochopi tenhle tvuj clanek. U pickupu je aspon neco z reality, ceho se clovek muze chytit, ale tohle proste lidem prijde jako “bla ble blo – tohle ze je muj zivot?”.

        Laingovo rozdeleni, resp. obr c. 1 se mi nelibi. Takovy clovek podle me neexistuje a je nebezpecne o nem uvazovat. Model je obr c.2, proste ten clovek, co zahalil zenskou, aby ji mohl odhalovat. Ten clovek, co vyclenil svou dusi z universa. A cely dejiny jsou o tom, ze slape na kotel a pripadne se hrozi a jde do relapsu (to je ta snaha o pravdu). A oboje je blbe asi. Je potreba ten proces zvedomnit. Vcetne hrani her. To byl mel byt treba flirt jak ho popsala Nika Trsi. Ten obrazek c.1 je dobra ilustrace schizofrenikovy predstavy a jeho idealu, kam se chce dostat. Reknu to natvrdo. Myslim, ze Laing to mel rozjety slusne a proto v tom byl tak dobrej. Ale neco nedotah, nicmene si toho vsiml. Psal “nechapu proc, ale zda se, ze mnoho schizofreniku se skutecne nevylecilo, ale rozhodli se hrat normalnost”. To je pointa myslim. Alepson nekteri z nich prisli na priznavani her.

        Tvoje konverzace z dneska narazi na uplne primitivne obranne hry holcicek, ktere se fakt zoufale snazi definovat svoji identitu (jednou nekritickou identifikaci s autoritou, kde ta slecna dokonce poprela to, co napsala o sebevrazde [tipuju ze jsi jedinej, kdo si toho vubec vsiml a zapamatoval si, co tehdy napsala]; podruhe “urazet me nemusis…”). Pritom to, co tu pises, kdyby jim docvaklo… neumim domyslet. Jenze ono to stejne bude zamer a ze je to cele skryto za velkou mirou abstrakce se lidem hodi do te jejich pohodlnosti.

        V kazdym pripade nic moc jinyho v rukavu nemam nez to priznavani her. Je to kurevsky tezky, i kdyz to clovek vi. Par dnu zpet sem nasrane kopal rucickama a nozickama a nakonec mi opet nezbylo nic jinyho, nez zas neco priznat. Bylo to dost komicke. Nejlepsi na tom je, ze uz si nemuzu vzpomenout, o co vlastne slo.

        • Už jsem to psal v článku, že ten první obrázek ukazuje něco, co vůbec není dosažitelný. A i Laing si to uvědomoval a zdůrazňoval to tam. Každopádně máš pravdu, že je trochu kontraproduktivní už jen to takhle zobrazovat a vymezovat tím tu “ideální hranici”, protože to zase jen “vzbuzuje vinu” za to, že v té ideální fázi člověk není (a posiluje to pocit, že “by tam měl být”). Jo, Laing byl schizoid určitě taky – jinak by to nedokázal tak úžasně popsat – a to, že schifrenikovi porozumí plně zase jen schizofrenik jsem tam od něho taky někde četl.

          “…hrát normálnost…” – jasně, schizoidní jsme všichni, nelze nehrát, takže když hrát, tak alespoň na tu nerozštěpenost. Dost paradox samo o sobě.

          K té “konverzaci” – ještě včera před spaním jsem se tomu musel smát. Je tam tolik tak typických a takřka modelových příkladů toho, co v článku řeším, že jsem uvažoval zpracovat na to nějaký “psychoanalitický rozbor” nebo tak něco. A popsat to včetně svých motivací, které, přiznávám, byly taky dost schizoidní (nejvíc asi ta snaha o to, abych byl vyčleněn a “zadupán” přesně tím způsobem, kterým se mi to dostalo – nebude ono tohle nakonec taky to “uspokojování schizoidních přání”?).
          Ono já jsem se tomuhle celý rok, co zatím chodím do školy, vyhýbal – vždycky to stejný způsobem rozjedu jen v reálu v diskuzích při hodině, kde ty “holčičky” přirozeně nejsou schopný konkurovat a většinou drží hubu (plus je tam učitel v roli “moderátora”). Na FB je to ze zřejmých důvodů něco jiného – navíc máme založenou uzavřenou skupinu jen pro naši třídu, takže všichni zůčastnění (což funguje i v reálu) hledí především na sociální status a možnost zvednout si kredit (případně nenechat si ho snížit). Takže ano, jak jsi psal, ta diskuze byla v podstatě předem daná a já vesměs (na lehce podvědomé úrovni) věděl, co mě čeká a jak to dopadne.

          • Aha jasne. Facebook mi opet zrusili a nikdy jsem donej nezapad, ale u lidi na FB bude fungovat ten princip, ze je to “jejich”. Podobne jako tebe sralo, co to pisu pod “tvym” clankem na “tvem” blogu.

            Jsem si rikal, ze je docela husty, jestli tam jsou takove debaty bezne, ale proste jsi vletel holcickam do pokojicku. No vsak i me ten FB zrusili na udani kvuli svastice.

            Zajimavy je, ze jednak nezastiras, jak jsou vsichni kolem tebe inferiorni a jednak te vlastne “bavi” byt jejich tuposti ponizovan. Je to princip, ktery psychoanalyticky dava smysl, setkavam se s nim cim dal vic a dlouhou dobu jsem to pokladal jen za kryci manevr. Myslim, ze by bylo dobre se podivat na to proc to clovek dela, kdy se k tomu odhodlal, zajakych podminek a cim byl ovlivnen. Tedy v jake chvili clovek rekne “tenhle svet je uplne tupy, no budiz, zahraju to s nim a z pozice pozorovatele se svetem skoncim ve ZKAZE, protoze je to moje jedina nadeje na SPASU, ktera ovsem prijde kdesi zpoza cerne skrinky a tak, jak tomu nerozumim, protoze vse bude zniceno”.

            • Spíš tam šlo o to, že zpravidla se v té skupině řeší jen “Máte někdo zápisky z antropologie, prosím-prosím…?”, ale občas tam lze nalézt i nějakou tu “diskuzi” – byť většinou v rámci žblebtů zahrnující dvě-tři věty (všechny fráze jako když vytesá). Takže jsem to naboural už touhle snahou o něco “vyššího” (což jsem dostal sežrat po vzoru “pche, co si o sobě myslí, že tady něco takovýho vůbec rozebírá?”).
              Mě sralo pouze to, že jsi dělal něco, co ti (dle mě) nepříslušelo. Bral jsi mi moji roli (moderátora). To přece vůbec nebylo o moje/tvoje – ti spolužáci ze zmíněné diskuze přece neměli jiné postavení, než já a nehandrkovali jsme se o to, jestli “tady je Krakonošovo/Trautenberkovo” (dobře, trochu jo, ale tak úplně o to nešlo).

              Fakt se přiznávám, že sám úplně nechápu, jak to u mně funguje a proč jsem se do toho vůbec pouštěl. Chtělo se mi a potřeboval jsem (si) něco dokázat, ale nedokážu identifikovat co – protože mi z toho vesměs vychází vždycky něco ne zrovna pro mě výhodného:
              a) buďto šlo o to zvýšit si pocit vlastní identity (pokud budu odsouzen jinými, můžu se proti tomu sám vymezit a říct si, jaký jsou to dementi, což mě posílí) nebo
              b) jsem se i za cenu “ponížení” chtěl posílit identitu skrze vlastní pocit pravdivosti a “hraní fér” (sám sebe v té diskuzi vnímám jako někoho, kdo upozorňuje na hry [děkana naší univerzity], což je tím pádem snaha o pravdivost) nebo
              c) je to jak píšeš, tedy budu hrát, nechám se tím “zničit” a ono se něco někde pohne (hlavně, ať už se proboha něco děje a nezůstávám pořád na místě) nebo
              d) je to úplně jinak

              • No tipuju ze to nebylo naposedy. Se uvidi. V realite to bude mit odezvu.

                Ad tva role moderatora… to je hodne nestandardni, ze lidi moderuji diskuzi pod svym blogem. Vubec nerikam ze je to spatne a samozrejme jsem to mel odhadnout. Zvlast kdyz to delam stejne.

  2. Zatím nejlepší Mordemyho příspěvek. Je to celistvé, dobře se to čte, dává to smysl, jsou tam obrázky. :) Jen tak dál!

    Ideální stav je upřímnost k sobě i okolí (Mordemyho slovy přiznání), přičemž stoprocentní upřímnosti nelze nikdy dosáhnout, ale jedině pokud o ni usilujeme, má vůbec význam usilovat.

    Drobná technická na závěr: “… rovná se to kopání hrobu dvacetitunovou lopatou” -> Proč dvacetitunovou? Takhle mi z toho přirovnání vyplývá, že to je vlastně správně. Nedovedu si představit, že bych tak těžkou lopatou dokázal vykopat vlastní hrob, což je žádoucí stav, ne? ;)

    • Ahoj Tome (ano, nick Arol Dooku si ještě pořád pamatuju) – nevím, jestli po roce a půl komentuješ proto, že sis v minulém článku v komentářích přečetl cosi o tom, že “k těm lidem, co jsem jim dal sbohem mám ještě pořád vztah” nebo je to prostě náhoda nebo je v tom něco jiného… Ale rozhodně tady s tebou nebudu hrát hru na “neznámého” komentátora a “netušícího” a “nezaujatě odpovídajícího” Mordemyho (to jen pro úplnost – ať jsem konzistentní).

      S tím ideálním stavem je právě problém, protože je ideální natolik, že není reálné ho docílit. Pokud tedy vezmeme nějaký “optimální” (nechci slovíčkařit) stav, tak je to vždycky něco trochu schizoidního – s tím se ovšem vždycky pojí všechny ty další problémy, že schizoid prostě není… “spokojený”, něco mu vadí a něco se s tím snaží dělat; a pak se stává, že to posere. Takže z toho jednoho konkrétního stavu se nevyhnutelně stává něco jiného a ten člověk se někam posouvá. Zkráceně: “Ideálního stavu nelze dosáhnout, optimální stav nelze udržet.” (čímž se dostáváme zpátky na konec diskuze u předchozího článku – “Pohyb je život.”)

      Ad. lopata – kopání vlastního hrobu je nežádoucí. Pokud to ovšem dělám pomocí dvacetitunové lopaty, tak nejenže je to dost v hajzlu, pokud ten hrob vykopu, ale ještě to dá zatracenou fušku (protože ta lopata má dvacet tun) a strašně se u toho nadřu (přičemž ten výsledek mi teda fakt v ničem moc nepomůže). Uznávám, možná drobet krkolomné…

      • Me se to s tou lopatou libi a nejak tak sem to i pochopil. Vybavil se mi Castaneduv citat “bojovnik neveri, bojovnik musi verit”. Tj. dvojite nepohodli – udrzet si viru a jeste to nedelat automaticky. Nebo neco jako vzdani se svych pozadavku, kdy clovek nejen ze nedostane, to co chtel, ale jeste k tomu se k tomu sam rozhodne a dokope bez vnejsiho donuceni (jasne ze se musi na to rozdelit na superego a zbytek)… btw. tohle je podle me podstatou submise, ze ten clovek zvladne jedno nepohodli, ale totalni nepohodli lidi nezvladnou; presto tusi, ze je to tak nejak spravne a hledaji pomoc jinde.

        Kopani hrobu 20T lopatou je proste alegorickej vyjev, kterej upozornuje na to, ze kdyz chce clovek neco delat opravdove, tak si nemuze hrat na trh nebo na devku, tj. ze za nejakou ujmu dostane neco fajnoveho. Za ujmou je proste nic.

        Dale viz. treba prijimaci procedura ve Fight clubu atd. Je to neco, co by homo oeconomicus melo odmitnout.

  3. Na nic si nehraju. Nekomentuju tady po roce a půl, nýbrž vcelku pravidelně neustále, což zjistíš hned, jak se koukneš na komentáře u ostatních příspěvků. Co píšeš mi připadá zajímavé ke čtení, víc za tím nehledej. Akorát do toho netahám osobní rovinu, a byl bych ti vděčen, kdybys tak nečinil ani ty. A samozřejmě, pokud moje komentování považuješ za nežádoucí, stačí říct a nechám toho. Ahoj, Petře.

    • Ah, pravda, poslední tvůj koment je ze srpna 2010. Takže teprve po třičtvrtě roce – nějak jsem zapomněl, kdy jsem dal tvoji předchozí IP na blacklist. Tenkrát jsem ti odpovídal právě proto, že jsem na tenhle tvůj nick zapomněl – došlo mi to až s notným zpožděním.

      “Netahat do toho osobní rovinu” je samozřejmě blbost; to je jedna z věcí, co nelze a je to právě to, co jsem psal výše, že se o nějakou nezaujatost fakt snažit nebudu. Ostatně myslím, že bys neměl ani ty.

      Číst ti to tady zakázat nemůžu (ani nechci), dalšího banána ti dát můžu (ale ani to kupodivu nechci). Tvoje komenty jsou nežádoucí, pokud zůstanou v podobě toho prvního komentu výše – jen tak jakoby nic sem hodit naprosto nic neříkající kraťoučký pochvalný koment (a nezkoušej mi namluvit, že ti šlo “jen o to pochválit článek a fakt v tom není nic osobního”), to fakt ne.

      • Whatever. Despite all my rage I am still a rat in a cage.

        Omlouvám se, nevím co mě to napadlo. Poprosím tě o jednu věc: Mohl bys, prosím, smazat všechny komenty, co jsem tady u tebe na blogu napsal? Není nutno nijak reagovat, stačí, když to uděláš.

        • Ne, to bych tedy nemohl.

          • Velmi adekvátní reakce na pokornou a slušnou žádost. Věřím, že jsi se sebou spokojený.

            Budiž.

            • Řekl bych, že je to adekvátní zcela, protože smazat všechny tvoje komenty je další z blbostí, co nefungujou (že se tu těch blbostí nějak vyrojilo, co?). Jinými slovy, opět po mně chceš, abych se tvářil “jakoby nic” (tím, že to teda “smažeme” a “navždy zapomeneme”, že tu kdy jaké komenty byly – viz. diskuze v minulém článku).

              Buď se vyjádři naplno a upřímně nebo se nevyjadřuj. Zatím jsem od tebe nečetl jedinou větu, která by mi připadala “reálná” a za níž bych necítil nějakou skrytou manipulaci (ať už vědomou nebo ne).

              A pokud ti připadá, že netancuju, jak tvoje komentáře pískají, tak si všimni, že to celé s radostí tancuješ se mnou.

              • Nesnažím se o žádnou manipulaci, prokrista. Narozdíl od skutečného života, tady si můžeme dovolit ten ohromný luxus, že když napíšeme něco neuváženého, můžeme to vymazat, o což jsem tě žádal. Ty s tím nesouhlasíš, fajn, necháme to tak. Jsi nemocnej nebo co, že za vším vidíš skrytou hrozbu, podvod či klam? I ten můj zatracenej první komentář tady, sice obsahově prázdnej, ale upřímnej, ti vadí.

                Trhni si nohou, pitomče.

                • Právě ten první komentář upřímnej fakt nebyl (a dost možná právě proto, že byl obsahově prázdnej). A stále se nedokážeš vymáčknout, proč jsi ho vlastně napsal – což je to, co mi na tom vadí.

                  Tohle je kupodivu taky součást “skutečného života” a ten luxus si tu právě dovolit nemůžeš (jak jsem vysvětloval výše).

                  Nemocnej možná jsem, kdoví ;)

                  Jinak máš smůlu, ani za tohle ode mě banána nedostaneš.

  4. Někdy mě napadá, jestli, jak teda všichni všechno ví ( a já si to fakt myslím, i když innergame (!) jsou mocné), tak na sebe prostě akorát bavzájem nehrajou tu dokonalou hru. Někdy mi příjde, že se tím prostě ti lidí baví. Nedokážu jinak pochopit, že lze přehlédnout něco tak zjevného. Často se mi stává, a zřejmě je to něco co píšeš i ty Mordemy, že když se jakoby otevřu, tj snažím se být upřímná a nehrát, tak ti ostatní to srašně smetou, i když si myslím, že mám jednoznačné argumenty. Pak bývám zmatená, že nevím, jestli to ten člověk nechce přiznat sám sobě a nám oběma vlastně, nebo je to něco tak jasného a banálního, že je prostě mimo to rozebírat ( hra, kterou ale obě strany vědí, něco jako příjit na fotbalový hřiště a říkat: tady hrajeme fotbal a já jsem brankář). Příjde mi obecně vtipné, jak se to všechno, a zvlášť u nás v ČR děje a dělá. Viz třeba politika (to píšu proto, že nejde dát nějaký osobní příkald, který nechci dávat i z toho důvodu, že bych měla potřebu ho dát řádně do souvisloustí a to se mi momentálně nechce – jednak nemám žádný konkrétní na mysli a druhak bych se vzdálila nějaké původní myšlence, jež si jako říkám, že zatím mám). Je to prostě celý divný, protože nejlepší by bylo nosit na sobě nálepky s aktuálně hrajícíma rolema, aby se teda vědělo, co se zrovna hraje za hru. I když teď mi možná dochází, jak to s tím souvisí. Čím víc se člověk bere vážně, potažmo své fakeself, tím více bere vážně celou hru a tím hůř se přiznává. Asi mi tam sedí i ta vnitřní prázdnota.
    Ta rožtěpenost je ale úplně všude, viz třeba nebrat to zase tak vážne a zárověň to dělat jako tu nejdůležitější věc na světě (Castaneda), nebo oba póly Liangových stavů.
    Další věc je abstraktnost toho všeho, jak psals LaTibore (ať nemluvím ve třetí osobě). Myslím, že je to právě z toho důvodu té bipolarity. Tím, že je člověk v jakémsi středu (nebo někde tom prostoru) těch stavů, které navíc ani nemají hranice, tak to prostě nejde zkonkretizovat. Snad možná v určitém aktuálním bodě.
    Jinak Mordemy musím říct, že své články píšeš opravdu srozumitelně. LaTibor je sice více u středu toho všeho, ale je potřeba vyvinout značné úsilí a soustředěnost, aby se tím člověk prokousal. Zvlášť když to nemá monetálně v dosahu. Tím se tě nechci nijak dotknout LT, jsi jenom trochu napřed :) (píšou se vůbec v diskuzích smajlíky? Není to príma, co? :))))
    Ještě k té otevřenosti a smetení, jak jsem psala někde nahoře, mě napadá, jestli se tím, jak se člověk snaží všechno pojmout od toho zároveň jakoby nevzdaluje. To mi sedí i k té abstraktnosti schématu stavů.

    • Řekl bych, že hlavní potíž je v tom, že ve chvíli, kdy se otevřeš a snažíš se o reálnější spojení s druhým člověkem, tak se toho ti lidé “leknou” (ono to dnes není moc normální tohle dělat) a spustí se u nich obranná reakce, protože v tu chvíli mají pocit ohrožení (z toho, že by se jim reálným kontaktem s někým jiným mohlo zbořit právě to, co na sebe hrajou). Samozřejmě, že to ti lidé vědí, jak to je (přinejhorším alespoň podvědomě), ale nechtějí to vědět. Vidí to, ale zavírají před tím oči. Zakrývají to spoustou balastu, o který se pak živě zajímají, aby to opravdu důležité (a děsivé) mohlo zůstat kdesi v pozadí. Přitom tu není co ztratit (maximálně balíček karet, z kterého se snažím postavit domeček) a získat lze hodně (pocit vztažnosti). Zkrátka typicky stupidní schizoidní “hrad z písku je na hovno, ale lepší, než nic” (než riskovat, že mi zůstane jen pocit prázdnoty [jakkoliv by ten pocit byl Pravdivý], raději nechat hlavu v písku).
      Nápad s nálepkama je milej, ale je tam přesně ten problém, co popisuješ dál – že tohle bychom rádi u všech ostatních lidí, jen u sebe bychom to nesnesli. Protože přestože to na jednu stranu nesnášíme, na druhou stranu to chceme (klamat ostatní a sebe). U jiných se tomu “zasmějeme”, u sebe ne (a těžko se za to vinit). Sebe nelze nebrat vážně. Podle mně i pokud tam ta prázdnota je jako hlavní část (a nic jako pevné jádro osobnosti neexistuje), tak s tímhle se vypořádat fakt nelze. Ale třeba k tomu jde směřovat a k něčemu to je, nevim…
      Hry tu jsou z nějakého důvodu a jakýs-takýs účel a smysl mají (jinak by se nevyvinuly) – ten smysl je zase pouze zakrývat a obcházet něco, co je příliš těžký zvládnout napřímo (reálnou komunikaci a spojení s druhým člověkem).

      No, abstraktní. Ono je to myslím všechno velmi konkrétní, když si to je člověk schopný vztáhnout na sebe (a udělá to upřímně). Pokud si můj článek někdo přečte “jen tak” (v horším případě se to pokusí zasadit do nějakého stávajícího vědeckýho rámce) tak z toho vyjdou samozřejmě jen nic neříkající filozoficko-psychologický kecy. Tohle není něco, co se dá uchopit extérně jako teorie – teda vlastně dá, ale pak z toho vyleze právě jen to “abstraktno” a je to prostě k ničemu. Když se vzpomenu, jak jsem začal číst Tibora, tak se mi stávalo přesně tohle – strašně dlouho jsem se k těmhle věcem (hry/odosobnění/dialektika…) stavěl jako k “teorii” a “uvažoval nad tím”. Byť jsem to cítil a vnitřně “věděl”, tak jsem se to snažil ignorovat a všechno jen logicky zdůvodňoval a pak se snažil s Tiborem na jeho blogu “věcně” diskutovat, což vedlo k tomu, že na povrch vyvěraly ty potlačené pocity, které jsem pak akorát dostal sežrat a to mě zase přimělo se zatvridt (to taky nikam nevedlo). Co chci říct, že potíž je možná v něčem jiném, než v tom, že by se nad tím lidé vůbec nesnažili přemýšlet (když nepočítám mainstream, kterej to jednoduše musí odmávnout jako “píčoviny”), třeba je to naopak a cesta vede přes to, že to člověk přestane řešit (jak píšeš: “nebrat se tak vážně”).

      Přesně, Tibor je více u středu toho všeho. U mně je to hodně často jen chození kolem horký kaše u pětkrát tak dlouhej článků.

      V jednu dobu jsem strašně smajlíkoval, dodnes se to snažím odnaučit (jak jednou začneš, fakt špatně se toho zbavuje ;o)))

      • Umyslne reaguju jen na tebe. Sesly se dva duvody. Jednak to, ze se snazim nerozmrdavat tvuj blog a jeho pyramidialni strukturu; a jednak je super, ze o tomhle s Ritou mluvi konecne nekdo jinej nez ja.

        Budu vtipne uprimnej. Radsi jsem zatim necet, co psala, protoze pak bych reagoval. Takze si dam pauzu. Neni to vubec nic opravdovyho, je to takova hra me na sebe sama. Vim, ze je neco potreba (nepsat ji tyhle veci ode me), ale uplne se udrzet neumim.

        Druha podobna vec. Smajliky. Ono na brazlii byla diskuze o smajlech, kde jsme se tak nejak obecne shodli, ze premira smajlu je problem smajlotvurce -> podvedome tusim, ze to v nas nechalo track ->snazime se to nedelat (skutecne jsem ti psal maila nekdy asmajly v nem mazal…) -> cely je to picovina a tomuhle je treba se fakt zasmat :)))))))))))))))))))))) [ma to jeste grotesknejsi podobu, ze na webu, kde jsem psal drive -> mel jsem tam zajetou identitu -> pokracoval jsem s normalnim neautocenzurovanym smajlovanim, ktere tam opravdu obcas hodilo vic smajlu najednou a dokonce si toho jsem zpetne moc dobre vedomej]

        Takovychhle veci je proste mega, jde jen o jakysi cvik je odhalovat. V okamziku, kdy se to zacne darit, je to takova pozitivni zpetna vazna: filozoficke picoviny dostanou velmi konkretni vyznamy a to tak zasadni, ze v porovnani s nimi zacne blednout uplne vse. Coz zase podpori to odhalovani pres sebeanalyzu atd.

        Co me obcas zatsavi je to, ze me napadne, ze jsem totalni magor, co ma bludy a cte neco uplne jinak a prizpusobuje to jakesi interni realite. Z toho me vzdy vyvede jak meditace nad nejakymi filozofickymi hardcore texty – proste se mi nepodarilo si vubec predstavit, ze by mohly byt vykladany jinak, nez prave tak, jak to vykladam ja. No – to stale neni dukaz. Druha vec je, ze pouzivanim tyhle filozofie jsem schopen vydobyt aspon nejaky prostredky na preziti v tyhle realite. Takze je tu neco jako deduktivni (analyticky) a induktivni (neco z reality, co funguje, ale nerika se jak) dukaz.

        Tudiz v tom jedem dal. Mimochodem, kdyz veci pujdou s vami obema dobre, tak na konci “zabijete sveho otce”, “znicite vnejsi superego”, zkratka soucasti toho vseho bude velmi prekvapive zjisteni o brutalni nedokonalosti L.T., kteryho bude treba nejak, nejlepe ritualne, obetovat. Ten procesdnes neni na jednu noc, i kdyz s mym bratrem, mam pocit, to bylo docela rychle: po jednom LSD tripu znatelny posun a nejaky ramec, ke kterem jsme se mohli vratit “nehrajem hru na starsiho a mladsiho bratra”; po par tydnech v brazilii jsme se naucili v tom chodit. There we go. Prazdnota ceka.

        • Zajímavý je, že jak jsem ti to u minulýho článku “vytknul”, bylo mi jasný, k čemu to povede (k tomu, že se budeš “držet zpátky”) a taky jsem hned věděl, že mě to časem (=velmi brzy) bude paradoxně srát úplně stejně jako to, co jsi dělal předtím. Takže otázka pro psychoanalytika: “Proč jsem to i přesto udělal?” (měl bych pár tipů :-)

          Jak popisuješ, že ti občas připadá, že jsi magor, tak takhle to mám taky a tím pádem zase nezbývá, než to extrapolovat i na ostatní: Podle mně jest faktem, že si prostě tu “sociální realitu” stavíme všichni a při tom procesu “vstřebávání informací” nemáme jinou možnost, než cokoliv, co z vnějšího světa přijmeme, nějakým způsobem “transformovat”, aby to bylo stravitelný pro náš vnitřní svět. A pak tomu buď věříme a používáme to anebo se na to čas od času koukneme kritickým okem a potom je jasný, že nám připadá, že to není úplně to ono původní a člověk se cítí jak debil a připadá mu, že je to všechno takové… “vratké” (což dost možná je).

          Mně je jasný, že jsi jen člověk. U mně je to tvoje “uctívání” ještě stále hodně tím, v jakém se pohybuju prostředí – teda ne, že bych si za to nemohl sám; stále jednoduše nemám koule na to zařídit si ten život (a lidi v něm) nějak víc podle sebe – ale zkrátka Tibor je v kontrastu s většinou lidí, co potkávám, někde úplně jinde (a hlavně ten… hm, vztah je prostě jinde – byť je tu pár paradoxů [především ta elektronická komunikace a fakt, že jsme se nikdy nesetkali]). Na stranu druhou, bývalo to “horší”, už mně pár věcí (manipulativně schizoidních přání), co se tebe týče přešlo a vůbec si myslím, že jak jde čas, tak se to jakoby “vyrovnává” (přestože to není úplně to slovo).

          Ono tu jde vážně do jisté míry o konkrétní lidi. Takhle se “potkat” nelze s každým, protože i pokud by to na mé straně bylo zatraceně “ideální” (otec i Tibor dávno rituálně objetování; destruktivní smyčky vyměněny za smyčky destruktivně-kreativní; vedle mně ženská, která to má stejně…), tak ti druzí lidé často vůbec nejsou ani ochotní jít tímhle směrem. Jsou závislý na Systému a vnější pokus o odpojení vede k tomu, že kolem sebe začnou kopat (plus sami se odpojit nechtějí). Je to elitářský, ale procentuelně je těch lidí, co by tohle chěli, fakt dost málo. Plus jsou tu ještě ti, kteří už nemůžou (jsou na svojí iluzorní realitě příliš závislí a odpojení by znamenalo smrt – duševní).
          Jako znám osobně pár lidí, u kterých si myslím, že bychom se mohli “potkat”. A uznávám, že to, že se tomu tak doposud nestalo, je stejnou měrou moje vina jako jejich. Ale pak je tu spousta dalších lidí, kam spadá většina těch, co znám (bohužel včetně prakticky celé mojí rodiny – u bráchy si zatím nejsem jistej), u nichž bych řekl, že tohle možný není. Určitě ne v nejbližších 20 letech. Navíc se nabízí otázka “Proč bych vůbec něco takovýho měl chtít?” (s každým se snažit “potkat”) A ta úplně poslední důležitá věc je, že lidé jsou toxičtí a interakce s nima je hra s nejistým výsledkem, kde i při nejlepší vůli lze skončit v pěknejch sračkách (to víš ostatně dobře sám) a tahleta snaha o “vztah 2.0″ s dalšíma lidma je bohužel trochu… riziková záležitost.

  5. Hele, ono je to vcelku jedno. Pravdivy ode me neni ani se do neceho srat, ani se do neceho nesrat. Proste ted hraju hru na nesrani se a neni za tim nic jinyho nez snad nejakej respekt, nebo snaha se tomu zasmat, jak tu resime kokotiny /ktery ovsem za vhodne konstelace dokazou vest treba k vrazde/.

    Ten tvuj posledni odstavec je neco, v cem se neshodnem. Jako perfektne vystihujes to, v cem se vyskytuje hodne lidi. Patrne ne vetsina. Zrovna dnes jsme slysel story od kamarada A.
    Jeden bohatsi kamarad A mel jeste bohatsiho kamarada B.
    Kamarad B mel “vsechny vztahy zalozene na dealu”. I napriklad se svoji manzelkou.
    B s A tedy byli take v tzv. deal vztahu. Jeden dava neco druhemu A->B knowhow a druhy prvnimu B->A naturalni plneni pro byznys.
    B ovsem vedel, ze A mu dava mnohem vic nez on jemu. Rekl mi, ze to vedel a cekal, kdy to toho druheho prestane bavit, coz se stalo po urcitem case.

    Na moji namitku, ze prave s tim mel neco udelat, mel na tu celou zvracenost upozornit (tj. na to, ze je obecne debilni delat veci jako deal + na tu nerovnovahu). Nicmene bylo mi receno, ze B proste takovy dealer je a ze mu to vysvetlit nelze.

    Jenze ja tvrdim, ze nikdo takovy neni. Dokonce B po necem non-deal touzi zcela jiste strasne moc, ale maskuje to i sam pred sebou prave timhle vyse popsanym shitem.

    Tedy, ti lide, co jak pises “nejsou ochotni jit timhle smerem”, proste neexistuji. Oni jen delaji, ze tim smerem jit nechteji. Obvykly a nejlepsi trik je rict, ze ten cely smer je totalni nesmysl a ze neexistuje.

    Nicmene, i oni to potrebuji (za coz bych byl samozrejme liberaly ukamenovan a budiz, necht se treba poserou :), stravil jsem x let tim, ze jsem vzdycky nejakemu liberalovi neco poctive zral a doslo se do naprostych sracek).

    Tedy je to cele otazka energie. Kterou mas nebo nemas.

    Plus jsou v tom dalsi prusvihy. Clovek, ktery uz je tak nejak na pul cesty to totiz cele muze mit tezsi, nez nekdo, komu se fakt “nahle” ve stavu totalni tuposti zhrouti realita. Tohle byl tak nejak muj pripad. Ono, clovek co, moc vidi a tak nejak nic nedela, si doslova vystoji dulek ze kteryho se vyhrabava pekne blbe.

    Druha vec..co souvisi… ta cesta, aspon od urciteho bodu, neni neco, co jde po castech, ale muzi to prijit naraz a jeste tim stylem, ze si to clovek zaridi cele sam. Takove je to asi v nasi zprasene postmoderne. Proste neni fungujici rodic, neni pak zenska. Pac zenska, nejak fungujici, pokud je, je zprasena jiz nasim pristupem. Navic jsou nefungujici dnes vsichni. TUDIZ. Je potreba nejakym zpusobem se fakt ponorit do matrixu, do geneticky nebo jaky pameti, videt ten vzorek (necim jako intuici) a pak nastavit podminky na hodne tvrdej reset. Receno s komunistickym slovnikem, tady fakt nepomuze revisionismus, ale jedine revoluce. Ty veci neprijdou postupne a situace se nebude, apson od urcityho bodu, gradualisticky zlepsovat. Proste v jednom bode, i kdyby se ty veci k nemu gradualisticky zlepsovaly, je potreba do takoveho vzduchoprazdna skocit jenom s virou, ve kterou v tu chvili clovek samozrejme ma silenej problem vubec verit a drzet ji pohromade. Jenze prave jak se v tom vzduchoprazdnu neni ceho drzet, tak zbyde jen ta vira a prave tim se strasne posili. Pak se kolem toho tak nejak narodi novej svet. Je stejnej, ale uplne jinej.

    Tohle uz je HC psat. Vubec nevim, jestli tomu verim a jestli jsem to prozil. Proste to ale nejak tak vidim.

    Proc by tohle mel clovek chtit? Nic jineho nezbyva. Copak ja jsem nejakej lidumil? Ja bych se strasne rad, kdyby to slo, nekde zavrel a vychazel si jen zasukat a najist se. Jenze to tak proste nefunguje. Muze byt hodne vysvetleni, napriklad ze jak se clovek chova k vnejsku, tak se chova i k sobe, ale nakonec je to fuk. Jednoduse to nefunguje a kdyz vim, ze to nefunguje a nic tam nevymyslim, tak proste sklapnu podpatky a jdu vymyslet neco nekam, kde to funguje. To je prave ta pokora. A kdyz je clovek pokornej, tak se pak zdalky akoby podiva na tu svou situaci… u nas typicky schizoidni, ze nikoho nechcem ani videt a pochopi to a dokonce to cele dostane pointu a sejme to z nas ten neprijemny pocit, ze jsme byli treba oloupeni o vlastni svobodnou vuli.

    Ale na zacatku je prave ta pokora a vzdani se te vule. Ja to nevymyslel :) Funguje to. 4 z 5 Jezisu potvrdi.

    ——————–
    Toxicita lidi je svym zpusobem pravda svym zpusobem ne. V okamziku, kdy se clovek vrati ke svy pokore, tak je proste neznicitelnej. At te zatoxikuje kdo chce cim chce, at v dusledku toho zase neco poseres, tak pokud je na zacatku fakt dobra vule, pokud v prubehu otoxeni prekonas ten bod nakazy (pokorou), tak ti da realita odmenu. Jo, schizoidni liberal by si rekl, proc ja..proc tohle mam nest ja… a je potreba bejt pragmatik… proste se clovek jinak znici a nakonec skutecne prejde i ta pachut ze zneuziti a clovek ma dobrej pocit, ze udelal, to co udelal. Napriklad i proto, ze s tim, pro koho neco udelal, ma skutecne hlubokej vztah a muze se casem naucit o toho druhyho oprit, kdyz prekona svuj odpor, kterej mu ten, kdo ho otoxoval, zpusobil.

    Me tohle taky sralo, no.

    • Jasně, napsal jsem to blbě – nemělo tam být “vůbec nejsou ani ochotní jít tímhle směrem”, ale “vůbec nejsou už ani schopni jít tímhle směrem”. Nějak jsem “zapomněl”, že už jsem přešel od stavu “všichni jsou černí/já jsem šedivý a chci být bílý” k “všichni jsme šedí a toužíme po bílé”.

      Jo, odpoutat se chceme všichni, všichni směřujeme k čistej hře (sám jsem to tu ostatně rozebíral). Ale právě kvůli závislosti na Systému už to je u některých (dle mého) v podstatě nemožné. Byť ano, shodneme se na tom, že i ty nejvíc psychicky zasviněný lidi touží po katarzi.

      Sorry, nedošlo mi to – naskočila mi stará, napolo zapomenutá myšlenka a tu jsem se jal rozvíjet. Anebo je možný, že jsem nad tím moc nepřemýšlel a prostě se rozepsal v tom smyslu, jak to ještě občas vnímám. Jo, to bude nejspíš ono. Připadá mi, že ti lidí “nechtějí”, když se na ně podívám (a ono to tak skutečně na první pohled vypadá). Ale vím, že chtějí, jenom jim to buď nejde, už toho nejsou schopni, nebo si namlouvají, že chtějí něco jiného.

      Větu “clovek co, moc vidi a tak nejak nic nedela, si doslova vystoji dulek ze kteryho se vyhrabava pekne blbe.” tesat na zadní stranu přebalu příručky pro začínající schizoidy. Věčnej problém, že člověk vidí víc, než co je schopnej udělat a ten rozdíl pak vytváří frustraci, ta vede k sebeobviňování a posléze k sebedestrukci, kterou se člověk naivně snaží dosáhnout vlastní kolapsu, kterej by všechno “vyřešil”. Bleh.
      U mě se něco určitě hejbe, zřetelně vnímám posun oproti tomu, jak jsem to měl ještě třeba před půl rokem. V době relativně nedávné se někde něco překlaplo a přestože půlkou zadku stále sedím v díře, tak se s celou tou dírou někam pohybuju. Nedokážu moc definovat co přesně se stalo, ale něco je prostě jinak. A přitom smyčky jsou stále vesměs stejný (jen nějak divně “posunutý”), jen realita vypadá odlišně (ne, že bych snad mohl na něco konkértního ukázat prstem, ten rozdíl je asi příliš jemný – anebo si to jen namlouvám a nehnul jsem s z místa…).

      Pokora: Tenhle pojem u tebe stále nejsem nějak schopnej “uchopit”. Chápu, jak to myslíš, ale na sebe si to vůbec nedokážu převést (takže vlastně nechápu, jak to myslíš). Jako nic za to nečekat a snažit se odprostit od toho, že vztahy jsou tak trochu založeny na dealu? Nebo to je to “nebrat se moc vážně” (s čímž nesouhlasím a řekl bych, že to nejde)?

      Lidská toxicita: Od tý doby, co jsem se začal vědomě zabývat tím, jestli na sebe a okolí náhodou něco nehraju, tak kdykoliv se setkám s někým, kdo něco hodně hraje na mě (a zvláště pokud to dělá z dominantní pozice), tak mě to paralyzuje. Jde mi najednou mnohem hůř “být sám sebou” (protože ten druhej mě tlačí do pozice, v který mě vidí on) a cítím se nucen hrát hru toho druhýho. A stává se mi, že prostě neseberu sílu (odvahu?) na to tu hru nehrát. Protože vím, k čemu by vedlo to, kdybych se snažil o pravdivost (viz. konverzace s holčičkama od nás z VŠ), tak na to rezignuju. Ta neznicitelnost skrze pokoru by se fakt šikla, protože to, jak to (ne)dělám, je dost k ničemu a strašně to vysiluje (když už se teda k něčemu odhodlám).
      Ta komunikace, která by měla mít nějakej smysl, není prdel. A praktikovat to 24/7, na to nemám – každou chvíli zklouzávám zpátky do pohodlí hradu z písku a nechám za sebe mluvit falešné self (to reálné si zatím líže rány a odpočívá).

      • K ty prvni casti jen to, ze i kdyz to nic objektivne neznamena,pac muzem byt v kolektivnim bludu, tak je ten posun znat. To hybani s celou dirou je jak ta 20T lopata uplne genialni primer. Pak cloveku fakt,kdyz je v tom uvrtanej, nic jinyho nezbyde. Viz. pribeh Alexandra Velikeho a gordicky uzel. To je presne ono.

        Ad tvuj dotaz na pokoru. Asi to s tim nejak souvisi. Co se delau tyce, taksi nemyslim, ze vztahy jsou na tom nejak zalozeny (resp. nyni se o to vsichni zoufale snazi), ale obecne je vztah neco uplne jineho. Jenze ted jsme vsichni namachani v pseudovztazich a nejde se tomu ciste vyhnout. Takze… nejakym zpusobem je potreba jakysi deal prijmout a to s tim, ze oba (vsichni zucastneni) vedi, ze i kdyz to chteji ciste, tak to jinak nejde. Plus musi mit viru, ze to neni konec a vztah lze posunovat. Napriklad prave tim poctivym hranim az prehravanim tech vztahovych stereotypu. Je to zabavne, je to ocistujici. Ale lidi se potrebuji u toho uvolnit a pochopit, ze to nedelaji jako vysmech tomu druhemu, ale jako nezbytnost, kdy z toho chteji vybrednout.

        Nadherny typicky priklad toho, kdy se to snazim s tebou hrat je, ze tu opakovane upozornuju na to, ze uz ti nikdy a za zadnych okolnosti nebudu moderovat forum. A i kdyz to asi vedome nevis, tak se i chytas. Citim v tom humornej podton, prestoze se o tom vazne bavime a to je presne ono. Takze to musi nejak fungovat i ve zprasenych partnerskych vztazich, Jedina cesta uniku, jinak se lidi zaseknou na picovinach. Hrat to a smat se, protoze nic jineho nezbyva (=pokora). A vysledky to prinese. Takze se klidne ber vazne dal, podle me je to od tebe dost dobra hra :)

        Ad odstavec 3. Je tezky rict, co je vlastne dominance. Tzv. submise je taky prostredek k ovladnuti. Ale snad chapu, co tim chces rict. Takovy to chlapactvi no…

        Proste to nekdy udelej. Jde o to zvladnout okamzik. Vcera jsem na closed foru zas narazil na Frantu a zas mi neco rikal tim svym stylem (kterej mame asi obcas vsichni). Proste rozjizdi porad tu hru, co sis taky okusil. Jedina moznost, jak tohle prerusit a odnest si maximum z toho, co ten druhy rika a zaroven i jemu neco ukazat, je proste udelat neco, co vybocuje z rozehrany hry. Rozjede se asi jina a clovek zas musi uhnout. A tak porad,dokud ten druhej nezacne taky vnimat. Pac to je to, co na tyhle “dominanci” nasira. Ze vidime jasne ten vzorek, podle kteryho ten druhej clovek jede, dokazem predvidat treba i reakce a stejne nam nezbyde nic jinyho nez jen strojove plnit prikazy. Kdyz lidi nejsou vnimavi, tak zhratka nelze hrat tu hru popsanou vyse. Je potreba jen uhybat, dokud na to neprijdou. [Pak to zacne byt teprv zajimave, protoze oni skutecne casto MAJI co rict – ale jde i o ne… i my mame zpravidla co rict jim a skrz tu “dominanci” se to k nim nedtostane. Tudiz tohle chovani beru jako dobre ve vztahu ke me, dobre ve vztahu k vnejsku (rekneme nestastnemu dominantovi) a je to tudiz neco, co je dobre pro vsechno… takze neni co resit, jde jen o to si to cele uvedomit. Viz ta tva posledni veta. Bud si jistej, ze jestli k posunu dochazi, tak proto, ze 24/7 nejsi v hradu z pisku. Ta kauzalita mezi vystoupenim z hradu z pisku a posunem je zastrena, ale je to ono. Prave to uvedomeni si by melo byt impulzem. Ale neznicit se u toho. IMHO se stejne uz u tebe nastartovala lavina a neni treba to tlacit. Jen cekat a nestavet tomu prekazky. Budou se dit absurdni veci a clovek zacina resit situace, ktere by jinak delal automaticky. Naopak mnoha veci, ktere by resil, si proste nevsimne, protoze jejich nalehavost zmizi jako para nad hrncem. A o to jde. Jenze asi to bude chtit udelat neco s prostredim, kde se pohybujes. At to muzes vic citit. Prijde mi to jako prekazka. Je to tezky takhle psat a mel bych drzet hubu. Proste to vidim a zaroven vim, ze tohle uz ti psat nemusim. Jsem takovej kazisuk. Kdyz mi bylo 8 sel jsem na Fantomase do kina a jelikoz jsem to uz videl, tak jsem cely kino sral tim, ze jsem sekundu pred probehlym dejem rekl, co se stane. Dost mi nadavali :) ].

        • “Pac to je to, co na tyhle “dominanci” nasira. Ze vidime jasne ten vzorek, podle kteryho ten druhej clovek jede, dokazem predvidat treba i reakce a stejne nam nezbyde nic jinyho nez jen strojove plnit prikazy.” – naprosto přesně. Plus nasírá ještě mnohem víc, pokud vidíš, že to i ten, kdo praktikuje dominanci, vidí a náramně si to užívá (to mám chuť posílat do příslušných míst).

          Mně tenhle typ her sere asi úplně nejvíc. Je to vážně hnus, protože odpovědi, které můžeš dát na otázky někoho takhle manipulujícího, jsou dané a nelze je nijak měnit a jediný způsob, jak takhle komunikovat je pouze skrze falešné self (jinak se nedomluvíte). Ještě u toho submisivního můžeš takovouhle hru paradoxně z pozice síly jakoby odmítnout a vyrovnat role (máš moc deklarovat, že takhle ne) skrze krátký konflikt, ale u dominantního jedince jen okamžitě naskočí pocit, že si musí hájit svoje postavení (byť dobře, submisivní začne hrát ublíženého nebo si skrze tebe začne potvrzovat podřízenou pozici).

          Nebo teda nekomunikovat vůbec (často nejde).

          Anebo vybočovat ze zajetých kolejí, jak říkáš ty, ale počítat s věcma z toho plynoucíma – protože tohle nezůstává bez povšimnutí a lidé se mají potřebu vůči tomu vymezovat (a člověk je pak “za blbce”, “asociála”, “divnej” nebo zkrátka někdo, kdo “všechno moc řeší” nebo “machruje” nebo “dělá ze sebe něco, co nejni” a tak…).

          Jsem schopnej rozponat tyhle vzorce myslím velmi dobře a když se podívám kolem sebe, praktikuje tuhle manipulace kolem mně dost lidí a ano, pěkně mě s tím serou – nejlepší je, když se jich sejde víc po kupě a teď začnou ty přesilový hry, kde pak nevíš, jestli se nad tou demencí máš usmát nebo začít mlátit hlavou do zdi. Dominantnější jedinci sypou z rukávu jeden účelový názor za druhým (účelový = takový názor, jehož primárním účelem je zvýšit vlastní kredit) a tváří se hrozně fundovaně. Ti submisivnější přitakávají střídavě jedné či druhé (třetí/čtvrté…) straně a snaží se zvýšit si vlastní kredit pro změnu skrze identifikaci s dominantnějším jedincem. Ti nejsubmisivnější se tváří rozpačitě nebo nechápavě a pokoušejí se debatovat o počasí s nejbližším submisivním jedincem (prostě jen, aby neztratili tvář a nepřipadali si jako trotlové).

          Pokud se pak rozhodneš s lidma nějak interagovat, jsi okamžitě testován, na jaké úrovni žebříčku dominantnosti/submisivity stojíš a chce se po tobě, aby ses nějak kvalifikoval (ať už tak nebo tak). Čímž se opět zúžuje a omezuje prostor pro nějakou reálnou komunikaci.
          Upřímně řečeno, tak 80% (slovy osmdesát procent) toho, co řeknu, bych raději neříkal vůbec. Ne, že bych to chtěl říct “jinak” (reálněji) nebo bych chtěl říct něco jiného (smysluplného), ale nejraději bych prostě nereagoval a nekomunikoval vůbec. Pořád se po mně chce nějaká komunikace a přitom nemám možnost ji doopravdy praktikovat. Nedělá mi problém být zticha a čím dál častěji zticha prostě jsem (když nemám, co říct) a snažím se i neposlouchat, ale nikdy mi to dlouho nevydrží, protože jsem jednoduše do té komunikace vztažen – jaksi… proti své vůli.

          O tomhle by se dalo napsat X článků, který by popisovaly, jak to funguje. Rozebraly by se sociální hry, manipulace, dominance/submise, sociální kredit, sociální role, pozice, status, vše doplněno o zdůvodnění od biologů, zdůvodnění od psychologů, zdůvodnění od teologů, přidaly by se modelové příklady a zkušenosti konkrétních lidí a… A nic z toho by nikam nevedlo, protože každý jen pokývá hlavou a řekne “je to na hovno, no” nebo se přinejlepším dostane do mojí pozice, kdy to vidí, sere ho to, ale není schopnej s tím nic moc dělat.
          (no dobře, to ze mě mluví hořkost)

          Abych nebyl úplnej pesimista, znám pár lidí, s kterými na přetlačovanou hrát nemusím a strašně si toho cením a je to asi to hlavní kritérium pro to, abych se ve společnosti nějakého člověka cítil fajn – byť se přirozeně zase hrajou jiné hry, než jen na dominanci/submisivitu, ale tam už je alespoň manévrovací prostor a nepřipadám si tak sešněrovanej a do něčeho tlačenej.

          Tahle moje averze k dominanci má kořeny ve vztahu k otci, kterej je hodně autoritativní a velmi málo vnímavej k tomu.

          Ad. “moderování” – jo, já jsem si toho vědom, už jen to, že se to tu opakovaně rozebírá (dokola to samé a zdánlivě to nikam nevede) je dobrým důkazem toho, že je za tím něco jinýho ;)

          Ad. “lavina” – já fakt nevím, přepadává mě pravidelně beznaděj, která je podstatně horší, než kdy dřív (je taková odporně ryzí a čirá, že tě to ani nerozlobí ani nerozesmutní, vlastně ani žádná depka z toho není, je to spíš taková jakože “informace”, kterou “víš”… no fuj prostě [teď mně máš politovat {a z hranatých závorek zase vyplívá, že to udělat nemáš a naopak mi máš dát pozitivní boost .: a co vyplývá z tohohle, to už dešifrovat neumím – 3 úrovně už jsou na mě moc :.}])

          • Kdyz to je prave ten problem schizoidu!!!
            Cituji: “i ten, kdo praktikuje dominanci, vidí a náramně si to užívá”.
            Obecny problem dneska, kdy si kazdy mysli, ze on sam je ten chudak, kterymu se sere svet a nekde nekdo, at soused nebo Zid z NWO, nekoho vykoristuje a uziva si to.
            100% lidi trpi timhle silenym bludem a reaguje na neexistujiciho nepritele. At se bavis s kymkoliv – delnici to tvrdi o manazerech a vlastnicich, manazeri o delnicich a vlastnicich, vlastnici zavidi manazerum a delnikum (jejich klidecek a parazitismus na jejich praci s rizikem abych rozved aspon jednu z tech veci).

            Tady se pohybujem prave na scene tech imagi. Neceho, co pravdepodobne vubec neexistuje, ale jelikoz vsichni trpi tim, ze ani, tak se snazi dostat “kamsi nahoru” a skutecne ti neexistujici UZIVAJICI SI DOMINANTI ovlivnuji vse.

            Ano, chtel jsem napsat, ze to je neco od taty, napsla jsi to sam.

            Az pochopis, nikoliv rozumove, ale proste prijmes to, co jsem ti napsal. Tj. ze tvuj otec trpi tak jako ty napriklad a ze ti zpusobil peklo prave proto, ze na stejny krizovatce nezvladl to, co ty mas ted zvladnout. Melo by se ti ulevit. Samozrejme zde ciha jeste ta past, ze si clovek rekne: “Kurva, proc ja? Proc ja mam tohle zvladat, kdyz se na to ostatni vysrali?” -> odpoved, nechci zit ve srackach jako oni a interni monolog pokracuje “A proc si nemohu uzivat jako oni to, co delali oni me?” -> odpoved je analyza: NEUZIVALI si, TRPELI jako ja, vsichni jsme obeti zaveru, ze kdyz nekdo nekomu neco vezme, tak ja neco ztracim a jiny neco ziskava, coz je mylka. Ve vztazich tyhle ekonomizujici vzorce chovani dal-vzal a neco za neco neplati. Plati zde kolektivizmus. Bud se dohromady neco tvori a benefituji vsichni, nebo se dohormady neco bori a trpi vsichni.

            XXXXXXXXXXXXXXXX

            [vyplyvat] v hranate zavorce je vyjemnovane slovo
            Ta beznadej muze byt jak velmi pekna vec (neni nic horsiho nez nadeje) – muze to byt to prazdno. Zaroven to muze byt takova ta schizofrenni beznadej, kdy uz clovek nic neciti a je na prahu zniceni.

            A nakonec ono to bude oboje a nejak se to vyvrbi. Kdyz teda tak zadas pozitivni boost tak se zamysli nad tim, kolik filmovych scen je, jak se kdosi potaci nad propasti, kam je dotlacen (hrana smrti – konec existence) a zaroven tam musi cosi zvladnout a pote co to zvladne, nastava v pribehu obrat deje.

            Videl jsme to snad v 50ti filmech, Zizek v tom svem filmu o filmu o padech taky hovori. To neni nahoda ze nas to tak fascinuje, protoze realne kolik lidi se potaci kdesi na hrane velkeho padu z vysky, pripadne pada a zachytava se vetvicek nebo spadne do odpadku zachranen, nebo ho chyti Superman atd.

            To je silny image z naseho nevedomi. Neco, co rozhodne neni “jen tak”.

            • Dobře, opět nesprávně napsáno: “i ten, kdo praktikuje dominanci, vidí a a ještě se tváří, jak náramně si to užívá”. Já samozřejmě vím, že jim to je úplně k ničemu a že to TAKY v hlouby duše nechtějí dělat (ale na vědomé úrovni se sami sebe snaží přesvědčit o tom, jak užitečné to je). Vím, že tímhle se “nahoru” nikdo nedostane a že nic jako “nahoře” neexistuje a je to jen iluze.

              Nebo jinak: Vím, ale naplno to tak necítím – holt jsem ještě stále intoxikován.

              Otec: On není vnímavej především ve vztahu k sobě – nemá žádnou sebereflexi. Už jsem se mu tenhle koloběh snažil několikrát vysvětlit, ale podle něho on v sobě žádné trauma, které mi snad měl případně předat, v žádném případě nemá a celé to je jenom můj problém a “moje chyba”. Nemysli si, že jsem se to nesnažil řešit na týhle úrovni a jen s ním hraju na přetlačovanou… Ale s ním se o tomhle snažit mluvit, to je jak kdyby do mě někdo hučel cosi o jaderný fyzice a její souvislosti s inteligent design (jednak bych tomu nerozumněl a hlavně bych to odmávnul jako píčovinu).

              [gramatickej trapas]

              Potacení nad propastí: Ani ne před dvěma měsícema jsem měl, hm… jak to nazvat? Asi “silné suicidální myšlenky” a byly opět takvé ryze praktické, klidné a skoro až racionální (“Tak teda oukej, takže jen vymyslet, kde sehnat pistoli…” – jasně, už je tam sama o sobě obsažená pojistka v tom, že pistoli jen tak neseženu, ale přesto…). Teď s určitým odstupem je to trochu “What the fuck?”, protože naposledy jsem takhle reálně uvažoval tehdy před těmi 3-4 roky, kdy jsem měl největší depky a tehdy by se to dalo “odůvodnit”, ale teď k tomu jakoby nebyl až takový důvod (byť v rámci jedné menší smyčky bylo zrovna “špatné období”). No prostě nevím, jestli se to vůbec dá interpretovat takhle “pozitivně”, jak to děláš ty…
              (na druhou stranu, třeba chce schizoid prostě jen potlačit lavinu)

              • Uz jen k tomu tatovi. Je mi jasny zes leccos zkusil.

                A to leccos byly z jeho pohledu furt ty samy picoviny. Takze se bude muset vymyslet neco jinyho.

                Aneb po roce zkusim znova zajet za rodinou a uvidim co to udela. Kdyz se opet nic nestane, tak asi zkusim potlacit vztek (pozor neuprimnost), vysvetlit to, odjet zas na rok a celej ten rok si resit pocity viny typu, ze jsem se na ne vykaslal a ze babicka brzo umre atd…

                S rodicem podle me temer s jistotou pohne odlouceni. Odlouceni typu, ze uz neni potreba. Ani jako zivitele, ani jako superego, ani jako nic jineho. To da zabrat kazdymu. Mnohem vic tem rigidnim lidem, jako tvuj otec (tj. tem, co budou do posledni chvile tvrdit, ze je to cele blbost a ze se jim v zivote nic nemeni nebo ze po tobe nic nechteji a ty jsi jejich pritez… je to jejich hra, ousourcuji nerovnovahu navenek, aby mohli zustat strnuli… v okamziku kdy jim seberes sebe, tj. takove virtualni plivatko, tak nejen ze prestanes citit ten virtualni tlak, ale oni ho citit zacnou).

                • S tímhle počítám jako s jedinou možností – je mi jasný, že dokud natrvalo nevypadnu z baráku, tak se nic kloudně nepohne. Byť je trochu problém, že mám mladšího bráchu a určité věci, které si u mě už rodiče nemůžou dovolit, pak přenášejí na bratra (kterej jim to vesměs žere – zatím) a ve chvíli, kdy vypadnu, tak rodičům nezbyde nic jinýho, než to do něj pustit naplno – mno, ať si užije chlapec. Prozatím řeší vesměs “hovadiny (je mu 15, silnej introvert…) a moc k němu nemůžu (věci kolem odosobnění bych mu prostě zatím nevysvětlil), ale řekl bych, že časem to bude už jen lepší…

  6. Tyvole, tak já nechápu, proč nečteš Lišku a ratku a tak, když tohle je daleko ukecanější než všechny jejich články dohromady. :-))

    Ale podstata článku je jasná, známá myslím docela dlouho, aspoň mezi psychology, a na blogách taky, hádávali jsme se přesně o tomto a na tomto principu už u Ghosta kdysi už asi před sedmi lety… Přeskákala jsem komenty (taky děsně rozkecaně dlouhý), tak nevím, jestli ti tam někdo něco podobnýho už nenapsal.

    Jinak mě napadá – Dokud jsem sama měla svůj hrad z písku za padacím mostem, daleko víc mě bavilo snažit se bourat ty ostatní. Ale už nějak nemám sílu. Udržování rovnováhy ve vzduchoprázdnu po rozboření valů a vodních příkopů zabere příliš energie.

    Akorát je pak člověku smutno. Z toho, co vidí pod povrchem.
    A jak už se mu nechce…

    • Nechapu to “Udržování rovnováhy ve vzduchoprázdnu po rozboření valů a vodních příkopů zabere příliš energie. “.

      To mi prijde ze tam neco nesedi. Jednak rozboreni valu a prikopu neni definitivni a jednak clovek si na to proste obcas “zahrat” musi a pak si to taky obcas s nim pohraje.

      To nejde nejak na silu drzet to od-hradovani. Jako lidi, co se o to pokousi, jsou jen priserne znervovany a znechuceny ze sebe sama. Prave TO je problem schizofrenie. Schizoidnost se ve schizofrenii prepne nekde v bode, kdy clovek zacne ten rozstep resit a chce se natvrdo uzdravit.

      Ten hrad se zbori ve chvili, kdy clovek nejak tak presune pozornost jinam a prestane resit jestli v nem je nebo neni. Proste zacne delat tak nejak co je potreba a holt valnou vetsinu veci asi jeste porad posira nebo nedela ani zdaleka optimalne.

      Nicmene pruvodni jev by melo byt, ze se clovek hodne uvolni.

      Cloveku myslim nemusi bejt smutno z toho co vidi uvnitr. Je to u kazdyho vlastne to samy. Je to strasne energeticky narocny, ale kdyz clovek dela svoji praci natolik, kam mu sily staci, tak ho proste ma Buh rad (ateisti za to prominou) a zadny smutky neprichazi. Jen velka unava :)

      Ted sem narazil na: “„Pes z nebes“ byla báseň , kterou r. 1893 napsal Francis Thompson,.kuřák opia a tulák v Londýně. Báseň tvrdí, že ať si myslíme jakkoliv usilovně, že jsme svobodní lidé, ve skutečnosti pořád utíkáme před Bohem a ten nás bude pronásledovat až do konce a vlastnit naše duše. Báseň je přesvědčivým a dramatickým argumentem o hranicích svobodné vůle. ” Souvisi to s tim.

      Poznamka o tom boreni jinych hradu, kdyz je v nem clovek sam, je dost dobra. Ale NENI to uplne spatne. Svym zpusobem je to oklika, skrz niz si clovek chce borit svuj vlastni hrad, ale nema na to proste koule. Obvykle si ani nikdy nepripusti ze ten boj s okolim je boj jeho proti nemu (brano ze siroka, rozdil mezi nami a okolim neni – jsme jedno). Ale prijde mi to furt lepsi nez pasivni rezistence.

      • Souhlasím s posledním odstavcem.

        Jinak – v tom je asi tebn problém, jsem ateistka, tedy krom únavy je tam i ten smutek. A možná to i vysvětluje tu větu o vzduchoprázdnu.

        Ale upřímně, nemyslím si, že křesťané by mohli zbořit svůj hrad. Jaksi mi přijd,e že by napřed museli zbořit i svoji víru.

        Taky se tomu za mejch mladejch let říkáválo postmodernismus. :-))

        • P.S. Nemám svůj hrad z písku zbořený. Napsala jsem to blbě. Vem tu větu, co ti je nejasná. Hrad zůstal, jen ochranné valy a hradní příkopy byly dobyty a rozbořeny. Takže – člověk trochu plove, protože ztratil tu ochranu, pevnostní, a taky je jak nahý sám uprostřed všeho, protože se vidí zpoza těch bývalých zdí, ve svém hradu v troskách, a ví, ež s ejich musí držet, aby aspoň něco bylo. Od čeho se odrazit, aby bylo. A že nejde vyrvat všecky vnitřnosti. Na to se umírá.

        • Ano, krestani by opravdu mohli zborit svuj hrad, ktery si nic nezada s tim velmi pruzne reagujicim postmodernim ateismem. Skutecne nevim, co je zakernejsi. Je vira a je “vira”. To vuci cemu se ateiste vymezuji a s cim nesouhlasi a s cim opovrhuji je “vira”. A maji asi pravdu, hodne krestanu je povrchnimi dogmatiky a s ateistickymi dogmatiky si nic nezadaji. Rozdil mezi vyrokem “Jezis se narodil pred 2000let a jeho mrtvola obzivla” a mezi “Je vedecky dokazano, ze …”, nebo “Nas svet se sklada z hmoty…”, nebo moje oblibene “po smrti nic neni” je nula, nula, nic.

          Nicmene v Bibli i krestanstvi pres to vsechno ta cesta je. A mozna je i v existencialismu, ktery jednak vychazi z postmodernity a jednak konci schizofrenii. Cokolic se vezme poctve zgruntu, tak to “v sobe ma”. A tenhle vyrok je pro me ekvivalentni s tim ze “ve vsem je Buh”. Jo, jsem silne verici. Haha.

        • Kurva to zmizlo nekam.
          Tak kratce jako z Twitteru.

          Ano, krestani a ateisti si v dogmatismu nezadaji. Potrebuji se navzajem jako Elektra s Karkulkou a Ta Dobra s Tou Zlou. Proste cislo 2 je dulezity

          Neni rozdil mezi dogmaticnosti vyroku “Jednoho chlapika ukrizovali a on obzivl” a “po smrti nic neni”, nebo “vedecky je dokazano…” nebo “vedecky dokazat nelze nic, tudiz nelze objevit pravdu”. Smeju se sam? :D Myslim, ze kdo se smeje je verici.

          Kdyby krestani, co maji “viru” ji zborili, ta by mohli poznat boha. Totez by se stalo ateistum s jejich postmoderni “virou v nic”. Vtip je v tom, ze ono je hodne pohodlne se drzet dogmat. A prave tohle drzeni se dogmat JE dabel. Bylo by dobre prepsat mytologie do dnesniho slovniku. Ono pokusy o to tu jsou, ale musi se hodne opatrne, pac jsme si na sebe usili ten postmoderni bic, ze nikdo nesmi nikomu nic rikat, pac pak je to omezovani, moralizovani atd… Proste klasika… davame si do cesty prekazky, ktere sice nejsou vubec skutecne, ale my verime ze jsou, protoze chceme verit ze jsou a radeji chceme prijmout peklo (a delame to), nez abychom temi prekazkami proste prosli (nebo se aspon proplazili). Protoze to JE smysl zivota. Ale co bysme asi tak delali, kdybychom ho furt marne nehledali ze. Ted se gebim na cely kolo.

          Jen poznamka a nechci rypat, od toho tu je Mordemy. V jednom vlakne se vymezujes vuci archetypu Karkulky. Ve druhym proti falesne vire. To je prave to schizoidni vymezovani se a pocit ohrozeni. Jen to jakoze shrnuju, doufam ze nerikam banalitu.

          • (piš do políčka e-mail alespoň jmeno@adresa.cz, věci typu pdhgk@skdgj.cz pak shodí celej koment do spamu – kde si ho ne vždy všimnu)

            Zdánlivý rozdíl mezi těmi křesťanskými výroky a těmi vědeckými je v metodice. Ta křesťanská je vycucaná z prstu (tím nechci říct, že tam není pravda – jen prostě nelze vystopovat ty článečky, které k ní vedly), ta vědecká se snaží opírat o kauzalitu (je přesně popsáno, že z A plyne B).

            Bohužel problém to neřeší. Protože přestože se s vědeckou metodikou možná dá souhlasit řádově více, tak je to vlastně taky dogma (přesně jak píšeš). To, že se víc blíží realitě, to je věc druhá (navíc dost možná těžko říct, jestli se víc blíží realitě – minimálně ta využitelnost pro realitu je v jistých vědních disciplínách drobet diskutabilní – a nemyslím tím zrovna fyziku nebo chemii; právě spíše ty vědy o člověku).

            Myslím, že ta pravá víra už není víra – v tom běžném slova smyslu. Oni už ani nevěří, oni vědí. Důvod, proč není rozdíl mezi ateistou a “věřícím” (v uvozovkách) je ten, že oba věří úplně stejně, jen jiným věcem. Kdežto praví věřící prostě vědí.

            Co se postmoderny týče, pohrávám si s myšlenkou napsat na to samostatný článek. Jmenoval by se nějak jako “O Pravdě”. Ale bojím se, že se do toho zamotám :-)

            • Ja nevim no. Me prijde, ze logiku pozuivaji jak vedci, tak vira. Vzdyt co neslo logiku pres stredovek: krestansky disputace. Tedy ta metodika mi neprijde moc jina.

              Ono je to taky zamotany. Stejne jako krestanstvi je fajn a krestani desni, tak veda sama by jakoze taky byla fajn a vedci a la Sysifos jsou priserni. Jenze prave kvuli tomu, jak my mame po vedecku vstipeno oddelovat to prave self od falesneho, tak se mi to nechce delat a oddelovat pravou vedu od te falesne atd. Protoze koneckoncu je to ta prava veda nebo prava vira, ktera vyprodukuje ty realne nadute verici a realne nadute vedce.

              Pro me je to ateisticky nabozenstvi jeste snad dogmatictejsi. Verici aspon rekne, tady je bible, ja v ni verim, to je muj axiom. A z ni pak neco vyvozuje.

              Vedec rekne, tady je dogma, vubec mu neverim, ale kazdej, kdo s tim dogmatem nebude souhlasit, je zpatecnik a magor.

    • Koukám, že diskuze u Christabel mi zvýšila návštěvnost, co? ;)

      Ona je “ukecanost” a “ukecanost”. Ještě když jsem měl starý blog, tak jsem občas četl pár lidí z vašeho “kruhu stále nespokojených žen”. Ale je to tam stále o tom samém a ty blogy se sobě strašně podobají (proto je házím všechny do jednoho pytle).

      No když říkáš, že je to jasné, tak ti to teda vyvracet nebudu, stejně tak tím pádem není o čem diskutovat. Snad jen krátká poznámka: V článku, který ti je tak “jasný”, vysvětluju, že jsme všichni na pomezí mezi obr. 1 a 2 – z toho jinými slovy vyplývá, že všichni máme hrady z písku. Jestliže napíšeš “dokud jsem sama měla svůj hrad z písku”, tak mi to vyznívá jako, že “už žádný nemám” – s čímž samozřejmě nesouhlas.

      Jinak to boření hradů u jiných lidí je přesně to, co jsem dělal u Chris (vysvětloval jsem to tam v odpovědi aTeovi) a jak jsem psal a taky mě to “bavilo”. Otázkou zůstává “Proč?”.

      • Je to totéž. Jen ty ve svém věku, zkušenostech, pohlaví, atd. máš okruh problematiky trochu jinde. nikoli širší. :-)

        Mně třeba spousta z toho, co řešíš tady na blogu, přijde dávno objevenej kontinent. Ale tak to prostě je, každej si objevuje to svoje, hnípá se v tom svým…

        • Ale jistě, jak jinak. To hlavní, co sis z tohohle článku a blogu odnesla, je informace o mém věku, společenském zařazení, a především předpokládaných partnerských zkušenostech.

          Na základě získaných informací jsi sama před sebou obhájila přesvědčení, že jsi “samozřejmě mnohem dál, než jsem já”, což jsi se pokusila shrnout diplomatickou větou “máš okruh problematiky trochu jinde” (rovná se “já už to mám totiž dávno na háku” – což je vyjádřeno hned následující větou “Mně třeba spousta z toho, co řešíš tady na blogu, přijde dávno objevenej kontinent.”).

          Pokud jsi na stejné úrovni jako ve chvíli, kdy jsi skončila svůj blog (třičtvrtě roku zpět, dle data posledního postu), tak mě tu jen pěkně lakuješ a snažíš se vesměs o to, o co jsem se já snažil u Christabel, akorát s tím, že nic z toho nepřiznáváš (což už mě sere). Na rozdíl od ní, já nemám problém být podstatně přímější a agresivnější:

          Takže fuck off, nezajímá. Nevidím jedinej důvod, proč tu tyhle kecy snášet. Kromě toho, že je to strašlivě neoriginální (používá to deset z devíti komentátorů), tak to nemá dokonce ani žádnou informační, užitnou ani jinou hodnotu.

          (ano, na svém blogu si můžu dovolit takhle vyjíždet a pokud se ti to nelíbí, táhni jinam :-*)

          • Proč to bereš jako urážku?
            To je prostě fakt, stejně tak ty můžeš napsat, že já jsem holt už kategorie stárnoucích odepsaných bab, co ještě naposled honí nějaký to zdání mládí a inteligence před nástupem alzheimera. :-)
            Taky jsem nenapsala, že _všechno_ z toho, co píšeš, mi přijde jako objevenej kontinent. Jen spousta. Bylo by trochu smutný, kdybych ve svých letech neměla objeveno z některých (z některýých!) věcí víc než ty. To by znamenalo, že jsme hodně blbá, že ano. :-))
            Ale tím jsme jen chtěla říct, že už nepovažuju za zajímavý o tom psát články nebo si o tom povídat. Tak píšu a povídám si o věcech, který nic neříkají tobě. (Ale spíš asi nevíš, o čem píšu, když rulisa už nepíše, ale to je fuk.)

            Docela mě mrzí, žes to obrátil takhle. Těšila jsem se, že jsme našla konečně zas jeden blog, kam se mi bude chtít chodit kecat. Páč inteligencí jsi docela vysoko.

            Tak se nedá nic dělat.

            Měj se. A že pozdravuju tatínka. :-)

            • “To je prostě fakt” – třikrát sláva.

              Jistě, mohl bych napsat, že jsi stará odepsaná bréca. Ale proč bych to proboha dělal?

              Čímž se zkrátka (jako už mnohokrát) vracíme k základní otázce: “Když už teda to, o čem píšu dávno víš a znáš, proč jsi mi to sem přišla oznámit? Jaký to má smysl? What’s the point?”

              Když si na to odpovíš, zjistíš, proč mě to nasralo.

              Přestávám mít pochopení pro komentátory, kteří nedokáží napsat jedinej koment bez toho, aby zdůraznili, že “Se vším souhlas a víš proč? Protože už mám tohle všechno dávno vyřešený – to jen abys věděl.”

              Stále dokola tu můžu psát, že takhle podané to prostě nesežeru, že je to na mě příliš málo sofistikované, a když už tu má někdo potřebu sebepotvrzení v komentářích, ať to dělá trochu chytřeji (ideálně tak, ať si to “co už dávno víme” můžeme potvrdit vzájemně). A stejně se pak nakonec najde nějakej vůl (kráva), kterej s vítězoslavným úsměvem na tváři přijde a prohlásí “Já to mám na háku”.

              Pokud by tvoje komentáře vypadaly jako ten, na který jsem reagoval, tak tu zkrátka nejsi vítaná (jelikož na podobné výlevy se mi postupně vytvořila alergie). Jestliže máš pocit, že máš opravdu co říct, zdrž se keců typu “Tohle už je dávno za mnou.” (protože to nikoho nezajímá – specielně mě ne)

              • ty jo docelas to trefil.. tohle me vlastne taky strasne sere, nenasel jsem koncentraci se nad tim zatim zamyslet

                totiz clovek, kterej by to NECO mel vyreseny, by nerikal jak to ma za sebou… ale proste by rekl (nebo se snazil) vysvetlit jak to NECO prekonal a pomoct tomu druhymu

                tudiz mi z toho vychazi jedina vec, ze clovek, co rika, jak ma to NECO vyreseny, tak to vyreseny ani omylem nema, mozna to prave uzkostlive skryva a projevuje se mu to v necem trosku jinem, ale jinak uplne stejnem

                … A PROTO TO, ZE MA VSE VYRESENO, MUSI JAKO SCHIZOIDNI OBRANU VSEM RIKAT A PSAT
                wow

                • Jop, šlápla jsem vedle. Ale ne s komentářem, ale s odhadem vás, kluci.
                  Naučte se číst.
                  Nespojujte si nespojené jen proto, že máte prsty samý kuří oko.
                  Nenesu za ně vinu, nevidím důvod, proč bych měla být hromosvod.

                  Jste jak naježení psi na řetěze u boudy. Lepší nehladit, na řetěz jim nesahat.

                  Brounc.

                  • Vubec nejsem najezenej.

                    Hrajes to zajimave, ale jednotvarne. Bud nevnimas nebo delas, ze nevnimas. Mordemy ti rek, jakou hrajes hru na to povysovani ve stylu, ze “on ma uzsi okruh” na zacatku tohohle vlakna.

                    Koncis to uplne stejne: “Slapla jsem vedle s vasim odhadem”.

                    To je fakt peklo! Je neuveritelny, jak od popisu lidskeho mozku, ktery je demonstrovan na prikladech, ktere jsme pochopitelne nekdy nekdo nejak zazil… se temer vzdy prejde do brutalne osobni vztahovacny roviny.

                    Docela by me zajimalo, jak jsi rozvinula Laingovy teorie a vyporadala se s otazkama, o kterych Laing pise. Treba jak je to s “vylecenou” schizofrenii, nebo jak ji vubec “lecit”. Jak prekonat to rozdvojeni (prekonat, ne ho utapet ve vzteku a napadani lidi a doufat, ze to tim prejde a ono je to porad horsi).

                    Krome alegorie s hradem, ktera pri vsi ucte neni nijak originalni a popisuje neco, co se ti deje nebo si mysis, ze se ti deje, jsi fakt neprisla s nicim.

                    Jak rika Campbell, nejvetsi pruser je snaha stat se archetypem (treba Elektry). Ale tebe to asi moc nezajima co.

                    Nebudu dal reagovat.
                    ————————————-
                    Mordemy – mas fakt nejakej me utajenej smysl napsat clanky, co se lidi fakt osobne dotknou v necem hodne bolavym. Vubec ti to nezavidim. Lidi, hlavne zensky, na tebe reagujou furt stejne… Petanku. Ale fakt ta utrapena Elektra neni jedina zenska hra. Zacinam chapat, jak muze clovek spadnout do pickupu. Protoze pri srazkou s brecou cloveku mylne naskoci “tady uz fakt neni co zkazit”.

                    • To ne, Petr má dar rozmazávat kdejaké hovno (hovno ve smyslu nicneříkajících zbytečností), a pak se v něm plácat; chovat se k lidem jako prase a potom brečet, jak ho nechápou; teoretizovat a nic reálně neměnit. A ty, La Tibore, to máš úplně stejně, ovšem pokud tohle plácání nebereš jenom jako intelektuální cvičení, vůbec mě nevnímej.

                    • Odpovědi přesouvám dolů na nové vlákno – nějak se nám tu úží prostor (bohužel i v přeneseném slova smyslu).

  7. P.S. Odejdi od rodičů a postav se na vlastní nohy. Pár let se s nimi třeba i nestýkej. Není nutno. Dělěj si svoje rozhodnutí, svoje chyby, svoje změny…
    Až přijde ten čas, kdy tvůj hrad z písku zvětrá jinými událostmi a nebude stát mezi nimi a tebou, budeš schopen svoje rodiče brát jako děti, s nadhledem, odstupem, s jen lehce si občas povzdechující tolerancí a s pochopením pro ně beze zloby za to, že ti ubližují neporozuměním a že nejsou takoví, jaké by sis je přál mít…
    A nebo je tak brát nebudeš nikdy, to je častější.
    Ale přála bych ti, aby ano.

  8. Ruliso: Jak píše Tibor, článek byl psán jako popis faktů (nebo alespoň toho, co já za fakta považuji a čemu věřím) a snažil jsem se o maximální… hm… objektivitu? Dobře, alespoň jakous takous nezaujatost. Zkrátka šlo mi o prostý a suchý popis toho, jak dle mého názoru v určitém směru funguje lidská psychika.

    Co se tebe týče Ruliso, ještě by bylo vcelku legitimní říct něco ve smyslu “tímhle jsem si už prošla – řešila jsem při tom to a to – nakonec se mi vše povedlo tak a tak – současný můj stav je takový a takový”. Takhle podaný komentář má ještě smysl a můžu si z něho já nebo někdo jiný něco odnést.

    Jenomže pokud přijdeš a jediné, co se ze sebe jsi schopná vypotit je “Tohle já už řešit nemusím.”, tak jako co já s tím? K čemu taková informace je? Nutně si pak kladu otázku, zda si tu bezobsažnost uvědomuje i sám komentátor a pokud ano, proč i přesto něco takového napíše. A odtud už vede jednoduchá cesta k zamyšlení se nad tím, jestli on to náhodou nebude tak trochu kec.

    A samozřejmě to kec je, viz. tvoje odpověď na můj “rozezlený koment” – napsala jsi: “…tím jsem jen chtěla říct, že už nepovažuju za zajímavý o tom psát články nebo si o tom povídat.” – Aha, takže kvůli tomu, že už ti to nepřipadá zajímavý si o tom povídat sis přišla popovídat o tom, že… už ti nepřipadá zajímavý si o tom povídat. Uf. Hluboce smysluplné jednání, vskutku.

    Už chápeš, proč ti nevěřím, že máš blíž ke stavu na obrázku jedna? Všimla sis těch popisků u šipek? Jednání – smysluplné; Jednání – marné. Kdepak asi tím pádem bude Rulisa, hm?

  9. Tibore: Ono je to čím dál horší/lepší. Zdaleka nejen tady na blogu – zvláště v reálu cítím, že lidi seru stále víc, a dostává se mi čím dál nevybíravějších reakcí. Zvláště pokud je to teda osobní rozhovor a já na osobní rovině rozebírám, co je špatně.

    Ono to má jádro v tý snaze o pravdivost, samozřejmě…

    Teda takhle, článkama na blogu nerejpu do nikoho konkrétně, to je čistě problém těch lidí, že když o tom přemýšlejí, vztáhnou si to na sebe (což je v pořádku), to u nich vyvolá pocit ohrožení (což je logický) a následnou potřebu obrany (která je pochopitelná). No a kdo je první na ráně? Samozřejmě autor článku (domnělý původce onoho ohrožení). S tímhle já nic udělat nemůžu, protože na začátku není nic jako dialog. Já tu skrze článek mluvím jakoby do prázdna a to, že se toho někdo chytne (a hned na mě útočí), to zkrátka není v mé moci.

    Spíš řeším, jak tohle “zraňování” druhých lidí vybalancovat na tý vztahový úrovni. Protože říkat pravdu (která samozřejmě nemusí být pravdou – můžu se mýlit) natvrdo a bez obalu, ty lidi prostě zraňuje a jedinej efekt, kterej to má je spuštění obranný reakce a to, že se vůči mně postaví do defenzivy. Jinými slovy, k čemu mi to je? A k čemu je to jim? Těžko se vymlouvat na to, že jim chci pomoct (protože tohle jim nepomáhá).
    Bohužel naproti tomu stojí právě ta potřeba pravdivosti, kdy pokud se po mně požaduje reakce a odpověď, tak to prostě chci říct pravdivě (jak to vidím) anebo vůbec.

    Ono to vyvolává řadu dalších otázek: Především proč vůbec bych měl bejt “mírnej”, proč bych se vůbec měl snažit, aby to pochopili a dostalo se to k nim? Je to problém těch lidí, že nejsou schopný reflexe, co já s tím, že nejsou vnímavý a schopný vidět, že si lžou, že ano. Já to prostě vybalím a hotovo. Jenomže potom teda nemá smysl s takovými lidmi komunikovat vůbec (protože se k nim nic nedostane a tím se z mého jednání stává jednání marné). Pak mě napadá, jestli teda není potřeba hledat i nějakou “rozumnou míru pravdivosti”. A tím nemyslím částečně lhát, ale zkusit to podat nějak… jemněji? Jenomže pak to ztrácí ten původní význam, pravda je zastřená, to, co člověk řekne se pak dá interpretovat různě (tím víc podle svého). Ovšem řečeno natvrdo a bez obalu to zase pouze zraní a efekt žádný – byť ano, je to v zásadě problém těch lidí, nikoliv můj; oni kvůli své vlastní nevyrovnanosti kolem sebe kopou, s tím já nemám nic společného.

    Takže řeším dilema, jak být jednak autentickej a mít pocit, že jsem v komunikaci “sám sebou” a ta komunikace má pro mě smysl a jak to zároveň udělat tak, aby k těm lidem vůbec mělo šanci něco proniknout (protože jinak to taky nemá smysl). Dost možná je totiž chyba házet to vždy na ty druhý lidi. Možná je chyba hledat u koho je chyba. Jen mi přijde jako skoro neřešitelnej problém být zároveň autentickej a nebejt u toho vnímán jako někdo “agresivní”.

    • Tak ta reseni na konci jsou uz dost schizoidni. Ta treti cesta neni trade off mezi pravdou a lzi. S obojim to souvisi, ale ne jako jakysi prumer.

      Podle myho v tom celym mas jednu chybu a to je to, ze lidem zeres jejich obrannou propagadu. Ted teda reknu asi neco sokujiciho, ale stojim si za tim natolik, ze kdyby se to neukazalo jako pravda tak asi skocim z okna nebo co :) Je to neco, co mi dava silu vubec neco delat a o neco se snazit. Jak sam se sebou, tak s okolim.

      To, ze neco boli, neznamena v tomhle pripade, ze to zranuje.

      Bolest je informace. Informace, ze neco delame spatne. Univerzalne. Fyzicka bolest byla vynalezena proto, abychom se neznicili. Co boli, toho se mame vyvarovat. Kazdy dite si sahlo na svicku od dortu.

      Psychicka bolest je totez. Jenze to co se deje lidem je to, ze v detstvi a v dospivani se nauci psychickou bolest ignorovat a potlacovat. Jaky to bylo kdyz nas poprve poslala holka do hajzlu nebo kdyz jsme ztratili prvni stovku… jaky je to dnes? Vlastne cela zapadni nenabozenska kultura je pouze rafinovanym zpusobem jak potlacovat bolest. V Sunset Limited je to jasne receno. Schizoidnost JE prave obrana proti bolesti. To zase jasne rika Zizek a dava to dohromady s koncentraky a vubec s modernim clovekem. Ta nase bolest je tak velka, ze proste abychom prezili, vymyslime tyhle painkillers.

      Tedy… lidi by to normalne bolelo, ale neboli, protoze si berou cim dal vetsi davky sedativ az jsou z nich nakonec roztreseni fetaci. To jak stari lide skomiraji vidime a mylne si myslime ze je to kvuli stari. Neni. Je to kvuli tomu, ze se k sobe chovali jak hovada a vymyli si mozek kulturou, drogama, schizoidnosti, lzema atd.

      To co delas ty ty lidi boli. Ale neni to nic co by jim ublizovalo! Jim ublizuje to co delaji. Jednak jejich painkillers, ktery jim zabranuji videt realitu a jednak to jadro, ktere uz ale diky painkillers nevidi. A tim jadrem je proste absence viry, prijeti toho, ze jsou jen nicotny zlomecek sveta, ale zaroven jeho soucasti… ze jejich ego je mene stabilni nez vlocka za oblevy.

      Takze to co delas ty je, ze jim (ale i tobe) zacinaji probleskovat podivne veci, kde se dostavaji za ten painkiller matrix. A jednak si uvedomuni hruzu, jaka by podle nich nastala se ztratou ega (o tom mluvis ty) a jednak tim vysazuji painkillers (to je jejich hlavni zajem a vetsina z nich by se radsi zabila, kdyby je nemeli.. na tohle uz si stezujes mene).

      Kdyz jsem se probouzel z narkoz, tak to byly blby stavy. To, ze nevnimame bolest, neznamena, ze ta destrukce s ni spojena neni. Lidi mohou trpet, aniz by to vedeli. Kdyz jsme prisel do Brazilie a ukazoval Anglickanovi Klub rvacu, tak rikal jak je to super film o bolesti. Rikal jsme mu, kurva kde na to chodis… Ale on mel pravdu. Symboly bolesti tam jsou, je to cele o bolesti a vyporadani se s ni. Jen my jsme ze zapadu navykli je ignorovat je. Uz si ani nevsimneme, ze nekdo breci..nebo ze my brecime.

      To je muj pohled kterej vidim uplne jasne. A fakt podle toho jedu. Dostavani se ke korenum proste lidi kolem boli a nejvic to boli samozrejme me. Respektive i tebe.

      Ty rulisiny komenty tu jsou kvuli tomu, aby te utloukla a abys ji uz dal “nebolel”. Arol se chytil a urcite se mu udelalo dobre. Thats it.

      • Tímhle tvrdíš, pokud to dobře chápu, že nelze člověka zranit ničím vnějším, že si to všechno děláme dočista sami. Souhlasil bych s tím, že se to děje velmi často, specielně v případech tebou popsaných (vlastně to je docela příbuzné tématu článku), ale nejsem si jistý, jestli se to dá takhle pojmout úplně.

        Když zůstaneme u té analogie k fyzické bolesti, tak když mi někdo sekne do nohy, tak mě ta noha bude bolet, protože mi někdo způsobil zranění. Bolest je v tomto případě indikátor toho, že je něco špatně, to ano, ale neznamená to, že je to špatně proto, že jsem já sám sobě něco udělal – to zranění přišlo “zvenku”. Pokud pak přijde někdo jiný a do té nohy mě kopne, tak mě upozorní na to, že s tou nohou stále ještě není něco tak úplně v pořádku a mě ta noha znovu zabolí (v tomto případě už to není zranění, je to jen bolest). Protože nechci, aby mě do toho ty lidi kopali a já cítil bolest, vezmu si prášek. Lidi ale přesto budou chodit a do nohy mi kopat a žádný prášek není stoprocentní, takže chtě-nechtě budu stále upozorňován na to, že mám díru v noze (pokaždé, když někdo přijde, ta díra mě zabolí).

        (kurva, teď jsem si najednou uvědomil, že se chystám vyvrátit sám sebe – a to jsem nad odpovědí na tenhle koment půl dne přemýšlel, demence; no nedá se nic dělat, dokončím myšlenku)

        No, s psychikou to každopádně teda funguje analogicky: Došlo k nějakému zranění (které jsem já třeba nezpůsobil, ale v zásadě to možné je), na to zranění si lidé berou prášky proti bolesti (lžou si sami sobě a zastírají před sebou realitu) a já jim tímhle do toho zranění jen “šťourám” a ono je to bolí (už je tedy nezraňuji hlouběji, jen se jim rejpu v ráně). Zranění může být způsobeno “zvnějšku”. Pokud ne, znamená to, že jádrem člověka a jeho podstatou je rozpolcenost a uvnitř člověka jsou děsy, s kterými se nelze vyrovnat a člověk tak nemůže ve světe fungovat bez toho, aby se konstatně nesnažil držet si od té podstaty odstup – alias stavět hrad z písku (to je to vlastní vyvrácení – se vztekám, že jsem se akorát znova dobral k tomu, že je to tak, jak popisuju v článku, super…)

        Takže oukej, s tímhle, co jsi napsal se zřejmě nedá nesouhlasit. Dává mi to smysl (a pomýchal jsem tam “zraňování” a “způsobování bolesti”. Jenomže mi to teda tím pádem asi vůbec neodpovědělo na to, nad čím jsem se pozastavoval. Jen jsem si líp utřídil pojmy.

        Zůstávají dvě zásadní otázky:

        1. Jak lidem “kopat do nohy” takovým způsobem, aby to k něčemu bylo? Vidíš sám, že je to stále to samé dokola. Chce to udělat tak, aby to prostě nespustilo bolest tak intezivní, že jediné, na co se ten člověk zmůže je sáhnout po dalším prášku proti bolesti, ale aby začal vnímat a soustředit se na to podstatné (díra v noze).

        2. Proč to vůbec dělat? Moje motivace přece nemůže být ta, že tím “pomáhám lidem” (vysazovat prášky), o tom to rozhodně není. Maximálně to může být tak, že se skrze řešení děr v nohách jinejch lidí snažím dostat k tej svojí (což není asi zrovna moc sluníčkový zjištění).

        • 1. To je ten problem. Ono, kazdej tak nejak vi, ze ho pali bota. Proste lzi nejsou nikdy 100%. Postmoderne-schizoidni prani, ze si muzeme stvorit realitu jakou chceme, se ukazuje jak neplatne. Muzeme se snazit ucpat cestu k realite, ale to je prave to, proc nejsme bozi. Driv nebo prozdeji se to provali jako Hitchcockuv zachod jak ho popisuje Zizek.

          Tedy pokud prijmeme predpoklad, ze kazdej nejak nekde necim vi, v cem co hraje a lze si a realita se chce provalit, tak ta realita to dela skrz mista kde ji je dan prostor. Obvykle ty stinove veci, ktere clovek nekontroluje. Takze jsou to sny, je to sexualita, jsou to intimni vztahy, kdy uz je nam nekdo tak blizko, ze nemuzeme hrat neco, co na ulici zahrat lze bezne.

          Realita a zaroven i clovek TOUZI po odhaleni, po rozebrani atd. Neni vetsi slasti, nez se tomu poddat a je to IMHO skutecne zaslouzena slast, protoze pred ni se clovek musi pustit a vymyslet cim dal rafinovanejsi skryvacky.

          Tedy – udelat to lze tak, ze se clovek trefi tam, kde ten druhy uz sam dava najevo, ze se tam cosi hrouti. Utocit na nejsilnejsi cast hradby je nesmysl. A byt posedly utocenim je taky nesmysl. Ono staci jen tak sedet a psat blog treba a vidis, ze to prichazi samo. Na druhou stranu byt v nejake zkostnatele ceske instituci nebo rodine – to je proste utok na hradbu a nelze to prekonat. Jde to oklikou a ustupem. Proste se clovek vysere na skolu, odejde z domu atd. Pokud ta hradba je na nejakem miste silna, jinde bude zakonite slabsi. Konkretne to co se deje na vysokuch skolach je kulisa, ktera vypada verohodne jen z velmi uzkeho uhlu, ale vetsina deti to proste nevidi.

          2. To uz je fakt zasadni otazka. Proste nic jinyho nezbyva.

          Zas mam teda teorii, ze vsichni jsme jedno a neni vnejsi a vnitrni. Rozdeleni na vnejsi a vnitrni je v pocatku schizoidnosti. Zatimco ale rozdvojena osobnost je obecne brana jako patologicky jev, tak NErozdvojena realita, by byla brana jako patologicky vyplod silence o to vic – paradoxne. Tim myslim, kdyby nekdo rikal, ze tak nejak vsichni jsme jedno a co cinime druhym cinime sobe a co cinime sobe, delame svetu. Jenze prave to tak nejak tvrdim. Pokud to vezmem aspon teoreticky nenabozensky, tak teorie projekce jsou i v psychoanalyze. No a konecne kdyz si vezmem treba teorii sobeckeho genu, tak tam jasne vyplyva jedine: jsme naprogramovani k tomu, abychom pomahali svemu okoli. Pokud to nekdy nekdo nedelal, tak vymrel… a dalsi vlna vymirani je myslim tady.

          Tedy..nic jineho zde nezbyva. Muzeme se vzbourit a nedelat to, stejne jako se muzem vzbourit proti gravitaci a skocit z Eifellovky. Tohle je zrovan hezky priklad ukazujici proc je lidska svoboda limitovana. Takze absolutni svobodu tak nejak mame, ale kdyz tu udelame blbe, tak se proste zranime, eventualne chcipnem. Prijde mi to cele fer a k tomu genialne jednoduchy. Jen se to cloveku odkojenymu primitivnim individualismem prijima tezko.

          • 1. Přestože já osobně to tak většinou nevnímám, lidi vidí často v tom, jak se s nima bavím, něco agresivního. Připadá jim, že na ně útočím a diskuzi vnímají jako “boj”.

            Dost často je to jenom jejich obrana před tím, aby nemuseli sami nic řešit. Všechno svedou na to, že “já jsem ten špatnej, co do nich kope a je agresivní”. Ale nerad bych to zase nechal jen na nich, protože způsob komunikace je důležitej, ale obvykle to na věci není to podstatné. Ačkoliv ono to fakt je tak, že lidi se nebouří kvůli mně (že ukazuju něco, co se jim nelíbí), ale kvůli sobě (že je to bolí) – já jsem pak jen hromosvod a ideální výmluva.

            Jak už jsem říkal, já kolikrát nejraději vůbec nekomunikoval, ale pokud není vyhnutí anebo v lepším případě s tím člověkem opravdu komunikovat chci, tak se ten “kompromis” hledá vážně blbě. Buď můžu hrát hru toho druhého a žrát mu to nebo to odmítnout, ale v té chvíli se po mně bude požadovat vysvětlení a pokud to vysvětlení poskytnu (řeknu, že pravdu vidím jinak), jsem za “agresivního”.

            2. Však to je ta vztažnost, o které jsem mluvil. To je to spojení se světem, s kterým mám problém (cítím to málo).

            Jo, společnost je postavená na spolupráci; přesto jsme na světě nakonec každý sám. Zároveň hlavním propagovaným směrem v moderní společnosti je individualismus (z toho pak máme ty depky, protože ho nezvládáme – jelikož jeden z mála způsobů, jak to “zvládnout” je – opět paradoxně – skrze odosobnění). V praxi fungujeme mezi lidma jen díky spolupráci všech ostatních (někdo zajišťuje, aby byly potraviny, elektřina, voda…) a stáváme se na nich čím dál víc závislí. Společnost je zaměřená na výkon, kterého dosahují jednotlivci, kteří mezi sebou soutěží o to, kdo vydělá víc a bude mít vyšší sociální rating. Toužíme po blízkosti druhých, ale druzí lidé jsou to, co nás nejvíc děsí. Toužíme po absolutním porozumění a přijetí, kterého nelze dosáhnout, ale chápat ostatní se nám nechce, protože nám to nabourává naši realitu.

            Ad. dodatek: Tohle už dává větší smysl – pokud chce být člověk spojen se světem, nezbáv, než to řešit na obou úrovních, u sebe i u okolí. Lépe řečeno na jedné a té samé úrovni. Oukej.

            • Jo, jak napsal, body 1. a 2. jsou problemy tveho vnimani (a vnimani nas vsech). Jde o to to prepnout. Nejen do pochopeni te teorie “vsichni jsme jedno”, ale tez “individualismus a soutez”. Tedy obe urovne, jak pises.

              A je to sakra problem, protoze to JE rozpor a hledani cesty te balance mezi obema extremy, JE tezke. Ale pokousim se o to. A zda se, ze to funguje.

              Zadny z extremu se neukazal jako funkcni. Kapitalisticky system je individualni a realne socialisticky system je taky individualni. Tlaci lidi do schizoidnosti a strojovistosti a vesmiru se to z nejakeho duvodu nelibi.

              Alternativni altruisticke styly popsane treba v tom dokumentu BBC ted “watching by loving machines”, tj. treba hippies anebo ten pripad vedce, co se snazil rozdat vse, nefunguji asi taky.

              Podle me je proste treba si uvedomit tu hru. Podle me uroven ega ma byt souteziva, tak jak to zname. Kapitalismus a soutez a egoismus proste soutez zarucuji. Ale na urovni superega (prikazujici Buh, otec v nas) mame problem, protoze, stejne jako u tvyho taty, je to neco, co je jen krute a prikazujici. Jenze Za tou drsnosti a prikazovanim ma byt neco jako laska a drzeni sveta pohromade. A to se asi dostalo na jakousi hodne spatnou smycku. Viz: tvoje texty a interakce, o kterych se bavime. TY jsi kolektivni superego, ktere velmi vyjimecne vubec neutoci, ale lidi se te snazi nacpat do toho, ze jsi nekdo, kdo se nad ne vyvysuje. Kdo je jejich tyransky otec (at skutecny nebo imaginarni). Jak jsme vsichni zraneni timtyranskym otcem, tak sami tvorime past, kde i kdyby prisel nejaky mene tyransky alternativec, tak ho proste do te hnusne role nacpem. A totez delame se svym superegem. Kdyz nekomu rikam o svych omezenich, co sam sobe davam, tak jsem bud smesnej nebo si spis kazdy tuka na celo. Stylem “proc tak pracujes, mel by sis odpocinout a uzit prachy atd.”

              Jenze je to blbost. Vcera sem prijela rodinka emigrantu s 3ma malyma detickama. Kdybych nemel slusny rezervy a nevedel, ze se o ne v pripade pruseru muzu postarat, tak tu proste nejsou. Ale superego, ktery je muj moralni imperativ a spolecensky altruismus proste zajistilo, ze tu jsou a podarilo se mi prozit s tema detma uplne super interakce (vcetne navratu do Id, coz je dite). Ale nebylo by tomozny, kdyby jejich rodice nemeli veci v hlave srovnany a nedokazali to se mnou hrat.

              Neboli tam kde konci individualismus, zacina proste pokora. Jsou veci, co jetreba nechat “bohu” nebo “realite”. A s tim ma dneska spolecnost problem. Neumime byt sobe ani jinym dobrymi otci-superegy a k tomu i proti otcum-bohum-superegum nesmyslne revoltujeme.

              Analogie na tohle jde najit uplne vsude. Porad se treba nekdo divi, proc mame slabe a egisticke politiky atd. No protoze proste presne tohle chceme. Lidi, co nas zneuzijou a okradou a koho muzeme nenavidet, neverit mu a nadavat na nej a pak ho ritualne nicit. Je to ve vztazich chlap-zenska, kdy si zenske vybiraji uz zamerne slabe egoisty nebo pickup mimone. Tihle chlapci hraji o level niz. Zenska vi, minimalne od urciteho bodu a od zacatku intuitivne, jako psala Nika Trsi zde, ze chlap to hraje a ze je slabej. Ale PRAVE PROTO si toho chlapa vybira. Aby ho mohla nesnaset, ponizovat ho tim, ze mu ukazuje jeho neschopnost a to tim vic, ze se mu nakonec podvoli. Atd atd.

              Ale kdo vi. Treba to nejaky smysl ma. Resp. jsem na to moc zvedavy.

            • jeste dodatek, kde mame archetypalni ideal harmonie nebo spojeni ega a superega, tj soutezivosti a altruismu (+ je krasne videt, co jsme s nim udelali):

              Sport a fair play.
              Citime, ze za souperenim a virtualnim znicenim soupere musi byt fair play, tj. dodrzovani nejakeho ramce, za ktery clovek NIKDY nepujde, i kdyby mel kvuli tomu prohrat. A sama spolecnost se na to snazi spis alibisticky upozornovat skrz “ceny fair play”, ktere jsou spis prehlidkou cen pro blbecky, kteri to svymfanouskum podelali.

              Soupereni je ego, fair play ramec je podvoleni se superegu, ktere jsme ovsem my sami. (Pak je tami vnejsi superego, rozhodci, ale za ctnost je pokladano teprv podvoleni se vnitrnimu superegu).
              Taky je vtipny, co se kolektivne deje s rozhodcima, tj.korupce v tehle souvislosti. SUperego nefunguje proste nikde.

        • jen dodatek

          pokud clovek prestava rozlisovat vnejsi a vnitrni, tak i to zjisteni, ke kteremu jsi dosel..totiz ze to, co clovek resi na svetu jsou JEHO vlastni problemy… tak tohle zjisteni, byt pravdive, prestava mit punc neceho prekvapiveho

          protoze vnejsi svet a ja splyvaji a jinak to byt nemuze, aspon kdyz se ty veci vezmou skutecne zgruntu

          rada “vyres si to nejdriv sam” je zjednodisujici – resit si neco sam je malo, resit si neco jen v okoli a sam byt (chtel jsme napsat jajo rulisa)..no proste sam se opomijet (treba takova neni, co my vime, ale pisu to sem abych ji nasral :) ).. to je samozrejme taky blbe

          resit si neco sam je prave porad ta schizoidni smycka, ve ktere jsi lapen – resit si jakoby neco na urovni praveho self; nejde to, ale je to lakave – sam tomu taky propadam… a opet, neni to katastrofa, kdyz to clovek udela, ten schizoidni stav zavreni se do sebe, byt falesny, je proste uklidnujici a konejsivy… jen clovek nesmi zapominat vychazet ven a odpocivat natolik, kolik potrebuje

          aspon tak to ted beru ja

          a chci tim jen rict jak resim ten porblem, ne ze to je objektivne spravne a tesim se ze nekdo prijde s necim novym co mi to zase vyvrati no :)

  10. Arole (Tome): Pokud si na mě potřebuješ něco vybít, tak do toho (vlastně už se stalo). Ale ať se budeš snažit, jak chceš, já se s tebou prostě nepohádám a nezačnu ti tu naoplátku vypisovat svůj názor na tvoje chyby. Nechce se mi, nevím proč.

    Hovna jsou kupodivu to, čeho se tu snažím vyvarovat. Dá se předpokládat, že se mi to ne vždy úplně daří, ale když už teda nějaké hovno plácnu, většinou se ho snažím nerozmazávat.

    “Jako prase” je moje chování občas interpretováno. Když brečím, většinou to není vyloženě kvůli tomu.

    Trochu šířeji k teoretizování: Já to bez toho neumím. U mě to prostě funguje tak, že potřebuju teoretizovat. Pomáhá mi to v tom hnout se dál a právě pak reálně něco měnit. Musím si většinu věcí nějak odůvodnit. Je to částečně chyba to takhle dělat a jsou v tom pasti (největší asi intelektualizace problému – tedy tím, že se snažím něco rozebrat, tak jakoby získám emoční odstup, můžu to řešit na racionální úrovni a tím pádem se za to schovat a zůstat jen u teoretizování). Ale líp mi to nejde. Na to mám příliš nízký pocit “spojení se světem”, než abych mohl zvládat žít bez teoretizování.
    [ještě doplnění: To, čemu ty říkáš “teoretizování” není nic jiného, než snaha pochopit něco, co buď už dávno dělám nebo to dělám špatně anebo přinejhorším vůbec, ale mám k tomu nakročeno. Elitářsky řečeno, tenhle typ teorie nelze chápat a rozebírat, aniž bys souběžně neřešil to samé v praxi. Tenhle článek bych já osobně nebyl nikdy schopný napsat takovýmhle způsob jen na základě toho, že bych si přečetl knihu Rozdělené Self . Troufám si říct, že mám do téhle problematiky určitý vhled právě kvůli tomu, s čím se sám v praktické rovině osobně potýkám. Netvrdím a nikdy jsem netvrdil, že to snad mám vyřešený a všechno chápu atd., ale ten praktický posun tam je, cítím ho – právě na základě toho, jak to cítím, jsem napsal to, co jsem napsal.]

    • Zatraceně, máš pravdu. Nenávist, vztek a mlácení dveřma? Co to se mnou je?! Tahle reakce je od tebe vážně dospělá a rozumná (zahrát to s klidem a nechat troubu vyvztekat); bez ironie, díky za ni.

      Asi jsem prostě jen potřeboval vypustit emoce, co se ve mně nahromadily po naší poslední “přátelské” konverzaci. Už budu hodnej a spořádanej diskutér, který něco plácne jen když nabude dojmu, že je ono něco přínosné či zajímavé, to ti slibuji. Je hezké, že sis dal práci s odpovědí na nepravdivá a vágní obvinění z mého předešlého komentáře, a taky trochu zbytečné, žádné z nich se nezakládalo na pravdě, ale spíše na emocích. Nicméně s odpověďmi souhlasím, je potřeba i teoretizovat a mít plán, protože jinak se pouze řítíme temnou silnicí, v autě, které se nedá řídit.

      Vím, že ti ta informace připadá bezobsažná, ale článek mi skutečně přijde zajímavý a do puntíku platí, co jsem psal v prvním komentáři. C ya.

  11. Zdravím Mordemy,

    četl jsem tvůj minulý článek a teď jsem narazil na tenhle.
    Už minule jsme tak nějak dospěli k tomu, že máme každý svůj názor na věc.
    Přiznám se, že jsem všechny komentáře nečetl, tak jestli tu někdo něco podobného zmínil, pak se omlouvám.

    Souhlaším s tvým závěrem, že je nutné si přiznat tu hru a že je to falešné self ale nesouhlasím s tím, že bychom se jí měli snažit opustit. Přesněji řečeno Ano upustíme hru ale tím způsobem že se změní naše pravé self a už to nebude jen hra. Jasně nějaká hra vždycky zůstane, ale …

    Tvůj přístup totiž staví na tom že ono falešné self a pravé self mezi sebou nekomunikuje a pravé self se díky tomu nemůže změnit protože na něj nepůsobí podměty, které by k jeho změně vedly. A s tím já nemůžu souhlasit. Pokud si člověk ono falšené self uvědomuje tak se tím co dělá jeho falešné self může poučit a změnit sám sebe. Problém nastává v okamžiku kdy si své falsešné self neuvědomuje.

    Naopak si myslím, že pokud má člověk skoly ke schzofrenii, pak je vytvoření falšeného self, které mu pomůže překlenout jeho problémy s komunikací, z mého pohledu asi jediné možné řešení problému. Protože ho to posune. Zjistí, že ti lidi nejsou až tak zlí a že mu neublíží a z konání svého falešného self se může poučit a změnit své pravé self.

    Jak naučíme dítě, které má strach z vody nejlépe plavat? … Hodíme ho do vody (schizoida mezi lidi). Na začátku mu dáme záchraný kruh aby se s vodou seznámilo (schizoidovi dáme falešné self). A když zjistí, že mu voda neublíží a udrží se nad vodou samo, pak kruh nebude potřebovat. (schizoid zjistí, že falešné self je zbytečné).

    Dle mého není problém s falešným self jako takovým. Všichni jej máme a všichni jej využíváme. Problém je uvědomění si svého falešného self.

    • PS. Je třeba vědět kdy se držím kruhu a kdy plavu sám.

      • To cos popsal je Tyler Durden efekt z klubu rvacu. A souhlasim s tim celym.

        Ve Fight clubu je dulezita posledni scena. Clovek si jednak uvedomi, ze i falesne self je on a ne ze ne a jednak je ochoten se doslova znicit (to ceho se schizoid boji) a sam udela presne to, proti cemu se cely zivot brani. Ritualni sebevrazda praveho self, ktere ac s bolesti preziva a imaginarni falesne self mizi jako cosi “vnejsiho”, ale zustava v nas (viz. napr Nortonovi zbyde jeho status, co si vybudoval jako falesne self i jeho zena).

        • V tom je celej vtip. Tyler Durden je něco, co jsem v odpovědi na Martyho koment popsal souslovím “osvícený schizoid”. Je to pohádka o tom, kterak černý rytíř srdce své našel. Popis “ideální” (nejefektivnější?) cesty od schizoidnosti k očištění. Podle mně je ovšem ta cesta natolik obtížná a těžko zvládnutelná, že se prakticky všichni zaseknou na tom, že nebudou schopni své falešné self vnímat jen jako dočasnou záležitost a v pravém smyslu berličku. Navíc ta destrukce pak bude namířena primárně proti falešnému self a nic jako rituální sebevražda pravého self neproběhně. Bylo by to super, ale v praxi by to chtělo obrovskou… vůli k životu a energii, aby se člověk nenechal chytit do pasti lpění na falešném self.

          • Presne. Ale tady fakt funguje jedna vec. Rict a uvedomit si, ze to chci a ze risknu uplne vsechno. Je to cele jen tohle rozhodnuti.

            Falesne self je predevsim strasne pohodlne. A ten diskomfort, ktery clovek opousti tim, ze vubec pripusti ze cela jeho schizoidni koncepce rozdeleni na prave a falesne self (nebo na ja vs. svet) je jeho vlastni vymysl a reakce na zraneni, je proste velky. Clovek se pta, co tim kurva ziskam, ze se vzdam te jedine prijemne nebo aspon stabilni veci co mam.

            Lidem dokonce cini utrpeni videt nekoho jineho se o to snazit a ostrakizuji ho, protoze tim, ze se snazis sam v sobe prerusit tu hru, tak narusujes jejich vlastni hru, ktera pracuje s tim, ze “jinak to nejde”.

    • Ahoj Marty,

      asi to nejdůležitější, v čem se neshodneme tentokrát, je ten pohled na komunikaci mezi true self a falešným self:

      a) člověk, který si vytváří systém falešného self, to dělá právě proto, aby na něho vnější vlivy nepůsobily (je to obrana před světem) a aby v kontaktu se světem bylo v ideálním případě pouze falešné self. Funguje to dokonce tak, že falešné self příchozí informace i zpracovává a vyhodnocuje (podle svých pravidel). Snahou schizoida sice může zpočátku být předávání informací od falešného self k pravému s tím, že teda pravé není napadnutelné – ale tohle možné není; byť by to bylo pohodlné. Ta hradba, kterou si člověk vytváří, funguje oboustranně. True self se ocitá v izolaci, která se zvyšuje úměrně tomu, jak moc člověk spoléhá na falešné self. Není to tak, že čím “kvalitnější” falešné self, tím lépe předává informace tomu pravému self. Je to přesně naopak.

      b) problém tu není jen v uvědomění a přiznání si existence falešného self. Skoro bych řekl, že většina schizoidů začíná ve stavu, kdy jsou si stoprocentně vědomi, že jdou do falešného self. Potíže nastávají v případě, že člověk bere posilování falešného self jako cosi pozitivního. Proto jsem psal, že jednak je potřeba si to uvědomit (to je samozejmě základ, bez toho se člověk nehne) a dále je nutné začít směřovat k opuštění falešného self.

      Vytváření falešného self je schizoidem vnímáno jako nutnost. Jako tvoje “jediné možné řešení problému”, kterým je strach o vlastní existenci. Tohle není jako když léčíš arachnofobii – prostě si postupně zvykáš nejdřív o pavoucích mluvit, pak se dívat na obrázky, pak na videa, potom se mrkneš na živého pavouka a nakonec ho sníš a jsi “vyléčen”. Není to jen o “zvyknutí si na pavouka”. U komunikace si lze totiž “zvyknout špatně” a patologicky

      Když vezmu tvůj příklad, tak člověk, který uvidí, že jediné, co u něho “funguje” a jak může “komunikovat” s lidmi je to, že začne posilovat falešné self, tak je dost nepravděpodobné, že toho jen tak nechá. Ostatně proč by měl? Však to přece “funguje”! A copak jeho strach zmizí jen tím, že se mu podařilo prostřednictvím falešného self vylézt z domu a jít mezi lidi? Jasně, že ne. Paradoxně se dá předpokládat, že to v něm vzbudí ještě větší strach, který se bude snažit překonat ještě větším posílením falešného self. Proto se true self ocitá v izolaci. Psal jsem v článku, že nakonec se stane přesně to, čeho se původně self chtělo vyvarovat (vlastního zmrtvění). Tohle je Pyrrhovo vítězství. Je to jen iluze toho, že strach už neexistuje – jediné, co se děje, že věci, které strach vyvolávají začínají postupně narážet na pevnou překážku. A schizoid se tetelí blahem, že už “necítí strach” (ten na něho nemůže pouze proto, že je on sám je schovaný).

      To, že například pick-upeři tvrdí, že “už se nebojí mluvit se ženami” a že “překonali strach z oslovení”, tak to je pouze důsledek toho, že si zaprvé vytvořili systém falešného self, který jim umožňuje se ženami mluvit a druhak za to může to, že se snaží zastřít fakt, že falešné self je falešné. Jinými slovy, je to opět přesně naopak, než to popisuješ. Ve chvíli, kdy se schizoidovi podaří díky falešnému self začít komunikovat, neopustí ho – bude se ho snažit posílit a namluvit si, že takhle je to jedině správně (že tohle je true). Pick-uperovi se nerozsvítí ve chvíli, kdy se mu začne komunikace (skrze falešné self) dařit – on bohužel přesně v té chvíli konečně uvěří, že tohle je právě ten jediný způsob, který mu umožní fungovat úspěšně ve světě a mezi lidmi.

      Jak si tenhle tvůj koment čtu znovu, mám pocit, že se zase tolik nerozcházíme. Vlastně jediný rozdíl vnímám v tom, že ty předpokládáš osvíceného schizoida, který falešné self použije jako dočasné řešení, než se naučí plavat. Já tvrdím, že takhle to v praxi nefunguje. Řekl bych, že dokud systém falešného self drží pohromadě, schizoid se ho nevzdá (nebude se vracet na nejistou půdu komunikace skrze true self). Jednoho dne se mu však konstrukce sesype (je čím dál těžší držet to pohromadě) a teprve tehdy je možná nějaká zásadnější změna (byť už je to pak trochu z nouze ctnost).

      Tvoje P.S. pak v zásadě shrnuje vše podstatné. Musím vědět, že teď si dovoluju komfort falešného self, protože například zrovna nemám energii na to být sám sebou ve světě her (ono je to docela vyčerpávající, že…) nebo z nějakého jiného důvodu hraju hru (třeba svádím holku a oba se tím bavíme). Ale nesmí se mi to až moc líbit a chtít se mi v tom zůstávat furt. Z druhé strany je pak zdravé vědět, že i když se snažím o true self, tak si můžu dovolit do toho falešného self občas spadnout (pomoct si tím, že si vezmu kruh) a nic tak strašného se neděje (s tím mám třeba osobně zatím docela potíže).

      • Taky si myslím, že se zas tak moc nerozcházíme. Teď jak jsem si přečetl tvůj komentář, tak jsem tak nějak došel k závěru že náš úhel pohledu je rozdílný podle toho jaká je příčina onoho strachu. Já předpokládám schizoida, který má strach z komunikace proto že s tím nemá zkušenosti (v mládí nesmělý, izolovaný, nějakým způsobem odtržený od společnosti) a využije falešného self k odstranění příčiny svého strachu => nabere zkušenosti. Zatímco z tvého příspěvku mám pocit že přepokládáš schizoida, který má strach z komunikace jako takové. Jedině v takovém případě pak dává smysl budování a posilování falešného self.

        • Nevím, jestli si náhodou jen nerozumíme v pojmech, ale “strach z komunikace proto že s tím nemá zkušenosti” opravdu neřeším. To je přece něco docela normálního (strach z neznámého). Tohle z člověka schizoida nedělá. Přesto mi to přijde takové nereálné a moc zjednodušené, říct, že strach z komunikace mám kvůli tomu, že s tím nemám zkušenosti. To už se pak můžu ptát, proč já s tím zkušenosti nemám a ostatní jo (proč jsem odtržený od společnosti a jiní ne).

          A odpovědí na tuhle otázku bude patrně právě strach z komunikace jako takové. Jenomže to je zase něco trochu jiného, není to strach z komunikace (to je nicneříkající formulace), ale ontologická nejistota a strach z ohrožení vlastní identity (a teprve proto vzniká strach z komunikace – protože ta je prostředkem, jak nás druhý může poznat; a jestliže se tohoto bojíme, tak se budeme snažit vyhnout komunikaci).

          Budování a posilování falešného self dává smysl vždy jen zdánlivě. Vždycky je to nakonec marnost nad marnost a skutečný smysl to nemá nikdy. To, že spousta lidí (včetně mě) si muselo (bude muset) projít zhroucením systému falešného self, neznamená, že vytvářet si falešné self je prostě součást cesty z bodu A do bodu B, kde bod B je ideální stav. Je to spíš slepá ulička, než úsek dálnice.

          Opakuji, že vytváření systému falešného self je akt zoufalství, kdy člověk nevidí jinou možnost. V základu všichni usilujeme o čistou hru a o očištění, ale pokud se nám to nedaří, saháme po systému falešného self. Protože je falešné self jen iluzorní, stejně tak iluzorní se stává i realita (proto jsou iluzorní i podněty přicházející zvenčí, pročež pravé self tímto nelze nakrmit) a iluzorní je i smysl toho všeho. Člověk si to zdůvodní a logický smysl mu to dávat může, ale má to jen ten význam, aby sám před sebou nevypadal jako trotl. Nelze něco dělat bez toho, abys tomu “věřil”.

          • Ano, “strach z komunikace proto že s tím nemá zkušenosti” je zjednodušená formulace vždycky je tam toho víc ale tohle beru jako úplně prvotní příčinu od které se rozvíjí strach ze všeho ostatního. Možná že to mnohem lépe vystihuje tvůj popis strach z neznámého.

            Otázka proč já s tím nemám zkušenosti a ostatní ano však nevede k vyřešení problému. Je dobré si to ze zevědavosti zjistit a ověřit si jestli je to skutečně ona příčina ale samotné zjištění čím to je problém nevyřeší.

            Beru to hlavně podle sebe. Kdy jsem na střední škole v době puberty, kdy všichni chodí na různé akce zažívájí první lásky a společensky se formují, spadl do svého světa. Začal jsem programovat vytvářet různé webové stránky, což nikdo jiný nedělal a já tak začal byl izolovaný. Prakticky jsem skoro celou střední školu eliminoval společenský kontakt na minimum. Což mě nevyhnutelně poznamenalo jednak tím, že jsem si to tehdá když to měla asi největší důležitost neprožil a druhak tím, že pocházím z malé vesničky a v zásadě mě to vytrhlo z místního společenského okruhu. Stal jsem se “tím co nikdy nechodí ven” a nikomu to už nepřišlo divné a nikdo se mi s tím nesnažil pomoct i když bych já později strašně rád. Nejhorší na tom bylo že když už jsem pak třeba někam šel tak mi to ostatní dávali sežrat ve smyslu “co ty tady děláš” což v podstatě vede k ještě většímu uzavření a vzniká bludná spirála.

            Takže problém není z určité části ani ve mě samotném ale v chování okolí. A právě zde přichází moje falešné self, které vstřebá narážky okolí a vytvoří jakýsi most. Po určité době se reakce okolí změní a most, který jsem kvůli nich vybudoval přestane být potřeba.

            Samozřejmě je to jen určitá část mého problému. Nikdy to není jen jedna věc a je třeba to řešit komplexně. V určitých situacích se ve společnosti necítím být jistý sám sebou apod. Ale to je dle mého důsledek nedostatku zkušeností. V tomhle mi zas třeba do značné míry pomohl pickup. A nejen ten. Jak jsem psal už minule tak jsem se k pickupu dostal až později. Po té co jsem přečetl spoustu jiných knih o společenské interakci.

            Zkrátka falešné self neberu jako něco co by mě mělo odříznout od světa ale jako jakýsi most, který mi pomůže překlenout počáteční problémy, kdy si člověk není jistý v kramflecích.

            Co se týče posilování falšeného self ve smyslu že to dává smysl jak jsem psal minule. Tak to jsem myslel tak že jedině v případě kdy člověk prostě nechce komunikovat a hledá výmluvy, pak jedině v takovém případě chápu smysl posilování falešného self ve smyslu proč to dělá. Netvrdím, že je to v takové situacu správné.

            • PS. Asi nejsem ten schizoid v pravém slova smyslu. Já si nepotřebuju budovat falešné self jako nadstavbu mého pravého já.

              Spíš bych řekl, že moje pravé self bylo v určité fázi mého života potlačeno a teď se dere ven a hledá cesty jak. Třeba k tomu pickupu jsem se nedostal proto, že by mě k tomu někdo dovedl. Neoběvil jsem to na internetdu jako cool metodu že ze mě bude těžkej balič. Došel jsem k němu postupně přes různé další knížky a články o sociální interakci, ke kterým mě vedlo moje pravé self.

              Zkrátka je to snad cesta, která mě dovede k tomu aby se mé pravé self rozvinulo tak jak by už možná bylo nebýt výše zmíněné etapy mého života.

              • Clovek je schizoid v okamziku, kdy rozlisuje neco takoveho jako prave ja.

                Dojdes ke katastrofe, uz jen proto, ze absolutne nevnimas svet kolem sebe a zajimas se jen o sebe a sve prave ja (ktere je iluzorni stejne jako falesne self).

                Ale asi je to nutne. To je ta past dezinterpretace Fight Clubu, no.

                Ty JSI ten kluk od pocitace, co se dokazal vysrat na beznou realitu. To outsiderstvi neni slabost, ale reakce neceho, co se nas snazi zachranit. Neco co v detech jeste je. Ty se to ted snazis zabit s tim, ze hledas sve prave ja. Je to cele spatne. Ale aspon se ti teda neco s odstupem “podarilo”. Zaradil ses jako Slavek Budin sveho casu :) do mainstreamu.

                Pochop, ze bojujes proti traumatu ostrakizace. Anebo to nechapej no. Whatever. Mordemy ale resi neco jineho, to mas pravdu.

                Je fantasticky, jak teda se ujme slovnik psychoanalytiku, ale vsichni schizoidi proste ODMITAJI videt ty psychoanalyticky zavery.
                1. Falesne i prave self jsou “jen” nase imaginace, byt kurevsky silne a verime v ne jako nabozenstni dogmatici v Boha
                2. Clovek je prazdny a krouzi kolem sveho stredu, ale boji se ho dosahnout, protoze si mysli, ze tu prazdnotu svych ideji neunese

                Na pickupu nic neni, smarja. Muze se clovek naucit vsechny triky. Cim vic se je nauci, tim vic ponizi toho druheho na uroven veci a tim ponizi samozrejme i sebe a bude se za to nesnaset ale nikdy si top neprizna. Ale nic tim nedosahne. Na pickupu je skvela jen ta predstava, jako na vsech schizoidnich predstavach.Jejich naplneni je peklo. Marne vsichni pickup guruove se snaiz rict, ze to peklo neni. Nepochybuju o tom, ze pickup “umi”. Ale jsem presvedcen, ze jsou tak zhrouceni ze sve prazdnoty, ze prave to “musi” ucit jine. Proc bych sakra komu rikal, jak je to bozi, kdyz by jim pickup dal nekonecnou pritomnost? To bych jen chodil a pickupoval a lehce existoval. Tohle vsechno nese hrozny nestesti. (Ten pocit lehkosti a uzasu patri i k zenskym a soustani, ale poji se to fakt s laskou=komuniaci a ne s pickupem).

                • “Clovek je schizoid v okamziku, kdy rozlisuje neco takoveho jako prave ja.” – Z tohodle pohledu jsem schizoid. Ale tohle je v zásadě jen hraní si se slovíčky a kontextem.

                  Ano já jsem ten kluk od počítače. Nebráním se tomu. Co však bylo špatně je právě to, že jsem se dokázal vykašlat na realitu. Nikdy to nebylo mým primárním záměrem. Jen jsem dělal to co mě bavilo a co jsem nevnímal jako něco špatného. To že jsem se vysral na realitu byl v podstatě až vedlejší efekt. Nedávno jsem si uvědomil, že můj život není kompletní něco je špatně, něco mi chybí. A rozhodl jsem se to řešit.

                  A ano z určité části bojuju proti traumatu ostrakizace (není to jediný důvod). A bojuju proti tomu tak jak se mi zdá nejlepší. A vidím výsledky. Pokud máš nějaký jiný nápad jak se změnit, tak jej rád uslyším. ;-)

                  Nechápej mě špatně já nechi tvrdit, že se pravé self změní ze dne na den. Kdyby to tak bylo, pak je to skutečně jen hra falešného self. Ta změna je dlouhodobý proces. Navenek sice můžu prakticky okamžitě díky falešnému self působit tak jak chci (a taky to tak dělám). Ale postupem času se mění i skutečné já. Jsou to pomalé krůčky ale jsou to krůčky.

                  Jakákoli změna člověka vede a musí přece z principu vést přes falešné self, které se postupem času stane pravým self.

                  Teď trochu filozoficky:

                  Když přestanu vnímat rozdíl mezi falešným a pravým self, když nemám pocit že je něco špatně a citím se v tom dobře. Jak poznám co je falešné self? A je to vůbec falešné self? Není to už mé pravé self?

                  Problém je podle mě v tom, že člověk se vyvíjí. To co bylo falešné self dřív, to může být pravé self teď. Přece si nemůžu určit že to co je teď je moje pravé self a jakákoli změna v budoucnu je hraní her a falešné self. Kde by pak byl nějaký vývoj?

                  Kdybych se na sebe sama teď, podíval z pohledu mě samotného před rokem tak bych ve svém minulém vnímání asi chápal spoustu věcí jakože si na to hraju. Teď to chápu jako úplně normální věc.

                  Když jsme zas u toho pickupu… Když jdu balit holky hromadně na ulici, pak je to mé falešné self, uvědomuju si to a dost možná toho budu navždy schopný jen pod falešným self. To je prostě něco moc velkého aby se takhle člověk změnil během půl roku.

                  Co vnímám jako skutečnou změnu, že když se semnou někdo začne bavit tak jediným mým cílem není zbavit se ho. Nemám už pocit, že kdyš se semnou někdo baví, že mě chce jen nějak dojebat a nepokouší se mě ztrapnit. Klidně si pokecám s prodavačkou v obchodě, když mi zrovna účtuje nákup. Začal jsem mít rád komunikaci s lidma a hlavně holkama. Dokonce jsem si poslední dobou uvědomil, že se z holkama bavím mnohem víc než s klukama a prostě normálně mě to baví né že ne. Dřív byla doba kdy jsem neměl daleko od toho že mě někdo zabije pohledem. Prostě ta změna tu je a nikdo mi to nevykecá.

                  Když si ty dvě věci porovnám:

                  Pod falešným self: Z kluka co seděl hodně času hlavně doma v pokoji a byl společenské ucho se stal člověk co balí holky na ulici. (A což o to i to balení mě baví jen se do toho potřebuju hecnout)

                  Pod pravým self: Z kluka co seděl hodně času hlavně doma v pokoji a byl společenské ucho je člověk co se dokáže bavit s lidma a holkama.

                  Když si ty dvě věci porovnám tak ta druhá změna možná příjde mnoha lidem malicherná až trapná. Ale je to změna skutečná. Navíc mám pocit, že čím větší skok uděláš pod falešným self tím větší skok udělá i tvé pravé self. I když v porovnání s tím falešným to bude jen malý kousek.

                  • Ps. K té změně mého pravého self. Možná ještě lépe než věta “Nemám už pocit, že kdyš se semnou někdo baví, že mě chce jen nějak dojebat a nepokouší se mě ztrapnit” to vystihuje věta:
                    Když se s někým bavím nemám pocit že jsem trapný nebo že bych dělal něco špatného.

                  • Zkusím nějak odpovědět celkově k několika tvým posledním komentářům:

                    Myslím, že vím moc dobře, o čem mluvíš. Mládí jsem prožíval podobně jako ty. Taky jsem byl už od základky “vyděděnec”, co moc nechodí ven a ve společnosti lidí se cítí fakt blbě, protože neví, jak se chovat a má strach. Měl jsem teda to štěstí, že jsem měl na střední dobrýho kamaráda, kterej mě bral ven (i na různý akce, diskotéky apod.) a já se “otrkal”. Někdy tou dobou jsem narazil na pick-up a komunikační příručky a už to jelo. Stával jsem se v komunikaci čím dál lepší a začalo mě to doopravdy bavit. Byl jsem docela pyšnej na to, jak moc jsem se posunul a ano, ten posun tam doopravdy nastal. Už jsem se necítil tak špatně, když jsem měl s někým mluvit a často jsem dokázal víc, než jen zapadnout.

                    Jenže tenkrát (abych to specifikoval, tak 3-4 roky zpátky; vždycky mě děsí to počítat) jsem na podvědomé úrovni stále cítil, že to tak nějak “není ono” a že tu něco nehraje (na té vědomé jsem se opájel vlastním úspěchem).

                    A pak se to najednou celé zbortilo.

                    Proč? Vždyť šlo všechno tak pěkně! Strašně jsem se posunul, šlo mi mnohem líp komunikovat a mluvit s lidma, užíval jsem si to… kde byla chyba?

                    Od té doby, co se mi tenkrát “zhroutil systém falešného self” (ať teda zase využijeme trochu té naší teminologie) se všechno učím jakoby “od začátku”. Skoro si říkám, že dřív mi ta komunikace “víc šla”. Dnes je však oproti dřívějšku zásadní rozdíl v tom, že přestože vím, že já můžu, tak už nechci. Mám moc použít falešné self k tomu, abych v mezilidské interakci něco získal. Ale snažím se to tak nedělat.

                    Píšeš “Navenek sice můžu prakticky okamžitě díky falešnému self působit tak jak chci (a taky to tak dělám)”. Zkoušel jsi se někdy na tohle vykašlat? Nezachovat se “ideálně”, ale tak, že to prostě posereš (třeba se takzvaně společensky znemožníš) s plným vědomím toho, co to obnáší? Jak jsem psal, že se od jisté doby musím všechno učit “od začátku”, tak tohle je věc, kterou jsem se musel odnaučovat. Mám kolikrát nutkání nějak zareagovat, říkám si, že tohle by mi přineslo tam a tam body, tady bych na tuhle holku zapůsobil příznivým dojmem, tady ten kluk by o mně měl vyšší mínění… ale pak se na to vyseru. A vůbec ne kvůli strachu nebo kvůli tomu, že bych si nebyl jistý sám sebou. Naopak právě proto, že už to nemám zapotřebí…

                    Napadá mě k tomu, že člověk, který se moc upne na falešné self, pak zůstává jeho otrokem. Když před sebou vidí příležitost, kterou může využít tím, že použije falešné self, tak to udělá, protože se to tak naučil, protože mu to tak funguje a protože se potom bude cítit líp, než předtím. Vznikne tam pozitivní zpětná vazba. Posun, který přece není důvod brzdit nebo zpomalovat… Čímž jsem se dostal zase zpátky k případu, kdy se člověku falešné self “až moc zalíbí”.

                    “…mám pocit, že čím větší skok uděláš pod falešným self tím větší skok udělá i tvé pravé self.” – to by pak nebylo vůbec, co řešit. Prostě si uděláš most mezi pravým self, které je obrněné a nikdo na něho nemůže a falešným self, které dělá skoky kupředu, které pak “předává” tomu pravému (které je tím pádem dělá taky). Značka ideál.

                    Správně píšeš v poslední větě, že co se týče pokroku pravého self, tak “v porovnání s tím falešným to bude jen malý kousek”. A proto se falešné self musí víc snažit. A ještě víc. A pořád. Nikdy nemá dost. Falešné self odmaká tolik práce a true self se posune jen o tak malý kousek (ale hurá, třikrát sláva, posunulo se!). Vzpomínáš na ten příměr, který jsem použil v článku? –> “Kopání vlastního hrobu dvacetitunovou lopatou.” – je to fůra práce, strašně se u toho nadřeš a na konci, když se ti to povede, máš vykopaný vlastní hrob (seš na dně; přichází psychický kolaps)

                    Ono totiž to pomyslné jádro popisuje nejlépe Tibor, když říká, že schizoidnost je právě to rozlišování pravého a falešného self. Rozlišování toho, co jsem pravé já (a co je dobré a správné chování) a co je to falešné já (to, co dělám špatně a čemu bych se měl vyhnout).

                    Píšeš “Co však bylo špatně je právě to, že jsem se dokázal vykašlat na realitu.” – na tom fakt nebylo nic špatně. Znova si přečti, co psal Tibor: “To outsiderstvi neni slabost, ale reakce neceho, co se nas snazi zachranit.” Kdyby jsi se nevykašlal na realitu, tak by jsi k tomu dříve nebo později byl donucen – protože ta realita by se ti tak jako tak zhroutila.

                    Jinak tahle diskuze mezi mnou a tebou je mimochodem celá “špatně” :-) Oba jsme schizoidi a všimni si, jak se točíme v kruhu. Hledáme jádro, které není – rozhodně ne v tom smyslu, v jakém bychom si ho přáli mít. Myslíme si, že pochodujeme kolem hory a ona je tam přitom buď díra, normální rovná zem anebo něco, čemu zatím nikdo tak úplně nerozumí.

                    Sám mám ve všem neskutečnej bordel. Někdy mi to všechno připadá skoro až křišťálově jasný a pak přijde nějaká takováhle diskuze a já tápu a trvá mi půl dne, než seberu sílu odpovědět (mám z toho strach to rozebírat). Vždycky jsou to jen teorie a já bych strašně rád měl nějakou jistotu, nějakej Bohem podepsanej dekret na to, že takhle je to správně a tohle je ta správná cesta, kterou je potřeba se vypravit a ono to pak nějak půjde. Leč to je jen zbožný přání (doslova).

                    • Jestli se má v budoucnu můj konstrukt falešného self zbortit, pak ať se zbortí. Sice doufám, že k němu přistupuju tak aby se to nestalo nicméně se mi líbí jedno přísloví “I pád na držku je pohyb kupředu.”. Nejhorší možné řešení je nedělat nic. Udělat něco co nevýjde je správné řešení, protože aspoň zjistíš, že tudy cesta nevede. Když nevyzkoušíš nic, pak můžeš jen teoretizovat, že takhle je to správné a takhle ne.

                      Myslím, že rozdíl mezi náma je že ty jsi na ten pickup jen narazil. Já ho v zásadě nepřímo hledal.

                      Že se moc nadřu 20ti tunovou lopatou? Asi ano nadřu se. Ale aby se člověk jakkoli vědomě změnil, pak to jde jedině přes těžkou dřinu. Jinak to prostě nefunguje. A když mě navíc baví kopat tou 20ti tunovou lopatou, pak to ani jako dřinu nevnímám.

                      K tomu že jsem se vysral na realitu. Dobrá dejme tomu, že jsem se na ní vysral a že by k tomu dřív nebo později stejně došlo ale teď jsem ve fázi kdy už nechci srát na realitu. Prostě jsem se za tu dobu změnil a nechci. Jak se do reality vrátit?

                      A k té naší diskusi a obecně diskusi tady. Taky vidím že se motáme v kruhu, kdy si kolikrát jen vyjasňujeme pojmy a dojmy. Ale já jsem naopak za tuhle diskusi rád. Když si tu něco přečtu tak mi to dá možnost uvědomit si věci, které jsem dřív nevnímal. Nikdy to nebylo tak tragické, že bych se v tom co jsi psal ty nebo Tibor přímo našel ale vidím, že k některým věcem mám sklony. A jsem přesvědčený, že když si člověk tyhle věci uvědomí tak s tím může mnohem lépe pracovat.

                    • ten Bohem podepsanej dekret pak nejak fakt prijde

                      zacnou se proste darit bezny prizemni veci jako prachy, nebo si proste clovek vychutna treba zapad slunce s intenzitou nevidanou

                      to jsou ty dekrety

                    • uz dozly tlacitka REPLY :)

                      To je strasne sympaticky, ze to nechces zabalit.

                      Jen poznamka: casto to, ze clovek neco dela, je spatne a skutecne nema delat nic. Tohle je asi jedna z nejtezsich veci.. kdy fakt ma clovek pokorne sedet a kdy ne.

                      Nejaky moje interni pravidlo je, ze obvykle to co nas drti vic a ceho se vic bojime (zde nic nedelat nebo neco delat), je to lepsi reseni. Ale musi to byt takovy ten konkretni strach z identity a reality, ktera nas muze rozdrtit. Ze proste udelame neco, co nas posune nekam, kde jsme presvedceni, ze pres to nejede vlak. Moje babicka treba neni v 82 letech posedet a porad resi neco se zahradou a popelnici. Zrovna ona by se mela donutit nedelat nic, abych pouzil konkretni priklad. Ja taky uz pracuju moc a jednou budu muset zvolnit nebo zastavit a rict si, ze beze me se svet neposere. Vim to.

                  • No predne ti chci rict, ze te nechci napadat, i kdyz to tak mozna bude vypadat.

                    Z kluka co je spolecenske ucho se nestal sebevedomy mlady muz. Kluk co veril a stylizoval se do spolecenskeho ucha si hraje na sebevedomeho muze. NENI v tom problem. Ale neni to realita.

                    To, ze mas skvely pocit, ze te kazdej nechce dojebat je IMHO to, kde se vzdalujes nekam do svych imaginaci. V Cesku te samozrejme skoro kazdej dojebat CHCE.

                    Jsi schizoidni a ne slovickama. Prave ten pocit naseho ohrozeni a ze uz nemuzem prijmout to, ze nas chce kazdej dojebat zpusobuje, ze si tvorime falesnou realitu, ze to tak neni.

                    Ti lidi, treba z toho Mordemyho facebooku, jsou skutecne priserni, zakomplexovani, lhouci a manipulujici smecka. Je hrozne v tom zit. Je jasne, ze kdyz v tom clovek zije, tak si stvori nejakou druhou pseudorealitu, aby to vydrzel. Ale to NENI realita a je to neco, co se zhrouti a pak budes na drzce jeste vic. Ten klidecek je falesnej. Prostes nemoh vydrzet tu blest z socialniho ustani, tak sis dal socialni fet. ted je otazka, co s tim fakt udelas, dokud jsi on high. Protoze jsi mj. hodne lidem ublizil tak, jako oni tobe a tim uz ublizujes sam sobe. Je mi jasny ze mi neveris.

                    Takze ti preju mnoho stesti, treba se ti tohle nekdy bude hodit co pisu, prootze pak tu rekpitulaci na to co ted hrajes a proc budes muset udelat.

  12. cus, cetl sem clanek i vsecky komenty a taky prispeju…

    falesne a prave self.. ja myslim nic takovyho realne neexistuje..

    podle me je to o tom ze kadej mame proste svuj svet a ty svety sou konfrotovany s realitou.. kdo ma silnej svet tak ten v realite uspeje.. kdo ma svet slabej ten pohori….. nedelal bych z toho vedu

    problem nastane kdyz nekdo neunese ze jeho svet pohorel.. misto aby zkousel jiny cesty tak se uzavre do sebe a bude resit tady tohle, nedokaze si pripustit ze jeho svet proste stoji za hovno a takhle se asi stastne proste zit neda

    dalsi problem nastane kdyz clovek pripusti ze ze jeho svet stoji za hovno ale nic s tim nedudela protoze ma asi pocit ze tim padem je vyvolenej a ze je takovej borec ze musi nyst takovou tihu hoven..

    co se tyce her pickupu apod…

    tohle sou jen nastroje a problem je jen v lidech..

    u lidi co provozujou pickup je nejvetsi problem v tom ze oni si sebe nedokazou vazit a neni divu.. protoze co ti lidi dokazali? a hlavne jakej je jejich pristup k zivotu? nejradsi by nejakou pilulku ktera by z nich udelala supermany a oni nemuseli hnout prstem….

    nevim nevim jestli se da stavet na tom ze sem borec pokud umim komunikovat s lidma podle nejake brozurky.. to podle me kazdej pickuper citi ze tohle vazne neni nic svetobornyho.. a proto sou pickuperi tam kde sou.. tam je ta jejich rozpolcenost.. hrajou ze sou frajeri ale sami vi ze nejsou

    a s timhle mas podle me problem i ty Modermy.. ikdyz je to na jine urovni nez pickup……

    ty na jedne strane chces nejakej dekret od boha.. coz je metaforicky to tvoje pravy self.. protoze je to ta nejvyssi jistota…. a na druhe strane tvrdis ze takovyho stavu se neda dosahnout.. co z toho plyne?

    chces dosahnout neceho co sam popiras.. coz se ti takhle nikdy nepovede a proto si asi tam kde si

    navic ty ses v tech hrach zamotanej vic nez si myslis.. podobne je na tom i la tibor…. vy hrajete hru ze nehrajete hru.. a hrajete tak trochu hru na vyvoleny..

    protoze kdyby si byl v pohode a vazne delal to co rikas.. tak te nemuzou te nemuze rozhodit par komentu a navic bys nikdy nereagoval tak jak si reagoval natoz na holku…… to je jasnej indikator toho ze si hodne v prdeli daleko vic nez si pripoustis

    a dlasi vec.. rozhodne je blbost tvrdit ze kazdej te chce dojebat.. to je jen dalsi iluze.. dalsi soucast hry na vyvoleny…

    shrnuto podrtreno

    Mordemy ty ses v prdeli protoze delas neco jinyho nez rikas…. a asi to nechces videt.. protoze to bije do oci

    • Ahoj. Tvůj příspěvek jsem přečetl a chvíli se nad ním zamyslel. On začátek tvýho komentu není až tak špatnej a dalo by se tam konstuktivně polemizovat, ale vezmu to od konce – přeci jen teprve tam jsou ta podstatná sdělení.

      Zajímá mě následující:
      1) V čem konkrétně vidíš rozpor mezi tím, co říkám a co dělám? Respektive co říkám, že dělám a ve skutečnosti to nedělám?
      2) Kde proboha říkám, že jsem “v pohodě”?
      3) A jak jsi prosim tebe přišel na to, že já s Tiborem o sobě tvrdíme, že jsme jediní, kdo nehrajou hru?

      Odpověď na 3) už jsem tu dával mnohokrát. Vždycky jsem opakoval, že jsem na tom stejně jako ostatní, že hraní se nelze úplně zbavit (a je to koneckonců zkázonosné, snažit se o absolutní očištění). Co se 2) týče, tak to bych taky mohl opakovat stále dokola, že v pohodě nejsem. Ale to tu vážně objevuješ Ameriku. A ad. 1), tedy rozpory – to s tím dekretem od boha jsi zkrátka nepochopil. Říkal jsem, že bych nejradši, kdyby to takhle jednoduše šlo, to ano, a co jako? Však já vím, že to nejde a je to špatně, ale to jsem právě nikdy a nikde netvrdil, že to jde a je to dobře.

      Prostě se nauč číst. To, co ty tvrdíš, že tvrdím, já prostě netvrdím. Tak jednoduché to je. Bereš si z toho, co já píšu něco, co ve skutečnosti neříkám.

      Vzpomínám si, že tohle bylo u Tibora časté téma, že vždycky někdo přišel a vmetl mu do tváře, že “ty zdaleka nejsi takovej drsňák, jakym se děláš…!” A přitom Tibor ze sebe toho drsňáka nikdy nedělal, nikdy neříkal, že on jedinej je super cool a všichni ostatní jsou looseři. To jen ti komentátoři, kteří přišli, se potřebovali pohádat, vymezit se proti němu, skrze konflikt dosáhnout nějakého “dobrého pocitu ze sebe”. Potřebovali v tom vidět nějaké vyvyšování se nad ostatní a “machrování”.

      A vůbec, zajímalo by mě, co ode mně vlastně chceš slyšet? Mám si tu začít sypat popel na hlavu a veřejně se tu kát? Mám seknout s blogem se slovy “jsem v hajzlu, končím, nerad bych si tu hrál na frajera, takhle to dál nejde”?

      Dělám, jak nejlíp to jde.

      Ano, jsem v prdeli, nikdy jsem netvrdil, že nejsem, naopak jsem si doteď myslel, že to je zřejmé a něco, s čím čtenáři a komentátoři vesměs počítají a není to potřeba zase tolik rozebírat. Vždyť to rozebírám skoro v každém článku a rozhodně v každé diskuzi tady.

      To s těmi “vyvolenými”… Fakt mě nenapadá, jak jinak se veřejně na blogu bavit o podobných věcech a nepůsobit přitom dojmem “mám to v malíku”. Jak jsem psal, nemám a vím to. Stejně tak vím, že se někdy “schovávám” za psychoanalýzu (je jednodušší snažit se problém detailně popsat, než ho začít řešit). Opět nějak nechápu, co po mně vlastně chceš? To mi zbývá fakt už jen přestat úplně psát, aby si náhodou někdo nemyslel, že “dělám haura”…

      Lidi se nacházejí na různých stupních “dojebanosti” (mě samozřejmě nevyjímaje) a já se snažím najít způsob, jak mezi těmi lidmi žít (a jak žít sám se sebou). Ale nevnímám sám sebe jako někoho, kdo stojí na nějakém přímo definovatelném stupni oproti ostatním, kdo má nějaký level. Netřídím lidi na ty, co mají level nižší a na ty, co ho mají vyšší. To je tvůj konstrukt a tvoje přesvědčení, že to tak dělám.

      A jestli si lžu a na něco si hraju? Víc, než si připouštím? Ale jo, ono se to dá předpokládat. Však to tak děláme všichni, jinak to nejde. Být to naopak (myslet si, že jsi na tom hůř, než ve skutečnosti jsi) by nebylo zrovna… produktivní. Snažím se o realistickej pohled, někdy mi to jde více, někdy méně. A někdy to nedokážu posoudit.

    • Nedá mi to a musím reagovat na ten pickup a zázračnou pilulku.

      Hodně lidí skutečně jen hledá jen zázračnou pilulku, yvracet ti to nebudu, pokud se však ve světě pickuperů pohybuješ, velmi rychle zjistíš kdo chce tu pilulku a kdo je schopný se sebou něco dělat. Problém je že těch co chtějí tu pilulku je většina a navíc jsou ještě nejvíc slyšet. Ti co na sobě fakt pracují o nich se nikdy moc nedozvíš. Já znám oba typy lidí. Ty první poznáš velmi rychle tak, že ti jsou schopni dopdrobna říct jak sbalit holku a co děláš špatně. Ale když jim řekneš ať do toho jdou oni, tak ti se stejným zápalem vysvětlí proč zrovna teď to nejde. Ty druhé poznáš tak, že zkoušejí věci v ulicích a pracují na sobě.

      Že si pickupeři nedokáží vážit sami sebe? Asi takhle. Ti co hledají tu pilulku asi ne. Ti druzí jo. Pickup sám o sobě by měl člověka vést právě k tomu aby si začal vážit sám sebe.

      A komunikovat podle brožurky? … V podstatě to ani nejde. Skoro bych řekl, že čím víc pouček a brožurek ten člověk zná nazpaměť tím míň toho umí reálně. Knihy o pickupu by měli fungovat stejně jako jakákoli kniha. Tzn. to co tomu člověku sedne to si má z té knížky vzít. Jenže spousta lidí co začíná s PU ty knihy pojme jako modlu a snaží se změnit k jejímu obrazu. A věř nebo ne. Na každém člověku jde poznat co dělá přirozeně, protože v to věří a co dělá, protože se to tak naučil.

      Všechno je to o tom jak na PU nahlížíš. Pokud jej vidíš jen zvenčí, pak tvůj pohled chápu a nedívím se mu. Pokud se podíváš pod pokličku, tak zjistíš že není pickuper jako pickuper. A jen tak naokraj. Z pickuperů co znám osobně (je jich asi tak 10) můžu asi jen o dvou říct, že berou pickup jako nástroj ke změně sebe sama, zbytek jej bere jako modlu, která je má spasit.

      • ja si myslim ze pickup je uzitecnej.. a netvrdim ze vsici pickuperi sou takovy tragedi.. ale sam si to rekl 80% uz je reprezentativni vzorek

        proto taky rikam ze neni problem v hrach ani v pickupu ale v lidech.. a pickup ma bohuzel tu smulu ze k nemu hlavne tihnou naprosti zoufalci

        • Pickup je podvod. Když začal Jeffries prodávat NLP jako Pickup, sám netušil, že se z toho stane jeden z nejvýnosněšjích podvodů New Age. To mu došlo, až když na Pickupu začali vydělávat další. Proto zkusil dohnat ušlé zisky soudní cestou, a proto dostal přezdívku mine99. Pickupeři jsou spolek tragédů a podvedených, kteří tento fakt odmítají. Dělí se na dvě skupiny:

          1. Berou Pickup jako magickou pilulku, protože se domnívají, že v něm nejsou chyby.
          2. Pracují na sobě, berou si z něho, co se jim hodí, protože jim praxe ukázala, že jsou v Pickupu chyby. Jenom hledají výmluvy, aby chybu nemuseli nazvat chybou, a tím nekritizovali svůj milovaný Pickup.

          • Znám vývoj pick-upu a o NLP by se dalo otírat mnoha způsoby. Je to jedna z nejvíc vědecky znějících věcí, které nefungují. Ty myšlenky se zdají být fakt moc dobré, ale závěry, které z nich jsou vyvozeny si prostě Ross Jeffries vycucal z prstu bez toho, aby se to snažil nějak fakticky podložit. Je to vůbec nejtypičtější příklad pseudovědy. I když odhlédneme od toho, že je to samo o sobě mnohdy špatně používáno (například jako zmíněná “magická pilulka”), tak ten samotný koncept prostě nedrží pohromadě a rozpadá se to na jednotlivosti, u nichž je velmi těžké rozlišit, které z nich jsou funkční a které nikoliv.

            K té 2. bych měl to, že lidé, kteří si berou z pick-upu už jen věci, co se jim hodí, klidně budou kritizovat pick-up (už ho nemají jako “milovaný”), akorát tu “lásku k magii” vztáhnou na konkrétní techniky. Neříkají “pick-up funguje”, ale třeba “negy fungují” nebo “přistupovat k ženě pod úhlem 35 stupňů funguje” apod. Výsledek je samozřejmě v podstatě stejný – ačkoliv ti lidé se třeba vůbec nepovažují za pick-upery.

  13. podivej ted se proste ukazalo proc si na tom spatne….

    ty ses vlastne rad kdyz ti da nekdo sanci aby ses mohl obhajovat.. neco objasnovat.. vysvetlovat.. tak jak to vidis ty.. proc bys to jinak delal? ja po tobe vubec nic nechci… jen sem ti rekl jak na me pusobis, zalezi na tobe jak si to preberes

    predpokladam ze znas rec tela a tady je trochu analogie s reci pisma…. z toho co sem cetl to tak na me pusobi ze si o sobe myslis jakej nejsi borec ze vis ze mas problemy vis ze nejsi v pohode a snazis se to resit…

    nebo spis delas ze sebe chudinku a cekas ze ti nekdo poklepe po rameni a rekne ano Mordemy si chudinka na svete sou vsichni zly a ty jako jeden z mala si vyvoleny tohle vsecko znat

    ale to sou kecy.. jak tu nekdo napsal.. rozmazavas hovna.. doslova..

    tohle nema cenu resit.. protoze nic nevyresis a budes se topit v hovnech

    • S tím, že jsem rád, když mi dá někdo šanci se obhajovat jsi se strefil a máš v tom stoprocentně pravdu. Ale ono to platí na obě strany. Pokud to nemá smysl řešit, proč jsi mi sem vůbec psal komentář? Proč jsi mi sděloval, jak na tebe působím? Jaký má smysl někam přijít a říct, že nemá smysl vůbec něco říkat? Nějakej smysl to přeci jenom má… U mě tam doopravdy je ta možnost potvrdit si status quo (tím, že mám šanci ho před někým obhájit). To jsi napsal správně. Jak je tomu u tebe? Jaká je tvoje motivace toho, že tu komentuješ?
      (a všimni si, že jsem se udržel a nenapsal ti, jak na mě působíš ty ;)

      Ale neodpustím si technickou poznámku: To, že jsem rád, že se můžu obhájit, nic nevypovídá o tom, zda je moje obhajoba nesprávná.

      S tím “borcem” je to ale postavené na hlavu. Kromě toho, že si to odporuje s tím, že ze sebe dělám chudinku, tu jde o to, že podle tvých měřítek já prostě nemůžu “nebýt borec”. Ať napíšu cokoliv, vždycky to bude hraní si na něco lepšího. Buďto budu borec ve smyslu “jsem jednoduše lepší, než ostatní” nebo budu borec typu “jsem hard drsnej, že si dokážu říct a uvědomit, že nejsem borec”. Výsledek je úplně stejný.

      Zeptám se úplně jednoduše: Co bych podle tvého názoru měl dělat jinak? (konkrétně)

      Zkus dát i nějakou konstruktivní radu, místo kopání do mojí bolavý nohy. To, že jsem zraněnej je jasný. To, že si to možná ne tak úplně připouštím, je možná pravda taky. Ale na tom to přece nekončí, ne? To by jinak bylo opravdu jen o tom, že jsi sem přišel zakovat mě palicí do země. Ukázat mi, jakej jsem ve skutečnosti looser. Pokud ti jde jen o to, abych si já o sobě náhodou nemyslel víc, než jaká je realita, tak to doopravdy nemá smysl mi tohle psát. Protože k čemu to je? What’s the point? Nepomůžeš mi tím.

      Jako beru, že jsi mi napsal, jak na tebe působím. Já si to nějakým způsobem přebral a odpověděl ti. Takže to můžeme uzavřít s tím, že to prostě vezmu jako další názor.

      • urpime zakladni motivaci neznamam..

        na tvou otazku… konkretne ti muzu poradit hodne tezko.. zvlast kdyz to vypada ze o radu nestojis protoze kdyby si stal tak asi nejsi tam kde si

        ale mozna.. monza by si mel upustit od takovyho toho alibismu.. je to takhle ale mozna je to jinak… trava je zelena ale mozna ze neni zelena…. z toho se neda jinak nez neposrat….

        takze moje konkretni rada zni definuj se tak aby sis za tim mohl stat.. nemusel sis delat ruzny torie.. proste mohl zit jen tak bez toho abys to musel takhle slozite resit

        jako podle me na tebe krasne sedi jak se do lesa vola tak se z lesa ozyva.. realita je proste zrcadlo vraci ti tebe samyho

        • Ono to bez toho takzvaného “alibismu” jde dost špatně. Sám říkáš, že svoji motivaci v tomhle případě neznáš. Já mám taky ve spoustě věcí mezery a tak prostě řeknu, že nevím, že to možná je tak, možná jinak, ale nejsem si tím jistej. Řeknu, že to podle mého je tak nebo tak, ale tím, že říkám, že to může být i jinak, se snažím vyjádřit, že to doopravdy nemusí takhle být a třeba se fakt pletu… Ale to není alibismus. Nemůžu přece říct, že si za něčím stoprocentně stojím, když to tak není. Nicméně i tak, pokud o něčem mluvím, tak (zcela přirozeně) zaujímám stanovisko a přehnaně nestranný se být nesnažím – to je k ničemu.

          Sám se mi snažíš říct, že něco dělám špatně a když si za tím stojím a vysvětluju svůj pohled, tak mi řekneš, že se jen snažím obhajovat. A potom mi dáš radu, ať si stojím za svým. No ty vole…

          “definuj se tak aby sis za tim mohl stat” – a to je jako jak? Jinak dělat si teorie… nejde mi to nedělat si je. Potřebuju si to zdůvodnit, bojím se, že někam spadnu, když nebudu koukat pod nohy.

          “proste mohl zit jen tak” – zkoušel jsem, nefungovalo; skončilo to špatně. A nemyslím si, že je to zrovna ten šťastný nápad, který všechno řeší.

          Realita je zrcadlo – souhlas.

          • jenze ty si prave za svym nestojis.. ty udelas rozsahlej sloh a nakonci reknes ale muze to byt i jinak…. a na druhe strane kdyz uz zaujmes pevny stanovisko ktery brani tvoji osobu tak ho nutis ostatnim…

            melo by to byt naopak.. zbytecne chodis do konfliktu.. ale to je proste tim ze ono te to sere..

            navic si podle me dost tvrdej na okoli a naopak mekej na sebe.. samozrejme to budes videt naopak ale to uz je ten tvuj udel ublizenyho..

            a tohle neuvidis dokud vazne nebudes chtit, protoze tobe je v tomhle stavu na jednu stranu dobre.. je to paradox ze nadavas na to v cem si tak lebedis

            ale to dela hodne lidi.. je to frustrace ze zivota z promarnenyho potencialu.. protoze tvuj potencial je urcite vetsi nez resit tady tyhle picoviny.. sam uvnitr urcite tusis ze timhle jen ztracis cas a padas do cim dal vetsich hoven….

            ty teorie te dost mozna drzi tam kde si.. pokud se celej zivot budes divat pod nohy mozna si nikdy nenabijes hubu ale taky nikdy neuvidis vic nez to co mas pod nohama..

            definovat sam sebe.. je to vecko co se te tyka.. i to jaky mas tkanicky u bot te definuje.. a de o to aby ty si s tim byl stotoznenej..

            mozna by se to dalo shrnout do vety MUSIS SE ROZHODNOUT CO JE PRO TEBE V DANOU CHVILI NEJLEPSI A NEUHYBAT

            a to neznamena ze nebudes pripoustet chyby prave naopak.. chybovat budes moc… ale nebudes litovat..

            ale mam pocit ze ty uz ses v tom vazne moc po usi ze nakonec to vsecko sklouzne k te tve vyvolenosti nejmarnejsiho.. budes sabotovat to abys mohl byt stastnej a spokojenej… protoze k tomu tvymu udelu ubozaka co nema narok na stastnej zivot to proste patri a kdyz to opustis tak mas pocit ze prestanes existovat

            nicmene je to tva volba

            • Teda mám fakt, co dělat, abych tě tu taky nezačal rozebírat. Ale dobrá, nepůjdeme do konfliktu, takhle je to přeci jenom přínosnější :-)

              Ta shrnující věta opravdu říká vše podstatné. Sice mi to trochu koliduje s tím ostatním, co říkáš, ale jinak je to přesně ono. Zřejmě mi to žrát nebudeš, ale přesně tohle vím a snažím se o to. “Jenom” mi to nejde. Výsledkem té snahy jsou naopak smyčky a to, čemu já říkám “střídání dobrých a špatných období”. Vždycky mi to chvíli jde tohle dělat (dobré období – zlepšuje se to), ale pak se jakoby “leknu” toho, že to začíná být fajn a daří se mi a dostanu ránu gumovým kladivem a hodí mě to zase pěkně zpátky (špatné období – zhoršuje se to).
              (tohle už jsem tu taky několikrát rozebíral)

              Co se chyb a litování týče, opět docela přesné.

              Paradox toho, že nadávám na něco, v čem mi je vlastně dobře, si uvědomuju, popisoval jsem ho tu, a samozřejmě mě to sere. Dřív jsem měl pocit, že “nechci”, respektive, že jen “chci, abych chtěl”, ale ono to tak špatné nakonec není, já doopravdy chci, jen mám strach (ono se to nezdá, ale je to kurva rozdíl).

              Vesměs fajn postřehy, ale jak už jsem ti říkal, fakt mi připadá, že tu trochu objevuješ Ameriku. Ale díky za to, přeci jen… “jsem rád, když se mnou někdo nesouhlasí” ;)

              Tvůj apokaliptickej závěr v podobě přesvědčení, že to nakonec stejně poseru, těžko nějak smysluplně komentovat. Můžu jen vyjádřit nesouhlas, hlavně s poukazem na to, že tuhle fázi “vyvolenosti nejmarnějšího” jsem už částečně překonal (neříkám, že úplně). Ačkoliv poslední věta odstavce je, uznávám, nechutně přesná.

              Díky za tvůj koment, bylo to docela podnětný…

              • cetl sem jen tenhle clanek + komentare.. a nevim jestli je dobre ze objevuju ameriku.. tim hur pro tebe pokud tohle vis ale dobrovolne v tom zijes

                a taky pochop ze me nic vysvetlovat nemusis.. tobe by melo byt uplne jedno jestli ti to budu zrat nebo ne.. de prece o tebe.. co zalezi na tom co si budu myslet ja?

                ono je to prave o tom umet prekonat to spatny obdobi…. kdyby se furt darilo tak to umi kazdej.. proste v spatnych chvilich to chce zatnout zuby a verit sam sobe.. verit tomu ze prece nejsi takova sracka.. zadny jakoby leknu.. to proste neexistuje.. nad timhle se nepremysi.. neni jine cesty nez ze to nejak zvladnes

                pokud se v tech srackach topis uz tolik let tak to muze trvat jeste hodne dlouho nez se dostanes do znatelne lepsiho stavu…. at clovek chce nebo ne za vsecko muze cas.. a tu jamu co sis tak dlouho kopal nejde prejit mavnutim kouzelnyho proutku…..

                chce to hodne vytrvalosti a neklesat na mysli

  14. Je úlevné, když věci, které člověk podvědomě ví a tuší, někdo precizně zformuluje. Bezva článek.
    Nicméně bych doplnil svůj pohled. Z článku mi vyplývá, že falešné self, je tak nějak všeobecně negativní záležitost, což určitě je, pokud se to projevuje ve falešném vidění a chápání sebe sama, případně ve vztahu k okolí přes falešné self.
    Ovšem existují situace, kdy falešné self je pozitivní, kupříkladu při minimalizaci vydávání nervové energie při komunikaci s debilama (úřady, kreteni ve škole či práci, zejména jedná-li se o podřízené), nebo hlavně při léčbě fobií, nebo vyrovnávání se s “katastrofálními” situacemi (smrt blízkých, povodně, havárie atd), kdy řízený přechod do role pozorovatele (falešného self) umožní v rámci duševní první pomoci získat odstup od situace, čímž dojde k duševní úlevě a vyrovnání se se situací pak proběhne řízeně s nějakým časovým odstupem. Pro léčbu fóbií je přechod do falešného self, dokonce podmínkou vyléčení.
    Samozřejmě je nejlepší se umět mezi jednotlivými módy přepínat podle potřeby. To však již vyžaduje jistou (ne malou) usilovnost v nácviku, ale hlavně jistou (ne malou) úroveň sebepoznání a sebepřiznání (vydržet dlouhý pohled na sebe do zrcadla).
    Úsilí o sebepoznání však většinou vyžaduje takové množství nervové energie, že samotná představa tohoto úsilí je natolik děsivá, že úkryt v self je příjemným vyřešením vlastního strachu. Pak nastupují destruktivní mechanismy popsané v článku.

    • Tragedie rozdeleni na prave a falesne self neni v tom co pises. Ta tragedie je v tom, ze se prave self povazuje za neco dobreho. Vubec kategorie dobra a zla je nebezpecny tady zavadet.

      Prepinat se mezi mody samozrejme NEJLEPSI NENI. To je jen znamka schizoidni osobnosti. Je to NORMALNI, dela to klasicky moderni clovek, ale je to prave ten pruser. Dlouho to vypada, ze to cele funguje, vypada to tez, ze je potreba prepinani cizelovat, ale to je ten pruser. O co jde je integrace a naopak to tezke na integraci je upustit od toho pohodlneho prepinani.

      Vcelku jsi napsal dost nebezpecnya schizoidni post :)

    • “Samozřejmě je nejlepší se umět mezi jednotlivými módy přepínat podle potřeby.” – přesně tohle ne! Cílem by mělo být nikoliv větší rozštěpení (co největší vymezení a “vypiplání” true a false Self a maximalizování schopnosti mezi nimi přecházet), ale naopak pokud možno maximální setření rozdílu mezi nimi (ideálem je, že nic jako falešné Self není). Usilovnost (ne malou) vyžaduje nic nenacvičovat (píšeš pravý opak).

      Na tomhle je nejhorší, že z toho, jak to píšeš je zřejmé, jak se té schizoidnosti chceš zbavit, protože vidíš, že tě ničí, ale snažíš se to celé znovu osrat (tím, že to jakoby celé dostaneš pod maximální možnou kontrolu – což prostě nejde). Takhle to nefunguje, přestože je to přesně to, co bychom si my lidé (schizoidně) strašně moc přáli – něco dokonalého, neohrožujícího, co nám umožní sebe a okolí zcela ovládnout. Jenomže ve chvíli, kdy se o tohle začneme snažit, přestáváme být lidmi, stáváme se stroji a jako stroje moc dlouho fungovat nevydržíme. Nakonec to vede ke kolapsu.

  15. Já to vidím jinak. Umět se přepínat mezi jednotlivými módy podle svého uvážení je pouze technická záležitost a jako každý nástroj se dá použít ke zlepšení stavu, tak k jeho zhoršení. Umět se přepnout do self není automaticky špatně. Špatně je, když si to člověk neuvědomuje, protože uvědomění si toho stavu je prvním předpokladem k tomu, aby se z něj dostal. To je k té úrovni osobní.
    Pokud se dostanu na úroveň terapeutickou, je potřebné mít k dispozici veškeré nástroje k tomu, abychom mohli osobě, požadující terapeutickou pomoc nějakým způsobem účinně pomoci. Těžko vysvětlovat někomu s fóbií z výšek, že mu nepomůžeme, protože by to mohlo mít po čase neblahý vliv na jeho vztahy.
    Myslím, že vaším hlavním argumentem proti je strach z nezvládnutí svých self-stavů. Podobně, jako pacient má strach z návratu obtížné choroby.
    Ale jak říkám. Je to jenom technika, kterou lze používat podle potřeby. A samozřejmě může sloužit k dobrému i zlému.

    • “Technická záležitost” – no ty vole. Vlado, self (true i to falešný) není kus oblečení, kterej si na sebe buď můžu nebo nemusím vzít. Není to šroubovák, kterým buďto můžu utáhnout povolený šrouby nebo ho někomu vrazit do oka. Self není věc, kterou můžu odhodit, když ji nebudu potřebovat (ne, ani u falešného self to takhle jednoduše nemůžu udělat).

      Čím víc se budu “umět přepínat mezi self”, tím víc budu sklouzávat k self falešnému. To nelze nijak ovládnout s tím, že si jakoby nechám true self a s tím falešným self budu jen “posilovat” a “vylepšovat ho”, vytáhnu ho z kapsy ve chvíli, kdy se mi to hodí, ale jinak budu pořád čistej true. Opakuji, že člověk není stroj. Špatně je, když si to člověk uvědomuje a dělá to, co tu teď propaguješ. Tj. bere to falešné self jako něco pozitivního, jako něco, co mu může pomoct, jako nástroj na dosahování nějakých cílů. Tohle fakt není nářadí, s kterým se stačí naučit skvěle zacházet a pak ho používat k “utahování šroubků”. Tohle seš ksakru ty sám, tak se dobrovolně nekurvi!

      A když už teda používáš tu argumentaci terapií: Většina takzvaně vyléčených alkoholiků se už nikdy v životě nesmí dotknout pití. Ve chvíli, kdy si dají byť jedinou skleničku, tak do toho zase spadnou. Proč? No protože to “léčili” právě skrze falešné self. Jejich pravé self po alkoholu stále touží, chce si dát do nosu a nemyslí si, že alkohol je špatnej. Falešné self ano. Falešné self, které vytvořili terapeuti v léčebně a jemuž nadiktovali, že “Alkohol je fuj”. Takový “výléčený” alkoholik pak celý život žije v duševním rozštěpu mezi falešným a pravým self, kdy si sice alkohol nedá, ale touží po něm. A samozřejmě ho to žere a spaluje zevnitř.

  16. Srovnání s alkoholem je poměrně trefné. U tohoto v příkladu uvedeného alkoholika máme falešné self toužící po alkoholu a pravé self, které ho konzumuje. Prostým porovnáním míry destrukce těchto dvou stavů mi vychází, že podstatně méně destruktivní je falešné self touhy po alkoholu, protože konzumentní pravé self končí brzkou smrtí uchlastáním, což je možná teoreticky čistší, leč nepraktické. Prostě operace se zdařila, pacient zemřel.
    Když však použiji tuto analogii dál, tak je evidentní, že někteří lidé mohou konzumovat alkohol bez toho, že by si na něm vytvořili závislost a mohou se dle své libosti přepínat ze stavu konzumace do stavu nekonzumace. Dokonce mohu alkohol využít k léčebným účelům. Pokud podání alkoholu zbaví pacienta nesnesitelné bolesti, rozhodně mi nebude vyčítat, že by se teoreticky mohl stát závislým.
    Ovšem, pokud někdo o sobě ví, že je na akloholu závislý, tak toho, že by mohl opět upadnout do závislosti se děsí. Což je situace analogická s falešným self. Pokud s tím máte problém, pak je to věc, která děsí. Kdo s tím problém nemá, může to používat dle své libosti a přepínat se tam a zpátky podle situace.

    • Je to silně alibistický, ale řekl bych, že to cítíš podobně jako já, jen prostě z nějakýho sebedestruktivního důvodu obhajuješ to falešný self. Protože zrovna ty seš Vlado prostě moc chytrej, než aby sis mohl něco nalhávat (vidím to u tebe na blogu). [sám jsem tyhle kecy nesnášel, tak mě kdyžtak utni, kdyby tě to moc štvalo…]

      Falešný self nepotřebuje obhajovat. On tu ten “zmetek” beztak bude pořád. Ale když už se ho teda nemůžeme zbavit (a bylo by patologický, chtít se stoprocentně “očistit”), tak se s ním nebratříčkujme až zase tak moc. Nebo úplně nejlépe: “Nevěnujme se mu jako samostatný entitě.” Jak tu kdesi psal Tibor, schizoidnost je právě to rozdělování na falešný a pravý self. Pro potřeby akademické diskuze jsou ty termíny vhodný, protože je na nich dobře vidět ta podstata rozštěpení, ale jinak tu jde v zásadě jen o to nesnažit se hledat v komunikaci zkratky a způsoby, jak něco obejít. Komunikace zkrátka často ústí do hádek, neporozumění a blbejch pocitů, ale o tom to je. Touha dělat všechno dokonale a bez zaškobrtnutí (k tomu nám má dopomoct právě to falešný self) a hlavně bez toho, abychom mohli být kýmkoliv nebo čímkoliv ohroženi, je sice pochopitelná, nicméně pro nás doopravdy dlouhodobě nezdravá. Utíkat před světem za hradní zeď falešného self a zpoza hradeb křičet strojově naučené věty, to přece není ten život a spojení se světem, po kterým lidi touží. To je pouze obrana, která dává člověku iluzi toho, že takhle bude “v bezpečí”.

      Ještě velmi krátce k příkladu s alkoholem: Méně destruktivní není falešné self. Méně destruktivní je pravé self, které se doopravdy vyléčí z touhy uchlastat se k smrti. V tom je celý vtip (neléčit to skrze falešné self).

      • Moje nocni mura je ze lezim na kolejich a jede vlak. Nemuzu se zvednout a vlak se blizi, ale cas se jaksi podivne natahuje (aby me neprejel a neukoncil to aspon nejak). Kdysi jsem byl rad, ze jsem se z tech snu probudil o mohl je oznacit za falesnou realitu.

        Posledni dobou, jak sleduju a ucastnim se diskuzi na netu, mi prijde, ze jsem se z toho snu probudil do tehoz. Neboli sny jsou pravdive.

        Opravdu se zda, ze inteligence, nebo alespon jeden jeji druh, je jaksi na prekazku. Ale to se IMHO jen zda. O to vetsi je to pak narez.

  17. What the fuck is this all about? :-D

  18. Zdravím
    O mém “problému,neproblému”
    Už někdy v 9 třídě základní školy jsem si všimnul že každý ze spolužáků a celkově děcek v mém věku si žije ten svůj vlastní svět a já se jej snažil za každou cenu chápat. Vždy se mi zdálo že se malinko odlišuji od ostatních a trošku mě to děsilo i když jsem tomu nevěnoval moc velkou pozornost. Byl jsem vůdčí typ dokázal jsem děcka kolem mě přesvědčit k věcem, o kterých jsem si sám myslel že by takhle měli být.
    Můžu hrdě prohlásit že mám 2 kamarády ( o 4 a o 5 let starší než já sám), kteří o mě ví mnohem víc než celá má rodina dohromady a pouze jim se dokážu plně otevřít a nemám jím problém cokoliv říct. Především od nich jsem se dost naučil chápat věci (samozřejmě né všechny).

    Je to už celkem dlouho co jsem si všimnul že jsem “duševně prázdný” ( nevím jak to jinak říct ) ale pokusím se o to.

    Nemám žádnou motivaci do budoucna jasné cíle + minimální sebevědomí ( ikdyž navenek vím že mě dost lidí respektuje a věří že to sebevědomí mám, ale vím je to jen falešné JÁ), jako by mysl byla v mlze a neviděl co bude dál a vlastně ani pořádně neví co se momentálně děje. Často když jsem mezi “přáteli” , mlčím a poslouchám co říkají a v duchu přemýšlím kde se to v nich bere, že pořád mají o čem mluvit, čím bavit společnost. Někdy dostávám pomale strach že semnou není něco v pořádku, když to vezmu s nadsázkou.
    Není den bez toho, abych netoužil po tom, mít ve všem jasno, vědět co chci, a užívat si každýho dne naplno.

    Četl jsem několik tvých ( jeslti ti můžu tykat) článků a především mě zaujal jeden konkrétní Až na dřeň. Nečetl jsem ho pouze jednou. A až poté jsem si hodně věcí uvědomil.
    Abych se přiznal píšu ti celkem z nouze, ale vlastně ani nevím jakou odpověď čekám.
    Předem díky za jakoukoliv odpověď.

    • Tak já bych to napsal rovnou bez nadsázky – s tebou skutečně něco není v pořádku. Ono totiž “v pořádku” tady nejsme nikdo – mě v to počítaje. Je sice možná docela hnus nad tím takhle přemejšlet, že já jsem jako nějak divnej a že je se mnou něco špatně, ale ono to chce tyhle myšlenky dovést do konce a zamyslet se nad tím, co to jako teda znamená, že “nejseš v pořádku” a co tím jako myslíš…

      Protože z toho, jak to podáváš, mi vyznívá jedině to, že seš přesvědčenej, že ti ostatní lidi kolem tebe jsou v pohodě a ty jedinej se cejtíš “duševně prázdný”. Myslím, že si můžu dovolit prohlásit, že v pořádku není ani nikdo z těch tvejch “přátel” (a asi chápu, proč je dáváš do uvozovek), specielně proto, že jsi je popsal jako lidi, který “baví společnost”. Věř mi, že oni se jen tváří, jak jsou strašně v pohodě… Oni se drží toho, že jediný o co tady jde je bejt společenskej. Znám tyhle typy lidí a už jsem se s nima dávno přestal stýkat.

      Ono asi ta nejjednodušší rada, kterou ti můžu dát, je do tej společnosti, kterou tvoji přátelé dokážou tak skvěle bavit, prostě nechodit. Protože ta společnost, v který seš, prostě je PRÁZDNÁ. Ty věci, o kterejch se mluví jsou prázdný. Ty vztahy tam jsou prázdný… Když budeš chodit každej pátek do hospody a budeš sedět nad pivem s lidma, který se baví o píčovinách, který hrajou hry na to, kdo je lepší bavič a kterejm jde jen o to bejt zábavnej, tak se nemůžeš divit, že se budeš cejtit prázdnej. Já třeba mezi lidi skoro nechodím, “ve společnosti” (v tom klasickým smyslu, jak je to dneska chápaný) jsem byl naposledy pár měsíců zpátky a zařekl jsem se, že do toho už nejdu, protože kamarád (kterej má pocit, že nás ostatní musí neustále nějak bavit) už byl prostě nesnesitelnej. Ptej se sám sebe: Proč máš pocit, že musíš ostatní lidi bavit? Proč bys to vůbec měl dělat? Proč to dělají ostatní lidi a co z toho mají? Co se bude dít, když to dělat přestaneš?

      Taky jsem měl vždycky pocit, že se musím ve společnosti nějak kvalifikovat. Že musím bejt společenskej typ, jinak budu za loosera. Ale je prostě potřeba pochopit, že tohle ve skutečnosti dělat nemusíš. Můžeš přijmout tu roli loosera a nespolečenskýho člověka. Je to těžký, mnohem těžší, než bejt dobrej bavič, ale odměnou je to, že konečně začneš něco cejtit. Protože to, v čem se pohybuješ, je očividně sračka – není to nic reálnýho; je to schizoidní prostředí, kde se hraje na věci, který jsou ve skutečnosti “falešný”. A co se týče těch dvou kámošů, kterejm říkáš úplně všechno, už sis s nima promluvil o tom, co sem píšeš? Řekls jim, že se cejtíš prázdnej? A co oni na to?

      Cíle do boudoucna a sebevědomí… hele tohle je strašnej shit. To pravý sebevědomí přichází až ve chvíli, kdy zjistíš, že to, čemu říkáš sebevědomí, je jen úporná snaha všech těch lidí vypadat ve společnosti sebevědomě a tvářit se, že jsou strašně v pohodě a nad věcí. Nejsou. Je to jen póza. Oni jsou na tom ve skutečnosti mnohem hůř, než ty. Jen o tom jakoby nevědí. Respektive lžou sami sobě a snaží si před okolím a sami před sebou zachovat tvář. Protože když by si připustili, že nejsou v pohodě, tak by zjistili, že mají uvnitř jen to samý prázdno, který teď cejtíš ty.

      Ale ty už sis očividně dokázal leccos přiznat. Říkáš víceméně otevřeně, že seš v prdeli a ano, seš v prdeli. To je jasný z každý věty, co píšeš. Ale ono ti nic jinýho nezbývá. Protože to, že se cejtíš prázdnej už nelze vrátit tím, že se opět naučíš bejt skvělej bavič. Protože tys už na spoustu věcí přišel, ty sis přečtel tenhle článek a začínáš chápat, jak to vlastně funguje a že svět, ve kterým žiješ a lidi, s kterejma se stýkáš, ve skutečnosti nejsou takový, jak vypadaj. Takže není cesty zpět a chce to pokračovat dál v tom, co děláš. A začít pěkně všechno zpochybňovat. A ano, ještě to bude bolet…

      “Není den bez toho, abych netoužil po tom, mít ve všem jasno, vědět co chci, a užívat si každýho dne naplno.” – jasno nebudeš mít nikdy, nikdo nemá ve všem jasno. Spíš to bude tak, že jakmile začneš mít jasno, otevře se před tebou o to větší spektrum dalších otázek, na který nebudeš znát odpověď a až si je zodpovíš, tak se to celý zase rozvětví dál a takhle to půjde donekonečna. Ale rozhodně jsou dny, který si lze užívat naplno… ale chce se to pustit těch klasickejch zajetejch modelů skrze něž přistupuješ k lidem a ke světu a o kterejch ti všichni kolem tvrdí, že jsou “v pořádku” a že díky nim budeš “v pohodě”. Nebudeš – a neboj se si to přiznat.

      Prostě to prázdno tam máme tak nějak všichni. Protože prázdno je to, co obvykle nalezneš, když se začneš dostávat až na dřeň ;) A veškerý naše takzvaný sebevědomí a osobnost a to, čemu říkáme já, je jen takovej domeček z karet, kterej vyrůstá kolem tohohle prázdna. A navíc je to asi ještě tak, že to prázdno ve skutečnosti není prázdno, jen je to něco jinýho, než nějaký tvoje já.

      Jak jsem psal v článku, schizoidi jsme všichni. Všichni tam máme prázdno. Jen se tváříme, že tam není, nebo sami sobě lžeme tak dokonale, že máme pocit, že je všechno v pořádku. A je super, že máš koule na to přiznat si, že to tak není…

      Ale tím to všechno teprve začíná.

      • Je mi úplně jasný že nikdo není 100% v pořádku, a čím víc tvrdí že je, tak o to víc lže sám sobě. Když jsem mluvil o přátelích tak není kamarád jako kamarád, a proto jsem taky vypsal dva se kterými si říkám opravdu vše, včetně tohoto postu, oba dva ví jak na tom jsem, četli si co jsem psal, a to právě oni mi řekli abych tyhle ty věci napsal tobě.

        Když jsem psal že baví společnost, špatně jsem se vyjádřil, jde spíš o to že si s “každým” mají co říct, ví o čem mluvit. A taky proto mám přátelé v jiné věkové kategorii, protože ty puberťácký frajírky nemůžu vystát.

        Mě osobně ani nejde o to abych lidi na kterých mi nezáleží bavil, ale spíš když se zamyslím tak mám až problém vymyslet obyčejné téma o čem mluvit, čím víc přemejšlím tím víc se topím ve sračkách ničeho. Nepotřebuju být výraznej ve společnosti lidí, který “neznám” a už podle prvních slov vidím tu faleš.

        Kéž by to teprve začínalo, ale když už to trvá několik let, je to až nesnesitelné.

        • Tak to je super, to jsem tě hrubě podcenil a pojal mě pocit, že seš na tom podstatně hůř (což určitě nerad slyšíš, že jo ;)

          Je fajn, že teda máš někoho, s kým se otevřeně bavíš o tom, jak jsou věci v hajzlu, ale ono se asi nevyhneš tomu, abys to začal praktikovat trochu globálněji… Anebo spíš prostě vyselektovával lidi, s kterejma se takhle bavit nejde.

          No já si třeba taky nemám s každým co říct a se spoustou lidí opravdu nevím, o čem bych se s nima měl jako bavit. A proč bych jako “měl”? Proč bych měl proboha s někým o něčem mluvit, jen aby nebylo ticho? Odpověz si prostě na otázku proč máš pocit, že je něco takovýho nutný? Já se poslední dobou snažím s lidma spíš mlčet; i když je pravda, že mi to moc nejde. Vůbec mi přijde, že to je hroznej problém dneska, zavřít alespoň na pět vteřin klapačku – lidi mají okamžitě pocit, že je potřeba něco říct a o něčem se bavit, protože ticho znamená, že se jako společnost nebaví, že se lidi ve skupině nudí a tak je potřeba “rozproudit diskuzi” nebo tak něco. Přitom jeden z nejúžasnějších lidí, co jsem za poslední dobu poznal, je holčina, která ve skupině skoro nemluví, řekne toho tak desetinu, co všichni ostatní, ale pamatuju si skoro každý slovo, který kdy řekla – protože ona prostě nemá pocit, že musí mlet o píčovinách a to ticho jí nevadí a když se lidi baví o něčem, co jí nezajímá nebo k tomu nic nemá, tak je prostě zticha.

          Zkus mi teda odpovědět na otázku, proč máš potřebu vymejšlet nějaký “obyčejný téma, o čem mluvit”? A v jaký společnosti se ti tohle stává?

          No ale co trvá několik let? To se jako několik let se snažíš vymyslet o čem s lidma mluvit a jak vymyslet “obyčejný téma” k hovoru? No to opravdu není divu, že se cejtíš čím dál prázdnější, protože tohle je skutečně na palici a tobě nezbývá, než se na tohle vysrat a prostě ve chvíli, kdy nemáš co říct, tak mlčet. Pak je samozřejmě otázka, co to s tebou dělá a proč se teda (předpokládám) cejtíš blbě, když mlčíš a nemluvíš o “obyčejných tématech”. Což je přesně to, čím se je potřeba zabejvat – proč ti je z toho tak moc na nic…

          • Jsem rád za to co mám, a vážím si obzlášť těch dvou, protože někdo nepotká opravdový přátelé za celej život. Ale nadruhou stranu vidím jak oni jsou plní energie, mají takovou tu “jiskru” chuť do života (nemyslím to zas tak že přemýšlím o sebevraždě, to ani náhodou), ale přesto cejtím to obrovské prázdno, jako černou díru která pohlcuje naprosto všechno dobrý do sebe, a to špatný bublá napovrchu.

            Za poslední dva týdny jsem hodně falešnejm kamarádům upřímě řekl co mám na srdci a veškeré výtky vůči ním, znepřátelil jsem si téměř celou třídu, protože už jsem dál nemohl trpět tu obrovskou faleš, někdy mám chuť pokusit se jím promluvit do duše, aby se vzpamatovali a začali ten život žít a né předstírat a hrát si na bohy. Ale nejsem na tohle dost psychicky vybavenej.

            Když jsem mluvil o ty prázdnotě, myslím si že je to hodně spojený s těma cílema, který vlastně ani do nejbližší budoucnosti žádný nemám, nevím jak si je stanovit za čím si jít.

            Při projíždění tvých článků, jako by se rozsvítilo světlo na konci vážně hodně dlouhýho tunelu, a má mysl se stála krapet otevřenější.

            Co se týče konverzace, beru to spíš tak že si uvědomuju že mám nějáký falešný já ( to je ta nezávazná konverzace) kterou na sebe “upozorním” a skrze ní pak má dotyčný možnost poznat mé opravdové já. To bude asi vysvětlení toho proč mám potřebu s lidma mluvit.

            Několik let trvá “rvačka” mezi falešným já a tím opravdovým. Když to řeknu jednoduše to falešný já je mezi společností v pohodě a nepustí napovrh to opravdový protože ví, že by nemělo “úspěch”. Občas si připadám jako rozdvojená osobnost. A čím víc se tyhle dvě duševní stránky rvou, tím se zvětšuje ta prázdnota.

            • Znepřátelit si celou třídu, hezký… haha… Jo, to je přesný, taky jsem to takhle udělal; nakonec jsem se bavil v zásadě jen s jedním člověkem, protože všichni ostatní si o mě mysleli, jakej jsem namyšlenej čurák, že se jim snažím ukázat, jaký jsou oni kokoti. Ono to nakonec není řešení, protože těm lidem prostě nelze “promlouvat do duše”, jelikož oni si to vezmou pouze tak, že ze sebe děláš něco víc a vyvyšuješ se nad ně a okamžitě ti to dají sežrat a pošlou tě s tím do prdele. Jinými slovy, bouráš jim tu jejich malou realitu, v který žijou, a to oni si rozhodně nenechají líbit. Holt budeš vyvrhel, ale to je prostě něco, co budeš s odstupem hodnotit jen jako pozitivní věc.

              Říct falešnejm kámošům jaký hrajou hry a jak jsou všichni falešný je sice hezký, ale bylo by záhodno dodat, že úplně stejně falešnej seš i ty, protože máš očividně furt potřebu bejt “úspěšnej” (jak sám píšeš), což je prostě věc, na kterou je potřeba se vysrat. Ale tohle je zkrátka těžký no, zvláště pokud ještě tvrdneš ve škole (a specielně střední je na tohle strašnej opruz).

              Každopádně ono tu nejde o to ukázat těm kreténům, jaký ubohý životy to žijou (taky jsem do týhle pozice spadnul a nikam to nevedlo…). O ty ostatní lidi se nestarej, protože je nezměníš. A hlavně: Sám sebe nezměníš tím, že ostatním ukážeš, jak jsou falešný a jaký jsou to imbecilové. Pak je teda možný, že se třeba jeden člověk z těch dvaceti chytne a dá ti zapravdu a bude to začátek nějakýho smysluplnýho vztahu, ale i kdyby, furt jde o to, že musíš přestat bojovat s okolím a snažit se ho změnit a začít to brát, jak to je a pracovat s tím. Odejít z prostředí, který je toxický, nestýkat se s lidma, který jsou ponořený ve falešnosti a ve hrách atd.

              Co se týče těch cílů: Opět je potřeba se začít ptát, proč bys kurva měl mít nějaký cíle? Kdes k tomuhle přišel? Odkud se to v tý tvojí hlavě vzalo? A je opravdu potřeba mít nějaký cíle? To prázdno podle mě necejtíš proto, že nemáš žádný cíle. Myslím, že je to úplně jinak. Cejtíš ho proto, že ty cíle, který se furt tak urputně snažíš stanovit, jsou prostě blbost. Jsou jen produktem tvýho falešnýho já, který má pocit, že se musí nějak začlenit do společnosti, jinak nebude mít “úspěch”.
              Asi tě zklamu, ale ne, snažit se o “úspěch” opravdu není cesta. Tohle prostě nikam nevede. Tím akorát posiluješ tu svoji schizoidnost a to rozdvojení. Protože pravý self ví moc dobře, že je to sračka, ale ty pořád trváš na tom, že je potřeba si stanovovat nějaký cíle… A vůbec ty vole, u koho chceš mít proboha “úspěch”? U těch dementů, co jsou tak strašně falešný? Chceš podlejzat stejnej lidem, kterejm jsi vytknul, jaký jsou to retardi?

              A nechci se dotknout těch tvejch dvou kámošů (co to kecám, klidně se jich dotknu…), ale nebude to od nich taky trochu póza? Co ty dva kámoši dělaj, že jsou tak strašně happy? Jestli jsou “úspěšný” v tom smyslu, v kterým jsi to nastínil a po kterým ty tak strašně toužíš, tak jim to prostě nežeru, že jsou v pohodě. Respektive co ty víš o nich? Oni jsou k tobě taky tak úžasně otevřený jako ty k nim a všechno ti říkaj?

              “Když to řeknu jednoduše to falešný já je mezi společností v pohodě a nepustí napovrh to opravdový protože ví, že by nemělo “úspěch”.” – aneb dokonalá definice schizoidnosti, bravo; přesně o tomhle je tenhle článek.

              Hele ono je to ještě trochu jinak, než se zdá. Ty si kdesi uvnitř sebe opatruješ nějaký svoje “pravý, opravdový, čistý já”, o kterým seš přesvědčenej, jakej je to strašnej poklad, na kterej ti nikdo nesmí šáhnout. Zároveň seš strašně zklamanej z toho, jak je ten poklad k ničemu, protože ti připadá, že abys mohl mezi lidma fungovat, tak to pravý self nesmíš vůbec pustit ke slovu, protože by se mu všichni akorát vytlemili. Ale ono i to jakože “pravý” self, je ve skutečnosti jenom tvůj výmysl. Je to konstrukt. Je to domeček z karet. I to pravý self je ve skutečnosti falešný. Nebo-li: Nic jako opravdové já neexistuje. Pravé a falešné self je produkt právě toho tvýho rozdvojení. Tý schizoidnosti.

              Ono ti nezbude nic jinýho, než to svoje “pravý self” ukázat světu, zažít neúspěch a nějak se vyrovnat s tím, že “úspěch” je holt jen sračka, kterou vymysleli lidi, který baví hrát hry.

              Jinak já jsem ze společenskýho hlediska totální ztroskotanec a mířím k tomu bejt postupně úplně vyčleněnej a “na okraji společnosti” – to jen aby sis nemyslel, že taky třeba tíhnu k nějakýmu úspěchu. Tím pádem ode mě prostě neuslyšíš žádný rady, jak se hezky začlenit do společnosti, jak v ní mít úspěch a jak bejt normální a mít šťastnej spokojenej happy život jako všichni ostatní. To jen tak pro úplnost.

              A s tím světlem na konci tunelu je to fajn, jsem rád, že ten blog k něčemu je – lidem kolikrát stačí, že si přečtou, že v tom všem prostě nejsou sami a že i někdo jinej řeší podobný věci jako oni. I proto jsem po tobě chtěl, ať tohle řešíme v komentářích a ne jen po mailu.

              • O těch cílech zřejmě mluvím jak ve spojitosti s mládím ( kdy měl každej kluk sen, ať už být kosmonautem nebo asákem), tak ve spojitosti se školou. V předmětu zaměřeným na mezilidské vztahy jsme měli banální úkol, vypsat tři cile které chceme splnit, napadl mě jediný a to zlít si v pátek pořádně držku. Od tý doby jsem nad tím začal dumat, každej v mím okolí něco chce po něčem touží, a já si jen tak pluji životem bez ohledu na to co bude následovat další den.

                Až teď mi to docvakává, pravej úspěch mezi lidma pouze tím že budou znát mé pravé já a přesto mě tak budou brát, pokud jsem to teda pochopil správně.

                Na to co mí kamarádi vlastně dělají, a co je činí tak šťastnými nedokážu pořádně ani odpověděť. Myslím že si můžu dovolit říct že jeden z nich je hodně filozoficky i psychologicky založenej, vše dokáže rozebrat pomoct, vyslechnout, poradit a do velké míry můžu snad říct že má podobné názory jako ty, snad se neurazíš (i když vlastně se klidně uraž, ale je to můj názor). K druhému nevím co říct, za každé situace mě podržel, stejně tak jako první ( vlastně jsou si v dost směrech podobní, to i oni jsou přátelé) jsme taková “teplá” trojka.

                Co se týče těch her, tohle v podstatě dělá naše falšené já ? jestli dobře chápu. Když jsem říkal, někde nahoře, že jsem divnej, tak to nebylo jen tak. Dokážu občas i své falšené já využít proti lidem, kterýma opovrhuju a hrát s nima zajímavou hru ( rád manipuluji s lidma ) z toho plyne že mám nějákou část svého falšeného já dokonce i rád, což je samozřejmě v rozporu s tvým článkem, ale říkám si ty svině kolem si to zaslouží abych na ně byl zmrd a zamotal jim hlavu, proč jím ukazovat své pravé já a být jako mílius.

                A právě to bude nejspíš kámen úrazu…

  19. Ale to je v pořádku, že nemáš žádný cíle. Prostě si uvědom, co za sračky tam všichni ti tvoji spolužáci psali. Kdyby sis to po nich četl, tak by ses tomu musel totálně tlemit. A tobě vadí, že jsi nedokázal vymyslet stejný shity jako oni? Proč proboha? To, že nedokážeš vymyslet nic lepšího, než se jít v pátek večer ožrat je sice smutný, ale je to dost možná lepší, než žrát celou tu hru na cíle. Za to, žes nebyl schopnej bejt jako ostatní by sis měl spíš blahořečit… Celý to stanovování cílů jen smrdí snahou o to si něco dokazovat a posilovat nějaký svoje já (popisoval jsem to tady). Ale osobnost a self je v zásadě jen hrad z písku – včetně toho “pravýho” self.
    (mimochodem přestal jsem chlastat půl roku zpátky a je to kurva znát… ale to bys na to holt musel opravdu chtít s tim chlastem přestat)

    To, že seš jakoby bez cíle znamená jen to, že víš, že ty běžný cíle jsou hovadina. Což je fajn. Problém je, že ses na tomhle zaseknul a získal jsi pocit, že když teda ty klasický cíle, co si lidi kladou jsou hovadina, že je něco špatně s tebou a že by sis asi měl urychleně najít způsob, jak si ty cíle stanovovat… Ale v tomhle s tebou prostě není nic “špatně”. To je dobře, že nemáš ty stejný cíle jako ostatní lidi u vás ve třídě. Protože to jsou z 90% shity.

    To, že se vyžíváš v používání falešnýho self je klasika no… ono se to člověku jakoby líbí a cejtí se hrozně drsně, ale víš sám k čemu to vede. K tej prázdnotě. A to, že máš svý falešný self “rád” není vůbec v rozporu s článkem, naopak. Podstatou schizoida je to, že si hýčká ty obrany (tu hradbu z falešnýho self, kterou si kolem sebe vystavěl), protože má pocit, že jen díky obrannám je schopnej zůstat naživu. Protože schizoid nic jinýho neumí, než hrát to všechno přes falešný self a bejt sám před sebou za strašnýho chudinku, kterej musí bránit svý pravý self před ošklivým světem tam venku. Ale takovýhle manipulování s lidma je jednak zvrhlý, ale především naprosto kontraproduktivní, protože tyhlety sračky, co s “uspokojením” (ehm) provozuješ se ti vždycky vrátí i s úrokama a akorát tě stahujou do ještě větší prázdnoty. Pokud tohle děláš, seš zoufalej a smutnej člověk, kterej to dělá jen proto, že má obrovskej strach se otevřít. Což je sice pochopitelný, ale to nic nemění na tom, že je to strašná hloupost. A tvým úkolem teď by mělo bejt tohle co nejvíc pochopit a rozkódovat, jak to celý je a proč to všechno děláš…

    “Co se týče těch her, tohle v podstatě dělá naše falšené já ?” – prober se! Ty seš tvoje falešné já! To, čemu říkáš falešný já, seš ty – úplně stejně jako to, čemu říkáš pravý já. Přestaň to furt tak rozlišovat. Tvoje falešné já je úplně to samé jako to pravé já, jen sis to v hlavě přemostil, udělal sis tam dvě kuličky a jednu z nich chráníš a druhou jsi vyslal do světa a nechal jí hrát všechny ty trapný maniuplativní hry s lidma, kterejma pohrdáš, který nesnášíš, ale kterejm se neustále snažíš zavděčit a u kterejch strašně toužíš po tom, aby tě měli rádi a brali tě.

    “Až teď mi to docvakává, pravej úspěch mezi lidma pouze tím že budou znát mé pravé já a přesto mě tak budou brát, pokud jsem to teda pochopil správně.” – no takhle, ono snažit se o pravé může bejt stejně nebezpečný jako snažit se s lidma komunikovat jen skrze to falešný. Jsou to svým způsobem jen dvě strany téže mince. Znovu opakuju, že to, co je tu špatný v prvý řadě, je sám o sobě ten koncept nějakýho úspěchu a cílů. Vždyť jsem to tu na blogu už taky psal několikrát, že systém člověku naleje do hlavy spoustu hovadin, kterejch je potřeba se zbavit (zkoukni Fight Club, jestlis neviděl).

    Zopakuju jinými slovy to samé, co jsem zvýraznil v předchozím komentu: Nic jako pravej úspěch neexistuje. Možná potřebuješ nejdřív pochopit, na jaký bázi fungujou ty celospolečenský hry na barák/bazén/auto, aby ses mohl někam pohnout v tý svojí schizoidnosti. Protože já od tebe pořád dokola slyším jen to, že chceš bejt úspěšnej.

    Je logický, že svoji existenci odvíjíš od toho, jak tě ostatní lidé berou, ale s tímhle si holt v životě nevystačíš. Ne, pokud chceš něco udělat s tím prázdnem, který v sobě máš. Pokud se budeš neustále snažit lézt lidem do zadku (a je úplně jedno, jestli to budeš dělat přes falešný nebo pravý self) a budeš se pachtit za tím, aby tě měli rádi, aby tě brali a aby jsi jima byl považován za úspěšnýho, tak se nikdy nikam nedostaneš, ta prázdnota tě nakonec opravdu rozerve na dva kusy a skončíš jako schizofrenic v psychiatrický léčebně (bez prdele).

    Tohle prostě neosereš, ať se ti to líbí nebo ne. Neexistuje žádná snadná cesta. Budeš muset začít konečně taky trochu cejtit a mít zase nějaký ty emoce. Ty dobrý i ty špatný. Ale o tom to prostě je. Nemůžeš chtít, abys zažíval krásný pocity, když nejseš ochotnej přijmout riziko toho, že zažiješ pocity hrozný. Ta prázdnota, do který jsi se dostal je pouze výsledkem toho, žes chtěl obejít to, jak to celý ve skutečnosti funguje.

    Chtěl jsi zkratku. Ale zkratky nefungujou a pokusy o to osrat život a mezilidský vztahy vedou jen k tomu, že nakonec skončíš v nicotě, která je ve výsledku mnohem strašnější, než to, čemu jsi se chtěl původně vyhnout.

  20. “Až teď mi to docvakává, pravej úspěch mezi lidma pouze tím že budou znát mé pravé já a přesto mě tak budou brát, pokud jsem to teda pochopil správně.”

    To stoji fakt za zamysleni. Myslim, ze tu bylo asi 100x receno, ze prave TOHLE je ten pruser a presto se zde po 101x objevi jakoby dumyslna uvaha schizoida na tema “tak jsem obejvil sve prave ja a jdu na to…”.

    Jeste jednou teda a fakt vazne, i kdyz Mordemy to pise v predchozim prispevku: to je ta hra – vytvorit si iluzorni masku a ILUZORNI PRAVE JA a pak cely zivot objevovat prave ja, pidit se po pravem ja, kupovat ty vyrobky, ktere vyjadri nase prave ja atd.

    Jestli pak neco jsme, tak jen takove priposrane matohy, co si vytvorily ty dve kulicky (moc hezky prirovnani) a resime furt nejaky pravy ja, masky, nase krivdy a bolesti, co zpusobujem druhym. Porad dokola. S pribyvajicim vekem je ta spirala brutalnejsi a jakoby vic ohoblovana, takze jsme cim dal vetsi matohy zasekle na cim dal jednodussi hre. Ze schizoidnosti se stava schizofrenie. Zivot je redukovan na par iluzornich zachytnych bodu v realite, kterych se clovek drzi a zaroven je nesnasi (typicky: spehujici sousedka, agresivni mladez, Zidi ovladajici banky a ekonomiku, zenske/chlapi, co nici zivot opacnemu pohlavi, strach z rakoviny, konicky…). Hra na “uplne se rozpojim az ve smrti” se vymkne z rukou a zije vlastnim zivotem, asi jako sekera, co si ji clovek hodi nad hlavu a uz davno to prestala byt legrace, prestoze se ta hra na prave a falesne ja hraje dal, uz jen ze setrvacnosti.

    Nehledej v tom nic vic nez to, ze jsi jednoznacne a nic jineho nez totalni sracka. No ono se to lehce rekne a hur prizna. Jenze jina cesta z toho neni. Trochu problem je tohle slyset od nekoho jineho, protoze to vzdy spusti automatickou obrannou reakci a snahu dokazovat, ze nic takoveho nejsi. Nejen z tohohle duvodu si myslim, ze lecba schizoidnosti vede pres samotu. Ale ne stylem, sednu si tam nekam na 7 tydnu nebo let a pak muzu byt celistvy. To stale jeste NENI samota, protoze clovek stale neco ma: tu nadeji – je spojen s tim, co ma prijit “pote”. Neni zadne pote. Dokud je tam “pote”, tak je i realita rozstepena jako mozek na pritomnost a budoucnost PO vykonani ukolu. I to je schizoidni iluze. Samota je ztrata nadeje, ze by to snad kdy mohlo byt lepsi nez ted. Ted je to totiz v poradku: presne takove jake to ma byt, zcela adekvatni tomu, co se stalo driv. Veci se deji spravne. Priciny (obvykle slabosti) vedou k nasledkum (obvykle katastrofam). :)

    • Hele rozveď dopodrobna ten tvůj koncept pustiny. Já to furt nějak nechápu, zdá se mi.

      Beru, že polovičatý řešení nefungujou. Viz. třeba thread “sociální problémy sá****e”, kde kluk místo toho, aby přijal to, že bude prostě vyděděnec, tak si chce nesmyslně zachovat sociální statut “normálního člověka”. To je jasně blbost. Budu o tom psát nějakej shrnující článek, protože tuhletu “falešnou syntézu” má v hlavě snad skoro každej, kdo přemejšlí o jiný, než čistě mainstreamový cestě…

      Ale pořád nějak nerozumím tomu, co teda jako přesně navrhuješ tou “pustinou”. To jako natvrdo se odstřihnout od všech lidí, co znáš, přestat úplně komunikovat se světem, a až ti z toho málem hrábne a budeš se chtít zabít, tak teprve tehdy plně pochopíš tu nesmyslnost a ztracenost normálního života a schizoidnosti a v té totální beznaději nalezneš svobodu…? Mě tohle připadá nefunkční, protože pak se z tej samoty vrátíš mezi lidi, a šup, jsi v tom všem namočenej znova. A co se změnilo?

      Mám dokonce pocit, že jsme tohle už nějakým způsobem někdy řešili a došli jsme k tomu, že samota je prostě jen únik. Prostě zalézt si do jeskyně, daleko od lidí, to k ničemu nevede. Vlastně si říkám, že člověk prostě nedokáže opravdu odejít do nějaké samoty, protože tu naději tam vždycky budeš mít, protože ty vždycky budeš vědět, že se můžeš zvednout a vrátit se do pohodlí ošklivých schizoidních her, který však přeci jenom poskytují určitou úroveň komfortu (v čemž je vždycky ten hlavní průser).

      Možná jen nerozumím tomu slovu a tomu, co tím teda jako myslíš. Ty třeba bereš to svý jedno životní období za období týhle samoty? Bereš to tak, žes už si v tom byl? Nebo právě do toho teď směřuješ?

      • Neni to “muj” koncept. Beru Preeceho koncept pustiny, kterej mimochodem byl napsanej v analogovym svete, takze dnes bude mit nejakou jinou a neznamou formu (viz tento muj prispevek).

        Zkusim nahodit par veci…

        Je to dokoncena sebedestrukce, svym zpusobem to je vletnuti do schizofrenie rovnyma nohama. Protoze co je schizofrenie? “Ostatni jsou debilove, nevidi to co vidim ja; nepotrebuju je (az na sve prave ja), viz Markovy posty” -> tak na co ty hry, ktere skutecne vzdycky BUDOU fungovat presne tak jak si myslime a hrozime se? Odejit do pustiny znamena fakt priznat, ze vse je lepsi, nez ty socialni tanecky. I nic nedelani. Nicnedelani ovsem neni sezeni ve skole/praci/umaminky proste pokracovani toho, co clovek dela. Nicnedelani je aktivni odrezavani vsech prijemnych a zaroven nas nicicich veci s tim, ze clovek hleda neco, co proste bude funkcni a pritom bude (pravdepodobne nikoliv masochisticky) v absolutnim nekomfortu, protoze to tak proste je.

        Mozna s tim je kompatibilni tohle (ale bacha, mozna jsme zde na tenkym lede a je to rozdil mezi idiopatickou^ a paranoidni schizofrenii): mozna by se clovek mel vysrat na hledani praveho jadra a skutecne se zamerit an masku. Ani ne tak na to hrat veci vic, ale prozkoumat jeji STYL. Mozna je v nem obsazeno to puvodni zraneni, ktery si kazdej z nas nese. A o tomhle jde premyslet v pustine a ne kdyz se “priklada pod kotel”.

        Ted to spatne: nevim jak muze fungovat pustina, o ktery vime, ze se z ni mame vratit. Ja uz v pustine byl (pro zmenu jsem to neumel vyuzit) a ted jsem mezi lidma [jestli jsme pochopil, tak clovek do pustiny chodi i vickrat, mozna tam muze travit vetsinu zivota, takze tam mozna jdu i ja, kdyz o tom tak premyslim, ale moc se mi o tom prave premyslet enchce – viz tento odstavec]. Kdyz jde clovek do pustiny tak to musi byt definitivni a musi to byt jak jit na smrt. Vicemene clovek musi byt v situaci, kdy uz fakt nic jineho nezbyva. Ja mel to stesti, ze jsem nemel kamarady, co by me ucili pickup, chlast mi prisel idiotskej atd atd. takze fakt nebylo jak se tomu vyhnout. Ono jeste jinak: z pustiny se clovek nevrati. Pustina neni sauna… s pustinou se clovek neuci zit, takze ten odchod je vlastne skutecnej. Pustina vyplni jak masku, tak pravy ja mozna.

        Ale ted jsme skutecne v jine situaci a uz nebude fungovat, co fungovalo. Je jina doba, existuji veci jako mordemyho blog a ty cloveka tak nejak vedou-nevedou. Ty veci v pustine se musi stat tehdy, kdyz je clovek v PUSTINE, a to fakt nefunguje, kdyz mackas tlacitko refresh v browseru a obavam se ze to nebude fungovat ani kdyz clovek bude vrazet 99% energie do toho, aby se na nejakej web nekoukal atd. To je porad ta stejna hra na mam-nemam a rozhodne ne ten klid mysli.

        Skutecne nevim jak to ma byt sestaveno ted, ale vim jak to nema byt. Ten stav prazdnoty, zoufalstvi a ocisty fakt s dnesnim internetem a internetovou spolecnosti lze docilit tezko. Interakce a hry narostly exponencialni radou, to prazdno, ktery jsem zazil, asi naposledy v historii lidstva, uz proste neni. Ale nejak se na to bude dat prijit. BigBlogger a asi i Ovaris v pustine jsou. Co se BB tyce jsme si temer jist. V druhe pustine jsem byl pri emigraci a kdyz jsem zacinal s blogy a fory atd. a netusil jsem, co z toho bude. Takove beznadejne placnuti do prazdna.

        Abych to shrnul. Myslim ze emigrace MIMO zapadni kulturu bude dal velmi dobre fungovat, ale ja uz nemam sily na to to sdilet s nekym dalsim a navic zacinam mit pocit, ze je to nezadouci a ze jsem to ja, kdo ten odchod do pustiny stale lidem blokuje, protoze funguju jak tonouci, co se stebla chyta. Druha vec je, ze k tomu je opravdu dobre mit penize. Jinak cloveku nezbyde nez se zapojit do socialnich tanecku jeste vic natvrdo nez u nas a to neni to, co je potreba.

        Ale nehledej v tom ucelenej koncept, neumim rict, co ma byt, jen je v tomhle hodne fake napadu a souhlasim se vsim, co jsi napsal.

        Ale to je v poradku! Soucasti kazdeho reseni neni JEN jeho IMPLEMENTACE, ale taky vubec NALEZENI ALGORITMU (=Leary: zalozte si “sve vlastni” nabozenstvi). Prijde mi to jako vydelavani na webu, ktere neni zdaleka o tom dostat nekde nejake zadani a to aplikovat, ale je to o tom nejak nasat vubec tu ideu, o cem to cele je, zacit se v tom placat doslova jak dite, ktery se uci mluvit, aniz by vedelo ze existuje mj. jazyk, a udelat hodne tangencialnich spoju, ktere nejsou sice originalni, protoze vsechno je Buh a vse visi ve vzduchu, ale skutecne jsou to tresnicky, co musime utrhnout jako prvni nebo jedni z prvnich. Takze vzhuru do silenych fuzzyoriginalnich reseni.

        • Myšlenky zajímavý… Žádnýho Preeceho se mi vygooglit nepodařilo; jak se jmenuje celým jménem? Připadně byl by nějakej link na knihu?

          Mně to právě připadá, že to, co popisuješ je vlastně jen další schizoidnost, tentokrát její ultimátní verze, díky který si sáhneš na totální dno, abys… co vlastně? Tady furt nechápu k čemu by to mělo bejt dobrý.

          “Dokončená sebedestrukce” – ale vždyť tam je obrovskej rozpor. Celej ten odstavec je jen jinými slovy popsána ta klasická cesta schizoida. Tohle je přece pořád ta idealisticka schizoidní jeskyně, do který když člověk uteče, tak ho to akorát semele. Akorát to není jeskyně “hajzla-schizoida”, co chce manipulovat lidma, ale “osvíceného schizoida” (něco jako hl. hrdina Fight Clubu)…

          Běžnej schizoid má teda ty dvě kuličky a jednu z nich má zavřenou v jeskyni a pomocí druhý komunikuje se světem. To je klasika. To, co navrhuješ je, že tam zavřeš obě, splácáš z nich dohromady větší kouli a s tou pak budeš něco dělat…? (alias pracování s maskama?) Jak? Nehledě na to, že pracovat s maskou znamená bejt “mezi lidma”, ve schizoidnosti, a především se špinit. Alias “nelze pracovat s hovny a nezamazat si při tom ruce”.

          Jenomže to mi připadá pořád jako falešná syntéza. Iluze toho, žes nějak spojil ty dvě části dohromady, žes překonal to rozštěpení… který prostě nelze nijak překonat. Podle mě na tomhle místě i samotná psychoanalýza říká, že základem člověka je rozpor; ten rozpor z nás dělá to, co jsme.

          Jediný, co jakž-takž funguje jako anti-schizoidní řešení je ty dvě kuličky dát ven obě a “pravý self” brát jen jako další masku. Nebo-li uvědomit si, že pravý self je vlastně blbost (o což právě jde, neopatrovat si to pravý self jako poklad).

          Jasně, schizoidnost je rozlišování pravého a falešného (nebo možná spíš hýčkání té představy a úporná snaha s tím pracovat a držet se toho…), ale to, co ty popisuješ, mi připadá jen jako převlečená Markova snaha o pravdivost, akorát je to převrácený na druhou stranu. Místo “Budu pravdivej mezi lidma” tu máme “Budu pravdivej bez lidí”. Byť teda říkáš, že nejde o to najít něco pravdivýho, ale funkčního (je v tom vážně takovej rozdíl?).

          Navíc se mi fakt nepozdává ta pustina jako taková. Stejně se k ničemu takovýmu nikdy nedostaneš, protože ten kontakt s lidma tu bude vždycky (a tím pádem i ty hry a schizoidnost). Můžeš samozřejmě “aktivně odřezávat” věci, co nefungujou, ale to je přece něco, co už děláš hezkejch pár let a budeš to zřejmě dělat do konce života. Ale když srovnáš to, kde seš teď a kdes byl před pěti lety, tak to prostě je lepší, ne? A právě díky tomu odřezávání. Stejně to mám já, taky jsem si prošel přes schizoidní období fází, kdy jsem se postupně přestal stýkat s většinou lidí a dneska bych lidi, s kterejma se ve svým okolí snažím víc komunikovat spočítal na prstech jedné ruky neúspěšnýho pyrotechnika. Se zbytkem nekomunikuju vůbec (nebo-li žádnej zbytek už pro mě neexistuje, neboť už třeba nehraju na rozlišování lidí na známý/kamarády/přátele apod.).

          Sám říkáš, že ta emigrace byla posun (bylo to odříznutí se od zaprděný ČR). Tak pokud máš tu potřebu, tak se posuň zase někam dál (třeba do toho Japonska nebo do Francie za učitelama psychoanalýzy). Pokud s tím bude spojený nějaký “odpočinek” (samozřejmě otázka od čeho), taky dobře (umřít pak v 57 letech kvůli tomu, že se zničíš – a je jedno, jestli nějakou primitivní sebedestrukcí nebo hodně sofistikovanou snahou o syntézu – fakt není nic moc).

          Ad. “založte si vlastní náboženství”: Svým způsobem to provozujeme už tím psaním blogu. A o čem jiným je pak moderní šamanismus, že jo…

          Ale oukej, jsou to zatím jen myšlenky. Jen jsem měl za to, že v tom máš víc jasno, když to tak tlačíš, proto jsem se tě na to ptal jako na “koncept”.

          Jinak tenhle článek by si zasloužil upravit/opravit, protože to myslím ty lidi neustále svádí k tomu řešení “pojedu všechno přes pravý self a budu mít vyhráno”. Anebo holt napíšu druhej díl.

          • Mily Mordemy, jasno nemam absolutne v nicem, jen hraju s ostatnimi hru na toho, kdo v tom jasno ma, protoze kolem je jen plno idiotu, co to vyvazujou.

            A ja nemam jinou volbu, nez se pokouset priblizit lidem skrz vnimani jich a jejich her.

            Samozrejme, ze se u toho uspinis a zeschizoidnis. Synteza je dokonceni kruhu. Tak nejak si predstavuju i vzdani fyzickyho zivota.

            Ja se ted rozhodne dal hybat nebudu -> po praci prichazi odpocinek, po pohybu klid. Do Francie nebo Japonska jedine jako totalni turista, asi jako kdyz jedu do Sao Paula vyhledavajic atrakce. Posun je potreba zpracovat.

            Pustina neni odrezavani lidi… to je jak ten fenomen cerveneho auta. Kdyz nekomu reknes “nemysli na cervene auto”, tak je to v prdeli. Kdyz nekomu reknes nebud v kontaktu s lidma, bez do pustiny, nemysli na ne, tak s nima budes uplne nejvic. Absence je totez jako jeji opak preci! Jde o nejake uvolneni energie v hlave, jde o prostor, kde je clovek soustredenej na ten vysek reality, kterym skutecne muze nejak pohnout, asi jako muzes otocit vypinacem nebo vydelat nejaky love. To, ze u toho odejdes do fyzicke pustiny nebo klastera JE SYMBOL, ktery to ma podporit. Resp. to BYL symbol. Uz jsem o tom psal: dnes tenhle symbol patrne NEFUNGUJE, takze je potreba najit jiny symbol, ktery zafunguje.

            Proste ty hry jsou stejne, ale symboly se meni. Pokora driv bylo kleknuti pred oltarem a dnes to klidne muze byt nejaky S/M nebo prislusnost k cemusi (treba hnuti Goa), ktery ovsem lidi nezerou a chapou, co je symbol. Zkratka neco, co na cloveka pusobi, chyta te za srdce a presto vis, ze je to “jen” demo. Podobne jako LSD.

            Jsme lidi a milujem symboly. Skrz ne vnimame svet a funguje to do chvile, nez je zacnem moc zrat a tim je VYPRAZDNIME a pak mame hledat jine, co umozni hrat tytez hry.

            • oprava: plno idiotu, co to VYZADUJOU (co se mi to deje s jazykem???)

            • Teda co to melu ze jo. Zadny Tokyo ani cajovy plantaze. Tata ma rakovinu s nejhorsi prognozou, takze misto odpocinku tohle bude dost brutalni trip a buhvijak dlouho bude trvat.

              Pointa schizoidnosti je jasna: vsichni chcem byt spolu a Jedno, ale nejak se to posralo (vyhnani z raje), tak jsme si to snazili si vynutit -> nepovedlo se. Takze jsme vymysleli NEG strategii, asi jako kdyz se tezce nemocny clovek snazi vyhnout smrti sebevrazdou -> jsme schizoidni a hrajem si na to, ze nikoho nepotrebujem. Tohle je ta cela hra. Vim, ze kdyz jsem umiral, tak se mi to cely odhalilo (stejne jako na tripu), ale je jasny, ze to kazdymu nedocvakne, resp. ne kazdej se chce pustit svy realitky (aspon podle toho co jsme cetl od sester z hospicu).

  21. Tohle třeba u mně funguje už od dětství. Ale proč? Protože nás k tomu nutí společnost a společenské konvence. Už když sem začal chodit do 1. třídy musel sem se stýkat s lidma (učiteli i spolužáci) se kterýma sem nechtěl mít nic společného, a když na mě někdo z nich promluvil, moje pravé JÁ chtělo říct: Neotravuj debile mě ty tvoje kecy nezajímají. Nebo když sem potkal sousedku v domě na schodech tak mé pravé JÁ chtělo říct: To se tady musíš ty krávo motat zrovna teď když tady du já?!
    Místo toho musí nastoupit mé falešné JÁ které se usměje a pozdraví… a které všem už od dětství odpovídalo na ty jejich otravný stupidní řeči a nemohlo nikoho poslat do pr…. no prostě tam kam patří i když sem si to myslel.
    Tak asi proto mám schizoidní poruchu.

    • Ta schizoidni PORUCHA spociva spis v nezvladnuti schizoidni situace.

      Mozna je to jen neopravnenej pocit, ale kazdej schizoid by mel misto zdravasu cvicit mantru: “Me prave ja je uplne stejne neexistujici jako me falesne ja.” Nebo: “Me prave ja a me falesne ja jsou symboly, ktere musim prestat tak zrat.”

    • Nadefinovat sám sobě problém (poruchu) je schizoidní samo o sobě. A pokud sis to nechal nadefinovat od doktorů, kteří jsou součástí té otravné stupidní společnosti, která ti tak vadí, tak je to mega vtipný, protože si podlehl tomu, co ti (nutno dodat, že po právu) přijde kreténský.

      Jak píše La Tibor, i kdybys všechny nakrásně poslal do prdele, i tak by to byla “jen hra”. I pravé self je shit – viz. druhý díl tohohle článku: http://psychoanalyza.com/az-na-dren-podruhe/

      Jak zároveň říká Slavoj Žižek, naším problémem není to, že bysme příliš věřili iluzím, ale že je naopak bereme příliš na lehkou váhu. To, že je to jen hra a je to “falešné self” neznamená, že je to k ničemu, že je to ošklivá k ničemu se nehodí iluze, kterou je potřeba rozbít a odhalit Pravdu. S iluzema je nutno pracovat a hry je nutné hrát – ale jinak, než se ty hry běžně hrajou.

      To, že lidem nežereš jejich hry a vidíš tu stupiditu a kreténismus je super. Akorát to nevyřešíš tím, že se vydáš na křížovou výpravu a budeš nemilosrdně kosit veškerou lež. Protože s takovýmhle přístupem je jasný, že tě realita (která je utkána mimo jiné z iluzí) semele – a dostaneš se do stavu, kterýmu dala společnost nálepku “schizoidní porucha”.

      Akorát to fakt není porucha, to je prostě logická reakce na svět kolem tebe. S tebou není nic “špatně” a už vůbec nejseš “porouchanej” (abys mohl mít poruchu). Ty ses prostě rozhodl jet na Pravdu a (opět logicky) jsi to neustál. So what? Jedeme dál…

      • Já mám právě schizoidní poruchu. Asi určitě. Dřív sem si myslel že mám sociální fóbii ale když sem si přečetl o schizoidní poruše, tak myslím že mám tu. Prostě nemám (už od narození) rád lidi a místo nich mám rád věci. Ale protože s lidma se musím stýkat (teď už naštěstí ne protože sem nezaměstnaný) tak sem se s nima snažil udržet dobré vztahy (nedělat si nepřátele) i když mi to bylo proti srsti.
        Když semnou není nic špatně, tak proč se neumím s nikým skamarádit? ani sbalit holku? Kamarádit se vlastně s nikým nechci, ale sbalit holku (zadarmo) by se mi občas hodilo ale neumím to. A taky kdyby se dozvěděla že nemám žádný kamarády tak by si zase řekla že sem divnej.

        • Jo, taky jsem jsem si myslel, že mám sociální fóbii. Říkal jsem tomu tak přibližně od střední školy, kdy jsem se dozvěděl, že něco takovýho jako sociální fobie existuje. A samozřejmě jsem jí “měl” – ale pouze proto, že jsem si to myslel. Nebo-li úplně stejným způsobem, jako “máš sociální fobii” ty. Ale celý je to totální blábol.

          Úplně jednoduše: Nic jako sociální fobie nebo schizoidní porucha NEEXISTUJE – to je celý jen v tvojí hlavě! (a bohužel i v hlavách těch doktorů) Co to jako ksakru znamená “mít poruchu”? Co tím myslíš? To jako že seš prostě porouchanej a finito?

          Tady samozřejmě nikdo nezpochybňuje tvoje pocity a to, že se cejtíš blbě. Ale dávat na to nálepku fóbie nebo porucha, to je neuvěřitelně debilní přístup. Já ti rozumím, co se ti děje, samozřejmě nejsi “v pohodě”, cejtíš se hodně blbě, ale to prostě neznamená, že máš jakousi poruchu. “Schizoidní porucha” je sousloví, který evokuje něco neměnnýho a to, že se cosi někde nenávratně porouchalo. A je mi jasný, že bys byl vlastně docela rád, kdyby ses mohl jednoduše prohlásit za “nemocnýho” a od všeho dát ruce pryč, protože seš vlastně chudinko porouchanej. Bohužel máš smůlu, takhle to nefunguje a vymlouvat se na poruchu nemůžeš. Nebo můžeš, ale je to pouze kec (tvoje vlastní hra, kterou na sebe aktuálně hraješ).

          Ty nemáš žádnou poruchu, ty máš prostě strach ze světa, nějak jsi na ten svět zareagoval, nějak si se před tím světěm pokusil skrýt a (logicky) ti to nevyšlo. A teď se schováváš za nějakou “poruchu”… Pche.

        • Prijmi to, co jsi, loser. Nula. To je dost dobra vychozi pozice. Odkud beres jistotu, ze mas narok na pratele nebo na holku nebo na “normalni” hlavu. Jak pise Mordemy, tvuj stav je logicka reakce na vysinutost spolecnosti.

          Podivej se radsi an svuj zivot, esli neni plnej vymluv jako tahle veta: Ale protože s lidma se musím stýkat (teď už naštěstí ne protože sem nezaměstnaný) tak sem se s nima snažil udržet dobré vztahy (nedělat si nepřátele) i když mi to bylo proti srsti. Co to znamena? Protoze se s lidma uz nastesti nemusis styka, tak se stale snazis si mezi nima nedelat nepratele? Neboli dosahl jsi nejakeho pokroku v izolaci, ale lekl ses ji vlastne a vlastne chces byt porad chycen v tech klestich “nuceni nedelani si nepratel”. Ono je tak slastne mezi temi lidmi porad byt a porad je tak trochu nesnaset ze.

          Co treba je skutecne poslat do prdele, jednoho vedle druheho. Kdyz se pak zastavis a podivas se na to co jsi udelal, mozna budes prekvapen, ze se vlastne NIC noveho NESTALO. Proc bys mel resit reci lidi o tobe, kdyz uz nejsi soucasti spolecnosti atd…

          Loseri maji jednu spolecnou univerzalni vlastnost: neumeji priznat ze jsou loseri a odpichnout se od toho.

          • Já myslím že to co tady píšou, to není tak úplně pravda. To vypadá jako kdyby schizoidní porucha vznikala během života, nebo jako kdyby to člověk mohl ovlivnit jak se zachová.
            Ale tahle porucha je podle mě vrozená a neovlivnitelná (stejně jako třeba homosexualita). Jen není o sexu.
            Protože dodneška si pamatuju, že když sem poprvé přišel do kolektivu, což bylo do školky, tak mi bylo asi 5 let, a měl sem z toho nepříjemnej pocit, a neviděl sem jediný důvod proč bych si měl hrát s ostatníma nebo s nima navazovat nějáké kamarádství. A doté doby mi nikdo niják neublížil ani se mi nic nestalo. Ale prostě sem si hrál sám a nechápal sem ostatní proč si hrajou spolu. A taky sem se ostatních bál protože sem viděl že sou oproti mě mnohem víc vyspělí (nemyslím ani tak rozumově, ale sociálně). A to mi zůstalo na celej život.

            Ale hlavní podstata, v čem se schizoidní člověk liší od ostatních je to, že mám vztahy k věcem, místo k lidem. To je ten podstatný důvod proč schizoidi nemají vztahy k lidem: prostě proto, že místo toho mají ty samé vztahy k věcem. Samozřejmě ne ke všem věcem, jen k věcem které mají dlohodobější hodnotu, které používám delší dobu, a zejména k věcem které mají historickou hodnotu a tudíž jsou nenahraditelné. Zatímco člověk se dá nahradit plnohodnotně jiným člověkem, tak některé starožitnosti se nahradit nedají.

            • Jen tak pro zajímavost: dám vám takovou otázku:
              Vaše manželka nebo dcera pojede ve vašem autě, nabourá se, rozmlátí auto a zabije se. Z čeho budete víc nešťastný: Z toho že se zabila ta manželka (dcera), nebo z toho že ste přišli o to auto?
              Já z toho že sem přišel o to auto.
              To prý není normální uvažování, a proto myslím že mám poruchu.

              • Myslím, že kdyby ses podíval na statečné muže někde na Wall Streetu (na ten typ, kterej šňupá koks ze záchodový mísy…) tak tihle lidé budou taky víc nešťastní z toho, že se jim rozbilo jejich Porshe, než z toho, že jim tam umřela manželka.

                A tihle taky žádnou poruchu nemají.

                Je mi líto, ale tohle není argument. Máš prostě smůlu, žádnou poruchu nemáš, to sis vytvořil sám ve vlastní hlavě jako ubohou výmluvu, o ničem jiným to není. Takže se tady přestaň vymlouvat a jdi něco dělat!

                • ty me seres morde, ze jsi me zabanoval

                • to jo, jenže když se jim rozbije to Porsche, tak jim ho pojišťovna zaplatí, koupijou si nový a už nešťastný nebudou.
                  Je to tak? tam jde jenom o peníze. Ale mě ne.
                  Ale mě kdyby se rozbil můj Spartak, tak i kdyby mi ho někdo tisíckrát zaplatil, tak už mi ho to nikdy nenahradí.

                  • Jednoduše: Máš rád (a potřebuješ mít rád) úplně stejně jako všichni ostatní lidi. Pouze si se zaměřil na věci. Je potřeba zjistit proč a je potřeba se zaměřit zpátky na lidi.

                    Tečka.

                    • To je pravda. To by mě taky zajímalo proč. To bude mít asi stejný důvod jako proč se homosexuál zaměřil na chlapy místo ženských. Jenže ten důvod asi nikdo nezná.
                      Ale jak říkáš – zpátky na lidi, to je nesmysl. Já sem se tak zaměřený narodil. Mě lidi nikdy nezajímali. Nebo respektive už v dětství sem zjistil, že ostatním lidem nemůžu poroučet a využívat je ke svým potřebám, tak sem se na ně vykašlal a začal sem je považovat za nepoužitelné a nepotřebné věci. A i věc kterou nepotřebuju a nemůžu použít, tak k ní nemám vzat a prodám jí do bazaru. A lidi prodat nemůžu takže sou to pro mě nepotřebné věci, kterých se ještě k tomu nedá zbavit.

                      Jeden z těch logických důvodů je asi tenhle: Nevím jak ostatní, ale já si vytvářím vztahy jen k tomu, co je moje. A člověka sem ve svém vlastnictví ještě nikdy neměl, tak proto sem si k nim ani nevytvářel vztah. A vytvářet si vztah k něčemu co není moje, nebo k někomu kdo se na mě může kdykoliv vykašlat, to přece nemá cenu.

                      Druhý logický důvod je ten, že v lidech se nevyznám (myslím tím v psychologii), a neumím jim nařídit, aby dělali to co já chci. Věcem to nařídit umím (když si přečtu návod). Tak proto mám radši ty věci.

            • Jasně ty chudáčku, ty to máš přece vrozený, ty za to nemůžeš, ty si s tím nemohl nic udělat, ono to je vrozený… Přesně tohle je ten debilní přístup, kterej ti do hlavy rve moderní psychologie. Samozřejmě, že to můžeš a mohl si to ovlivnit. Samozřejmě, že to vznikalo během tvýho života. A jo, dost možná to začalo už v tvejch pěti letech anebo klidně i dřív. Ale sorry, pohled typu “Mám to vrozený, já za nic nemůžu” je prostě totálně mimo.

              Ono fakt není nic pohodlnějšího, než takzvaně “mít poruchu” a s nohama na stole dát ruce pryč od všeho. Neslyšel jsem od tebe jedinej návrh na to, jak se sebou něco dělat, jak zlepšit svůj život, jak něco u sebe změnit. Však taky co bys měnil, že jo, vždyť ty máš tu poruchu, viď… strašně diletantnskej přístup.

              Kdybys viděl mě ve školce a ve škole, tak bys mě za “poruchovýho” mohl označit v pohodě taky. Vyšetřit mě nějakej psycholog, nějaká porucha by se taky našla. A co jako? Na tom to končí? Mám poruchu, já chudinka, co můžu dělat dál?

              Proč sem jako píšeš? Abys nám tu i sám sobě dokázal a potvrdil, že tvůj stav se fakt nedá změnit a že nemůžeš dělat do konce života nic jinýho, než “bejt poruchovej”?

              “Ale hlavní podstata, v čem se schizoidní člověk liší od ostatních” – přečti si článek a tuhle diskuzi znovu a pořádně. VŠICHNI jsme schizoidní ty trubko. Tvoje schizoidnost spočívá v tom, že rozlišuješ lidi na “zdravý” a “poruchový”. Zdraví jsou všichni ostatní a poruchovej seš podle tebe jenom ty, aby ses za tu poruchovost mohl schovávat, jak to předvádíš tady.

              Důvod, proč schizoidi nemají vztah k lidem je ten, že jsou odosobněný, že se těm vztahům oni sami z nějkýho důvodu (kterej třeba vznikl v 5ti letech ve školce) brání a že mají STRACH. Ty seš prostě jen srab bojíš se lidí, bojíš se světa, tak ses před ním zavřel do svý vlastní malý pevnosti který teď v dospělosti říkách “porucha” a dáváš od ní ruce pryč, jako by se tě vlastně ani netýkala.

              Ale protože ty sám potřebuješ mít VZTAH ke světu (protože to bez toho prostě nejde a má to každej člověk), tak si tvoříš vztah k věcem. Nebo-li ty fakt nejsi jinej, než ostatní. Potřebuješ vztažnost jako každej člověk. Jen si z nějakýho důvodu tu svoji vztažnost zaměřil na věci, protože lidí se bojíš. To je celý.

          • Když bych je fakt poslal do prdele? Třeba sousedy v baráku? Tak by mi pak třeba dělali naschvály, dali by mi hovno do poštovní schránky, zalomili sirku v zámku, propíchli kola u auta, a tomu se chci radši vyhnout. A taky bych se pak asi propadl hanbou když bych někoho z nich někde měl potkat. Stejně když někoho známého potkávám tak sem tak nervózní že bych nejradši utekl a že se celej rozklepu, i když vůbec nevím proč. A pak by rozkecali všude – to je hajzl chová se ke všem špatně a pomluvili by mě. Tak proto se bojím je tam poslat a radši dělám jak je rád vidím když se s nima potkám….

            • PROPADL HANBOU? Ty?! Vždyť ty přece nic necejtíš ne? <>*$ߤ×÷#

              Problem solved, seš normální lhář a kecal, žádnej “nemocnej člověk”.

  22. Odpověď přesouvám na nové vlákno Pepíku:

    Kecy, kecy a zase jenom kecy. Většího sráče už jsem dlouho neviděl. Prostě si na to zapomněl, pochop to. Zpohodlněl si. Vyhovovalo ti to takhle a roky si v tom žil, že seš “nemocnej” a to ti umožňovalo se k lidem chovat jako hovado a hrát si na to, že ti na nich vlastně vůbec nezáleží a jsou ti u zadku. To je fakt sternovina nejtěžšího kalibru tohle… ale máš prostě smůlu: Budeš to muset začít řešit, dříve nebo později, protože když to řešit nezačneš, tak chcípneš, užereš se a vnitřně shniješ. Dost možná je to přesně to, co celou dobu chceš, kdoví…

    Navíc neodpovídáš na otázky.

    1) Co hodláš dělat pro to, abys zlepšil svůj život?
    2) Proč sem lezeš a přesvědčuješ tady lidi o tom, že seš nemocnej?

    Specielně 2) stojí za zamyšlení, neboť pokud jsou ti lidi u zadku, pokud opravdu nemůžeš mít vztah k lidem, tak jakto, že se tu se mnou bavíš, jakto, že tu se mnou vedeš rozhovor, jakto, že mě tu o něčem přesvědčuješ a jakto, že ti záleží na tom, co já řeknu? (a sorry, ale kdyby ti na tom nezáleželo, tak tu nejsi – už jen to, že sem přijdeš a něco píšeš, tak to znamená, že ti na lidech záleží; tohle prostě nemáš jak okecat hochu…)

    Čekám na odpovědi.

    • Mě na lidech záleží v tom smyslu, že když je někdo odborník a v něčem se vyzná, tak od něj můžu získat z daného oboru cenné informace. To předpokládám třeba tady že se dozvím něco z toho oboru psychologie.
      A kromě toho mi záleží na přitažlivých babách, abych si s nima mohl užít.

      To že jsem “nemocnej” sem se dozvěděl úplně náhodou asi před 2 rokama na netu. Do té doby sem pojem schizoidní porucha vůbec neznal. Předtím sem si myslel že to je sociální fobie, ale i to mi řekl psycholog když mi bylo tak možná 20 let. Ale vztahy nemám už od malička a doté doby sem vůbec nevěděl proč. Jen sem cítil že sem prostě jinej než ostatní, ale vysvětlit sem si to nedokázal proč.

      Ten stav mi v podstatě vyhovuje, jediný co mi vadí je že neumí balit ženský a dostávat je do postele.

      Pro to, abych zlepšil svůj život? Byl sem už u psychologů i léčitelů, ale stejně mi nepomohli. Pokoušel sem se nastudovat psychologii abych se uměl s lidma bavit, ale stejně je to marný. Mám pocit že bych spíš zvládnul vystudovat na doktora, než se naučit pochopit lidskou psychologii a lásku a tyhlety věci.
      Takže bych potřeboval najít někoho, kdo by mě polopaticky vysvětlil, jak se dělají vztahy a láska, jaký je rozdíl mezi sexem z lásky a bez lásky. Už sem se nato ptal na hodně poradnách ale všude mi akorát napsali že sem blbej ale nikdo mi to nedokázat logicky a polopatě vysvětlit.

      Proč sem lezu a přesvědčuju lidi že sem nemocnej? Protože mám pocit že ostatní nechápou včem tahle porucha spočívá.

      • Tady se nedozvíš nic z “oboru psychologie”, dokud nebudeš ochotnej jít s kůží na trh. Tzn. otevřít se, přestat si hrát na bezcitnou svini (kterou omlouváš něčím, za co údajně nemůžeš) a začít bejt zaintersovanej ve vztazích. To, co chceš, tj. “logický vysvětlení ohledně lásky” ti dát nemůžu a nemůže ti to dát nikdo (tím spíš ne nějaký psychologové v poradnách). Láska je komunikace a láska je cítění a vnímání druhýho člověka. Ty tvrdošíjně odmítáš kohokoliv vnímat a pořád se strašně divíš, že ty věci nedokážeš pochopit.

        Zcela vážně: Během svýho života jsem byl ve fázi toho, čemu ty dáváš nálepku “neléčitelná porucha”. Skutečně. Opravdu. Dostal jsem se z toho. Není to neléčitelný.

        Dokážeš tuhle myšlenku přijmout?
        Dokážeš se zamyslet nad tím, že by to bylo možný? (že by ses mohl “vyléčit”?)

        Pokud se přes tohle nepřeneseš a pokud nebudeš schopnej přijmout, že to lze, není co dál řešit.

        • Láska je komunikace… no a komunikovat (v té kamarádské rovině) já právě neumím. Prostě mě nenapadá skoro nic, o čem bych měl mluvit, když už s někým jsem a dojde nato. Když poslouchám jak plácají ostatní o ničem, tak mě to nic neříká, ale i když to zkouším napodobit tak mi to nejde.
          Otevřít se to bych mohl, ale já mám pocit že tam uvnitř nic nemám. Takže i když se otevřu, což už sem taky zkoušel, tak ostatní nato zareagovali takhle: Neješ nějákej divnej? pak mi nezbyde nic jiného než předstírat, že sem takovej jako ostatní. Ale to už asi hraju něco co nejsem.

          Jo věřím že to je léčitelné, četl sem i o metodě která to umí léčit, jmenuje se regrese, dělá se v hypnóze. Byl sem na ní, jenže hypnóza na mě nefungovala takže na mě nefungovala ani tahle léčba.

          • O té lásce sem slyšel zase od věřících vysvětlení – že láska je Bůh. Přečetl jsem proto Bibli, abych se dozvěděl něco o Bohu, i přikázání říká – miluj bližního svého, ale pořád z toho moc chytrej nejsem.

            • pepo, naprosto rozumím tomu co říkáš a pocitům které máš. i hrůze která se tě zmocňuje při styku s lidmi natolik až že se blokneš a raději necítíš nic. zabedníš se ve své konstrukci a libuješ si v teplíčku. jak jsi na ty druhé vyzrál. a pak se ptáš co je komunikace, co je láska, co je vztah…. a jak se to máš naučit. nijak. jak se máš naučit plavat když stojíš na břehu? nejdřív je třeba vlézt do vody. a do vody vlézt nechceš. takže ani nechtěj po nikom aby tě učil plavat. když nechceš vlézt do vody. bez namočení se to nepůjde.

              jaký jsi měl pocit když jsi se opil až jsi ztratil zábrany? co se dělo, co jsi říkal a jak jsi se choval? to by mohlo být první vodítko a možná i znamení kudy se dát. zkusit na chvíli nějak prolomit kontrolu. co to udělá s tebou.

              • Díky Ratko, nemám nějak nervy mu to vysvětlovat takhle jemně. Výborná analogie.

                Pepo, je to přesně, jak říká Ratka: Ty odmítáš vlézt do vody. Tvrdíš, že máš nemoc, která ti plavat znemožňuje, ale jedním dechem přiznáváš, že ti to tak vlastně vyhovuje. Tady to není o tom, že ti něco nešlo, že jsi to zkoušel a zjistil, že to “prostě nejde”. Ty si vlezl po kotníky do rybníka, zjistil, že voda je studená a mokrá a tak jsi vlezl zpátky na břeh a s pokrčením ramen prohlásil, že pro tebe to plavání není.

                A tenhle blog není o tom, že si sem přijdeš a s rukama za hlavou se necháš učit, jak na lidi, jak na lásku, jak na vztahy a jak na život. Tady to je o tom, že na to máme přicházet nějak spolu a vzájemně si pomáhat. Přijít si sem a prohlásit, že bys rád někoho, kdo by tě něco naučil, to taky není zrovna košér.

                Byť jsem ochotnej ti pomoct a poradit, ale dokud se nebudeš ty ochotnej namočit, nemůžu dělat vůbec nic.

                • Jo dobře, jak říkáš vlézt do vody zkusit to. Jenže já se bojím jedný věci. Co když to zkusím a nevyjde to hned napoprvé, a já se ztrapním? a jelikož informace se šíří rychlostí světla, tak se to rozkecá, a když pak potkám někoho na ulici tak si na mě budou všichni ukazovat a posmívat se mi. Pak se budu muset odstěhovat někam hodně daleko.
                  Kdybych aspoň věděl, že si pak budu moct změnit jméno a začít nový život jako někdo úplně jinej, tak bych se třeba tolik nebál

                  • Ty si tak neuvěřitelně protiřečíš, že to je až k smíchu. Na jednu stranu tvrdíš, jak nemáš žádnej vztah k lidem a na druhý straně seš z lidí posranej až za ušima.

                    No počítej s tím, že se stoprocentně ztrapníš, to je naprosto jasný – tady se není o čem bavit. Stane se to. Stoprocentně. A rozkecá se to. Budeš za outsidera, hlupáka a nulu. No ne, vážně! Budeš! A teprve skrz tohle budeš schopnej začít dělat něco reálnýho (místo těch tvejch “elektro oprav”).

                    Jít se ztrapnit, to je pro tebe bez debat to NEJLEPŠÍ, co teď můžeš udělat (skutečně to myslím vážně a nedělám si z tebe srandu…).

                    • Ne já sem tím myslel, že k lidem necítím nic dobrého. Lidi sem odjakživa považoval za něco nebezpečného, čeho sem se bál, a snažil se tomu vyhnout. Když potkáš vzteklýho psa tak se mu taky budeš snažit vyhnout. Protože nechceš aby tě pokousal. Tak já to mám stejně asi s lidma. Protože nechci aby mi vynadali nebo se mi posmívali. Už kdysi ve škole když sem udělal něco špatně tak mi učitelka vynadala. Když mi vynadala tak sem se z toho psychicky zhroutil a rozbrečel, za což se mi zase ostatní smáli, pokaždý tak sem radši nic nedělal, aby mi nikdo nevynadal nebo se mi nesmál. A nevím, kdyby se mi to stalo dneska, že mi třeba někdo vynadá, jestli bych se nezhroutil zase.

                      Dobře když to udělám a budu za nulu, tak co bude ale dál? myslíš že mě nějáká aspoň trochu pěkná holka bude chtít? Jako vyspat se semnou nebo aspoň chodit?

                    • Dobře, teď přemýšlím kde mám začít… A abych si nepřipadal tolik méněcenný před ostatníma, tak sem došel k závěru, že musím začít buď s dětma, nebo s mentálně postiženýma, nebo s feťákama. Tam si myslím že si nebudu připadat tolik blbej oproti nim.
                      Ale jak nato? když otom přemýšlím tak nikoho sfetovanýho ani dementa sem asi ještě nikdy na ulici nepotkal :( a jít do školky nebo do školy by taky vypadalo divně

              • To je dobrej nápad s tím opitím se. Mezi lidma sem to zatím nikdy nezkoušel, přecejenom četl sem už kolikrát v novinách že se někdo opil a pak ho zato pronásledovali policajti, nevím jak bych se pak dostal domů a jesli bych někde nezůstal ležet na silnici atd. tak sem si netroufl riskovat…
                Doma sem to párkrát zkoušel, ale i když sem toho vypil hodně, i půl flašky rumu během hodiny řekněme, tak sem se motal a chtělo se mi spát, ale mám pocit že psychicky sem pořád byl “při smyslech” a zkrátka myslelo mi to stejně jako za střízliva a všechno sem vnímal normálně. Naopak se mi stala taková zvláštní věc, nevím jestli to je náhoda nebo ne, ale předtím sem dlouho přemýšlel jak spravit jeden historický vysavač (elektro opravy jsou můj koníček), tohle byl složitej případ ani v opravně si s tím neporadili, a jak sem byl opilej tak sem najednou dostal skvělej nápad, prostě sem se do něj vžil do jeho role co bych udělal na jeho místě a došlo mi to o čem sem předtím přemýšlel pár měsíců a málem by ten vysavač skončil na náhradní díly kdybych se neopil.

                Tak tohle je moc dobrý nápad zkusit se opít někde mezi lidma, odvážím se a zkusím to, přecejenom zkusit se má všechno žejo.

                • Komukoliv jinýmu bych vynadal za to, že se chystá jít opít, ale v tvým případě by to možná opravdu mohlo k něčemu bejt…

                  Jen teda bude potřeba udělat trochu víc, než do sebe kopnout pár litrů alkoholu. Chlast sám o sobě ti ty “zábrany” nezboří. A pokud si zachováš svůj diletantskej přístup, ožereš se, dáš si nohy na stůl a budeš čekat, jestli se jako pohne Země, tak to akorát skončí na tom, že sem o pár dní později přijdeš a s pokrčením ramen prohlásíš, že ani to pití nepomohlo…

          • Teď už jsem si ABSOLUTNĚ jistej, že jsou to od tebe jen kecy a že seš normální lenoch. Žádnou nemoc nemáš a jestli to tady budeš furt cpát, tak dostaneš ban.

            Nejsi sám, koho nenepadá, o čem by měl mluvit. To jen nesmíš těm lidem tu jejich hru na komunikaci tolik žrát. V 90% případů v běžným životě skutečně není o čem mluvit. To, že lidi melou sračky, to není tvůj problém. Ty by sis měl blahořečit za to, že ti ty kecy připadají trapný a nevíš, co na ně odpovědět. To je přece úplně správně proboha! Proč se furt snažíš zapadnout? Vykašli se na to! Jasně, že to nebude jednoduchý, jasně, že to není lehký mlčet a nic neříkat, když všichni kolem tebe něco melou, ale tohle není známkou žádný nemoci, to je naopak super, že tohle vidíš!

            Sakra my všichni jsme divný! Jak si přišel na to, že seš jedinej? Neznám jedinýho normálního člověka (seriously). Znám pouze lidi, který se tváří, že jsou strašně normální…

            Ne, uvnitř opravdu nic nemáš! O to přesně jde. O tomhle furt píšu. To je celej vtip. Otevřít se a zjistit, že tam není nic… (tím pádem tam nemáš ani tu svoji opěvovanou nemoc nebo poruchu)

            Tady prostě není co léčit. Dokud to nepochopíš a nepřijdeš s nějakým návrhem, nemá smysl dál diskutovat.

  23. Znovu otevírám nové vlákno (bude to chtít nějak systémově vyřešit tyhle dlouhý diskuze):

    Všechno, co popisuješ jsem zažíval taky. Tyhle pocity fakt nejsou ojedinělý.

    Dokonce jsem ze školky utíkal (jako fakt fyzicky zdrhal pryč dírou v plotě na zahradě), na základní škole jsem pak dokonce utekl z tábora (ušel jsem za dopoledne asi 10 kilometrů, než mě autem oddchytli vedoucí…).

    “…tak sem radši nic nedělal, aby mi nikdo nevynadal nebo se mi nesmál…” – jo, schizoidnost jak vyšítá. Všechno je to popsaný v článku výše. Radši nic nedělat, radši nic necejtit, radši se nijak neangažovat ve světě, ze strachu před tím, že by mi bylo ublíženo. O tom to celý je Pepo. Seš tu naprosto správně pod naprosto správným článkem.

    K těm tvej otázkám: Nikdo neví, co se bude dít. Ale jedno je jistý. Nastane nějakej pohyb. Věci se začnou hejbat, začne se s tebou konečně po letech něco dít a ty vylezeš se svý pečlivě udržovaný ulity, která ti sice zdánlivě vyhovuje, ale v který je to nakonec přece jen šílený peklo, no ne…?

    A jinak v tuhle chvíli teda nevidím fakt jedinej důvod, proč by s tebou nějaká holka měla chtít mít cokoliv společnýho. Holky nemají rády sraby. Chceš holku? Tak se pěkně zvedni a jdi se namočit a začni se učit plavat. Nepočítej s tím, že holku dostaneš od života jen tak, zadarmo. To budeš muset nejdřív pořádně máknout… Že bys chtěl holku je jasný no. A co jako? To by chtělo lidí… Klidně se může stát, že se s tebou žádná holka nevyspí ještě dalších pět let. Ale pokud se nehneš z místa, tak je jistý, že se s tebou žádná holka nevyspí NIKDY.

  24. Ahoj, reakci na Pepíka napíšu pod tvůj post, abych to tady už víc nezamotával.

    Pepíku, píšeš, že když potkáš nějaké známé, tak se tváříš jakože je strašně rád vidíš místo toho aby jsi je poslal do háje. Z toho usuzuju, že přece jen nějaké kamarády máš a nemusí to být tak hrozné jak to sem líčíš. Neznám tě, ale doporučil bych ti (zas a znova jako všichni tady) otevřít se v komunikaci směrem k okolí. Skoro o ničem jiném tady Mordemy v poslední době nepíše.

    Děti se ti na základce smáli? A komu ne? To je naprosto normální, kdo nebyl vyloženě třídní frajer a silák, zažil to taky. Já nesčetněkrát. Základem je nepokládat se za méněcenného. Nikdo není lidsky lepší než ty.

    Nechápu, proč se upínáš na to “mít holku”? Pokud ti jde o sex, zaplať si šlapku. Pokud ti přece jen jde o vztah, stejně se musíš namočit. A to fest. Když budeš chodit s holkou, myslíš, že ji nepřijde divné, že nekomunikuješ s ostatními lidmi a myslíš že bys uměl komunikovat s ní? Myslíš že bys ji měl rád? Protože holku nikdy vlastnit nebudeš a podle tvé logiky, co nevlastníš, k tomu nemáš vztah. Nebo čekáš, že by tě holka naučila “plavat”? Nemysli si, pro holku si budeš muset “doplavat”. (Mimochodem fakt dobrá analogie.. s tou vodou).

    Píšu sem, abych byl další hlas, který tě dokopne do toho rybníka. Prostě to zkoušej a neboj se nějakýho pomlouvání a označování tě za idiota. Nevím tedy z jak velkého jsi města, ale lidi maj taky jiný věci na práci než tě pomlouvat a celej den se bavit o tom, kde jsi zrovna ty pohořel v komunikaci nebo jsi se ztrapnil.

    Taky ti můžu potvrdit, že tohle všechno jde. Byl jsem tak trochu svědkem Mordemyho “přeměny” (pokud se to tak dá říct). Hodně štěstí.

    • Ahoj Steve!

      “…pro holku si budeš muset doplavat…” – hodně dobrý! Tohle dneska řeknu bratrovi, až se s ním uvidím (jedeme odpoledne do HK na víš kterej film ;). On teď jak přišel na střední, tak začal strašně moc řešit holky a to, že žádnou nemá a s žádnou nechodí a že by jako taky chtěl s holkou chodit. Je to teď u něho hlavní téma a vymýšlí kolem toho spoutu hovadin. A je samozřejmě taky trochu jako Pepík, že to chce prostě nějak zadarmo a bez práce a chce tu holku “mít” (což je vůbec strašně debilní výraz to “mít holku”).
      Brácha si přitom vůbec neuvědomuje, že vztah s holkou (a vůbec vztahy obecně) jsou prostě makačka a všechno hezký si je potřeba odpracovat. Teprve mu to postupně dochází, že na světě existujou věci, který nedostane jen tak. A přesně, jak říkáš, holku člověk nikdy nebude “vlastnit”, celý je to o tom s tou holkou pak plavat společně (a doslova spolu proplouvat životem).

      Jo, taky si myslím, že pro Pepu by ta kurva v týhle chvíli měla docela value… alespoň by si zbořil ty svoje naivní představy ohledně toho, že vyspat se s holkou je nějakej big deal.

      K tý “méněcennosti” – základem je tu hru na “cennost” tolik nežrat. Nežrat lidem ty jejich hry na lepšího a horšího, na frajera a loosera. A zároveň se taky nesnažit být sám frajer, protože frajerství je sračka. Looseři jsme všichni.

      Pepo: Přechroustej si v hlavě to, co ti tady lidi napsali a zkus něco vymyslet. Seš tu vítán se svým příběhem a určitě si můžeme povídat o tom, jak se ti to daří zvládat, ale je fakt potřeba začít něco dělat. A jak píše Steve, lidem seš v podstatě u prdele. A je jedno, z jakýho je člověk města a kolik lidí zná. Nějakej samotářskej kluk, co se hrabe v elektronice nikoho nezajímá…

      • @Mordemy:
        Díky poradils mě super věc s tím vyjít mezi lidi a opít se. Vyšlo to bezvadně ale pak se to pokazilo asi sem udělal chybu…. Vyšel sem ven, že se napiju trochu alkoholu, obešel sem asi 5 hospod, až konečně v jedný sem našel pěknou holku, kterou bych bral na chození a která už byla trochu napitá. V těch ostatních hospodách byli jen chlapi anebo škaredý ženský a o ty nestojím. Tak sem si k ní přisedl, dal sem si pár panáků, a pozval sem ji jesli by nechtěla pít semnou že se mi líbí. Řekla že jo tak sme se trochu opili spolu a pak sem jí řekl že jí asi miluju že bysme mohli spolu skusit chodit. Ona mi řekla že jo že když jí dám 1000 Kč tak se semnou vyspí. Byla úplně úžasná a uměla sex snad nejlíp na světě a vyšlo to dobře. Za 2 dny sme se sešli zase a zase to bylo to stejný. Zamilovali sme se (asi aspoň si myslím i když nevím přesně jesli je to zamilování) a pak potřetí když sme byli spolu tak sem jí řekl že bysme už mohli spolu spát zadarmo když spolu chodíme a máme se rádi. A to sem asi udělal tu chybu.
        Ona se mi vysmála a řekla mi předevšema že sem debil a odtý doby sem byl v nemocnici až doteťka protože sem se zase zhroutil jako pokaždé když mi veškole vynadala učitelka. Mám to ještě zkoušet znovu s ní chodit? já se jí teď bojím zavolat nevím jestli mě bude ještě chtít, teď má asi pocit že sem tak lakomej že jí nechci dát ani pár korun

        • @Pepa: Moment, chvíli mi vydrž (pár hodin nebo spíš dní), budu to muset rozdejchat a zpracovat, cos napsal.

        • @Pepa: cau, tohle cely sem necet, nebot sem byl na Ozore

          nema smysl tady nic moc psat – opijet se byla ta chyba a ne super vec; v posledni reakci jsem psal, ze mas prijmout to, ze jsi nula… jit se nekam ozrat neznamena, ze prijmes ze jsi nula, je to toho opak

          vychozi bod, at to zni sebedrsnejc je, ze proste jsi nula a k tomu clovek, kterymu (pravdepodobne prave kvuli tomu) unikaji nektery hry, co se hrajou a proc to ty lidi hrajou a dokud ti tyhle veci budou unikat, tak se ti budou dit tebou vyse popsany mimoznosti

          pokud nekdo po nekom chce prachy a suka s nim, tak se OPRAVDU NEZAMILOVAL, pokud se stane ta vyjimka 1:10000000, ze chce prachy a zamiloval se, neboli ten nesmysl z toho debilniho US filmu z 80.let, tak to prestani placeni navrhne ten dotycnej

          tvoje snaha vybrednout z toho, ze jsi nula, te tam stahuje cim dal hloubs – ten debilni napad s tim se jit ozirat to je potvrdil a to, ze ses zhroutil, je logickej dusledek a ukazuje, ze ani cloveku, co veri, ze zenska, co po nem chce za sukani love, se do nej zamilovala, neni dovoleno vse [jedina sance, kde se 1:10000000 meni v jistotu, aby se do tebe kurva zabouchla je ta, ze TY pochopis JI, tzn. celou jeji sebedestruktivni hru s chlapy a prijmes ji s tim, ale k tomu s ni predtim musis 100% presne sehrat hru, ze jsi “nad ni”, coz pro boha ziveho nezkousej ani v pristim zivote]

          prestan vymyslet kokotiny jak si ulevovat a chytat se dementnich manualu, ktery jak vidno, dokaze vyseknout i mordemy, kterej by specielne o kurvach vs. cistejch holcickach mohl taky vyseknout clanek [nebude to nic originalniho, proste dost trapnej popis muzskyho mozku a cast hry, co definuje zensky chovani, ktery zase zpetne definuje ten muzskej mozek]

          jako vzdycky nelze ocekavat, ze kdyz se clovek jde nekam ozrat a znicit, ze z toho bude neco dobryho… AZ KDYZ jste v prdeli, tak vam nezbyva s tim pracovat, ale JIT do toho zamerne znamena se zavrit v hodne pekelnym “podakvarku”

          • @La Tibor:
            Hele tak mě je jedno jesli se do mě zamilovala nebo ne. ale hlavní je že umí dobře sex a neodmlouvá a udělala mi všechno. ale když většina lidí dělá sex zadarmo tak sem jí to navrhnul taky že to budem dělat prostě jako většina normálních lidí zadarmo.Jesli je to kurva jak říkáš nebo není to nevím ale já nemám proti nim žádný předsudky

            Jaky hry mi unikají?já umím šachy dámu piškvorky všechno možný a sem v tom dost dobrej.

            No já sem se zatím zhroutil pokaždý, když mi někdo vynadal, a proto sem se tak bál chodit do školy že mi učitelka vynadá. Takže nejde o to že sem se zhroutil ale že mi vynadala, a co mám teda dělat aby už se to nikdy nestalo že mi někdo vynadá?
            Kdyby mi ještě někdo vynadal tak nevím jesli už bych neskončil v blázinci napořád..

            • @Pepa: Udělat to tak, aby ti už nikdy nikdo nevynadal, to nejde. Nijak. Vždycky ti nakonec někdo vynadá. Nebo se ti stane něco ještě mnohem horšího. To je prostě život. Snažit se to řešit tak, že se budeš vyhejbat těm spouštěcím událostem, to je nesmysl. Realita je taková, že právě tohle vyhejbání v tobě bude ještě posilovat ten tvůj strach a až se tomu jednou nevyhneš, tak se zhroutíš. Ty se s tím potřebuješ naopak vyrovnat a ne před tím utíkat.

              Udělat to tak, aby ses už nikdy nezhroutil, to taky nejde nijak udělat. Vždycky nakonec přijde nějaká situace v životě, z který se zhroutíš. A je jedno, co to přesně bude, vůbec to nemusí být to, že ti někdo vynadá. Já se třeba zhroutil (skutečně zhroutil, že to skoro bylo na odvoz do tej nemocnice…) minulej tejden z toho, že jsem po několika letech seděl v hospodě. Nic víc. Seděl jsem v hospodě, kde jsem tři roky nebyl a na kterou mám vzpomínky a během krátký doby jsem byl najednou totálně v řiti.

              Nemůžeš zařídit, aby ti už nikdo nevynadal. Nemůžeš zařídit, aby ses už nikdy nezhroutil. To je fakt, to musíš přijmout a jít dál.

              Je potřeba vymyslet něco jinýho a jít se zabejvat něčím jiným. Těch zhroucení bude ještě určitě přinejmenším… hodně. Hroutit se je prostě vcelku běžný a hroutit se určitě budeš! Stejně jako ti bude vynadáno do debilů. Prostě bude Pepo. A nikdo a nic na světě s tím nic neudělá. Ale vždycky je to nakonec jenom na tobě, jestli se zhroutíš nebo ne. Taky by ses třeba příště, až na tebe někdo zařve, hroutit prostě nemusel… a když se přece zhroutíš, tak se třeba nezhroutíš přespříště. A i kdyby si to přespříště zvládnul, klidně se pak může stát, že přes-přespříště se zase znova zhroutíš. Tak to holt je no… jinak už to nebude.

            • @Pepa: ne opravdu se do tebe nezamilovala a ne jedno ti to neni, jen sam sebe snazis presvedcit, ze ti to jedno je a proto skoncis v blazinci;

              ad vetsina lidi dela sex zadarmo – to de facto taky neni pravda, vetsina lidi, ne-li vsichni, za ten sex vzajemne plati, jen neplati penezma, protoze se pak citi blbe z duvodu, ktery s tebou nejak moc nema smysl (zatim) resit, protoze bys to interpretoval zamerne opet blbe; nicmene je dobre se snazit skutecne sukat zadarmo, ale ne proto, ze se ti nechce platit; ten smysl je ten, ze sukanim mas pokud mozno a aspon obcas neco DAVAT – je to symbol tvyho spojeni se svetem, coz je ale neco, co nechapes, proto bys na sex mel zapomenout a pracovat na necem jinym

              Unikaji ti hry mezi lidma. Unika ti, ze zenska, ktera je kurva, coz je definice damy, co si nechava za sex platit primo penezma a v tu chvili blizkou sexu, to dela z nejakyho duvodu a ten duvod je jeji vlastni zraneni a snaha ochcat svet a svoji odpovednost vuci nemu. Vicemene je ti v necem dost podobna, az na to, ze ona ma dokud je mlada kozy a kundu, kterou cca 50% lidi chce a ty mas uplny hovno a nechce te nikdo. Takovej je holt svet, ze zensky, kdyz jsou mlady a maji kozy a kundu, tak je chteji chlapi, a chlapi, kdyz zestarnou a vypadaji ze maji neco, cemu se rika falus a ten falus je vicemene jen dojem ostatnich lidi, ze rozumi svetu, vyznaji se v nem atd., tak jsou zase chteny ti chlapi. No a to jak se vsichni vzajemne chteji a domnivaji se, ze to kouzlo toho falu, koz a kund na ne nejak z tech druhych lidi preskoci a vsechno bude fajn vytvari prave dost zamotany situace, o ktery je valna cast lidsky komunikace a prave ty zamotany situace jsou ty hry. Souvisi s tim i to, ze nekde behem toho se z toho sukani rodi deti a ty deti to cely komplikujou. A samozrejme to kouzlo kund a falu NIKDY na nikoho nepreskoci, takze tyhle hry jsou nekonecny. “Normalni” lidi se proste vyzivaji prave v techhle hrach typu jak muzu dostat kundu zadarmo. Nejde o piskvorky ani o sachy. A nema value se snazit tuhle hru hrat. Ona prijde za kazdym zvlast dokonce i za posukem tvy kategorie (a to nemyslim zle).

              Blba zprava je, ze ti lidi budou nadavat furt, jako kazdymu a o to vic, kdyz vidi, ze jsi v necem dost zpomalenej a prave proto, ze oni maji pocit, ze jim taky nekdo nadava, tak si to vylejou na nekom, kdo jim to jakoby nema jak oplatit (to je zase jiny druh hry a opet nejde o piskvorky). Takze ukol pro tebe neni “jak to udelat, aby mi nenadavali”, ale “smirit se s tim, ze mi nadavat budou”, alespon do doby, dokud nepochopis ty lidsky hry a pokud mozno dokud sam tem lidem TY nebudes pomahat v tom, aby ty hry aspon omezili. Pak si o tobe ostatni budou myslet, ze mas falus, daji ti klid a holky s tebou budou chtit sukat i zadarmo, ale v ty dobe budes chapat, ze sukani jen tak zadarmo neexistuje.

              • @La Tibor:
                Šukáním mám něco dávat říkáš? To já vím však já sem se snažil vždycky aby se udělala i ta holka. Tím vlasně ona dá orgazmus mě a já jí. To je vzájemný. Nebo to řeknu jinak: Já jí půjčím svoje tělo, a ona mi zato půjčí její tělo. A oba z toho máme užitek. Takže je logické že by to mělo být zadarmo. To je mi jasný. Ale když to jeden pořádně neumí, tak musí tomu druhýmu zaplatit, protože když to jeden neumí, tak ten druhej z toho nic nemá. žejo.

                Na sex zapomenout? Jednak to nejde (je to základní lidská potřeba) a za druhé je to jediná věc, kvůli které se chci naučit bavit s lidma. Kdybych se uměl zbavit potřeby sexu, tak už sem se dávno odstěhoval někam na samotu kde bych za celej život nemusel vidět ani jednoho člověka a byl bych nejšťastnější člověk na světě.

                –a ten duvod je jeji vlastni zraneni a snaha ochcat svet a svoji odpovednost vuci nemu.
                Jak todle myslíš? teď tě vůbec nechápu.
                Kurvy to snad dělaj protože sou chytrý (chytřejší než ostatní) a řídí se tím známým příslovím: Hloupý je kdo dává, hloupější kdo nebere. Takže když je pěkná a baví ji sex, tak proč by to dělala zadarmo? Když se najde dost chlapů co jsou ochotný jí zaplatit. Nevím proč by měla být zraněná? Já kdybych byl pěkná ženská tak bych byl ten nejšťastnější člověk na světě… jenom bych si užíval a ještě zato bral prachy.

        • @Pepa: Promiň, tohle jsem posral, strašně moc. Za to tvoje zhroucení můžu já, poradil jsem ti blbost. Omluvám se ti, odpusť.

        • @Pepa: Napsal jsem ti:
          “Komukoliv jinýmu bych vynadal za to, že se chystá jít opít, ale v tvým případě by to možná opravdu mohlo k něčemu bejt… Jen teda bude potřeba udělat trochu víc, než do sebe kopnout pár litrů alkoholu. Chlast sám o sobě ti ty “zábrany” nezboří. A pokud si zachováš svůj diletantskej přístup, ožereš se, dáš si nohy na stůl a budeš čekat, jestli se jako pohne Země, tak to akorát skončí na tom, že sem o pár dní později přijdeš a s pokrčením ramen prohlásíš, že ani to pití nepomohlo…” (viz. můj koment http://psychoanalyza.com/az-na-dren/#comment-4194)

          A napsal jsem ti pak i “…Jo, taky si myslím, že pro Pepu by ta kurva v týhle chvíli měla docela value… alespoň by si zbořil ty svoje naivní představy ohledně toho, že vyspat se s holkou je nějakej big deal…” (viz. můj koment http://psychoanalyza.com/az-na-dren/#comment-4251)

          No a ty si teda pak šel, opil ses, vyspal ses s kurvou, pak tam proběhla nějaká šílená hra, ona tě ponížila a s tebou to seklo… Nevim, co ti na to dal napsat a jestli tu já mám vůbec nárok na to ti teď něco psát. Byla to blbost tohle udělat, ale navedl jsem tě na to já, takže to budu dál řešit já a moc se ti za tohle omlouvám, protože jsem byl debil, že mi to nedošlo, že si to, co jsem ti psal, přebereš takhle.

          Na druhou stranu ty sis ze všech těch komentářů, co jsem ti napsal a kde jsem ti radil, jak se máš otevřít a přestat se snažit bejt drsňák atd. tak tohle si všechno přešel a vybral sis nakonec to nejjednodušší a nejšílenější řešení, který jsem napsal ve chvíli, kdy už jsem nevěděl co s tebou (byť tohle mě prostě mělo napadnout). Šel si do toho bez přemýšlení po hlavě (proti zdi) a ta hlava to nevydržela a je to úplně logický, že se tohle stalo a samozřejmě ses rozhodl ty sám tohle udělat a jít do toho.

          Kdybych k tomu měl teda něco dalšího napsat, tak zhruba tohle:
          Na tu holku se vykašli. Na všechny holky se teď vykašli. To je pro tebe na dlouho zapovězená vesnice tohle. Ty musíš zvládnout naprosto základní věci v komunikaci s lidma. A musíš hlavně zapomenout na to, že kurvy, feťáci, děti a mentálně postižení jsou “pod tebou” nebo “nad tebou” nebo že se takhle lidi nějak rozdělujou, aby ses vůbec s těma lidma mohl bavit bez toho, aby tě pak odvezli do nemocnice.

          Jak to máš udělat, to už jsme tu víceméně rozebrali v těch předchozích komentářích. Přesně krok za krokem ti to neřeknu, to si musíš najít vlastní cestičku, ale hlavní je teda nehledat zkratky (typu “Půjdu se opít a půjde mi to v pohodě bavit se s lidma…”), protože tohle by ti jen zhoršilo tvůj současnej stav.

          • @Mordemy:
            No ona žádná hra jak říkáš neproběhla, jesli myslíš psychologicky, jen teda ty hry v posteli.
            Ale nebyla to blbost, bylo to s ní dobrý a to že sem měl lásku nebo sex mi už nikdo nevezme. Ale kurvy jsou nejlepší, já sem zjistil že umí milovat nejlíp ze všech jen mě na nich vadí že zato chcou pořád platit.

            Proč se mám vykašlat na všechny holky? Říkals přece že se musím naučit “plavat” tzn. jít mezi lidi a naučit se s něma bavit. A jiní lidi než pěkný holky mě nezajímají, nebo spíš nevidím důvod proč bych se měl bavit s chlapama, to mi přijde celkem nechutný to by si ještě mohli myslet že sem teplej.

          • @Mordemy:
            Já pořád přemejšlím jaká by byla nejlepší cesta, a pořád si myslím, že třeba kdybych začal chodit s feťačkou nebo s mentálně zaostalou, že bych si proti ní nepřipadal tolik zaostalej. A sex by uměla nebo bysme se to naučili a ta feťačka třeba by mi byla vděčná zato že jí nechám u sebe bydlet a neprásknu jí nebo jí dám občas prachy na fet, a neřešila by tolik to že neumím komunikovat. Není to dobrej nápad? A navíc kdyby byla sjetá tak bych ani nemusel tolik přemejšlet pořád o tom co říkám a jestli se neztrapním, takže by to pro mě nebylo tak psychicky vyčerpávající, jako když sem někde ve společnosti normálních lidí. A kdyby byla sjetá tak bysme mohli mít sex i bez těch učenejch romantickejch balících řečí předtím a to je to hlavní ne?

            • @Pepa: Tak hele, přestaň fabulovat, co by pro tebe bylo lepší/horší a začni přemejšlet o tom, proč se cejtíš blbě a proč kolabuješ pokaždý, když tě někdo seřve. Dokud si tohle nevyřešíš, respektive dokud nezačneš bejt vůbec ochotnej tohle řešit, nemá smysl tady s tebou cokoliv dalšího řešit.

              Seš normální srab a lhář (lžeš sám sobě) a neustále uhýbáš před tím, co se ti tu snažíme říct a místo abys použil hlavu a alespoň se pokusil vnímat, tak se akorát pokaždý na pár dní/týdnů odmlčíš a pak si tu jdeš znova stěžovat a vymýšlet nějaký magický úkony a jednoduchý řešení, kterejma si zařídíš svůj život tak, aby byl naprosto dokonale sluníčkovej.

              Nebude to fajn, bude ti blbě, budeš se cejtit blbě a tvůj život bude navždycky “psychicky vyčerpávající”, buď se s tím smíříš nebo budeš navždycky v prdeli. Tečka. Tady není co dál na tomhle řešit. Pořád se jen vymlouváš jak malej kluk, seš horší, než já, když je mi blbě…

              Když budeš přemýšlet nad tím, jak věci osrat, zůstaneš ve sračkách. Když místo “normální” holky půjdeš po kurvách a mentálně zaostalejch, zůstaneš ve sračkách. Když budeš přemýšlet jen o tom, jak si zašukat, zustaneš ve sračkách.

              A jestli se nevzpamatuješ, osobně za tebou dojedu, vynadám ti a za vlasy tě dotáhnu do nemocnice.

              • @Mordemy:
                Proč zkolabuju když mě někdo seřve? To je prostě vrozená fóbie. Někdo dostane hysterickej záchvat když vidí pavouka, někomu se udělá špatně když zůstane zavřenej ve výtahu, a mě se udělá špatně když mi někdo vynadá. A proč to je? Protože mě naprosto proti mojí vůli donutili rodiče chodit do školky a do školy, i když sem nato nebyl vůbec psychicky připravenej, a musel sem trávit spoustu času s cizíma lidma který byli zlí a odporný a nechtěl sem s nimi mít nic společného. (tenkrát mě sex ještě nezajímal tak sem neměl žádný důvod s nimi komunikovat. Tak sem nekomunikoval. A protože oni mě pořád na základní škole obtěžovali, zvali mě pořád ať s něma někam du něco hrát atd., tak sem si na ně díky tomu vypěstoval asi fóbii.

                A o čem jiným mám přemýšlet než o tom jak si zašukat? Lidi mě zajímají jen z jediného důvodu, a to kvůli sexu, a neexistuje žádný jiný důvod, kvůli kterému bych byl ochotný se s lidmi stýkat. Zkrátka – na nic jiného je nepotřebuju. Takže když už se mám učit mít kontakty s lidma, tak bych rád aby to bylo v té oblasti která mě jako jediná zajímá.

                • @Pepa: Už vidím, jak vědci záhy rozluští “gen pro vrozené fóbie” a slavnostně odhalí, že lidi jako ty můžou bejt do konce života v klidu, protože s tím přece chudinkové nemůžou nic udělat – protože je to vrozený :'(

                  NEN9 to vrozený, jasný?! Kolikrát ti to tady mám ještě zopakovat? To, že si furt meleš svoji, to je taky tvoje vrozená demence nebo co jako? Sám pak popisuješ, že to je proto, že tě rodiče nutili chodit do školy. Tak jak to teda je? Je to vrozený nebo to máš z toho chození do školy od šesti let?

                  “…tak sem si na ně díky tomu vypěstoval asi fóbii.” – tak a TUHLE větu si teď budeš doma opakovat každej večer před spaním. Ta fóbie je vypěstovaná! Nebo-li není vrozená. Je to něco, co si “získal” během života.

                  A zase se toho můžeš během života zbavit!

                  Chápeš alespoň tuhle logiku? Chceš chápat alespoň tuhle logiku? Vidíš, jak to, co říkáš, absolutně nedává smysl? Jak si protiřečíš? Jednou je to vrozený, pak je to vypěstovaný, pak za to hned zase nemůžeš a nemůžeš s tím sám nic dělat…

                  Ano, rodiče tě dali do školy… ano, bylo to stresující a tak ses proti tomu bránil. Ano, byl jsem na tom stejně hernajs! Už jsem ti tu myslím někde psal, že já jsem ještě ze školky (!) utíkal dírou v plotě pryč… normálně jsem zdrhal. A pak každý ráno, když mě máma dávala do školky mezi ostatní děti, tak jsem brečel a řval jsem, že tam nechci. A taky jsem pak měl dalších dvacet let fóbii… ale je to “vypěstovaný”, jak si zcela správně řekl, není to nic trvalýho a permanentního a dá se s tím něco dělat.

                  Takže se prostě musíme odrazit od tohohle, jinak to fakt nemá smysl se dál bavit.

                  Lidi potřebuješ k tomu, aby ses vyléčil ze svý fóbie. Pokud budeš lidi neustále odmítat, budeš se hroutit a končit v nemocnici. Budeš cejtit tu šílenou úzkost, kterou cejtíš a bude ti strašně moc blbě.

                  A co vůbec teda děláš tady ty vole? Když nepotřebuješ lidi ke svýmu životu, tak co se tu se mnou bavíš? Proč se mnou mluvíš? Co ode mně chceš? Já myslel, že ty seš totálně na lidech nezávislej a přitom se tu se mnou bavíš… proč to děláš? Hm?

                  Buď se srovnáš s tím, co jsem ti tady teď řekl a přijmeš to a budeš to brát jako výchozí bod nebo se tady spolu dál nebudeme bavit a tehnhle rozhovor se přesune na mail nebo k face-to-face kontaktu.

                  • @Mordemy:
                    Dobře, ale jak se podle tebe mám ty vztahy začít učit? Když u nás máme takovej blbej režim že si ani tu ženskou ani nikoho jinýho nemůžu koupit. Měl bych odjet někam do Iráku, tam si někoho koupit a na ní se to začít učit?
                    Když to začnu na sousedech v baráku kde bydlím, tak mě odsud nejspíš za chvíli vyhodí protože když zjistí jak sem divnej tak semnou nebudou chtít bydlet. Takže jedině bych se to musel naučit s lidma v místě kde bydlím, a hned potom se odstěhovat než mě nechají zavřít do blázince?
                    Ale úplně prvně bych chtěl začít tím, že vysoudím odškodnění zato že mě proti vůli nechali rodiče ve školce. Kdysi sem se nato ptal ale prý nato mají právo zničit člověku život takhle a stejně bych z nich nic nevysoudil. Jako bolestné nebo zanedbávání péče nebo jak se to jmenuje.


Přidat komentář